Spolehlivost informací

Autorem pojmu ideologie je pravděpodobně Antoine Louis Claude Destutt de Tracy, který však tento termín chápal ve smyslu „nauky o ideologiích“.

Napoleon Negativní konotaci získal termín ideologie v souvislosti s Napoleonem, který řekl: „Všechna neštěstí, která naše krásná Francie musela podstoupit, musíme připsat ideologii, té temné metafyzice, jež se dává na cestu geniálního hledání prvních příčin a přeje si, aby zákonodárství národů bylo založeno na nich, místo aby přizpůsobovala zákony tomu, co víme o lidském srdci a o čem nás učí historie.“

Karl Marx a Bedřich Engels Nové pojetí ideologie jako prostředku k udržení státu quo, nikoli jako nauky prosazující změnu společenského řádu. Zároveň ideologii označil za „falešné vědomí“. Tento pojem je v protikladu s descartovským pojetím vědomí, podle nějž nemůže být nikdy falešné.

Marxovo „falešné vědomí“ znamená, že vědění ve společnosti je reprodukováno v zájmu osob, které mají převahu, kterou si chtějí udržet. Toto falešné vědomí je vždy historicky podmíněné a v dějinách všudypřítomné. Theodor Geiger Ideologii je třeba chápat jako vědecky neprozkoumaná tvrzení o skutečnostech, či popisování skutečnosti, a z toho vyvozované závěry Ideologií se stává sociálně a historicky omezený souhrn vědomostí o politických normách, hodnotách a myšlenkách

Karl Mannheim Karl Mannheim ve své knize Ideologie a utopie rozlišuje dva druhy významu slova ideologie a to partikulární a totální.

V partikulárním významu lze ideologii chápat jako podřízenou zájmům jednotlivců, kteří se na dílčí úrovni mohou stát vyhraněnými vůči jedincům zastávajícím ideologii jinou. Ideologie se zde týká konkrétní situace, ve které se jedinec nachází. Je vázána na bytí. Totální význam ideologie je spojen s ideologií nějakého období nebo historicky a sociálně specifikované skupiny. Je vázána na strukturu vědomí.

Autor zároveň oba dva pojmy propojuje – ideje jedince díky nim nabývají konkrétního obsahu a vyjádření, a to jak v rovině psychologické (u partikulárního), kdy odhalíme něčí lež a víme co znamená lhát, tak i rovině celého myšlenkového systému coby náhledu na svět (u totálního).

Dále Mannheim rozlišuje dvě formy falešného vědomí:

1) ideologie (podřizuje výklad světa snaze o konzervovnání minulých poměrů)

2) utopie (podřizuje výklad světa snaze o nastolení určitých vizi budoucího uspořádání)

- ani jedna forma vědomí však nemá zájem svět poznat a pochopit, obě ho chtějí ovládnout, v tom spatřuje Mannheim jejich falešnost.

Louis Pierre Althusser rozvíjel Marxovo pojetí ideologie. Rozlišuje dva druhy státního aparátu:„represivnít“ (mocenské instituce – jako jsou např. vláda, policie a vězení), který působí veřejně, a „ideologický“ (sociální instituce – mj. náboženství, rodina, vzdělávací systém, komunikace či kultura) působící skrytě.

Antonio Gramsci Do diskuze o ideologii zavedl pojem hegemonie, který lze obecně definovat jako symbolický proces udržování status quo nebo mechanismus vytváření souhlasu. Existuje dominantní třída, která nevykonává kulturní a politickou moc přímo násilím, ale pomocí politické a kulturní manipulace. Děje se to tak, že společnosti poskytuje systém idejí, jejichž prostřednictvím jedinci samostatně interpretují svou životní situaci, přičemž si nejsou vědomi ideologické povahy těchto idejí. Prosazovaná definice skutečnosti se tak pro ně stává realitou.

Raymond Aron - charakteristika ideologie:

1) jejich „teorie“, tj. globální vize dějin a interpretace světa byla povýšena na jedinou „pravdu“, v jejímž jménu jsou sakralizovány státní instituce a politická moc, formovány masy vyznavačů politické víry a zaváděny speciální rituály.

2) osoba diktátora přesahuje charizmatické vůdcovství, diktátor je chápán jako nedotknutelný, s neohraničenými pravomocemi (viz kult osobnosti A. Hitlera a J. V. Stalina)

3) postupně se formuje skupina hrdinů („svatých“) s rituály uctívání, a na druhé straně skupina kacířů, kteří jsou ostrakizováni a sankcionováni

4) osobní svoboda je chápána v omezených hranicích ideologických direktiv a rozum a intelekt je určen k službě danému řádu

5) velkou roli hrají „posvátné knihy“ a jejich každá věta musí být pečlivě studována a stále opakována, aniž je podrobována kritice (viz Kapitál, Mein Kampf)

6) existuje zde mesianismus, vidina „mesiáše“ vynořujícího se z nejhlubších temnot bídy a utrpení (proletariát Marxe, předurčená rasa u Hitlera)

7) účinným prostředkem sociální manipulace je prožitek katarze, přeměny v nového člověka a příslib budoucí ideální společnosti (ráje na zemi)

8) základní společenské instituce a systém rolí fungují jako „prostředník mezi Bohem a člověkem“ a mají podobu církve a kněží (strana a její funkcionáři), v řízení společnosti je uplatňován dualistický princip: strana (církev) inspiruje a radí, stát byrokratizuje a vykonává rozsudky

Typy ideologií

3 základní typy ideologií:

1) konzervativní: snaha zachovat stávající pořádek

2) evoluční: postupný vývoj změn

3) revoluční: náhlá přechodná změna

4 základní funkce ideologie:

1) pomáhají vysvětlovat politické jevy a události (příčiny krizí, válek)

2) poskytují hodnotový systém a jeho kritéria (co je dobré, co je horší)

3) poskytují vědomí identity a sounáležitosti k určité sociální skupině

4) nabízejí základní rysy politického programu a cíle politické činnosti

Ideologie v ČR (Phdr. Stanislav Holubec )

V ČR existují 4 typy ideologií: vládnoucí liberální, konzumně-apolitická, protestní a křesťanská

Liberální ideologie: Je založená na několika dogmatických poučkách neoliberální ekonomie. Týká se především pravicově založených lidí ze středních a vyšších vrstev. MF dnes, Hospodářské noviny

Konzumně-apolitická ideologie Důraz na nižší potřeby člověka, nadsazení sexuality a touhy po senzačnosti, fascinace strachem, ale také podněcování rasismu a závisti. Apolitičnost nebo negativní postoj k politice a jejím představitelům. Blesk, TV Nova, Prima…

Protestní ideologie Někdy bývá smíchána s předchozím typem ideologie, někdy je naopak vysoce antikonzumní. Jejím základem je tvrzení o degresivním vývoji české společnosti, za což můžou mocní s nejhoršími lidskými vlastnostmi. Je více politická než ideologie konzumně-apolitická, její zastánci nadávají jak na minulý, tak na současný politický režim. Bývá doprovázena reakčními postoji, voláním po spravedlnosti, po potrestání zločinců i předlistopadovou nostalgií. Menší podskupinu protestního prostředí – protestně-komunistickou tvoří především starší lidé. Tito lidé jsou přesvědčení, že do roku 89 panoval v českých zemích téměř ráj na zemi, listopad 89 všechno zhatil a zničil, nastala vláda kapitalistů ve spojení s církví, šlechtou a sudetskými Němci, mladí lidé jsou neodpovědní, technika žene svět do záhuby apod.

Křesťanská ideologie Představována jak starším venkovským obyvatelstvem (Jižní Morava), tak i mladými městskými vzdělanci. Nábožensky vyhraněné prostředí se vyznačuje na jednu stranu solidaritou a často etickými postoji k životu, na druhé straně je zde silná smířenost s osudem, snadná manipulovatelnost vyššími autoritami a konzervativní postoje.

Autor článek uzavírá konstatováním, že vliv ideologií v civilizovaném světě slábne. Určitý potenciál spatřuje především v protestní ideologii, která však může být snadno zneužita, jak se o to v poslední době snaží ultrapravicové strany.

Objektivita (z lat. Obiectum = předmět) je kvalita či rys takového poznávání nebo popisu, které se snaží co nejvíce přiblížit svému předmětu, a tedy co nejvíce omezit vliv poznávající osoby. Je žádoucí právě proto, že nezávisí na osobách, a je tedy platný, použitelný a přijatelný pro každého.

Pojmy objektivita a subjektivita se v moderním použití obvykle vztahují k vnímání subjektu (obvykle člověk) a vnímaného nebo nevnímaného objektu. Objekt je něco, co pravděpodobně existuje nezávisle na vnímání subjektu. Jinými slovy, objektu tu je, i když tu není subjekt, který by ho vnímal. Z toho důvodu je objektivita typicky spojena s myšlenkami jako realita, pravda a reliabilita. Subjekt může vnímat buď přesně nebo může vnímat vlastnosti objektu, které v něm nejsou. Například u vnímání žloutenky by se mohlo zdát že vnímáme objekt jako žlutý, i když žlutý není. Proto pojem subjektivní obvykle označuje možnost vzniku chyb.

Pojem objektivity je sice novověký, už Aristoteles má ale na mysli něco podobného, když hovoří o poznání „podle předmětu“. Problém je ovšem v tom, že nemáme žádné měřítko, kterým bychom objektivitu mohli zjišťovat a měřit. Poznání je vždy zprostředkováno nějakým člověkem a – jak víme od Kanta – není bez předpokladů. Poznávající musí mít celou řadu znalostí a zkušeností, které poznání umožňují, ale zároveň se na něm podílejí, a tedy je nějak utvářejí. Další problém vzniká při formulaci poznaného v řeči: jazyk sám člověka nutí užívat jistých kategorií. Tak člověk, který vidí letícího černého ptáka, vidí jedinou věc, musí ji však vyjádřit slovesem, podstatným a přídavným jménem. Pro popis barev máme k dispozici omezenou škálu výrazů a podobně.

Subjektivní je charakterizováno především vnímáním mysli, objektivní je charakterizováno především fyzickým rozsahem v prostoru a čase. Nejjednodušší druh rozdílu mezi subjektivní a objektivní realitou soudu dobře ilustruje příklad Johna Lockea o držení jedné ruky v ledové a druhé ruky v horké vodě po několik okamžiků. Když potom člověk umístí obě ruce do kbelíku s vlažnou vodou, bude ji jedna ruka vnímat jako teplou a druhá jako studenou. Naše mysl vnímá dva odlišné dojmy z jednoho objektu. Z toho vyplývá, že dvě mysli můžou mít naprosto odlišné dojmy z jednoho objektu. Když každý z nich dá ruce do kbelíku s vodou, jeden ji může popsat jako horkou a druhý jako studenou. Typičtější je příklad s počasím, které pro někoho může být chladné a pro druhého příjemné.

Čelíme tedy problému zda a pokud ano, tak jak mohou některé subjektivní dojmy vést k poznání objektivní reality. Skeptici mohou tvrdit, že naše znalosti jsou omezeny našimi subjektivními dojmy, takže nám není nic známo o objektivní realitě, protože je sama o sobě.

Prostředkem k dosažení objektivního úsudku, soudů, které mají alespoň vysokou pravděpodobnost vyjádřit pravdu, pokud jde o objektivní realitu je měření. Objektivního úsudku, pokud jde o počasí, dosáhneme použitím teploměru. Je nepravděpodobné, že by dva subjekty vnímající pomocí měřícího přístroje, došly k odlišným soudům o okolní teplotě. Filosofové běžně nazývají tuto formu dohody „intersubjektivní dohodou“.

Jakkoli teda objektivita zůstává ideálem každého poznání a popisu, přece se nakonec musíme většinou spokojit se slabší kvalitou poznání intersubjektivního, které sice neplatí pro každého, ale aspoň pro více osob. Cestou k němu je právě srovnání, konfrontace zkušeností různých lidí v co nejširší diskusi, jakou nabízejí např. odborné časopisy. O poznání, které v takové zkoušce obstojí, sice nemůžeme tvrdit, že by bylo objektivní, je to však nejlepší možné přiblížení, jaké máme k dispozici.

K objektivitě se lze přiblížit několika cestami:

• člověk si má uvědomit své specifické předsudky a sklony a pokusit se na ně brát ohled
• obsah poznávacího aktu se někdy dá velmi zjednodušit experimentálním uspořádáním, které lze přesně popsat a kde se od poznávajícího nechce nic víc, než aby odečetl hodnotu na nějakém měřicím přístroji; možnost osobního vlivu či chyby se tak radikálně omezí
• běžným prostředkem na podporu objektivity je kontrola druhou osobou

Definovat náboženství je problematické, protože zahrnuje nejrůznější jevy a spadá do kompetence různých disciplín. Na náboženství lze nahlížet z rozdílných úhlů pohledu a existuje mnoho různých definic. Definice náboženství, která by byla přijímána širší vědeckou komunitou, dosud nebyla sestavena. Jednou z mnoha definic, kterou literatura nabízí, je, že náboženství je ustálená soustava představ o existenci nadpřirozených skutečností mimo dosah smyslové zkušenosti, ustálená soustava věr ve vyšší moc, v Boha, bohy. Náboženství má obvykle vlastní morální kodex, hodnoty, instituce, rituály a praxi.

První pověry a jednoduché „náboženské“ představy vznikaly už v počátcích lidského vývoje. Lidé si nedovedli vysvětlit většinu jevů v přírodě a přisuzovali jim nadpřirozený původ. Záhadné mocné síly, stojící za těmito jevy, si lidé personifikovali v nadpřirozené bytosti, z kterých se pak vyvinula mytologická představa božstva a později Boha. Lidé věřili, že nadpřirozené bytosti si lze příznivě naklonit a usmířit uctíváním, obětmi, obřady, modlitbami. Božstvo či Bůh v tomto pojetí bylo jakousi „institucí splněných přání“. V duchovním smyslu náboženství či víra představuje vztah k tomu, co nás přesahuje a je tudíž pro nás nedisponovatelné. Hledání a chápání smyslu jevů a událostí je základní lidskou vlastností a potřebou, všechny kultury v historii měly nějaké své mytologie. Prvotní náboženství byla lokální, etnická a omezená (územím, rozhledem). S narůstajícím rozhledem a úrovní myšlení lidí, vznikaly snahy o univerzální pojetí nadpřirozena, ztělesněné jediným Bohem. Důležitou úlohu ve vývoji náboženství hrály eschatologické otázky. Novou důležitou dimenzi do náboženského myšlení a cítění vnesla monoteistická náboženství (judaismus, křesťanství, islám). Systematickým rozvíjením představ o nadpřirozených jevech a bytostech vznikla náboženství se svými kulty, písemnými texty i dogmaty.

Studium náboženské nauky a věrouky, náboženské filozofie, přímého vztahu mezi člověkem a náboženstvím, pramenů víry.

Vznik 2. pol. 19. století. Popisuje a třídí náboženské systémy. Srovnává, hodnotí a seřazuje prvky různých náboženství. Základem je práce s historickými prameny a terénní výzkum.

- Kladou si za cíl pracovat na objektu jejich zájmu především vědeckými metodami.Náboženství obsahuje prvek víry, který vybočuje z možnosti poznávat vědeckými metodami.Teologie vychází z předpokladu, že Bůh existuje, religionistika se snaží vědecky zkoumat a porovnávat různá náboženství, přičemž existence Boha pro ni z hlediska víry není podstatná.

Politika a ideologie. STRANA DEMOKRATICKÉHO SOCIALISMU. SDS [online]. 2012. vyd. [cit. 2012-05-10]. Dostupné z: http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/udp/am_udp03.htm

PFAUSER, Lukáš. Historický rozměr ideologie. Metodický portál: Inspirace a zkušenosti učitelů [online]. 2011, 8. 9. 2011 [cit. 2012-05-10]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/o/g/13309/HISTORICKY-ROZMER-IDEOLOGIE.html/

Sociální politika. Studentske.eu [online]. 2012. vyd. [cit. 2012-05-10]. Dostupné z: http://politika-socialna.studentske.eu/2008/10/ideologie.html

Sociologie ideologií. [online]. 2012. vyd. [cit. 2012-05-10]. Dostupné z: https://docs.google.com/viewer?a=v&q=cache:XV5JezbEy-gJ:www.kampomaturite.cz/%255Cdata%255CUSR_001_PICTURES%255CIDEOLOGIE.DOC+typy+ideologie&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid=ADGEESiHsL548k4jo5_CNSnxB8yhOCONnpwTFi2V5clVfg72N-2GJTYwk8ef2y0Ik9ubl9BeCd9apBLC0WK6HE6vNRf-OMncu9Gumxlnj-t_s_AtYkGHpXDBgRSdiGB0Kok6M_KYAMlN&sig=AHIEtbSk66-12xAsS9Oc26LY2_60TvH9zg

KROUPA, Daniel. Filosofie a ideologie. Olomouc, 2008. Disertační. Univerzita Palackého v Olomouci. Vedoucí práce Prof. PhDr. Ivan Blecha, CSc.

MANHENHEIM, Karl. Ideologie a utopie. Bratislava: Archa, 1991. ISBN 8071150223.

MULDER, Dwayne H. Internet Encyclopedia of Philosophy: A Peer-Reviewed Academic Resource. [online]. 2004. [cit. 2012-05-08]. Dostupné z: http://www.iep.utm.edu/objectiv/

Náboženství [online]. Wikipedie – Otevřená encyklopedie, 2002. [cit.15-04-2012]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1bo%C5%BEenstv%C3%AD>

Věda a náboženství: soulad či protiklad? [online]. AstroNuklFyzika. [cit.15-04-2012]. Dostupné z WWW: <http://astronuklfyzika.cz/Veda-vira.htm>

KOKAISL, Petr: Geografie náboženství , 1.vyd. Praha 2009, vydavatel Česká zemědělská univerzita v Praze, Provozně ekonomická fakulta, 262s. ISBN 978-80-213-1935-6



Počet shlédnutí: 25