Římskokatolická církev

Římskokatolická církev, často ve zkrácené (ač nepřesné) podobě katolická církev, je tou součástí křesťanství, která se vyznačuje latinským obřadem a plným společenstvím s římským biskupem (papežem). Považuje se za přímou pokračovatelku prvotní církve založené Kristem, římského biskupa za přímého následníka sv. Petra, kteréhožto (i s jeho následovníky) Kristus dle ní učinil hlavou církve, a ostatní své biskupy za přímé následníky dvanácti apoštolů.

Církevní správa se člení na jurisdikční oblasti, nejčastěji vymezené na územním základě, existují však i jiné možnosti (například vymezení instituční, kupříkladu vojenský vikariát). Za základní a standardní jednotku lze považovat diecézi, která se níže obvykle dělí na farnosti a výše se může sdružovat v církevní provincii.

Asi 1 115 miliónů pokřtěných římských katolíků činí z římskokatolické církve největší křesťanskou církev (zahrnující 1/2 všech křesťanů) a největší náboženskou organizaci na světě. V České republice se k ní podle posledního sčítání lidu (2001) hlásí 2 740 780 věřících.

Římskokatolická církev [on-line]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie, c2008 [citováno 08. 06. 2008]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmsko-katolick%C3%A1_c%C3%ADrkev

Katolická církev v České republice se dělí na dvě církevní provincie:

1. Českou církevní provincii tvoří:

- Arcidiecéze pražská

- Diecéze českobudějovická

- Diecéze královéhradecká

- Diecéze litoměřická

- Diecéze plzeňská

2. Moravskou církevní provincii tvoří:

- Arcidiecéze olomoucká

- Diecéze brněnská

- Diecéze ostravsko-opavská

Třetím subjektem je Apoštolský exarchát, organizačně a právně církevní útvar pro katolíky byzantsko-slovanského obřadu (řeckokatolíky), kteří žijí na území České republiky.

Struktura církve v ČR [on-line]. Katolická církev v České republice [citováno 08. 06. 2008]. Dostupný z WWW: http://www.cirkev.cz/struktura-cirkve-v-cr.html

Křesťanství se na naše území dostalo jednak ze Západu, začalo pokřtěním 14 vladyků v Řezně v roce 845, a z Východu, akcí soluňských bratří sv. Cyrila a sv. Metoděje, kteří přišli na Moravu v roce 863. V průběhu dvou set let získal úplnou převahu latinský ritus. Slovanští mniši působící v klášteře na Sázavě, byli na rozkaz Břetislava II. v roce 1097 vypuzeni.

Církev od samého začátku své existence usilovala o vzdělanost v zemi a charitativní pomoc obyvatelstvu. Zakládala školy, především při klášteřích a biskupských chrámech, a špitály. Vychovávala duchovenstvo.

V roce 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a tím byla vytvořena nová nezávislá církevní správa, která podléhala jen římskému papeži. Karel IV. v roce 1348 vydal zlatou bulu, jíž se schválením papeže založil pražskou univerzitu na způsob vysokého učení pařížského. V téže době na radu arcibiskupa Arnošta z Pardubic vydal zakládající listinu slovanského kláštera na počest sv. Jeronýma. Tam se přestěhovali mniši řádu sv. Benedikta z Chorvatska. V tomto klášteře na Slovanech nebo v klášteře v Emauzích se konaly bohoslužby ve slovanském jazyce.

Římskokatolická církev se zasloužila o kulturní povznesení národa. Svědčí o tom četné gotické a barokní chrámy, a všemi uznávaná barokní hudba. Jsou výrazem nepomíjející hodnoty a duchovní tradice katolicismu.

Římskokatolická církev má u nás dominantní postavení. V roce 2001 se k přihlásily k římskokatolickému vyznání více než čtyři pětiny (83,4 %) všech věřících. V absolutním počtu se jedná o 2,7 milionu občanů představujících zhruba jednu čtvrtinu (26,8 %) z celkového počtu obyvatel.

Ve skladbě věřících podle věku jsou vzhledem ke známému vývoji v předcházejících obdobích výrazné rozdíly. Velmi nízký je především podíl u nejnižších věkových kategorií, zejména v případě dětí do 14 let. Počet dětí, které jejich rodiče přihlásili k římskokatolickému náboženství se snížil v desetiletí od roku 1991 prakticky o celou polovinu. Sečtená pouhá jedna šestina z celkového počtu dětí tohoto věku má více příčin, jednou z významných je ale jistě přetrvávající velmi nízký zájem o náboženské otázky jejich ateisticky orientovaných rodičů. Rovněž u obou dalších věkových kategorií 15-19 a 20-29 letých dosáhli věřící římskokatolického vyznání tohoto velmi nízkého podílu. Ke změně dochází až od čtyřicátého roku věku, přičemž předělem je pak věk kolem šedesáti let. Osoby tohoto a vyššího věku hlásící se k Církvi římskokatolické tvoří už více než polovinu všech obyvatel těchto věkových kategorií. V samotné církvi se muži od padesáti let výše podílí celou polovinou na všech mužích tohoto vyznání. U žen, které se dožívají vyššího věku je tento podíl podstatně vyšší, neboť se jedná o tři pětiny všech žen hlásících k této víře. Prakticky ve všech věkových kategoriích se hlásí k římskokatolické církvi vyšší procento žen než mužů.

Tab. 1 Osoby hlásící se k Církvi římskokatolické podle věku

Porovnání věkové struktury jak mužů tak také žen ukazuje, že se tato skladba mezi roky 1991 a 2001 z perspektivního hlediska zhoršila, věřící zestárli. Prakticky ve všech mladších věkových kategoriích došlo ke snížení jejich podílu a naopak v případě starších věkových skupin se zvýšil.

Relativně nejvyšší počet osob hlásících se k církvím a v tomto případě k římskokatolickému vyznání je ve venkovském osídlení a to v nejmenších obcích. Se vzrůstajícím počtem obyvatel, tedy se zvyšující se kategorií obcí pak počet osob klesá. Zatímco v nejmenších obcích do 199 obyvatel se k Církvi římskokatolické přihlásily dvě pětiny občanů, v kategorii od 2 000 do 5 000 tisíc obyvatel se jedná o necelou jednu třetinu a od měst s deseti až dvaceti tisíci obyvateli se jejich podíl pohybuje kolem jedné pětiny.

V absolutním počtu je největší část těchto věřících, více než polovina všech, soustředěna na Moravě, celkem se jedná o počet blížící se jednomu a půl milionu věřících. Z pohledu podle jednotlivých krajů jich nejvíce připadá na Jihomoravský (439 tisíc) a Moravskoslezský kraj. V Čechách se mezi tyto kraje řadí hlavně Středočeský a Jihočeský kraj a Praha. V relativních údajích je samozřejmě mezi českými a moravskými kraji podstatný rozdíl. Nejvyšší podíl věřících římskokatolického vyznání nalezneme ve Zlínském kraji, kde tvoří téměř polovinu všech obyvatel (48,9 %). Z českých krajů drží primát tradiční jih Čech, v Jihočeském kraji se jedná o necelou jednu třetinu (30,6 %). Územní rozložení můžeme nejlépe sledovat na úrovni okresů.

Tab. 2 Okresy s nejvyššími počty osob římskokatolického vyznání

Náboženské vyznání obyvatelstva - Církev římskokatolická [online]. Český statistický úřad [citováno 08. 06. 2008]. Dostupný z WWW: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/tab/7A002BDDD3

Křesťanství podle zemí

Coby organizaci určuje fungování římskokatolické církve Kodex kanonického práva. Lat. Codex iuris canonici (ve zkratce CIC). Jediný autentický a všeobecný zákoník latinské katolické církve. Je napsán latinsky, sestává z 1752 kánonů, rozdělených do 7 knih. Nový CIC vyhlásil Jan Pavel II. 25. ledna 1983 apoštolskou konstitucí Sacrae disciplinae leges. CIC je hlavním legislativním dokumentem církve a je potřebným nástrojem k zajištění patřičného řádu jak v životě jedince a společnosti, tak v činnosti samé církve (Sacrae disciplinae leges).

(Z řec. Bibli, knihy) Soubor knih, které židovské a křesťanské náboženství považuje za zjevené (Písmo svaté). V křesťanském světě se rozlišuje Starý zákon (Stará smlouva) a Nový Zákon (Nová smlouva). V judaismu se užívá označení TaNaK – zkratky tvořené počátečními písmeny tří velkých částí: Tóra (Zákon), Nebiim (Proroci), Ketúbim (Spisy) – nebo prostě jen označení Tóra („Zákon“), které se stalo označením pro celek. Tato židovská Bible odpovídá víceméně Starému zákonu bez knih, které uchovala v řečtině Septuaginta a které jsou uznávány pouze katolíky a pravoslavnými. Pořadí knih je zde trochu odlišné od pořadí ve většině Biblí křesťanských.

Nový zákon tvoří čtyři evangelia, Skutky apoštolů, listy (epištoly) a Zjevení Janovo (Apokalypsa). Starý zákon je v hebrejštině, až na několik pasáží v aramejštině a několik knih v řečtině. Nový zákon je v řečtině. Seznam knih, kánon, pro Starý zákon pevně stanovili zákoníci v 1. stol. po Kr. (koncil v Jamně), pro Nový zákon byl kánon stanoven ve 4. stol. Protože se Bible utvářela postupně, v celém průběhu dějin Izraele (Starý zákon) a dále v průběhu prvních let křesťanství (Nový zákon), spojují se v ní různé tradice předávané zpočátku ústním podáním. Nejstarší písemné záznamy pochází nesporně už z 10. stol. př. Kr., nejnovější z 1. století po Kr. Biblické knihy se dochovaly ve velkém počtu rukopisů, z nichž žádný není rukopisem původním. Nejstarší jsou, pokud jde o Starý zákon, rukopisy nalezené v Kumránu, pocházející z 3. stol. př. Kr. Pokud jde o evangelia, některé papyry jsou z 3. stol (jeden fragment je dokonce z 2. stol.). Pokud jde o celek Nového zákona, rukopisy jsou ze 4. století, z nichž jeden byl nalezen na Sinaji. Text rukopisů je plynulý, bez číslování. Členění do kapitol je pevně stanoveno od 13. století (anglický biskup E. Langton), členění do veršů od 16. století (francouzský knihtiskař R. Estienne). Toto členění se vžilo. Prvním překladem Starého zákona je překlad do řečtiny nazývaný Septuaginta. Pořídili jej již ve 3. stol. př. Kr. řecky mluvící Židé z Alexandrie. Dosud ho používají ty pravoslavné církve, které mají řečtinu jako liturgický jazyk. Septuaginta byla Biblí prvotní církve. Jiným starým překladem, jehož se v křesťanském světě užívalo po staletí, je latinský překlad svatého Jeronýma (okolo 342 – 420), nazývaný Vulgáta. Tento text uznávali dlouho katolíci za oficiální. V prvních stoletích vznikly i další překlady do latiny, překlady do koptštiny, syrštiny, staroslověnštiny atd. Po celý starověk a středověk zůstávala Bible opisovaná na pergamenu a často velmi bohatě zdobená a ilustrovaná, omezena na několik privilegovaných institucí či jednotlivců, jako ostatně rukopisy vůbec. Teprve vynález knihtisku umožnil její šíření, zprvu v řečtině a latině, pak i v národních jazycích.

(Z řeckého leitúrgia, služba veřejná, služba obřadu) veřejné uctívání projevované Bohu. V užším slova smyslu postup tohoto uctívání. Liturgie se může lišit podle krajů a doby: mluvíme o liturgii východní a západní. K východní patří liturgie řecká, která vychází z liturgie sv. Chrysostoma a sv. Basila, dále např. arménská, byzantská, koptská. Západní liturgie je dnes reprezentovaná především liturgií římskou. Římští katolíci dnes často tímto výrazem označují slavení svátosti oltářní, eucharistii.

Liturgie římská Ve 4. stol. se východní a římská liturgie začínají odlišovat: římská liturgie vzniká mezi 4. a 12. století, přičemž splývá s místními zvyklostmi. Papežové se pokusili prosadit v křesťanstvu římské obyčeje: Řehoř VII. (1073 – 1085), např. prosadil ve Španělsku s podporou clunyjského hnutí benediktinů římský obřad na úkor obřadu mozarabského. Některé církve si mohly nicméně podržet své vlastní obřady, jako např. církev milánská (obřad ambroziánský). Ve 13. stol. šířili v Evropě františkáni s úspěchem obřad římský. V dobách avignonských papežů, kteří dodržovali liturgii římské kurie, se tento proces ve Francii uspíšil. V letech 1568 a 1614 Řím ve snaze dokončit sjednocení katolické církve nařídil diecézím, jejichž vlastní liturgie nebyly starší než dvě století, podřídit se praxi římské. Ale skutečné uniformity bylo dosaženo teprve v 19. stol. Po dlouhou dobu byly hlavními rysy římské liturgie používání nekvašeného chleba, různé preface, používání latiny a gregoriánského chorálu. Ustanovení II. Vatikánského koncilu (1963 – 1965) směřují k tomu, aby učinila liturgii věřícím srozumitelnější: mše v národním jazyce, přijímání svátostí „podávané do ruky“, aktivnější část při slavnosti křtu nebo sňatku. Národní jazyky zaujaly sice v liturgie hlavní místo, ale i nadále je tu možnost sloužit mši latinsky nebo přednášet latinsky některé modlitby (Sanktus, Pater noster nebo Zhnus Dei). Nový římský misál byl vydán roku 1970. Katolická církev podržela tedy latinu v liturgii až do 20. století do II. Vatikánského koncilu. Tertullianus (155 – 220) byl jedním z tvůrců liturgické latiny, neboť křesťané ze západních provincií už neznali řečtinu, která byla dosud jazykem liturgie a teologie na Východě i na Západě. Protestantské církve zavedly do bohoslužby národní jazyk už v 16. stol.

Hřích

Protože se v našem výzkumu zabýváme tématikou potratů, antikoncepce a předmanželského sexu, uvádíme zde, jak vlastně církev a věřící vnímají hřích.

Všeobecně je hřích čin, který uráží Boha a který od něj člověka vzdaluje. Náboženské chápání hříchu je odlišné od viny (psychologický pojem), provinění a zavinění (právnické pojmy). Rozlišujeme hříchy lehké a hříchy smrtelné.

Hřích lehký Méně závažné přestoupení Božího zákona a křesťanské morálky, či přestoupení závažnější, ale bez plného vědomí či souhlasu.

Hřích smrtelný Vědomý a promyšlený čin, konaný se zlovůlí, kterým se člověk vzdaluje od Boha a sebe zatracuje, zbavuje se posvěcující milosti. Lze ho odčinit kajícností a zpovědí

Hříchy hlavní Sedm hříchů, které plodí všechny ostatní: pýcha, závist, hněv, lakomství, smilstvo, nestřídmost a duchovní lenost. Kořenem každého hříchu je však vůle neposlechnout Boha, být sám sobě pánem.

Hřích prvotní/dědičný Termín pochází od svatého Augustina ze 4. stol. Prvotním hříchem se rozumí neposlušnost Adama a Evy a jejich touha být „jako bozi“ (Gn3,5). Prvotní hřích přechází z generace na generaci a je smazáván milostí Boží, projevující se ve křtu, jímž se člověk opět stává dokonalým skrze Krista. Tridentský koncil (1546) oficiálně formuloval katolické dogma prvotního hříchu jako odpověď na Lutherovu tezi, podle níž prvotní hřích zbavuje lidi jejich původní dokonalosti, protože je vydává napospas žádostivosti. Katolicismus odmítá ztotožňovat žádostivost s prvotním hříchem a uznává, že člověk je schopen dosáhnout milosti svým přičiněním a poslušností. Pro katolíky je Panna Marie první bytost ušetřená prvotního hříchu, a to již od chvíle, kdy byla počata. ¹⁾

Jaký je přístup římských katolíků na Moravě a Slovensku k problematice potratů a antikoncepce? Praktikují věřící předmanželský sex a za jak velký hřích ho považují?

Interrupce, umělé přerušení těhotenství nebo umělý potrat, je záměrné ukončení těhotenství prostřednictvím chemické látky nebo chirurgického zákroku. Bývá též nazývána prostě „potrat“, toto slovo ovšem v původním významu znamená samovolné (nezamýšlené) úmrtí plodu před porodem.

V závislosti na stádiu těhotenství je interrupce prováděna rozličnými metodami. Chemická interrupce je obvyklá metoda do devátého týdne těhotenství. Procedura sestává z podání buď methotrexatu nebo mifepristonu (RU-486) následovaným podáním misoprostolu. Asi 8 % z těchto interrupcí vyžaduje následný chirurgický zákrok, obvykle podtlakové odsání. V prvních patnácti týdnech je interrupce podtlakovým odsáním jednou z nejběžnějších metod chirurgické interrupce, která nahrazuje riskantnější kyretáž. Ruční odsátí odstraní embryo pomocí ruční stříkačky, zatímco pro elektrické odsátí se využívá sání elektrické pumpy. Od patnáctého až asi do osmnáctého týdne se roztažení děložního hrdla provádí chirurgicky a chirurgie asistuje i při následném odsávání. Při roztažení děložního hrdla a následné kyretáži se děloha vyprazdňuje vysátím pomocí zvláštního přístroje. Kyretáž je čištění stěn dělohy kyretou. Roztažení a kyretáž je standardní gynekologický postup, který se vykonává z mnoha důvodů, například vyšetření. Jak se plod ve třetím trimestru zvětšuje, musejí se používat jiné techniky. Předčasné vypuzení plodu může nastat po podání prostaglandinu. Tato metoda může být doplněna vstříknutím roztoku soli nebo močoviny do plodové vody. Velmi pozdní interrupce se mohou provést kontroverzním roztažením děložního hrdla a vypuzením celého plodu nebo rozříznutím dělohy a vyjmutím plodu. Druhý popisovaný způsob je podobný císařskému řezu. Metody vyžadují chirurgické rozdrcení hlavy plodu před jeho vyjmutím.

Interrupce [online]. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [citováno 08. 06. 2008]. Dostupný z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Interrupce

Po sedmnácti letech došlo k zastavení poklesu počtu potratů – jejich celkový počet v roce 2006 dosáhl stejně jako v předchozím roce hodnoty 40,0 tisíce, což je zhruba poloviční množství oproti roku 1975. Mění se však struktura potratů; zatímco počet samovolných potratů vzrostl vloni o 1,1 tisíce na 13,3 tisíce, počet umělých přerušení těhotenství klesl o 1,1 tisíce na 25,4 tisíce. Dále došlo k 1,3 tis. ukončení mimoděložních těhotenství. Interrupce představovaly 63,4 % všech potratů, zatímco v roce 1995 ještě 80,4 %. Celkem 77 % umělých potratů bylo provedeno metodou miniinterrupce, 19 % zákroků mělo zdravotní důvody. Úroveň úhrnné potratovosti v roce 2006 činila 0,53 potratu na jednu ženu (v roce 1975 více než jeden potrat na ženu), úroveň úhrnné umělé potratovosti dosahovala hodnoty 0,34. Celkově potratem v současné době končí 28 % všech těhotenství, oproti téměř čtyřiceti procentům v polovině devadesátých let.

Značný úbytek umělých přerušení těhotenství je dáván do souvislosti především s rozšířením užívání moderních antikoncepčních prostředků. Dle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky užívalo v roce 2005 antikoncepci předepsanou lékařem 51 % žen ve fertilním věku, 45 % užívalo antikoncepci hormonální, zbytek připadá na antikoncepci nitroděložní. V roce 1975 užívalo antikoncepci pouze 16 % žen, většina nitroděložní (9 %), o 20 let později to bylo již 27 % žen. Výrazné snížení intenzity indukované potratovosti nastalo v celém rozsahu věkové struktury, nejvíce u dvaceti až třicetiletých žen. Oproti tomu počet samovolných potratů v posledních pěti letech roste; důvodem je pravděpodobně vyšší výskyt rizikových těhotenství související s posunem těhotenství do vyššího věku.

Opakované interrupce představovaly v loňském roce 41,5 % všech interrupcí. Jejich relativní zastoupení tak zůstalo na úrovni roku 2005. Oproti předchozím rokům se však jejich podíl snížil. Z hlediska počtu dětí, kolik se dané ženě před umělým přerušením těhotenství narodilo, největší podíl interrupcí stále připadá na ženy s již dvěma živě narozenými dětmi (34,5 % v roce 2006). Zvýšil se však podíl interrupcí bezdětných žen (27,4 %). Procento umělých přerušení těhotenství žen s jedním dítětem zůstává již několik let stabilní a pohybuje se okolo dvaceti pěti procent.

V současnosti je používání interrupce rozloženo do dvou rozdílných skupin. První skupinu žen podstupujících interrupci tvoří mladé svobodné bezdětné ženy do 20 let věku, které ještě nedokáží efektivně zabránit nechtěnému početí, druhou skupinou jsou starší vdané nebo rozvedené ženy, matky dvou i více dětí, které tímto způsobem ukončují nadbytečné, nechtěné těhotenství po dosažení plánovaného počtu dětí. Tyto ženy jsou též zvyklé podstupovat interrupce opakovaně.

Základní data o vývoji potratovosti [online]. Český statistický úřad [citováno 2. 06. 2008]. Dostupný z WWW: http://www.czso.cz/csu/2004edicniplan.nsf/t/E500444C07/$File/1.pdf

7 týdnů

7 týdnů nožičky

7 týdnů ručičky

8 týdnů

11 týdnů

12 týdnů

3 a půl měsíce

}}

4 měsíce

5 měsíců

6 měsíců

Fotografie biologického vývoje člověka [online]. Hnutí Pro život ČR. Dostupné z WWW: http://www.prolife.cz/?a=53&t=0

= zabývá se jednáním lékaře především ve vztahu k nemocnému. V dnešní době se však neomezuje pouze na hodnocení vztahu dvou osob, lékaře a nemocného, ale neustále se rozšiřuje v oblast zahrnující mnoho mravních problémů. Lékařská etika hlavně vychází z: Hippokratovy přísahy, židovsko - křesťanské tradice a moderních sekularizovaných liberálních proudů.

== Katolická lékařská etika: == Katolická lékařská etika vychází z dlouhé tradice koherentního a systematického myšlení. Mravní problém je řešen aplikací principů a postupů morální teologie a na rozdíl od ostatních křesťanských církví je vše podřízeno nejvyšší autoritě - papeži. Katolická lékařská etika vychází hlavně z Bible (Starého i Nového zákona), učení filosofů a teologů - nejvýznamnější jsou Augustinus Aurelius a Tomáš Akvinský a z různých církevních vyjádření, jakými jsou dokumenty koncilů nebo papežské encykliky (okružní dopisy adresované biskupům). Nejdůležitější principy katolické etiky, jež mají vztah k naší problematice,jsou následující:

• Princip posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života
• Problematika sexuality a rozmnožování

Princip posvátnosti a nedotknutelnosti lidského života

Lze jej snad nazvat i „právem“ na život, ale současně povinností život ochraňovat. Člověk se nemůže života vzdát. Odtud pramení jednoznačné odsouzení potratů (za okamžik vzniku lidského života je v současnosti považován okamžik početí), aktivní euthanasie a suicidia. Existují však i určitá omezení tohoto principu – život lze obětovat za účelem vyšších mravních hodnot, zabití bývá ospravedlňováno v případě „spravedlivé války“ a podobně. Rozhodně však přímé zabití nevinné osoby z vlastní vůle je vždy věcí špatnou.

Problematika sexuality a rozmnožování

Lidská sexualita nemůže mít za cíl pouhé uspokojování žádosti. Má-li být legitimní, musí splňovat tyto dva účely - plození a výchova dětí a láskyplné spojení a společenství v rámci manželského svazku. I odtud pramení negativní postoj k předmanželským a mimomanželským stykům, k manželské nevěře a homosexualitě. Dva hlavní účely se nemohou vzájemně oddělovat a v tomto principu lze tedy najít i důvod odmítání fertilizace in vitro, stejně tak jako antikoncepce. V dnešní době je doporučováno plánované rodičovství, avšak jedině pomocí tzv. přirozené metody, při níž je využívána znalost o plodném a neplodné období ženy. Rozmnožovací funkce slouží blahu celého lidského rodu a nikoliv jen jednotlivce. Postoj církve ke sterilizacím je tedy i z tohoto důvodu negativní. ²⁾

Odvážný pohled na jedno z nejvíce polemických a diskutovaných témat současnosti – na problematiku potratů ve Spojených státech. Snímek, jehož název pro křesťany symbolizuje vizi pekla, které čeká všechny zastánce přerušení těhotenství, vznikal celých patnáct let a rozhodně divákům nenabízí jednoznačné zodpovězení otázky, zda s potraty souhlasit, či ne. Naopak, režisér Tony Kaye zde poskytuje prostor celému spektru výrazně protichůdných názorů. Z různých úhlů pohledu a s využitím široké škály rozhovorů s fundamentalisty, stoupenci legalizace potratů, lékaři, sociology i s politiky (mezi kterými nechybí takové osobnosti jako např. Noam Chomsky, Alan Dershowitz nebo Randall Terry) konfrontuje jak fyzické, tak psychické důsledky potratu, čímž téma nabývá nebývalé komplexnosti. Černobílý, a přesto barvitý snímek pak přesahuje základní diskusi o problematice potratů: je skvělou metaforou na téma úvah o svobodě volby a o možnosti rozhodování v obecné rovině. Na základě shlédnutí tohoto snímku, jsme se rozhodly zaměřit náš výzkum více na rovinu potratů. I když je téma potratů u nás velmi často diskutované, tak o problémech, které mělo USA s útoky na lékaře, kteří potraty prováděli, ví jen málo lidí. I pro faráře se kterým jsem dělala rozhovor, to byly nové informace a to i přes to, že se o toto téma zajímá. Proto jsme hlavně zjišťovaly, jak se staví čeští duchovní, ale i veřejnost, k těmto událostem. Je pro věřící odplata za vraždy nenarozených dětí přijatelná? A nebo jí považují za stejný hřích? Mohla by se podobná situace stát i v ČR a kdo stojí za útoky v USA, Kanadě a Austrálii?

Lake of Fire - Trailer [online]. Dostupný z WWW: http://www.worstpreviews.com/trailer.php?id=815&item=0

1. IDEOLOGIE PROTIPOTRATOVÉHO TERORISMU

Nejprve je nutno odlišit ideologii protipotratového hnutí od ideologie protipotratového terorismu. Zde je třeba si uvědomit, že do „anti-choice“ - tedy protipotratového hnutí, patří různé skupiny, vyznačující se různými idejemi a také celým spektrem způsobů prosazování své ideologie (od věcné diskuse až po použití zbraně). Extremisté, tedy ti, kteří páchají násilí na poskytovatelích potratů a klinikách, či jej aktivně podporují, jsou v tomto hnutí ve výrazné menšině. Data, která by určila podíl extremistů na protipotratovém hnutí, neexistují.

Ideologie protipotratového terorismu má své těžiště především v protestantské křesťanské teologii. Křesťané obecně pokládají potrat za vraždu, kterou zapovídá již první biblické přikázání. Ideologická vysvětlení protipotratových postojů nejsou potřebná, neboť základní fakt - ekvivalence potratu a vraždy - je přijímán ortodoxními křesťany dogmaticky. Ideologie se ale přesouvá spíše do oblasti legitimizace násilí a revolučních teorií popírajících oddělení státu a církve.

Ideologie protipotratového terorismu je velmi rozmanitá, můžeme v ní ale identifikovat dva hlavní myšlenkové směry. Těmi jsou Rekonstrukcionistická teologie (Reconstruction Theology) a Hnutí křesťanské identity (Christian Identity Movement). Mnozí zakladatelé různých radikálních křesťanských organizací a také teroristé se odkazují na jeden z těchto dvou zdrojů. Hlavní ideologická „diskuse“ teroristů tedy leží v hledání ospravedlnění pro použití násilí ve jménu Boha, neboť právě zde se názory protestantských teologů rozcházejí. Otázka legitimace užití násilí ve jménu víry je zároveň ústředním etickým tématem protestantské teologie 20. století.

Dalším významným tématem ideologie protipotratového terorismu je vztah ke státní moci. Mezi věřícími a také mezi většinou teologů je akceptováno oddělení státu od církve. Radikální neo-ortodoxní teologie ale tento fakt odmítá. Ideologie protipotratového terorismu je do určité míry inspirována Dominion theology, jejímž hlavním znakem je snaha znovu ustavit Boží království nad všemi věcmi na Zemi včetně politiky a společnosti. Tato vize byla proslavena pravicovými pastory Jerrym Falwellem a Patem Robertsonem v 80. a 90. letech a získala si popularitu v rámci křesťanské radikální pravice v USA.

2. HISTORIE PROTIPOTRATOVÉHO TERORISMU

Protipotratový terorismus se v historii vyskytoval pouze v některých vyspělých zemích, jmenovitě ve Spojených státech amerických, Kanadě a Austrálii. Paradoxně se tedy vyskytuje na „nových kontinentech“, kolébce křesťanství - Evropě se prozatím vyhýbal.

2. 1. USA

Ve Spojených státech je výskyt útoků nejčetnější. Potraty zde byly zakázány až do 22. ledna 1973, kdy rozsudek Nejvyššího soudu v kauze Roe vs. Wade rozhodl o jejich legalizaci. První protest se uskutečnil v červnu 1974 v Northern Virginia Woman's Medical Center ve Fairfaxu, Virginii. V roce 1975 bylo poprvé zatčeno šest žen protestujících u ženské kliniky v Rockville, Marylandu. První čin proti potratům, který bychom mohli považovat za terorismus, bylo žhářství provedené na potratové klinice Planned Parenthood v St. Paul, Minessotě v roce 1977. Během následujících šesti let se ve Spojených státech uskutečnilo 8 bombových útoků, 13 trestných činů žhářství a 5 pokusů o žhářství či bombový útok. 12. srpna 1982 byl v Illinois třemi pachateli unesen a po 8 dní zadržován doktor se svou ženou. Vůdcem skupiny byl Don Benny Anderson a poprvé byla touto skupinou použita přezdívka Army of God. V roce 1984 páchané násilí kulminovalo, na různé cíle bylo nastraženo 18 bomb, provedeno 6 činů žhářství, 6 pokusů o žhářství či bombový útok, 23 vyhrožování smrtí a 70 vloupání se či vandalizmu na potratových klinikách. Otázkou je, zda lze tyto činy považovat za akty terorismu, neboť vyšetřující policejní orgány o terorismu nemluví. V případě únosu o teroristický čin určitě jde, neboť pachatelé z tohoto činu neměli přímý zisk, přihlásili se k (i když doposud neexistující) skupině a jejich čin měl vyvolat v cílové skupině strach.

V devadesátých letech dochází poprvé k použití střelných zbraní. Stalo se tak 28. prosince 1991, kdy byli postřeleni dva zaměstnanci Central Health Centra ve Springfieldu, Missouri. O dva týdny později je v Houstonu postřelen Dr. Douglas Karpen u potratové kliniky Women's Pavillon. Zbytek 90. let je ve znamení prudkého nárůstu útoků na životy doktorů a jiných zaměstnanců potratových klinik, v tomto desetiletí bylo takto spácháno 8 vražd a 19 pokusů o vraždu. K těm, jež vyvolaly silnou pozornost médií a široké veřejnosti, patří vražda spáchaná Paulem Hillem a bombové útoky Erica Roberta Rudolpha. Prvně jmenovaný nejprve v roce 1993 vydal „Defensive action statement“, v němž ospravedlňuje útoky na život doktorů, a rok později zavraždil doktora Pensacola kliniky a jeho eskortu. Eric Robert Rudolph uskutečnil v 90. letech čtyři bombové útoky. První v roce 1996 na olympijských hrách v Olympic Central parku v Atlantě, při něm zahynul 1 člověk a 100 lidí bylo zraněno. Druhý útok z 16. ledna 1997 byl namířen proti Women's Clinic v Sandy Springs, přičemž zákeřnost útoku umocňuje použití druhé, se zpožděním načasované bomby. Výsledkem útoku bylo 7 raněných. 21. února nastražil opět 2 bomby, tentokrát v lesbickém klubu Otherside Lounge v Atlantě, přičemž první bomba zranila 7 lidí a druhá byla naštěstí pyrotechniky včas zajištěna. Poslední útok spáchal 29. ledna 1998 na New Women All Women klinice v Birminghamu, Alabamě. Při tomto útoku zahynul jeden člověk (policista mimo službu) a další (zdravotní sestra) byl zraněn. Pozoruhodné je, že Eric R. Rudolph policii dlouho unikal, až se nakonec dostal na seznam deseti nejhledanějších zločinců FBI. Nejspíše díky podpoře místního obyvatelstva a své rodiny se ještě dlouho poté skrýval v Apalačských horách v Severní Karolíně, kde nakonec FBI zřídila pátrací skupinu - Southeast Bomb Task Force. Ta podezřelého marně hledala další rok, poté svou činnost ukončila. Dopaden byl náhodným policistou v květnu roku 2003. (The Olympics Bombed), (Juergensmeyer, 2000) Od roku 2000 ve Spojených státech nedošlo k útoku protipotratových teroristů na životy zaměstnanců klinik. Jedinou, ale významnou epizodou byly falešné obálky s antraxem zaslané Claytonem Waagnerem na stovky protipotratových klinik v USA. Také tento muž se dostal na seznam deseti nejhledanějších zločinců FBI a v prosinci 2001 byl také dopaden.

8. MOŽNOSTI PROTIPOTRATOVÉHO TERORISMU V ČESKÉ REPUBLICE

Legislativa ČR je v oblasti potratů liberální. Podle platného zákona č. 66/1986 Sb. může žena požádat o provedení potratu bez omezení do 12. týdne těhotenství. Do 24. týdne těhotenství je možné provést potrat z genetických důvodů. Je-li ohrožen život matky nebo je prokázáno těžké poškození nenarozeného dítěte nebo nenarozené dítě je neschopno života, je povoleno potrat provést během celých devíti měsíců těhotenství. Počet nábožensky věřících u nás v porovnání s jinými zeměmi není příliš vysoký. Z celkového počtu muži bylo v roce 2001 absolutně věřících 28,6 %, žen 35,5 %. Přitom v roce 1991 bylo věřících 40,7 % mužů a 47,0 % žen, což znamená že věřících v naší zemi radikálně ubývá. Ze statistik také vyplývá, že podíl věřících z úhrnu (tedy dané věkové skupiny) ve věku mezi 15 a 50 let se pohybuje okolo 10 %, u starších kolem 20 %. Přitom 83 % věřících mužů a 84 % věřících žen se hlásí k římskokatolické církvi.

Potenciální hrozba vzniku protipotratového násilí v ČR je vzhledem k existenci liberální legislativy možná, leč velmi nepravděpodobná. Jak bylo ukázáno při popisu tohoto terorismu ve světě, je poháněn ideologií křesťanského extremismu. V České republice se však křesťanský extremismus pravděpodobně vůbec nevyskytuje, neboť křesťanství je zde spojeno spíše s tradicí, v rámci ní (alespoň v naší kultuře) můžeme propagaci násilí stěží očekávat. České církve (římskokatolická, českobratrská evangelická, československá husitská, pravoslavná a slezská evangelická) mají společný - odmítavý - postoj k potratům. Extremismus vyznačující se ideologií „násilí pro dobrou věc“ však v jejich rámci zatím nebyl pozorován.

Samozřejmě v ČR existují organizace protestující proti provádění potratů. Mediálně nejvýznamnější je Hnutí pro život ČR, provozující internetový portál news.prolife.cz. Již pojem prolife připomíná pojmosloví z amerického kontinentu, takže můžeme již na první pohled mluvit o vlivu amerického pro-life hnutí na českou společnost. Jak silný bude tento vliv v budoucnosti a zda se v ČR vytvoří také extremistická frakce tohoto názorového směru nelze jednoznačně určit. Hlavní vliv pravděpodobně ponese vývoj počtu věřících v naší zemi a také šíření nových směrů víry na naše území. Podle analýzy International Planned Parenthood Federation se totiž protipotratová hnutí nyní začínají zaměřovat na východní Evropu a země bývalého Sovětského Svazu, a to zejména z toho důvodu, že ve svých zemích se mnohá díky nevybíravým metodám dosti zkompromitovala.

Jež, O. Protipotratový terorismus [online]. Rexter, 2006 [citováno 08. 06. 2008] Dostupný z WWW: http://www.rexter.cz/clanek.aspx?id=56

Náš výzkum jsme uskutečnily díky polostandardizovaným rozhovorům, které jsme realizovaly celkem tři. Dále jsme použily dotazníkovou metodu, přičemž otázky obsahují jak standardizovaný soubor otázek, tak otevřené otázky, díky nimž jsme získaly hlubší informace. Co se týče sběru sekundárních dat, využily jsme literaturu, internet (např. internetové stránky jednotlivých organizací, historie římskokatolické církve, oficiální statistiky) a dokumentární film Ohnivé jezero (festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět). Je na místě zdůraznit, že se nejedná o sociologický výzkum, jehož výsledky by se daly aplikovat na slovenskou/českou populaci. Náš vzorek není reprezentativní, ze statistického pohledu nesplňuje pravidla pro odpovídající charakter a velikost vzorku. Na výsledky našeho výzkumu je proto nutné nahlížet s ohledem na tuto skutečnost. Před realizací samotného výzkumu jsme stanovily následující hypotézu: „Slovenští katolíci budou v otázkách interrupce a předmanželského sexu konzervativnější“. Naše hypotéza se ovšem nepotvrdila (viz. Srovnání). Opomenuly jsme způsob pokládání otázek a nevyvarovaly jsme se otázek manipulativních či zavádějících. Jejich položení jsme si bohužel uvědomily až při analýze dat. V průběhu našeho výzkumu jsme narazily na určité komplikace. Největším problémem bylo získat dostatečný počet věřících z Čech, proto dotazníky z této lokality chybí. Pro zajímavost jsme ale poskytly shrnutí dotazníků vyplněných nevěřícími v Čechách. Zároveň se neuskutečnila spolupráce s římskokatolickým knězem, který působí ve východních Čechách (důvodem je jeho dlouhodobý pobyt v zahraničí).

Otázky dotazníku

1) Věk ………

2) Lokalita ………

3) Pocházíš z katolicky založené rodiny? Ano/Ne

4) Jsi sám/sama věřící? Ano/Ne

5) Máš přítelkyni/přítele? Ano/Ne

6) Je tvoje přítelkyně/přítel věřící? Ano/Ne

7) Jak dlouho jste spolu? ………

8) Jste sexuálně aktivní? Ano/Ne

9) Pokud ano, jakou antikoncepci používáte:

    a)	Prezervativ

    b)	Hormonální antikoncepci

    c)	Výpočet plodných a neplodných dnů

    d)	Jinou (uveďte)

    e)	Žádnou

10) Považuješ předmanželský sex za velký hřích?

11) Katolická církev striktně odmítá potrat. Jaký názor máš na ně ty?

12) Souhlasíš s interrupcí v případě incestu, znásilnění, nebo ohrožení života matky?

13) Považuješ za neetické, když jde dívka/žena na potrat, protože nechce přerušit nebo ukončit své studium, přerušit svůj kariérní vzestup?

1. Nejčistší řešení problému by bylo mít sex od počátku manželství, počínat si přirozeně bez jakékoli metody, nebránit se daru života a mít tolik dětí, kolik příroda a plodnost dovolí. V minulosti tomu tak bylo, pro náš druh je přirozené, aby žena měla, řekněme, 14 dětí a dvanáct z nich aby zemřelo. Populační křivka začala geometricky růst zhruba až od roku 1650, a do té doby, přes nejrůznější výkyvy na obě strany, se udržoval počet lidí na Zemi na stálé nebo jen mírně rostoucí hodnotě. Mnoho dětí se rodilo a mnoho umíralo. Vše přirozeně a bez morálních problémů.

2. O něco problematičtější by bylo mít sex od počátku manželství, nebránit se daru života, a v jistém okamžiku manželství, po určitém počtu dětí, sex zcela přerušit a žít, jak se říká, „jako bratr a sestra“. Zde se ovšem již manželé jednoznačně brání daru života, abstinence je antikoncepce. Jak manželé poznají, že v Božím plánu již nemají být obdarováni dalšími dětmi? Výhodou metody ovšem je, že love-making a baby-making jsou spolu spojeny. 3. Metody přirozeného plánování rodičovství, tedy pomocí umělých prostředků zjistit plodné a neplodné dny a podle nich přirozeně usměrnit sexuální aktivitu.

Samotným autorem (2) jsou tyto metody značně kritizovány:

Vytýká „laboratorní podmínky“, za nichž metody fungují. Polemizuje s tím, že oním antikoncepčním prostředkem je TEPLOMĚR v rukou uživatelů (čímž jsou porušovány opět základní církevní postuláty) Jednoznačně prokazuje „úmysl nemít dítě“ uživateli (opět v rozporu s církevními postuláty, bránění se daru života) Zpochybňuje v příručkách PPR uváděnou vysokou spolehlivost metody

Cituji dále:„Používání metod PPR považuji jako antikoncepční metodu za volbu morálně problematickou, v jistém smyslu za dokonce problematičtější než umělé metody. Na počátku užívání této metody je snaha vyhnout se početí. Je to bránění se daru života, za použití sofistikovaných metod, s využitím znalostí moderní medicíny, výzkumu hlenů, každodenního měření teploty, konstruování kalendářů a podobně, ovšem s deklarováním, že metoda NENÍ bránění se daru života. Úmysl oddělit love-making od baby-making tak jednoznačně existuje, když ne jinde, tak v myslích manželů! Můžeme trochu obrátit známé rčení: špatný účel nemůže být posvěcen dobrými prostředky.“

4. Neabortivní umělé metody. I zde se jedná o nepřijetí daru, kondom se snaží separovat gamety prostorově, PPR časově. O kolik je kondom nepřirozenější než teploměr? Kladu otázku - je mezi oběma metodami morálně vnímatelný rozdíl? Teploměr u ukázněných manželů zabrání splynutí gamet stejně jako umělé prostředky u neukázněných. Kondom je zcela jistě nepřirozený, stejně jako jsou pro tělo nepřirozené brýle nebo umělá ledvina. I antibiotika jsou nepřirozeným zásahem do organismu, stejně jako umělý kloub, nemluvě o plastické chirurgii. Díky svému rozumu žijeme ve světě nepřirozena, ve světě aut a mrakodrapů. Kdybychom chtěli žít přirozeně, museli bychom žít po způsobu lovecko-sběračských společenstev. Pokud smíme používat umělé prostředky, abychom vylepšili či léčili svá těla, a pokud smíme užívat rozum, abychom se vyhnuli početí, proč nesmíme používat rozum a umělé prostředky, abychom se vyhnuli početí?

5. Abortivní antikoncepce, která je v katolickém prostoru jednomyslně morálně nepřijatelná.

6. Sterilizace manželů, dočasná či trvalá. V rámci katolické církve opět jednomyslně nepřijatelná.

„Kdo provedl a nechal si provést dokonalý potrat, upadl do exkomunikace nastupující bez rozhodnutí představeného“

Účel zákona

§ 1

Zákon upravuje umělé přerušení těhotenství a se zřetelem na ochranu života a zdraví ženy a v zájmu plánovaného a odpovědného rodičovství stanoví podmínky pro jeho provádění.

Předcházení nežádoucímu těhotenství

§ 2

Nežádoucímu těhotenství se předchází především výchovou k plánovanému a odpovědnému rodičovství v rodině, ve škole a zdravotnických zařízeních, výchovným působením v oblasti sociální a kulturní a využíváním prostředků k zabránění těhotenství.

§ 3

Prostředky k zabránění těhotenství, které jsou na lékařský předpis, jakož i lékařské vyšetření a kontrola s tím související se poskytují ženě bezplatně.

Podmínky pro umělé přerušení těhotenství

§ 4

Ženě se uměle přeruší těhotenství, jestliže o to písemně požádá, nepřesahuje-li těhotenství dvanáct týdnů a nebrání-li tomu její zdravotní důvody.

§ 5

Ženě lze uměle přerušit těhotenství ze zdravotních důvodů s jejím souhlasem nebo z jejího podnětu, jestliže je ohrožen její život nebo zdraví nebo zdravý vývoj plodu jestliže jde o geneticky vadný vývoj plodu.

§ 6

(1) Ženě, která nedovršila šestnácti let, lze uměle přerušit těhotenství podle § 4 se souhlasem zákonného zástupce, popřípadě toho, jemuž byla svěřena do výchovy.(2) Jestliže bylo podle § 4 uměle přerušeno těhotenství ženě ve věku od šestnácti do osmnácti let, vyrozumí o tom zdravotnické zařízení jejího zákonného zástupce.

Největším etickým dilematem, které nám moderní techniky lidské reprodukce přinášejí, se stal problém práva ženy na potrat. Dotýká se totiž základních etických otázek, na které neexistuje žádná snadná odpověď. Na jedné straně jsou ti, kdo pokládají potrat za zcela nepřípustný (vyjma extrémních okolností), protože se pro ně rovná vraždě. V jejich pojetí jsou všechny etické otázky podřízeny jedinému vůdčímu principu – hodnotě lidského života. Naopak podle zastánců práva na potrat stojí na prvním místě možnost ženy svobodně nakládat s vlastním tělem a rozhodovat o svém životě.

Tento spor už mnohokrát přerostl v násilné konfrontace. Je vůbec nějaká naděje na jeho vyřešení? Přinejmenším jeden vlivný teoretik na poli sociologie a práva, Donald Dworkin (1993), se domnívá, že ano. Za intenzitou sporu mezi odpůrci a zastánci práva na potrat se podle něj skrývají některé sdílené premisy, což by mohlo být zdrojem naděje. V minulosti lidský život neměl takovou cenu, jakou mu přikládáme dnes. Na této ceně lidského života se obě strany sporu o potraty shodují, liší se pouze jejich interpretace, neboť jedni zdůrazňují zájem dítěte, druzí zájem matky. Kdyby se podařilo obě strany přesvědčit, že vycházejí ze společně sdílených etických hodnot, mohlo by – podle Dworkina – navázat konstruktivnější dialog.

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“¨

O právech ženy a dítěte lze diskutovat v různých úrovních. Nejčastěji je toto právo redukováno buď na právo těhotné ženy nebo na právo nenarozeného dítěte. Má nebo nemá žena právo na interrupci?

Interrupce představují mimořádně citlivý problém odborný, etický a politický. Názorové spektrum je široké a kolísá od extrémního odmítání každé interrupce (tedy i ze zdravotních důvodů) až po bezvýhradné přijímání. Reprezentanti restriktivních zákonů argumentují právem na život každého člověka a toto právo vztahují i na nenarozené dítě. Názory vyslovující se pro legální interrupce se opírají o argumentaci spočívající v tom, že v podstatě nelze určit, kdy se stává život právě životem člověka jako jedinečné a neopakovatelné bytosti, a dále v právu ženy, která má mít konec konců poslední slovo v otázce, zda si dítě ponechá či nikoliv. Ve vyhrocené diskuzi je pak zpravidla právo nenarozeného dítěte a právo těhotné ženy interpretováno jako právo neslučitelné. Položme si však otázku: je to skutečně tak, že nelze sladit právo nenarozeného dítěte a právo ženy?

Na Mezinárodní konferenci lidských právech, která se konala již v roce 1968 v Teheránu, bylo přijato stanovisko, že v souladu se základními lidskými právy »mají rodiče základní lidské právo svobodně a zodpovědně určovat počet svých dětí a časový odstup mezi nimi «. Později bylo na I. Světové populační konferenci v Bukurešti v roce 1974 zdůrazněno, že potencionálním rodičům » se má dostat informací a prostředků, aby tak mohli učinit«. Odborníci se shodli v názoru, že rodiče musí vzít při výkonu tohoto práva v úvahu potřeby jak žijících, tak i budoucích dětí. Míra zodpovědnosti rodičů je vysoká a je třeba dbát na to, aby byla skutečně pociťována.

Rok 1979 byl vyhlášen Mezinárodním rokem dítěte a při této příležitosti bylo konstatováno, že právo dítěte spočívá v tom, »narodit se jako dítě chtěné, jehož příchod na svět rodiče plánují« a v souladu se svým přáním mu připravují optimální podmínky pro zdárný vývoj.

Z dosud uvedeného vyplývá, že právo těhotné ženy a právo nenarozeného dítěte nemusí být v rozporu. Problémy vyvstávají tehdy, když žena nechtěně otěhotní a když zvažuje možnost interrupce.

V některých zemích je interrupce legální, v jiných uplatňován různě silný restriktivní zákon. Legalizace interrupce se zpravidla opírá o názor, že žena má právo na takové rozhodnutí, neboť jenom ona je schopna nejlépe posoudit svou lidskou, sociální i ekonomickou situaci. Samostatnou kapitolu tvoří těhotenství v důsledku znásilnění nebo incestu. V takových případech je možné pokládat interrupci dokonce za eticky ospravedlnitelné řešení.

V mnoha zemích není interrupce povolena. Míra restrikce je však různá. Opakovaně bylo doloženo, že restriktivní zákon neodstraní interrupce. Buď vzroste počet vysloveně kriminálních potratů, nebo jsou výjimky restriktivního zákona vykládány velmi flexibilně.

Diskuse se vedou v liniích dvou základních strategií: vždy pro zachování života nenarozeného dítěte (pro life) a pro volbu ženy, zda si dítě ponechá či nikoliv (pro choice).

Vůbec první příkaz byl podle Bible dán lidem, aby se „plodili a množili“ (Gn I, 28). Porod byl pak již ve starozákonních dobách chápán jako velmi radostný a požehnaný, ale zároveň nebezpečný akt, při kterém se z anonymního plodu stává nový člověk.

Co se týká otázky antikoncepce, oficiální pohled církve je takový, že každé intimní setkání dvou lidí má být výrazem jejich vzájemné lásky tak, aby z tohoto setkání mohl vzejít nový život. To je boží zákon i záměr. A samozřejmě, podle katolické církve, každý umělý zásah do toho je proti boží přirozenosti. Podle dotazovaného však toto nelze praktikovat plošně a každý případ je nutné řešit individuálně. Co se týká typů antikoncepce, katolická církev je zásadně proti užívání hormonální antikoncepce, protože podle církve je většina pilulek abortivních, což znamená, že oplodněné vajíčko se neuhnízdí v ženě a tím pádem dochází k přerušení těhotenství. Výjimku tvoří pouze případy, kdy žena má nepravidelný cyklus a je nutné ho hormonálně upravit. To se bere jako zdravotní problém, který ubližuje té ženě, takže to není bráno jako hřích bránění početí. Typy antikoncepce, které katolická církev povoluje a doporučuje je například Metoda výpočtu plodných a neplodných dnů či různé druhy bariérové antikoncepce.

Předmanželský sex se v dnešní době nebere už za tak velký hřích. Dotazovaný oddával již spoustu párů a podle jeho vlastních slov je běžné, že ty páry spolu mají předmanželský sex. Dokonce se již stalo, že zároveň se svatbou vykonával i křtiny. Poskytnutí rozhřešení člověku, který se mu u zpovědi svěří s tím že měl předmanželský sex, je podle něho pro toho člověka posila v duchovním životě, protože sám by se s tím podle něj člověk nevypořádal, pokud by mu odmítl podat rozhřešení. Pokud spolu dva lidé žijí, neměl by v jejich vztahu být sex prioritou. Měli by se zaměřit hlavně na vzájemné poznávání.

Okamžik početí je podle církve ve chvíli, kdy dojde ke splynutí spermie s vajíčkem. I když ještě nemá tvar a podobu člověka, je možné zjistit například DNA, a různé další genetické znaky. Proto církev striktně odmítá potraty, protože v takovém případě se potrat rovná vraždě.

Pokud však plod ohrožuje život matky nastává otázka, komu dát přednost, protože oba mají právo na život. V tomto případě se církev snaží o to, aby pokud je to jen trochu možné, byly zachovány oba dva životy.

Nad otázkou zákazu potratů civilním právem se dotazovaný podle jeho vlastních slov nikdy moc nezamýšlel. Podle něj by ale měla být ženám, které se chystají jít na potrat, nabídnuta pomoc odborníka, který by jim vysvětlil rizika. Na klinikách by podle něj měli také pracovat ženy, které potrat podstoupily a dodnes si to vyčítají.

Velký přínos vidí dotazovaný v zavedení babyboxů, protože takto odložené děti bez identity jsou ideálními případy k adopci. A v dnešní době se setkává s mnoha páry, které nemohou mít vlastní dítě a tuto možnost by uvítaly. U umělého oplodnění je podle něj problém v tom, že se oplodňuje více vajíček, které se pak vkládají do té ženy najednou. Kdyby se oplodnilo pouze jedno vajíčko, které by se následně vložilo do ženy, už by to takový problém nebyl. Morální problém je tedy v tom, že se oplodní více vajíček a zbytek se zahazuje.

Dotazovaná je katolička, k víře ji vedla převážně matka. Dotazovaná má přítele, s kterým chodí 5 měsíců. Zatím nejsou sexuálně aktivní, ale do budoucna to plánují. Proto se rozhodla užívat antikoncepci. Podle jejích vlastních slov by antikoncepci jinak neužívala. Pokud by neměla přítele, neměla by se čeho obávat a proto by ji neužívala. Předmanželský sex nepovažuje za hřích. Pokud jsou dva lidé spolu delší dobu a mají se rádi, tak v tom nevidí žádný problém. V případě otěhotnění by na potrat nešla, dítě by si určitě nechala. Ona sama je zastánkyně zákazu potratů. Podle ní je potrat roven vraždě, proto by na potrat nešla ani v případě znásilnění, či ohrožení života matky. Co se týká ostatních žen, které chtějí jít na potrat, myslí si, že o tom, zda půjdou či ne, by měli vždy rozhodovat oba – muž i žena – pokud jsou spolu delší dobu. Byla to přeci „společná práce“. Co se týká umělého oplodnění, její názor je takový, že po dohodě s partnerem by si raději vzala do pěstounské péče dítě z dětského domova, protože odložených dětí je hodně.

Dotazovaná je katolička, k víře ji vedli rodiče. Do kostela chodí sama od sebe, aniž by ji k tomu někdo nutil. Užívá hormonální antikoncepci a myslí si, že skoro každá z jejích kamarádek, protože nechtějí riskovat. „Metodě“ výpočtu plodných a neplodných dnů nevěří, rozhodně by na to nespoléhala. Podle ní to nemá náboženský podtext, ale je to tím, že muž nechce používat kondom a žena nechce brát hormonální antikoncepci. V případě otěhotnění by na potrat nešla, ani ji takové řešení situace nenapadlo. S přítelem a s rodiči by se o dítě postarali. Bere to tak, že když už by se to stalo, tak by mělo dítě přednost a bylo by na prvním místě. Stejný názor na to má i její přítel. Rodiče by prý asi nebyli rádi, protože chtějí, aby dostudovala vysokou školu, ale pomohli by jí. Přemanželský sex nepovažuje za velký hřích, u zpovědi by to ale rozhodně nezamlčovala. Zákaz předmanželského sexu, ze strany římskokatolické církve, považuje sice za přehnaný, ale kdyby nebyl, bylo by to podle ní nekontrolovatelné. Tím myslí to, že věřící vrstevníci, které zná, si pořádně rozmyslí s kým budou mít předmanžel. sex a s kým ne. S rodiči se o těchto tématech téměř vůbec nebaví. Neví přesně, jak se vyjádřit k problematice incestu. V případě, že by byl v průběhu těhotenství ohrožen její život, asi by riskovala a na potrat nešla. (Stejně jako matka její švagrové, které lékaři doporučili potrat - čekala již páté dítě a bylo ohroženo její zdraví, ale přesto se rozhodla, že si dítě nechá). Podle ní se stane, co se má stát. Její názor je takový,že by o případném potratu určitě měli rozhodovat oba rodiče dítěte. Nedokáže si ale představit, jak by vyřešila situaci, kdy si jeden z rodičů dítě nechat chce, ale druhý ne. Umělé oplodnění neodsuzuje. Naopak jí to přijde naprosto normální, pokud někteří lidé nemohou mít děti ze zdravotních důvodů. Považuje za neetické, když jde žena na potrat, protože nechce přerušit nebo ukončit své studium, přerušit svůj kariérní vzestup. Dítě podle ní tolik nebrzdí kariéru, dá se to zvládnout, např. díky chůvám, ošetřovatelkám…

V případě interrupce žena nejprve musí na ambulanci. Tam dostane papír, ve kterém musí odpovědět na otázky typu Váš zdravotní stav, z jakého důvodu chce dát dítě pryč atd. Až poté se dostává na sál. Interrupcí se provádí průměrně kolem 3 – 4 za týden. Ženy jsou různých věkových kategorií. Jak nezletilé dívky, tak ženy ve věku, kdy by to dítě už měly mít. Nechtějí je nejčastěji z důvodu, že už děti mají a nechtějí další, z důvodů pracovních či chtějí dokončit školní studia. Bylo tam již i několik případů, kdy žena už měla zaplacenou interrupci, ležela na sále a tam si to rozmyslela a nakonec si dítě nechala. Ale takových případů je velmi málo. Konstatovala, že je hrozné se koukat jak na jednu stranu tam chodí páry, které se snaží otěhotnět a moc dítě chtějí a nejde to. A na druhé straně je žena, která ho nechce a „hází ho do koše“. Hormonální antikoncepci neužívá tak rapidně velká část. A proto když otěhotní, tak si interrupci musí zaplatit. Malá interrupce je do 5. týdne těhotenství a velká interrupce je do 12. týdne těhotenství. Když se používá antikoncepce tak by se interrupce platit neměla, protože se to bere jako selhání antikoncepce, ale bohužel to, jestli si ji některá žena zapomene vzít to už nikdo zpětně nedokáže. Nelze se dozvědět, zda na interrupci dochází i věřící ženy, protože tyto ženy to mohou zatajit.

Dotazníky byly rozdány v Oslavanech (asi 5500 obyvatel) na Moravě. Vrátilo se nám jich jedenáct, ale bohužel dva dotazníky jsme kvůli jejich obsahu nemohly použít. Nakonec jsme tedy pracovaly s devíti dotazníky. Věk našich respondentů se pohybuje mezi šestnácti a dvaadvaceti lety. Všichni dotazovaní pochází z katolicky založených rodin. Většina respondentů má přítele, nebo přítelkyni (délka trvání vztahů je od jednoho měsíce až po sedm let). Pouze jeden dotazovaný/ná má nevěřícího partnera. Sexuálně aktivní jsou dva dotazovaní. Antikoncepci používá polovina zůčastněných, přičemž se vždy jedná o hormonální antikoncepci. Předmanželský sex považuje za hřích pouze jeden dotazovaný/ná. Potrat všichni odmítají: „ Souhlasím s církví. Když už jsou mladí nezodpovědní a stane se jim to, měli by vzít nastávající zodpovědnost do svých rukou a rozumě s novým přírustkem nakládat. Potrat je jako vražda. Vražda nenarozeného dítěte.“

Co se týče krajních situacích (znásilnění, incest, ohrožení života matky), tak polovina dotazovaných s potratem souhlasí a druhá ne. Uvádíme zde dvě odpovědi na otázku: Souhlasíš s interupcí v případě incestu, znásilnění, nebo ohrožení života matky?

„ Ne. Jestliže se to stane a budoucí matka (znásilněná) bude mít k dítěti odpor, vždy jej může dát do dětského domova nebo do pečovatelské rodiny“

„ Ano, pokud to sama matka chce. Sama bych asi neměla sílu nosit v sobě dítě, které není plodem lásky“

Všichni dotazovaní považují za neetické jít na potrat, aby žena/dívka mohla dostudovat a nebo nebránila své kariéře.

Dotazníky vyplnilo 12 lidí, jejichž věk je 21-25 let. Jedenáct z dvanácti pochází z katolicky založené rodiny, stejný počet je i v poměru věřících ku nevěřícím (11:1). Čtvrtina z nich nemá přítele/přítelkyni, ostatní mají, přičemž platí, že jejich přítel/přítelkyně jsou, až na jednu vyjímku, také věřící. Doba trvání vztahu dotazovaných je v rozhraní 6 měsíců až 5 let. Sexuálně aktivních je osm dotazovaných, z nichž antikoncepci používá většina, a to buď hormonální antikoncepci nebo prezervativ. Pouze jeden/jedna považuje předmanželský sex za velký hřích.

„Vím, že z náboženského hlediska to je veliký hřích. No já to za takový velký hřích nepovažuji. Nechce se mi věřit, že v dnešní době ještě existují páry, které předmanželský sex nepraktikují.“

Potrat odmítá polovina z nich. Co se týče krajních situací (znásilnění, incest, ohrožení života matky), tak naprostá většina dotazovaných s potratem souhlasí a pouze dva/dvě nikoliv. Jedna třetina nepovažuje za neetické, když jde dvíka/žena na potrat, aby mohla dostudovat nebo nebránila své kariéře. Ostatní, tedy většina, to považuje za neetické a sobecké.

Pokud srovnáme dotazníky katolíků z Moravy a Slovenska, dojdeme často k velmi překvapujícímu zjištění. Obecně se má za to, že Slovensko je v otázkách dodržování víry radikálnější než Česká republika. Nám ale z našeho vzorku dotazovaných a i z doplňujících rozhovorů vyplynulo, že je to spíše naopak. A to ať už co se týká předmanželského sexu (poměr Slovensko vs. Morava je 8:2), tak i užívání antikoncepce. Velmi překvapivé je také srovnání postoje k potratům. Polovina slovenských respondentů uvedla, že potraty neodmítají, zatímco všichni dotazovaní na Moravě je odmítají. Méně radikální vyšlo Slovensko i z otázky, která se týkala krajních situací, jakými jsou ohrožení života matky, znásilnění, či incest, kde se většina vyjádřila pro potrat. Dalo by se říci, že jen v poslední otázce, která se týkala žen, které jdou na potrat kvůli svému studiu, nebo kariéře je situace vyrovnaná. I když i zde je rozdíl. Zatímco na Moravě to všichni považují za neetické a sobecké, tak na Slovensku to jedné třetině nevadí. Celkově nám tedy vychází Slovensko benevolentnější a do jisté míry méně ortodoxní, než Morava.

Církev oficiálně odmítá všechny formy antikoncepce. Manželé by neměli vědomě oddělovat pohlavní život a plození dětí. To jestli se dítě narodí je totiž podle církve boží záměr. Jediná povolená „antikoncepce“ je metoda výpočtu plodných a neplodných dnů, kdy se vychází z toho, že žena má pravidelný cyklus, kde jsou plodné a neplodné dny. Hormonální antikoncepci považuje za abortivní metodu, kdy zabránění uhnízdění vajíčka je podle církve potrat. Co se týče případů, kdy se hormonální antikoncepce užívá ze zdravotních důvodů (nepravidelný cyklus, bolesti atd.), tak je tato antikoncepce povolována a její užívání není považováno za hřích. Sami věřící se antikoncepci nebrání a v dnešní době ji velmi často užívají.

S předmanželským sexem církev také nesouhlasí, ale uvědomuje si, že dnes je jiná doba a věřící předmanželský sex velmi často praktikují. Jak vyplynulo z rozhovoru s knězem na Moravě, pokud spolu partneři žijí v jedné domácnosti, tak v tom nevidí žádný velký problém. Samozřejmě je to považováno za hřích, ale rozhřešení by se mělo udělovat. Dnes již málokterý věřící považuje předmanželský sex za velký hřích. Z rozhovorů také vyplynulo, že zákaz předmanželského sexu dává věřícím možnost rozmyslet se, zda s partnerem plánují žít do budoucna a podle toho se rozhodují, zda s ním budou sexuálně žít, či nikoliv.

Potraty jsou pro církev nepřijatelné, je to pro ně vražda. Za okamžik početí považují splynutí vajíčka se spermií, od té doby je to pro ně nový jedinec (proto odmítají umělé oplodnění, kdy se nepoužijí všechna oplodněná vajíčka, která se vyhazují). Pokud plod ohrožuje život matky, měla by být co největší snaha o zachránění obou dvou. Zde vidíme trochu rozpor. Jak řekl pan farář, je považováno za hřích, pokud někdo zanedbává a nebo ohrožuje svůj zdravotní stav. Pokud ovšem chtějí zachránit oba dva (matku i dítě) pak se jedná o ohrožování života matky. Překvapením pro nás bylo porovnání problematiky potratů v rámci Moravy a Slovenska u věřících. Všeobecně je Slovensko považováno za více radikální v těchto otázkách, ale jak vyplynulo z našeho výzkumu, není to zas až taková pravda. K potratům se tam nestaví tak striktně, jako na Moravě.

O problematice protipotratového terorismu se na území České republiky téměř vůbec neví. Dokument „Ohnivé jezero“ byl pro nás proto velmi inspirující a posloužil nám jako nepostradatelný základ pro vyhledávání dalších informací.

Uvědomujeme si chybu v dotazníku a to navádějící otázky. Ale bohužel už se s tím nic nedalo udělat. Pro zajímavost uvádíme pohled ateistů na dané téma.

1) Věříš v Boha?

Ne nevěřím. Z mojí rodiny nikdo v Boha nevěří, a proto mě k víře nikdo nikdy nevedl.

2) Užíváš Antikoncepci?

Ano.

3) Jakou a jak dlouho?

Užívám hormonální antikoncepci, asi od 17. let, takže tři roky.

4) Proč užíváš antikoncepci?

Hlavně proto, že mi upravuje menstruaci. Také proto, že je to velmi pohodlné. A samozřejmě kvůli tomu, abych neotěhotněla.

5) Dokážeš si představit, že by ses spoléhala pouze na techniku výpočtu plodných a neplodných dnů?

Nikdy v životě. Je to velmi složitá metoda a výsledek mi nikdo v životě nezaručí.

6) I přesto, že užíváš antikoncepci, tak můžeš otěhotnět. Co by jsi dělala, kdyby se ti to teď přihodilo?

Co bych dělala, kdybych to zjistila třeba příští týden?. Asi bych šla na potrat.

7) Neměla bys s tím žádný morální problém?

Asi ne. Nemám stálého přítele, musela bych přestat studovat. Nevydělávám, takže bych zůstala na krku mámě s dítětem. A po pravdě, já bych na to teď ani neměla starat se o dítě. Vždyť je mi 20. Ani teď nevím, jestli děti vůbec chci. Jiná situaci by byla, kdyby mi doktor řekl, že už bych nemohla mít další děti. To bych velmi váhala.

8) Jaký máš názor na to, že někteří politici, chtějí potrat zakázat?

To je strašný. Vždyť politici jsou chlapi a těm do toho nic není. Jak můžou rozhodovat o těle ženy? Nakonec zbude všechno vždycky na ženě. Jí bude špatně, ona nebude moct pak 3 roky pracovat. A chlap může kdykoli utéct. Nehledě na to, že i když se potraty zakáží, tak ženy to neodradí. Pak hrozí, že žena podstoupí ilegální metody, které nebudou pod dohledem lékaře a ohrozí to její život.

9) Někteří lidé si myslí, že o rozhodnutí jít na potrat, by měl rozhodovat i otec dítěte. Jaký na to máš názor?

Přijde mi to jako blbost. Tohle rozhodnutí by mělo záležet jen na ženě.

Dotazníků z Čech je celkem devět. Věk dotazovaných je mezi sedmnácti až třiceti lety. Většina má přítele nebo přítelkyni a délka jejich vztahu je od 5 měsíců do 11. let. Kromě jedné/jednoho všichni používají nějaký typ antikoncepce. Nejčastěji hormonální antikoncepci nebo prezervativ. Vzhledem k tomu, že se jednalo o atesity, tak nemůžeme hovořit o tom, že by považovali předmanžeslký sex za hřích, ale většina dotazovaných se shodla na tom, že sex k partnerství patří, ať už se jedná o manželství, nebo ne. Potraty neodmítá nikdo a většina si myslí, že žena má právo rozhodovat sama o svém těle. Kromě jedné/jednoho nikdo nepovažuje za neetické, když jde žena na potrat kvůli studiu nebo kariéře.

Pro zajímavost zde uvádíme kompletní přepis rozhovoru s katolickým knězem na Moravě.

Jaký má římskokatolická církev postoj k antikoncepci?

Tak to je hodně diskutabilní otázka. Ono je důležité si možná uvědomit a vycházet z toho biblického, že Bůh, když tvořil člověka, tak ho tvořil jako muže a ženu. S tím, že to každé intimní setkání má být výrazem jejich vzájemné lásky tak, aby z toho setkání mohl vzejít nový život. Nepodílí se na tom jenom ti dva, ale do jisté míry i Bůh. A vlastně když to vezmeme z toho křesťanského hlediska, tak si možná ti lidé někdy ani neuvědomují, jak velikou moc do nich Bůh vložil, že se takhle vzájemně obdarovávají, a že se můžou podílet na tom novém životě. Samozřejmě učení katolické církve je takové, že každý jakýsi umělý zásah do toho je proti boží přirozenosti. Častokrát se určitě setkáváte s názory, co ti s prominutím černoprdelníci do toho mají co mluvit, ale to není tak, že by si to někdo vymyslel. To se jenom vychází z toho, co chtěl Bůh na počátku. To je boží zákon i záměr a troufám si říci, že Bůh už věděl od začátku, co je pro člověka dobré. To je asi oficiální pohled církve. Samozřejmě druhá věc je, že to nelze nějak praktikovat plošně. Že si řeknete manželé a antikoncepce ne a hotovo. Když jsem byl u Sv. Tomáše, což je považováno za jednu z nejlepších farností v tom smyslu, že se tam člověk, zvláště třeba zpovědník, setká s celou řadou věcí. A myslím si, že jak mi třeba říkali i moji předchůdci, a teď to opravdu po těch dvou letech můžu potvrdit, že už člověka jen tak něco nepřekvapí. To mám na mysli to, že každý příklad se musí řešit individuálně. Samozřejmě někdy tam mohou být zdravotní problémy, nebo v případech kdy ty rodiče mají těch dětí už víc, tak nelze striktně říct, že antikoncepce nemůže být. Je to individuální. Samozřejmě víme, že máme různé antikoncepce. Takže pokud by římskokatolická církev měla souhlasit s těmi hormonálními, tak to asi ne. Já teda nejsem medik, ale většina těch pilulek je abortivních. To znamená, že ve většině případů tam dochází k tomu, že splyne spermie s vajíčkem, je tam ten nový jedinec a ta hormonální antikoncepce způsobí to, že to vajíčko oplodněné, můžeme se tedy bavit o novém jedinci, se vlastně neuhnízdí v té ženě.

A co plánované rodičovství, či technika výpočtu plodných a neplodných dnů? Tu povolujete?

No, já si vzpomínám, jak nám moralisté na fakultě říkali, že to máme doporučovat, nikoli vysvětlovat. Já vím, že bych to měl asi zastávat jako antikoncepci číslo jedna, ale mohu vám potvrdit, i třeba z krátkodobé pětileté praxe, že to ve většině případů moc nefunguje. Bavil jsem se i s lékaři a profesory, kteří to konkrétně v naší diecézi prezentují. Ti vždycky říkali, že je to problém toho výpočtu a tak. Ale zase na druhou stranu vidím odezvu ze strany manželů, kdy říkají že se o to opravdu poctivě snažili, poctivě jsme si to zapisovali. Samozřejmě je to o souhře obou dvou těch partnerů, nejen té ženy, ale i toho muže. A je tam také určitá otázka zdrženlivosti a můžu teda úsměvně říct, že celá řada manželů mi řekla, že mají tři děti a všechny počali v neplodných dnech. A teďka kde je problém? Samozřejmě ono je to postaveno na tom, že vždycky ta žena bude v jakési harmonii, že prostě nebude nějaký stres a tak dále. Což v dnešní době se tomu nedá nijak zabránit.

Když tento typ antikoncepce povolujete, tak proč jinému se vyhýbáte? Protože v myšlenkách ta žena to dítě nechce.

Jak jsem říkal vycházíme z toho přirozeného božího řádu. Když Bůh tvořil člověka, tak ho tvořil tak, že ta žena má jakýsi pravidelný cyklus. A v tom cyklu jsou ty neplodné dny. Ono totiž vůbec když se bavíme o antikoncepci, tak se říká přerušené těhotenství. Ale já si troufám říci, že je to nevyjasněný určitý pojem. Protože když se řekne něco přerušit, tak se přirozeně předpokládá, že se v tom bude pokračovat. Což v tomto případě vůbec není, protože se to ukončí. Ukončí se život toho jedince.

A nebo vůbec nezačne.

A nebo tak. Pokud se vrátíme k nějakým těm komplikovanějším případům, kdy je tam nutné použít nějakou antikoncepci, tak církev se staví k tomu, aby to byla antikoncepce bariérová. Druhá věc, kterou katolická církev povoluje, je sice hormonální antikoncepce, ale to pouze v případě, kdy ta žena má nepravidelný cyklus, takže musí brát tu antikoncepci tak, aby se ten cyklus nějakým způsobem vyrovnal. Ale tak to je samozřejmě vždycky po konzultaci s odborníkem.

Takže je to individuální?

Určitě je to individuální. A musí se to řešit vždycky s těmi partnery. Já mluvím o konkrétním případě ženy, která měla cyklus po čtrnácti dnech. Takže tam to museli vyrovnat těmi prášky. A už je bere několik let.

Takže to není bráno jako hřích, když mladá žena bere antikoncepci kvůli zdravotním potížím?

Tak to není hřích. Protože ona nebrání početí. Když by neusilovala o svůj zdravotní stav, tak by to byl jiný hřích. To by si vlastně škodila na zdraví. Pokud to bereme z morálního hlediska.

Máte zkušenosti s tím, že by se vám svěřovali mladí lidé, kteří ještě nejsou svoji, že to už nevydrželi a měli spolu sex? Jak se to vlastně v dnešní době bere?

Můžu vám říct, že mám zkušenost z těch x párů co jsem oddával, že je asi běžné, že spolu žijí. Měl jsem i několik případů, že při svatbě jsme hned křtili dítě. V takovém případě asi nemá cenu hovořit o předmanželském sexu. Já nechci říct, že je to normální, protože mně přijde, že v dnešní době jsou ty hodnoty takové převrácené. Mám tím na mysli to, že to co by nemělo být normální, tak je považováno za normální a opačně. Něco jiného je, když ti lidé to zase vnímají a cítí na základě svého svědomí, na základě své poctivě žité víry a prostě z lidské slabosti selžou. A něco jiného je, když ti lidé spolu bydlí. Můžu vám říct, že mám také zkušenost s tím, že spousta párů, kteří spolu pět, šest, sedm let žili, u kterých se předpokládalo, že se dokonale znají a že bez problémů mohou potom v budoucnu uzavřít manželství, tak se rozešli a našli si úplně jiné partnery. Já to vnímám tak, a není to pouze můj názor, že ti lidé spolu sice žijí, ale že někdy možná ten sex je jakási priorita a ti lidé až po určité době zjistí, že jsou si fyzicky hodně blízký, ale vůbec se neznají.

Pokud by se Vám někdo při zpovědi přiznal, že to s přítelem nevydrželi a vyspali se spolu, dal by jste mu rozhřešení?

Jako mladý kněz jsme se nad tím také hodně zamýšlel a konzultoval jsem to s moudrýma a nechci říct úplně starýma, ale staršíma zpovědníkama, kteří jsou kněžími třicet, čtyřicet let. Já jsem tedy na to měl názor a byl jsem nesmírně rád, že jsem se opravdu můžu říct se všema se kterýma jsem to konzultoval, tak jsem se shodl a nebo já jsem se ztotožnil s jejich názorem, že v takovém případě, kdy ti lidé spolu chodí, nežijí spolu a setkají se a jsou samy a vyspí se spolu a pak cítí ve svědomí, že to není dobré. Tak jako každý jiný, tak člověk selže. Tak si právě myslím, že ta svátost smíření je tím krůčkem k tomu, aby měli v budoucnu sílu. Protože je spousta věcí, které člověk zvládnout nemůže. Já si myslím, že tady se můžeme dotknout i otázky celibátu, kdy spousta nevěřících a spousta lidí, kteří nemají s celibátem nic společného tak mám tu zkušenost, že se prvně dotýkají celibátu. A už jsem kolikrát slyšel názor: A vy by jste měli těm vašim představeným ten celibát zrušit a podobně. Ale ono je to všechno postaveno na víře, na vztahu k bohu. A pokud to člověk zvládne, tak to dokáže. Vlastními silami nedokáže nic. To znamená, u toho odmítnutí rozhřešení to tomu člověku ještě více ublíží a on vlastně musí jenom spoléhat na své vlastní síly a na to nemá. To si sebekriticky si každý musí přiznat. Takže v takovýhle případech a není to pouze můj názor, je to posila v duchovním životě. Druhá věc je taková, kdy by tam přišel člověk a řekl že bydlí se svojí partnerkou v jedné domácnosti pět let, spí spolu a nehodlá s tím nic dělat.

Kdy je podle církve okamžik početí?

Samozřejmě už v historii se teologové zamýšleli nad tím, kdy to je. Učení církve je takové, že je to ve chvíli, kdy dojde ke spojení spermie s vajíčkem. I když ještě nemá tvar a podobu člověka, ale na základě DNA se dá okamžitě jaký to bude člověk, jestli to bude holka, nebo kluk, barvu očí. Takže ve chvíli splynutí.

Odmítá církev striktně potraty?

Tak pokud zastává názor, že už je to jedinec, tak by to bylo v jakémsi rozporu. Takže by to byla vražda.

Co když plod ohrožuje život matky?

To je také hodně diskutabilní otázka. Komu dát přednost? Oba mají právo na život. A vím, že jsme to na fakultě také hodně řešili. A došli jsme k závěru, že by se opravdu mělo udělat to, aby, pokud je to možné, se zachránili oba. Samozřejmě mohou nastat jiné komplikace. Ale mělo by se opravdu usilovat o život obou dvou. Třeba náš vicerektor v semináři, tak nám uváděl případ, že jeho maminka, prostá žena se základním vzděláním už v pokročilém věku čekala dítě, a lékař jí doporučil potrat. Hrozilo tam, že dítě bude dementní. A ona se zeptala jestli je to dítě její nebo jeho. A řekla mu, že ona se o něj bude celý život starat. No a dítě se narodilo naprosto v pořádku. Takže ono ne vždycky to, co vám říká lékař je úplně směrodatné.

A co lékaři, kteří jsou věřící a provádí potraty?

Věřící praktikující lékař, který chodí pravidelně ke svátosti a nastoupí na gynekologii, tak by to neměl dělat. A znám lékaře, kteří jsou na gynekologii a dělají všechno ostatní, ale potraty ne.

Myslíte si, že by bylo dobře, kdyby se potraty úplně zakázaly? Myslím tím, zakázali civilním právem.

Já nevím, nad tím jsem se nikdy moc nezamýšlel. Ale myslím, že je potěšující, že podle statistik v poslední době ty potraty klesly. Každopádně si myslím, že by té ženě měla být nabídnuta nějaká pomoc. Pomoc odborníka, který by jí třeba nejdříve upozornil na rizika toho potratu. Mohly by tam třeba pracovat ženy, které prodělaly potrat a celý život mají výčitky a takových žen je opravdu celá řada. Myslím si, že velká pomoc v dnešní době jsou babyboxy. Proto třeba nechápu, když se čas od času objeví nějaký případ, kdy se nalezne dítě v igelitce, nebo někde uškrcené a podobně. Tak toto opravdu nechápu. Protože pokud je to dítě bez identity, tak je to úplně nejlepší případ k adopci. A dnR se s tím hodně často setkávám, že hodně párů je neplodných a v dnešní době, troufám si říci, většina mužů. Takový lidé by byli velmi rádi, kdyby si to dítě mohli vzít.

Jaký má církev názor na umělé oplodnění?

U toho umělého oplodnění je problém v tom, že tam dochází k oplodnění více vajíček. Kdyby se oplodnilo jedno vajíčko, které by se vložilo do té ženy, tak si myslím, že by to nebyl takový problém. Ale pokud se těch vajíček oplodní víc a ono se jich vkládá víc a zbytek se zahazuje, tak v tom je ten morální problém.



Počet shlédnutí: 191