Nina Cihlářová, Tereza Tothová, Kateřina Kohoutová, Andrea Štolfová. 2009.

Moldávie, která je někdy také nazývaná Moldavsko nebo Moldavská republika je vnitrozemský stát, který leží mezi Ukrajinou a Rumunskem. Oficiálně zde žije asi 4 miliony obyvatel, ale ve skutečnosti velká část z nich opouští na určitou dobu své domovy a odjíždí pracovat za hranice (např. do Ruska, Itálie, České republiky,..). Úředním jazykem je zde moldavština, která je velice podobná rumunštině. Bez problému se zde domluvíme i rusky a hodně nápisů je v azbuce. Kromě Moldavanů tady najdeme pestrou škálu národností. Velké zastoupení mají lidé rumunského původu, Ukrajinci, Bulhaři, Gagauzové a můžeme se setkat i s obyvateli s českým původem. Většina věřících v Moldávii vyznává pravoslavnou víru.

Platí se zde měnou zvanou leu, v množném čísle lei. Ta má hodnotu asi 1,55 Kč. Na naše poměry se tu dá žít velmi levně, u většiny výrobků a služeb jsou ceny nižší než u nás. Např. voda 1,5l za 6 lei, MHD 1-3 lei, těstoviny 10 lei, 16 % víno od 35 lei, cigarety moldavské výroby pořídíme od 3 lei. Ale pro občany Moldávie, kteří mají velmi nízké platy a důchody (425 lei/měsíc, pro životní minimum je třeba ale 1 100 lei/měsíc) to tu až tak levné není.

V současnosti Moldávie patří mezi nejchudší země Evropy. Je patrná snaha o drobné podnikání, země je ale závislá na dovozu energie a surovin z Ruska, protože sama tyto zdroje nevlastní. Produkuje se zde hlavně ovoce, zelenina, tabák a víno. Vývoz ale není příliš velký. Chybí zpracování zmíněné produkce. Infrastruktura je nedostatečná. V zemi je podle neoficiálních odhadů 25% nezaměstnaných. Pracující mají velmi nízké příjmy. Z tohoto důvodu velká část obyvatelstva odjíždí za prací do zahraničí. Pouze hlavní město Kišiněv je na tom oproti zbytku země ekonomicky lépe. Moldávie není ani příliš velkým lákadlem pro turisty, není tu mnoho historických památek ani přírodních úkazů.

Podnebí je v Moldávii teplé a suché. Zimy jsou zde krátké a mírné, nejnižší teploty bývají kolem -15°C. Léta jsou velmi suchá a horká s teplotami až 40°C. Proto se obyvatelé často potýkají se špatnou úrodou.

Jak již bylo řečeno, infrastruktura je nedostačující. Železniční síť není moc hustá. Proto po cestování je lepší využít autobusy nebo minibusy. Některé z nich jsou novější a moderní (např. Karosa s českými nápisy na nouzové otvírání dveří s plazmovou obrazovkou), ale můžeme se zde setkat i s velmi starými modely ve špatném stavu, ve kterých vám připadá, že je výfuk zaveden přímo do autobusu. Lidé si zde příliš nepotrpí na zastávky, ať už ve městě nebo v meziměstských spojích. Stačí si stoupnout k silnici a mávnutím ruky autobus zastavit. Při vystupování řidič zastaví v podstatě kdekoliv si řekneme. Spoje bývají narvané k prasknutí, ale na delší cesty je možné si koupit jízdenku, která je zároveň místenkou, předem.

Když projíždíme Moldávií, naskytne se nám typický pohled v podobě rovné suché krajiny, zničených silnic a betonových budov a památníků v komunistickém stylu. Na druhou stranu se ale můžeme kochat krásou rozlehlých vinic a roztomilých chaloupek s okouzlujícími vyřezávanými štíty. Většina z nich je alespoň z části modrá, tato barva je pro moldavské vesnice typická. Často také můžeme vidět vůz tažený koněm nebo oslem, houfy hus podél silnice nebo volně se pasoucí koně a kozy na rozlehlých pastvinách.
Ve městech převládají šedé betonové budovy. Jsou ale vybavena obchody, restauracemi, internetovými kavárnami a hotely. Obchody s potravinami mají často 24 hodinovou otvírací dobu. Dobře zde také fungují taxislužby.

V Moldávii žijí čeští krajané především v obci Holuboje (též Huluboaia či Goluboje). Ta se dříve nazývala Novohrad a leží asi 25 km od okresního města Cahul. Další Čechy můžeme najít také přímo v Cahulu nebo v hlavním městě Kišiněv.

Holuboje založilo v 80. letech 19. století 153 Čechů, kteří sem přišli z z Čechohradu na jižní Ukrajině. Tam tito Češi přišli z různých koutů Čech, např. z České Třebové nebo Žamberka. Protože na Ukrajině byl nedostatek půdy k osazení, přemístili se migranti v čele s rolníkem Josefem Koštou a učitelem Horákem do Besarábie a založili zde osadu Novohrad. V roce 1912 byla vesnice přejmenována na Holuboje, což znamená holubice nebo také modrý. Na vesnici v průběhu historie působily různé vlivy, protože Moldávie byla nejprve po 1. světové válce připojena k Rumunsku a během 2. světové války roku 1941 k Sovětskému svazu.

Pro české migranty byl začátek budování vesnice těžký. Od statkáře Romaněnka měli slíbenou úrodnou půdu, ale přišlo zklamání – místo polí dostali les, který museli nejprve vymýtit. Navíc Romaněnko zemřel dříve, než na sebe noví vlastníci půdy pozemky stačili přepsat. Proto pak měli velké problémy s Romaněnkovým synem, který jim právo na jejich nový majetek upíral. Nakonec ale dosáhli svého a vesnice se začala pomalu vzmáhat. Roku 1901 začali Češi v Holuboji dokonce stavět vlastní školu. Až do první světové války se v ní ale učilo jen rusky. Je zajímavé, že během války tu byli internováni čeští zajatci, kteří tu hned založili ochotnické divadlo a sehráli několik představení v češtině. Od roku 1918, kdy patřila Moldávie Rumunsku, se ve škole učilo rusky a rumunsky, později jen rumunsky. Až v roce 1934 tu úřady z Bukurešti povolily otevřít českou školu. Od roku 1941 patřila Moldávie k Sovětskému svazu, v této době se vesnice rychle rozvíjela. V dnešní době, kdy se celá Moldávie snaží fungovat jako samostatný stát, je na tom Holuboje stejně jako ostatní vesnice špatně. Je zde velká nezaměstnanost a velké množství obyvatel (i s českým původem) se stěhuje za prací do větších měst nebo do zahraničí.

Ve vesnici Holuboje kromě Moldavanů a Čechů žijí komunity Ukrajinců, Bulharů, Rusů a Gagauzů. Čeští krajané a jejich potomci jsou na svůj původ velmi hrdí a vřele vítají každého „živého Čecha“, který překročí jejich práh (pak se tím také patřičně chlubí). Češi v Holuboji často pořádali různé kulturní akce (od divadelních představení, výstupů orchestru až po tradiční oslavy svátků), na které se sjížděli všichni z okolí. V březnu roku 2004 byl registrován český spolek „Novograd“ v jehož čele stojí pan Ivan Lauda. Spolek má přes 120 členů, mezi kterými však nejsou jen Češi. Cílem spolku Novograd je udržení a obnovení české kultury, tradic a jazyka. Přes rok na zdejší škole funguje „Kroužek českého jazyka Novohrádek“ a o prázdninách do Holuboje již několikátým rokem dojíždí čeští studenti, kteří mají pod taktovkou letní kurzy (což je skvělá příležitost pro děti, které tráví prázdniny u babiček na vesnici, aby se v češtině procvičili).
Místní lidi živí hlavně jejich vlastní hospodářství (chov domácích zvířat, pěstování kukuřice a vína, rajčat…). Do vesnice vás za 7 lei (cca 10 Kč) doveze stařičký autobus z Cahulu – nemusíte se bát, že Holuboje minete, je to totiž konečná. Rozdíl mezi úrovní města a vesnice je obrovský. Zatímco v Cahulu najdete internetové kavárny, multikino a drahé hotely, v Holuboji má přívod vody do domu asi jen dvacet domácností. Na cestě k Holuboji se vám naskytne typický pohled – rovná suchá krajina, zničené silnice, betonové budovy a památníky v komunistickém stylu.
Okolí Holuboje má ale své kouzlo – rozlehlé vinice a roztomilé chaloupky s nádhernými vyřezávanými štíty, vozy tažené koněm nebo oslem, houfy hus podél silnice nebo volně se pasoucí koně a kozy na rozlehlých pastvinách.



Počet shlédnutí: 82