Zdroj: http://ocni-vady.zdrave.cz/den-bile-hole-/

V současné době žije v České republice přibližně 1 mil. osob se zdravotním postižením, z čehož asi 100 tisíc osob se zrakovým postižením. Mnoho lidí se domnívá, že bez zraku není možné prožít plnohodnotný život. Ne vždy tomu tak musí být a řada nevidomých se s názorem nemožnosti prožít život „normálním“ způsobem neztotožňují ba naopak. Zároveň je však nutné podotknout, že život s takovýmto postižením přináší řadu obtíží, se kterými je potřeba se vyrovnat ať už s vlastní či cizí pomocí. Aby tito lidé mohli vést spokojený život, potřebují k tomu navíc několik věcí jako například kompenzační pomůcky, díky kterým je jim umožněno zvládat každodenní povinnosti. Neméně důležité je mít kolem sebe osoby, které budou ochotny pomoci a samozřejmě i legislativně zakotvené formy pomoci.

Není překvapením, že lidé se zrakovým postižením potřebují čas, aby se mohli s touto těžkou životní situací vyrovnat, což může být pro řadu z nich obtížné. Velmi důležitou roli však také hraje podpora a trpělivost jejich okolí.

Dá se říci, že úhlavním nepřítelem je čas. Některé činnosti, které jsou pro vidoucí osoby hračkou a zabírají pouhých pár okamžiků se mohou pro nevidomého stát „během na dlouhou trať“. Ať už se jedná o běžné životní situace, cestování či pracovní činnosti. Je tedy velmi důležité, aby si společnost uvědomila, jak náročný může život nevidomých být a jaká úskalí skýtá. Bohužel ne vždy se tito lidé setkávají s pochopením, tolerancí či pomocí jejich vidoucích spoluobčanů.

Cílem práce je blíže nahlédnout do života nevidomých. Poznat specifika a úskalí jejich každodenního života a integrace do společnosti.

Odlišuje se podstatně život nevidomých od života vidomých?

Po přečtení předchozí věty asi každého napadne: „Ale vždyť to je jasné, že se život nevidomého velmi odlišuje od života vidomého!“. Nemusí to tak být. V rozhovoru pan Stanislav uvedl, že je raději, že je slepý, než aby měl cukrovku a nemohl tak jíst, co sám chce. Velmi zvláštní názor, že? Také je zastáncem názoru, že nevidomý člověk může dělat téměř vše a je jen velmi málo věcí, které dělat nemůže. Jak je to tedy s životem nevidomých?

Zdraví si většinou začínáme vážit teprve tehdy, když nám chybí a jestliže je narušeno zdraví našich dětí, vnímáme toto narušení ještě intenzivněji. Těžce zdravotně postižené děti mají významné potíže v oblasti socializace, výchovy, vzdělávání, rodinných podmínek a i v dalších oblastech. Nemocné dítě je nutno léčit a současně, dle jeho schopností a dovedností, vhodně zapojit do společenského života. Dítě i jeho rodina potřebují pomoc jak v nejtěžších chvílích, kdy se dozvídají o nemoci, tak i pomoc trvalou, jenž je založena na vysoké profesionální odbornosti a hluboké lidskosti. Problémem není pouze určit diagnózu včas a správně, ale též dle stavu poznání rodiny promyslet, kdy a jak tuto diagnózu rodině sdělit a jak s rodinou pracovat, aby co nejrychleji překonala počáteční krizi a co nejlépe se zařadila do běžného života. ¹⁾

V České republice byla problematika postižených lidí až do 90. let velmi tabuizována, a tak se společnost musela nejdříve vyrovnat s tím, že takoví jedinci existují a kolik jich vůbec je, že to není zanedbatelná část společnosti. V současnosti se již nikdo nepozastaví nad tím, že existují bezbariérové přístupy do řady obchodů, škol a institucí, upravené vstupy do prostředků hromadné dopravy apod.

V rámci pomoci rozvoje osobnosti a integrace lidí s různými typy postižení jsou na celém světě organizovány sportovní soutěže, umělecké aktivity, volby královny krásy apod. Společnost tedy bourá fyzické bariéry, což je poměrně jednodušší, narozdíl od těch psychických, k jejichž odbourání je třeba řady let.

Stále ale existuje řada problémů, které integraci handicapovaných provázejí, jako například:

- stále nepříznivé klima ve společnosti,

- nedostatek finančních prostředků na vytvoření podmínek pro integraci,

- nedostatek zkušeností a odborných znalostí – například pedagogů,

- nedostatečné ohodnocení pedagoga, který se věnuje handicapovanému dítěti,

- nedostatek osobních asistentů a jejich špatné finanční ohodnocení.

Velmi dobrým řešením je začít s integrací postižených do společnosti od nejútlejšího věku, od mateřských školek. Děti si tak zvyknout, že populace je ,,různobarevná” a začnou vnímat i jiné kvality života a vážit si základních hodnot, které utvářejí tento svět. Potřebnou věcí v procesu integrace a výuky je zavádění individuálních vzdělávacích programů.

Integrace handicapovaných mezi zdravou populaci přináší tělesně postiženým větší možnost zapojení se mezi zdravé jedince, možnost prožívat život rozmanitěji, zvyšují se podmínky pro všestrannější rozvoj osobnosti handicapovaného, pro soběstačnost a přizpůsobivost, pro možnost uplatnění na trhu práce a naopak snižují se rozdíly ve způsobu života, pocity vyřazenosti a násilného dělení společnosti na zdravé a nemocné. Ze strany společnosti se zvyšuje sociální cítění, tolerance a ohleduplnost.

Z psychologického, ekonomického a celospolečenského hlediska je daleko přínosnější pro postižené děti i dospělé pobyt v domácím prostředí s přechodnou stacionární zdravotnickou a výchovnou péčí. Ústavní péče by měla být indikována opravdu ve velmi závažných případech, kdy není možné zvládnout péči v domácím prostředí. Zdravotně postižený člověk si svoji lidskou důstojnost uvědomuje hlavně tehdy, pokud je alespoň částečně soběstačný. Pokud je ekonomicky aktivní zdravotně postižený občan zapojen v širších sociálních strukturách, je významným způsobem makrosociálně integrován do společnosti a může právoplatně spolurozhodovat o fungování společnosti. Možnost zapojení se na trhu práce je v euroatlantské společnosti spojena s naplněním občanských svobod a práv, a to bez rozdílu zdravotního stavu. ²⁾

U nevidomých, kteří jsou nevidomí od narození může být výhodou, že je zrakové postižení s největší pravděpodobností akceptováno, dotyčný jej přijal jako fakt a od raného dětství se učí fungovat co nejvíce samostatně. Učí se číst a psát Braillovo písmo, orientuje se v prostoru, kde se často pohybuje, dospělý zvládne nákupy i provoz domácnosti a sebepéči.

Člověk, jenž oslepne během života, se nejprve musí vyrovnat se svým handicapem. Reakce na náhlé snížení zraku jsou různé. Klienti procházejí individuálně stadii reakcí podle Elizabeth Kubler-Rossové. Poté se musí naučit sebe-obsluze a prostorové orientaci. Skutečnost, že v minulosti viděli, jim v ledasčems pomůže. Mají utvořenou a zachovanou představu o prostoru, předmětech, barvách apod. Tyto představy nevidomí od narození nemají.³⁾

Západ či východ slunce, kouzlo rozkvetlé květiny, zbarvené listí stromů a keřů na podzim, duha po dešti, oblíbený sportovní zápas či seriál…, to je jen zlomek nekonečného množství událostí, které můžeme každý den sledovat. Bohužel si tuto výsadu málokdy uvědomujeme. Jsou ale mezi námi tací, kteří nikdy neuvidí zlatavost slunečního svitu, blankytnou modř pomněnek, ohnivě červenou barvu podzimního listí nebo šedivý vlas ustarané matky. ⁴⁾

Většina vidoucích lidí si tato fakta a rozdíly ani nepřipouští, ale je bohužel jisté, že život nevidomých se od toho „našeho běžného“ velice liší a tyto rozdíly se nezmenšují ani v dnešní vyspělé době moderních technologií.

Mnoho překážek si ani neuvědomujeme, ale nevidomí je překonávají dennodenně v pro nás velice běžných životních situacích. Pro ilustraci příklady ze života nevidomých:

Jak nevidomí…

…cestují?

Nevidomí se většinou pohybují ve společnosti slepeckého psa, který byl vycvičen přímo na vedení nevidomých kolem překážek. Na slepeckého psa má nárok po splnění podmínek každý nevidomý starší 18 let.

… čtou?

Pokud jsou pouze zrakově postižení, používají speciální zvětšovací zařízení. Při úplné ztrátě zraku čtou knihy psané Braillovým písmem nebo používají speciálně upravené počítače se skenery, hmatovými displeji nebo software na čtení obrazovky s mluveným výstupem. Většina knih, které si mohou zapůjčit v knihovně pro nevidomé a dokonce i některé internetové stránky už bývají ozvučeny. Ondřej tvrdí, že internet je z 90% ozvučen. ⁵⁾

Pro začleňování lidí se zrakovým postižením do společnosti je nutné, aby byli připraveni pro běžný každodenní život - zvládali specifické dovednosti (chůze s bílou holí, čtení Braillova písma) a měli dostatek kompenzačních pomůcek. Na druhé straně společnost musí být připravena na přijetí takto handicapovaných osob - mít dostatek informací o jejich životě i o tom, jak s nimi komunikovat a jak jim pomáhat. ⁶⁾

Zrak nevidomým nejčastěji „nahrazuje“ sluch a hmat, díky nimž získávají představu o okolním světě. Nevidomí jsou lidé s poškozeným zrakem. Nemusí být slepí, mohou mít i zbytky zraku, silnou šeroslepost či barvoslepost. Potkáváme je každý den. Stojí na kraji silnice a plni strachu chtějí přejít. Rozhodnutí je na každém z nás, zda jim pomůžeme nebo je zanecháme osudu. ⁷⁾

Pomoc druhých je pro nevidomého důležitá především v neznámém prostředí. Někdy stačí využít oči vidícího jako zrakovou kontrolu (vidící např. zkontroluje, zda nevidomý vypral všechnu špínu z oděvu), jindy vykonává vidící činnost spolu se zrakově postiženým (např. nákup v samoobsluze). Někdo má to štěstí, že má kolem sebe „své„ lidi - rodiče, partnera/ partnerku, přátele - pro něž je pomoc blízkému samozřejmá. Jiní zrakově postižení mají možnost využívat různé služby (průvodcovská a předčitatelská služba, osobní asistence, dobrovolnické programy). Každý se někdy může setkat s nevidomým, ne každý ale dokáže prakticky pomoci. Je důležité si uvědomit, že lidé se zrakovým postižením „pouze nevidí“. To znamená, že není třeba křičet ani mluvit zjednodušeně. Především nezapomínejme nevidomého normálně oslovit a pomoc nabídnout. Nebuďme rozladění, když naši pomoc odmítne a neberme si to osobně. Řada nevidomých naši pomoc uvítá, neboť jim ušetříme drahocenný čas i energii. Chůze s bílou holí je náročná na pozornost a vyžaduje velké soustředění. ⁸⁾

„Když se mluví o odstraňování bariér pro nevidomé, neměli bychom mít na mysli jen nějaké překážky na ulici, ale především bourání bariér mezi lidmi. A to tak, abychom se společně stýkali jako lidé, nikoliv jako dva odlišné světy zdravých a postižených.“ Manželé Novotní – závěr akce „Život ve tmě“. ⁹⁾

Pro zpracování této práce bylo nejprve pročteno mnoho internetových diskuzí, článků a knižních publikací. S jejich pomocí následně došlo k vytvoření určité představy o životě nevidomých/ slepých (jak sami sebe „raději“ označují) osob. Následně, po získání alespoň minimálních znalostí o světě nevidomých, byla kontaktována sdružení, která se pokouší nevidomým osobám alespoň trochu usnadnit život. Pomáhají jim s úředními pochůzkami, sháněním práce, organizují pro ně různá setkání, školení, výlety a akce.

Všichni zaměstnanci těchto zařízení byli velice vstřícní a potěšeni naším zájmem o věc. Bohužel se se zájmem veřejnosti příliš často neshledají. Paní Erikou Gaňovou jsme byly pozvány na jeden z pořádaných seminářů pro nevidomé či slabozraké osoby. Zde byly se svolením pí. Gaňové provedeny tři řízené rozhovory s nevidomými, při nichž jsme zjišťovaly specifika a úskalí života nevidomých v dnešní hektické, uspěchané a bohužel velmi netečné době. Všichni oslovení byli velice milí a sdílní. Díky této schůzce jsme získaly mnoho cenných informací. Konkrétní přepis rozhovorů můžete najít v Příloze.

Námi vybraná metoda řízeného rozhovoru se ukázala jako nejlepší způsob získání informací od konkrétních nevidomých lidí. Dotazovaní odpovídali ochotně na všechny otázky a často sami široce rozvíjeli své odpovědi. Rozhovor s jedním dotazovaným se dokonce protáhl až na 1,5 hodiny. Použití klasického dotazníku nepřicházelo v úvahu, jednak proto, že dotazovaní neviděli, ale hlavním důvodem byla nemožnost vytvoření zaškrtávacích odpovědí na konkrétní otázky z dotazníku. Ano, bylo možno v dotazníku použít i otevřené otázky, ale tímto způsobem bychom nebyly schopny získat takové množství informací jako při řízeném rozhovoru. Metoda pozorování samozřejmě také nepřicházela v úvahu, nedozvěděly bychom se totiž ze života konkrétních nevidomých mnoho informací a časově by tento způsob byl velmi náročný.

Význam zraku a sluchu pro život člověka vyjadřuje i náš jazyk. Součástí naší přirozené mluvy jsou slova hluchý, neslyšící, stejně tak všichni známe slovo slepý, nevidomý. Zrak a sluch zajišťují příjem největšího množství informací z okolního světa. Naproti tomu v jazyce nemáme původní jednoduchá slova, kterými bychom mohli označit lidi s poškozeným hmatem, čichem nebo chutí. Hmat, chuť a čich nám zprostředkovávají „jen“ dodatkové informace. ¹⁰⁾

Nevidomí jsou v lidské společnosti již od nepaměti. Některé vyspělé národy o ně již v daleké minulosti pečovaly a vyhlašovaly zákonná ustanovení, která je měla chránit. Například v době antiky bylo známo několik nevidomých pěvců a věštců. Ovšem zákony ve Spartě a v Athénách nařizovaly svržení nevidomých do horských roklí, případně jejich ponechání svému osudu na rozcestích. Naopak v Římě, Egyptě nebo u Židů nebylo usmrcování nevidomých dovoleno. Za porušení nařízení byly uplatňovány sankce. Ze zjištěných poznatků vyplývá, že určitá společenská odpovědnost je zde již několik století, ovšem ani dnes v jednadvacátém století není život nevidomých zcela jednoduchý a ani v dnešní době, moderní a rozvinuté technologie, stále nezmizela mnohá omezení života nevidomých. I nadále je nejdůležitějším aspektem kvalitního života nevidomých pomoc nás ostatních. ¹¹⁾

O tom, jak může každý z nás pomoci nevidomým a současně nesnížit jejich lidskou důstojnost je následující text.

Průvodcem nevidomého člověka se může stát kdokoliv s dobrou vůlí. Je ale zapotřebí být seznámen s takovou formou pomoci, která nesnižuje lidskou důstojnost zrakově postiženého člověka ¹²⁾:

• Navázání kontaktu - je vhodné nabízet svoji pomoc nenápadně a přirozeně, hlavně tak, aby nevidomý s určitostí věděl, že se hovoří sním (lze nevidomého oslovit jménem nebo se dotknout jeho předloktí). Nevidomý nesmí být nikam tahán. Průvodcem je mu nabídnuta paže a sám nevidomý se rozhodne, zda využije nabídnuté pomoci.
• Při chůzi - průvodce jde uvolněně a klidně přibližně o půl kroku před nevidomým a vždy na té straně, která je méně schůdná a může zde případně hrozit nebezpečí, např. výkopy na chodníku.
• Neustálý kontakt - a to jak prostřednictvím hmatu (držení se nabídnuté paže nad loktem) tak i kontakt slovní. V případě, kdy je průvodce nucen se na chvíli vzdálit, najde nevidomému vhodné místo (nikoliv např. čelem proti zdi), popíše mu okolí a naznačí vhodnou orientaci vůči prostředí.
• Informace - nevidomý je průvodcem vždy informován o okolním prostředí. Jedná-li se o naléhavou cestu při nepříznivých podmínkách, postačí krátké informace o nejdůležitějších bodech a událostech, aby nevidomý nebyl zbytečně rozptylován. Naopak jde-li o klidnější cestu, může průvodce líčit i zdánlivé zbytečnosti a maličkosti a též se nevyhýbá zrakovým dojmům včetně barev. V pokročilejším stupni sehranosti nevidomého a jeho průvodce, tento může podávat informace pohyby své ruky, natáčením těla, zrychlováním či zpomalováním (např. změna směru, překážka apod.).
• Dveře - již při příchodu ke dveřím musí být nevidomý na té straně dveří, kde se nacházejí panty. Volnou rukou průvodce otevírá dveře, kliku bere do ruky, za kterou se ho drží nevidomý a ten následně svou volnou rukou sklouzne po průvodcově ruce a nalézá kliku a poté sám zavírá.
• V dopravě - průvodce jde při nastupování, vystupování či na pohyblivých schodech opět mírně vpředu. Přeje-li se nevidomý posadit, průvodce položí svoji ruku, za kterou se ho drží nevidomý, na opěradlo volného sedadla a nevidomý svou rukou sklouzne na sedadlo a sám se pak posadí.
• Sedání ke stolu - průvodce i nevidomý přichází k židli ze zadu. Již během příchodu ke stolu průvodce nevidomého upozorňuje na předměty, které by mohl shodit (např. květiny, příbory atd.). Průvodce židli upraví, aby opěradlo nebylo příliš vzdáleno od hrany stolu a současně s ní bylo rovnoběžně. Položí na opěradlo svoji ruku, za kterou se drží nevidomý a ten již sám nachází stůl se židlí, jenž odsunuje a sedá si. Průvodce poté zaujímá své místo, nejlépe vedle nevidomého a taktně a nenápadně mu případně sděluje jací lidé jsou u stolu a kde konkrétně sedí.
• V restauraci - platí zde stejný postup jako při sedání ke stolu. Pak průvodce stručně a přehledně popíše místnost. Pomáhá také při výběru jídla a před jeho konzumací popisuje rozložení pokrmu na talíři pomocí číslic na ciferníku hodin. Při placení je hodné pomoci s rozlišováním peněz.
• Osobní hygiena - je-li průvodce opačného pohlaví než nevidomý, požádá o pomoc cizí důvěryhodnou osobu. Jasně sdělí oč jde a o co je žádána. Je-li průvodce pohlaví stejného seznámí nevidomého na WC s typem zařízení. Při zachování zásad hygieny ho dovede k toaletní míse, postaví před mušli či na okraj žlábku. Též mu ukáže toaletní papír, umyvadlo, mýdlo a ručník. Zachovat falešný takt v případě znečištění oděvu nevidomého či jeho jiné „nehody“ je nanejvýš nevhodné. Nevidomý bude velmi vděčen za případné upozornění a pomoc s jejich nápravou.
• Na úřadě - případně u lékaře a v jiných interiérech průvodce informuje nevidomého o rozmístění nábytku a osobách v místnosti. Před podpisem úředních dokumentů průvodce nejprve nevidomého seznámí s jejich obsahem. Samotný akt podpisu může proběhnout: průvodce položí podpisovou šablonu na místo podpisu nebo položí ukazováček ruky nevidomého na řádku, kde se má sám podepsat nebo položí hrot tužky, kterou drží nevidomý, na začátek budoucího podpisu.
• Nerozhodovat za nevidomého.
• Bílou hůl může nevidomý použít doprovází-li ho nezkušený průvodce, aby tak předešel některým nedorozuměním (např. střet s ostatními lidmi).¹³⁾

Lidé, kteří mají zájem o průvodcování nevidomých se mohou obrátit např. na TyfloCentrum Praha, o.p.s., SONS (Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR), Tyfloservis, o. p. s., Okamžik - sdružení pro podporu nejen nevidomých a další. Průvodcování u takových organizací je možné provádět dobrovolně nebo i smluvně za odměnu. Nutno však upozornit, že její výše nepovede k zbohatnutí.

1) Mějte na paměti, že nevidomí jsou normální lidé, kteří mají různé povahové rysy.

2) Při setkání jednejte přirozeně a prakticky. Pomoc nabídněte, ale nevnucujte. Konkrétně se zeptejte jaká pomoc je vhodná.

3) Při doprovodu je nejlepší nabídnout nevidomému, aby se přidržel Vašho lokte. Velice cenným je slovní popis situace.

4) Na obrubníky a schodiště vstupujte kolmo. Před vstupem zpomalte a slovně informujte o situaci a případných zvláštnostech.

5) Při nástupu nebo výstupu z MHD jděte první, připojte ústní informaci o začátku schodů nebo umístění madla.

6) U volného sedadla můžete nevidomému pomoci najít rukou opěradlo, případně konkrétně popsat, kde se volné místo nachází (nepoužívejte slova tam, nedaleko apod.).

7) Nevidomého pozdravte/oslovte vždy první.

8) Vstoupíte-li do místnosti, kde je nevidomí, dejte o sobě vědět. Praktické je i oznámení odchodu.

9) Neprojednávejte záležitosti nevidomého s jeho průvodcem (průvodce není zástupcem nevidomého). Nevidomí lidé myslí.

10) V restauraci nevidomý obvykle potřebuje pomoc při vyhledání místa, šatny, věšáku apod. Vítanou informací je uspořádání jídla na talíři (pomocí ciferníku hodin), předmětů na stole a sdělení o přítomnosti dalších osob u stolu.

11) Při doprovázení můžete nevidomému nabídnout popis okolí, jeho hlavních rysů a zajímavostí. Při popisování nemusíte vynechávat vizuální dojmy včetně barev.

12) Vaše včasné a věcné slovní upozornění na výkop, nové lešení, zaparkované auto na chodníku apod. může být neocenitelnou pomocí samostatně se pohybujícímu nevidomému. ¹⁴⁾

Nezbytnými předměty v životě nevidomého člověka jsou tzv. kompenzační pomůcky, které mu usnadnňují každodenní činnosti.

Kompenzační pomůckou pro postižené rozumíme nástroj, přístroj nebo zařízení speciálně vyrobené nebo speciálně upravené tak, aby svými vlastnostmi a možnostmi použití kompenzovalo nějakou nedostatečnost způsobenou daným postižením. ¹⁵⁾

Účel kompenzačních pomůcek Podle účelu použití se kompenzační pomůcky pro zrakově handicapované dělí na:

• pomůcky usnadňující nebo umožňující orientaci a pohyb nevidomého (např. bílá hůl);
• pomůcky pro každodenní použití a do domácnosti (např. hodiny, měřící přístroje, šablona na bankovky,…);
• pomůcky na zpřístupnění a zpracování informaci (např. speciální i klasické psací stroje, kamerové lupy, speciálně upravené PC,…). ¹⁶⁾

Popis vybraných kompenzačních pomůcek

1) Digitální čtecí přístroj pro nevidomé s hlasovým výstupem - umožní nevidomým zcela samostatně „číst“ běžně tištěné texty (jako knihy, časopisy či skripta) a psát. Text je programem rozpoznávání naskenovaného tištěného textu, hlasové syntézy a screen readeru převeden do digitální zvukové podoby a přečten uživateli. K tomuto je potřebný ještě vhodný textový editor s podporou hlasového výstupu. Cena podobného zařízení se pohybuje kolem 150 000 Kč. ¹⁷⁾

2) Náramkové hodinky pro nevidomé - kompenzační pomůcka která spadá do oblasti časomíry. Slouží k odstranění informačních bariér, tedy aby si nevidomí mohl určit daný čas. Náramkové hodinky se vyrábějí jak v dámském tak i v pánském provedení a jsou hrazeny SOC ve výši 50 % z jejich pořizovací ceny. Některé hodinky nabízí jak hmatový display, tak jedním knoflíkem ovladatelný hlasový výstup v angličtině. ¹⁸⁾

(cena 2700 Kč, úhrada SOC: až 50%) Zdroj: http://is.braillnet.cz/pomucky_vypis.php?name=&spe[]=2

3) Ozvučený mobilní telefon - v současné době se u nás nabízejí dva způsoby řešení zpřístupnění práce s mobilním telefonem. První spočívá v kompletním ozvučení prostředí pomocí odečítacího programu a hlasové syntézy. Ozvučeny jsou nejen všechny běžné funkce telefonu včetně stavu signálu a baterie, identifikace volajícího, práce s telefonním seznamem, čtení a psaní SMS zpráv, ale i většina pokročilých funkcí včetně přístupu k Internetu a nastavení telefonu. Druhým řešením je využití speciálního programu, který nabízí vlastní uzpůsobené prostředí s rychlým přístupem k ozvučeným funkcím. Snadné je nejjednodušší využití telefonu (oznámení kdo volá-volal, oznámení času, přečtení SMS zprávy a podobné). I další funkce jsou intuitivní a užitečné, nabízejí například využití GPS, četbu textů či přehrávání hudby. Prostředí nad rámec tohoto programu již není ozvučeno. V současnosti je na našem trhu nabízeno i řešení, které kromě ozvučení prostředí mobilního telefonu nabízí i zvětšování informací, zobrazovaných na je displeji. ¹⁹⁾

4) Pichtův psací stroj - je zcela základní pomůckou usnadňující komunikaci a možnost psaní textu v reliéfním slepeckém Braillově písmu. Šesti bodům odpovídá šest kláves a žádaný znak se získá současným stisknutím jejich příslušné kombinace. Ruční psaní slepeckého textu se provádí také pomocí Pražské tabulky, která se skládá ze dvou plastových listů. Spodní je opatřen vylisovanými dolíky, v horním jsou řádky šablon se šesti body. Mezi tyto plátky se vloží papír a pomocí speciálního bodátka se vytvářejí jednotlivé body. Na Pichtův psací stroj, jako kompenzační pomůcku pro zrakově postižené, lze získat příspěvek ve výši 100%. ²⁰⁾

(Cena: 14100,- Kč, úhrada SOC: až 100%) Zdroj: http://is.braillnet.cz/pomucky_vypis.php?name=&spe[]=2

5) Hlásič hladiny do nádob - slouží nevidomému při nalévání vodivé tekutiny do nádoby. Je uložen ve válcovém pouzdře ze světlého plastu, jehož rozměry jsou 35 x 55 x 25 mm a . Z pouzdra vycházejí dvě antikorové kontrolní elektrody. Napájení zajišťují tři knoflíkové baterie. Hlásič se zavěsí pomocí elektrod na okraj nádoby. Jakmile hladina nalévané tekutiny dosáhne k elektrodám , hlásič začne vydávat zvukový signál. Po vyndání z tekutiny hlásič umlkne. ²¹⁾

Zdroj: http://handicapovani.blog.cz/0905/kompenzacni-pomucky

6) ColorTest - ačkoliv nevidomí nedokážou vnímat barvy, neznamená to, že je nevnímá jejich okolí. Sladit vhodné barvy oblečení, zvolit vhodný make-up, nevzít si každou ponožku jinou, to jsou problémy, které i přes svůj handicap řešit musí. Jednou z možností je již jmenovaná organizace svého šatníku dle barev, materiálů apod. Ne vždy to však musí stačit. ColorTest je přístroj k rozpoznání barev. Disponuje „umělým okem“, se kterým je možno rozpoznat veškeré spektrum barev. Rozpozná barvy předmětů, světlo a průsvitné tekutiny. Stanoví, jestli jsou předměty tmavé, světlé, jednobarevné nebo vícebarevné (např. oblečení se vzorem). Vedle těchto činností má také funkci čas, datum, termíny, stopky a informace. Samozřejmě je česky ozvučen. ²²⁾

(cena 17900 Kč, Úhrada SOC: až 100%) Zdroj: http://is.braillnet.cz/pomucky_vypis.php?name=&spe[]=2

Způsoby získání kompenzačních pomůcek Kompenzační pomůcky mohou zrakově postižení získat:

• koupí ve specializovaných prodejnách Tyflopomůcek;
• na lékařský předpis - zde se jedná především o bílé hole, indikátory hladiny, indikátory světla, měřiče krevní glukózy s hlasovým výstupem a česky mluvící lékařské teploměry;
• na příspěvek sociálního odboru obcí s rozšířenou působností dle bydliště žadatele.

Odbornými poradními místy jsou krajská střediska společnosti Tyfloservis, o.p.s. ²³⁾

Čistě bílou hůl využívají jak osoby nevidomé tak lidé, kteří mají omezené vidění, např. velmi úzké zorné pole, kdy sledují prostor před sebou, ale na zem současně nevidí. Holí si tedy při chůzi osahávají prostor před nohami. Není tedy pravda, že by bílou hůl používali výhradně nevidomí. A i nevidomí nemusí mít bílou hůl vždy, výjimkou může být pobyt v bazénu či již zmíněný doprovod s průvodcem. Překážkou ve využívání bílé hole může být také bolest fyzická - namožení svalů ale i bolest psychická - strach z neodvolatelného označení bílou holí a věčným odsouzením do slepoty. Někteří lidé tak dlouhá léta nevychází sami z domu, dobrovolně setrvávají v domácím vězení nebo vychází pouze v doprovodu někoho z rodiny. Druhou variantou je hůl bílá s červenými pruhy, kterou využívají hluchoslepí lidé. ²⁴⁾

Naučit se prostorové orientaci a samostatnému pohybu s holí tak, aby poskytovala maximální možnou bezpečnost, rychlost a esteticky přijatelnou podobu chůze není lehké. Uživatelé musí vynaložit nemalé úsilí k získání a udržení těchto dovedností. V rámci individuálního kurzu jim mohou být nápomocni odborní instruktoři. Tyto služby například nabízí Institut rehabilitace zrakově postižených UK a Tyfloservis o. p. s. Porozumění hlášení hole uživateli stěžuje například sněhová pokrývka, kdy její využití příliš nepomáhá, vítr, rukavice ale i únava ruky a další. ²⁵⁾

Zdroj: http://handicapovani.blog.cz/0905/kompenzacni-pomucky

Vodicí pes pro nevidomé je dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, kompenzační pomůckou. Jeho pořizovací cena je hrazena až do výše 100 % sociálními odbory úřadů s rozšířenou působností (městské a obvodní úřady). Na přidělení příspěvku na vodicího psa má nárok občan ČR, který je z důvodu svého zrakového postižení držitelem průkazu mimořádných výhod 3. stupně (ZTP/P). O příspěvek je třeba požádat sociální odbor úřadu podle místa trvalého bydliště. Cena předávaného vodicího psa se v současné době pohybuje kolem 190 000,-Kč. ²⁶⁾

Výcvik vodicích psů je jednou ze služeb, která významnou měrou přispívá k samostatnosti a nezávislosti nevidomých. Středisko výcviku vodicích psů vzniklo 1. října 1991. Jeho produkce, průměrně 25 vodicích psů ročně, plně pokrývá potřeby nevidomých v ČR. Od roku 1994 je členem Mezinárodní federace škol pro výcvik vodicích psů, odkud čerpá odborné informace a zkušenosti. ²⁷⁾

Pro službu nevidomým jsou vybíráni vhodní jedinci z plemen Labradorský retriever, Zlatý retriever, v menší míře Německý ovčák a Americko kanadský bílý ovčák. Výcvikový proces je rozdělen do dvou fází - výchova štěňat a odborný výcvik. Výchovu štěňat provozují dobrovolní pečovatelé, kteří vedou své svěřence k ukázněnému chování v bytě, na ulici a v dopravních prostředcích. ²⁸⁾

Výběr, výcvik a testování vodících psů

Povaha a zdravotní stav štěňat jsou testovány už při výběru a v průběhu výchovy v tříměsíčních intervalech. Pokud splňují všechny předpoklady, přecházejí ve stáří jednoho roku do odborného výcviku, který trvá šest až osm měsíců. Kontrolní testy se v této fázi provádějí v dvouměsíčních intervalech. Po závěrečných zkouškách jsou vycvičení vodící psi předáváni předem zaškoleným nevidomým klientům. Pracovníci střediska zůstávají nadále v kontaktu s klienty. Poskytují jim rady a pomáhají jim řešit vzniklé problémy. Většina klientů také využívá zásilkovou službu na krmivo a speciální pomůcky, kterou středisko provozuje. ²⁹⁾

Důležitou součástí je tedy výcvik a příprava na předání vodícího psa. Aby byl vodicí pes pro svého majitele účinným pomocníkem, musí být každý nevidomý žadatel o tohoto psa náležitě informován, připraven a proškolen. Lidé žádající o vodícího psa mají nejen různé povahové vlastnosti, ale také velice různorodé požadavky. Ty vyplývají z mnoha různých faktorů týkajících se místa bydliště, zaměstnání, míry zrakového nebo jiného postižení, rodiny, apod. ³⁰⁾ V době, kdy prochází výcvikem pes, prochází zácvikem i nevidomý klient našeho střediska.

Každý žadatel o vodícího psa tedy absolvuje 3denní školící kurz, kde se organizace ujistí, jak je na tom klient s prostorovou orientací a samostatným pohybem, jakého charakteru je jeho případné další postižení. Žadatel tak získá co největší množství informací o tom, co ho čeká s příchodem psa domů, jakou pomoc může od psa očekávat. Také si vyzkouší chůzi se psy různých povah z hlediska tempa chůze, povelové techniky a průvodcovských schopností psa. Po tomto školení navštíví každého klienta v místě bydliště instruktor. Potřebujeme vědět, v jakém prostředí naši klienti žijí a případně po jakých trasách se pohybují. Instruktor poradí i se zdánlivými maličkostmi, např. kam umístit v bytě pelíšek pro psa, kde najít bezpečné místo na venčení psa nebo na procházky či najít v okolí bydliště veterinární ošetřovnu. Instruktor dále zjistí specifika místa bydliště, na která bude třeba psa náležitě připravit. Tato návštěva se většinou odehrává v době, kdy už je vytipován pes pro konkrétního klienta a instruktor ho přiveze představit. ³¹⁾

Předání výcvikového psa

První část předávání probíhá v ubytovacím zařízení výcvikového střediska. Zde je každý klient ubytován na jeden týden, aby se mohl naučit se svým pejskem komunikovat v prostředí, které je pejskovi důvěrně známé. Klientovi je věnována veškerá odborná péče, aby svého psa co nejvíce poznal, naučil se o něj pečovat, aby zjistil, jak se mu s ním bude chodit, jak psovi obléknout postroj, jak ho učesat, nakrmit. Po týdnu, kdy mají oba možnost se lépe poznat a porozumět si, spolu oba odcházejí a pro pejska tak bude daleko snazší zvyknout si na nové prostředí v podobě bytu či domu nového majitele. Druhý týden předávání probíhá již v místě bydliště klienta. Zde se pod dohledem instruktora učí konkrétní trasy, které klient běžně používá. Délku a způsob předávání lze přizpůsobit podle potřeb, případně podle druhu postižení klienta. Sžívání psa a jeho nového pána trvá několik týdnů až měsíců. ³²⁾

Rádi bychom Vám přiblížily každodenní život nevidomého. Inspiraci pro příštích pár řádek jsme získaly z velice poutavě a zajímavě napsané knihy Nevídáno od nevidomých autorů (Miroslav Michálek, Pavla Francová, Jan Jakeš), kteří představují své každodenní radosti a strasti a od paní Pavly Kovaříčkové z jejích internetových stránek.

Smutné skříně a stěhováci

Mnoho nevidomých sdílí domácnost s vidoucím partnerem. Stejně jako každý nevidomý i vidomý člověk je originál a k životu a vztahu a pomoci svému partnerovi se staví různě. Bohužel je stále mnoho partnerů, kteří s nevidomou osobou zachází jako s právě stěhovanou skříní. Všude je neobratně a nemotorně postrkují před sebou, na nic je neupozorní, jen je hrubě přemisťují z místa na místo bez ohledu na to, zda přijdou k nějaké odřenině nebo bouli na čele, protože se nevešli do nízkých dveří. Největší pomoc pro nevidomého je slovní popis okolí a situace, ve které se může sám zorientovat, případně jemně nabídnuté rámě a ponechání možnosti vlastní reakce na vzniklé situace.

Slepý a ještě k tomu nevidomý!

Proč máme tyto dva pojmy označující stejnou věc? Slepý a nevidomý! Slovo nevidomý bylo „vytvořeno“ minulým režimem a to z důvodu snahy vylepšit skutečnost, že se se slepotou nedá nic dělat. (Nelze poručit větru, dešti ani lidskému zdraví.) Většině lidem slovo nevidomý nezní natolik hanlivě a tragicky jako slepý. Zmatek v terminologii bohužel nastal při používání slova vidomý (jako označení vidících osob), které zní českému uchu poněkud nečesky, proto se začal používat termín vidoucí, které je ale bohužel používáno zejména v náboženství. Bylo nutné v terminologii udělat pořádek, a proto se rozšířilo slovo tyflos, které v řečtině znamená slepý/ nevidomý. Tak vznikl Tyfloservis, Tyflokabinet, Tyflopomůcky, Tyflosport atd. Cizí slova vzbuzují důvěru, je v nich náznak zvláštní významnosti a znamení, kdežto česká slova všichni známe…

Nezakrývejte nevidomým oči

Největší chybou dobrovolníků, průvodců a další lidí, kteří nabízejí pomoc nevidomému člověku je znecitlivění jeho „zraku“, který pro něj představuje slepecká hůl. Z toho důvodu, pokud někomu nabízíte pomoc, berte ho za ruku, ve které nemá slepeckou hůl, případně nechte, aby se do vás zavěsil sám. V žádném případě mu slepeckou hůl neberte. I v případě, že má nevidomý k dispozici průvodce, slepeckou holí se vždy jistí – je to jeho „opěrný bod v temnotě“.

Nepoperte se o mě – nebo radši jo

Proč jednou přichází několik pomáhajících a podruhé se nenajde nikdo, i když je o pomoc nahlas požádáno? Někdy nevidomý pomoc zcela nutně nepotřebuje, ale rád poznává lidi a navíc také rád dělá dobré skutky, a dát někomu šanci udělat pro nevidomého dobrý skutek je vlastně také dobrým skutkem.

Dobrovolníci

Jak již bylo výše zmíněno nevidomí pomoc svého okolí potřebují. Ne však vždy, ve všech situacích a od všech. Nejhorší situace pro nevidomého nastává v případě, kdy pomoc nabízí opilí nebo jinak omámení spoluobčané, kteří po posilnění alkoholem mají silné nutkání pomáhat a odmítnutí jimi nabízené pomoci nepříchází v úvahu. V tu chvíli je bez pomoci okolí poměrně v pasti, protože vidomé osobě, i posilněné alkoholem, bohužel neunikne.

Lidmi, kteří nejčastěji nabízí svou pomoc, jsou sousedé a známí nevidomé osoby, studenti středních a vysokých škol a starší generace. Občas se ovšem najdou i velmi dobří a ochotní průvodci mezi náhodnými kolemjdoucími. Za zmínku stojí malé děti z prvního stupně ZŠ, které jsou až neočekávaně vnímavé a schopné věcně a přesně poradit. Mnohdy nabízejí pomoc také skinheadi a cikáni. Tyto poslední dvě skupiny vzbuzují u většiny vidících osob obavy, ale nevidomí nemají možnost mít takové předsudky (což jen potvrzuje, že není vše jen bílé nebo černé).

Nácvik trasy

Mnoho lidí se domnívá, že si nevidomý za pomoci své slepecké hole dojde kamkoliv. Bohužel tomu tak není. Svůj pohyb často spojují s pohybem jiných tvorů, lidí nebo vodících psů. Ti, kteří psa nemají, nemají vždy průvodce, ba chtějí chodit sami, obvykle podstupují nácvik trasy, což znamená, že se učí projít cestou, kterou opakovaně používají. Tuto trasu nejprve projde instruktor, vytipuje důležité a pro nevidomého dobře rozeznatelné orientační body a linie, podle kterých se nevidící může řidit. Instruktor poté sám prochází trasu s klapkami na očích a se slepeckou holí. Pokud vše klape, učí tuto trasu nevidomého. Projdou cestu spolu jako nevidomý a průvodce, následně jednotlivé úseky nacvičuje nevidomý v dohledu instruktora atd.

Tomuto se říká nácvik trasy!

Středověk trvá

Bohužel i v dnešní rádoby svobodné a uvědomělé době je slepota, zejména na venkově a pro určité kulturní kruhy, považována za jakýsi cejch, trest či minimálně abnormalitu, která stojí za povšimnutí a zaujmutí předsudkového stanoviska nejen pro samotného nevidomého, ale pro celou jeho rodinu a přátele. V těžké situaci se také často objevují maminky se zvídavími a upovídanými dětmi, kteří potkají nevidomého s brýlemi a slepeckou holí na ulici. Děti chtějí všemu rozumět a na každou odpověď mají další otázky, na které bohužel mladé maminky neví jak správně reagovat. Jak uspokojit dětskou zvědavost a přitom neurazit nevidomého a další poslouchající osoby v blízkosti? Předsudky a tabuizovaná témata jsou i v dnešní době, bohužel mezi ně stále patří i slepota. ³³⁾

Nevidomá Pavla Kovaříková na svých internetových stránkách uvádí zajímavou zkušenost. Léta si všímá, jak média vytvářejí obraz nevidomého člověka. Příběhy a rozhovory jsou velmi často vystavěny dle podobné šablony, kdy na počátku či v průběhu života dotyčného zasáhne nečekaná tragédie - ztráta zraku. Z této rány se téměř zhroutí, ale nakonec se těžkému osudu vzepře a vypracuje se k životní spokojenosti a pocitu vyrovnanosti. Texty jsou psány v obdivném duchu a nevidomí v nich bývají líčeni jako hrdinové, avšak ze života se slepotou jsou sdělovány jen naprosté banality. Zastává názor, že nevidomí k životu přistupují stejně různorodě a individuálně, jako kdokoliv jiný. Ztěžka se dle ní dá najít jiný společný jmenovatel kromě konstatování skutečnosti, že tito lidé nevidí. ³⁴⁾

Jak paní Kovaříková chápe to, co se kolem ní odehrává? Svět k ní dle jejích slov doléhá ve zlomcích, z nichž si vybírá to, co jí dává smysl. Vlastní „vnitřní prací“ zpracovává útržky skutečnosti. V této snaze ji též velmi pomáhá představivost a schopnost z množství nesourodých informací vytvářet si vnitřně viděné obrazy (např. vůně, pachy, náhodně zaslechnuté útržky rozhovorů, letmo vyslovený rychlý popis, hmatové vjemy pod rukama, podrážkami bot i pod bílou holí). Stisk ruky je pro ni důležitý, přestavuje zhmotnění hlasu z prostoru před ní. Hlas a podání ruky pro ni představuje důležitou výpověď o člověku, s jejich pomocí si pak může o dané osobě vytvořit konkrétní představu. Na otázku, co vnímají ti, kteří nevidí vůbec nic paní Kovaříková odpověděla, že zkrátka nic. Nevidomý nemá žádný zrakový dojem (černá barva, tma, šedá mlha - to všechno jsou pořád zrakové vjemy). „Takže ten, kdo skutečně nevidí nic, vidí asi to či tolik, co a kolik bys viděl ty, kdyby ses na svět kolem koukl třeba svým loktem.“ Popisuje dále, že záleží na každém nevidomém, na jeho představě o náplni a smyslu života, náročnosti k sobě, na osobním založení, kam až v získávání schopnosti být samostatný má zájem dojít, tolik se pak musí naučit dělat věcí jinak než kdyby viděl. Nevidomý člověk se učí obstarat si kolem sebe věci, které jsou pro vidoucí lidi úplnou samozřejmostí. Například sem patří, jak si uvařit, jak se vyznat v potravinách v ledničce, v čajích na polici, jak poklidit byt, roztřídit a vyprat prádlo, jak vyžehlit, jak najít v šatníku oblečení, které k sobě ladí a plno dalšího. Pokud si nevidomý zavede ve svých věcích systém a řád, začne mu být jeho prostředí opět přehledným. Učí se věci z obchodu nově rozpoznávat (dle obalů rozličných tvarů, povrchu a velikostí). U oblečení si všímá nových rozlišovacích znamení, např. rozdílů v materiálech, švech, typech výstřihů u triček, jejich ukončení. Nevyskytuje-li se u předmětu žádný rozlišovací znak, může mu přidělit jeho jedinečné místo nebo si jej označit sám, např. popiskem v Braillově písmu. Může žít nevidomý člověk úplně samostatně? Dle paní Kovaříčkové to možné je. Ať jsou to jednotlivci či partnerské dvojice, kdy jsou oba nevidomí. Snaha chtít si poslepu vše udělat sám ale často představuje nesmírné úsilí nebo se také i některých činností úplně vzdát. I nevidomý, žijící sám v domácnosti, občas potřebuje nějakou výpomoc vidícího. Dále paní Kovaříčková upozorňuje na dorozumívání s vidoucími lidmi. Důležité je přesné a konkrétní používání jazyka. Výrazy typu „pozor“ či „opatrně“ pro nevidomého může znamenat cokoliv od okamžitého zastavení se na místě až po zběsilý úprk někam stranou (vlevo?! vpravo?!). Podobně odpověď na otázku, kde je tady pošta, ve stylu „kousek támhle, nevidomému vůbec nepomůže. Oproti tomu jasný pokyn (stůj) nebo přehledá informace (před vámi výkop) pro něj představuje velikou pomoc. Hlavním důvodem, proč se vidoucí lidé vyjadřují nepřesně je skutečnost, že mají k dispozici doplňující a zpřesňující vizuální informace: mimiku, gesta, viděné okolí. ³⁵⁾

Pavel, Valéria a Stanislav jsou jedné věkové generace, v rozmezí 49 – 57 let. Všem byly dány stejné otázky a dostaly se nám od všech velice podobné odpovědi.

Ani jeden nebere své postižení za výrazný hendikep. Shodují se na tom, že pokud jednotlivec chce, může žít téměř „normální“ život, bez významnějších omezení a že mnohem horší by bylo být vozíčkářem a být omezený v pohybu. Pro vyrovnání se s nastalou situací je podle výpovědí nejdůležitější se stýkat s vidoucími lidmi, snažit se chodit do společnosti a pokud možno do práce. Nicméně získat práci není v dnešní době lehký úkol ani pro vidoucí občany, natož pro lidi s určitým zdravotním nedostatkem.

Dva dotazovaní mají vystudovanou střední školu. Existují i školy pro nevidomé, což je pro ně velkou výhodou. Co se týče bydlení, není prý potřeba měnit téměř nic. Je jen velice důležité, aby vše bylo na svém místě (např. dveře stále ve stejné poloze). Na otázku vztahů a seznamování všichni odpovídali úplně bez ostychu. Dle jejich slov jsou pořádány různé akce pro nevidomé, které mohou sloužit nejen k seznamovaní. Někteří již ve vztahu byli, když se jim nehoda stala a jiní se seznamují ve vinárnách, v restauracích a na podobných místech stejně jako vidící lidé. Jediné co shledávají jako nedostatek je, že se nemůžou podívat nikomu do očí a že se musí spoléhat pouze na svůj sluch.

Taktéž výchova dětí není podle nich výrazně náročnější než výchova v běžných rodinách vidoucích osob. Jen s věcmi jako je například teplota na teploměru, jim musí někdo pomoci. Stanislav s úsměvem tvrdil, že když děti zjistí, že jejich rodiče jsou nevidoucí, začnou „švindlovat“. Pro zrakově postižené lidi jsou velice důležité kompenzační pomůcky, kterými si život zjednodušují. Nejčastěji viděnou pomůckou je slepecký pes a bílá hůl. Nicméně to nejsou jediné pomůcky, které nevidomí používají. Dalším důležitým nástrojem jsou speciální hodinky, colortester, hlásič hladiny do nádob, počítače se speciálním software a další technika. Slepecký pes jim pomáhá orientovat se v prostoru například při cestování. Praha je podle jejich názoru docela dobře zabezpečená pro nevidoucí spoluobčany. Některé tramvaje hlásí zastávky, číslo tramvaje, na zastávkách je již spousta informací napsána speciálním slepeckým písmem. Neviodmí cestují společně i do zahraničí. To však většinou pomocí agentur nebo osob, které jim pomáhají. Ve volném čase hrají například laserové hry, chodí do pěveckého sboru, plavou, hrají kuželky nebo čtou audioknihy. Stanislav dokonce řekl, že nevidoucí člověk může dokázat mnohem více než „viďoch“, protože se nevzdává tak snadno a dokáže překonávat překážky.

Odlišuje se podstatně život nevidomých od života vidomých? Tak zní výzkumná otázka naší práce. Logicky si musíme odpovědět kladně. Svět funguje primárně pro lidi bez zrakového postižení. A je právě na nich, jaký postoj zaujmou k světové menšině nevidomých. Ačkoliv je důležité mít na mysli, že i nevidomý člověk musí projevit snahu a mnohdy i odvahu k plnohodnotné existenci na tomto světě.

V historii společnosti se s nevidomými zacházelo všelijak. Jak nelidsky, tak se snahou nevidomé plnohodnotně začlenit do společnosti. V 21. století, kdy technika jde velmi rychle kupředu se nezapomíná ani na vývoj kompenzančních pomůcek pro nevidomé, kterými se tak smazává rozdíl v životech vidících a nevidomých. Na jednu stranu se jedná o pomůcky, které pomáhají nevidomým v jejich každodenním životě, na druhou stranu to jsou pořád jen věci, draze zaplacené, které ještě nenabízí nevidomým plnohodnotný život. Stále by měla existovat lidská solidarita, na jejímž základě se začlenění do společnosti dá stavět. Proč být solidární je téma na jinou práci, ale jednoduše bychom mohly odpovědět, že nikdy nevíme, kdy my sami, budeme potřebovat pomoc.

V souvislosti s nevidomými nejde jenom o praktické věci, o to jak si zařídit domácnost, práci, studium apod. Musíme zde hovořit také o psychické stránce, která u nevidomých může být dosti labilní. Na to musí pamatovat každý, kdo chce těmto lidem pomáhat a spolupracovat s nimi. Je třeba mít na vědomí, že ačkoli pro nevidomé bude dostatek technické podpory, musí jim být dáno najevo, že jsou plnohodnotnými členy společnosti, ve které je pro ně také místo. A potom tyto dvě oblasti (vývoj technologií a lidská přízeň) mohou jít ruku v ruce.

Jak už bylo výše v práci řečeno, u nevidomých hraje největší roli čas, který je potřebný k tomu, naučit se žít ve světě vidících pomocí kompenzančních pomůcek, vodících psů a lidí ochotných pomoci. Ale ani zde čas nepřestává hrát svou významnou roli. Pracovat a orientovat se ve světě zabere nevidomým stále více času než vidícím. Je tedy na nás, kteří máme zdravý zrak, abychom dokázali svou trpělivostí a pomocí tento čas nevidomým ulehčit, a tím jim umožnit žít svůj plnohodnotný život.

Rozdíl mezi životem vidícího a nevidomého samozřejmě existuje. Je ale už jenom na nás, jestli z tohoto rozdílu uděláme něco, co nás bude obtěžovat, nebo něco, čím se budou oba tyto světy navzájem poznávat, doplňovat a tvořit tak vícerozměrný svět.

Pavel

Věk: 57

Povolání: živnostník - čalouník

Stav: ženatý

Děti: 2

Odkdy nevidíte: slepota přicházela postupně, úplná slepota trvá od věku 54 let

Jak se to stalo: po nevydařené operaci šedého zákalu

Valéria

Věk: 49

Povolání: telefonistka

Stav: rozvedená

Děti: 2 syny (22, 24)

Od kdy nevidíte: od narození, zbytkový zrak

Stanislav

Věk: 55,5

Stav: po druhé ženatý ale budu se ženit potřetí

Děti: syn 1980, dcera 1983 oba jsou zdraví (manželka měla zbytky zraku - byla ze dvojčat a obě měla nějakou vadu)

Od kdy nevidíte: od 15 let

Jak se to stalo: „frajeřil jsem před holkama“, dal jsem do kovové trubky výbušninu

1. Myslíte si, že je horší nevidět od narození, nebo si na to zvykat?

Pavel: Horší je oslepnout během života. Člověk se musí vše učit znovu.

Valéria: Zcela určitě je horší být vozíčkářem. Slepota není až tak hrozný (příliš výrazný) handicap. Můžeme žít naprosto normální život, v trochu odlišných, pro někoho možná složitějších a nepochopitelnějších poměrech s malými omezeními nebo překážkami.

Stanislav: Je to jedno. Když ztratíte zrak v 15 letech líp se s tím vyrovnáte. (Sice mám představivost, ale nenaučil jsem se moc číst (Braillovo písmo) a psát (Pichtův psací stroj) a hrát. Zatímco ti co nevidí od narození se naučí psát, číst rychleji, často jsou taky výborní muzikanti.) Máte tužby a cíle, je tak lehčí se s tím vyrovnat než když je vám 50 let. To už je těžší, není žádný motor, který by vás táhl vpřed, touhy.

2. Co Vám pomohlo se s tím vyrovnat?

Pavel: Práce, ačkoli i v současnosti přichází depresivní chvíle. A psychika je stále labilní.

Stanislav: Vidící holky, známí lidé, zábavy. Jako každý jsem se taky opíjel, jezdil na čundry. Mladí lidé si se mnou nedělali starosti.

3. Jak se změnili Vaše vztahy s okolím – s přáteli, rodinou, známými (pokud přišel o zrak během života)

Pavel: Vztahy se nezměnily, protože zrak odcházel postupně a okolí tak mělo možnost se s tím postupně smiřovat.

Stanislav: dospěláci se odtáhli, aby náhodou neurazili. Ze starých známých se část ztratila a zbývající část se do dnes vytratila také, ale přišli noví známí.

4. Co bylo potřeba udělat ve Vašem bytě, abyste zde mohl nadále žít?

Pavel: Moje manželka Pavla vidí a je mi velmi nápomocna. Proto nebylo třeba v domácnosti nic měnit.

Valéria: Nejsou nutné téměř žádné úpravy, zejména pokud máte alespoň zbytkový zrak. Občas „sociálka“ zaplatí úpravu kuchyně a výměnu dveří (posuvné), což ale většinou nebývá výhoda, zejména když bydlíte s ostatními vidoucími lidmi – dveře mají mnoho poloh se kterými nevidomý musí počítat. V bytě nevidomých je důležité, aby všechny věci měli své místo a dodržovali to všichni. Nevidomí se přece jen (většinou) často nestěhují – přece jen je složitější zvykat si na nové rozmístění pokojů, velikosti prostorů a rozmístění nábytku.

5. Co práce?

Pavel: Chodím do práce. Jsem živnostník a předsedou o.p.s. Práci mám stejnou, jakou jsem měl před slepotou. Náročné bylo naučit se ponovu s PC (např. naučit se psát všemi deseti) a změnit vizuální vjem na sluchový. I učení se Braillovu písmu nebylo lehké, protože mám už ztvrdlé ruce kvůli práci (čalouník) a nejsou tedy už tak citlivé.

Valéria: Chodím do práce, již od přestávání ze Slovenska – před 26 lety pracuji na stejném místě – ve státní sféře jako telefonistka. Nevidomí dostávají také důchod, ale je to almužna. Ani kombinace důchodu a platu není na velké vyskakování.

Stanislav: 23 let (do 1995) jsem pracoval v telefonní ústředně. Od 1991 hraju na ulici na harmoniku. Od tohoto roku mám živnostenský list na hraní na harmoniku. Mám přiděleno konkrétní místo, kde můžu hrát a jsem tam každý den minimálně 5 hodin, výjimkou není ani hraní od 9 - 22 hod. Přestože mám důchod, potřebuji se unavit, nechci sedět celé dny doma.

6. Studium – jaké možnosti jsou a s jakými omezeními, případně finanční náklady

Valéria: Jsou speciální školy – od základní až po vysoké, bohužel neznám nákladovost vysoké školy pro nevidomé. Nestudovala jsem VŠ. Hlásila jsem se na konzervatoř na klavír a na akordeon, ale pro velký zájem mě nepřijali, později jsem se již nehlásila). Střední a základní byly za socialismu zdarma (přece jen mi je již 49 let).

Stanislav: ještě vidící jsem vystudoval ZŠ 9 let, (od 4.4. jsem ležel doma, v srpnu šel na koupaliště, ale až večer, protože jsem se styděl jako slepec mezi lidmi na vesnici. Na vesnici je takový úraz těžší než ve městě, kde je určitá anonymita. Od 4.1. jsem začal studovat znovu 9. ročník, tentokrát už v Praze (protože na vesnicích školy pro nevidomé nejsou, jen v Praze. Z Chrudimi jsme se proto přestěhovali do Prahy. Když se moje mamka byla zeptat u doktorky jak dál, ta jí řekla, ať mě dá do ústavu v Ústí nad Labem..) a 9. ročník jsem opakoval právě kvůli čtení a psaní (nejdřív jsme rýpali písmena do tabulky přes filcovou šablonu, pak psali Kleinovým psacím strojem - ten jehličkama propichuje papír, takže to přečte i vidomý a nakonec Pichtovým psacím strojem - písmena se skládají z kombinace 6 bodů, které se vytlačído papíru - tj. braillovo písmo, a čtou se hmatem). Po ZŠ jsem vystudoval v Praze slepeckou střední ekonomku. Nevidomí se učí psát na klasické klávesnici od začátku.

7. Jak probíhá seznamování? Probíhá jen mezi nevidomými?

Pavel: Díky organizacím sdružující nevidomé je možné setkávat se jak s nevidomými, tak s vidícími, kteří se akcí také účastní. Bariérou je samozřejmě v kontaktu s lidmi to, že nevidomý se může spoléhat pouze na svůj sluch, nevidí druhému do očí a do tváře a je pro něj těžší pohybovat se v cizím prostředí.

Valéria: Seznamování probíhá zcela normálně a běžně. S manželem jsem se seznámila např. zcela náhodou ve vinárně na Národní třídě. Se současným přítelem to probíhalo podobně. Oba (manžel i přítel) vidí.

Stanislav: na společných akcích, kdekoliv. Neliší se od seznamování vidomých, akorát s tím rozdílem, že díky nevidomosti můžou „uniknout „zajímavé objekty.

8. Máte děti? Jak řešíte výchovu? Potřebujete nějak pomoci? Jak vysvětlujete dětem věci, které jste v podstatě nikdy neviděli?

Pavel: Mám 2 děti – syna a dceru a vnoučata. Všichni jsou zdraví. A ačkoli výchova mých dětí probíhala, ještě v období, kdy jsem viděl, myslím si, že výchova dětí nevidoucími rodiči je stejně tak dobře možná, jako výchova zdravými rodiči.

Valéria: Mám 2 syny – 24 a 22 let, oba vidí. Výchova dětí byla tak nějak samozřejmost, něco nového jako pro každého prvorodiče, ale vzhledem k tomu, že jsem nevidomá již od dětství, byla to samozřejmost a naprosto normální věc. Manžel zajišťoval materiální stránku, vše ostatní jsem zajišťovala já. Občas může být smíšené manželství (nevidomí a vidoucí) trochu komplikované – vidící jedinec nemusí druhého dostatečně respektovat, důvěřovat mu a snažit se řešit situace po svém bez ohledu na nevidoucího partnera. Vysvětluje situace jinak, než druhý partner apod.

Stanislav: slepé ženy nemají vůbec žádné potíže s dětmi (koupání, krmení, přebalování…). Výjimkou je například, když je potřeba přečíst stupně na teploměru, to se dá zajít k sousedce. Museli jsme být při výchově dětí důslednější, protože ty časem zjistí, že rodiče nevidí a začnou podvádět. Slepí rodiče se školou spolupracují úplně stejně jako vidící rodiče, doprovázejí děti na turistiku, zajišťují sběr papíru… Děti mi neříkaly, že by měly problémy ve škole, protože mají nevidomé rodiče (jednoho úplně a druhého se zbytky zraku). Děti jsme nezotročovali a nenutili je k doprovodům, jen občas, když je potřeba něco přečíst, vyřídit.

9. Co doprava?

Pavel: Doprava v Praze není pro nevidomé nejhorší, pokud dotyčný zná cestu. Ale i na neznámých trasách je možné se dobře zorientovat podle kompenzačních pomůcek (vysílačky, mobily…) nebo pomocí asistenční služby. Samozřejmě nezbytná je bílá hůl. V současnosti vnímám největší problém v nedostatečném ozvučení tramvají apod.

Valéria: Cestujeme často, po městě i do míst, kde to neznámen – pes nám často pomůže. V dnešní rekonstrukční době se v Praze nedá spoléhat ani na známé cesty a trasy. Občas cestujem i do zahraničí. Někteří i sami, ale povětšinou ve skupinách, se zájezdy pořádanými sdruženími nevidomých. Jinak se Praha poměrně snaží myslet na nevidomé občany – brejlovo písmo na zastávkách, hlášení stanic a čísel autobusů, značení přechodů a chodníků apod. Oproti tomu jiná města mají ještě mnoho co zlepšovat. Lidé jsou většinou velmi nápomocní, ovšem existují i výjimky – i mezi zaměstnanci DPP – např. mně jeden řidiči tramvaje přivřel ve dveřích a zlomila jsem si hůl. Ale v průměru a z obecného pohledu jsou lidé ještě vstřícní a pozorní. Já jsem se přestěhovala sama ze Slovenska, kde nebyl přizpůsobený systém vzdělávání a zaměstnanosti nevidomých. Ani přístup lidí z okolí mě nepřijali, v ČR jsem se setkala s jinou mentalitou – lidé tady mi jsou bližší. Jsou pozornější, ale i přesto nemám pocit, že bych zde byla méněcennou a že by si na mne lidé ukazovali apod. V ČR jsem již více než 26 let (více než polovinu života)

Stanislav: ve městě není žádný problém, když nevím, zeptám se lidí. Co není úplně dokonalé je třeba tramvaje - jsou různé modely a každý má jinak rozmístění sedadel či tlačítko na/u dveří. Také se mi stalo, že u mě stáli lidi a při příjezdu tramvaje tlačítko nezmáčkli. Lidé mě pouští sednout. Mladí lidé jsou ochotní. Jsou pozorní. Když jsem někde čekal, snad každou minutu se mě někdo mladý zeptal, jestli něco nepotřebuji. Ale za těch let se i vyskytly takové hlášky od lidí jako např.: Když seš slepej, tak seď doma na zadku! (to mi řekla starší pani na nádraží, když jsem se jí zeptal, kde je hlavní budova nádraží). Ptal jsem se na číslo přijíždějící tramvaje: Zavolej si z mobilu!. Nebo: Máš důchod, tak jezdi taxíkem! Ne vždy využiji nabídnutého místa. Když přijde člověk se psem k první sedačce v tramvaji - místo pro nevidomé, tak je i tak pustím sednout, aby psovi někdo nepošlapal packy. Nebo pouštím sednout lidi s berlemi. „Lidi jsou naučený využívat i to co nepotřebují.“ - např. každý si v MHD hned sedá.

10. Když potřebujete nějaké informace, jak je získáte a kde?

Pavel: Hodně na PC a internetu. Také v televizi

Stanislav: mám počítač se speciálním softwarem (na ten jsou dotace) a tak brouzdám po internetu. Hledám si tak spoje, když chci kombinovat např. autobus a vlak. Když chci nějaké jednoduché informace rychle, můžu zavolat na SONS - mají navigační službu od 10-22 hod. (volá se tam zdarma) a zjistím tam úplně všechno co člověk potřebuje. Poradili mi tam i kde mám koupit plavky, řekli telefonní čísla… Buď mi někdo řekne, že mám jet tímhle autobusem, tady vystoupit.. nebo mi někdo dělá doprovod nebo i jezdím někdy taxíkem nebo cestuji sám, podle toho co si zjistím (cestoval sám i na Slovensko nebo šel sám rybařit přes les - když dorazil k rybníku nahodil prut a lanko se mu zamotalo do větví, což dlouho rozmotával. Cestou zpátky v lese zabloudil a pak dlouho poslouchal zvuky aut, aby našel silnici a vymotal se).

11. Jak pozná které oblečení a které barvy k sobě patří?

Pavel: S tímto mi pomáhá moje žena.

Valéria: Se zbytkovým zrakem to není největší problém, ale existuje pomůcka, která rozeznává světlo a barvy, s hlasovým výstupem.

Stanislav: O oblečení se nestarám. Manželka mi vždy dá přes křeslo oblečení a já si ho pak vezmu. (má zbytky zraku proto může dát oblečení dohromady), ta také pere. Existují colortestery, které rozpoznají např. i světle/ tmavě modrou barvu, ale jsou drahé (cca 17.000 Kč, přispívá na něj stát).

12. Co je potřeba když jdete nakupovat a jak platíte?

Pavel: Nejpraktičtější je rozměnit si peníze na drobné(mince), které jsou dobře hmatově rozpoznatelné.

Valéria: Většinou platím kartou, ale někdy i penězi – existují dokonce šablonky na peníze (rozeznávání hodnot). Samozřejmě cvikem poznám peníze dle barvy (v případě zbytkového zraku), velikosti a tvaru mincí.

13. Jakým způsobem se stravujete? Vaříte si sám, nebo Vám někdo pomáhá?

Pavel: Vaří moje žena, já ne.

Valéria: K někomu může docházet asistent na pomoc téměř s čímkoliv. Musí se zažádat. Podmínky zcela ale neznám, nikdy jsem nežádala. Asistenti mohou být dobrovolníci, kdy se nic neplatí, nebo odborníci přidělení státem, kde se ale přispívá – výška závisí na tom, co vše asistent dělá (pomoc v domácnosti, nákupy, doprovod k lékaři…)

Stanislav: vařím já , při vaření nehraje zrak roli. Mám mluvící váhu. Při vaření slyšíte, cítíte. Za pomocí hodinek můžu odhadnout čas (mluvící nebo kde se odklopí sklíčko a hmatem najdou ručičky). Znám nevidomé holky, které výborně vaří všechny druhy jídel a hlavně i rychle.

14. Uvažoval jste někdy o slepeckém psovi? Pokud ano, už jste zkoušel podat žádost a jak to probíhá? Pokud už psa máte jak Vám to změnilo život? Jak náročné bylo jeho získání a skamarádění se?

Pavel: Uvažoval jsem o slepeckém psovi, ale mám co dělat sám se sebou, tak by toho na mě bylo hodně,když by ještě měl ovládat psa.

Valéria: V současnosti mám německého ovčáka – jsou jí 2 roky, předtím jsem měla necelé 3 roky labradora. Toho jsem měla od štěňátka. Nejdříve na tzv. předvýchově, následně šel do výcviku, po jehož dokončení mi byl „vrácen“. Měl ale vážnou nehodu a musel být utracen. Bohužel pes se stává „majetkem“ nevidomého až po 5 letech „užívání“, do té doby je majetkem státu. Vzhledem k tomu, že původní pes se 5 let nedožil, vymáhá na mě úřad nyní 130000,- jako náhradu za výcvik. Již několikrát jsem podávala proti tomuto postupu stížnost, ale zatím bezvýznamně. Do záležitosti se vložilo již i sdružení Světluška. Před několika měsíci jsem se obrátila na ombudsmana. Zatím žádná odezva – již od roku 2008. Současného psa jsem získala od cvičitelky původního. Slepečtí psi nejsou 100% spolehliví a poslušní, jak jsem si vždy myslela. Uznávám osobnost i u psů. I oni mají dny, kdy nechtějí poslouchat a trucují. Také se jim ne vždy líbí všichni lidé nebo ostatní slepečtí psi.

Stanislav: 30 let jsem měl psa ale už dalšího nechci. Jsem líný a starý. Mám také zdravotní potíže a když jsem pak v nemocnici mám o svého psa strach. Pes je „pomocník k nezaplacení“, mohl jsem s ním jít kdykoliv. Chodil jsem s ním rychleji a bezpečněji. Mohl jsem si s ním povídat, rozuměl i intonaci hlasu a poznal náladu - „je to nádherný“. Ale musí se krmit, česat, otázka je co s ním, když jsem jel někam na dovolenou. Někde mi říkali „Nelezte sem se psem!“, „Držte si ho!“ a taky z něj padá bláto. Pro chůzi se psem musí mít nevidomý zvládnutou trasu, aby mohl psovi říkat/ naznačovat vpravo/ vlevo.. Předem se vyplní dotazník na pohlaví psa, rasu, jestli má chodit vlevo nebo vpravo, jestli bude chodit v městě, jak bude zatěžovaný - sedí-li někdo pořád doma nebo chodí do zaměstnání, má-li být pes naučený na slepice, kočky.. Výcvik trvá asi 9 měsíců a psa dostane nevidomý asi ve stáří 1 roku. Pes je chápán jako pomůcka a tak jde kdykoliv vrátit. Taková věc je ale pro psa těžká, když si už zvykl na pána. Rychlost přidělení psa záleží na tom, kolik je zájemců.

15. Používáte nějaké pomůcky? Co by Vám ještě jako pomůcka vyhovovalo, ale na trhu to není nebo je to pro Vás nedostupné?

Pavel: Používám PC, záznamník, speciální hodinky a mluvící váhu

Valéria: Používám mobil s hlasovou volbou. Čte i nabídky a menu. Nahrané knihy. Knihy psané brejlovým písmem. Speciální PC se čtecím zařízením. Slepeckou hůl a asistentského psa. Ostatní příliš nevyužívám a ani mi nic nechybí.

Stanislav: Spíš bych určitě žasnul, co všechno za pomůcky je na trhu, ale já toho moc nepotřebuji. Využívám mluvící mobilní telefon, PC se speciálním softwarem, elektronický záznamník. Mám také slepeckou hůl a dříve psa. PŘEDSUDKY, POVĚRY

16. Posuzujete lidi podle jejich hlasu?

Pavel: To je jediná, ale nedostatečná možnost. Například při přijímacích pohovorech je důležité vidět člověku do tváře, na jeho gesta a postoje. Při slepotě může člověk pouze posuzovat intonaci apod., což lze lehce oklamat.

17. Setkáváte se s nějakými jinými klišé, předsudky, všeobecně známými fakty, které se říkají nebo pojí s nevidomými?

Pavel: Není pravda, že se člověku zlepší sluch apod. Ale určitě člověk tyto nezrakové smysly více vnímá a užívá.

Valéria: Takhle bych o tom nemluvila. Nic mě zrovna nenapadlo. Jen možná obtíže, při hledání práce. Zaměstnavatelé nechtějí přijímat nevidomé a ještě k tomu ženy. Ani návrat po mateřské dovolené nebyl snadný. Opět i zde záleží na lidech, které máte kolem sebe a zejména nad sebou. Musíte si dávat větší pozor na jednání s lidmi a zejména na dohody které podepisujete apod.

18. Co děláte ve volném čase?

Valéria: Hraji laserové hry – střelba z pistole, lukostřelba apod. Také chodím do pěveckého sboru, na kuželky, pletu, čtu zvukové knížky, občas i knížky v brejlovém písmu, ale při delším čtení vzniká nepříjemný tlak na oči. Jo a také se učím na PC

19. Brailovo písmo

Valéria: Učím se ho od malička. Pro ty, kteří jsou nevidomí od narození, je to v tomto ohledu snazší. Pokud oslepli během života stane se, že se Brailovo písmo nenaučí nikdy.

20. Financování života nevidomých

Pavel: Zdá se mi, že sociálka přispívá až moc. Potom totiž firmy, vyrábějící kompenzační pomůcky uměle navyšují ceny.

21. Je něco na co byste rád upozornil?

Stanislav: „Všechno můžete dělat jako nevidomý, je moc málo věcí, které jdou dělat jen se zrakem - např. řízení auta.“ „Není lepší nebo horší vada (nevidět, neslyšet, cukrovka….“, „Zaplať pánbůh za slepotu“ nechtěl bych být “cukrovkářem“, nemohl bych tak jíst, co chci. Postižení toho často v životě dosáhnou více. Vidící člověk (podle naší hantýrky „viďoch“) po prvním neúspěchu je schopný skočit z mostu.

Knihy:

• HUBINKOVÁ A KOL., Zuzana. Psychologie a sociologie ekonomického chování. Praha : Grada Publishing, 2008. 277 s.
• KRCHŇÁK, Rudolf. Nevidomí známí, neznámí. Praha : Achát, 1992. 144 s.
• MICHÁLEK, Miroslav; FRANCOVÁ, Pavla; JAKEŠ, Jan. Nevídáno. Praha : Okamžik, 2002. 156 s.
• PEŠOVÁ, Ilona. Poradenská psychologie pro děti a mládež. Praha : Grada Publishing, 2006. 150 s. ISBN 80-247-1216-4.

(Pozn.: u některých knih nejsou vedeny informace o pořadí vydání a ISBN.)

Internetové zdroje:

• BROŽOVÁ, Martina. Život ve tmě [online]. 17.11.2008 [cit. 2010-12-01]. Dostupné z WWW: <http://www.zivotvetme.cz/>.
• CERHA, Josef. Rady průvodcům nevidomých [online]. 2004 [cit. 2010-11-10]. Dostupné z WWW: < http://www.tyfloservis.cz/rady-pruvodcum-nevidomych.php>.
• ČIHAŘ, M. Kompenzační pomůcky pro nevidomé [online]. [cit. 2010-11-28]. Dostupné z WWW: <http://www.multiweb.cz/koponev/>.
• ICTKP pro zrakově postižené [online]. (PDF) [cit. 2010-12-03]. Dostupné z WWW: <http://www.helpnet.cz/data/articles/down_18076.pdf>.
• IS BraillNet - pomůcky - výsledky vyhledávání [online]. c1995 [cit. 2010-11-28]. Dostupné z WWW: <http://is.braillnet.cz/pomucky_vypis.php?name=&aid%5B%5D=3&spe%5B%5D=2>.
• Kompenzační pomůcky |Blind friendly Web [online]. c2000 [cit. 2010-11-28]. Dostupné z WWW: <http://blindfriendly.cz/kompenzacni-pomucky>.
• Kompenzační pomůcky a právní předpisy [online]. [cit. 2010-11-28]. Dostupné z WWW: <http://www.lorm.cz/download/HMN/obsahCD/kompenzacni-pomucky.html#pichtuv-psaci-stroj>.
• KOVAŘÍKOVÁ, Pavla. Pavla Kovaříková - Nevidomí o sobě [online]. Září 2010 [cit. 2011-01-06]. Dostupné z WWW: <http://pavla.wu.cz/texty/nevidomi_o_sobe.htm>.
• KOVAŘÍKOVÁ, Pavla. Za zeptání nic nedáte aneb jak vidím svět, když nevidím [online]. 2006 [cit. 2011-01-06]. Dostupné z WWW: <http://pavla.wu.cz/texty/za_zeptani.htm >.
• MATYSKOVÁ, Kateřina. Nevidomí mezi námi [online]. 16. 4. 2009 [cit. 2010-11-28]. Dostupné z WWW: <http://www.nevidomimezinami.cz/main/nevidomimezinami/Texty/Bez_zraku/Jak_na_to/bez_zraku.wiki>.
• MICHÁLEK, Miroslav. Nevidomí a bílá hůl [online]. 2007 [cit. 2010-11-10]. Dostupné z WWW: <http://www.nevidomimezinami.cz/main/nevidomimezinami/Texty/Bez_zraku/Jak_na_to/Nevidomy_a_bila_hul.wiki>.
• Pomůcky/ Jak získat pomůcky [online]. c2007 [cit. 2010-12-03]. Dostupné z WWW: <http://www.helpnet.cz/kompenzacni-pomucky/jak-ziskat-pomucky>.
• MLÝNKOVÁ, Mgr. et Mgr. Jana. Pečovatelství 2. díl : učebnice pro obor sociální péče – pečovatelská činnost [online]. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, 2010 [cit. 2011-01-06]. Dostupné z WWW: <http://books.google.com/books?id=Jd1RdgLqo5MC&pg=PA132&dq=problematika+nevidom%C3%BDch&hl=cs&ei=qLclTamDPI694AbljeSjCg&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=4&ved=0CDIQ6AEwAw#v=onepage&q&f=false>. ISBN 978-80-247-3185-8.
• RACEK, Lukáš. Metodický portál RVP - Modul články: Svět nevidomých [online]. 25. 6. 2009 [cit. 2010-12-01]. Dostupné z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/S/3178/SVET-NEVIDOMYCH.html/>.
• SONS ČR - Výcvikové středisko vodících psů [online]. c2002 [cit. 2010-11-28]. Dostupné z WWW: <http://www.sons.cz/psi/>.
• SUKOVÁ, Lenka. Kompenzační pomůcky se zaměřením na postižení zraku [online]. 2003 [cit. 2010-12-01]. Dostupné z WWW: <http://www.fi.muni.cz/usr/jkucera/pv109/2003/xsukova03.htm>.
• SVVP, Středisko výcviku vodících psů [online]. [cit. 2010-11-25]. Dostupné z WWW: <http://www.vodicipsi.cz/jakziskatpsa.htm>.



Počet shlédnutí: 114