Velké a Malé Zdence

Velké a Malé Zdence se nacházejí asi 12km severozápadně od města Daruvaru, centra zdejší české oblasti. Vesnice nejsou původně české, můžou se pochlubit bohatou historí, která sahá až do 13. století.

Název vesnice je odvozen od slova zdenac, což v chorvatštině znamená studny. V okolí byly kdysi velké studny a také rybníky. Lidé se živili zemědělstvím a rybníkářstvím. Dnes už v okolí není mnoho práce, většina firem zanikla a tak se mladí stěhují do vělkých měst, kde hledají nové útočiště a štěstí. V minulosti zde fungovala velká mlékárna. Založil ji jak jinak, než československý rodák pan Macháček. Mlékárna zaměstnávala mnoho lidí. Dnes po privatizaci, však zaměstnává pouhou hrstku s původního množství a tak práce stále ubývá.

Jaká byla příčina stěhování Čechů do Chorvatska? V drtivém případě ekonomická. V Čechách měly rodiny většinou mnoho dětí , ale ne mnoho majetku, aby je všechny uživil. A proto, když byli konečně z Balkánu vyhnáni Turci, nabízela se zde pustá krajina k osídlení, tzv. Volna krajina. Do celého kraje se proto začali stěhovat Češi, kteří zde mohli levně pořídit půdu a hospodařit na ní. Velké a Malé Zdence nebyli výjimkou. Poloha za řekou Ilovou je na dlouhou dobu činila Pohraničními vesnicemi. V historii byly tyto osady velice významné. První písemné zprávy pocházejí již z 13. Století. Hovoří se o tvrzi Zdenci, o které můžeme slyšet ještě v 14. a 15. století.

Malé Zdence se tenkrát jmenovaly Horní Zdence a Velké Zdence se jmenovaly Dolní Zdence, oba názvy jsou odvozeny z postavení vesnic podle toku řeky Ilovy. Dochované zprávy hovoří, že v Dolních Zdencích staly dva kostely. Jeden zasvěcený Blahoslavené Panně Marii a druhý Všem svatým. V Horních Zdencích byl jeden kostel zasvěcený také Blahoslavené Panně Marii. Majitelem nemovitostí byla jistá rodina Bathori, které patřilo asi deset okolních vesnic.

V roce 1474 vpadli do Slavonie Turci. Za padesát let nájezdů zpustošili zdejší úrodnou krajinu a lidé ze strachu utíkali jinam. V této době vládl zemi Matyáš Korvín, který pro tuto situaci vydal dva dokumenty. Jeden byl zaslán stavům sněmu Království Slavonie, aby se na vyzvání bána Ivana Thuze z Laku a bána Ladislava Egervarského dostavili na sněm šlechty, zemanů a majitelů půdy. Sněm měl stanovit počet lidí na obranu Chorvatska. Druhý dokument byl zaslán všem županstvím s nařízením, aby se zástupci dostavili na sněm. Tak došlo k důležitému zasedání sněmu „in opido Zdencz“ 20. ledna 1478. Začala zde organizace obrany, ale bylo již pozdě. Dokonce i Zdence padly do Tureckých rukou. Kdy se to přesně stalo se neví, poněvadž, když Turci obsadili Požegu a další bližší města, tak lidé ze Zdenců zřejmě utekli. Zde se neválčilo a po dost dlouhou dobu byly Zdence v tureckých rukou a ještě delší čas byly „zemí nikoho“. Území mezi rakouským vojskem a tureckým.

Další zprávy o těchto vesnicích se objevují po Třicetileté válce. Když byli Turci vyhnáni, vznikla zde tzv. Volna krajina. Začali se do ní stěhovat Srbové, Chovati a také v malé míře Maďaři. Srbové zde dostávali půdu zadarmo, za to však museli hlídat hranice před případným opětovným vpádem turků. Stále zde však bylo mnoho místa. Rakouzská vláda proto rozšiřovala zprávy na území Čech o možnosti stěhování lidí do této oblasti. První nevelká vlna přišla do Chorvatska někdy kolem roku 1825. Záhy se však smíchala s původním obyvatelstvem.

Roku 1875 přesněji 20. února přišli do Chorvatska také prarodiče pana Jaroslava Slunečka. Zakoupili zde domek a zemědělskou půdu. Zhruba ve stejné době docházelo k největší kolonizaci Čechů zdejší Volne Krajiny. Ta trvala až do konce století. Prarodiče pana Jaroslava Slunečka Praděd Josef, narozen 1843, pocházel z vesnice Malovice okres Tábor. Jeho žena Barbara narozená Švejdová roku 1847, pocházela ze sousední vesnice Nová ves taktéž okres Tábor. Sebou si do Chorvatska přivezli i Dědu pana Jaroslava Slunečka Františka.

Počet Čechů stále rostl. Začali se mezi sebou stýkat . Způsob obdělávání půdy, který se naučili v Čechách úspěšně provozovali i zde. Původní obyvatelé, tedy Srbové a Chorvati , neuměli dobře hospodařit a půdu po dvou setí pšenice nechávali ladem, na který pak vyháněli dobytek. To si ovšem Češi nemohli dovolit. Nakoupili koně a krávy a založili hnojník. Orali a hnojili půdu, sázeli brambory, řepu, pšenici a ostatní kultury. Půda byla úrodná a nemusela se nechávat ladem. Postupně tento způsob hospodářství pronikl do celého kraje.

Malé a Velké Zdence dělí pouze křižovatka. A když drobný obchodník Matěj Macášek (Slovák) založil na této křižovatce mlékárnu, Velké Zdence “ukradli” kousek území Malým, jelikož mlékárna Velké Zdence je lepší název než mlékárna Malé Zdence. Po celý jeho život mlékárna dobře prosperovala . Po jeho smrti , dožil se 52 let, však přebral mlékárnu jeden z jeho tří synů Josef. Nebyl takový dobrý obchodník a po nástupu světové krize byl donucen mlékárnu roku 1928 prodat. Koupil ji obchodník Viktor Herešíc a po jeho dceři ji pojmenoval Zdenka. Po hospodářské krizi rozšířil výrobu a zaměstnával zde mnoho čechů a českých odborníků. Do 2. světové války ještě nebyl ve vesnicích zaveden elektrický proud. Česká beseda, ale koupila rádio a baterie a tak v době Mnichova, mohli Češi poslouchat znepokojivé zprávy . Z událostí těch dnů se vléval smutek do tváří našich krajanů. Pak přišla válka. Moci se chopili Ustašovci a loutková vláda v čele s Pavelićem. Srbští sousedé byli stěhováni zpět do Srbska a později do koncentračních táborů. Češi se obávali, kdy bude vzpomenuto i na ně. Ale jelikož byli výborní zemědělci čistky se jim vyhýbaly. Válka pokračovala a začal se šířit partyzánský odboj. V roce 1942 vznikla na území Chorvatska česká rota, která postupně přerostla v Českou partyzánskou jednotku Jana Žižky. Uvnitř brigády se mluvilo česky a velelo se taky v češtině. Velké a Malé Zdenci s okolními vesnicemi a okresním městem Hrubečným polem (Grubišno Polje) osvobodila právě Česká brigáda. K osvobození docházelo od 17. do 20. srpna 1944. Po ukončení války byli příslušníci České brigády Jana Žižky pozvání do Čech prezidentem Benešem. Kromě toho si prohlédli místa, kam jistá část české menšiny reemigrovala. Byla to hlavně ves Jiřice na Moravě. Pan Jaroslav Slunečko odjel po válce do Prahy. Ukončil zde průmyslovku a byl povolán na vojnu. Po skončení služby vystudoval ČVUT v Praze.

Pan Jaroslav Slunečko vzpomíná, že za jeho mládí, v období mezi světovými válkami se ve všech českých rodinách hovořilo česky. Dokonce i spousta Chorvatů česky uměla. Např. Jeho dlouholetý kamarád Ivo Bralic. Pokud se ženil Čech, tak jsi na 90% bral Češku, Chorvat Chorvatku, Srb Srbku Maďar Maďarku a téměř vůbec nedocházelo k míchání národností. Dnes je tomu již jinak. Stále častěji dochází ke smíšeným manželstvím a čeština postupně mizí. Zanedlouho nastane doba, kdy po české stopě zbudou pouze česká příjmení a nápisy na náhrobcích za zdmi hřbitovů.

Informátor: Jaroslav Slunečko

Zdroje:

- Veliki Zdenci (Franjo Frntić)

- Z minulosti Velkých a Malých Zdenců do 1. svět. války (Václav Herout)

- Velké Zdence - Nový domov českých přistěhovalců (Jindřich Procházka)

- Naseljavanje Velikih Zdenaca (Josip Matušek)

- Kulturní život Čechů v Malých Zdencích a Orlovci (Václav Herout)

- Veliki Zdenci u NOB-u (Vladimir i Libuša Koudela - Josip Matušek - Jindřich Stáňa)

- Mljekarska industrija »ZDENKA« (Nikola Capan, Stjepan Marošević, Josip i Višnja Procházka, Jindřich Stáňa)

- Hronologija (J. M.)

Oficiální znovuzaložení besedy proběhlo 7. listopadu 2000 KDY BYLA ZALOŽENA PŮVODNÍ BESEDA, KDY ZANIKLA , kdy byla zapsáno do obchodního rejstříku. Prvním zvoleným předsedou se stal Dalibor Brůža.Při poslední valné hromadě 21. dubna 2007 měla beseda 171 členů a vedoucí besedy byly ustanoveni takto: předsedkyně Jaruška Krčmová, místopředsedové Dalibor Brůža a Juraj Šantak, jednatelka Melisa Husáková.

První škola byla otevřena někdy kolem roku 1840. V té době patřilo toto území ještě do Vojenské hranice. Škola byla proto až do roku 1873 pod vojenskou správou, kdy byla Vojenská hranice zrušena. 1874 byla škola ve Velkých Zdencích prohlášena za obecnou národní školu. Původní budova školy, stavení českého rodáka pana Merkla, byla ve špatném stavu a hrozilo její zřícení. Proto se škola přestěhovala. Roku 1861 byla zahájena výstavba nové školy a roku 1862 již začala výuka v nové budově. Přibližně od roku 1880 se začal počet žáků zvyšovat.Jak můžeme vidět v tabulce dole.

Po První světové válce se muselo prosadit znovuotevření české školy. Jelikož byl počet žáků české národnosti dosti vysoký, mohla být otevřena škola pro českou menšinu. Z prahy za podpory Ministerstva školství, byl do Velkých Zdenců vyslán první český učitel Miroslav Nechyba a zahájil výuku ročníku 1924/25. Zůstal tady však jen jeden školní rok. Největší problém byl tedy sehnat českého učitele. Roku 1926 30. března povolil ministr pro osvětu Štěpán Radic, aby byla ve Velkých Zdencích otevřena česká paralelka a zárověň, aby byl ve škole zaměstnán učitel, který ovládá český jazyk. Roku 1926 nastoupila Slávka Máchová, jako učitelka českého kombinovaného oddělení.

V průběhu Druhé světové války se v české škole neučilo. Výuka byla znovu zahájena ve školním roce 1945/46, ale tentokrát nepůsobyla jako paralelka, ale jako samostatná česká škola. Do školy se na žádost občanů vrátila Slávka Máchová, která roku 1932 odešla. 1.února 1949 přišel do školy učit Josef Zámostný, výborný učitel, který začal psát školní kroniku a na plno se věnoval dětem. Vedl divadelní představení, taneční a pěveckou skupinu. Těmito vystoupeními doplňovali kulturní dění a společně s českou besedou, tak přispívali ke kulturnímu vyžití v obci. Když 1. února 1961 odešel ze školy Josef Zámostný, byla to pro školu velká ztráta. Dřívější učitelka Slávka Máchová o něm řekla:„ Něco tak hlubokého v člověku, láska k dětem, škole, ta vřelá oddanost ke své vesnici, svému rodnému kraji a své zemi, co by měl míti každý učitel, to bylo v českém učiteli Josefu Zámostném a on to rozdával kolem sebe plnýma rukama.“

Na jeho místo nastoupila jeho někdější žačka, Zlata Janáčková. Nová učitelka se snažila pokračoval v započaté práci Josefa Zámostného. Ve škole se nadále hrála divadla, pěvecký sbor taktéž pokračoval i taneční skupina se začala pravidelně scházet.

Školní knihovna měla v roce 1962 165 knih, z toho bylo 75 knih nových. Tyto knihy věnoval do školy Československý svaz. V roce 1962 proběhly oslavy 100. výročí postavení školní buduvy.

Roku 1970 škola vstoupila do dekády, ve které došlo k jejímu zániku. První varovný signál byl, stále se zmenšující počet českých žáků. Ve školním roce 1970/71 jich bylo pouze 9. Navíc stará škola neodpovídala představám o moderní výuce a budova taktéž dosluhovala. Proto bylo rozhodnuto postavit novou školní budovu a to na novém místě, na rozcestí mezi Velkými a Malými Zdenci, aby mohli děti obou vesnic, navštěvovat tuto novou školu.Škola byla slavnostně otevřena Josefem Zámostným 29.ledna 1977. V nové budově byly 4 učební prostory, 2 kabinety, sborovna, školní kuchyň a příslušenství.

Naděje, že nová škola umožní české vyučování pro obě osady ztroskotal, kvůli malému počtu dětí. Rok 1978/79 byl pro českou školu rokem posledním. Do české školy chodilo jen 7 dětí a do následujícího roku se jich přihlásilo, podle jednoho zdroje 2 a podle druhého jen 4 žáci.

Po zániku české školy, zde však ještě probíhala fakultativní výuka češtiny. Do hodin se zapisovali nejenom češi, ale i žáci jiných národností a proto byla účast vysoká. Hodiny péče o mateřský jazyk a kulturu vedla až do roku 1995 Zlata Skenderová, pak ji vystřídali jiní.

Zdroj:

Herout, Václav. České školy ve Velkých a Malých Zdencích. Jednota, Daruvar 2001. ISBN 6607-18-2

Češi si sebou do nové vlasti nepřinášeli pouze jazyk, způsob práce, ale samozřejmě i kulturu. Např. dechovku. Česká dechová hudba se od té chorvatské, nebo balkánské dosti liší. Proto také vzbudila ve vesnici značný zájem, nejen u čechů. Dnes je s českou besedou spojeno mnoho kulturních skupin. Mají 3 taneční skupiny, rozdělené podle věku,ta nejstarší nese jméno Vodička a vystupují po besedách po celém chorvatsku.S choreografií jim pomáhají i lidé z ČR, např. ze souboru Skaličánek, jelikož navázali spolupráci s městem Skalicí nad Svitavou a Boskovicemi. Dále pak je zde divadelní skupina, pěvecký sbor - Zdenačky a již zmíněná dechovka. Češi se zde starají o kulturní vyžití a daří se jim to moc dobře.

Většina čechů žijících ve Velkých a Malých Zdencích jsou evangelíci. Převážně jsou to, ale starší lidé. Mladá generace spíše tíhne ke katolictví, které v Chorvatsku dominuje. Způsobuje to fakt, že většina rodin je smíšených. (jeden partner je českého původu, druhý chorvat). Ve Velkých Zdencích se nachází Evangelický kostel, kde se věřící scházejí minimálně každou neděli. Zajímavostí je, že jsem v 90. letech přišli dvě evangelické kněžky až z dalekého Finska.

O vesnici v krajanském tisku:

U nás a ve světě před 70 lety (Naše řeč, Číslo 47 - Září 2005). TRAGEDIE V MALÝCH ZDENCÍCH

V každé naší osadě se zachovalo vyprávění nějaké tragedie, která postihla některou jejich rodinu. Jedna taková se stala 31. července 1935 v Malých Zdencích, kde se utopila ve věku 27 let Anna Kedrštová z Illovy a na onen svět sebou vzala i tři svoje malé dcery: sedmiletou Anežku, pětiletou Mařenku a tříletou Amálku. Příčinu této sebevraždy nikdo nevěděl. Mohl to vědět jedině její manžel Alois, který se již nikdy neoženil a tajemství si odnesl do hrobu. O této události tehdy psaly mnohé noviny. V pamětní knize hrubečnopolské fary je o tom napsaná trochu divná poznámka: „…Příčina zůstala tajemstvím, ale která rodina nemá doma svaté obrazy, jen obrazy přírody, a k tomu žije v hojnosti, nemůže mít štěstí a klid. Rodina, která nekoná křesťanské povinnosti, neklaní se Bohu, nemůže mít spokojenost. Jaký život, taková smrt!“

Informátoři:

Manželé Krčmovi

Český lidový kalendář, Jednota, Daruvar 2007

Počet shlédnutí: 64