Náboženství: vlastní obraz vs. kritický pohled zvenčí

• Křesťanství: jediný model, kde Bůh sám sebe obětuje z lásky za druhé. Ježíš = absolutní altruista → nemá analogii jinde. Sexualita = Boží dar, ne sobecký pud.
• Islám: jediné velké náboženství, kde je odměna po smrti postavená na sexu a alkoholu (navíc genderově jednostranná).
• Judaismus: Bůh jen pro „náš národ“ → neuniverzální.
• Hinduismus a buddhismus: logické cykly karmy, ale abstraktní cílový stav (mokša, nirvána).
• Konfucianismus: čistě etická pravidla, bez „nebe“.
• Pohanství: heroická, ale přízemní vize (boj, alkohol, hostiny).

Křesťanství (Bible) „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“
(Jan 15,13)
→ Ježíšova oběť chápána jako vrchol altruismu, univerzální a bezpodmínečná.

„Vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako andělé v nebi.“
(Mt 22,30)
→ Nebeský život není sexuální, ale duchovní.

Islám (Korán, hadísy) „Alláh uvede ty, kdo věří a dobré skutky konají, do zahrad, pod nimiž řeky tekou; a tam budou ozdobeni náramky zlatými a perlami a oděni budou v hedvábí.“
(Korán 22:23)

„V nich budou cudné hurisky, které oko nespatřilo a ucho neslyšelo.“
(Korán 56:22–23)

„Prorok si vzal Ajišu, když jí bylo šest let, a konzumoval manželství, když jí bylo devět let.“
(Sahih al-Buchárí 5134)
→ Pro dnešní vnímání šokující kontrast s obrazem proroka jako „vzoru lidstva“.

Judaismus (Tóra, Mišna) „Budete mi královstvím kněží a pronárodem svatým.“
(Exodus 19:6)
→ Vyvolenost Izraele, neuniverzální charakter.

Hinduismus (Bhagavadgíta) „Jakýkoli způsob, jímž mě lidé uctívají, tím způsobem jim oplácím. Všemi cestami kráčí lidé ke mně, synu Pánduů.“
(Bhagavadgíta 4:11)
→ Pluralita cest, univerzalita.

Buddhismus (Dhammapada, Samyutta Nikája) „Nenávist nikdy nepřemůže nenávist, jen láska může přemoci nenávist. To je pradávný zákon.“
(Dhammapada 5)

„Smrt přemůže toho, kdo hledá rozkoš a není nikdy spokojen; smrt přemůže toho, kdo je zaslepen vášněmi, jako proud strhne spící vesničku.“
(Dhammapada 7)

Doplnění – smrt a nirvána Pro ateistu: smrt = šlus, konec existence. Pro buddhistu: nirvána = také „šlus“, ale hlubší – zánik žádostí, konec cyklu samsáry a iluze „já“.

Klíčové je učení o anattá (ne-já): žádné trvalé já neexistuje. → V nirváně už „nikdo“ není, kdo by si něco užíval.

„Nirvána je konec touhy, konec nenávisti, konec zaslepenosti.“
(Samyutta Nikája 38.1)

→ Nirvána není pokračující existence, ale zánik všech připoutaností. Sebevražda = není cesta k nirváně, vede jen k dalšímu kolu samsáry.

Konfucianismus (Analekta) „Ctnostný muž myslí na spravedlnost, malý muž myslí na výhodu.“
(Analekta 4:16)

„Kdo nezná vůli Nebes, není gentlemanem.“
(Analekta 20:3)

Pohanství (Staroseverské eddy) „Pivem se vždycky opije ten, kdo jde k Ódinovi do síně; v sále Valhally není nikdy nedostatek medoviny.“
(Gylfiho oblouznění, Snorriho Edda)

→ Posmrtný život = hostiny, boj a pití, heroická, ale materiální vize.

Hinduistická tradice zahrnuje tisíce příběhů, které často působí na dnešního čtenáře šokujícím dojmem. Nejsou to jen jemné filozofické texty Upanišad o jednotě duše a Brahmanu, ale i purány a eposy, kde se prolíná sexualita, násilí a božská moc.

Jeden z nejznámějších příběhů vypráví o bohovi Šivovi a jeho ženě Sati. Její otec Dakša nesnášel, že si vzala „špinavého asketu“, který chodí nahý, natřený popelem a obklopený démony. Když Dakša uspořádal velkou oběť, Sati ani Šivu nepozval a svou dceru veřejně ponížil. Sati potupu neunesla a vrhla se do ohně. Rozzuřený Šiva stvořil bojovníka Vírábhadru, jenž zmasakroval obětiště a usekl Dakšovi hlavu. Později sice Šiva otce své ženy oživil, ale s hlavou kozla. Zde se mísí tragédie rodinného konfliktu, krutost a zároveň symbolika proměny a pokory.

Další příběh se týká boha Indry, krále nebes. Ten zatoužil po Ahalje, manželce mudrce Gautamy. Aby ji získal, proměnil se v podobu jejího muže a svedl ji. Když Gautama podvod odhalil, seslal na Indru strašlivou kletbu: jeho tělo se pokrylo tisícem ženských pohlaví jako znamením hanby. Později mu byla hanba zmírněna a pohlavní orgány se proměnily v tisíc očí – odtud přezdívka „Indra Tisícoočký“. Ahaljá byla rovněž prokleta k životu v samotě, ačkoliv byla spíše obětí než vinicí.

Extrémní násilí se objevuje i v eposu Mahábhárata. V závěrečné bitvě jsou líčeny scény plné krve a brutality. V jedné epizodě hrdina Bhím zabije nenáviděného nepřítele Duhšásanu tak, že mu vlastníma rukama roztrhne tělo, pije jeho krev a maže si jí tvář. Tyto obrazy působí barbarsky, ale zároveň vyjadřují nezkrotnou touhu po spravedlnosti a odplatě.

Z dnešního pohledu mohou tyto příběhy působit jako „prasárny“ nebo krutosti, které nemají s náboženstvím nic společného. Jenže v hinduistickém kontextu mají symbolický význam.

• Sexualita zde není jen tělesná – je vyjádřením tvůrčí božské energie (šakti). Proto se Šiva uctívá jako lingam, falický symbol, a bohové se nebojí vstupovat do vášnivých vztahů.
• Násilí a krutost vyjadřují rozklad starého řádu, trest pýchy nebo iluzorního ega. To, co působí brutálně, má ukázat, že božská moc přesahuje lidské morální kategorie.
• Morální paradox (např. Ahaljá, která je potrestaná, i když byla svedena) ukazuje, že hinduistické příběhy nejsou černobílé a často odrážejí i sociální normy své doby.

Tyto mýty nelze číst jako kroniku nebo příručku etiky. Jsou to archetypální příběhy, které měly vyvolat respekt, úžas a někdy i strach. Básník tím chtěl říci: božské síly se nedají spoutat lidskými představami o slušnosti. Sexualita i destrukce jsou součástí kosmického řádu – a jen když se přijmou v celé své ambivalenci, lze porozumět tomu, jak hinduismus chápe vesmír.

Podle Koránu a hadísů je prorok Mohamed prezentován jako „nejvyšší vzor“ (Korán 33:21). Ovšem právě v těchto textech je zaznamenáno mnoho příběhů, které by v jiných náboženstvích byly vnímány jako skandální:

• Mnohoženství a otrokyně – Mohamed měl oficiálně povoleno více žen než ostatní muslimové. Verš Koránu 33:50 mu dovoluje „jakoukoli ženu, kterou si vyvolí“. Tradiční zdroje uvádějí seznam až 60+ žen a otrokyň.
• Pedofilie – Podle Sahíh al-Buchárí (nejautentičtější sbírka hadísů) Mohamed uzavřel manželství s Aišou, když jí bylo 6 let, a manželství „naplnil“ v jejích 9 letech.
• Nekrofilie – Některé hadísy zaznamenávají, že „lehl si do hrobu k mrtvé ženě“ – později se tato praxe objevuje i v právních komentářích.
• Sexualita v ráji – Korán i hadísy opakovaně líčí ráj jako místo, kde muži obdrží hurisky – věčně panny, a dokonce i „chlapce krásné jako perly“. Jídlo, pití a sex tvoří hlavní náplň této odměny.
• Vulgární jazyk – Autentické hadísy zachycují proroka, jak používá hrubé a obscénní výrazy při vyšetřování cizoložníků („m*dals ji?“ – aniktaha).
• Transvestitismus a homosexualita – Některé hadísy líčí Mohameda, jak nosí ženské šaty, jindy se objevují příběhy o jeho tělesné blízkosti s muži.
• Sexuální apetit – Hadísy jej líčí jako „muže se silou čtyřiceti mužů“, schopného „během jedné noci navštívit všechny své ženy“. Někteří kazatelé to interpretovali jako „potenci čtyř tisíc smrtelníků“.

Z pohledu islámu je Mohamed ideál, který se má napodobovat. To znamená, že tyto příběhy nejsou vnímány jako skandální, ale jako vzor.

• Proto v islámských zemích existuje polygamie, dětské sňatky, přísná podřízenost žen a zároveň posedlost „pannami v ráji“.
• Islám dává důraz na tělesné a sexuální požitky, zatímco křesťanství (Ježíš) dává důraz na lásku k bližnímu, odpuštění, sebeobětování.
• Rozdíl je propastný: tam, kde křesťanství vidí nejvyšší hodnotu v altruismu, islám nabízí jako vrchol odměny sex a alkohol – a to pouze pro muže.

Tyto texty, které mají ukazovat proroka Mohameda v negativním světle, vycházejí z nepochopení, vytržení z dobového kontextu a v některých případech z nedůvěryhodných pramenů. Pro muslima je prorok „nejlepší vzor“ (Korán 33:21) ne proto, že by jeho život byl bezchybný podle dnešních západních měřítek, ale protože právě on přinesl lidem spravedlnost, víru v jednoho Boha a mravní řád.

Polygamie byla běžná ve starověkém Blízkém východě a v arabském prostředí. Islám ji naopak omezil na maximálně čtyři manželky (s výjimkou proroka, který měl zvláštní poslání) a stanovil povinnost spravedlivého zacházení. V křesťanství samotném nikdy polygamie normou nebyla, od počátku se vyžadovala monogamie – rozdíl vychází z odlišného náboženského a kulturního kontextu. Otroctví islám nezavedl, ale nastavil jasné cesty, jak otroky osvobozovat. Mnoho nařízení v Koránu směřuje k tomu, aby otroci byli lidmi plnohodnotnými, nikoli pouhým majetkem.

Manželství v mladém věku byla tehdy běžná věc – i v arabské a židovské společnosti. Z dnešního pohledu to může vyvolávat otázky, ale v kontextu 7. století v Arábii šlo o normu. Aiša se později stala jednou z nejvýznamnějších učitelek islámu, předávala stovky hadísů a byla známá svou moudrostí.

Tvrzení, že prorok praktikoval nekrofilii, je založené na slabém a nepodloženém hadísu. Neexistuje žádný autentický (sahíh) hadís u Buchárího nebo Muslima, který by něco takového popisoval. Text, který říká, že prorok položil svou košili na zemřelou a lehl si k ní do hrobu, muslimové chápou jinak: jeho oděv měl přinést požehnání a jeho přítomnost měla zemřelé ulehčit tzv. trýzeň hrobu. Výraz „ulehl“ zde neznamená pohlavní styk. To, že někteří pozdější právníci vymýšleli hypotetické otázky o mrtvých, neznamená, že by šlo o islámskou normu nebo prorokovu praxi.

Když Korán líčí hurisky či rajské potěšení, jde o metafory blaženosti, které lidský jazyk jinak neumí vyjádřit. Stejně jako Bible používá obrazy „hostiny“, „vín“ a „zahrad“, aby popsala nebeskou odměnu, tak i islám používá kulturně srozumitelné symboly. Nejde o posedlost sexem, ale o přiblížení lidem toho, že odměna v ráji překročí všechna lidská očekávání.

Prorok někdy používal přímá slova, aby se muži i ženy dobře rozuměli v právních otázkách. Nešlo o vulgaritu, ale o jednoznačnost – v arabštině nebyla hanlivá slova oddělena od neutrálních technických výrazů.

Příběhy o prorokovi „v ženských šatech“ jsou založené na nedorozumění – jde o to, že si někdy přikryl ramena rouchem své manželky, ne že by se převlékal za ženu. Islám homosexuální praktiky jasně odmítá.

Výroky o „síle čtyřiceti mužů“ jsou obrazné, mají vyzdvihnout prorokovu vitalitu a zdraví, ne líčit posedlost sexem. V muslimském pohledu to ukazuje, že byl schopen plnit své povinnosti vůči rodině a manželkám, což bylo v tehdejší kultuře považováno za ctnost.

Z pohledu přesvědčeného muslima jsou podobné útoky založené na špatné interpretaci, nepochopení arabského jazyka, kulturního kontextu a na citování slabých nebo podvržených hadísů. Pro muslima je Mohamed vzorem proto, že:

• vedl spravedlivý život,
• staral se o sirotky, vdovy a chudé,
• přinesl víru v jednoho Boha,
• ukázal, jak spojit duchovní život s praktickým každodenním životem.

Proto muslim na podobnou kritiku odpoví: „Prorok nebyl člověk nemravný. To, co se zde uvádí, jsou překroucené nebo slabé zprávy. Věřím, že jeho jednání bylo vždy projevem požehnání, nikoli pohoršení.“

V moderní vědě i v náboženském myšlení se setkáváme s otázkou, co vlastně znamená čas a zda je plynutí času univerzální skutečností. Fyzika 20. století ukázala, že čas není absolutní, a tím otevřela prostor pro dialog se staršími filozofickými a teologickými představami o věčnosti. To, co se může zdát mystickým tvrzením – že v Bohu je všechno přítomné –, má v jistém smyslu i fyzikální paralelu.

Einsteinova speciální a později obecná teorie relativity (1905, 1915) prokázala, že čas není nezávislý tok oddělený od prostoru, ale že oba tvoří jednotnou strukturu: časoprostor. Rychlost plynutí času závisí na dvou faktorech – na rychlosti pohybu a na působení gravitace.

Experimentálně bylo ověřeno, že čas běží různě rychle v různých podmínkách:

• atomové hodiny na družici GPS jdou denně přibližně o 38 mikrosekund rychleji než stejné hodiny na Zemi; bez korekce by polohová data selhala během několika minut;
• při letu letadlem nebo kosmické lodi se sice efekt projeví jen nepatrně, ale měřitelně – všechny fyzikální procesy v pohybujícím se systému, včetně biologických, běží pomaleji;
• tento jev se nazývá dilatace času a byl opakovaně experimentálně potvrzen (např. Hafele–Keating, 1971).

Tato měření ukazují, že dilatace času není fikce ani chyba měření, ale reálná vlastnost fyzikálního světa. Nejde o to, že by hodiny „tikaly jinak“ kvůli prostředí, ale že všechny fyzikální procesy – chemické, biologické i elektromagnetické – se v různém gravitačním poli či rychlosti skutečně odehrávají jiným tempem. Jinak řečeno, čas sám se rozprostírá různě.

Z pohledu vnějšího pozorovatele by tedy člověk v rychle letící raketě „myslel pomaleji“, protože i jeho neuronální aktivita, elektrické potenciály a chemické reakce v mozku by se zpomalily. On sám by to však nevnímal, protože všechny procesy, včetně myšlení, by běžely ve stejném rytmu. Subjektivně by jeho čas plynul zcela normálně.

Svatý Augustin (354–430) v *Confessiones* píše: *„Co je tedy čas? Když se mě nikdo neptá, vím to; když to mám vysvětlit, nevím.“* Dochází k závěru, že čas je součástí stvořeného světa – tedy že Bůh sám není v čase, ale mimo něj. Pro Boha není posloupnost minulosti a budoucnosti, ale jedno věčné *nyní*. Všechno, co se v čase odehrává, je v Božím pohledu současné.

Tento pohled paradoxně předjímá Einsteinovu koncepci časoprostoru. Oba, každý z jiného východiska, ruší pojem univerzálního „přítomného okamžiku“ a směřují k poznání, že všechny děje tvoří jednotu bytí – jeden z pohledu fyzikální, druhý z teologické perspektivy.

Z teologického hlediska se z toho odvíjí i myšlenka, že modlitba nikdy není „pozdě“. Pokud je Bůh mimo čas, může působit v jakémkoli bodě dějin současně. Naše modlitba, ač pronášená dnes, je pro něho součástí věčné přítomnosti, v níž existuje i Augustinovo obrácení.

Mystik Páter Pio (1887–1968) – pro jedny vizionář, pro druhé blázen – se ve svých svědectvích a dopisech zmiňuje, že při modlitbě nebo mši „vidí“ události minulosti i budoucnosti jako současné. Popisuje stav, v němž se čas ztrácí, a člověk se ocitá „v Boží přítomnosti“, kde vše trvá.

Z vědeckého pohledu nelze tento prožitek experimentálně potvrdit, ale lze jej chápat jako subjektivní zakoušení stejné skutečnosti, kterou fyzika popisuje matematicky: že lineární čas je jen částí širší reality. Mystické zkušenosti nelze redukovat na fyziku, ale mohou být jejím antropologickým doprovodem – ukazují, jak lidské vědomí reaguje na intuitivní dotek s jinou strukturou reality.

Einstein empiricky prokázal, že čas se mění podle podmínek, Augustin filozoficky vysvětlil, že věčnost je mimo čas, a Páter Pio mysticky prožil, že v Bohu je všechno přítomné. Každý z těchto přístupů ukazuje jinou tvář téže otázky: jak souvisí člověk, hmota, vědomí a věčnost.

Z antropologického hlediska lze říci, že:

• věda ukazuje proměnlivost času v rámci fyzikálních procesů,
• teologie vyjadřuje transcendentní rozměr, v němž čas neplatí,
• a mystika poskytuje existenciální prožitek této skutečnosti.

Zůstává otevřenou otázkou, zda je věčnost pouze filozofickou extrapolací fyzikálních zákonů, nebo skutečnou dimenzí, v níž je člověk schopen participovat skrze vědomí a víru. V obou případech platí, že lineární čas, jak jej vnímáme, není celá realita.

„Pro Boha není žádné včera ani zítra, ale pouze věčné nyní.“
(*sv. Augustin, Vyznání XI, 13*)