Pod pojmem rodina si většina z nás představí mladý pár, muže a ženu, řádně oddané úřady a vychovávající spolu jedno či více dětí. Tak by se dal stručně shrnout tradiční pohled na daný pojem. Tento pohled se ale s postupem času vyvíjel, vyvíjí a pravděpodobně se i vyvíjet bude. Začněme u manželství - v dnešní době ho podle části populace ani není potřeba, lidé často žijí bez „papíru“. Dokonce ani spojení muže a ženy není pravidlem. Děti? Často odsouvané do pozadí kvůli kariéře či nedostatku času. Mládí? Věk, kdy se lidé „cítí“ na to, stát se rodiči, přijmout další zodpovědnost nebo se vzdát rozjeté kariéry, se také stále oddaluje. Proto jsme se rozhodly podat menší svědectví o tom, jak to vidí dnešní dospívající generace, generace našich rodičů a jak se na současnou situaci tváří naše babičky a dědečkové.

Cílem práce bylo zjistit, jaký mají různé generace pohled na rodinu, manželství, partnerství či jen společné soužití bez požehnání úřadů a zjistit jeho vývoj postupem času.

Naše hlavní výzkumná otázka zní: Jaký mají jednotlivé generace pohled na rodinu a jak se tento pohled liší?

A podotázky:

1. Kdy je podle Vás čas založit rodinu?

2. Kdy bylo (je) běžné pro Vaší generaci založit rodinu?

3. Co si myslíte o registrovaném partnerství vůbec a mezi lidmi stejného pohlaví?

4. Co si myslíte o vychovávání dítěte homosexuálními páry?

5. Co si myslíte o párech, kteří spolu žijí na „psí knížku“.

6. Co si myslíte o vztahu rodina a manželství?

7. Myslíte si, že pár, který vychovává děti, by měl vstoupit do manželství?

V první teoretické části práce byla shromážděna sekundární data pomocí internetových a literárních zdrojů.

Výzkumná část práce byla vypracována na základě získání a zpracování kvalitativních údajů. Naším cílem bylo zaznamenat názory jednotlivých věkových kategorií na dané téma, aby bylo možné je později porovnat. K tomuto účelu byla zvolena metoda dotazování. Byla sestavena jedna hlavní otázka a sedm podotázek, které poté každá z našeho 5-ti členného týmu položla jednomu zástupci z každé generace - z naší věkové skupiny (23 - 30 let), rodičovské (45 - 55 let) a prarodičovské (65 a více). Hlavní bylo poskytnout respondentům dostatek času a prostoru bez omezování jejich zpětného sdělení.

Rodina je nejmenší a nejstarší sociální instituce. Společnosti poskytuje velmi důležité a těžko nahraditelné funkce, mezi které patří funkce biologicko-reprodukční, socializační, výchovná a ekonomicko-zabezpečovací, sexuálně regulační a další. Rodina vytváří určité emocionální klima, formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a životního stylu. Ze sociologického hlediska je formou začlenění jedince do sociální struktury.[13,7]

Nejběžnějším modelem rodiny je tzv. nukleární rodina. Tvoří jí nejbližší příbuzní - oba rodiče a děti. V posledních desetiletích došlo k významné proměně modelu rodiny. Zvyšuje se variabilita rodinných typů, kromě rodiny vlastní a úplné také existuje rodina neúplná, nevlastní nebo náhradní. V současnosti je rodina chápána jako sociální skupina nebo společenství žijící ve vlastním prostoru, domově, a má za úkol uspokojovat potřeby, poskytovat péči a základní jistoty dětem. V České republice stále ještě převažuje jako typ soužití nukleární rodina. Většina obyvatel také považuje za ideální klasické uspořádání rodinných vztahů s rozdělením rolí – muž – živitel, žena – tvůrkyně domova. Zároveň lze ale také pozorovat snahy o co nejširší vymezení pojmu rodiny tak, aby byl relevantním pro jakoukoli formu soužití dvou či více lidí bez závislosti na mezigeneračním elementu, na přítomnosti dětí či na jakékoli institucionální vazbě.[7]

V minulosti byla rodina tradiční jednotkou, která zajišťovala především reprodukci a integraci společnosti a pro společnost byla také důležitou ekonomickou jednotkou. K zásadním změnám v organizaci rodinného života došlo na počátku 20. století, kdy se jako podmínka pro založení rodiny začal prosazovat požadavek lásky mezi manželi.[7]

Otázkou, kdy založit rodinu, se dříve či později zabývá téměř každý pár. V dnešní době je nutné sjednotit nejen touhu po mateřství, ale zároveň i rozumová hlediska pro založení rodiny. Z biologického pohledu je u ženy nejvhodnější věk pro mateřství po dvacátém roce života, udává se rozmezí mezi osmnácti a pětatřiceti lety. Při překročení spodní hranice 18-ti let hrozí riziko nedonošeného dítěte, u starších 35-ti let roste pravděpodobnost vzniku potíží v těhotenství. Ovšem mnoho žen v tomto mladém věku ještě není pro roli matky po psychické stránce připraveno, proto početí prvního dítěte odkládá na později. Je to většinou doba, kdy žena citově dozrála a kdy ani finanční situace rodiny není překážkou k početí dítěte. Plánované těhotenství se stává naprosto přirozeným pro většinu mladých lidí.[14]

S tím souvisí i životní styl dnešní mladé generace, který se po roce 1990 změnil. Manželství a rodičovství přichází na řadu mezi pětadvaceti a třiceti roky věku. Typická rodina má nejvýše dvě děti. V České republice se rodí stále méně dětí a populace rychle stárne. Velkou roli při rozhodování nehraje zdaleka tak otázka, „kdy založit rodinu“, jako sociální problémy. Obavy jsou především kvůli zajištění vlastního bydlení, úbytku finančního příjmu ženy v době mateřství a neuživení rodiny.[2]

Manželství je soužití trvalého charakteru, které má společensky uznanou formu. Tato struktura se skládá ze dvou nebo více osob různého pohlaví, v České republice musí být uzavřeno zákonem stanoveným způsobem, nazývaným sňatek. Manželství může mít různé podoby v závislosti na geografických (náboženských) obyčejích. Jedná se poté o monogamické soužití (1muž + 1žena) či polygamické soužití (polygynické = 1muž + více žen nebo polyandrické = 1žena + více mužů). Pokud spolu žije více mužů a žen, jedná se o polygamní skupinové manželství. Všechny formy kromě monogamického soužití jsou v České republice zakázány. V České republice lze manželství uzavřít dvěma způsoby, a to občanským civilním sňatkem (prohlášení o uzavření manželství před orgánem - státem; může jim být obecní úřad nebo zastupitelský úřad) a církevním sňatkem (prohlášení o uzavření manželství před orgánem – registrovaná církev). Tyto dva způsoby mohou být následovně kombinovány, ale vždy nabývá účinnosti pouze první z nich.[8]

Manželství v České republice mohou být kladeny dva typy překážek, absolutní a relativní. Relativní překážkou je příbuzenský vztah mezi snoubenci (nesmí být v přímé linii a v pobočné linii do 2. stupně). Absolutní překážkou je nezpůsobilost k právním úkonům, nezletilost (výjimečně může soud povolit manželství u osoby starší 16 let) a manželství již jednou uzavřené a nerozvedené.[8]

Postupným vývojem společnosti a zejména její morálky se v několika posledních desetiletích stalo běžným, že stále více partnerů, a to nejen mezi mladou generací, dává přednost soužití faktickému, tedy v nelegitimním svazku před soužitím v manželství. Přestože je soužití dvou partnerů, kteří nejsou manželi, v naší společnosti stále častější a z hlediska většinového názoru přijímáno jako běžná záležitost, stále ještě nepřesvědčila zákonodárce o tom, že by měli k tomuto druhu soužití zaujmout přívětivější postoj. Právní řád ovlivněný tradičním pojetím rodiny a vztahů mezi mužem a ženou nechrání neformální svazky tak, jako hájí instituci manželskou. Z manželství vedle početných výhod na straně jedné vyplývá na druhé straně řada povinností a závazků. Nižší právní ochrana partnerů v nesezdaném svazku je „daní“ za volnější způsob soužití. V současnosti platná právní úprava dokonce tento svazek nijak nepojmenovává, v zákoně o rodině odpovídající termín nenalezneme, stejně je tomu v občanském zákoníku. S pojmem druh a družka se však v našem právním řádu lze setkat v jiných právních odvětvích např. v trestním právu nebo v zákoně o státní sociální podpoře.[3]

Pro potřeby praxe se za nesezdané soužití považuje především určité životní společenství vytvořené osobami, které mají odlišné pohlaví. Muže a ženu, kteří spolu v takovém životním společenství trvale žijí a náklady na své potřeby uhrazují společně, nazýváme druhem a družkou. K nesezdanému soužití mají úzký vztah pojmy vymezené v občanském zákoníku, a to zejména pojem domácnost, osoby blízké a osoby spolužijící.[3]

Pro osoby spolužijící je důležitým pojmem společná domácnost. Prvním předpokladem, který musí společná domácnost splňovat (kromě znaků trvalosti - podle zákona minimálně 1 rok), je společné bydlení. Pro něj je ovšem stěžejní především skutečnost, že zákon neumožňuje, aby mezi druhem a družkou vzniklo jakékoliv majetkové společenství analogické společnému jmění manželů. I když spolu žijí v dlouhotrvajícím vztahu, nabývají majetek do individuálního anebo do podílového spoluvlastnictví.[4]

Jak již bylo řečeno, v občanském zákoníku se s pojmy druh/družka nesetkáme, vybrané oblasti práva sociálního zabezpečení však berou tento poměr v potaz a staví ho do rovnoprávného postavení s manžely. V podstatě však jen proto, aby se mu nedostalo větších a neopodstatněných výhod. Tvoří-li soužití muže a ženy domácnost a doba společného soužití trvá alespoň 3 měsíce, potom se přihlíží k partnerovi jako společně posuzované osobě (započítává se tedy i jeho příjem do rozhodného příjmu rodiny) při stanovení životního minima rodiny a posouzení nároku na přiznání dávek státní sociální podpory. Čím vyšší příjem, tím méně dávek a v nižší výměře atd. Přizná-li tak neprovdaná, ovdovělá či rozvedená žena, jež pečuje o jedno novorozené dítě, že žije s druhem, ztratí nárok na výhodnější (o 9 týdnů delší) mateřskou dovolenou a výplatu peněžité pomoci v mateřství z nemocenského pojištění.[5]

Jedna z oblastí, kde se naštěstí (a ne bohužel) práva manželů a druhů neliší, je rodičovství. Nesezdané soužití druha a družky podle zákona o rodině nemá žádný vliv na rodičovství ani postavení dítěte. Platná právní úprava nečiní rozdíly mezi dětmi narozenými v manželském svazku a dětmi nemanželskými a i práva a povinnosti rodičů zůstávají nedotčena.

Nesezdaní partneři to mají v našem právním systému jistě o něco složitější. Jejich případné právní nároky musí pramenit z jiných zákoníkem uznaných titulů než z postavení druha či družky, což platí i v případě úpravy dědického práva v občanském zákoníku. Při dědění ze závěti zákon dává závětnímu zůstaviteli oprávnění pořídit se svým majetkem zcela podle své vůle (pouze je nutno respektovat institut neopomenutelných dědiců) a může tedy ve své závěti ustanovit dědicem i svého druha či družku (i celého majetku). Pokud nebyla závěť zanechána, nastupuje dědění ze zákona.[6]

Registrované partnerství je institut důležitý pro soužití dvojic stejného pohlaví. Jedná se o trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným zákonem. Zákon o registrovaném partnerství je ukotven v právním řádu České republiky (poslední znění z 26. 1. 2006, zákon 115 Sb.,[1]) a dává párům stejného pohlaví právní jistotu v podobě uzavírání partnerství, stanovuje podmínky pro zrušení a zánik tohoto partnerství, upravuje majetkoprávní vztahy partnerů (ne manželů) a jejich práva a povinnosti, jak vůči sobě, tak vůči institucím a státu. Registrované partnerství lze uzavřít pouze před matričním úřadem, který je k tomuto účelu určen vyhláškou. Na rozdíl od manželství nejsou povinni žádní svědkové. Záznam o registrovaném partnerství se zapisuje do knihy registrovaného partnerství (nová matriční kniha) a partneři dostanou doklad o registrovaném partnerství (namísto oddacího listu u manželství). Stav v občanském průkaze se také mění.[15]

Partneři mají v partnerství stejná práva a povinnosti. O záležitostech partnerského soužití rozhodují oba partneři společně, pokud se nedohodnou v podstatných věcech, rozhodne na návrh některého z nich soud. Partner je oprávněn zastupovat druhého v jeho běžných záležitostech, zejména přijímat za něho běžná plnění, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Je-li některý z partnerů rodičem, zůstává samostatně posuzovaným rodičem svého dítěte i po vstupu do partnerství. Vstup do partnerství tedy nemá za následek omezení rodičovských práv této osoby, rovněž není překážkou pro svěření dítěte, pocházejícího z předchozího heterosexuálního vztahu, do výchovy partnera, který je jeho rodičem, ani neohrožuje výkon práva tohoto rodiče na styk s dítětem, pokud nebude ohrožen zdravý a přirozený vývoj dítěte.[12]

Uzavření registrovaného partnerství se stává překážkou k osvojení dítěte ze strany partnera či partnerky. Lesby a gayové žijící v registrovaném partnerství si nemohou osvojit dítě nejen společně jako partneři (oba by se stali rodiči dítěte), ale ani jednotlivě (zákonným rodičem by byl pouze jeden z nich).[11]

Adopce dětí homosexuálními páry u nás zatím není zákonem povolena. Přesto však u nás žijí děti vychovávané dvěma matkami nebo, i když méně často, dvěma otci. Většina těchto dětí pochází z předchozích heterosexuálních manželství svých rodičů. Některé lesbické ženy volí možnost umělého oplodnění. To je však v našich podmínkách oficiálně dovoleno pouze heterosexuálním párům, a proto ženy za touto možností buď cestují do zahraničí, nebo se jim ve výjimečných případech podaří standardní postup nějak obejít.[10]

V současné době u nás probíhají diskuse o možnosti adopce dítěte homosexuálními páry. Ministryně pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková navrhuje v první řadě umožnit adopci dítěte partnera či partnerky. Mnoho lesbických párů vychovává biologické dítě jedné z nich, ale pokud se biologické matce něco stane, tak pozůstalá nemá prakticky vůbec žádná práva a dítě putuje do institucionální péče. Druhým krokem bude úprava možnosti adopce dětí z dětských domovů. Děti v dětských domovech čekají neúměrně dlouho a stále není uspokojen hlad bezdětných párů. Záležet bude ale na tom, jak rychle se nasytí kapacita heterosexuálních párů. Homosexuální páry budou v pomyslné frontě na posledním místě a mohly by se ucházet o děti, které nikdo nechce. Tento návrh pochopitelně vyvolal nesouhlasné reakce, a to jak ze strany odpůrců adopcí LG páry, tak i ze strany příznivců, podle kterých není na místě odsunovat gaye a lesby na poslední místo a nechat je adoptovat jen ty děti, které nikdo nechce. Na druhou stranu ale tato taktika byla použita i v jiných zemích, kde se také nejprve jednalo o adopci biologických dětí druhou partnerkou či partnerem a o adopcích „neumistitelných“ dětí a teprve potom se přešlo na rovnoprávné zacházení. A negativní reakce z parlamentu dokazují, že je podobné taktiky potřeba.[9]

Výchovou dítěte homosexuálním párem se zabývala řada výzkumů. Většina z nich vzešla z obav a pochybností soudů, které rozhodovaly o svěření dítěte homosexuálnímu rodiči, či páru po rozvodu heterosexuálního manželství. Výzkumy se doposud soustředily převážně na rodiny lesbických matek, srovnávací skupinou byla buď rodina svobodných heterosexuálních matek, nebo klasická heterosexuální rodina. Výzkumy zabývající se rodinami gay mužů téměř neexistují, a to patrně z toho důvodu, že většina dětí je po rozvodu stále přidělována do péče matky, a proto si lesbické ženy výrazně častěji přinášejí do svých pozdějších vztahů děti z předchozích manželství než homosexuální muži. V případě osvojení dítěte do vlastní péče se má stále zato, že žena je k výchově dětí přirozeně lépe vybavena, a proto je častěji dítě osvojeno lesbickým párem než párem gay mužů. Dosavadní výzkumy se zaměřovaly převážně na rodiny s dětmi z předchozích heterosexuálních manželství nebo na lesbické rodiny, kde byla jedna z matek uměle oplodněna. Rodiny s adoptovanými dětmi zatím zůstávají nepovšimnuty.[10]

Výsledky dosavadních výzkumů nepotvrdily žádnou z obav, které byly v souvislosti s výchovou dětí v homosexuálním páru vzneseny. Těmito obavami jsou například, že lesbické matky mohou svou nepřiměřenou maskulinitou nezdravě působit na vývoj dítěte, zda bude gay pár moci poskytnout přiměřené vzory mužských a ženských rolí, sexuální obtěžování svých dětí, souvislost mezi homosexualitou rodičů a sexuální orientací dětí vychovávaných v homosexuálních rodinách. Jinak řečeno, děti vychovávané dvěma matkami či dvěma otci se nijak významně nelišily od dětí vychovávaných v rodinách heterosexuálních.[10]

V rámci praktické části byly shromážděny odpovědi od 15-ti respondentů ze tří generací - 5-ti respondentů z naší generace (věk 23 -30), 5-ti respondentů z generace rodičů (45 - 55 let) a 5-ti respondentů z generace prarodičů (65 let a více).

1. Kdy je podle Vás čas založit rodinu?

• naše generace

Podle respondentů z naší generace by se se založením rodiny nemělo spěchat. Člověk by měl být na to připravený, a to jak psychicky, tak i fyzicky. Pro dotazované je také důležité vědět, že se dokáží postarat o rodinu nejen finančně, ale i z hlediska chodu domácnosti. Podle dvou dotazovaných by si měli partneři nejdříve vyzkoušet spolu žít, než se vezmou.

• generace rodičů

Pro generaci našich rodičů je velmi rozumný dnešní trend nespěchat do manželství. Nejlepší doba pro vstup do manželství je mezi 23 a 30 rokem. To už má většina lidí dokončené vzdělání, budují si postavení v práci a už také vědí, co od života čekat. Důležité je též najít si vhodného partnera a být na založení rodiny připraven, a to nejen psychicky, ale i ekonomicky.

• generace prarodičů

Podle generace prarodičů by se rodina měla zakládat, až se na to bude ten pár cítit, po dobrém poznání obou partnerů, nikoli po krátkodobé známosti, až budou schopni rodinu zajistit finančně a rozumově a určitě ne před dvacátým rokem života.

2. Kdy bylo (je) běžné pro Vaší generaci založit rodinu?

• naše generace

V dnešní době mladí lidé se založením rodiny nespěchají. Běžné je zakládat rodinu kolem třicátého roku života. Mají jiné priority, jako například vzdělání, cestování. Důležité je pro ně také vybudovat určité materiální zázemí, umět rodinu zajistit finančně. Velký vliv na založení rodiny má studium. Lidé, kteří skončili studium po základní, či střední škole, již rodinu mají.

• generace rodičů

Polovina respondentů z této generace odpověděla, že pro ně bylo běžné vstoupit do manželství kolem 20 roku. Pro ženu bylo důležité, aby byla vdaná, a často se vdávala, i když partner pro ní nebyl ten pravý. Mladí se brali také hlavně proto, že čekali dítě. Podle druhé poloviny dotazovaných bylo běžné se vdávat kolem 25 roku.

• generace prarodičů

Založit rodinu bylo běžné tak do 25 let. Bylo také nemyslitelné, aby muž nebyl materiálně zajištěn a žena nebyla vychovávána k vedení domácnosti a výchově dětí.

3. Co si myslíte o registrovaném partnerství vůbec a mezi lidmi stejného pohlaví?

• naše generace

Naše generace registrované partnerství schvaluje. Nevidí důvod, proč by homosexuálové nemohli mít stejná práva jako heterosexuálové. Za svou orientaci přece nemohou. I přes to ale podle jedné respondentky na to není naše generace úplně připravena. „Nejsme připraveni vidět třeba dva kluky, jak se líbaj na lavičce“.

• generace rodičů

Zde se názory dotazovaných rozcházejí. Někteří s registrovaným partnerstvím souhlasí, jednomu dotazovanému ale vadí medializace slavných párů. Jiný nepovažuje homosexuály za normální, ale přesto je neodsuzuje a nemá nic proti registrovanému partnerství. Další dva dotazovaní registrovanému partnerství vůbec nefandí.

• generace prarodičů

K registrovanému partnerství je generace prarodičů tolerantní. A i když s tím třeba nesouhlasí, neodsuzují to.

4. Co si myslíte o vychovávání dítěte homosexuálními páry?

• naše generace

I když všichni dotazovaní souhlasí s registrovaným partnerstvím a stejnými právy pro hmosexuální páry jako pro heterosexuální, s výchovou dětí v těchto párech nesouhlasí a nebo nemají vyhraněný názor. Hlavním důvodem pro nesouhlas je obava o dítě a jeho postavení ve společnosti, hlavně ve škole. Děti dokáží být velice kruté a mohou toto dítě šikanovat, ale narážky mohou přijít i ze strany učitelů. Také absence názoru druhého pohlaví může při výchově chybět. Hlavním problémem ale je, že naše společnost na to není ještě připravená.

• generace rodičů

Generace rodičů je většinou proti, hlavně proti adopci. Stejně jako naše generace si myslí, že děti vychovávané těmito páry musí čelit útokům, především ústním, ze strany svých vrstevníků, a že nemají klasický mužský a ženský vzor v rodině. Jinak je to v případě, když se matka či otec vlastního dítěte rozhodne žít s partnerem stejného pohlaví. Podle názoru jednoho z respondentů je ale lepší, když bude dítě vychovávat homosexuální pár, než kdyby vyrůstalo v např. rodině alkoholiků, či rodině, která ho týrá.

• generace prarodičů

Většina dotazovaných s výchovou dítěte v homosexuálním páru nesouhlasí, hlavně kvůli tomu dítěti. Jeden z dotazovaných je pro.

5. Co si myslíte o párech, kteří spolu žijí na „psí knížku“?

• naše generace

Naše generace se shoduje, že není nic špatného na tom žít s partnerem jen tak, bez oddání. Je to lepší, než se vzít a pak se rozvádět. K lásce žádný papír není potřeba. Důležité je, aby spolu dokázali žít. Na druhou stranu by do manželství chtěli časem vstoupit všichni, hlavně kvůli dětem.

• generace rodičů

Taková je dnešní doba. Pro páry je to výhodné, jelikož se mohou kdykoliv rozejít. Generace rodičů v tom nevidí problém. Podle názoru dvou dotazovaných to ale není problém do doby, než mají dítě.

• generace prarodičů

Generace prarodičů takto žijící páry neodsuzuje, je to každého soukromá věc. Pokud by ale měli dítě, měli by se vzít. Podle jednoho názoru by ale měli mít stejná práva jako manželé, hlavně v otázce poskytování informací.

6. Co si myslíte o vztahu rodina a manželství?

• naše generace

Podle našich respondentů se tyto dva pojmy prolínají, patří k sobě, ale rozhodně neznamenají totéž. Rodina může fungovat i bez manželství, vzniká společným soužitím a ne na radnici uzavřením manželství. Naopak manželství může mnohdy opravdové rodiny postrádat.

• generace rodičů

Většina dotazovaných se shodla na tom, že pokud rodina funguje dobře, tak by mělo přijít i manželství. Podle názoru dvou dotazovaných to ale není nutné. Rodina může dobře existovat i bez papíru, a manželství ještě nemusí znamenat rodinu. A podle dalšího názoru je rodina a manželství synonymum.

• generace prarodičů

Pokud lidé spolu chtějí žít a mít rodinu, tak by se měli vzít. Rodina je pro člověka důležitá. Jak uvedl jeden dotazovaný, dříve se učilo, že rodina je základ státu. Podle dalšího respondenta manželství dává každému možnost společně řešit životní problémy a překonávat obtížné životní situace.

7. Myslíte si, že pár, který vychovává děti, by měl vstoupit do manželství?

• naše generace

Pár, který vychovává děti, by podle většiny našich dotazovaných do manželství vstoupit měl. Ne hned, ale časem určitě. Hlavním uváděným důvodem je otázka příjmení a s tím související problémy, například jak dítěti vysvětlit, že má jiné příjmení (pokud žije s matkou a má jméno po otci), ve škole (možná šikana ze strany ostatních dětí), u lékaře apod. Pouze jeden dotazovaný si myslí, že není nutné vstoupit kvůli dítěti do manželství. Schopnost vychovávat dítě mají rodiče i bez toho.

• generace rodičů

V této otázce se názory generace rodičů liší. Část dotazovaných se přiklání k názoru, že by pár vychovávající děti měl do manželství určitě vstoupit, a to hlavně kvůli jistotě dítěte, jeho pocitu sounáležitosti a bezpečí. Podle druhé části dotazovaných to nutné není.

• generace prarodičů

Podle většiny prarodičů je to individuální věc. Sezdaný pár může děti například týrat a nesezdaný naopak skvěle vychovávat. Vzít by se měli, ale není to nutné za každou cenu. Jeden dotazovaný uvádí, že děti v manželství cítí větší podporu, mají rodiče jako vzor a domnívá se, že manželé jsou jednotnější ve výchově dětí a mají snahu předávat svoje zkušenosti společně, proto by se pár, který má děti, vzít měl.

Cílem naší práce bylo odpovědět na otázku „Jaký mají jednotlivé generace pohled na rodinu a jak se tento pohled liší?“ Ač počet dotazovaných nebyl velký, určitý názor, jak vnímají rodinu a partnerství naši vrstevníci, generace našich rodičů a generace prarodičů, nám jistě poskytl.

Rodina je pro respondenty z naší generace velmi důležitá. Každý potřebuje vědět, že někam patří, že ho někdo má rád. Klasickou rodinu si představují jako dva dospělé s dítětem či dětmi. Podle generace našich rodičů je rodina v životě člověka velmi důležitá, a to především v těžkých chvílích. Kdo jiný než rodina je schopný svým blízkým pomoci v nemoci, nouzi či neštěstí. A na druhou stranu se svou rodinou sdílíme i příjemné stránky života.

V tom kdy založit rodinu by se podle všech tří zúčastněných generací spěchat nemělo. Počkat až se na to budou cítit rozumově i finančně. Po nalezení vhodného partnera a vzájemném poznání. Na otázce, kdy bylo běžné založit rodinu, je znatelný věkový posun. Zatímco naši rodiče a prarodiče začínali mít rodinu ve dvaceti až pětadvaceti, dnes je to kolem třiceti let. Registrované partnerství mladá generace schvaluje, generace rodičů je značně rozpolcena a prarodiče ho tolerují. S výchovou dítěte homosexuálními páry však všechny generace zodpověděly, že nesouhlasí. Důvodem jsou obavy o dítěti. Společné soužití bez oddání nepovažuje ani jedna generace za problém. Také však uvádějí, že je to do doby, než mají dítě. Dotazovaní našeho věku vidí rodinu důležitější než manželství. Většina z generace rodičů odpovídala vzít se, jestliže rodina funguje dobře. Generace prarodičů si myslí, pokud lidé chtějí mít spolu rodinu, měli by se vzít. Většina z našich vrstevníků uváděla, že pár, který společně vychovává děti, by měl časem určitě vstoupit do manželství. Naopak podle generace prarodičů to není nutné.

V různých dobách byl typ rodiny různý. Stačí porovnat, jak vypadala rodina v minulém století a jak vypadá teď. Rodinné svazky jsou jiné. Přesto lze závěrem říci, že pro všechny generace je rodina důležitá. Vědět kam patříme, mít oporu.

1. Aktuální znění zákona o RP [online]. 2008, [cit. 2008-12-10]. Dostupný z WWW: <http://partnerstvi.cz/rp-zakon-2006/zakon-115-2006.phtml>

2. DAMA.CZ. Sex. Rodí se stále méně dětí? Proto milujte se a množte se! [online]. 2000, [cit. 2009-01-08]. Dostupné z WWW: <http://sex.dama.cz/clanek.php?d=490>

3. Epravo.cz: Druh, družka a dědictví, společná domácnost [online]. 7.3.2002, [cit. 2009-01-05]. Dostupný z WWW: <http://www.epravo.cz/top/clanky/druh-druzka-a-dedictvi-spolecna-domacnost-15946.html?mail>

4. Epravo.cz: Druh, družka a společné bydlení [online]. 14.3.2002, [cit. 2009-01-05]. Dostupný z WWW: <http://www.epravo.cz/top/clanky/druh-druzka-a-spolecne-bydleni-16038.html?mail>

5. Epravo.cz: Právní poměry druha a družky [online]. 10.3.2004, [cit. 2009-01-05]. Dostupný z WWW: <http://www.epravo.cz/top/clanky/pravni-pomery-druha-a-druzky-24087.html>

6. Epravo.cz: Vztahy mezi druhem a družkou [online]. 15.1.2001, [cit. 2009-01-05]. Dostupný z WWW: <http://www.epravo.cz/top/clanky/vztahy-mezi-druhem-a-druzkou-7302.html?mail>

7. FOLLEROVÁ, J. Individuální vzdělávání [online]. 2006, [cit. 2008-12-02]. Dostupný z WWW: <http://www.foller.cz/individualni-vzdelavani.htm#_Toc124266094>

8. Manželství [online]. 2008, [cit. 2008-12-10]. Dostupný z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Man%C5%BEelstv%C3%AD>

9. Ministryně Stehlíková znovu o adopci pro LG páry [online]. 14.12.2008, [cit. 2009-01-07]. Dostupný z WWW: <http://bengales.cz/aktuality/ministryne-stehlikova-znovu-o-adopci-pro-lg-pary.html>

10. NEDBÁLKOVÁ, K. Alternativní rodinné modely aneb Rodiny lesbických matek a rodiny gay otců [online]. 2005, [cit. 2008-12-28]. Dostupný z WWW: <http://partnerstvi.cz/rp-alternativni_rodiny/>

11. Registrované partnerství a děti [online]. 2008, [cit. 2008-12-10]. Dostupný z WWW: <http://partnerstvi.cz/rp-manual/h.phtml>

12. Registrované partnerství [online]. 2006, [cit. 2008-12-28]. Dostupný z WWW: <http://partnerstvi.cz/gll-dokumenty/2006-03-14-prehled-rp.phtml>

13. Rodina [online]. 2008, [cit. 2008-12-02]. Dostupný z WWW: <http://socialni.praha.eu/jnp/cz/rodina/index.html>

14. SEXUS. Mateřství. Miminko ano či ne [online]. 2001, [cit. 2009-01-08]. Dostupné z WWW: <http://www.sexus.cz/clanek/1070-miminko-ano-ci-ne.html>

15. Základní informace a dokumenty [online]. 2008, [cit. 2008-12-10]. Dostupný z WWW: <http://partnerstvi.cz/rp-informace/>



Počet shlédnutí: 104