Podrobněji o terénním výzkumu

Terénní výzkum lze považovat za jeden z nejdůležitějších znaků sociokulturní antropologie, odlišuje ji od ostatních společenskovědních disciplín. Požadavek minimálně jednoletého pobytu ve zkoumané lokalitě u sledované skupiny do kulturní antropologie zavedl antropolog německého původu Franz Boas (1858-1942). Pro evropské prostředí v rámci sociální antropologie ho vymezil polský antropolog Bronislaw Malinowski (1884-1942), který působil na London School of Economics. Oba zmínění vědci sami dlouhodobé terénní výzkumy prováděli (Boas především u indiánských společenství severozápadní Ameriky, Malinowski se soustředil hlavně na domorodé obyvatelstvo žijící na Trobriandských ostrovech) a považovali ho základ moderního antropologického bádání, jehož prostřednictvím lze získat co nejpodrobnější poznatky o zkoumané kultuře a společnosti ¹⁾.

Malinowski při svém výzkumu na Trobriandských ostrovech ve 20. letech 20. století.²⁾

V druhé polovině 19. století, kdy se vědeckém prostředí etablovalo protoantropologické myšlení v podobě směru, který se nazývá evolucionismus, nebyla metoda terénního výzkumu ještě nahlížena jako nutnost etnografické práce. Tzv. kabinetní či salónní antropologové se často zabývali výzkumem kultury přírodních národů „od stolu“ a vycházeli z dat sesbíranými jinými cestovateli či misionáři. Evolucionisté, vycházejíc z tradice osvícenství a darwinismu, začleňovali různé kultury do vývojových stádií, kterými společnost dle nich prochází. Při komparaci jednotlivých kultur přisuzovali zkoumaným společnostem domnělou „primitivnost“ či „vyspělost“ a nedokázali se tak vymanit z tehdejšího etnocentrického vnímání „těch Druhých“. Respekt k rozmanitosti přináší až již zmíněný Franz Boas se svým teoreticko-metodologickým přístupem kulturního relativismu.

Kulturní relativismus staví na premise o jedinečnosti kultur. Kulturní zvyky, hodnoty a normy by tak měly být chápány a posuzovány z pohledu sledované kultury. Jak ovšem připomíná český kulturolog a antropolog Václav Soukup, neznamená kulturní relativismus relativizaci morálních hodnot, „neboť ani antropologové nemohou ignorovat mezinárodní měřítka spravedlnosti a morálky. To, že antropologové někdy studují takové zvyky, jako jsou mučení, kanibalismus nebo zabíjení dětí, ještě neznamená, že s nimi souhlasí. Již při volbě terénu má každý antropolog možnost rozhodnout, zda kulturní praktiky jeho potenciálních domorodců nejsou v rozporu s jeho morálním přesvědčením“ ³⁾.

Při kontaktu badatele (v našem případě bádajícího studenta) s odlišnou kulturou může nastat kulturní šok. Ten vyplývá ze střetu s odlišným hodnotovým systémem, kdy si jedinec ve zkoumaném prostředí připadá jako cizinec. Každý prožívá kulturní šok odlišně, může však vyústit v depresi spojenou s apatií vůči okolí. Neznamená to však, že by měl antropolog vzít nohy na ramena a z terénu utéct.

Toto kritické období by mělo být pouze dočasné. Badatel se postupně studované skupině přibližuje a začne se v ní orientovat (především díky zúčastněnému pozorování, viz dále v textu). Je zřejmé, že vztah mezi výzkumníkem a účastníky výzkumu není jednostranný. Podmínkou úspěšného výzkumu je, aby skupina badatele vůbec do svého světa každodennosti „pustila“. A k tomu, abychom získali důvěru „těch Druhých“, je potřeba dostatečné úcty a respektu k jejich zvykům a tradicím, jejich způsobu života. Dobré je také odbourat jazykovou bariéru a Franz Boas tak znalost místního jazyka dokonce postuloval za jednu z hlavních zásad terénního výzkumu, jelikož předpokládal, že pouze tak lze odkrýt, jak lidé světu kolem sebe rozumí a vytváří ho.

Kulturní šok však není nutnou reakcí pouze na pobyt v pro nás „exotickém“ prostředí, může se dostavit i při výzkumu v „naší“ společnosti, např. při studiu specifických subkultur či etnických menšin. Pro současnou sociokulturní antropologii je příznačná postupná ztráta původního předmětu výzkumu v podobě preliterárních společností. Také z toho důvodu se badatelé začali orientovat na západní společnost a vznikla tak např. antropologie města. Každý terén přináší své výhody a nevýhody, nebylo by tak správné si myslet, že výzkumník má v městském prostoru nějak výrazně zlehčenou situaci.

Zatímco do přirozeného světa přírodních národů individualismus nepatří a antropolog tak nikdy není sám (což mu může činit problémy), v soudobé uspěchané společnosti, může narazit na přesně opačný problém, tedy to, že na něj informátoři nebudou mít čas a musí tak přistoupit k technikám sběru dat, které jsou časově méně náročné (např. polostrukturovaný rozhovor). I v tomto prostředí však antropologové kladou důraz na zúčastněné pozorování. Dalším problémem je rovněž komplexnost reality a heterogenita postmoderní doby, která vede k využívání sociologických výzkumných metod, jako např. průzkum veřejného mínění za použití dotazníku (viz dále v textu).

Terénní výzkum může trvat několik měsíců, ba dokonce i několik let. Zatímco antropologové, kteří studují mimoevropské kultury, se často orientují na jednu až dvě oblasti světa, kam se pravidelně vrací, aby doplňovali své poznatky, badatelé, kteří zůstávají „doma“ a zajímají se o každodennost postmoderní společnosti, mohou zkoumat více různorodých témat a někdy se uspokojit i s kratším pobytem v terénu (krátkodobý a střednědobý terénní výzkum). Obecně však platí, že déle trvající terénní výzkum nám dopomůže k hlubšímu poznání každodennosti studované komunity, ne všichni si však tento „luxus“ mohou dovolit.

Při hodnocení studované společnosti se využívá etického a emického přístupu. Zatímco první pojetí odpovídá tradičnímu antropologickému bádání a jedná se o pohled badatele na zkoumaný jev (pohled na kulturu z vnějšku), druhý přístup vychází z nové etnografie a jedná se o pohled samotného společenství (vnitřní pohled na kulturu). V současné sociokulturní antropologii se využívá obou přístupů. Dalším principem užívaným při etnografickém výzkumu je koncept zhuštěného popisu. Zavedl ho americký antropolog Clifford Geertz (1926-2006), zástupce symbolické a interpretativní antropologie a chápe ho jako co nejpodrobnější popis symbolů a významů každodenního života zkoumané skupiny, ze kterého vyplynou jistá zobecnění v kontextu dané kultury (kulturně relativistický princip). Výzkumník má svá zjištění interpretovat, a jelikož vychází mimo jiné i z představ informátorů, jak oni vnímají a chápou svět kolem sebe (tedy jak interpretují realitu), jedná se jakousi interpretaci na druhou – interpretaci interpretace.

Americký antropolog Clifford Geertz – možná při pročítání své knihy Interpretace kultur.⁴⁾

Hendl ⁵⁾ uvádí následující příklad odlišnosti od řídkého a hustého popisu:

Řídký popis: X zdvihl telefon a mluvil se svojí ženou.

Hustý popis: X pracoval na své knize a poslouchal country hudbu. Chtěl si zrovna dojít uvařit kávu, když zazvonil telefon. Byla to jeho žena. Mluvili o hádce, kterou spolu měli ráno, a dohodli se, že už v ní nebudou pokračovat. Smluvili se, že spolu půjdou na oběd a že proberou předmět sporu ještě jednou v klidu.

Je zřejmé, že v prvním případě se jedná o strohý zápis, zatímco v druhém případě zaznamenáváme příběh a jeho kontext, který následně budeme zasazovat do obecnějších souvislostí a takto interpretovat.

Samotný průběh terénního výzkumu lze rozdělit do několika bodů, kterým se nyní budeme věnovat blíže.

Nežli se vydáme na etnografický terénní výzkum, musíme si zodpovědět následující dvě otázky – co a kde? Stanovení tématu, tedy co budeme zkoumat, je jeden z jednodušších kroků v naší cestě za poznáním, avšak velmi zásadním. Jak praví český etnolog Petr Lozoviuk⁶⁾, tématem může být v podstatě cokoliv, je však důležité umět toto téma „problematizovat“. Musíme tedy vhodně formulovat výzkumnou otázku, stanovit pracovní podotázky (v případě kvantitativního výzkumu pracovní hypotézy). Hlavní výzkumná otázka je pouze jedna a měla by v nejlepším případě ukázat daný problém v novém světle, nabídnout „nové interpretační roviny“. V kvalitativním výzkumu se výzkumná otázka může modifikovat, podle etnodat, které během pobytu v terénu získáme (více k vytvoření výzkumné otázky, viz text o psaní diplomové práce). Obdobně se naše pracovní otázky mohou v průběhu výzkumného projektu měnit. Některé nám mohou po čase přijít irelevantní, proto je vynecháme, některé nás napadnou až na místě během (zúčastněného) pozorování nebo nás na něj navede informátor a tak je do našeho „seznamu“ otázek či tematických okruhů zařadíme až později. Po vymezení „problému“, kterých chceme zkoumat, je potřeba definovat objekt výzkumu a z toho nám následně vyplyne i odpověď na otázku, jaký bude náš badatelský terén, podle kterého se pak bude logicky odvíjet i příprava na odchod do daného místa.

Dalším důležitým krokem naší přípravy, který probíhá paralelně s vymezením výzkumného problému, je seznámení se s odbornou literaturou, které nás připraví teoreticky a vybaví nás koncepty a pojmy, které budeme moci aplikovat při intepretaci získaných etnodat (v diplomové práci se tyto pojmy a koncepty uvádějí v teoretické části práce, viz text k psaní diplomové práce). Dále se musíme podívat také na to, jaké je dosavadní stav bádání o daném tématu. Je logické, že výzkumnou otázku budeme moci co nejlépe stanovit právě díky tomu, že budeme vědět, kdo a co už o tom napsal. Budeme tak moci navázat na již vybádané a posunout výzkum o další nové poznání (literaturu a výzkumy, které byly provedeny na obdobné téma, které student-badatel sleduje, se v rámci diplomové práce prezentují v kapitole nazvané Literární rešerše, viz text k danému tématu). Vycházíme zde tedy z tzv. sekundárních dat, data primární získáváme až během samotného terénního výzkumu.

Pokud tedy víme, co chceme zkoumat a kde to budeme zkoumat a máme pocit, že naše teoretické zázemí je dostačující, můžeme se vrhnout na řešení organizačních záležitostí, které s odchodem do terénu souvisí. Zde samozřejmě velmi záleží, zda výzkum budeme provádět kupříkladu na Papui Nové Guineji nebo např. ve vybraných lokalitách severočeského kraje.

V prvním případě musím být příprava mnohem pečlivější a nejdříve bychom se měli důkladně seznámit s historií dané země, s místními zvyky a mravy (i když prozatím pouze z literatury a musíme být také vždy připraveni na to, že realita může být vždy nakonec odlišná, než tak jak je popisována v moudrých knihách) a současnou situací a to i tou bezpečnostní v dané zemi.

Dále si musíme zajistit požadované cestovní doklady (seznámit se s vízovou politikou dané země), vhodné oblečení, kempovací výbavu, zásobu léků (eventuálně se nechat očkovat) popřípadě potravin. Nelze nyní vyjmenovat seznam věcí, které jsou potřeba, vždy záleží, kam přesně odjíždíme a na jak dlouho. Klíčové jsou také finanční prostředky, které v případě cesty do zahraničí mohou být nemalé. Ideální je samozřejmě mít alespoň část výdajů krytých z projektů, které podporují mladé badatele. V každém případě je dobré mít stanoven určitý rozpočet. Další stránkou věci je technické zajištění, které se týká jak cest do zahraničí, tak pobytu v „českých luzích a hájích“.

Mezi technické vybavení řadíme na prvním místě diktafon, který nám umožňuje zaznamenávat rozhovory s informátory, ale například i naše myšlenky analyzující terén (dle zkušeností mnohých badatelů, se doporučuje mít vždy po ruce diktafony dva, kdyby náhodou jeden při nahrávání selhal!). Dále je to počítačová technika, popřípadě kamera, která nám umožní okamžitou digitalizaci a dokumentaci.

Poté, co jsme si stanovili výzkumnou otázku, měli bychom se zamyslet také nad tím, jaké metody a techniky sběru dat, při terénním výzkumu využijeme. Pro etnografický výzkum je signifikantní především využívání kvalitativně orientovaných metodologických postupů, jelikož dokážou zkoumaný fenomén pojmout více do hloubky. Především se jedná o zúčastněné pozorování, různé druhy rozhovorů, obsahová analýza dokumentů, ale může to být i kvantitativní výzkum v podobě dotazníku. Je samozřejmě dobré si zvolit metody dle charakteru výzkumného problému předem, ovšem i zde může dojít ke změně během pobytu v terénu. Když zjistíme, že místní obyvatelé s námi nejsou ochotni trávit hodiny času při rozhovorech, ale s dotazníkem souhlasí, přistoupíme tedy raději k jiné metodě. K jednotlivým metodám a technikám sběru dat se vyslovuje samostatná kapitola Výzkumné metody a techniky sběru dat, kde je ozřejměn také rozdíl mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem.

Zahájení a průběh terénního výzkumu a odchod výzkumníka z terénu (výzkumný deník a zpráva z interview) 

Počet shlédnutí: 112