Makedonští muslimové

Neuburger, Mary. Pomak borderlands: Muslims on the edge of nations. Nationalities Papers, 2000. Volume 28, Issue 1, Pages 181-198.

Poulton, Hugh. The Muslim experience in the Balkan states, 1919-1999. Nationalities Papers 28. 1 (Mar 2000): 45-66. (O Torbeších jen na s. 5 v pdf)

Dikici, Ali. The Torbeshes of Macedonia: Religious and National Identity Questions of Macedonian-Speaking Muslims. Journal of Muslim Minority Affairs, Apr 2008, Vol. 28 Issue 1, p. 27-43, 17p, 2 Charts

Cílem zkoumání bylo zjištění poměrů, v jakých Pomáci v Makedonii žijí. Těmito poměry bylo zamýšleno mnoho věcí počínaje tím, jak mluví, jak se oblékají, jak se v Makedonii jako menšina cítí, konče jejich názoru na to, jakými se budou ubírat kroky jich samotných i celkově celé této etnické skupiny.

Sami Torbeši, makedonští Pomáci, o sobě sebevědomě tvrdí, že jsou těmi nejpřátelštějšími a nejpohostinnějšími lidmi světa. Rozeznáme je však na první pohled od ostatních Makedonců? A čím to je, že o nich neslýcháme denně a do Makedonie neproudí davy nadšených turistů? Je opravdu o co stát? Níže uvedená práce se snaží odpovědět nejen na tyto otázky. Ale také poznat pomáckou kulturu mnohem blíže a podělit se o poznatky výzkumného týmu, nejen ze svého letního pobytu v centrální části Balkánu, i s dalšími zájemci. ¹⁾

Váš úvod začínáte cílem. Cíl do úvodu také patří, ale nejprve je potřeba napsat pravý úvod, čili o čem ta práce celkově je a poté se zaměřte na konkrétní cíle.

Ze všech informací, které byly o tomto tématu sepsány, převládají ty o Pomácích žijících v Bulharsku a Řecku, nikoliv o těch makedonských. Tato rešerše se bude zajímat i o díla, jež se snad i jen pouhou větou o zkoumané téma otírají. Těmi, kdož se však do této problematiky ponořují poněkud hlouběji, než se pouze otírají, jsou Jan Rychlík a Miroslav Kouba ²⁾ v knize „Dějiny Makedonie“. V této knize autoři zakreslují oblasti hustěji osídleny Pomáky na mapy a velmi detailně se zabývají původem Pomáků (zde zmiňovaných jako Torbešů) a jejich vlivem na jednotlivé části Makedonie. Pomáci jsou zde popisováni jako mírumilovní nenápadní obyvatelé. Důkazem toho budiž rok 1900 a program VMORO bylo by dobré tuto zkratu pro čtenáře rozepsat, jež se měl pokusit spolu s Bulhary vymanit zpod vlivu Osmanské nadvlády Makedonie. Hlavními vůdci tohoto programu byli učitelé zejména na bulharských školách v Makedonii. Pomáci byli snad poprvé osloveni jako celé etnikum, aby program podpořili a pokusili se spolu s dalšími etniky na území Makedonie a Bulharska osamostatnit a vytvořit jeden tolerantní stát. Pomáci tento program odmítli podpořit a program byl Tureckem rozdrcen. Toto odmítnutí pro ně mělo nedozírné následky o třináct let později, to když se Makedonie dostala zpod vlivu Osmanské říše a byla rozdělena mezi tři jiné státy (Bulharsko, Řecko a Srbsko). V tomto období byli Pomáci neprávem považováni za „Srby makedonského původu“ a byli diskriminováni. Postavilo se za ně Bulharsko, ale i přes to se o Pomácích tvrdilo, že nikdo takový neexistuje. ³⁾

Další knihou, jež se zkoumaného tématu dotýká, je „Balkán: 2000let mezi východem a západem“ od Michaela Weithmanna .⁴⁾ . Autor se zaobírá nejen původem Pomáků a jejich výskytem, ale polemizuje i o jejich národnostním přesvědčení a jazyku. Ba co víc, srovnává i Pomáky žijící v Řecku a Bulharsku s těmi z Makedonie. Autor se však více orientuje na Bulharsko, neboť zde je Pomáků mnohem více. Podotýká, že v Bulharsku je rozdíl mezi přistěhovavšími Turky a islamizovanými Pomáky již zcela abstraktní, o tom jak tomu je v Makedonii se nezmiňuje. ⁵⁾

Následující dvě knihy jsou již z těch, které spíše pojednávají o tématech s Pomáky přímo souvisejícími, nežli snad, že by rozebírali přímo jejich historii či demografii. Tou první je „Svět dávných Slovanů“ od Zdeňka Váni, ⁶⁾ která se detailně zabývá všemi větvemi Slovanů, a jejich vzájemnými proplétání s Huny a právě Osmany. Připomíná taktéž, jak staré jsou první náznaky slovanské etnogeneze. Autor se o Pomácích zmiňuje pouze slovy jako o jakési skupině Slovanů se zvýšenou schopností asimilace během nájezdů a následné okupace části Balkánského poloostrova turkickými nájezdníky.⁷⁾

Kniha „Řekové a Turci nepřátelé nebo spojenci“ od Pavla Hradečného ⁸⁾ popisuje zejména pronikání muslimské kultury do Řecka a přes Řecko dále na Balkánský poloostrov. V tomto díle jsou Pomáci popsáni jako ti, kteří již nechtěli být déle diskriminovány horšími životními podmínkami a vyššími daněmi, a proto konvertovali k Islámu. Pavel Hradecký jakmile opět zmiňujete jméno autora, měl by následovat odkaz ihned za jménem také vyzdvihuje vojenské, organizační a zejména prozíravé diplomatické schopnosti Osmanských Turků, díky nimž vzniklo již mnohokráte zmiňované zkoumané etnikum a logicky v přímé návaznosti na to i naše výzkumy. ⁹⁾

K sesbíraným střípkům o Pomácích (Torbeších) z české literatury přidáváme informace z té cizojazyčné a pomalu se tak utváří již ucelenější mozaika. Označení Torbeši jako první použil v roce 1913 srbský nacionalistický geograf Jovan Cvijic, který je tak vyčlenil od ostatních muslimských skupin, zejména pak od bulharsky mluvících Pomáků.¹⁰⁾ Ali Dikici pak dále v článku „The Torbeshes of Macedonia“ ¹¹⁾ uvádí, že Torbeše definují dva zásadní prvky. Prvním je makedonský jazyk a tím druhým islám. Zatímco historici zdůrazňují makedonský jazyk a odkazují spíše na původní křesťanskou identitu, turečtí vědci se zaměřují pouze na islám, jako jejich náboženství, již bez ohledu na jazykový a kulturní rozměr. Většina Torbešů pak sama sebe definuje jako Turky, kteří mají k Turkům velmi blízký vztah, ačkoliv například mnoho z jejich příjmení jsou zakončena slovanskými příponami –ov anebo –ski. ¹²⁾

Studium dokumentů

Výzkumnému týmu před jeho odjezdem do Makedonie, ale i nadále při svém zkoumaní a chápání souvislostí mezi fakty velmi usnadnilo práci studium dokumentů. Tato neinvazivní a nijak respondenty neobtěžující technika výzkumu umožňuje nahlédnout do výpovědí respondentů jinak nedostupných. Ať již z časového nebo geografického hlediska, což je bezesporu obrovská výhoda této výzkumné techniky a pro tuto práci neopomenutelný zdroj informací. Jednou z mála nevýhod však může být výběrové zkreslení, protože méně vzdělaní lidé netvoří příliš mnoho dokumentů a to má za důsledek omezený vzorek populace při výběru a studiu dokumentů. Stěžejní informace pak byly čerpány zejména z literatury zmíněné výše, v literární rešerši, případně na konci celé práce v sekci zdrojů. ¹³⁾

Semistandardizovaný rozhovor

K sesbíraným sekundárním informacím bylo třeba pro úplnost doplnit i ty primární. K jejich zkompletování byl využit semistandardizovaný rozhovor. Pro jeho zrealizování tak byl vytvořen základní scénář hlavních otázek, které korespondují s výzkumnou otázkou a jejími podotázkami uvedenými na samotném začátku práce. První kontakt s Pomáky proběhl již v Makedonii, kde výzkumný tým vyzpovídal dvojici ochotných a svým způsobem i ojediněle nebojácných nebojácný dejte do uvozovek respondentů, kteří jim byli ochotni sdělit více než jen pozdrav. Vlastní postřehy dvojice (Goce a Neven) tak tvořily skvělý základ celé práce. Tyto cenné informace byly dále doplněny výpověďmi uživatelů sociální sítě Facebook. Po důkladném prozkoumání a zhlédnutí několika skupin sdružujících Pomáky se podařilo s některými z nich navázat kontakt. Ohromnou výhodou tohoto kontaktu je, že se lze z tepla svého domova z tepla svého domova dejte opět do uvozovekspojit s lidmi na tisíce kilometrů vzdálenými a díky této vzdálenosti z nich i částečně odpadá ostych, který byl jinak všudypřítomný u osobního kontaktu v Makedonii. Dá se však říci, že rozhovor probíhal téměř totožně, jako by se odehrával z očí do očí. Písemnou formou byly pokládány otázky ze scénáře a ty byly posléze doplňovány tzv. sondami. Přestože nás tato metoda přímo nadchla a podařilo se díky ní zjistit velmi cenné informace, má dvě poměrně velké nevýhody. Nedá se totiž předpokládat, že starší generace makedonských Pomáků bude ,,vysedávat„ na internetu a denně aktualizovat své virtuální profily. Mnozí z nich totiž ani nevědí, co internet je. Proto dochází opět ke zkreslení výsledků kvůli omezenému vzorku respondentů. Dále pak není možné ověřit si totožnost respondentů, a není zde také možné vypozorovat nonverbální chování během rozhovorů. ¹⁴⁾

Metodiku máte hezky čtivě popsanou! Chválím.

Neven Námi dotazovaný respondent, muž ve věku osmatřiceti let pochází z Batinci(obce asi pět kilometrů vzdálené od Skopje), má zde trvalé bydliště a oba své rodiče. Svůj rodný dům opustil ve 24 letech, pokoušel se najít práci v západní a střední Evropě. Žil v mnoha městech po Evropě, mezi nimi i Teplicemi v České republice (Teplice opustil kvůli neustálým problémům s místními úřady a špatným životním podmínkám), než se nastálo usídlil v belgickém Lokerenu, kde žije dodnes. Je svobodný, ale má již čtyři roky přítelkyni z Belgie, kterou si chystá vzít.

Goče Druhým respondentem byl Muž ve věku kolem padesáti let, který se narodil ve Struze, městu rozkládajícím se v jihovýchodní části Makedonie se zhruba třiceti tisíci stálých obyvatel. Mezi tyto obyvatele se Goce však nepočítá, neboť se svojí matkou, ženou a svými dětmi žije ve vesničce od Strugy zhruba deset kilometrů vzdálené. Hlavním zdrojem jejich obživy je již po několik generací kamenný obchod se šperky právě ve výše zmíněném městě Struga.

Dennis Denis se do Skopje přistěhoval se svou matkou a dvěma sestrami, když mu bylo sedm let. Díky podnikavosti matky a pracovitosti celé rodiny se z přistěhovalců a drobných vetešníků stala ve Skopje vážená rodina vlastnící hotel Denis. Toto jméno však prý hotel nedostal po něm, ale po jeho zemřelém otci, po dobu svého života nosící právě toto jméno. Denis si svoji vojenskou službu odbyl v Bratislavě a zpráva o neexistenci Československa pro něho byla novinkou, která na jeho tváři vykouzlila zármutek a nepochopení. Denis sám sebe považuje za Turka, má tři děti a vrátit do rodné země se nechystá.

Ben Muratoski, Nedim Mehmedoski, Jasmina Adamovska Všichni tři byli v kontaktu s námi velice obezřetní a ze svého soukromí příliš informací sdělovat nechtěli. Zejména pak Jasmina k nám zaujala až pohrdavý postoj. Přesto jsme byli velmi vděčni, že alespoň těch pár slov, pro ni zcela neznámým cizincům, nám věnovala. ¹⁵⁾

Přehled respondentů je dobrávěc, jenže zde by chtělo dát do tabulky pouze základní identifikační údaje o respondentech s názevem Struktura respondentů. Npř. pseudonym, rok narození, povolání, délka a místo rozhovoru. Tyto detailnější informace ve vaší práci být uričtě můžou, ale dejte je do příloh článku.

Chybí Vám zde zdroje u obrázků a jejich popisky, to zde musí být pro čtenáře, aby věděl, co mu např. na této mapě chcete ukázat. Když už jsme u těch map, bude dobré přidat do metodiky mapku, kde vyznačíte místa, v nichž jste prováděli výzkumné šetření a dále mapku, kde všude v Evropě se vámi zkoumaná minorita nachází, vy to zde píšete, ale ať je to vidět i na té mapce. Dále prosím místo názevu přehled dejte již nadpis vlastní práce. V tomto případě se jedná o propojení toretické části s praktickou, a proto už zde to můžete nazývat vlastní práce.

Pomáci jsou většinou známí jako muslimská etnická skupina na Balkáně. Nežijí jen v Makedonii, ale díky historickým událostem výše zmiňovaným, také na severu i jihu Bulharska, v oblasti Kosova a Srbska, v severním Řecku a v menší míře v Albánii a Turecku. Ale například srbochorvatští Pomáci jsou původem Turci, a dokonce sami sebe považují spíše za Turky, než za Pomáky. ¹⁶⁾

Zde můžete uvést podnapis stručná historie Pomáků

Většinou jsou známí pod jménem Pomáci, ale v Řecku se jim říká Agaryanis nebo Ahrianis. V Makedonii se používá označení Torbeši, Potursové či Kurkis a v Albánii jsou nazýváni jako Gorans. Termín Pomák se údajně vyvinul ze slovanského jazyka, ze slova pomocník, pomocz. Začali je tak nazývat, protože během osmanské invaze na Balkáně vypomáhali a vedli armádu. Existuje ale i více různých vysvětlení, proč se jim tak říká. Buď podle oblastí, které obývali či podle jejich povahy. Ale téměř všechna různá vysvětlení názvu Pomák pocházela z bulharského jazyka, zatímco když se o nich mluvilo jako o Torbeších, používal se jazyk turecký. V obou jazycích se o nich ale mluví jako o nekonfliktních občanech, kteří se nějak zásadně nebouřili ani nevzpouzeli. Bulhaři tvrdí, že to jsou původně bulharští obyvatelé, kteří byli islamizováni, zatímco Makedonci tvrdí, že to byli makedonští obyvatelé, kteří byli rovněž islamizováni. Podobně to v podstatě tvrdí všichni, na jejichž území se Pomáci vyskytli. To ovšem popírá teorie, která říká, že Turci nikoho násilně nenutili ke konvertování na islám, a navíc se vědci domnívají, že by k tomu spíš jako první nutili Gagauze, jakožto Turky vyznávající křesťanství. Ti si ale udrželi jak ortodoxní křesťanské vyznání, tak turecký jazyk až dodnes. Podle Turků jsou Pomáci původem Kumáni či Kipčaci, kteří přišli v roce 916 ze severní Číny a nejprve se usadili na Ukrajině a pak pokračovali přes Rumunsko do severního Bulharska a podél Dunaje až do Dobrudží (historické území nedaleko pobřeží u Černého moře). Zatímco jižní migrace pokračovala z Bulharska na sever Řecka a do východní Makedonie. Důkazem je zapojování slova „Kumán“ do pojmenování oblastí, které obsadili, např. Sofii říkali Kumanova, Bulharská Vidin byla Kumaničevo či Kumánský ostrov jako název pro Varnu. V roce 1091 Kumáni ztrácí svou silnou pozici na jihovýchodě Balkánu, a tak putovali na sever do Maďarska, Rakouska nebo i na naše území. V průběhu dějin se tyto kmeny přizpůsobovali a mísili s místními křesťanskými obyvateli, až na konec zcela zanikli. Zůstalo jen pár kumánských skupin, které si dokázali udržet svou původní identitu. Mezi ně patří i makedonští Pomáci. Pomáci se tedy do Makedonie dostali z Turecka již během vlády Byzantské říše na Balkáně.¹⁷⁾

V Makedonii tedy nyní máme existují dvě odnože muslimů. Jsou to jednak: Derviši, tzv. dervišská teketa fungují ve Skopji, Kičevu a Štipu. Derviši jsou stoupenci islámské alternativní religiozity, je jím převážně míněn člen súfijského mystického řádu taríka (islámský mystický řád). Jednotlivé taríky se nazývají zpravidla podle zakladatele. Ustavovaly se zvláště od 11. – 12. stol., ale některé vznikají i v současnosti. Dervišové žijí většinou v dost bídných podmínkách, aby se tak mystickou cestou přiblížili více Bohu. Doplňují to ještě o zvláštní techniky, např. příslušníci řádu mauláwíja mají zvláštní zikr (jakýsi druh obřadu) zahrnující tančení v kruzích. Velmi zjednodušeně řečeno to jsou muslimové, převážně muži (i když jejich činnost mohou vykonávat také ženy), kteří se scházejí zpravidla jednou denně, aby se pomodlili, po modlitbě společně vypili kávu, rozprávěli o Bohu a meditovali. V Ohridu a Štipu jsou tyto meditace volně přístupné, jinde je přítomnost veřejnosti nežádoucí. Na těchto dvou místech je i nejvíce dochovaných a stále funkčních muslimských mešit.¹⁸⁾

Druhou odnoží makedonsky mluvících muslimů jsou Pomáci. Podobně jako Pomáci v Bulharsku a obdobná etnika v Řecku žijí v těžko přístupných vesnicích v horách. Žijí hlavně ve Struze, Ohridu, vesnicích Labuništa, Rostuša, Tetovo a v regionu Dolna Reka. Severně od města Debar a v okolí Kičeva mohou tyto vesnice překvapit až dvěma a půl tisíci obyvatel a novou mešitou postavenou jejich vlastními silami a na vlastní náklady.¹⁹⁾

—-

                 Legenda: Světle modrá: Oblasti, ve kterých jsou makedonští muslimové většinovou populaci
                          Tmavě modrá:Oblasti s největší koncentrací makedonských muslimů **Tento popisek musí být přímo pod obrázkem a nikoliv mimo něj.**

• Čím se podle nich liší dnešní Pomáci od Pomáků z dob dávno minulých?

• Cítí se být víc Pomáci, či Makedonci?

• Mají Pomáci vlastní jazyk?

• Mají nějaké povědomí, popřípadě kontakt na Pomáky z jiných zemí? Cítí se s nimi nikterak spřízněni nebo to pro ně jsou úplní cizinci?

• Mají nějakou ikonu nebo osobnost, ke které vzhlížejí a považují ji za otce, ochránce Pomáků?

• Mají nějaký svůj „národní“ pokrm?

Výzkumnou otázku popište v úvodu, zodpovězení výzkumné otázky je hlavním cílem této práce, musí být proto někde na začátku, takže ji dejte do úvodu a pokuste se ty podotázek položit v navazujících větách, nikoliv je vyjmenovávat.

K naší náštěvě jsme si zvoliliVýzkumné šetření probíhalo .. hlavní město Skopje a městečka Batinci, Struga a Ohrid

²⁰⁾

Tato mapka je skvělá, nicméně si zaslouží být už v metodice výzkumu, můžete tam dát podnadpis lokace výzkumu. Pro jasný přehled by bylo lepší ty vámi navštívená města, v nichž probíhal výzkum, do mapy zakroužkovat.

Makedonie by se se svojí náboženskou a etnickou pestrostí mohla nazývat jakýmsi novodobým Babylonem. Je to tedy především díky tomu, že současná Makedonská republika tzv. Vardarská Makedonie, nazvaná tak podle řeky Vardar, v průběhu dějin patřila k území různých velkých říší, při čemž každá z nich vyznávala jiné náboženství. Z historického hlediska, tedy území zvané Makedonie, lze nalézt hned na území dalších dvou dnešních států. Je to tzv. Egejská Makedonie včetně města Soluň, patřící Řecku a tzv. Pirinská Makedonie patřící Bulharsku

Starověká Makedonie

V roce 149, kdy se historické území Makedonie stalo kořistí Římanů, byla vytvořena provincie Macedonia. Díky tomu, že Římané v této provincii stavěli města a starověké silnice, dostávají se tak i na území dnešní Makedonské republiky, a to jednou z nejdůležitějších cest, Via Egnatia, která vedla z albánského okresu Durrës (Drače) do Ohridu, Soluně a později Konstantinopole, a silnice podél řeky Axiós (dnešní Vardar), která procházela mj. městy Skupi a Stobi.²¹⁾,

toto období oukazuje, kdy se dostávají slované na toto území, a jak se budoucí Makedonie stává jejich domovinou.

500 let turecké vlády

Turci panovali rozsáhlému území historické Makedonie celých 523 let - až do roku 1912. V otázkách víry sice křesťany přímo nenutili konvertovat na islám, ale křesťané na rozdíl od muslimů museli platit daně a neměli šanci dostat se do vysokých funkcí, proto nebylo divu, že mnoho z nich konvertovalo na islám. Křesťanští poddaní měli povinnost posílat 1 ze synů, chlapce ve věku od 7 do 14 let, na vychování k Turkům. Účelem bylo udělat z chlapců přísnou výchovou muslimy, schopné civilní úředníky nebo věrné sultánovy vojáky (janičáry). Protože to zároveň znamenalo možnost postupu v rámci osmanského systému, začaly později jednotlivé rodiny o tuto možnost samy usilovat a Turci si mohli dokonce vybírat z mnoha zájemců. Turecká kultura tak začala značně ovlivňovat a přetvářet vliv kultury Byzantské říše. Turci nechali pravoslavnou církev se sídlem v Ohridu, aby vládla nad svými poddanými. I tak ale některé kostely přeměnili na mešity a pokračovali ve výstavbě nových mešit, krytých bazarů, domků s balkóny a později např. také hodinových věží. Ale protože konvertovaní muslimové se za muslimy, oproti přistěhovalcům z Turecka, nepovažovali, vznikaly zde mezi nimi časté boje a povstání. V 18. a 19. století osmanské impérium postupně sláblo a na Balkáně začaly vznikat nové státy, které si vybojovaly nezávislost, zejména Řecko, Bulharsko a Srbsko. Tyto nové státy chtěly pro sebe urvat co největší část, zatím stále turecké, Makedonie. Zároveň se probouzelo národní cítění samotných Makedonců. Koncem 19. století založila skupina intelektuálů Vnitřní makedonskou revoluční organizaci (VMRO). K jejím členům patřil např. Goce Delčev. V roce 1903 zorganizovala skupina tzv. Ilidenské povstání, které Turci krutě potlačili.²²⁾,

V této etapě vydímě, jak docházelok islamizaci slovanského obyvatelstva v Makedonii a můžeme proto možná hovořit o počátcích Pomáků.

V následujících čtyřech kapitolách je popsáno, jakými válkami a nepokoji, jakožto obyvatelé území dnešní Makedonie, byli nuceni projít. V průběhu těchto konfliktů byli různě pronásledování za své náboženství a tak se rozhodli o něm pomlčet a utajit ho, nekteří se schovali do hor a ti co zůstali ve městech mnohdy uplně přešli na jinou víru.

Balkánské války

V roce 1912 vypukla první balkánská válka, ve které se Řecko, Bulharsko, Srbsko a Černá Hora pustily do bojů se slábnoucím Tureckem a rozdělily si jeho evropská území. V roce 1913 začíná rozepře i mezi těmito státy, protože Bulharsko pro sebe získalo obrovskou část Makedonie, a tak začala druhá balkánská válka, při níž byly pustošeny makedonské vesnice. Ta vedla k rozdělení území Makedonie mezi vítězné státy, tedy: Řecko (Egejská Makedonie se Soluní), Srbsko (Vardarská Makedonie) a Bulharsko (Pirinská Makedonie). I když byly války původně vedeny za svobodu Makedonců, na konec se tak nestalo.²³⁾, ²⁴⁾,

První a druhá světová válka

Už o rok později vypukla první světová válka a útrapy pokračovaly. Nespokojení Bulhaři se připojili na stranu Centrálních mocností (Německa a Rakouska-Uherska), zatímco Srbové a Řekové stáli na straně Dohody. Hranice zůstaly po válce stejné jako v roce 1913 a srbská část Makedonie se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie). Ve druhé světové válce obsadili srbskou část Makedonie znovu Bulhaři, kteří byli spojenci Hitlera, další část byla okupována Mussoliniho Itálií v rámci tzv. Velké Albánie. Po válce se Makedonie znovu stala součástí Jugoslávie pod vedením komunisty Josipa Broze Tita.²⁵⁾,

Nezávislost a spory s Řeckem

Rozpad Jugoslávie provázely krvavé války, ale Makedonii se konečně povedlo odtrhnout mírovou cestou. Nezávislost schválilo v referendu v roce 1991 celých 95 % zúčastněných voličů. Hlasování se ale většinou nezúčastnili příslušníci významné albánské menšiny, kteří nechtěli být ani součástí Jugoslávie, ani samostatné Makedonie. Nový stát měl a má dodnes velké problémy se svým názvem a se státními symboly. Řecko (pod jeho vlivem i další státy EU a mezinárodního společenství) ho totiž odmítlo uznat pod názvem „Republika Makedonie“ nebo jen „Makedonie“, protože se bojí, že takový název by mohl vést k územním požadavkům vůči řecké části Makedonie (Egejské Makedonie). Rovněž Řeky velice znepokojovala nová vlajka s tzv. hvězdou z Verginy, symbolem objeveným na sarkofágu Filipa II. Makedonského na řeckém území. Řekové do roku 1995 jednostranně bojkotovali makedonské zboží. Vztahy s Řeckem zlepšila až změna ústavy a státní vlajky. ²⁶⁾,

Nepokoje albánské menšiny

V Roce 2001 Makedonii velmi vážně hrozila občanská válka. Příčinou byla tak silná snaha albánské menšiny o samostatnost, až z toho vzešlo ozbrojené povstání. Smlouva uzavřená v Ohridu v srpnu 2001 vedla ke změně ústavy, uznání jazyka a kultury albánské menšiny i poskytnutí větší autonomie oblastem s převažujícím albánským obyvatelstvem. 25 % policistů musí podle dohody patřit k albánskému etniku. Následná zlepšení ocenila Evropská unie udělením statusu kandidáta vstupu v prosinci roku 2005. ²⁷⁾,

Historie sem určitě patří, nicméně se snažte vždy vztáhnout k té vaší minoritě, kterou zkoumáte, čili propojte to s informacemi, které již uvádíte výše v kapitole, kterou nazýváte přehled, tam už se té problematiky také dotýkáte. Sjednoťte to a vždy se ptejte, zda každý odstavec v nadpisu historie se vtahuje k dané minoritě.

V praktické části jsou zmíněny tři rozhovory, z nichž dva jsou přímo s Pomáky, třetí popisuje setkání s Makedoncem pocházejícím z Turecka, který se rozvyprávěl na téma Pomáků, tedy hlavně na to, jak on sám Pomáky vnímá. Každý rozhovor se odehrál na odlišném místě a za odlišných podmínek. Podmínky prvního jsou popsány v předmluvě.

Pomákům nevycházejí žádné noviny, do mešity chodí s ostatními muslimy. Často se segregují do malých obcí v okolí větších měst, kam dojíždí za prací. V současnosti je mezi nimi častým trendem to, že se stěhují za prací do západní Evropy. Neven nás ujišťuje o svém návratu na stáří do Batinci, kde chce prý dožít a být pochován. Své děti by však raději vychovával v Belgii. Není to prý důsledkem nějaké diskriminace pomáků, ale lepšími životními podmínkami na západě, jež by chtěl svým dětem dopřát. Neven ani jeho otec žádnou diskriminaci kvůli jejich etnickému původu nepociťují a nikdy během svého života nepociťovali. Při otázce jak poznáme Pomáka se Neven jen pousmál a odpověděl: „Nepoznáte, je oblečen stejně jako vy nebo já.“, jeho otec přikyvuje a připomíná, že ještě před čtyřiceti lety tomu tak nebylo a Pomáci, coby hrdá etnická minorita, chodili ustrojeni ve svých krojích tak, aby byli snadno k poznání. Neven sám sebe považuje především za Makedonce než Pomáka.

Goce nám svým zjevem i slovem potvrdil informaci o tom, že Pomáci se stylem svého oblečení od ostatních Makedonců (vyjma některých muslimů s kořeny z Turecka) nikterak neodlišují. Není si vědom, toho, že by se jeho obydlí nikterak lišilo od obydlí jiných, „nepomáků“. Goce nám dále potvrdil informaci o tom, že žádné pomácké noviny nevycházejí. Na dotaz zdali někdy přemýšlel o životě mimo Makedonii, nám se smíchem odpověděl, že na takové úvahy nikdy neměl čas, a jakožto jediný syn svého přísného a na rodinný podnik hrdého otce by na takové myšlenky neměl ani odvahu. S úsměvem podotýká, že své budoucí povolání mohl mít s trochou nadsázky napsáno již na plenách v porodnici. Goce si není vědom jakékoliv diskriminace páchané většinovým obyvatelstvem ať už na něm, jeho rodině nebo ostatních Pomácích žijících ve stejné vesnici. Zároveň si ale stěžuje na početnou albánskou menšinu, jež na sebe neustále upozorňuje všudypřítomnými vlajkami, nápisy na zdech nebo nadřazeným chováním ke všem ostatním „nealbáncům“. S Albánci prý zde mají problémy ale všichni.

Denis zpočátku nevěděl, na co se ho ptáme a neustále nám opakoval, že on je Turek. Poté dlouze pátral v paměti a až po chvíli si uvědomil, na co se ho ptáme. Torbeši jsou podle něj úplně běžní Makedoňané a pokud se nějak nesnažíte, nemusíte ve Skopje za svůj život o nich ani slyšet. Do mešity chodí se svou rodinou a svými přáteli a s ostatními se zde nevybavuje, tudíž neví, zda do těchto mešit chodí i Pomáci nebo ne. O obci Batinci, kde probíhal výzkum, v životě neslyšel.

Rozhovor nezpracovávejte každý zvlášť. Vždy to vztáhněte k nějakému tématu, který v článku řešíte, jestliže tam píšete o jazyku, tak dopište i to, co vám respondenti řekli o tomto tématu, jestliže píšete o náboženství, vyytáhněte z rohovorů to, co se týká náboženství. Dávejte si pozor na ich-formu. Tu zamezte a znašte se to opsan přes trpný rod nebo např. respondent Denis tvrdí, že… Ale úplně nejlepší by bylo sem dát přímou citaci úryvků z rozhovorů.

Nově dozrávající generace Pomáků se dle názoru Bena Muratoskiho čím dál více osměluje a je si vědoma bezpečí, které jim dnešní doba nabízí. Oproti předchozím generacím mají možnost projevit s hrdostí svou odlišnost, která je všemi respektována. Ben také věří, že příští generace Pomáků budou ještě více průbojnější a zachovají si své kulturní dědictví.

Náš další respondent Neven poukazuje na způsob oblékání dnešních Pomáků, který se nikterak neliší od stylu ošacení většiny současného obyvatelstva, na rozdíl od generace Nevenova otce, která chodila v tradičních krojích. Tato slova skvěle vystihuje profilová fotka Jasmine Adamovske, která ač se hrdě hlásí k islámu, bez jakéhokoliv ostychu oblékne šaty, které spíše více odhalují, než zakrývají. Dalším rozdílem, který Neven zmiňuje, je odhodlání dnešních Pomáků opustit svůj rodný kraj za vidinou lepších pracovních podmínek a vzdělání pro své potomky. Jejich cílem jsou zejména vyspělejší státy Evropy, jakými jsou například Itálie, Německo, případně státy Beneluxu. Další respondent Goce, se kterým byl prováděn rozhovor přímo v Makedonii, však předchozí Nevenův názor poněkud vyvrací. On sám totiž nikdy nepřemýšlel o tom, že by se mohl odstěhovat mimo Makedonii. Podle vlastních slov by na takové věci nemohl ani pomyslet kvůli svému přísnému a na rodinný podnik hrdému otci. ²⁸⁾

Pokud se zeptáte Pomáků na jejich identitu nebo původ, odpovědí bývá, že jsou muslimové. Pokud byste se však zeptali na jejich náboženské vyznání, řeknou, že jsou Pomáci. Vnímají totiž pojem Pomák či muslim zcela totožně. V jejich povědomí je totiž islám nejen náboženstvím, ale stejně tak i národností. Podle výzkumu Yordana Ivanofa z roku 1915, Pomáci vědí, že pochází z Turecka, ale jejich náboženská příslušnost je pro ně mnohem důležitější než jejich státní příslušnost. A proto raději řeknou, že jsou Pomáci, než Turci nebo Makedonci či Bulhaři. V některých případech slyšel, že jsou to makedonští či bulharští Pomáci, jakožto nová generace původních tureckých Pomáků. Zkrátka podle tohoto výzkumu se dotazovaní lidé dle svého vyznáni řadili i k národnosti. Naproti tomu z výzkumu v torbešských vesnicích z roku 1992 vyplynulo, že tamní obyvatelé si nepřejí být nazývání Torbeši, protože to berou jako hanlivé pojmenování. Považují se za Turky, i přestože tureckým jazykem vůbec nemluví. Usilovali dokonce i o založení škol, kde by se turecky učili. Makedonská vláda je ale prohlásila za makedonské muslimy, kteří s Turky nemají nic společného a tak tento návrh zamítla. ^{29) 30)}

A co jste z výzkumu o identitě zjistili VY? To sem dopište.

Údajně mají mluvit vlastním Pomáci údajně mluví pomáckým jazykem, který má základ z tureckého jazyka a je kombinován se slovanským nářečím, podobným Bulharštině bulharštině. Má ale také nesčetně dialektů, které se podobají tomu jazyku, který v té oblasti převládá, např. makedonský dialekt, srbský dialekt, řecký dialekt. V současné době se v Makedonii čím dál tím více rozdíly mezi pomáckým jazykem a makedonštinou smývají. Výzkumníci si v některých případech ani nejsou jisti, zda se jedná opravdu o pomácký jazyk, či pouze o jeden z dialektů makedonštiny.^{31) 32)}

V současné době již technologie pokročily na takovou úroveň, že zdolávání dalekých vzdáleností, byť jen elektronicky, již nepředstavuje téměř žádný problém. Na tomto faktu se shodují všichni naši respondenti a potvrzuje to i množství internetových diskusních fór a skupin sdružující Pomáky po celé Evropě (Pomaci.com,Pomaci.eu, stránka na Facebooku - ТОРБЕШИ - TORBEŠI – TORBESHI). Všichni námi dotazovaní, ač žijící za hranicemi Makedonie, cítí silnou spřízněnost vůči svému rodnému kraji a v něm žijícím Pomákům. Ačkoliv jsou ve svém přechodném domovu spokojeni, sami se ve stáří vidí jako navrátilci ke svým původním kořenům. Například Neven vyslovil své přání poblíž rodného domu dožít a být zde pochován. ³³⁾

Ben nám s lítostí oznamuje zamezte ich-formu a vyvarujte se používání subjektivně zabarvených výrazů při interpretaci výroku respondenta, čili s lítostí oznamuje, že mytologie Pomáků s žádným svým patronem nepočítá, přisuzuje to složité minulosti, ve které ani Pomáci nevěděli kým vlastně jsou, natož pak, aby měli svého patrona a ochránce. Vzhlížejí tedy k všemocnému Alláhovi tak, jak je k tomu vede Korán. ³⁴⁾

Pomácká kuchyně vychází z té makedonské. Samozřejmě vyjma vepřového masa a alkoholu. V makedonské kuchyni, jakožto zástupci balkánské gastronomie se prolínají vlivy a vůně řecké, srbské a turecké kuchyně. Např. zapečené fazole tzv. tavče gravče patří k nejoblíbenějším makedonským pokrmům a je dokonce považována za národní jídlo Makedonie. Dalším velmi populárním jídlem je mousaka - pečený lilek s brambory a jemně mletým masem. Ve stáncích s rychlým občerstvením se pak prodávají různé hamburgery, gyros, kebaby či grilovaná kuřata. Kořením, které nechybí na žádném makedonském stole je paprika, sladká i pálivá. Makedonie je díky svému teplému podnebí skvělou destinací pro pěstovaní ovoce a zeleniny. Hlavně tedy rajčat, cibule, paprik, kukuřic, melounu, jablek… Dále je makedonská kuchyně známá hojným využíváním mléčných výrobků, jako jsou sýry a jogurty. Mezi oblíbené nápoje patří pálenka rakije, různé druhy tamních i zahraničních vín a piv a mezi nealkoholickými nápoji to jsou různé druhy limonád a džusů. Silné zastoupení má samozřejmě káva a čaj. ³⁵⁾

S ohledem na náš veškerý výzkumné šetření výzkum, ať už prostřednictvím primárních či sekundárních zdrojů, se v závěru dostáváme k základní výzkumné otázce. Jako hlavní vlastnosti makedonských Pomáků lze považovat jejich ustrašenost, plachost, nekonfliktnost a uzavřenost. Tyto jejich rysy vyplývají nejen ze staletí útlaku, jež je následovaly stejně věrně jako jejich stín, mluvíme zde i z vlastních zkušeností, na základě okamžiků, kdy i naše pouhá otázka na jejich hlavu, jako by jim způsobovala nezměrnou bolest. Silným kontrastem oproti Pomákům jsou Albánci žijící v Makedonii, kteří se na svou etnickou odlišnost snaží za každou cenu upozornit a nepolevují v touze o osamostatnění se. Kdežto Pomáci, ač muslimové, se snaží prioritně nevyčnívat z majoritní makedonské společnosti. Pokud by Pomáci měli mít svůj vlastní znak, měl by se v něm objevit obraz bájného chameleona symbolizujícího jejich neuvěřitelnou schopnost asimilace s prostředím. Na tohoto chameleona by pak dopadaly paprsky z islámského půlměsíce, jednoho ze znaků Islámu. V souvislosti s tímto výzkumem mapujícím minulost i přítomnost makedonských Pomáků vyvstává otázka ohledně jejich budoucnosti, respektive o tom, zda budoucí generace badatelů bude mít ještě možnost, zde co zkoumat nebo se jejich sen o dokonalé integraci zcela naplní. ³⁶⁾

V práci jste si na začátku položili několik podvýzkumných otázek, ale v závěru jste na všechny neodpověděli.

Jako předmluvu k našemu výzkumu jsme se rozhodli použít poněkud cestopisněji pojatý úryvek pojednávající o zajímavé části naší první výzkumné mise očima nezkušených badatelů. Tento úryvek jsme do předmluvy zařadili s cílem co nejvíce popsat makedonskou atmosféru, mentalitu tamních obyvatel a popsat těžkosti, jež nás během tohoto výzkumu potkaly.

Sobotního parného rána jsme se vydali rozespalými ulicemi Skopje za naším cílem, vesničkou Batinci, rozkládající se zhruba deset kilometrů jihovýchodně od makedonské metropole. Plni očekávání jsme však na perónu, který měl představovat naší vstupní bránu do Batinci, nalezli pouze pár odpadků a mezi nimi bezzubou stařenu prodávající oschlé bagety. Netrvalo dlouho a pochopili jsme, že tudy cesta výzkumu nevede. Obrátili jsme proto naši pozornost ke žlutému autu značky Škoda, a hlavně ke šklebícímu se taxikáři uvnitř něho. Na naše dotazy časované mu v anglickém jazyce se tvářil zhruba stejně jako na tytéž dotazy položeny mu v jazyce německém, a tak nezbývalo nežli lámanou Češtinou a pomocí papíru vysvětlit záměr naší cesty a naší finanční nabídku, souhlasil. Po čtvrthodině drncavé cesty plné troubení a předjíždění nejrůznějších pojízdných i méně pojízdných, ale o to více hrdých, dopravních prostředků se dostáváme k oné vesnici. Náš řidič ztlumuje rádio, hrající nepříliš poutavé melodie lemovány jistě o to více oduševnělými makedonskými texty, ohlašuje nám, že jsme tady a žádá o dvě stě deset denárů. Vystupujeme ze dveří automobilu a zaujati prašnou cestou rozdělující rozpálenou ves na dvě stejně bídné a prázdné části, nevnímáme rachotící stroj našeho šlechetného řidiče jednou rukou nám kynoucího a druhou rukou si poklepávajícího svou kapsu. Hlavou se nám honí plno otázek, ale mezi nimi ta hlavní, a co teď?

Přicházíme k prázdné mešitě, po chvíli nás dovnitř pouští zahalená žena, rukou nám naznačuje, kam se můžeme podívat, na naše dotazy však ohled nebere. „Torbeši,pomáci,torbenje, znáte?“ naše marné otázky se setkávají s ještě marnější odezvou- s jakýmsi líným pokýváním hlavy. Loučíme se s touto ženou, nikterak se netající radostí z toho, že už odcházíme. První neúspěchy nás nerozhazují, a tak jdeme zkoušet badatelské štěstí jinam, do místního obchodu se vším k životu potřebnému. Za účelem odstranění určitých komunikačních zábran si kupujeme pár nedůležitých věcí. U pokladny po zaplacení zasypáváme prodavače dalšími a dalšími větami, lišícími se použitým jazykem, shodujícími se otazníkem větu ukončující. Odpovědí nám je jen mlčení a mužův smutný pohled upřený vpřed na svou pokladnu, jež se mění až po našem odchodu. Ani to nás neláme na naší cestě vstříc našemu bádání. Pokoušíme se oslovit několik náhodných kolemjdoucích, ti na nás reagují trochu jiným způsobem než bychom chtěli a rozlétávají se od nás všemi směry, tak jako kachny z hladiny rybníka po výstřelu kulovnice. Po další hodině odehrávající se v podobném duchu by se už ani mimika sebevíc otrlého badatele nevyhnula výrazu poněkud zoufalému a ne jinak tomu bylo i u nás. Jsme snad infikováni nevyléčitelnou, nebezpečnou, prudce nakažlivou chorobou? Nebo to naše skřehotající, tázající se hlasy způsobují takřka panické ohlasy?

V momentě, kdy už z čirého zoufalství klademe otázky i naší hlavě, táhneme své přehřáté, zklamané, tělesné schránky napříč prázdnou ulicí, spatřujeme věc, o jejíž existenci jsme za naši krátkou návštěvu již ztratily veškeré iluze. Znovu si protíráme zmatené oči a stále jim nevěříme obrazy, o nichž nás přesvědčují. Přímo naproti nám postává elegantní muž s mobilním telefonem v ruce, stříbrným řetízkem na krku a úsměvem na tváři patřícímu nám. Nemeškáme ani vteřinu a nebojácného pána oslovujeme, nRtečné se stává skutečností – jmenuje se Neven, mluví německy a je to pomák.

DIKICI, Ali. The Torbeshes of Macedoni: Religious and National Identity Questions of Macedonian - Speaking Muslims. Journal of Muslim Minority Affairs. 2008, Vol. 28, No. 1, s. 27-43.

HRADEČNÝ, Pavel. Řekové a Turci. Nepřátelé nebo spojenci?. Praha : Lidové noviny, 2000. 226 s.

KEPRT, Josef. Encyklopedie Československé mládeže pro školu a dům. Praha : nakladatelství Josef Elstner, 1937. 533 - 541 s.

PEČENKA, Marek ; LUŇÁK Petr a kol. Encyklopedie moderní historie. Praha: nakladatelství Libri, 1999. 143 – 582 s.

RYCHLÍK, Jan; KOUBA, Miroslav. Dějiny Makedonie. Praha : Lidové noviny, 2003. 460 s.

TURAN, Ömer. Pomaks: Their past and present. Journal of Muslim Minority Affairs. 2007, Volume 19, Issue 1, s. 69-83.

VÁŇA, Zdeněk. Svět dávných Slovanů. Praha : Artia/Granit, 1983. 239 s.

WEITHMANN, Michael. Balkán: 2 000 let mezi Východem a Západem. Praha : Vyšehrad, 1996. 431 s.

WILKINSON, Henry Robert. Maps and Politics: A Review of the Ethnographic Cartography of Macedonia. Liverpool University Press. 1951, s. 162-163.

Internetové zdroje

ANGELOVSKÁ, Nevena. Referendum může ohrozit stabilitu v Makedonii. Archiv Literárních novin [online]. 2004 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=886&rok=2004&cislo=41

BEZOUŠKA, GRULICHOVÁ, JONÁŠ, LYER, RUIZ. Pomáci v Makedonii. Etnické minority v Evrope 2012 [online]. 2012 [cit. 2012-10-16]. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/pomaci_2012

LIDOVKY.CZ. V Makedonii stoupá etnické napětí. V ulicích jsou nepokoje. Zpravodajský server Lidových novin [online]. 2012 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/v-makedonii-stoupa-etnicke-napeti-v-ulicich-jsou-nepokoje-pm7-/ln_zahranici.asp?c=A120416_230115_ln_zahranici_ani

VAJSKEBROVÁ, Silvie. Střípky z makedonských cest. Na východ [online]. 2003 [cit. 2012-06-24]. Dostupné z: http://www.navychod.cz/articles.php?id=ed7db206-8e21-11df-aa30-00304830bcc4



Počet shlédnutí: 110