Zpracování informací

Pro zpracování informací u vědecké práce se používají vědecké metody. Metodami se rozumí promyšlené, objektivně správné postupy nebo systémy postupů, které umožňují nalézt či objasnit vědecký poznatek nebo zákonitost. Tyto metody jsou členěny dle typu vědeckého postupu na empirické a teoretické.

Empirické metody používají principy založené na zkušenostech, tzn. již používané a vyzkoušené postupy bádání, např. pozorování, měření, experiment. Oproti tomu obecně teoretické metody jsou považovány za univerzální teoretické postupy vědecké práce. Řadíme mezi ně: analýzu, syntézu, indukci, dedukci, generalizaci, abstrakci, komparaci a analogii. V této práci se zaměříme na skupinu teoretických metod a některé z nich si podrobněji představíme.

= rozklad dané události nebo jevu z hlediska příčin a důsledků a jejich jednotlivých prvků a taktéž jejich vstupů a výstupů, postup od abstraktního ke konkrétnímu

Varianty analýzy:

• klasifikační – sRpování prvků do tříd a množin
• vztahová – zjišťuje (statistickou, funkční či korelační) závislost nebo nezávislost mezi jevy či objekty
• kauzální – vyhledává příčiny jevů
• systémová – zkoumání s cílem pochopit a vysvětlit daný jev či objekt

= spojování či skládání jednotlivých částí v celek, při kterém se sledují souvislosti mezi jednotlivými částmi. Z těchto souvislostí se posléze odvozují vnitřní zákonitosti fungování a vývoje jevu nebo objektu bádání. Při syntéze se na základě výchozích zjištění formulují závěry.

Analýza a syntéza jsou protikladné způsoby zkoumání, které se ve skutečnosti doplňují (velmi často není možné provést jednu bez použití druhé). Souhrnně bývají nazývány analyticko-syntetickými poznávacími postupy.

= metoda zobecnění, při které se zjištěná vlastnost či informace o jednotlivci či malé skupině přisuzuje širší skupině jevů či objektů

= odhlížení od nepodstatných vlastností zkoumaného jevu či objektu a zaměření se na vlastnosti obecné a podstatné, což umožňuje zjistit obecné vlastnosti a vztahy a objasnit podstatu jevu

- může být východiskem pro srovnání či zobecnění, také umožňuje vrátit se ke konkrétnímu, k empirii, k pokusu

= srovnávání jevů či objektů za účelem stanovení jejich shod a rozdílů

2 typy:

• za účelem vytvoření, ověření nebo zdůvodnění vlastního stanoviska
• pro měření, zjišťování, objektivizaci a hodnocení dosažených výsledků

- je vyvratitelnou vědeckou metodou a sama o sobě nelze použít jako přímý vědecký důkaz

= obdoba, nebo-li shodnost některých zjištěných vlastností mezi netotožnými předměty, objekty či jevy

Analogie umožňuje pochopit:

• neznámé pomocí známého
• závěry jsou pravděpodobné a vyvratitelné
• metoda se využívá zejména v modelech

Logika

- význam slova logika pochází z řeckého slova logos (slovo, řeč), toto slovo bylo uměle zavedeno stoickou školou ve 3. stol. př. n. l., starověký Řek ho používá pokud mluví o jazykové argumentaci

• formální - nauka o vyplývání, respektive o formách platných úsudků, chápaných jako případy vyplývání závěru premis, formální jazyk
• neformální - vznikla přibližně v 70. letech 20. stol. jako vymezení vůči formální logice; logika jako disciplína objasňující principy argumentace v přirozeném jazyce

Úsudek

= u pravdivých předpokladů (premis) soudíme, že je pravdivý i závěr

(lat. deductio – odvození)

Zjednoduše se dá říci, že usuzujeme z něčeho obecného na něco zvláštního. Jestliže víme, že všechny sudé číslovky nebo číslovky končící nulou jdou dělit 2, pak nutně lze dělit 2 i číslovku 1046, i když jsme to nemuseli v praxi zkoušet.

Dedukcí se obvykle rozumí usuzování od obecných předpokladů (premis) k závěru z těchto předpokladů vyplývajícího, přičemž odvozování je jisté, nikoliv jen pravděpodobné. Jde tedy o základní postup při dokazování.

Avšak mnohem přesněji je dedukce vyvozováním nových tvrzení při dodržování pravidel logiky. Termín dedukce je užíván buď pro deduktivní usuzování nebo pro deduktivní metodu.

Deduktivní usuzování:

- naplňuje požadavek dospívání k pravdivým závěrům máme-li jako výchozí bod pravdivé předpoklady. K tomu, abychom mohli zjistit zda deduktivní usuzování bylo správné, je zapotřebí prozkoumat inferenční schéma, jehož užitím byl závěr vyvozen. Formálně logické inferenční schéma má následující podobu: - v předpokladech a závěru nevystupují jiné než logické konstanty - každý soubor proměnných hodnot, který splňuje předpoklady tohoto schématu, splňuje také jeho závěr.

O deduktivním usuzování hovoříme také tehdy, postupujeme-li od důvodu k důsledkům. Jestliže důvody jsou tvořeny větami, které jsou uznávány za pravdivé, pak za pravdivé jsou také uznány i jejich důsledky.

Příklad:

1. Každý hřib satan je jedovatý.
2. Houba, kterou jsem našel je hřib satan.
3. Houba, kterou jsem našel je jedovatá!

Deduktivní metoda:

jde o metodu budování deduktivních systémů. Výstavba deduktivních systémů je možná dvojím způsobem, jednak na základě tzv. přirozené dedukce, a jednak axiomatickou metodou.

V deduktivních systémech vytvářených na základě přirozené dedukce je logika pojata jako systém pravidel, z nichž některá jsou prvotní a jiná odvozena. Jak již termín přirozená dedukce naznačuje, některá z těchto pravidel jsou blízká intuitivnímu, prelogickému tušení deduktivní metody.

Systém přirozené dedukce vychází z několika jednoduchých dedukčních (odvozovacích) pravidel, která se považují za výchozí a která se proto nedokazují. Na základě těchto výchozích pravidel se pak dokazují další složitější dedukční pravidla.

Axiomatická metoda:

Rozlišují se tyto etapy výstavby deduktivního systému:

- deduktivní systém v předaxiomatické intuitivní podobě, - deduktivní systém v axiomatické podobě, neformalizovaný, - deduktivní systém v axiomatické formalizované podobě.

Dosažení jednotlivých etap výstavby deduktivního systému je dáno povahou předmětu vědní oblasti, která je takto budována. Z logického hlediska nejdokonalejší je podoba zformalizovaného axiomatického systému. Tato podoba však není univerzálním cílem všech vědních oblastí, kde se snažíme využít deduktivní metodu.

Axiom znamená tvrzení, které se předem považuje za platné a proto se nedokazuje Každý axiomatický systém se skládá ze souborů axiomů, ve kterých je obsažena celá vědecká teorie. Nejdůležitějším přínosem axiomatických metod je to, že celý obsah vědecké teorie lze vyjádřit několika jednoduchými větami. Základní myšlenka axiomatizace je, že existuje celá řada axiomatizovaných vědeckých systémů. Každý z těchto systémů se zabývá jinou problematikou. Pokud jsou ale tyto systémy správně vybudovány, pak mají něco společného.Tím společným však nemůže být jejich obsah, ale jejich forma. Obsahem se liší.

Ale abychom mohli formulovat i obecné věty, musíme si stanovit syntaktická pravidla. Ta nám umožní převádět axiomy na teorémy (méně obecné věty). Těmto pravidlům se říká pravidla odvozování.

Filosofové a matematici se indukcí začal zabývat až dlouho poté, co rozebrali dedukci. Podle jejich soudu totiž nebyla natolik závažná, ačkoliv induktivně uvažuje téměř každý lidský jedinec.

Indukce je jedním z typů logického myšlení. Závěry těchto myšlenek bývají bohatší než v případě deduktivního usuzování.

Premisami induktivních argumentů bývají zpravidla samostatné výroky – výroky o jednotlivých předmětech shrneme do jednoho obecně platného závěru, který je velmi pravděpodobně pravdivý - argument je buď silný, tzn. úspěšný nebo slabý, tj. neúspěšný.

Avšak je podstatné rozlišovat induktivní a pseudoinduktivní argumenty - pseudoinduktivní argumenty jsou v podstatě deduktivní podstaty, jelikož v závěru nelze nalézt více informací než v premisách.

Typy induktivních argumentů:

• Induktivní zevšeobecnění – od konkrétních informací o jednotlivcích k obecně závěrům o celé skupině (část vzorku populace P má vlastnost F → závěr – část celé populace P má vlastnost F)

• Statistický sylogismus – obrácený postup než u induktivního zevšeobecnění; ze všeobecného výroku se odvozují jednotlivé výroky (nejde ale o deduktivní výrok, protože tento výrok by neměl vyplývat ze všeobecného výroku – např. část populace P má vlastnost F, individuum I patří do populace P ⇒ je pravděpodobné, že I má vlastnost F)

• Jednoduchá indukce – podobná jako statistický sylogismus (část populace P má vlastnost F, individuum z jiné části populace P ⇒ individuum z populace P má vlastnost F)

Anglický filosof, politický ekonom a politik John Stuart Mill vypracoval standardní metody indukce, tzv. kánony indukce. Ty slouží k nalézání podmínek výskytu nějakého jevu (příčinnost jako podmíněnost jevu). Podmínky dělíme na postačující (tj. úplné) nebo nutné (tj. nezbytné, částečné). Zjišťují pouze podmíněnost (nelze jimi rozlišit příčinu od účinku).

• Metodu shody - příčinou nebo účinkem daného jevu je jedna společná okolnost, ve které se všechny případy (2 a více) shodují

• Metodu rozdílu - příčinou, nezbytnou částí příčiny nebo účinkem zkoumaného jevu je jediná okolnost, kterou se odlišují případy v nichž se zkoumaný jev vyskytuje a nevyskytuje (tzn. všechny ostatní okolnosti mají společné)

• Spojenou metodu shody a rozdílu - příčinou, nezbytnou částí příčiny nebo účinkem zkoumaného jevu je okolnost, kterou se od sebe liší 2 soubory případů, kdy 1. soubor obsahuje 2 nebo více případů v nichž se jev vyskytuje a mají pouze jednu okolnost společnou zatímco v 2. souboru o 2 nebo více případech se jev nevyskytuje a jednotlivé případy nemají nic společného mimo absence společné okolnosti z prvního souboru.

• Metodu zbytků - účinkem zbývajících předchůdců je zbytek jevu, který dostaneme pokud odečteme od jevu jisté předchůdce (tzn. část jevu, která z předchozích indukcí vyšla jako účinek)

• Metodu souběžných změn - jev, který se mění jakýmkoliv způsobem při změně jiného jevu nějakým zvláštním způsobem, je příčinou nebo účinkem tohoto jevu, nebo je s ním spojen skrze fakt příčinnosti (zvláštní změna u 1. jevu způsobí jakoukoliv změnu 2. jevu)

• CMOREJ, P. Úvod do logické syntaxe a sémantiky. Praha: Triton, 2002. 232 s. ISBN 80-7254-294-X.
• FAJKUS, B. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2005. 368 s. ISBN 80-200-1304-0.
• HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha. Portál, 2005. 407 s. ISBN 80-7367-040-2.
• OCHRANA, F. Metodologie vědy. Úvod do problému. Praha: Karolinum, 2009. 156 s. ISBN 978-80-246-1609-4.
• PEREGRIN, J. Logika a logiky. Systém klasické výrokové logiky, jeho rozšíření a alternativy. Praha: Academia, 2004. 208 s., ISBN 80-200-1187-0.
• POPPER, K. R. Logika vědeckých bádání. Praha: Oikoymenh, 1997. 617 s. ISBN 80-86005-45-3.
• SURYNEK, A.; KAŠPAROVÁ, E.; KOMÁRKOVÁ, E. Základy sociologického výzkumu. Praha: Management Press, 2001. 228 s. ISBN 80-85850-58-3.

—-

Počet shlédnutí: 75