Hana Dostálová, Iva Hrabalová, Klára Lopotová, Michaela Loudová, Jana Rayserová

Komunikace mezi kulturami, 2007

V naší týmové práci se budeme věnovat řecké menšině žijící na území České republiky. Důvodem, proč jsme zvolily právě řeckou menšinu, je její specifické postavení ve výzkumech týkajících se identity etnik v ČR. Tato menšina je odlišná proto, že se zde objevila naráz, v poměrně krátkém časovém období a na základě řízené imigrace vytvořila lokálně stabilní a provázané skupiny. Řekové se na území současné České republiky objevili v letech 1948 až 1950 z důvodu války v Řecku a politického závazku jiným levicovým zemím v Evropě. Tímto závazkem bylo poskytnutí politického azylu malým skupinám politických emigrantů (zejména španělských, italských, jugoslávských a řeckých). Na území tehdejšího Československa se nacházelo asi 13 – 14 tisíc řeckých státních občanů. Jako první přijely skupiny dětí z oblastí postižených válkou. V současnosti žije v České republice již čtvrtá generace Řeků, ale ta teprve dorůstá.

Cílem naší práce je zjistit vzájemný vztah řecké komunity a Čechů, míru začlenění Řeků do české společnosti nebo také to, zda si zde žijící Řekové stále uchovávají svou kulturní identitu a své tradice, nebo zda již převzali naši kulturu.

Jaký je vzájemný vztah řecké menšiny na území ČR a Čechů? Jak se do české společnosti Řekové začlenili a zda si uchovávají stále svou kulturní identitu a tradice?

Česká republika patří mezi státy, kde národnostní menšiny tvoří pouze 5 % obyvatelstva. Tyto menšiny tvoří jak lidé, kteří jsou české společnosti velmi podobní (barvou kůže, jazykem, historií), tak lidé, kteří mají jinou tradici, kulturu i zevnějšek. Naše společnost byla velmi uzavřenou zemí, která se v posledních padesáti letech problémem nezabývala.

Právně upraven je pojem národnostní menšina v zákoně č. 273/2001Sb., kde je vymezen jako společenství lidí, kteří splňují tyto znaky:

-        trvale žijí v České republice a jsou jejími občany,

-        sdílí etnické, kulturní a jazykové znaky, odlišné od většiny obyvatel státu,

-        projevují společné přání být považováni za národnostní menšinu v zájmu uchování a rozvíjení vlastní identity, kulturních tradic a mateřského jazyka,

-        mají dlouhodobý, pevný a trvalý vztah ke společenství, žijícímu na území České republiky.

Na území ČR se vyskytují tyto národnostní menšiny: bulharská, chorvatská, maďarská, německá, polská, rakouská, romská, rusínská, ruská, řecká, slovenská a ukrajinská. Existují zde ještě další etnické a národnostní skupiny, ale nejedná se o menšiny, neboť jejich příslušníci často nejsou občany ČR – Vietnamci, Rumuni. Národnostní menšiny mají v České republice svou reprezentaci v Radě pro národnostní menšiny, zřízené 10. 10. 2001 jako stálý poradní orgán vlády ČR pro otázky týkající se národnostních menšin a jejich příslušníků. Tato Rada má 29 členů, z nichž 18 tvoří zástupci národnostních menšin, kteří jsou navrhováni sdruženími příslušníků národnostních menšin. Jejich počet závisí na velikosti konkrétní menšiny: bulharská (1), chorvatská (1), maďarská (1), německá (2), polská (3), romská (3), rusínská (1), ruská (1), řecká (1), slovenská (3), ukrajinská (1).

Práva menšin jsou chráněna mezinárodními dokumenty a dají se rozdělit do 4 hlavních kategorií, a to na: právo na ochranu před násilnou diskriminací, právo na ochranu před nenásilnou diskriminací, právo na seberealizaci a rozvoj vlastní etnické, národnostní či kulturní identity a právo na plnou integraci do společnosti.

K dalším důležitým pojmům týkajícím se lidí jiných národností jsou:

Xenofobie – z řeckého xenos – cizinec, fotos – strach, chorobný strach z cizinců, ale také z cizího prostředí a z neznámých míst. (Nové Universum – Všeobecná encyklopedie)

Rasismus – nepřátelské pocity, postoje i chování vůči příslušníkům jiné rasy, mohou být individuální a spontánní i mohou přerůst v hromadnou akci (program), být součástí nějaké ideologie či samostatnou ideologií a nabývat organizovaných, státem připouštěných nebo podporovaných norem (nacismus). Rasismus se projevuje  zejména vůči rasové skupině tvořící v dané společnosti menšinu, různými stupni a typy diskriminace a segregace.

Rasová diskriminace – rozlišování, vylučování, omezování nebo znevýhodňování, založené na rase, barvě pleti nebo na národnostním či etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání a užívání lidských práv a svobod na základě rovnosti.

Národnost – 1. příslušnost k určitému národu, 2. národnostní menšina, která nemá vlastní stát, nebo žije v prostředí početně významnější národnostní většiny (Šišková, 1998).

Diskriminace – poškozování, popírání a omezování práv jednotlivců i celých skupin obyvatelstva v nejrůznějších oblastech života. Zpravidla se jedná o menšiny odlišné nábožensky, národnostně, kulturně, jazykově nebo barvou kůže (Šišková, 1998).

Integrace – včlenění jednotlivce nebo skupiny do nového prostředí nebo nových poměrů, a to bez proměny vlastní identity nebo ztráty specifičnosti (Šišková, 1998).

Migrace – přemisťování, přesidlování obyvatelstva; může být nevratné, dočasné, sezónní, kyvadlové, též vystěhovalectví a přistěhovalectví legální či ilegální z důvodů politických, ekonomických a jiných (Šišková, 1998).

Multikulturalita – vytvoření přátelského prostředí a vzájemného respektu pro soužití lidí různých etnik a národností. Vychází z předpokladu, že všechny kultury mají vzájemně srovnatelnou hodnotu a jsou si rovny a že soužití nositelů různých kultur vede k vzájemného plodnému obohacení (Šišková, 1998).

Segregace – oddělování, vylučování, zpravidla na základě rasových či jiných diskriminačních opatření (Šišková, 1998).

Řekové patří k novodobým národnostním menšinám v České republice. Do Československa  přišli teprve v souvislosti s občanskou válkou, která probíhala v Řecku v letech 1946-49. V této válce proti sobě bojovaly levicově a promonarchisticky orientované síly. Řada Řeků se rozhodla emigrovat do lidově demokratických států a do Sovětského svazu. Mezi země, které chtěly pomoci, se připojilo právě i Československo. Nejprve Československo přijalo tři a půl tisíce řeckých sirotků, kteří zde pak vyrůstali v dětských domovech, později poskytlo azyl deseti tisícům dospělých, kteří utíkali před vítězi občanské války. V roce 1956 přišli do Československa ještě Řekové z Maďarska. Usídlili se zejména na severní Moravě (Jeseník, Krnov, Bruntál, Šumperk a Žamberk) a následně se přestěhovali do průmyslových center Moravy (Ostrava, Karviná, Třinec, Havířov, Bohumín, Brno). Řečtí azylanti přijali svůj pobyt v českých zemích za dočasný. Celou skupinu charakterizovalo silné národní vědomí, většinou pravoslavné náboženské vyznání, jednotná organizační struktura a vnitřní řád, který zajišťovala Komunistická strana Řecka, jež měla své organizace ve všech imigračních střediscích.

Příchod řeckých imigrantů do obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byl v řadě ohledů spojen s přizpůsobením se českým poměrům. Museli odložit tradiční lidový oděv řeckých vesničanů jako nemoderní, museli si zvykat na odlišný režim dne a na chladnější klimatické podmínky. Aby se mohli i nadále stravovat tak, jak byli zvyklí, začali pěstovat plodiny nezbytné pro řecká jídla. Díky nedostatku potřebných ingrediencí se ovšem řecký jídelníček postupně měnil. Chyběly především olivy, olivový olej, ovčí sýr, bílý chléb, jehněčí maso a zelenina v požadované kvalitě. Řekové ale i nadále dávají přednost řeckému jídlu před českou kuchyní. V 90. letech se ochutnávka řeckých jídel a řeckého vína stala náplní některých schůzek krajanských organizací. Krajanské organizace, především Řecké obce a Klub přátel Řecka pořádají přednášky o řeckých reáliích, pobyty v Řecku, oslavy řeckých a kyperských státních svátků. Dále tyto organizace utvářejí i vztah řecké menšiny k České republice.

Co však po dlouhou dobu přetrvávalo, byly vztahy v rodině. V řecké rodině nadále rozhodoval muž podle vlastní vůle. Žena měla v tomto smyslu podřízené postavení. To se promítalo i do výchovy dětí. Zatímco chlapci si užívali volnosti, život dívek byl podřízen přísné morálce (Bittnerová, Moravcová a kol., 2005).

Řecká komunita měla, a dosud i má, bohatý společensko-kulturní život. Krátce po svém příchodu Řekové zakládali folklorní, hudební a divadelní soubory, mimoškolně vyučovali děti v mateřštině (řečtině i makedonštině), zpočátku učili děti náboženství, dodržování rodinných a kalendářních obřadů a obyčejů a uchovávání řeckých reálií. Tyto kulturní osobitosti deklarovaly a deklarují odlišný – řecký, původ a většinou vycházejí z rodinných a lokálních tradic imigrantů. K nejčastějším patří pěstování řecké hudby, zpěvu a tance. Do současnosti přetrvalo pořádání tanečních večerů, při nichž znějí řecké písně a tančí se tradiční tance. Řecký folklor se stal náplní práce souborů lidové tvořivosti a hudebních skupin.

Na konci 70. let začala vlna reemigrace, ale ta byla spojena s problémy, protože řecké úřady povolily návrat pouze etnickým Řekům. Část imigrantů proto směřovala např. do bývalé Jugoslávie nebo i do Bulharska. Ti, kteří v Řecku nenalezli společenské ani profesní uplatnění, zvolili návrat do Československa, tentokrát už natrvalo.

Ti, kteří zůstali, začali programově rozvíjet svůj menšinový život. Výhodou pro organizaci krajanských aktivit bylo, že řečtí imigranti často žili ve větším počtu v rámci jedné lokality. Velkou roli sehrála i podpora ze strany československých státních institucí a řeckých exilových orgánů. Pro uchování vědomí příslušnosti k Řekům byla neméně důležitá výuka mateřského jazyka. V roce 1956 se však výuka jazyka stala nepovinnou, proto došlo ke zhoršení znalosti jazyka. V Praze byla na počátku 60. let navázána spolupráce s jazykovou školou.

Poprvé byla řecká menšina zachycena v Československu až v roce 1991 při sčítání lidu, kdy se k řecké národnosti přihlásilo 3379 osob. Po roce 1989 také vznikl Spolek řeckých obcí v ČR, který zastřešuje organizace řeckých společenských a kulturních aktivit.

Dnešní řeckou menšinu v České republice tvoří již čtyři generace imigrantů a jejich potomků a podle statistik se k ní hlásí 3 231 (rok 2001).  Jejich přítomnost potvrzují i osobnosti: zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu, historik Ilias Zgafas, spisovatelka Konstantina Karadimu, flétnista Stamatis Kikitsas, malíř Savvas Vogiatzoglu, filolog a překladatel Lefteris Bumbaris, hudební skladatel a zpěvák Epanastatis Prusalis a další.

Čeští Řekové se již cítí být spojeni s životem v České republice a s českou společností. Netouží jako na počátku uzavřít se do vlastní komunity, neodmítají české manželské partnery pro své děti (Bittnerová, Moravcová a kol., 2005).

Bylo provedeno dvanáct osobních rozhovorů z příslušníky řecké menšiny žijící na území ČR. Z dvanácti respondentů bylo osm žen a čtyři muži ve věku od čtyřiceti do sedmdesáti let. Otázky kladené v osobních rozhovorech jsou uvedeny v příloze č. 1. Z otázek pokládaných v osobních rozhovorech bylo zjištěno následující:

„Jaký důvod měla Vaše rodina pro emigraci do ČR?“

Vznik řecké menšiny v ČR se liší od vzniku polské menšiny nebo někdejší německé menšiny v bývalé ČSR způsobem svého vzniku. Zatímco výše uvedené menšiny jsou (Poláci) nebo byly (Němci) výsledkem dlouholetého historického vývoje, řecká menšina vznikla náhle jako důsledek občanské války v Řecku (1946 – 1949).

Je třeba říci, že emigrace není neobvyklým jevem v řeckých dějinách. Hornatá a kamenitá neúrodná řecká půda už ve starověku nutila Řeky opouštět rodnou půdu a zakládat kolonie v Černomoří i v celém Středomoří. Tato emigrace z ekonomických důvodů trvala i v nové době. Z 15 milionů příslušníků řeckého národa žije dnes v zahraničí asi 5 milionů převážně v Americe, Austrálii, Kanadě, Německu a v Jižní Africe. Tito Řekové jsou považování za vystěhovalce (metanastes).

Řekové do České republiky však přišli jako političtí uprchlíci (politiki prosfyges), kteří očekávali, že se brzy vrátí do svého domova. Občanská válka v Řecku probíhala v horských oblastech na severu Řecka, kde bojovala tzv. Řecké demokratické vojsko (DES) proti vládnímu monarchistickému vojsku.

V únoru 1948, tedy v době, kdy nejen v ČR, ale i v dalších státech východní Evropy, docházelo k vzniku států s tzv. lidově-demokratickým zřízením a k masové vlně evakuace řeckých dětí z bojových oblastí do těchto států. Po prohře řeckého demokratického vojska pak došlo k poslední vlně odlivu řeckého obyvatelstva – vojska, civilistů (muži odcházeli většinou do Taškentu), děti, ženy i starci převážně do ČR, Maďarska (6 000 osob), Polska a NDR.

K 19. 6. 1950 uvádějí statistiky v ČR (12 770 Řeků  z toho 4 896 dospělých a 7 874 dětí). Tyto děti pobývaly v 135 místech v Čechách a na Moravě v dětských domovech.

Původně přišli s těmito dětmi jen vychovatelky (-lé) a několik učitelů. Tyto vychovatelské síly měly pečovat i o zachování jazyka a národního povědomí uchováváním národních zvyků (hlavně národních písní a tanců, v některých domovech se tvořily taneční soubory a šily se, byť někdy zjednodušené řecké kroje).

Občanská válka se však prodlužovala a příslušníci Demokratického vojska i jejich příznivci museli uprchnout z Řecka.

Děti, které měly první dva roky v domovech řecké třídy, musely od školního roku 1951/52 povinně navštěvovat národní a střední české školy, dostávalo se jim však dále 4 hodin výuky řeckého jazyka a 2 hodiny vlastivědy (učebnice se tiskly v Polsku a Rumunsku).

Od 1. 1. 1952 dbal o řecké děti i dospělé Červený kříž (předtím KSČ formou tzv. Řecké akce). Od roku 1952/53 přecházely vybrané děti do výběrových škol a od roku 1956 k rodičům, pokud se podařilo rodiny soustředit.

Větší komunity byly osídleny na Severní Moravě do lokalit Jeseník, Krnov, Žamberk (do měst a vesnic, kde původně žili Němci).

Už ve školním roce 1949/50 bylo na Filozofické fakultě UK zřízeno na Katedře věd a starověku oddělení novořečtiny, které mělo připravovat učitele pro děti ve školách v lokalitách, kde bylo soustředěno více Řeků.

Od konce roku 1987 skončil statut politického emigranta a Řekové žijící v ČSR mohli žádat o československé občanství, řeckým občanem se stával, kdo si podržel řecký pas. Z politických důvodů byl některým politickým uprchlíkům odmítán. O český pas mohli žádat Řekové do 30. 6. 1990.

Zde je třeba se alespoň stručně zmínit o tom, že mezi řeckými dětmi byla i značná část dětí makedonského původu (Slavomakedones), kterým většinou byla jména překládána do řečtiny (např. Kostovský – Kosopules, Dorovský – Doropulos). Pokud měli v pasu makedonské jméno, měli potíže při překročení řeckých hranic.

Po změnách v roce 1989 se řečtí občané, kteří zůstali v České republice, organizovali  „řecké obce“ podle míst pobytu (např. Řecká obec Praha), které jsou spojeny ve Federaci řeckých obcí.

„Proč se Vaše rodina nevrátila zpět do Řecka?“

Po návratu Řeků z Čech do Řecka zůstalo v ČR asi 4 500 Řeků. Navrátilci se většinou nacházejí v Soluni, kde jim říkají „Češi“ (Tsechi). Mnozí z nich oceňují kvalifikaci, kterou získali v České republice na vysokých školách (architekt, inženýr, lékař, zemědělský inženýr aj.). Zdaleka ne všichni získali snadno práci. Mnozí u nás zanechali příbuzné, které navštěvují. Dvanáct příslušníků uvádí, že důvod proč zůstali v ČR, je existence buď smíšené rodiny nebo řecké rodiny, kde alespoň jeden člen měl vysokoškolské vzdělání nebo jinou dobrou kvalifikaci, např. podnikatelé, majitelé cestovních kanceláří, dovozce vína – morce, majitel továrny na  výrobu Coca-Coly a jiní. Také zde narození řečtí občané často zapustili kořeny (paní Anthula Botu ze smíšeného manželství v rozhovoru uvedla: „mí prarodiče museli odejít z Malé Asie vyhnáni Turky, byli usazeni v Řecku a odtamtud mí rodiče museli utéci do Čech a já už dál nepůjdu už tu zůstanu; paní Kyriaki Chábová v rozhovoru uvedla: „už jsem tu zapustila kořeny“).  Mnozí z těch, co zůstali i z těch, co odešli, označují Českou republiku za svou „druhou vlast“ (někdy dokonce i první vlast).

Pro některé z dvanácti příslušníků nejsou všechny vzpomínky na dětství strávené v domovech kladné, vždyť, jak už bylo řečeno, rodiny se spojovaly až v roce 1956. Ale leccos je shrnuté v odpovědi jedné ze starších navrátilkyň: „Bylo těžké žít jako cizinka v cizí zemi, ale ještě těžší je být cizinkou ve vlasti“.

„Jaké řecké zvyky dodržujete tady v ČR?“

Dnes mají Řekové, kteří u nás zůstali, všechna práva menšiny. Ze svých zvyků dvanáct příslušníků udržuje především národní tance, jejich taneční a pěvecké soubory (Akropolis, Prometheus) se vždy zúčastní s velkým úspěchem festivalu ve Strážnici i jiných akcí. Uchovávají sobotní dopolední „řeckou školu“, kam vyučující posílá řecká strana, mají malou řeckou knihovnu. Řeckou kuchyni jako všude ve světě uchovávají řecké restaurace. Společně slaví řecké národní svátky 25. března (Den začátku protitureckého povstání r. 1821) a 28. října (Den Ochi = ne jako odpovědi italskému vpádu).

Pro uchování národního vědomí dětí je významné i každoroční pořádání dětských letních táborů v Řecku. Pokud příslušníci hodnotí uchování jazyka a národního povědomí v 2. a 3. generaci, lze říci, že jazyk se uchovává, pokud jsou oba rodiče Řeky nebo pokud je matka Řekyní. Je však otázkou, jak tomu bude při malém počtu členů menšiny v budoucnosti.

Pražská řecká obec vydává řecký časopis Kalimera (Dobrý den), podporovaný finančně Ministerstvem kultury. Tento časopis  uveřejňuje např. články o řeckých lidových zvycích o vánočním období, tzv. 12 dnů (Dodekaimero) od Štědrého dne do Tří králů, kdy do domů vnikají tzv. Kalikantzarové, což jsou jakoby čertíci, kteří obtěžují lidi. Dalším zvykem je koláč – vasilopita, do něhož se zapéká mince. O Novém roce pak probíhá krájení pity (kopsime pitas), kdo dostane kousek s mincí, měl by mít celý následující rok štěstí.. Ženy tu nacházejí i řecké recepty. Tyto vánoční zvyky jsou všemi dvanácti osobami dodržovány.

Co se týče Velikonočních zvyků zachovávají někteří Řekové např. oslavu Vzkříšení v pravoslavných chrámech v Praze (Resslova ulice), v Brně a jinde. Z rozhovorů vyplynulo, že pro Řeky jsou důležitějším svátkem Velikonoce než Vánoce.

Z dvanácti příslušníků deset uvedlo, že se účastní přednášek o zachování zvyků, které pořádá ženský spolek Lykio ton Ellividon (Lyceum řeckých žen). Tento spolek se dále zabývá opatřováním krojů z Řecka nebo vyráběním vánočních pozdravů apod.

Pro dvanáct příslušníků hraje významnou roli oddíl „Vzpomínky“ časopisu Kalimera, v němž staří emigranti, ať už z těch kteří zůstali v Čechách, tak z navrátilců, vzpomínají na svůj život, na útěk z Řecka a na život v ČR.

„Jsou nějaké řecké zvyky, které jste v ČR přestali dodržovat?“

„Jsou nějaké zvyky (tradice) České kultury, které jste přijali?“

Odpovědi na tyto dvě otázky se vesměs prolínají, a proto jsou uvedeny současně. Pro příslušníky je většina řeckých zvyků spojena s církevním rokem a se svátky a dodržuje se hlavně ve venkovské společnosti. Nyní se dodržují Vánoce podle pravoslavného kalendáře, tedy na Nový rok – půlnoční Vánoční liturgie v pravoslavném kostele (např. v Praze v Resslově ulici).

Na Nový rok kopsima tis pitas – krájení koláče se zapečenou mincí, kdo jí dostane bude celý rok šťastný – pořádá i spolek přátel Řecka – slaví se Velikonoce podle řeckých zvyků, protože prý jsou veselejší než české. V řeckém církevním roku jsou Velikonoce (Vzkříšení) větší svátek než Vánoce. Vánoce se v rodinách příslušníků slaví podle českých zvyklostí, protože jsou právě bohatší a hezčí než řecké Vánoce. Devadesát procent manželství je nyní už smíšených, takže rodiče nechtějí připravit děti o Štědrý večer, jak jej slaví jejich čeští spolužáci.  

„Cítíte se více Čechem nebo Řekem a proč?“

To je u příslušníků různé, a také podle generací. I v jedné rodině se třeba jedno dítě (nebo u dřívějších generací starší dítě) cítí Řekem a druhé (nebo mladší) Čechem. Odpověď jednoho muže zněla: „Projevilo se to třeba, když jsme hráli s Řeky fotbal na mistrovství světa podle toho, komu fandili, ale zpravidla to brali s humorem.“  

„Co se pod pojmem být Řekem traduje a jak to ve skutečnosti je?“

I to je různé, ale zcela na svůj řecký původ nezapomínají. Záleží na generaci a podle toho, kde se narodili. Ti, co se narodili zde, už často říkají, že tu „zapustili kořeny“. Někteří říkají, že k svému dobru přijali i leccos z české povahy a jednání. Na tuto otázku se jim těžko odpovídalo. Jeden z nich si vzpomněl na definici ze školních učebnic, že „být Řekem“ znamená být statečný, odvážný a milovat svobodu.  

„Co se Vám vybaví pod pojmem Čech?“

Podle názorů některých Řeků jsou Češi realistictí, pragmatičtí, schopní, ale méně citově založení než Řekové, kteří jsou emotivní, trochu zmatkáři a chaotičtí, jak tomu bývá u jiných národů.

Řecká menšina v České republice se úspěšně začlenila do české společnosti. Je to způsobeno hlavně tím, že většina Řeků žijících u nás přišla v dětském věku z důvodu občanské války v Řecku. Děti navštěvovaly české školy, čímž se nenásilně začlenily do naší společnosti. Jakmile byl umožněn Řekům návrat do vlasti, řada z nich toho využila. Mnozí se však nevrátili, protože zde založili rodiny, studovali či získali dobrou pracovní pozici.

Dodržují své zvyky, někdy i v kombinaci s českými, pořádají tématické večery, přednášky, kulturní akce pro krajany, ale i pro českou veřejnost, netvoří uzavřenou komunitu. Z toho vyplývá, že česko-řecké vztahy nejsou poznamenány rasovou či jinou diskriminací. Případ začlenění řecké menšiny může být příkladem pro řešení podobných problémů s dalšími národnostními menšinami v České republice.

1. BITTNEROVÁ, D., MORAVCOVÁ, M. a kol.: Kdo jsem a kam patřím?. Praha: Pastelka; Sofis, 2005 
2. BOTU, A., KONEČNÝ, M.: Řečtí uprchlíci. Kronika řeckého lidu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1948 – 1989. Řecká obec Praha, Praha 2005
3. PAPADOPULOS, L.: Den návratu. Řecká obec Praha, Praha 2005
4. PAPADOPULOS, L.: Děti bouře. Řecká obec Praha, Praha 2005
5. ŠIŠKOVÁ, T. ed.: Výchova k toleranci a proti rasismu. Portál, Praha, 1998
6. http://www.recko.cz
7. http://www.integrace.cz

Otázky z osobních rozhovorů

1. Jaký důvod měla Vaše rodina pro emigraci do ČR?
2. Proč se Vaše rodina nevrátila zpět do Řecka?
3. Jaké řecké zvyky dodržujete tady v ČR?
4. Jsou nějaké řecké zvyky, které jste v ČR přestali dodržovat?
5. Jsou některé zvyky či tradice české kultury, které jste přijali?
6. Cítíte se více Čechem nebo Řekem a proč?
7. Co se pod pojmem být Řekem traduje a jak to ve skutečnosti je?
8. Jaký je pro Vás význam tradic?
9. Co se Vám vybaví pod pojmem Čech?

—-

Počet shlédnutí: 198