„Punkáč“ - pod tímto pojmem si většina společnosti představí opilého, mladého a neupraveného člověka s úzkými roztrhanými kalhotami, koženou bundou, čírem a stříbrnými bodci. To s sebou nese určitou mírou nepochopení. A nepochopení v lidech vyvolává strach, strach z neznámého. V řeči Animal Planet: „… má druh punkovitých rád temná, nejlépe suchá místa, která často střídá. I když má citlivé zvukovody, nevadí mu hluk z okolní průmyslové oblasti a ačkoli je tento druh mírumilovný, je jeho chování nepředvídatelné a pro nás záhadné“. A záhadné je pro nás opět nepochopené. Vidíme tedy jen zrcadlo naší pýchy a krásy. Pokuste se ho s námi prohlédnout a pochopit.

Pro naší semestrální práci zaměřenou na problém komunikace mezi kulturami jsme si vybrali sociální skupinu punkerů. Naším záměrem je pochopit životní styl, postoje a názory této skupiny lidí a snažit se je vystihnout. Dále nás bude zajímat, zda existují rozdíly ve vnímání punku v dnešní době a v dobách jeho vzniku. Při výběru tématu jsme zvolili netypickou skupinu. Hlavně z důvodu, že naší generaci je tato kultura relativně blízká. Punk v dnešní době inspiruje mnoho lidí, ať už v módě, v hudebních stylech, tak i v životních názorech a postojích. Proto nás zajímalo a snažili jsme se vyzkoumat, zda stále žije i myšlenka punku.

Je punk u nás stále stejný jako v dobách jeho vzniku? Jestli ne, v čem je dnes odlišný?

Přes globalizaci, sbližování kultur, studování a poznávání nových kultur existují a stále budou existovat mezi jednotlivými kulturami značné rozdíly. Rozdíly v hodnotách, postojích a odlišném životním stylu, ale také například v tom, co považujeme za správné nebo za vhodné, co je a není pro nás důležité. Kvůli těmto rozdílům mezi jednotlivými kulturami popř. subkulturami mohou vznikat časté konflikty.

Subkultura je pojem označující jakoukoliv dílčí kulturu, která je součástí rozsáhlejší instituce kultury, s níž má jak některé společné, tak některé rozdílné složky¹⁾. Termín subkultura se vztahuje na specifickou skupinu, která je tvůrkyní a nositelem zvláštních a odlišných norem, hodnot, vzorců chování a životního stylu.

Základem zlepšení komunikace a překročení bariér mezi příslušníky různých kultur je poznání a pochopení odlišností druhé skupiny. Pro náš projekt jsme si vybrali subkulturu punkerů. Subkultura poskytuje svým členům sociální, emoční a materiální podporu. Jednotliví členové subkultur mládeže jsou spolu spojeni různými symboly, rituály, zájmy, způsobem života, morálními hodnotami, oblečením nebo např. specifickou řečí. Bez znalostí těchto symbolů a především řeči, lze jen obtížně porozumět některým subkulturám mládeže.

Subkultura punkerů by se dala také označit jako kontrakultura. Kontrakultura je kontrastní, opoziční typ kultury, resp. subkultury vzhledem k typu převládajícímu ve společnosti. Pro kontrakulturu je typický nesouhlas s normami, hodnotami a idejemi oficiální kultury, zároveň ale závislost na ní, neboť pouze v jejím rámci kontrakultura nabývá smyslu.²⁾ Subkultura punkerů je téměř ukázkový příklad takové kontrakultury.

Naším záměrem je pochopit životní styl, postoje a názory této skupiny lidí a snažit se je vystihnout. Dále nás bude zajímat, zda existují rozdíly ve vnímání punku v dnešní době a v dobách jeho vzniku, a to jak z pohledu samotných punkerů, tak z pohledu ostatních lidí.

Při popisu subkultury je důležité brát zřetel především na vztah subkultura vs. společnost, a také je nutné si všímat vztahu jedinec vs. subkultura.

Rozdíly utvářené skupinami mládeže, které utvářejí subkultury mládeže, ve vztahu k dominantní kultuře jsou často utvářeny zcela programově, tak, aby tyto rozdíly v reprezentovaných hodnotách, životním stylu, jazyce, módě, umělecké tvorbě, hudbě a politických názorech zcela záměrně vynikly. Svou roli zde sehrávají i média prezentující jednotlivé subkultury mládeže. Média se v souvislosti se subkulturami mládeže často podílejí na vytváření stereotypů, jenž jsou sdělovány širší veřejnosti. Většina lidí si například pod pojmem skinhead vybaví hajlujícího podnapilého mladíka, aniž by tušila, že existují skinheads odsuzující rasismus a nacismus. Podobně pod punkery si lidé představí kohokoli s barevným čírem (kohoutem) na hlavě, což o podstatě punku nevypovídá zhola nic³⁾.

Punkeři jsou od 70. let významnou kulturou až do dnešních dnů. Punková subkultura v ČR zakládala v komunistickém období své ideové zázemí pouze na obecné protirežimní a generační revoltě, nihilismu a rasismu, což je anarchismu cizí. Násilí punkerů nebylo časté a projevovalo se spíše vandalismem, drobnou násilnou kriminalitou, či (v některých případech) primitivním rasismem⁴⁾.

V průběhu let vznikaly různé odnože punku, které měly leckdy naprosto odlišné názory na drogy, svět, přírodu, ekologii i politiku. Dá se ale říct, že všechny odnože se ztotožňují s tím, že hlavní myšlenka punku je revolta proti maloměšťácké společnosti, provokace, odmítání autorit a vybočování z řady. Jednoduše se dá vyjádřit slovy provokace, individualita, nepřizpůsobení se a svoboda. Punkeři obecně mají odpor vůči nacismu, komunismu, rasové diskriminaci, politice, globalizaci, materialismu, konvencím či komerci. Punk vystupoval proti nespravedlnostem režimu a propagoval anarchistické názory v době, kdy byli mladí zhnuseni žitím, či spíše přežíváním v konzumní kapitalistické společnosti.

Punk v překladu znamená: rošťák, mladý povaleč, výtržník, mládě, nováček, začátečník, troud, chuligán, syčák a grázl, padouch, blbý, špatný, mizerný, uhozený…

Hesla: „No future“, „Chaos & Anarchy“ či „Fuck the system“,

Filozofie: Do It Yourself – „Kašli na to, jak se co má dělat a jak se kdo má chovat a udělej si to po svém“

Hudba
Hudební styl punku se vyvinul z rock’n’rollu. Punk je energická jednoduchá hudba, postavená na pár akordech. Je založena spíše na satirických a provokativních textech, než na hudební virtuozitě. Vyznačuje se snahou o převahu obsahu sdělení nad formou a technikou. Je to rychlá, melodická hudba využívající jednoduchých melodií, krátkých slok s většinou satirickým textem a ostrého refrénu. Tento hudební směr šokoval především agresivitou svého projevu. Tento dojem podtrhoval navíc i zjev a chování jeho interpretů, kteří působili velmi extravagantně. Ideou punku bylo také smazávání rozdílů mezi interprety a diváky a dávat najevo, že punk může hrát každý, stačí vzít nějaký nástroj a mít co říct.

Tanec
Punkový tanec zvaný „pogo“ je velice chaotický a divoký, nemá přesně určená pravidla.

Móda
Punková móda je velmi netradiční, má jasný cíl – provokovat, šokovat ostatní a dát najevo svoji odlišnost. Součástí oblečení jsou roztrhané jeansy, placky, spínací špendlíky, těžké boty, bunda křivák nebo kostkované a provokativně barevné kalhoty, u dívek sukně s potrhanými silonkami nebo pruhovanými podkolenkami. Punkeři často nosí speciální účes – kohouta neboli „číro“, někdy také vlasy jen tak rozcuchané a mnohdy různě barevné. Móda byla silně ovlivněna výraznými osobnostmi Británie, jako byl obchodník Malcom McLaren a módní návrhářka Vivien Westwoodová.

Dle slov Jakuba Taubera, redaktora serveru punk.cz, je punk hudební a životní styl, který nevznikl v Anglii, jak se většina lidí domnívá, ale počátky punk rocku jsou zakořeněné v Americe. Spíš než britští Sex pistols jsou skutečnými zakladateli američtí Iggy Pop, Ramones, Patti Smith Group, New York Dolls a další. Punk vznikl v Americe jako určitá vzpoura proti pompézní zkostnatělé hudbě tehdejšího komerčně úspěšného popu, kde kontakt diváka s kapelou byl naprosto nulový. Mládež se chtěla odtrhnout od mainstreamu a jít vlastní cestou. Legs McNiel ve své knize Zab mě, prosím popisoval tehdejší zrod punku jako: „Punk byl něco novýho, něco současnýho, něco božskýho. Neuvěřitelně silná záležitost. Ale neměl v sobě nic politickýho, i když možná i to byla politika. Chci ale říct, že na punku bylo skvělý, že neměl žádnou politickou agendu. Zabýval se jenom skutečnou svobodou, osobní svobodou. Zabýval se taky čímkoli, co by mohlo naštvat dospělý. Snažil jsem se provokovat, jak jen to bylo možný, což bylo naprosto unášející, čirá euforie. Buďme těma opravdovejma lidma, kterýma jsme. Rozumíte? Miloval jsem to.“⁵⁾

V Anglii probíhal nástup punku mnohem výrazněji. V létě 1976 se stalo něco, čemu by se dalo říkat kulturní revoluce.

V knize Zab mě, prosím popisuje situaci v Londýně 1976 Mary Harronová takto: „Měla jsem pocit, že to, co začalo v New Yorku jako fór, vzalo v Anglii mladší a daleko násilnější obecenstvo smrtelně vážně. A celé se to při tom přenosu nějak změnilo. Stalo se z toho něco odlišnýho. To, co na mě v New Yorku působilo jako dospělejší a intelektuální, bohémská rocková kultura nabylo v Anglii podoby šílenýho puberťáckýho hnutí. Myslím, že anglickej punk byl daleko výbušnější, ostřejší a mnohem nebezpečnější.“⁶⁾

Až v Británii přestával být tento styl chápán pouze jako hudební záležitost, punk začal být i životním stylem a postojem.. Proto také široká veřejnost označuje právě Británii jako místo zrodu tohoto směru. S tímto obdobím jsou spojeny kapely jako Sex Pistols, The Clash, Buzzcocks, Damned a další.

K nám se punk začal dostávat zhruba tak rok po svém průlomu v Británii. K jeho šíření se využívali různé kanály. O punku se veřejnost dozvídala hlavně ze zahraničních hudebních časopisů a přes černé nahrávky. Získat punkovou nahrávku nebylo lehké, také proto prvními fanoušky punku u nás nebyli mladí teenageři, ale spíše starší osobnosti naší undergroundové scény. Ti potom zprostředkovávali a propagovali tuto hudbu u nás.

A jak vznikaly první československé punkové kapely? Milan Jonšta, člen jedné z prvních punkových českých kapel Hlavy 2000, říká: „Byl jsem v létě 1977 s rodičema v Jugoslávii, kde jsem si zakoupil německý časopis Bravo, tehdy ještě velmi tvrdý a tam jsem objevil fotografie Sex Pistols, Damned a Clash. Vypadali úplně jinak, byla to naprosto jiná rocková vizáž, než jaká tehdy letěla, protože ty skupiny byly ostřihaný nakrátko. Začal jsem se o ně zajímat, a když se mi ještě téhož roku dostaly do rukou jejich nahrávky, byl jsem v šoku. Kapely hrály jednoduše, 4-5 akordů, a bylo to tvrdé a zároveň melodické. Tehdy mě napadlo, že bysme to mohli vlastně zkusit taky.“⁷⁾ A přesně o tom punk byl, mohl ho hrát každý. Takovýmto způsobem začali vznikat kapely u nás. Nikdo moc nevěděl, o co jde, ale bylo to něco jiného, způsob jakým se dal vyjadřovat odpor a zhnusení celým systémem. „Na punku muselo totiž tehdejší moci vadit úplně všechno - především se příliš nedařilo ho ´zkulturnit´ a cenzorsky upravit (tak jako např. heavy metal) do podoby vhodné pro bezproblémovou konzumaci socialistickou mládeží. Potíže nebyly jen s provokativním vzhledem jeho protagonistů a s tím, že hudba je to ještě míň stravitelná než metal, ale především s texty popisujícími, většinou se syrovou upřímností a bez složitých metafor, reálný život tady a teď. Punk byl vždycky hudbou lidí, kteří se cítili ze společnosti vyřazení, anebo do ní patřit nechtěli, byl a je to prostor, kde má každý možnost se vyjádřit, tvořit podle svého, bez ohledu na konvence a normy. Není třeba dodávat, že něco tak spontánního a autentického bylo pro režim přinejmenším podezřelé až nebezpečné“, napsal o českém punku 80. let publicista Filip Fuchs ve své knize Kytary a řev.⁸⁾

Punk v té době poskytoval alternativní kulturu, podobně jak to před ním umožňoval underground. Ale nespokojená mládež mohla vyjádřit svůj nesouhlas s dobou více agresivně a přímočaře než v undergroundu. Punk vytvořil zázemí pro další alternativní styly, které se u nás objevili v 90. letech.

Ale vznikl punk u nás jen na protest komunistickému režimu, nebo se českoslovenští punkové ztotožňovali s jeho celkovou ideou? Z rozhovoru, který sepsala Marie Homolková pro časopis Vlasta ročník 44/1990 odpovídá Petr Bergmann takto: „Dobře, končím náš dlouhý punkový rozhovor, protestujete. Ale předpokládejme, že teď nastanou nové časy a společnost se srovná. Nesebere vám to téma? Ne, povídá Petr Bergmann. Protože to, proti čemu jdeme, není věc politiky. Punk vidí problémy v lidech, kteří jsou kolem něj. V rodičích, kantorech, v sousedce . . . Ty já nemůžu brát a nikdy se mezi ně nezařadím, to je moje filozofie. V českém člověku vždycky byla nějaká malost, závist, potřeba sekýrovat, neumíme nechat jeden druhého žít, jak si chce. A tohle z našeho národa nevygumuje žádná revoluce. O co tedy? O životní názor. Nemít nad sebou žádný diktát, žádnou autoritu, být sám sebou. Za sebe bych řekl, že centrální filozofií je anarchie. Únik ze společnosti. V patnácti, šestnácti se prostě začínáte zbavovat rodičů, školy, starých kamarádů, protože cítíte, že už s nimi nemůžete být, protože ta společnost už vám nemůže být sympatická. Nechci jí škodit, chci se jen separovat. Žít jak chci já. Dělat si, co chci já. Volně, svobodně. Free.“⁹⁾

Metodologie představuje formální stránku projektu. Ve společenských vědách se zejména používají dva typy metod: kvantitativní, která je založena na zpracování většího množství dat, a kvalitativní výzkum, snažící se o pochopení a porozumění dané problematiky. Pro náš projekt jsme zvolili kvalitativní výzkumnou metodu, a to hlavně z důvodu, že jsme chtěli lépe pochopit jednání a chování zkoumané skupiny a vystihnout jejich životní styl. Problémem této metody mohla být neochota punkerů s námi spolupracovat, ale nakonec se ukázalo, že byli všichni účastníci překvapivě velmi ochotní a zodpověděli nám všechny naše otázky.

Jako podklady pro zpracování práce jsme využili jak primární tak sekundární zdroje. Pro teoretickou část práce jsme využili sekundární zdroje informací – odbornou literaturu, dobová interview, články a dokumenty na internetu. Výhodou sekundárních zdrojů je jednoduchá dostupnost, ale nevýhodou může být nedůvěryhodnost a neověřitelnost některých z pramenů, především těch internetových.

Pro zpracování praktické části jsme využili základní metodu sociální a kulturní antropologie, a to terénní výzkum. Jako nejvhodnější jsme zvolili metodu dotazování a především řízeného rozhovoru, při kterém jsme současně využili metodu pozorování. Výhodou řízeného rozhovoru bylo, že jsme se dozvěděli i další zajímavé informace nad rámec naší výzkumné otázky. Další způsob získání informací bylo dotazníkové šetření s otevřenými otázkami, které probíhalo formou elektronické komunikace.

Respondenty našeho výzkumu byli punkeři různých věkových kategorií. Při řízeném rozhovoru jsme získávali informace především od mladších generací, ale při elektronické komunikaci jsme získali potřebná data od členů předních českých punkových kapel starší generace. Zvláště zajímavé může být porovnání jejich současných názorů s jejich postoji před lety, které jsme získali sběrem sekundárních dat, kde odpovědi některých respondentů také figurují. Některé informace týkající se našeho projektu jsme získali také od redaktorů internetové stránky punk.cz.

Metoda řízeného rozhovoru se ukázala jako vhodná nejen proto, že nám respondenti odpověděli na námi předem promyšlené otázky, ale dále svoje odpovědi rozvíjeli. Většina informací nám velmi pomohla ve výzkumu a dokonce nás navedla na další předmět dotazování. Nevýhodou takového sběru dat je složité následné zpracování získaných informací a vyčlenění pro výzkum nepodstatných informací. Výhodou elektronické komunikace bylo snadné získání odpovědí, nevýhodou naopak nejistota v zaslání odpovědí a nemožnost pozorování reakcí na námi položené otázky.

Je nutné dodat, že veškeré názory a reakce z diskuze na webových stránkách punk.cz nebyly, vyjma sprostých slov, upravovány a jsou v práci uvedeny tak, jak byly zveřejněny na zmíněných webových stránkách.

Jelikož se náš projekt týká punku a životního postoje punkerů, nemohli jsme si na začátku výzkumu odpustit otázku: Co to vlastně ten punk je? Než jsme se začali někoho dotazovat, museli jsme se zeptat, zda vůbec ví, o čem se chceme bavit. Je pravda, že žádná oficiální definice punku neexistuje, ale každý má na tuto otázku svůj vlastní názor a hlavně pro každého může být punk něco jiného. Většina dotazovaných překvapivě neodpověděla, že punk je životní styl, který protestuje proti systému, ale spíše se ztotožňovala s postojem, že punk je o tom užít si život a neohlížet se na názory ostatních. Níže zmiňujeme několik zajímavých odpovědí:
Marie: „Punk je můj styl života, je to aby mi bylo dobře a ostatní je mi jedno. Ten punk není ani o muzice. Když je mi dobře je mi jedno co si lidi myslej“
Punk.cz: „Krása není v tom, že se líbíš společnosti… krása je v tom co se líbí každýmu z nás.“
Punk.cz: Janicicinka:“Punk je jednoduše styl života…“
Radana: „Nejsme spokojený s tim, co tu je - proto punk.“

Pokud to srovnáme s názory, které jsme se dočetli z diskuzí od aktérů punkové scény před 30 lety v dobách jeho vzniku u nás, jsou nyní značně umírněnější. Tehdejší punkeři byli více pobouřeni a chtěli to dávat najevo. Dnešní punkeři jsou v tomto směru odevzdanější, je to ale možná spojeno s tím, že před 30 lety to zde bylo něco nového. Ale i v dnešní době se objevují agresivnější názory, především na webových stránkách, jako například i toto:
Punk.cz:Protivšem: “Punk je odpor proti zas… systému, který lidi pokladají za svobodný a přitom se v něm skrývá jen zaterka chamtivosti, moci, korupce a spiny, stera nas všechny ovlada svou mocí a když se proti ní postavíš, smete tě a zničí, udělá z tebe extrémistu, nepřítele státu a špatný příklad způsobu života. Stát používá vyšších nástrojů moci k umlčení odporu lidí. Si žijou v luxusu, jezdí si auty, mají vily a přebytek jídla a nezajímá je, že tamhle nekdě na africkém kontinentě lidi nemaj co do huby nebo že k ukajení jejich nepotřebných potřeb padne půl deštného pralesa a další druh zvířete. Věří ve svůj stát a svého boha, který dopustil na zemi tolik utrpení, křižáckých výprav, pálení čarodějnic, volání o pomoc v osvětimských plynových komorách… Takový je dnešní svět a vyskytnou se tu další paraziti, který vydělávají na tom, že hrajou punk a blbnou hlavy huberťákům a ty si pak myslí, že sou pukáči, když si nagelujou vlasy do tzv, čírka, oblíknou se jako buz… a hlasují pro svoje oblíbence, který pak sou na žebříčkách hitparád a v ymy tady budete říkat, že emo má být tolerováno?! Nasr… v punku je zakořeněná agresivita a žádný zkur… hipies na ten váš mír vám s… dokud budou na téhle planetě lidi, tak mír nikdy nebude.“

Dále nás zajímalo, zda punkeři vědí, kde punk vznikl? Jak již bylo zmíněno, široká veřejnost si spíše myslí, že punk vznikl v Británii, protože tam punková revoluce probíhala intenzivněji než o pár let dříve v USA. Ale téměř všichni námi oslovení punkeři odpovídali správně, že první zmínky punku jsou z USA. Je to pravděpodobně způsobeno díky větší dostupnosti zdrojů a informací v dnešní době, ale i hudebních nahrávek.
Pro názornost diskuze na Punk.cz:
„Hudební a životni styl vzniklý ve Velké Británii v polovině 70. let 20. století jako reakce na „neúspěch“ květinového hnutí hippies, které se naivně snažilo svět napravit a spasit láskou.„ Reakce: „…punk je z USA proberte se jste de… už mě s tím ser… samí uk jak na ukrajině Ramones a klub CB GB ti nic neříká a ten Není v UK“ „Punk ma koreny ve 50's rock n rollu a 60's rocku a beatu, Pistols to je zalezitost ktera prisla 10 let po te a ktera ma kazdopadne velky podil na jeho boomu v sedmdesatych letech, nic vic.“ „Americký IGGY POP AND THE STOOGES založeni 1967, který hrajou protopunk rock atd a složily song třeba NO FUN kterej potom šlohli pistole“

Další otázkou na dotazované byla současná politická situace. Tato otázka je diskutována širokou veřejností, proto nás zajímalo, jak se k tomuto tématu staví vybraná skupina. Názory zněli jednoznačně. Nikdo nebyl spokojen se současnou politickou situací. Ovšem nesouhlas nebyl ani tak se současnou vládnoucí stranou, ale se systémem vlády jako takovým.

Jeden z dotazovaných požaduje větší angažovanost lidí v zásadních otázkách schvalování zákonů. Představoval by si systém jako veřejnou volbu lidí. Nicméně připustil, že tento způsob není zatím realizovatelný z důvodu nákladů na tento způsob rozhodování. Nenákladnou variantu elektronické formy hlasování ovšem také zavrhl z důvodu omezenosti přístupu lidí. Obecně byl dotazovaný pro to, aby naši zákonodárci „chodili více mezi lidi“. V otázce politické volby ovšem odpovídá, že dá přednost naplánované soukromé akci před účastí u voleb.

Radana nejdříve jednoznačně prosazuje anarchii. Ovšem po chvíli sama říká, že tento systém nemůže fungovat: „Anarchie by taky nemohla fungovat, najde se někdo, kdo by toho zneužil.“ Luděk s touto myšlenkou také souhlasil. Řekl, že: „Anarchie je věc, která nemůže nikdy fungovat. Myšlenka jeho „systému“ je sloučit Evropu do jednoho státu“ (není tím myšlena Evropská unie). Hlavním argumentem tohoto sloučení je geografická velikost ostatních zemí (Rusko, USA, Čína,…). Jednotná Evropa by pak mohla lépe konkurovat světu. Po rozboru jednotlivých možností se Radana přiklání zpět k myšlence anarchie, ovšem v rámci jakéhosi kompromisního řešení.

Nikdo tedy nebyl spokojen se současným politickým systémem. Ovšem žádnému z dotazovaných se nepodařilo najít řešení, které by fungovalo lépe. Toto téma uzavřel Luděk citátem od Winstona Churchilla: „Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký znám. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“

Každý si o sobě myslí, že právě on je ten správný punkáč. Nadává na komerci a dnešní punkovou mládež, přesto jen hrstka z nich zažila vznik punkové scény u nás. Internetové diskuze se hemží kritikami o teenagerech, kteří si na sebe vezmou děravé kalhoty, koženou bundu na ně nepřeberné množství nášivek s anarchistickými motivy, k tomu těžké boty, jdou na koncert Avril a myslí si, že jsou ti praví punkáči! Říkají, že tohle s punkem nemá nic společného. Od těchto komentátorů se však převážně dozvíte, že punk je o „chlastu, svobodě a bordelu“. Co si pak má mladá generace z toho vzít a jak se má přiblížit a sžít s původní myšlenkou punku? Zřejmě nic a jít si svou vlastní cestou přes pop-punk až k undergroundu.
Redaktor servru punk.cz „špína“ ve svém článku „Kinder punks? Proč odsuzovat“ píše: „Tak sakra něco s tim dělejme! Když uvidíte mlaďocha co se tváří jako pankáč a vlastně o tom nic neví > tak ho sakra poučte, dejte mu poslechnout co nejvíc kapel > vypalte mu CDčka, povyprávějte mu o čem ten punk je, jak to tu bylo dřív, kde to vzniklo a zajímejte se o tyhle lidi. Odkazujte je na punkový weby ať poznaj nový lidi, nový kapely a pořádnou hudbu, ať si zajdou na koncerty kde punk pořád je.“ žádný z dotazovaných však sám tuto myšlenku neřekl.
A kam se tedy bude ubírat budoucnost punku? Názory ohledně nenáviděného pop-punku tu díky nepochopení budou stále a těžko podstatu vysvětlovat mladým způsobem dnešních diskuzí, kteří chápou punk jako „bordel“ a svou vlastní soukromou anarchii, kde ve 20 letech mají dvě děti, žádnou práci a najednou chtějí, aby se o ně někdo postaral. Není to ironie? Přesto několik punkáčů prohlédne do jeho podstaty a pro tento kulturní směr doufejme, že se zhostí svého údělu a budou myšlenku punku předávat dál.

Punkeři svým vzhledem jednoznačně provokují okolí. Zajímalo nás, zda jsou kvůli svému oblečení nějakým způsobem diskriminováni nebo pociťují urážlivé reakce lidí na svůj vzhled. Také jsme se chtěli dozvědět, jaký je důvod, proč se tak extravagantně oblékají. Z odpovědí vyplynulo, že punkery středního věku jejich vzhled nijak neovlivňuje. Je to pravděpodobně tím, že už se nějakou dobu na punkové scéně pohybují a jejich okolí je s jejich vzhledem smířeno. Zato punková mládež občas ve škole potíže s diskriminací řeší a to nejen ze strany vyučujících, ale především ze strany spolužáků. Jedna z odpovědí na tuto otázku zněla i:
Radana: „Ve škole na mě občas volají: „Co je to za anarchistickou špínu?!“
Myslím, že podobný problém má ale většina nějakým způsobem se odlišujících dětí na základní popřípadě střední škole.
Jak vystihla punkerka Marie: „Lidi co soudí ostatní lidi podle vzhledu jsou BLBCI!“

Z této věty také vyplývá, že si z narážek ostatních mladí punkeři moc nedělají. Punk nikdy nezapadal do mainstreemu a o to v punku jde, takže kdo se provokativně obléká, pravděpodobně bude s nějakou reakcí počítat. Jak ale reagují na punkový způsob oblékání rodiče mladých punkerů. Reakce byli různé, některým rodičům to vadí a některým je to celkem jedno. Překvapivá shoda byla u maminek mladých punkerek. Těm vždy vadilo, že se jejich dcera neobléká slušně a pěkně jako ostatní mladé slečny. Některé reakce:
Marie: „Tátovi je to jedno, dokonce mi někdy vyholí hlavu. Zato mamka, je to „disco barbie“ a říká mi, že vypadám jako kret….“
Radana: „Táta je bývalý rocker tak mu to nevadí, mamka ale chce abych vypadala slušně jako ostatní holky.“ Objevilo se i pár překvapujících odpovědí, jako například odpověď jednoho 36 letého punkera, který řekl:
„…maminka by mě vyhodila, kdybych přišel s čírem!“
A další:
„Proč nosím číro? No protože je to prostě pohodlný!“

Většina se ale shodla na tom, že jim je jedno, co si o tom jejich rodiče myslí, a čím víc jim to vadí, tím spíš se tak budou oblékat. A proč se tak punkeři vlastně oblékají? Chtějí provokovat, šokovat a vyjádřit svůj nesouhlas proti životnímu stylu ostatních. Jeden názor za všechny:

„Jsme zhnuseni věčnou honbou za pěnězma, kdy lidé zapomínaj na ostatní a začnou si hrabat pro sebe. Tenhle svět je opravdu odpornej, věčně se tu mezi sebou zabíjíme, věčně někdo krade a věčně někdo lže. Už od pradávna ničíme naši matku Zemi, která se nyní začíná bránit přibývajícíma přírodníma katastrofami. Proto lidi provokujem svým vzhledem, je nám naprosto lhostejný co si o nás kdo myslí, nenecháme si kecat do toho jak žít. Proto ty postavený číra, probodaný kožený bundy s cvočkama, proto ty špinavý roztrhaný kalhoty, vysoký boty či provokující tričko. Lidi, který něco dělaj jen proto, že to právě letí a nemají vlastní názor, se nám hnusí. Svým odporným vzhledem jim dáváme najevo co nosí oni uvnitř sebe!“

Na začátku práce jsme si kladli výzkumnou otázku, zda je punk u nás stále stejný jako v dobách jeho vzniku? Najít odpověď na tuto otázku nebylo jednoduché, pokusili jsme se o to zprostředkujícími otázkami, které nám přiblížily názory dnešních punkerů a potom jsme je porovnali s názory punkerů za totality, které jsme získali z dostupných informačních zdrojů. Dokonce se nám povedlo zjistit názor od osoby, která byla u zrodu punku u nás a která se dění na naší punkové scéně stále účastní. A k čemu jsme došli? Punk už stejný není a ani nemůže být. Je to dáno pokrokem doby a vznikem nových technologií, punk se dostal prostřednictvím internetu, DVD, mobilů, mp3 atd. k širšímu okruhu příznivců, už to není čistě undergroundová záležitost, jako byla kdysi. I proto je dnes daleko složitější charakterizovat punk, než tomu bylo za dob jeho vzniku. Dnešní mladí punkeři se orientují spíše na módu a zábavu. Dá se říct, že každý si z něj bere, co mu vyhovuje – módu, hudbu, protest, kulturu, alkohol… Trochu se z punku vytrácí obsah a myšlenka. Ale punk je životní postoj, je to způsob vnímání okolí. Punk upozorňuje na negativní jevy ve společnosti. V naší společnosti bude stále proti čemu protestovat a na co poukazovat, a proto bude punk existovat stále. Jak tedy zní odpověď na otázku: Punks not dead?… Punk není jen o hudbě, je to způsob života a vlastní názor na svět, a proto nikdy nezemře!… Takže Punks not dead!

1. FUCHS, Filip. Kytary a řev aneb co bylo za zdí: Punk rock a hardcore v Československu před rokem 1989. Praha: Papagájův hlasatel records, 2002.
2. GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 2000. 596 s. ISBN 80-7203-124-4
3. HRDÝ, Ladislav – SOUKUP, Václav – VODÁKOVÁ, Alena. Sociální a kulturní antropologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993. 157 s. ISBN 80-901424-1-9
4. MAREŠ, Miroslav. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií, 2005. 476s. ISBN 80-903333-8-9
5. McNEIL, Legs – McCAIN, Gillian. Please kill me. Přeložil Alexandr Neuman. Praha: Volvox Globator, 1999. 408 s. ISBN 80-7207-302-8
6. SMOLÍK, Josef. Martensky, bombry a číra. Psychologie dnes. Praha:Portál, ISSN 1212-9607
7. SVÍTIVÝ, Eduard. Punk Not Dead. Praha: AG kult, 1991. 186 s. ISBN 80-900081-4-3
8. VÁŇOVÁ, Hana – SKOPAL, Jiří. Metodologie a logika výzkumu v hudební pedagogice. Praha: Karolinum, 2002. 196 s. ISBN 80-246-0435-3

Internetové zdroje

1. BRZÁK, Lukáš. Historie Česko-Slovenského punku [online]. 10.10.2006. [cit. 2009-10-18]. Dostupný z WWW: <http://www.punk.cz/index.asp?menu=3&record=5705>



Počet shlédnutí: 151