DÁVNO, PRADAVNO žil na světě chán jménem Maden a ten měl neméně než čtyřicet vezirů, čtyřicet důstojnych rádců s vousy až po pás. Celý den nedělali nic, jen dumali, jak se vlichotit vladaři, aby si o nich myslil, že jsou opravdu velice chytří.

Chán měl však, zdá se, jiné mínění. Dal si je jednoho dne svolat a takto k nim promluvil: Prohlásili jste se za mudrce a zajímáte vysoké hodnosti na mém dvoře. Zachtclo se mi vás vyzkoušet. Jdete a vyhledejte nejubožejšího člověka ze všech živoucích lidí, nejničemnějšiho ptáka a nejneužitečnější rostlinu v stepi. Dávám mtt jedenácti měsiců. Nesplní-li během té doby má přáni, stihne vás penny trest. Tak ani maj rozkaz,„ Kdy chan skate, must i verify poslouchat. A tak se rádei po dlouhé po- im ptaku a nejneužitečnějši rostline. rade vypravili vlemi směry, aby patrali po nejubožejlim človéku, nejničemněj- im je chán poslal Hledali dlouho a zakusili mnoho běd a nesnázi, než se jim podařilo nalézt, Nejneužitedněji rostlinou je bodlák lengel. Dobytek jej nechce žrát, a jdes-li kolem, chytá tè za odèv a trhá jej. Je to doopravdy ta nejzbytečnějši rostlina v stepi, rozhodli veziři. Naplnili bodlákem celý pytel a putovali dále. Jeli a jeli a tu spatřili v křovi bažanti slepici. pestre peříéko Tohle je beze vší pochyby nejzničenější ze všech ptáků, nebot nemá jediné apili bažanta a jeli dál. na celém tele a dřepy jak husa na pekáči,“ pomyslili si veziři, Na horské stráni potkali člověka, jenž byl oblečen v cáry a nepásl vic neż seho všudy deset ovcí. Veziři se naň podívali: neni snad právè tenhle pastýř muž se otazal: ejubožejší ze všech lidi? A mezitimco jej zkoumali a prohliželi ze všech stran, O nejdůstojnější, co vás na mne tak udivuje? Veziři mu povèděli o chánově rozkazu Zbývá nám ještě vyhledat nejubožejšího člověka na světě. Kdybychom ho li mohli bychom se bez obav navrátit domů,„ řekli. Ale ztratili jsme už po dedni naději, že jej najdeme, a duše každého z nás je plna strachu. Ted jsme natili tebe. A jak se tak na tebe diváme, nejsi ty zrovna ten, koho hledáme?“ Otrhanec odpověděl: …Což o to, říkaji mi Nuzáček a já jim doopravdy jsem. Odvedte mne k cha novi a vašim trampotám bude konec.„ Veziři souhlasili a vydali se s Nuzáčkem do chánova paláce. Po cestě jim pastýř poradil, aby vyhodili bodlák a pustili bažanta a místo obojího aby chánovi přivezli trávu zvanou černý kořen a straku. Veziři žádali vysvětlení, ale Nuzáček prohlásil, že je podá jen samému chanovi. Kdy vetsi podstoupili pled chána a ten pohlédl na Nuzák, pravil: Chek, ktereho jste privedli, vyhlizet vskutku prabidné. Uboží než on na je jiste uz nikdo neni! Odvedte ho zatim do kuchyně, af ho tam nakrmi po- Mkoa chlebem. Zitra si s nim promluvim. zayedli Nácka do kuchyně. Ale nejneutitedneji rostlinu a nejhloupejšího ptáka,“ pokračoval chán hnevive, jste, jak vidim, najit neumèli. Odjakživa přece nejničemnějši pták je balant slepice a nejneužitečnější rostlina bodlák. Ale vy jste si chtěli ušetřit stradáni cesty a vyjeli jste ani za plot palace To se vi, černý kořen lestku. roste v hojnosti na březich tamhletoho jezera a straky tu poletují v každém

Vezirové odpovedali: Ach nejmocnější mezi mocnými, my jsme opravdu vezli nejprve bodlák a balanta, ale po ceste nám Nuzáček řekl, že nejničemnější pták je straka a zhytelnějši rostlina černý kořen. Poradil nám, abychom přinesli k tvým ol straku a černý kořen.„ Chan se zamyslil a kázal poslat pro Nuzáčka. A kdyz pasáka přivedli, zostra se na něho podíval a pravil: pták? Jak viš, że černý kořen je nejužitečnější rostlina a straka nejzničenější Nuzáček odvětil:

Vznešený příznivce! Nestal jsem se ubožákem teprv na stará kolena: cely svůj život od inladých let trávíme v nouzi. Když jsem v zimě drkotal zuby ve své chatrči, nemival jsem ani tříštičku k zatopeni. I nařezal jsem bodlák a zapálil jsem jej na ohništi. Věz, že žár vydržel v peci až do rána, jako kdybych topil nejlepším suchým trusem. Tu jsem pochopil, že bodlák je užitečný, třebas trhá oděv a dobytek ho nežere. Ale černý kořen? Když jsem jej hodil do ohně, neho fel, sotva jsem se pokoušel rozdmýchat plamen, zvedl se popel do vzduchu a vše chno uhaslo. Třeba jim nakrmím dobytek, řekl jsem si, ale ani dobytek nechtel žrát tu bylinu. A tak jsem usoudil, že černý kořen je nejneužitečnější rostlina pod sluncem.“ A straka? Proč mysli, ze je ničem nejsi nez bažant? Bažanti slipka má přijemnou chut, i dite to vi. Nelze ji vinit, že příroda ji nedala práve ten nejhezčí vzhled. Ale straky jsou opravdu ničemnice, i když maji pèkné peři. Cerné a bile se tváří barva jejich per a právě tak ostré jsou hadky mezi nimi: dve straky nikdy nelétají společně, dvě straky nikdy spolu ne sedi na jedné větvi. Clovek z nich nemá pražádný užitek, k jidlu se nehodí. Proto je straka nejničemnější pták na svete.„ ..Priznávám,“ ozval se chán, ..Ze máš pravdu. Odkud však vis, że ty jsi ten nejubożejší mezi lidmi? O cháne,„ odpověděl Nuzáček, je mi už padesát let. Všichni mi vrstev

nici se dávno oženili. Maji kolem sebe hejno deti a těší se vážnosti u sousedů. Já

se však potloukám po světě a lopotim na cizi. Kdo tedy může být větši ubožák než já, jehož nazývaji Nouzákem?“ Chán potřásl hlavou. Jak rád bych veril, že i tentokrát mluvíš pravdu! Ale budiž, na všechno jsi odpověděl správně. Ted však mne slyš. Mám zvláštního koně. Podívej se na něho

a řekni, co mu schází.„

..Slyšim a poslouchám,“ pravil Nuzáček. Když koně přivedli, Nuzáček si ho pozorně prohlédl a potom řekl: ,,Napohled je kůň bez chyby. Dovol, cháne, abych se na něm projel.„ Chán byl srozuměn. Nuzáček přebrodil na koni řeku a po návratu pravil: ..Pane můj a vládce! Ten kuň nemá chyb ani nedostatků, nepovažujeme-li ovšem za chybu to, že v jeho povaze je cosi kravského.“ Oh ty šibeničniku! Uhodls, při vousu mého děda, pravim znovu, uhodls!

vykřikl chán.,,Klisna toho hříběte musila být zabita, a než vyrostlo a mohlo se samo pást, krmili je kravským mlékem. Ale pověz přece, jak jen jsi to uhodl?„ ..Zpozoroval jsem, že kůň oklepával při přechodu řeky zadní nohy a že stále skláněl hlavu k vodě, aby se napil. Kdybys krávu napojil třeba čtyřicetkrát, ne přejde přes řeku, aby se nenapila po jedenačtyřicátý.“ Vezirové, shromáždění kolem vladařova trůnu, mohli mezi sebou vyměno vat jen pohledy plné údivu. Chán sede chvíli zamyšlen a potom del: V mém majetku je drahocenny kámen. Má zázračnou vlastnost. Uhodni te kaltu vec v ruce a takto promluvil: Poručil, aby přinesli kámen z pokladnice, a podal jej Nuzáčkovi. Pastýt po- visti: vyhodili jej dva černohlavý červi. Tvnj kámen, cháne, je vskutku zázračný! Někdo ti jej však uhranul ze zá- Dvořané nevěděli, maji-li Nuzáčkovi věřit či ne. Tu se chán rozhodl provést Jak jsi poznal, že v kameni hlodali červi? otázal se chán zkousku a poručil, aby kámen rozpůlili. K úžasu všech spatřili velikou dutinu, ,Dik své zázračné moci byl kámen musí být obzvlášť těžky,„ děl Nuzáček usmivaje se pod vousy. ..Ale má mnohem menší váhu, než by měl mit, i kdyby byl obyčejny. Z toho jsem usoudil, že je dutý.“ Chán žasl znovu a pravil: Ty nejsi Nuzáček, nýbrž mudřec! Odpověz tedy ještě, prosím, na otázku: jak starý je müj chánský rod Nuzáček obešel vládcův trün, pohlédl chánovi přímo do oči a řekl: ..Pane muj! Nikdo na světě tě nepředčí moudrosti, avšak v tvém rodu bu jenom jeden jediný chán, a to jsi ty. Tví rodiče byli prostými lidmi.* ..Co se to opovažuješ!„ zvolal chán hněvive. ,,Pocházím z prastarého rodu jenž pamatuje sedm pokolení chránû!“ Ale Nuzáček trval na svém. ,,Ne, vládce,„ řekl. „Ty jediný ze svého rodu jsi chánem. Tví rodiče byli prostými lidmi. Chán, rozlicen nade vše pomyšlení, rozkázal, aby poslali pro jeho matku. Al nebere na sebe tihu za nevinně prolitou krev, at poví pravdu. Lze- pasty, neodpustim mu tu opovážlivost a přikážu, aby mu stali hlavu, re v duchu vladar. Matka prisla a když jí vyprávěli, co Nuzáček řekl, vzdychla zhluboka a obrátila se k chánovi:

Synu můj! Jsem už stará a nechci být v podvečer svého života příčinou smrti nevinného. Já samojediná jsem chránila tvé tajemství. Nuže, poslouchej. Povila jsem svému choti devet deer, i toužil jiz velmi po synu, jenž by zachoval jeho rod, a hrozil, že mne potrestá smrti, nestane-li se tak. A tu, když jsem oče kavala desate derátko, ve strachu o život jsem se obrátila na jasnovidce. Predpo vedeli mi, ze opet budu mit dceru. Trápila jsem se dlouho v očekáváni smrti, když jednoho dne jsem zvedela o prosté ženě, jež bydlila nedaleko paláce Cekala decátko stejně se mnou. Pozvala jsem opet jasnovidce a ti pravili, e it se narodí syn. I pozvala jsem tuto żenu k sobě a pověděla jsem ji o svém hoti. Darovala jsem ji mnoho zlata a prosila ji, aby mi přenechala svého budou ciho syna výměnou za moji dceru a aby to zachovala v tajnosti až do hrobu. Zena souhlasila. Chán byl právě na lovu, když já i ta prostá žena jsme daly život

svým dětem ve stejné komnate a ve stejný čas. Levou rukou jsem odevzdala svou dcerušku do její náruče a pravou jsem přijala tebe, synu!“ Po těch slovech matka hořce zaplakala.

Je-li tomu tak,„ pravil chán a obrátil se k Nuzáčkovi, jsem trúnu méně hoden než ty, který jsi moudrý!“ A sestoupil z trůnu, aby jej uprázdnil pastevci. ,,Nikoli, pane!„ pravil Nuzáček. Jsem obyčejný člověk a nechovám přání zasednout na stolec vladařův. Vystup zase na svůj trun, cháne Madene!“ I vrátil se panovník na svůj trün a otázal se: Jak jsi poznal, že jsem synem prostého člověka?„ Nuzáček odpověděl: ..Když mne k tobě veziři přivedli, poslal jsi mne do kuchyně a přikázals, aby mne nakrmili polévkou a chlebem. Nezapomněl jsi na paštičky ani na jeh hata nadivaná masem koroptvím, ani na jiné pokrmy, jež dávají chánové. Zato jsi jmenoval jídla, která chudi lidé považuji za nejlepší. V tom se projevila tvoje prostota, i usoudil jsem, že nepocházíš z chánského rodu.“ Celá chánova družina a všichni jeho vezírové se neustávali podivovat chudákově moudrosti.

Chán vládl poddaným jako dřív, ale oblibil si Nuzáčka pro jeho moudrost a důvtip a ustanovil ho svým hlavním vezirem. Ostatních čtyřicet vezirů, čtyři cet rádců, čtyřicet důstojných kmetů s vousy až po pás upadlo v nemilost. Začali proto všichni do jednoho Nuzáčka nenávidět a o ničem jiném přemýšleli, neż Musime zasit nesvár mezi Nuzáčka a tchána, jinak bude s námi konec, aspon deset pomluv a nenašeptali je do vladařových uší. pravili mezi sebou. A neminulo od té chvile dne, ah uslili na Nuzáčka Cas plynul, pomluvy rostly jako povodeň a vladař jim naslouchal čim dál ochotneji. Nakonec příšla hodina, po které všichni veziři toužili jako po smilo- váni: chán uvèřil všem lžim, strašlivě se rozhněvala kázal vyhnat Nuzácka ze země.

Pastyr neřekl jediného slova, odebral se do říše sousedního chána Akšachána

a začal tam žít. obklopen úctou a vážnosti. Marně se však snażil chán zapomenout na Nuzáčka! Dny se pomalu vlekou, myšlenky se stále vraceji k příteli, kterého vypudil, a vzpominka neden

Nuzáčkovy moudré rady mu chybějí na každém krku. Veziři se snaží dobyt chánova vdeku a usiluji všemi způsoby, aby přivábil úsmev na jeho tvář. Každého dne pořádají hry a hostiny, ale není rozkoše poi

sluncem, která by mohla chána rozveselit. Touží po Nuzáčkovi, srdce mu umdlévá smutkem. Jednoho dne vyjel chán v doprovodu čtyřiceti vezirů na lov. Pronásledovali zvěř až do horských svahů a tu potkali starce, který pásl stádo ovcí. Vyměnili pozdravy a tchán se otázal: ..Starče, povez! Kolik let uplynulo od chvíle, kdy se vrchol této hory pokryl jinovatkou? ,,Kolem dvaceti let,„ odpověděl stařec. ,A kolik času uběhlo od doby, kdy patu této hory pokrylo jíní?“ zeptal se chán ,,Patnáct let,„ odpověděl stařec. A kolik roku minulo ode dne, co z temene této hory začal stékat potok otázal se chán znovu.

,,Bude tomu kolem deseti let,“ odpověděl stařec. Chán se zamyslil a po chvíli děl: Starde, povez, z kolika je Pane muj, odvetil state, lehru-li jsme dva,a kdyż vstanu, je nás étvero.„ O picmoudry! pravil chán. ,Mám ctyřicet pestrých hus. Chci, aby jejich pef bylo oškubáno nepozorovane, aby jejich maso bylo uvareno bez ohne a aby vi zatezany ber krve. Najde se clovek, který by to dokázal?“ Najde, fekl stařec.A najdes-li toho cloveka, dokaze i vic!„ Na ta slova chán obratil kone a nastoupil cestu k domovu. Po cestě rekl

vexillum: Slyšeli jste, co jsem mluvil a co mi starec odpovidal? Uhodnete nyni, co to všechno znamená! Dávám vám lhütu jedenácti měsíců. Neuhodnete-li, nene chám naživu ani jediného z vás Ta reč roztřásla vesmiru všechny údy. ..Co počneme, ctihodný ptali se jeden druhého, kejhajíce strachy jako husi hejno, co vymyslim, nejdrazs12 Mudrovali, přemitali, hloubali a počítali, a když nevymyslili dočista nic, vzpo mněli na Nuzáčka. Jeli tedy za nim a prosili pokorně o radu. Snadné to nebude,“ pravil pastýř, když je vyslechl. ,,Vy všichni jste od souzeni k smrti, nejúctyhodnější! Tak zni rozluštěn chánovy hádanky. Ale po mohu vám, 6 ano, zdá se mi, že jsem našel tu pravou cestu. Smite však nechat naživu pouze jediného z koní, na nichž jste přijeli. Ostatni musite porazit. Potom spálite svůj oděv a na ohni, který tak vznikne, uvaříte maso jednoho koně. Poté si sednu já na jediného koně, který zůstal naživu, a poženu vás nahé k chánovi. Nebude-li se tím cítit uražena vaše důstojnost, vznešeni, a nebudete-li se mi zno

va pokradmo mstit, zastanu se vás u chána.„ Vezírové odvětili jednim hlasem: ,Och nejmoudřejší mezi moudrými, čiň s námi, co ti libo, jen když zůsta

neme naživu. Chán je strašně rozezlen!“ I vydali se na cestu, jak Nuzáček stanovil, a ta zpráva se donesla k uším chána. Vladař vyjel Nuzáčkovi vstříc v čele čtyřiceti jezdců. Poručil nastlat do stepi na půl dne jízdy hedvábné koberce, aby se kopyta Nuzáčkova koně nemu sila dotýkat země, a těsně vedle svého sídla poručil postavit Nuzáčkovi stan z nej jemnějšího hedvábí. Po pitjerdu přftelove zapomnel chan na veziry zcela, nebof vystrojil hosti nu,která trvala tricet dni a tricet noct Vestrove by by li méli dèkovat osudu, že vladařův hněv se odvrátil od jejich

hrdel. Namiesto toho vsak zacali reptat Nas chan mysli jen na sebe. Trávicí hodovaním a hloupy mi hada Kdo se to Nuzáček doslechl, pozval veziry do paláce a před chane veškery'm lidem takto k nim promluvil: Starec, kterého chan potkal před časem na lovu, byl mudrc. Chan silu jeho rozumu, a proto se na něho obrátil s naději. Snad moudrá rada pomůže

napravit veziry! Kdyż se chán starce otázal: Kolik let uplynulo od chvíle, kdy se vrchol této hory pokrýt jinovatkou?, znamenalo to: Kolik let uplynulo od chvile vlasy začaly kvést stříbrem?P Když se chán zeptal: A kolik času uběhlo od do dy patu této hory pokrylo jiní, znamenalo to: Kolik času prošlo od doby, ku ti zešedivěl vous? A když položil otázku: A kolik roků minulo ode dne z temene této hory začal stekat potok?, znamenalo to: Kolik let minulo ode dne co se v tych očích poprvé zaleskly stařecké slzy? Když se zeptal: Z kolika isi? znamenalo to: Kolik osob čítá tvoje rodina? Stařec tehdy odpovedel: Lehnu-li jsme dva, a když vstanu, je nás čtvero To znamenalo: Žena mi zemřela a já jsem se oženil s vdovou. Když ulchneme k spánku, jsme dva, ale ve dne, když chodim se stádem, myslim na manželku. která mi zemřela, a moje žena vzpomíná doma na zesnulého chotė. Čtyřicet pestrých husi, které je zapotřebí oškubat tak, aby nikdo nic nezpo pozoroval, zaříznout bez krve a uvařit bez ohne - to jste vy, vznešení: čtyřicet

vezírů s prázdnou hlavou, jež je žádoucno napravit, aniž by je musil kat po trestat smrti. Vzpomeňte, že stařec řekl též: Najdeš-li člověka, ktery to učini, dokáže i vic! Tim upozornil chána na mne.

Když jste pak přišli ke mně pro odpověd na chánovu hádanku, poručil jsem vám svléci oděvy a spálit je. To znamenalo, že jsem husám oškubal peří tak, aby nic nebylo zpozorováno. Přikázal jsem vám, abyste zařízli své koně. To znači: zničil jsem vaši silu bez ohně. A když jsem vás přihnal jako stádo beranú k cha-nové skolu, tu jako kdybych vás zaful bez proliti jediné kapky krve. Myslím, že vladaf se jia nebude o vis njimat,„ dodal nakonec Po tech slovech se khan obrátil k Nuvackovi:

Odpouštim hejnu téch vezirských hus jen proto, že se ke mně slastné na vrátil, nejdra ! Najednou chteli mezi námi rozdmychat oheň lobby a nepřátel ství. Byli take pricinou tvého vyhnanstvi. Pral Jsem si, aby byli poraženi a aby primali svou vinu. Má přání se vyplnila.“ Nato chán předstoupil před lid, jenž se shromáždili pred palacem, a taktici oslovil: Lide muj! Vládl jsem ti dosti dlouho. Dnes vak odevzdávám vládu nej moudřejší z moudrých, svètlu oka mého, přítele, jehož všichni znáte! O nej moudrejši, neodmitej nyní již můj trůn!„ Chán vzal Nuzácka pod pazdi a posadil jej na trůn. Uspořádali velikou hostinu, která trvala třicet dní a třicet noci. Brány vladafova sidla zůstaly otevřeny dokořán po všechen ten čas a každý kdo přišel, mohl hodovat a těšit se hudbou a tancem, aniž zaplatil jediný mědák. Každý kdo chtěl, mohl také dávat Nuzáčkovi hádanky. I našlo se víc než tři sta takových a každý dostal odpověd tak trefnou, že chán nevycházel z údivu. Lid, užaslý nad tou chytrosti, posadil Nuzáčka na bílý koberec z plsti, a pozdvihnuv jej, jak veli obyčej, do výše, prohlásil ho za svého vladaře. Tak se Nuzáček, nejubožejší z lidí pod sluncem, stal chánem. I ujal se správy země a bez bitev, dík svému rozumu, ovládl pět říši. Vši chni, kdo hledali spravedlnost, opouštěli kraje, v nichž žili, a přicházeli do země Nuzáčkovy. Pověst vypravuje, že od těch dob říkali obyvatelé pěti říší Nuzáčkovi za jeho spravedlnost a důvtip Moudrý Ajaz a to jméno že mu zůstalo až do smrti. Nebot moudrý Ajaz vládl vskutku spravedlivě. Ve věcech vlády nehledal zisku a spory rozsuzoval tak, že probouzel úctu žalobců i obviněných. Chudým

pomáhal ze všech sil. Nad dveřmi obydlí zavěsil svůj starý oděv pastýře: roztrhanou čepici s klap kami na uši a bidný kožich. A když někdy začal podléhat pokušení pýchy byl přece tolik uctíván!- a již již se vzdaloval pravdy, stačilo, aby pohlédl na šaty člověka, jenž býval nejubožejším z lidí.Tu pak k sobě rychle pracoval: Ajazi, Ajazi! Nepyšni se, žes moudrý a že jsi chánem! Co by zbylo z tvé moci bez prostých lidt? Züstan jim věrný, cti jejich sflu, jsi přece z nich!“

---

Počet shlédnutí: 46