Kazachstán vyhlásil nezávislost v roce 1991 jako poslední z 15 nástupnických států po rozpadnutém SSSR. Téhož roku se stal členem Společenství nezávislých států. Jde o parlamentní demokracii se silným postavením prezidenta.

Prvním a dosavadním prezidentem Kazachstánu je Nursultan Abišuly Nazarbajev. Narodil se 6. 7. 1940 v Čemolganu v Kazašské SSR. V 80. letech byl poslancem Nejvyššího sovětu SSSR, poté předsedou rady ministrů a nakonec prvním tajemníkem Nejvyššího Sovětu. 22. 2. 1990 byl zvolen prezidentem samostatného Kazachstánu. Ve volbách byl jediným kandidátem.

Původně byl zvolen na 5 let. Poté byly prosazeny změny Ústavy, které ve své podstatě znamenaly, že je prezidentem dodnes. 3. 4. 2011 se konaly poslední, mimořádné, prezidentské volby a Nursultan Nazarbajev v nich získal 95 % hlasů. Nazarbajev mimo jiné nese titul Vůdce národa, Lidový hrdina a je vrchní velitel ozbrojených sil.

V květnu 2007 byla oběma komorami Parlamentu KZ a prezidentem schválena novela Ústavy. Tato novela by měla oslabit pravomoci prezidenta a naopak posílit roli Parlamentu. Mimo další úpravy se opět zkracuje funkční období prezidenta na pět let (v platnosti až po ukončení současného funkčního období N. Nazarbajeva). I když v Ústavě zůstává zakotveno, že tentýž občan Kazachstánu může být zvolen prezidentem pouze dvakrát, nevztahuje se tato preambule prezidenta N. Nazarbajeva, který může kandidovat neomezeně.

Jako pozitiva jeho vlády se považuje to, že díky politice potlačování terorismu je Kazachstán důležitý partner USA a Ruska ve Střední Asii. Příjmy z nerostných surovin Nazarbajev investuje do školství i státního rozpočtu (např. z ropných zisků vybudoval město Astanu, od roku 1997 hlavní město). Reálné mzdy vzrostly v Kazachstánu od rozpadu SSSR 14x.

Ovšem negativní stránkou je silná přítomnost korupce, potlačování opozice a svobody slova, neexistence svobodné soudnictví. Volby jsou zahraničními pozorovateli pravidelně označované za nesvobodné.

Parlament je nejvyšším orgánem Kazachstánu, který plní zákonodárné funkce. Sestává se ze dvou komor - Senátu a Mažilistu. Poslanci Senátu - 47 senátorů (osm jmenuje přímo prezident) jsou voleni na šest let, Mažilistu - 107 poslanců voleni na 5 let.

Parlament na základě návrhů prezidenta schvaluje změny v Ústavě, schvaluje státní rozpočet, dává souhlas na obsazení pozic předsedy vlády, předsedy Národní banky, rozhoduje o otázkách války a míru. Parlament má dále pravomoc iniciativy na vyhlášení referenda, může vyjádřit nedůvěru vládě.

15. 1. 2012 proběhly předčasné parlamentní volby, i přes protesty (největší od roku 1991, ovšem protestujících bylo v řádech stovek), opět vyhrála Nazarbajevova Národní demokratická strana Nur Otan („Světlo vlasti“) s 81 % hlasů. Podle pozorovatelů z OBSE a US ministerstva zahraničí byly označeny za nedemokratické.

Vláda je plně zodpovědná prezidentovi. Předsedou je Karim Masimov + 16 ministrů.

Zákonodárná moc mají Maslicháty, vedoucí administrace se nazývá akim.

K 1.1.2010 bylo v Kazachstánu 14 oblastí, města republikového významu, hlavní město Astana, bývalé hlavní město Almaty a Bajkonur, 84 měst, 160 okresů, 186 obcí a 7 719 aulů - vesnic.

Město Bajkonur, založené roku 1955, leží v Kazachstánu, ale do roku 2050 je pronajato Ruské federaci a je tedy pod ruskou správou. Původně název Bajkonur neslo hornické městečko ležící stovky kilometrů na severovýchod blízko Džezkazganu v Karagandské oblasti, zvolení stejného jména pro nový kosmodrom mělo zvýšit utajení. Pro západní svět objevil umístění kosmodromu a tedy i města průzkumný letoun U-2 5. srpna 1957.

Základy Turkmenské státnosti byly položeny v r. 1924 vytvořením Turkmenské SSR (z částí Turkestánské ASSR, Bucharské a Chivské lidové soc. republiky). V roce 1991 byla vyhlášena nezávislost Turkmenistánu. Turkmenská ústava byla přijata 18. května 1992. Jsou v ní převzaty některé prvky západní demokracie, a to především ve všeobecné části a části zabývající se právy občanů. Ústava byla upravena r. 1995, kdy byl Valným shromážděním OSN schválen statut neutrality. Další změny proběhly v roce 1999 (zrušen trest smrti) a roku 2003.

Nejvyšší reprezentativní orgán. Zahrnuje nejvyšší státní orgány - prezidenta, členy vlády, členy parlamentu, generálního prokurátora a předsedu nejvyššího soudu, dále pak Halk wekilleri (zástupci jednotlivých etrapů = okresů), welaýaty hakimi (představitelé administrativních jednotek), šaher welaýatyň hakimi (primátor Ašgabatu) a arčinové (předsedové místních rad obcí, které jsou centry jednotlivých etrapů).

Orgán má výlučné právo vyhlašovat referendum, schvalovat změny hranic státu a administrativních jednotek země, ratifikovat mezistátní dohody nebo vyhlásit válku. Během ústavních reforem dostal Halk maslahaty i zákonodárnou iniciativu a byla vytvořena funkce předsedy, aby včele nestál prezident (předsedou byl však stejně zvolen prezident Nijazov).

Parlament je složen z 50 poslanců, kteří zastupují územní jednotky Turkmenistánu. Má zákonodárnou funkci, z níž však r. 1999 předala většinu pravomocí ve prospěch Halk maslahaty.

Nejvyšším představitelem země je prezident. Jeho moc je takřka neomezená. Je zároveň předsedou Halk maslahaty, předsedou vlády, předsedou jediné povolené Demokratické strany Turkmenistánu, nejvyšším velitelem ozbrojených sil, doživotním předsedou Celosvětové humanitární asociace Turkmenů, předsedou rady stařešinů Turkmenistánu, předsedou národního hnutí Galkynyš (Obroda). Pravomoci:

• sleduje dodržování ústavy a zákonů
• reprezentuje Turkmenistán, jmenuje představitele země v cizích zemích a přijímá zástupce cizích zemí
• je hlavním velitelem armády, rozhoduje o mobilizaci a použití armády
• podepisuje zákony, vrací zákony s připomínkami Medžlisu
• podává každoroční zprávu o stavu země Medžlisu
• vyhlašuje referendum
• rozhoduje o otázkách občanství a zajištění azylu
• rozhoduje o udělování vyznamenání a dalších státních cen Turkmenistánu
• jmenuje a odvolává se souhlasem Medžlisu předsedu nejvyššího soudu a generálního prokurátora
• je garantem amnestií
• rozhoduje o dalších otázkách, které mu podle ústavy a zákonů přísluší

Prezident může být vyloučen pouze na zasedání Halk maslahaty, ten je však z větší části jmenován a odvoláván právě prezidentem.

Saparmurat Nijazov

Prezident pochází z tekkinského kmenového svazu Achal, který ho zároveň pomohl dosadit r. 1990 do nejvyšší funkce. Aby byla zdůrazněna symbolická funkce prezidenta, bylo mu r. 1993 schváleno nové příjmení Türkmenbašy. Roku 1999 byl jmenován doživotním prezidentem. V listopadu 2002 – „atentát“ na prezidenta (nejspíš zinscenovaný, však podezření na vůdce opozice Borise Šichmuradova) → velké čistky 21. prosinec 2006 – smrt Türkmenbašyho

Jak již bylo řečeno: V roce 1991 byla vyhlášena nezávislost Turkmenistánu. Aby byla možné vytvořit jednotný stát, bylo třeba prezidenta, jakožto symbolu absolutní moci.

Po rozpadu SSSR tedy vládne v Turkmenistánu kult osobnosti. Nejvíce viditelné rysy kultu osobnosti:

• Jazyková politika – rychlý přechod od ruštiny k národnímu jazyku a od azbuky k latince. Prezident vydal příkaz, že všichni státní úředníci, lékaři a učitelé musí povinně používat turkmenštinu = likvidace ruské inteligence.

• Sdělovací prostředky – Noviny musí mít na titulní stránce fotografie Tukmenbašyho a přísahu věrnosti. Hlavní propagandou je však televize. Existuje pouze státní, která se zaměřuje na přírodu, architekturu a folklor v Turkmenistánu. Většinou však běží vysílání ze života prezidenta. Program začíná modlitbou za prezidenta a přísahou věrnosti a celý den je jeho silueta v rohu obrazovky. Je povoleno i několik zahraničních zábavných programů, které jsou však často přerušovány turkmenskými zprávami.

• Ašgabat – hlavní město, je nově vystaveno. V centru najdeme např. symbolickou věž zasvěcenou neutralitě Turkmenistánu (trojnožka, ve které se tradičně v Turkmenistánu připravovali pokrmy, na vrcholu zlatá socha prezidenta, který se otáčí za sluncem), Památník nezávislosti, socha býka nesoucí zeměkouli (do kultu osobnosti je zahrnuta i jeho rodina, socha je památníkem na zemětřesení, při němž zemřela celá Saparmyratova rodina).

• Ruchnama – „Svatá kniha“ – Kniha světla, morální kodex turkmenského národa, která mu byla předána v r. 2001, je údajně sepsána samotným Turkmenbašou. Je základem pro školní osnovy.
  • Zahrnuje např. Turkmenskou historii, T. tradice a proroky, Ideu současného Turkmenistánu – nezávislost, věčná neutralita, Ruhnama (duchovní bohatství) – 3 sloupy vedoucí ke zlatému věku Turkmenistánu!

Kult osobnosti je rozvíjen také pomocí hymny, bankovek, názvů měsíců (Turkmenbašy = leden, Gurbalsoltan = jméno Nijazovovy matky, Ruhnama = říjen), nebo i pomocí potravin.

„Turkmenistáne, milovaná vlasti, můj rodný kraji, v srdci a v mysli jsem vždy s Tebou. Ať mi odpadne ruka za nejmenší zlo, které Ti učiním. Ať mi upadne jazyk za nejmenší klevetu proti Tobě. Kdybych zradil milovanou vlast, Velikého Saparmurata Türkmenbašyho, svatého vzoru Tvého, nechť se mi zastaví dech.“

(přísaha Turkmenů, kterou začínalo v době Türkmenbašyho vyučování, pracovní proces a další aspekty života)

Gurbanguli Berdymuhamedov Ve státním aparátu zbyla jen úzká mocenská vrstva, která r. 2006 dosadila prezidenta Berdymuhamedova. (původně ministr zdravotnictví a osobní zubař Turkmenbašiho, jiné zdroje říkají, že je to jeho syn) Tento prezident měl původně sloužit jako pouhý ovládaný symbol. On se však brzy aktivně ujal svého úřadu a vybudoval kolem sebe svou vlastní elitní vrstvu, s tím, že odkazy na předchozího prezidenta byly postupně z turkmenské ideologie odstraňovány. Dnes je vytvořen nový kult osobnosti. Média nazývají nového prezidenta např. jako „Tvůrce velké renesance Turkmenistánu“ nebo „Ochránce zdravého životního stylu“, atd. Má vlastní muzeum a mešitu. Více se zajímá o tradiční pojetí rodiny a o kmenové vazby obyvatelstva. Na druhou stranu je znát postup kupředu: nový prezident Gurbangul Berdymuhamedov se od nástupu k moci v únoru 2007 snaží svoji zemi, která byla za Nijazova jednou z nejuzavřenějších autoritářských zemí, reformovat a otevřít světu. Postupně už zrušil několik nařízení svého předchůdce. Povolil například provozování kin, cirkusů, opery a internetových kaváren. Povedlo se mu přilákat zahraniční investory i energetické společnosti.

Je jediným státem střední Asie, který se od r. 1991 po rozpadu SSSR snaží o demokratický politický systém. Kyrgyzstán je nejsvobodnější zemí ve Střední Asii. V Kyrgyzstánu stále převládá klanová identita nad národní a navíc je země etnicky rozdělena na severní čast, kde žijí hlavně Kyrgyzové a jižní část, kde žije početná menšina Uzbeků. Není tedy lehké sjednotit obyvatele státu v jeden národ. Podobnou strukturu jako klan mají i politické strany, tzn. není ani tak důležitý název strany nebo politický program, ale osobnost jejího lídra.

Politický vývoj po rozpadu SSSR:

1. prezident Askar Akajev

Do své funkce dosazen sověty ještě v r. 1990.

Byl liberální (v porovnání se sousedními zeměmi), na svou stranu získal i Rusko a Západní země. Pocházel ze severu země.

Snažil se o vytvoření národní identity, pomocá různých programů jako např.: oslavy 2200 let Kyrgyzského národa, 3000 let města Oš nebo oslavami kyrgyzského hrdiny Manas, jehož typické znaky byly zahrnuty přímo do státní ideologie.

Přes všechny snahy se však sjednocení národa nepodařilo a Kyrgystán stále zůstává etnicky rozdělen na sever a jih.

Za vlády Akajeva proběhlo několik reforem jak politických, tak ekonomických a sociálních. Přesto však nedostal zemi z ekonomické krize. V roce 2000 vyhrál zmanipulované volby a jeho vláda začala mít autoritářské sklony po vzoru sousedních zemí.

Tulipánová revoluce

V roce 2005 se Akajev znovu pokusil zmanipulovat parlamentní volby, tím však vyvolal velkou vlnu odporu a v Kyrgyzstánu proběhla tzv. Tulipánová revoluce. Ta se řadí do skupiny tzv. Barevných revolucí (revoluce v postkomunistických státech na východě: Gruzie – revoluce růží v r. 2003 a Ukrajina – oranžová revoluce v r. 2004). Revoluce se šířila se z jihu země, kde žijí hlavně Uzbekové, Akajev byl svržen a musel i s rodinou prchnout ze země.

2. prezident Kurmanbek Bakijev

Pocházel z Jihu, byl vůdcem opozice v Tulipánové revoluci a ve vlně revoluční euforie byl dosazen do funkce prezidenta. Zezačátku do něj byla vkládána důvěra, že teď začne pravá demokracie, ovšem přes všechny demokratické sliby Bakijev sklouzl opět k autoritářským praktikám stejně jako jeho předchůdce. Do důležitých funkcí dosazoval své příbuzné a známé a dokonce se snažil změnit ústavu, aby mohl svou moc předat synovi Maximovi.

V r. 2009 proběhly prezidentské volby, které byly opět zmanipulované, což ukazuje už samotný fakt, že Bakijev získal přes 90% hlasů.

Krvavé nepokoje 2010 a dočasná prezidentka Rosa Otunbajeva

V Kyrgyzstánu byla stále ekonomická krize, ( také proto, že narozdíl od sousedních zemí, Kyrgyzstán nemá nerostné bohatství ropy nebo zemního plynu) a začátkem roku 2010 navíc došlo k obrovskému zdražování, které zvedlo velké bouře nevole, podporované ještě opozicí.

Když potom v dubnu 2010 nechal Bakijev pozatýkat všechny vůdce opozicem, zvedla se vlna násilných nepokojů na jejich podporu a povstalci dobyli prezidentské sídlo Bakijeva, který musel stejně jako jeho předchůdce, utéct i s rodinou do zahraničí. Při nepokojích pak došlo i k hromadnému rabování Biškeku.

V čele země tak stanula dočasná vláda a dočasná prezidentka Rosa Otunbajeva.

V červnu roku 2010 začaly krvavé nepokoje na jihu země, pravděpodoně vyvolané hlavně stoupenci Bakijeva, které trvaly 4 dny (11. -14. června) a zanechaly za sebou velkou spoušť. Města Oš a Džalalabad byla téměř zničena, oficiální zprávy potvrdily přes 400 mrtvých, tisíce zraněných a statisíce uprchlíků směřujících na sever (do Biškeku a do Ruska) a také do Uzbekistánu.

Parlamentní republika a současný prezident Almazbek Atambajev

Když se situaci trochu uklidnila, proběhla 27.června 2010 referendum o nové ústavě a vládě, kde se většina obyvatel vyslovila pro vytvoření parlamentní republiky a tím omezení pravomocí prezidenta.

V říjnu 2010 pak proběhly parlamentní volby a Otunbajeva zůstala dočasnou prezidentkou do konce roku 2011.

hlavní 3 strany

Ata Žurt – podpora Bakijeva

SDPK – Almazbek Atambajev – premiér

Ar-Namys – Felix Kulov

O rok později v říjnu 2011 se konaly prezidentské volby, které vyhrál Almazbek Atambajev. Získal přes 60% hlasů a stal se prezidentem i přes protesty opozice proti výsledkům voleb, které byly údajně zfalšované. OBSE ovšem k takovému závěru nedospěla a volby prohlásila za legitimní.

Atambajev je velice proruský prezident, což se projevilo brzy po volbách, kdy vydal prohlášení o uzavření vojenské základny USA v Manasu, ležící na území Kyrgyzstánu, v roce 2014.

Kyrgyzstán je jedinou zemí, na jejímž území se nachází jak vojenská základna Ruska, tak i USA. Již v minulosti se několikrát mluvilo o uzavření základny v Manasu, ovšem pro Kyrgyzstán jsou obě základny přínosem nemalých finančních částek. V březnu 2012 americký ministr obrany Leon Panetta navštívil Kyrgyzstán, aby vyjednával o ponechání USA základny i po r. 2014.

• Tádžikistán patří mezi menší země regionu
• Nejmenší ekonomika v rámci Střední Asie
• Subjekt mezinárodní politiky
• Hraniční země střední Asie (strategická poloha) – soused Afghánistánu – zájem Ruska i USA
• Potenciál: možnost stát se tranzitní zemí pro zemní plyn a ropu z ostatních zemí střední Asie
• Tádžický tranzitní potenciál zatím využívají hlavně překupníci drog z Afghánistánu

Tádžická republika je unitární mnohonárodnostní stát, kde základem současného státního zřízení je ústava z roku 1994. Podle ústavy je Tádžikistán suverénním, demokratickým, právním, světským a unitárním státem s prezidentskou formou řízení. Pravomoci jsou rozděleny mezi parlament a prezidenta a to nerovnoměrně ve prospěch prezidenta. Tádžický politický systém je charakterizován silným postavením prezidenta a kombinací ideových proudů – nacionalismu, socialismu a historických tradic tádžického národa.

Dle organizace Freedom House je Tádžikistán již řadu let označován jako nesvobodná země, protože mimo jiné zde volby nesplňují všechny demokratické standardy.

Politický systém:

• Deklaraci o suverenitě Tádžické republiky přijal Nejvyšší sovět Tádžické SSR dne 24. 9. 1990
• Státní nezávislost vyhlásil Tádžikistán 9.9.1991
• Počátek válečného konfliktu 1992
• Občanská válka v Tádžikistánu 1993-1997
• Mírové úsilí 1994-1997

Prezident a prezidentské volby:

• Politický systém Tádžikistánu je obdobně jako ve všech středoasijských republikách – prezidentský
• Moc výkonná – prezident – zároveň i předsedou vlády
• Prezident je volen v přímých volbách na maximálně dvě po sobě následující sedmileté období
• Mezi jeho hlavní pravomoci patří např. jmenování, odvolávání vlády, zřizování a rušení ministerstev a státních výborů atd.
• Autokratický režim
• Prozatím poslední prezidentské volby - rok 2006 - zvítězil stejně jako v těch předchozích -Emómali Rahmónóv
• Vládě pod vedením prezidenta Rahmónóva se dosud daří potlačovat opozici

Prezidentem Tádžikistánu je tedy Emómali Šaripovič Rahmónóv. Byl zvolen na jaře 1990 poslancem Nejvyššího Sovětu Tádžické SSR a patřil k ortodoxní komunistické většině.

V listopadu 1992 byl zvolen předsedou Kuljabského oblastního sovětu. Později spojenými silami kuljabského a chudžandského klanu byl zvolen 20. 11. 1992 předsedou Nejvyššího sovětu a v roce 1994 předložil návrh nové Ústavy.

Dne 6. 11. 1994 v průběhu ústavního referenda a prezidentských voleb porazil jediného svého protikandidáta a to představitele chudžandského klanu A. Abdulladžanova. Dne 27. 6. 1997 v Moskvě podepsal s vůdcem Sjednocené tádžické opozice S. A. Nurim - Všeobecnou dohodu o nastolení míru a národní shody v Tádžikistánu.

Parlament a parlamentní volby:

Po změně ústavy v roce 1999 je v současné době zákonodárným orgánem dvoukomorový parlament (Madžlis-i Oli), jehož členové jsou voleni na období pěti let.

Dolní komora, tzv. Shromáždění představitelů (Madžlis-i Namójandagóni), sestává z 63 poslanců, kteří jsou voleni dvojím způsobem. Občané volí 22 poslanců proporčně ve volebním obvodu tvořeným celým státem a 41 poslanců většinovým dvoukolovým způsobem v jednomandátových volebních obvodech.

Horní komora, Národní shromáždění (Madžlis-i Milli), která má celkem 33 členů, je z části (25 členů) volena místními zastupiteli a zbývající část (8 členů) jmenuje prezident.

Politické strany:

Systém politických stran se v Tádžikistánu začal vytvářet na přelomu 80. a 90. let. Na současné politické scéně vydržely především strany s pevným zázemím ve všech regionech, které stojí víceméně za prezidentem Rahmónóvem.

Jsou to tyto politické strany:

• Lidově demokratická strana Tádžikistánu - předsedou je E. Š. Rahmónóv. Nejvlivnější politická síla v zemi
• Komunistická strana Tádžikistánu - nejstarší politická síla v zemi
• Strana islámské obrody Tádžikistánu - proti-prezidentská
• Demokratická strana Tádžikistánu, nově vzniklá, velmi aktivní
• Socialistická strana Tádžikistánu - rozštěpena na pro - a proti-prezidentskou frakci
• Sociálně demokratická strana, která je méně významná

Moc soudní:

Nejvyššími soudními instancemi jsou Nejvyšší soud, Nejvyšší obchodní soud, Nejvyšší vojenský soud. Všichni soudci jsou jmenováni prezidentem republiky. V případě nejvyšších instancí je potřeba souhlasu horní komory parlamentu. Prezident se souhlasem celého parlamentu sestavuje i Ústavní soud, který má mimo jiné právo navrhovat zákony.

Přesto, že je Uzbekistán až třetí největší zemí Střední Asie jeho centrální poloha (sousedství se všemi ostatními státy oblasti) ho řadí mezi regionální velmoci. Disponuje zásobami nerostného bohatství a na rozdíl od dalších zemí v regionu má vyvinutý i zpracovatelský a jiný průmysl. Význam Uzbekistánu na mezinárodní scéně stoupnul od roku 2001 v souvislosti s krizí v Afghánistánu – každá operace musí být konzultována s uzbeckým vedením.

Vztahy mezi formálními instituty státní správy jsou upraveny Ústavou, která byla přijata v roce 1992. Před jejím schválením musela být zkonzultována v zahraničí, a to ve Francii, Německu a Velké Británii, zdali je založena na demokratických principech. Takto pojatá Ústava je především pro vnější prezentaci, situace v zemi je ovšem jiná. Země je ve skutečnosti autoritativním státem pod vedením prezidenta Karimova. Ideologií současného systému v Uzbekistánu je nacionalismus, který má upevnit uzbeckou národní hrdost, uvědomění, historické tradice, kořeny, uzbecký jazyk a kulturu. Proto lze ve státem kontrolovaných hromadných sdělovacích prostředcích vidět programy nebo články poukazující na složky tzv. „uzbectví“. Nejdůležitější roli při formování vládnoucích politických struktur Uzbekistánu hraje regionálně-klanový faktor. Většina vládnoucích elit ve střední Asii je na tomto faktoru založena. Pro pochopení politických elit je nutné uvést i strukturu uzbecké společnosti na nižších úrovních, kde se formují předpoklady pro činnost politických špiček.

V Uzbekistánu je základem společnosti mahalla. Každá mahalla se skládá z několika desítek rodin, které jsou spřízněny především podle místa bydliště a rodinné vazbě. Představiteli každé mahally jsou tzv. aksakalové (tzv. „bělovousí“), nejváženější příslušníci mahally. Pevná hierarchizace a centralizace moci uvnitř mahally se přenáší i do vyšších politických a společenských vrstev – městských, okresních, regionálních nebo i celostátních. Na městské nebo okresní úrovni se obvykle mahally spojovaly do vyšších organizačních celků, kde se moc koncentrovala v rukou nejvýznamnějších rodin místních aksakalů, a tato hierarchie pokračovala až do nejvyšších kruhů.

Dle Ústavy se Uzbekistán řadí mezi prezidentské republiky. Pravomoci prezidenta se téměř neodlišují od běžných prezidentských systémů a jsou v Ústavě přesně definovány. Je volen na 5 let maximálně ve dvou volebních obdobích za sebou. Navržený kandidát musí získat podporu alespoň jednoho procenta všech voličů, přičemž z jedné administrativní jednotky země nesmí pocházet více než 8 % celkového počtu podpisů – je prezentován jako celonárodní kandidát. Mezi pravomoci prezidenta patří např. možnost vydávání dekretů, které mají platnost zákona, prezident také nemůže být odvolán – pouze ze zdravotních důvodů.

Prezident – Islom Karimov –stále prodlužuje volební mandát (doživotní)

Zákonodárnou funkci vykonává jednokomorový parlament s 250 poslanci. Dle Ústavy Parlament disponuje pravomocemi jako je příjímání zákonů, kontrola vlády atd., ovšem ve skutečnosti je nevýznamnou institucí, která přijímá a potvrzuje zákony a nařízení vycházející z iniciativy z prezidentského paláce. Od roku 2002 je parlament dvoukomorový.

První parlamentní volby se uskutečnily v roce 1994, kdy byly k volbám připuštěny pouze dvě politické strany: Karimova Lidově demokratická strana (Lidově demokratická strana Uzbekistánu je nástupnickou stranou KS Uzbekistánu. Byla založena v roce 1991 a až do roku 1996 byla pod vedením prezidenta Karimova, který se však vzdal funkce a přenechal ji dřívějšímu vedoucímu ideologické KS Uzbekistán, a to A. Džalolovovi. Tato strana je oficiálně nejdůležitějším politickým sRpením v Uzbekistánu) a „Rozvoj vlasti“ (Vatan Terakkiyetti) a další stoupenci z řad prezidenta Karimova. Na nátlak mezinárodních organizací a Spojených států, se kterými se Uzbekistán snažil navázat v této době úzkou spolupráci, bylo v roce 1995 vytvořeno několik dalších stran vedených vůči prezidentovi.

BusinessInfo.cz: Kazachstán [online]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/kazachstan-vnitropoliticka-charakteristika/2/1001279/

Velvyslanectví Republiky Kazachstán v České republice [online]. Dostupné z: http://www.kazembassy.cz/cz/main.html

Parliament of the Republic of Kazakhstan [online]. Dostupné z: http://www.parlam.kz/en

KOKAISL, P., PARGAČ, J. a kol.: Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán. Praha: Univerzita Karlova, 2007. ISBN 978-80-7308-167-6.

HORÁK, S.: Střední Asie mezi východem a západem. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0906-1.

http://www.slavomirhorak.net/stredni-asie/cestovani-ve-stredni-asii/turkmenistan/

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/13031-nijazovovy-blaznive-nazvy-mesicu-a-dnu-uz-turkmenistan-nechce/

HROMKOVÁ, Lucie. Budování státu a národní identity v Kyrgyzské republice po roce 1991 [online]. E-polis.cz, 18. prosinec 2008. [cit. 2012-04-25]. Dostupné z WWW: <http://www.e-polis.cz/nezarazene-clanky/332-budovani-statu-a-narodni-identity-v-kyrgyzske-republice-po-roce-1991.html>. ISSN 1801-1438.

HORÁK, Slavomír. Politická situace v Kyrgyzstánu aneb Stát v poločase rozpadu. Mezinárodní politika. Ústav mezinárodních vztahů, 2010, XXXIV, č. 8, s. 41-43. ISSN 0543-7962. Dostupné z: http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/2010/MP08_10.pdf

HORÁK, Slavomír. Kyrgyzský volební podzim. Mezi triumfem demokracie a rozpadem státu. Mezinárodní politika. Ústav mezinárodních vztahů, 2011, XXXV, č. 1, s. 28-31. ISSN 0543-7962. Dostupné z: http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/2011/MP01_11.pdf

ŠIMOV, Jaroslav. „Barevné revoluce“ v zemích SNS: To be continued?. Mezinárodní politika. Ústav mezinárodních vztahů, 2004, XXIV, č. 5, s. 24-27. ISSN 0543-7962. Dostupné z: http://www.iir.cz/upload/MP/MPArchive/2005/MP052005.pdf

HORÁK, S.: Střední Asie mezi východem a západem. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0906-1. Tádžikistán: Vnitropolitická charakteristika. WWW.businessinfo.cz: Oficiální portál pro podnikání a export[online]. 2011. vyd. [cit. 2012-04-02]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/sti/tadzikistan-vnitropoliticka-charakteristika/2/1000800/ 

Počet shlédnutí: 126