PROFIL ČESKÉHO KATOLÍKA

Česká republika je považována za ateistickou zemi, přesto zde má Římskokatolická církev velkou tradici. Snad každý Čech byl alespoň jednou za svůj život v římskokatolickém kostele, každého se dotýká doba adventu a v neposlední řadě jsme obklopeni informacemi z médií, které se týkají křesťanského náboženství, konkrétně například papeže. Proto je zajímavé zaměřit se více na toto náboženství. Důležité je uvědomit si, že ne každý věřící dodržuje stejné rituály, někteří věřící navštěvují kostel každý den, někteří navštěvují kostel jenom v neděli a někteří se třeba modlí pouze doma. Z tohoto důvodu jsme se rozhodly zaměřit na vybrané respondenty a zjistit, jakým způsobem prožívají oni své náboženství.

Cílem práce je odpovědět na výzkumnou otázku: Jak vypadá život římskokatolického věřícího žijícího na území České republiky? a vytvořit tak profil běžného českého katolíka. Dílčím cílem je tedy zjistit konkrétní projevy (vnitřní i vnější) katolické víry, k čemuž slouží především následující podotázky.

Podotázky:

1. Jaké tradice katolíci žijící v České republice dodržují?
2. Jak se jejich víra projevuje v běžném životě?
3. Jaký vliv má příslušnost k tomuto náboženství na mezilidské vztahy?

Prvotním krokem pro zpracování semestrální práce bylo zvolení samotného tématu (náboženství) a následné vymezení hlavní výzkumné otázky a podotázek udávajících základní směr práce. Poté následovala snaha o získání alespoň dvou požadovaných respondentů, kteří byli ochotni zodpovědět týmem zvolené otázky a vyhovovali tématem daným kritériím (římští katolíci žijící na území České republiky).

Nejprve byly ve výzkumu použity kvantitativní metody, konkrétně studium dokumentů, jež se zabývá tématikou Římskokatolické církve. Tato část výzkumu byla velmi důležitá, protože zde byly získávány základní informace o církvi, jejích zvycích a možných vyznáních, které pak byly použity jako východisko pro další postup výzkumu. Veškeré použité zdroje byly dobře dostupné, srozumitelné a čitelné. Ze získaných informací poté byly vytvořeny otázky pro polostandardizované rozhovory s respondenty, kteří se hlásí k Římskokatolické církvi.

Během rozhovorů byly pokládány základní otázky, které poté pomohly k zodpovězení výzkumné otázky a podotázek. K dalšímu doplnění získaných informací byly použity doplňující otázky, což je také podstata polostandardizované formy rozhovoru. Rozhovory s respondenty se odehrávaly osobně, s cílem poznat také jejich osobnost a vystupování. Při hledání odpovídajících respondentů narazil výzkumný tým na nečekaný problém, kterým byla částečná neochota oslovených osob k poskytnutí rozhovoru. Většina potencionálních respondentů si přála zůstat v naprosté anonymitě a poskytnutí rozhovoru na téma jejich víry odmítla. Oba dva výslední respondenti byli nakonec získáni z okruhu přátel a známých členek týmu. S jedním z respondentů se tazatelkám nakonec dokonce vyskytla i možnost zúčastnit se některých římskokatolických akcí.

Základní informace o získaných respondentech jsou uvedeny v následující tabulce.

Tabulka 1 – Přehled respondentů¹⁾

Výsledky z rozhovorů s respondenty byly následně zobecněny a literární text obohacen o výpovědi respondentů. Odpověď na hlavní i dílčí výzkumné otázky lze potom nalézt prostřednictvím konečného zobecnění v závěru této semestrální práce.

Křesťanství a katolická církev je velmi populárním tématem u mnoha autorů napříč kontinenty. V evropském, a současně tedy i českém, prostředí se publikace ve velké míře zabývají především dějinami a s nimi spojeným šířením katolické církve. Existuje mnoho definic katolicismu i úvah ohledně toho, kam směřuje katolická církev a jak se postupem času proměňuje. Konkrétní projevy (vnitřní i vnější) a styl života katolíků na určitém území však takto uceleně zpracovává jen několik málo autorů.

Podle Cunninghama²⁾ definují katolickou církev tři zásadní znaky - přímé a úplné vyznávání víry, které křesťanům předali první apoštolové, úplný svátostný život a posvátný biskupský stav, který převzal úřad církve od apoštolů a jehož příslušníci jsou v bratrském spojení jak jeden s druhým, tak i s římským biskupem neboli papežem. Přímé a úplné vyznávání víry znamená opatrování a šíření toho, co Kristus předal svým následovníkům, prostřednictvím biblického svědectví a taktéž skrze neměnné učení církve a jeho vyznání víry. Úplný svátostný život představuje obřady stanovené Kristem a péči o křesťanský náboženský život. Biskupové jsou bráni jako nástupci Ježíšových apoštolů, katolíci tento stav nazývají jako posvátný biskupský stav. Každý z biskupů je obklopen vlastní místní církví a stejně tak udržuje společenství s ostatními biskupy. Věřící katolíci jsou členy katolické církve, všechny spojuje to, že jsou pokřtěni, vyznávají stejné morální zásady a stejná pravidla víry, dodržují společný liturgický život a plní stejné evangelické příkazy. Katolická církev je tam, kde reálně fungují tyto tři prvky. Katolická církev klade důraz na větší jednotu církve, nikoliv na vzájemné odlišnosti. Snaží se o komunikaci s jinými křesťanskými skupinami. Většina osob, vyznávajících katolickou víru, prožívá svůj církevní život v rámci farnosti nebo místního katolického společenství. Farnost se pro katolíky stává místem, kde jsou pokřtěni, kde se seznamují se svou vírou, kde se zúčastňují bohoslužeb, kde vstupují do manželského svazku se svým partnerem a také místem, kde se odehrává jejich pohřební mše.

Známý americký politolog a teolog Michael Novak se ve svém díle Vyznání katolíka³⁾ zabývá zvážením vlastní víry. Vyznává zde svou lásku k nauce svatého Tomáše Akvinského a uvádí čtenáře do složitých vztahů v katolické církvi po Druhém vatikánském koncilu. Kniha je odrazem autorova vnitřního vývoje a lze z ní vyčíst Novakovo hluboké soucítění se svou církví. Autor zde, mimo jiné, také uvádí, že není vůbec snadné udržet integritu víry a podřídit se pravidlům, jež vycházejí z katolicismu. Vymezuje zde rozdíl mezi tzv. „teoretickým souhlasem“ (pouhé recitování slov, které si víceméně umí osvojit každý) a „praktickým souhlasem“ (přivlastnění si slov do vlastní imaginace, citů a vášní každodenního života). Přičemž praktický souhlas je pro víru mnohem důležitější a životaschopnější než souhlas teoretický a stejně jako se vyvíjí člověk, vyvíjí se i jeho chápání víry. Je tedy pravděpodobné (a dokonce žádoucí), že víra člověka bude např. v patnácti letech odlišná než ve třiceti, padesáti a tak dále. V knize jsou krátce zobecněny také hlavní tradice praktikujících katolíků i rozdíl mezi dnešním a historickým pojetí katolické církve.

Milan Salajka se ve své knize Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky ⁴⁾ zabývá církevním kalendářem a důležitými křesťanskými svátky. Nejdůležitějšími svátky jsou Vánoce, Velikonoce a svátky svatého Ducha. Vánoce jsou svátky, které oslavují narození Ježíše. Lidé slaví advent a v kostelích nebo domácnostech se objevují jesličky s Ježíškem. Mnozí lidé, věřící i nevěřící, dodržují různé tradice a chodí do kostela. Velikonoce připomínají ukřižování Ježíše a jeho následné z mrtvých vstání a nanebevstoupení Páně. Je to doba, kdy se dodržují různé tradice, jakými jsou barvení vajíček, pečení beránka či dodržování půstu. Svátky svatého Ducha, neboli Svatodušní svátky, svátky založení církve, jsou nejméně známé, a proto se u nich nerozvinuly lidové tradice. V mnoha kostelích je v této době vidět zavěšené symboly holubice a v domácnostech se objevují březové větve.

Kniha od autorů Rohn a Martons se jmenuje „Proč být katolíkem?“⁵⁾ Autoři jsou kněžského povolání a ve své knize se zabývají životem katolíka v dnešním světě. Jako ostatní náboženská vyznání má i katolická církev své negativní i pozitivní stránky. Například v historii byly křižácké výpravy nebo hony na čarodějnice. Přesto právě církev stála na straně vzdělanosti - zakládala univerzity a šířila vzdělanost. Autoři se v knize zabývají i otázkami dnešního světa, který je plný globálních jevů, uspěchanosti a špatných věcí. A právě církev pomáhá věřícím překonat veškeré překážky a pomáhá jim zlepšovat jejich život. Katolíci vytvářejí společnost lidí, kteří slaví stejné svátky a vyznávají společné hodnoty.

Římskokatolická církev je největší z 23 autonomních katolických církví a jedinou západní katolickou církví. Církev má přes 1,13 miliard pokřtěných římských katolíků, a tudíž je označována jako největší křesťanská církev a největší náboženská organizace na světě. Katolická církev se označuje za přímou pokračovatelku prvotní církve, kterou založil Kristus, a proto římského biskupa označuje za přímého následovníka sv. Petra, kterého Kristus jmenoval hlavou církve. Ostatní biskupové jsou následovníci dvanácti apoštolů. ⁶⁾

Obrázek 1 - Ježíš Kristus a Panna Maria⁷⁾

Hlavním poslání Římskokatolické církve je uchování a vykládání pravdy Boží, hlásání evangelia a tvorba společenství věřících na základech života ve víře, naději a lásce, prostřednictvím zbožnosti, apoštolátu a hmotné a duchovní dobročinnosti. Církev pomáhá potřebným a provozuje vlastní zdravotnická zařízení a poskytuje sociální služby nebo poradenství. ⁸⁾

Hlavní cíl každého věřícího je poznávat, milovat a ctít Boha. Dále mu sloužit a tak se věřící dostane do nebe. ⁹⁾

Obrázek 2 - Kristovo kázání na hoře¹⁰⁾

V roce 2011 proběhlo v České republice poslední sčítání lidu, během kterého se zjistilo, že 1 083 899 občanů se přihlásilo k Římskokatolické církvi. Římskokatoličtí věřící tedy představují 10,26 % celkové populace. Podle výzkumů samotné Římskokatolické církve její nedělní bohoslužby navštěvuje asi 420 000 lidí. Nejvíce lidí tyto bohoslužby navštěvují na střední a jižní Moravě. Naopak nejméně je navštěvují v západních a severních Čechách. ¹¹⁾

V České republice se Římskokatolická církev skládá ze dvou církevních provincií - české a moravské. Provincie se poté rozdělují na tzv. diecéze. Česká církevní provincie se dělí na pražskou arcidiecézi a diecézi českobudějovickou, královohradeckou, litoměřickou a plzeňskou. Moravská církevní provincie se dělí na olomouckou arcidiecézi a diecézi brněnskou a ostravsko - opavskou. Všichni biskupové jsou sdruženi v České biskupské konferenci. ¹²⁾

V roce 1939, po vypuknutí 2. světové války, se církev postavila na stranu českého národa. Vykonávaly se různé poutě na významná poutní místa, kde se odehrávaly demonstrace proti Německu. Mnoho církevních představitelů bylo během této doby perzekuováno, vězněno v koncentračních táborech či popraveno. ¹³⁾

Po skončení války bohužel postavení církve na území České republiky nebylo lepší. V roce 1948, po komunistickém převratu, se církev stala hlavním nepřítelem státu. Výsledkem bylo odebrání církevního majetku a perzekuce církevních představitelů a dokonce i samotných věřících. Ti byli nuceni k vystoupení z církve. Pokud někdo odmítl učinit tento krok a účastnil se bohoslužeb a jiných církevních aktivit, mohlo mu být znemožněno mít dobré zaměstnání nebo mu bylo i jeho rodině zamítnuta možnost studií. Také byly zakázány různé církevní spolky (např. mládežnický Skaut a Junák) a náboženské noviny a časopisy. Po listopadu 1989 získala církev znovu svojí svobodnou pozici. V 90. letech po rozdělení Československa prodělala církev úpravu struktury. Byla také rozdělena československá církev - vznikla Česká biskupská konference, plzeňská a ostravsko - opavská diecéze. ¹⁴⁾

Katolická církev se nevyznačuje nějakým speciálním vlivem na celkový vzhled člověka a nevyžaduje tedy ani (pokud se nejedná např. o faráře nebo kardinála) nějaký speciální oděv. Z hlediska vnějších projevů víry (slavení svátků, speciální oděv, jídlo atd.) jsou pro Římskokatolickou církev důležité především křesťanské svátky a způsob jejich oslavy.

V případě, že jde člověk navštívit kostel, měl by mít správně zahalená ramena a kolena. U jiných zemí se toto dodržuje striktněji než zde u nás v České republice.

Křesťanské tradice, které získaní respondenti dodržují, jsou Vánoce, Velikonoce a v neděli návštěva kostela. V pátek většinou nejí maso, naopak neděle je pro ně dnem svátečním.

a) Katolické svátky

V křesťanském prostředí se v souvislosti se svátky hovoří o tzv. liturgickém (církevním) roce. Jedná se o souhrn svátečních dnů a časových úseků za jeden rok. Z hlediska liturgického roku katolíci rozeznávají dva velké sváteční okruhy – starší velikonoční (postní doba, Velikonoce, Letnice) a mladší vánoční (advent a Vánoce). Celek obou těchto okruhů, ve spojitosti s tzv. liturgickým mezidobím (týdny mezi velikonočním a vánočním okruhem), se označuje jako temporál. Sanktorál, který je také součástí liturgického roku, je potom označení pro další sváteční dny (svátky křesťanských světců – např. sv. Barbora, sv. Ludmila, sv. Ondřej, sv. Martin; Hromnice apod.). Slavení liturgického roku má vliv na výzdobu kostelů, odráží se v barvách liturgických rouch nebo ve volbě biblických čtení a kázání. ¹⁵⁾

Za hlavní křesťanské svátky považují respondenti Velikonoce, Seslání Ducha Svatého a Vánoce. Mezi další svátky patří slavnost Těla a krve Páně. Svátků oslavujících Pannu Marii je dokonce hned několik. Za svátek je u katolíků považována také každá neděle. Svátky slaví respondenti tak, že jdou do kostela na mši. Se svátkem je spojen také slavnostní oběd.

Karel: „…Pak má každý den nějaký svatý svůj svátek (památku). Třeba 4. 11. je to svatý Karel…“

Advent

Za začátek celého liturgického roku je považován advent. Advent je obecně přípravou na Vánoce, z hlediska katolické tradice znamená očekávání druhého příchodu Vykupitele. Jedná se o dobu zklidnění, kdy by měl každý správný katolík zpomalit a zamyslet se nad svým vztahem k bohu a bližnímu. Zpívají se tzv. roráty (adventní písně, sestavené podle biblických textů) a zapalují se svíčky na adventním věnci (symbol přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach). „Adventní věnec má mít každá katolická rodina. Je to taková tradice.„ dodává Jan. Liturgickou barvou adventu je fialová, kromě třetí adventní neděle (Gaudete), kdy lze zpravidla použít růžovou barvu, jako výraz odlehčení, posílení vytrvalosti a přípravy na vánoční radosti. Advent zpravidla končí západem slunce v předvečer Štědrého večera. ¹⁶⁾

Vánoce

Jan: „Vánoce jsou nejkrásnější svátky, chodíme na půlnoční a navštěvujeme naše příbuzné..“ Vánoce jsou oslavou narození Ježíše Krista (25. 12.). V římskokatolické tradici se slaví od předvečera dne Narození Páně (24. 12.) až do svátku Křtu Páně (první neděle po 6. 1.). V dřívějších dobách byl na celý Štědrý den nařizován půst. Ačkoliv dnes už není církví požadován, někteří katolíci jej stále dodržují. V předvečer většiny náboženských svátků se tradičně koná bohoslužba označovaná jako vigilie. V předvečer svátku Narození Páně se tato bohoslužba lidově označuje jako půlnoční mše. Liturgickou barvou Štědrého dne je buď bílá, nebo zlatá. ¹⁷⁾

Postní doba

Postní doba je obdobím příprav na Velikonoce. Začíná Popeleční středou a trvá čtyřicet dní. V současné době je půst vyžadován od všech katolíků od šestnácti do šedesáti let. Na dny tzv. přísného postu (Popeleční středa a Velký pátek) je povoleno sníst pouze jedno velké jídlo denně, a kromě toho je na tyto dva dny a všechny pátky roku předepsaný také půst od masa. Ten je však dnes možné nahradit také jiným skutkem pokání, například almužnou a konáním dobrých skutků. ¹⁸⁾ Postní doba vrcholí tzv. svatým týdnem (připomínka ukřižování Krista). Končí tzv. velikonočním triduem (umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista) – Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota. Liturgickou barvou tohoto období je opět fialová (barva zklidnění a pokání). ¹⁹⁾

Postní doba není pouze záležitostí Velikonoc. Katolíci se snaží každý pátek nejíst maso, dále v tento den omezují konzumaci různých pochutin a také alkoholu. Jan: „Snažím se každý pátek nejíst maso.“

Velikonoce

Za nejvýznamnější křesťanský svátek jsou považovány Velikonoce. Jedná se o oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista (první neděle po prvním jarním úplňku, březen/duben). Doba velikonoční trvá podle katolické tradice celkem 50 dní (až do Letnic – svátek Seslání Ducha svatého) a začíná tradiční vigilií před dnem Vzkříšení. U Slovanů a Germánů se o Velikonocích mluví v souvislosti s pohanskými slavnostmi jara (dodnes zachovány některé pohanské zvyky). Z hlediska křesťanství se první zmínky o Velikonocích objevují už kolem roku 50 v listech apoštola Pavla. Mezi tradiční velikonoční symboly patří beránek, symbolizující Ježíše Krista (beránek obětovaný za spásu světa); paškál (velikonoční svíce), jako symbol vítězství Krista nad temnotou a smrtí; vajíčko (symbol nesmrtelnosti nebo zavřeného hrobu, z něhož vstal Kristus); kočičky (symbol palmové ratolesti, kterým obyvatelé Jeruzaléma vítali Krista); křen (hlavně v Polsku, Rakousku a Slovinsku – hořkost utrpení Krista/hřebíky) nebo mléko s medem, jako symbol dvojjedinosti Krista. Dalšími velikonočními, náboženskými tradicemi jsou bohoslužby nebo speciální pozdrav „Kristus vstal z mrtvých!“ s odpovědí „Opravdu vstal z mrtvých!“. Pomlázka a koledy patří mezi ryze nenáboženské tradice. ²⁰⁾

Letnice

Svatodušní svátky či Boží hod svatodušní se slaví padesát dnů po Velikonocích a deset dnů po Nanebevstoupení Páně. „Letnice nazýváme Seslání Ducha svatého a znamená to právě seslání Ducha na apoštoly po Ježíšově nanebevstoupení„ dodává Jan. Výpočet data Letnic je tedy závislý na datu Velikonoc. Letnice vychází z židovského Svátku týdnů, liturgickou barvou je červená. ²¹⁾

b) Církevní spolky

S ostatními věřícími se respondenti setkávají především při mších. Při jiných příležitostech spíše ojediněle, jednou za čas. Tato setkání pak probíhají buď na místní faře, u někoho z věřících doma, případně i na jiných místech. Při těchto setkáních se probírají běžná témata, například rodinný život nebo práce. Respondenti se nepovažují ani za aktivní věřící, ani za vlažné, spíše něco mezi.

Vyloženě s diskriminací (kvůli svému vyznání) se respondenti nesetkali, spíše s neporozuměním, případně v dětském věku s posmíváním od ostatních dětí. Co se týče složení kamarádů, tak to mají respondenti tak půl napůl. Mají jak věřící kamarády, tak i nevěřící.

Karel: „Myslím si, že kdyby byli všichni věřící, tak by se nekradlo, nezabíjelo, nebyly by nevěry ani války, ale historie nám říká, že takové období nikdy nebylo, takže si večer zamykám dveře a domácnost mám pojištěnou.“

Společenství čistých srdcí

Jan: „Já osobně tam nejsem a moc to osobně neznám, ale mám kamarádky, které tam jsou. My se o tom moc nebavíme.“

Společenství čistých srdcí je sRpení mladých lidí, kteří veřejně usilují o růst k ideálu čistého srdce ve všech směrech s důrazem dodržování života podle 6. a 9. přikázání Desatera. Členové tohoto společenství jsou přijati na základě oficiálního vstupu při mši svaté, kdy jim kněz předává stříbrný prstýnek, jako znak společenství. V případě, že by se člen rozhodl z tohoto společenství odejít, tak prstýnek vrací. Pokud naopak člen vstupuje do svátosti manželství, přechází automaticky do Společenství čistých srdcí manželů. Společenství čistých srdcí se podílí na vydávání časopisu Milujte se! ²²⁾

Obrázek 3 - Papež (hlava katolické církve)²³⁾

Společenství mladých věřících

Jan: „Společenství mladých věřících je neformální spolek, který sdružuje mladé lidi. Tento spolek se schází každý týden s cílem probrat různé věci ze života, ale i věci týkajícího se náboženství. Diskutuje se například o Bibli a jejím výkladu nebo o různých náboženských textech či kázáních.„

Jan: „Mně se toto společenství líbí, scházíme se tam s kamarády a různě diskutujeme třeba o Bibli nebo nějakém společenském tématu. Já myslím, že je tam hlavní přátelství.“

c) Symboly víry

Mezi vnější projevy víry by se daly zařadit také různé symboly, které církev a věřící katolíci používají pro různé příležitosti. Za nejčastější symboly jsou považovány kříž, svěcená voda, kadidlo a růženec.

Karel: „Nosím na krku křížek, ale většinou pod trikem. Nenosím ho jako módní doplněk, mám ho prostě u sebe.“

• Kříž – tradičně považován za nejdůležitější symbol celého křesťanství. Souvisí s Ježíšovým odsouzením k smrti ukřižováním. Měl by symbolizovat to, že člověk je připraven následovat Krista. Odráží se v něm také tzv. trojjedinost boha (otec, syn, duch svatý). Samotný symbol je však mnohem starší a souvisí se zimním slunovratem, kdy slunce vstupuje do souhvězdí Jižního kříže.
• Svěcená voda – souvisí se symbolem kříže. Představuje vědomí, že lidé jsou před bohem považováni za hříšníky, kteří se pouze skrze něj mohou stát čistými. Křtem se podle tradice dostává podíl na spasení.
• Kadidlo – symbolizuje boží lásku, která by měla hořet v každém křesťanovi.
• Růženec – druh meditativní modlitby (říká se málo slov, která se stále opakují). Připomíná pohanské modlitební formule. Jeho „šňůra“ má svázat a zklidnit podnikavé ruce, perly na ní potom ukazují konec jednotlivého úseku. Jedná se o modlitbu zaměřenou na Krista. Opakuje se Otčenáš, andělský pozdrav Marii a chvalozpěv Alžběty. ²⁴⁾

Obrázek 4, 5, 6 a 7 - Symboly (kříž, růženec, svěcená voda a kadidlo)

²⁵⁾

²⁶⁾

²⁷⁾

²⁸⁾

Za vnější projevy katolické víry by se daly také považovat různé poutě a procesí. Procesím se myslí slavnostní průvod o slavnostních dnech, ale také třeba v dobách nouze. Často se tak vyjadřuje nějaké poděkování, například za úrodu. Poutě a poutní místa zase slouží jako výraz oddanosti bohu. Katolická církev žádné poutě nepřikazuje. ²⁹⁾

d) Stavby Římskokatolické církve - kostely

Pro Římskokatolickou církev je významný kostel. Jan: „Kostel je pro mě místo, kde je klid a rád tam chodím.„ „Je to místo, kde se odehrávají bohoslužby, svatby, křtiny, pohřby, svěcení nebo zpovědi. “ Lidé, kteří se zde scházejí, tvoří církev (z řečtiny a znamená „svolávat“). Kostel je zvláštní místo, kde se lidé setkávají spolu, ale setkávají se zde hlavně s Bohem. Bůh je v kostele všudypřítomný. Na tomto místě se také setkávají různé typy lidí, a proto je kostel symbolem společenství. Vzhled a vybavení kostela je závislý na století a architektonickém stylu, ve kterém byl postaven (viz ukázka typů kostelů v Praze). V kostelích jsou velmi důležité obrazy, sochy či reliéfy, které poukazují na život světců nebo Ježíše (např. ukřižování Ježíše, Křížová cesta). Při každém vstupu do římskokatolického kostela by se měl věřící (pokřtěný člověk) pokřižovat svěcenou vodou z tzv. kropenky, která se nachází u vchodu kostela. Jedná se o symboliku připomínky na jejich křest a touhy po očistě. „Při vstupu do kostela jdu automaticky ke svěcené vodě. „ dodává Jan.

V každém římskokatolickém kostele se nachází oltář, který se pokládá za centrum kostela, protože se zde setkává nebe se zemí. Je to také symbol přítomnosti Krista a tudíž je to svaté místo na které se pokládá jen chléb, víno, kniha (ze které kněz čte během mše), květiny a mikrofon. Významným místem pro katolíky je také tzv. ambon, u kterého se čte Boží slovo. ³⁰⁾

Obrázek 8 - Břevnovský klášter (Benediktini)³¹⁾

Obrázek 9 - Bazilika sv. Markéty (18. stol.) ³²⁾

Obrázek 10 - Kostel sv. Ludmily (19. stol.)³³⁾

Obrázek 11 - Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně (20. stol.)³⁴⁾

Karel: „Mně to přijde normální, že ráno pozdravim svýho stvořitele a občas se na něj během dne obrátim a povídam si s nim. Spíš vůbec nechápu, jak by vypadal můj den bez víry. Proč bych vlastně vůbec vstával? Proč bych chtěl žít? Neumřel bych ze strachu ze smrti?“

Jan: „Každý katolík vyznává svojí víru vnitřně - já osobně katolickou svátostí, četbou Bible a hlavně modlitbou.“

a) Katolické svátosti

Katolická církev ctí a dodržuje sedm hlavních svátostí církve: svátost křtu, svátost biřmování, svátost eucharistie, svátost pokání a smíření, svátost pomazání nemocných, svátost manželství a svátost kněžství.

Svátosti jsou brány jako požehnání od Boha. Hledí se na ně jako na tradici patřící k náboženství. Náboženské obřady, kterých se respondenti zúčastnili, jsou především mše, které navštěvují pravidelně a dále to je například svatba nebo pohřeb.

Jan: „Ke katolické víře jsem veden odmalička, takže jsem už prošel svátostí křtu, biřmování a eucharistie. Zúčastnil jsem se i církevního pohřbu nebo svatby. Jsou to hlavně významné události, které jsou provázené slavnostními bohoslužbami a my je i poté slavnostně slavíme doma - např. obědem.„

Křest

Křest je jednou z iniciačních svátostí. „Je to základní krok k vyznání jedince k víře. V katolické církvi probíhá křest většinou již v útlém dětském věku“ říká Jan. Není to však podmínkou, křest může podstoupit i dospělý jedinec. Křest dětí probíhá z toho důvodu, že dítě patří do katolické rodiny, která si přeje, aby dítě bylo vychováváno ve stejné víře. ³⁵⁾

O křest dítěte žádají jeho rodiče. Před samotným obřadem se musí na faře nejdříve vyhotovit křestní zápis. K vyhotovení křestního zápisu je třeba předložit rodný list dítěte, oddací list rodičů, uvést jméno a adresu kmotra, případně křestní listy rodičů a kmotra. Křtu se musí zúčastnit minimálně rodiče dítěte a kmotr. ³⁶⁾

Biřmování

Biřmování patří také k iniciačním svátostem. Jan: „Biřmování je událost, kdy mladý člověk obnovuje křest a potvrzuje plnost křesťanského života.„ Nejčastěji biřmuje biskup, ale kněz může také udělit biřmování. Biřmování, stejně jako křest, lze přijmout pouze jednou, protože skrz biřmování je člověk označen pečetí Ducha svatého, díky níž se plně stává členem místní církve. ³⁷⁾

Eucharistie

Eucharistie je poslední svátostí, kterou lze zařadit mezi iniciační svátosti. Svátost eucharistie bývá označována také jako večeře Páně. Toto označení vychází z Bible, kde je psáno, že Ježíš noc před svou smrtí slavil svou poslední večeři s chlebem a kalichem vína, na které pohlížel jako na své tělo a krev. Tento obřad zanechal křesťanům jako vzpomínku na svou smrt a nařídil jim, aby to tak dělali na jeho památku. Katolická tradice říká, že když se slaví eucharistie, Kristus je skutečně přítomen v podobě chleba a vína. ³⁸⁾

Tato svátost probíhá většinou v dětském věku. Děti si na tento obřad přináší křestní svíci a jsou velice slavnostně oblečené. Při mši se děti poprvé zúčastní eucharistie, která končí zvláštním požehnáním, uděleným dětem a jejich rodinám. ³⁹⁾

Eucharistie nebo také Mše svatá, Večeře Páně, Lámání chleba, Liturgie nebo Nejsvětější oběť, je hlavní střed vztahu k Bohu prostřednictvím modlitby. Během tohoto obřadu se věřící setkávají s Ježíšem a přijímají jeho tělo (někdy i krev). Mše je zpřítomněním Poslední večeře Ježíše s učedníky a jde také o rituál, kdy věřící sdílí jeden chléb. Věřící vnímají mši i jako obětní rituál, během kterého se učí odevzdat Bohu sebe sama. Katolíci se mše mohou zúčastňovat každý den, ale hlavním dnem je neděle, kdy se připomíná „den Páně“ (kdy Ježíš vstal z mrtvých). Mše je také součástí různých obřadů (např. svatby, pohřby, svěcení).

Obrázek 12 - Poslední večeře Páně ⁴⁰⁾

Mše svatá se skládá ze čtyř částí - vstupní obřady, bohoslužba slova, bohoslužba oběti a závěrečné obřady. V první části (vstupní obřady) se stojící člověk připravuje na pečlivé naslouchání Božího slova a přijímaní těla Krista, má se také uvědomit, kdo jsou a prosí o vnitřní čistotu (zvoláním „Pane, smiluj se“). Tuto část kněz uzavírá modlitbou. Ve druhé části (bohoslužba slova) sedící lidé poslouchají čtení z Bible (během slavnostní se čtou celkem tři úryvky). Vše končí předčítáním z Evangelií (odpovídání lidí „Prosíme tě, vyslyš nás“). Ve třetí části přinášejí věřící dary chleba a víno a kněz je přemění na tělo a krev Ježíše Krista. Během tohoto obřadu věřící klečí. Po tomto obřadu následují prosby za živé, mrtvé, za církev, za svět (ukončí se to „Amen“) a modlitba „Otčenáš“. Následuje předávání pozdravu pokoje mezi věřícími („Pokoj s tebou“) a zpěv „beránku Boží“. ⁴¹⁾ Mše končí rozdáním přijímání hostie (Svaté přijímání - z latinského communio - sdílení společného, hostie - z lat. hostia - oběť, obětní zvíře), krátkými ohláškami a závěrečným požehnáním. ⁴²⁾

Na mši chodí respondenti pravidelně každou neděli. Jeden z respondentů uvedl, že dříve navštěvoval mši i jeden den v pracovním týdnu, avšak v poslední době mu na to již nezbývá čas, tudíž jsou jeho návštěvy kostela v týdnu poměrně nepravidelné.

Jan: „Já chodím do kostela každou neděli.“

Obrázek 13 - Mše svatá⁴³⁾

Svátost smíření

Svátost smíření se skládá z několika kroků. Prvním krokem je zpytování svědomí, které má za cíl poznání vlastních hříchů, jejich uvědomění si a zároveň projevení lítosti nad vykonanými hříchy. Projevení lítosti je považováno za nezbytnou součást svátosti smíření. S projevením lítosti nad vykonanými hříchy úzce souvisí i příslib nadále ve vyznávaných záležitostech nehřešit. Dalším krokem je vyznání svých hříchů. Zpovědi provádí pouze vyškolení kněží, kteří jsou k tomu pověření biskupem. Povinností zpovědníka je naprostá diskrétnost. Pokud některý ze zpovědníků tento zákaz poruší, ztrácí oprávnění nadále zpovídat hříšníky. Dalším krokem svátosti smíření je pokání. Pokání uděluje zpovědník hříšníkovi. Pokání je obvykle formou nějakého malého úkolu, který má hříšníkovi pomoci v předsevzetí nadále nehřešit, může to být například modlitba či náhrada způsobené škody. V případě těžších hříchů, může být pokání ve formě poněkud těžšího úkolu, například příkaz přihlásit se na policii nebo příkaz podrobit se léčbě. Posledním krokem svátosti smíření je rozhřešení. Rozhřešení může udělit kněz pouze osobně za fyzické přítomnosti hříšníka. ⁴⁴⁾

Kromě soukromé formy svátosti smíření je možné se zúčastnit také veřejného obřadu pokání a smíření. Veřejné obřady pokání a smíření však musí splňovat striktně dané podmínky. Při společných obřadech smíření obvykle následuje individuální vyznání hříchů. ⁴⁵⁾

Svátost pomazání nemocných

Dříve byla tato svátost nazývána také jako „Poslední pomazání“, jelikož se udělovala lidem vážně nemocným a pohlíželo se na ní jako na jeden z posledních obřadů před smrtí. Dnes už to ve farnostech často bývá tak, že je tato svátost nabízena během nedělní bohoslužby všem, kteří cítí potřebu o udělení této svátosti, nebo lidem tělesně či duševně nemocným. ⁴⁶⁾

• Smrt a pohřeb

V Římskokatolické církvi se smrt vnímá jako dokonanost a dokonalost života. Smrt neukončuje přítomnost příbuzných zemřelého, pouze ji proměňuje. Věřící lidé věří v nesmrtelnost lidské duše. Všichni věřící mají šanci vstát z mrtvých. Jako důkaz ukazují na Ježíše, který to dokázal. Z tohoto důvodu prožívají věřící ze ztráty milovaného člověka smutek, ale zároveň mají šanci na shledání. Každý věřící člověk by měl mít pohřeb v kostele. Právě tato událost uzavírá jejich život na světě (následuje ráj). Jde o symboliku. Když se člověk narodí, tak má křest v kostele. Poté chodí do kostela, prožívá zde i biřmování či sňatek. I se svými dětmi poté navštěvuje kostel. V kostele také chodí ke zpovědi. V jeho životě se stává kostel jeho druhým domovem. A právě tam by se také měl rozloučit se společenstvím lidí, se kterým sdílel svůj druhý domov.

Obrázek 14 - Římskokatolický pohřeb⁴⁷⁾

Svátost manželství

Manželský svazek se v katolické církvi uzavírá před Bohem, tedy v kostele. „Pro každého katolíka je samozřejmostí mít svatbu v kostele.“ říká Jan. Svátost manželství si ženich s nevěstou udělují navzájem před knězem, čímž zpečeťují své manželství. Bez svátostného posvěcení knězem by byl manželský svazek neplatný. Svátost manželství dvou pokřtěných osob je záležitostí nezrušitelnou. Katolická církev rozvod nepovoluje. ⁴⁸⁾ Pokud se ale stane, že se manželství rozpadne, tak jsou dvě možnosti. První možností je, že se zažádá u biskupa o rozvod od stolu a lože. V toto případě již manželé nemohou uzavřít jiný sňatek. Další možností je zjištění, že byl sňatek od začátku neplatný. Jedná se o dlouhý a obtížný církevní soudní proces, ale manželé jsou volní a mohou uzavřít nové manželství. ⁴⁹⁾

Manželský svazek může uzavřít i pár, kde je jedna osoba věřící a druhá bez vyznání. Je to sice trochu složitější, avšak možné to je. Důležitou roli zde pak hraje tolerance a vzájemná důvěra manželů. Pro katolíka je samozřejmě nejlepší volbou, pokud si vezme za ženu katoličku. „Záleží to hlavně na vzájemné důvěře.„ (Jan).

Svátost kněžství

V zásadě lze rozlišit trojí svátost kněžství. Nejvyšším stupněm svátosti kněžství je svěcení biskupské. Biskup je oprávněn vykonávat trojí úřad - úřad kazatele, úřad velekněze a úřad správce místní církve. Prostředním stupněm svátosti kněžství je svěcení kněžské. Kněží jsou pověřeni hlásáním Božího slova, vykonáváním některých svátostí, a jsou duchovními otci místní církve. Nejnižším stupněm svátosti kněžství je svěcení jáhenské. Jáhni mohou vykonávat pohřební obřady, mohou býti svědky při uzavírání manželství a vykonávají kázání. Jáhny se dokonce mohou stát i ženatí muži. Avšak kněží a biskupové dodržují celibát. Katoličtí biskupové a kněží mají ve svém postavení mnoho úkolů, povinností a závazků. ⁵⁰⁾

Jan: „Mám jednoho kamaráda, který si právě zvolil kněžskou dráhu a v září byl slavnostně vysvěcen na jáhna. Ze svátostí jsem prošel křtem, biřmováním a eucharistií. Zúčastnil jsem se ale i církevní svatby a pohřbu.“

Karel: „Kromě svátosti kněžství jsem prošel všemi. To je křest, biřmování a manželství jednou a smíření a eucharistie opakovaně. A i svátostí nemocných, když jsem měl obrnu trojklannýho nervu.“

b) Náboženské texty - Bible

Bible (z řec. biblia - knihy, svitky), označována jako Písmo svaté, Písmo, Boží slovo, Kniha knih, je soubor knih, které jsou posvátné a inspirované Bohem. Pro křesťany je to nejdůležitější náboženský text. Bible se skládá ze Starého Zákona (židovský soubor posvátných knih - Tanach) a z Nového Zákona.

Bible je pro katolíky posvátným náboženským textem. Respondenti uvedli, že Bibli čtou poměrně nepravidelně. Respondent Karel také uvedl, že má již delší čas rozečtený Katechismus.

Karel: „Bibli moc často nečtu. Přečet jsem jí celou a na každý mši se z ní čtou úryvky, ale sám si jí doma nečtu. Ale měl bych. Mám už několik let rozečtenej Katechismus.„

Jan: „Nejdůležitější text, který máme je Bible a tu tak čtu jednou za měsíc.“

Obrázek 15 - Bible⁵¹⁾

Desatero Božích přikázání

Každý správný katolík by se měl řídit Desaterem: 1. Nebudeš mít jiné bohy mimo mne, 2. Nevezmeš jména Božího nadarmo, 3. Pomni, abys den sváteční světil, 4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi, 5. Nezabiješ, 6. Nesesmilníš, 7. Nepokradeš, 8. Nepromluvíš křivého svědectví, 9. Nepožádáš manželky bližního svého, 10. Nepožádáš statku bližního svého. Karel: „Občas mi komplikuje život, že nelžu. Já to ani neumím, takže to ani nezkouším. Nebo, ono to spíš komplikuje život těm, co by chtěli abych je třeba kryl. (Třeba „Řekni, že jsem u doktora.“, když vím, že jde jinam.)“

Jan: „Dnešní doba je hrozná a myslím si, že víra mi umožňuje mít lepší život. Pomáhá mi řešit problémy nebo mezilidské vztahy.„

Modlitba

Pro věřícího je velmi důležitá modlitba, je to prostředek pro komunikaci s Bohem. Během modlitby je s ním v důvěrném rozhovoru a Bůh mluví k jeho srdci. Každá modlitba má být upřímná, plná lásky, důvěry, naděje a musí vycházet ze srdce. Věřící s každou modlitbou by také měli děkovat Bohu. Pro každého věřícího je modlitba jádrem vztahu s Bohem. Podle toho, jak se člověk modlí, tak se rozděluje modlitba na soukromou, společnou a liturgickou. Poslední zmíněná znamená, že se věřící obrací k Bohu při liturgických úkonech. Věřící člověk se může modlit všude (nejen v kostele) a vždy. ⁵²⁾

Co se týče modlení, tak to je u každého katolíka poměrně individuální. Jeden z respondentů uvedl, že se modlí poměrně často (i několikrát denně), druhý zas, že záleží na konkrétní situaci. Hlavní modlitbu pronáší hlava rodiny před jídlem, večer se pak každý modlí individuálně sám za sebe. Respondenti uvedli, že víra v Boha jim pomáhá vyrovnat se s životními prohrami, výhrami, ale i remisami.

Jan: „Já se modlím dost nepravidelně a řekl bych, že to záleží na konkrétní situaci, události. Modlím se v soukromí a v duchu požádám Boha o nějakou věc anebo zpytuju své svědomí.“

Karel: „Modlím se skoro pořád. Ráno, před jídly, před cestou autem, před náročným úkolem, když něco hledám, když mám kliku (třeba vedle mě spadne cihla a mě se nic nestane) a večer. Ta modlitba probíhá různě. Od střelnejch, že v duchu řeknu třeba Pane Bože, prosim Tě, ať to ubrzdim. Doma u jídla a v autě se krátce pomodlíme celá rodina a večer si celá rodina kleknem kolem svíčky před křížem a poděkujem za celej den a poprosíme za to, co nás trápí.“

Modlitba Otčenáš (Modlitba Páně)

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen. ⁵³⁾

V České republice patří Římskokatolická církev mezi největší církve. V roce 2011 se ke katolicismu přihlásilo přes 10 % populace. Cílem práce bylo vytvořit profil získaných respondentů - katolíků žijících na území České republiky. Zodpovězením výzkumné otázky bylo také zjištěno, jak se víra projevuje v jejich běžném životě.

Oba respondenti byli vychováváni v katolické víře už od raného dětství, vedli je k tomu rodiče, a proto prošli několika katolickými svátostmi. Respondent Karel prošel všemi kromě svátosti kněžství. Respondent Jan prošel jen křtem, biřmováním a eucharistií. Oba respondenti se zúčastnili i církevních obřadů – svatby a pohřbu. Jako správní katolíci chodí pravidelně do kostela. Pro katolíky je sváteční den neděle, proto právě v tento den chodí na mši. Oba námi oslovení respondenti se často modlí. Záleží to hodně na situacích, ale s Bohem si povídají neustále. Pro katolíky je posvátná kniha Bible, proto ji oba respondenti mají doma. Jan i Karel si z Bible čtou nepravidelně, ale Karel nyní čte Katechismus. Jan i Karel dodržují Desatero. Jak uvedl Karel, v dnešní době je to spíš komplikace (například při lhaní je někdy lepší milosrdná lež). Podle Jana je dnešní doba hrozná, a právě jeho víra mu umožňuje mít lepší život. Například mu pomáhá mít schopnost řešit problémy či řešit mezilidské vztahy. Jan se také schází s dalšími věřícími (Společenství mladých věřících) a povídají si o různých tématech, které se týkají života či víry. Respondenti dodržují hlavní katolické svátky – Vánoce, Velikonoce a Seslání Ducha Svatého. V těchto dnech chodí častěji do kostela a dodržují různé tradice. Oba si mění svůj jídelníček, kromě postní doby, i na každý pátek, kdy nejedí maso a omezují alkohol. Oba respondenti se shodli na tom, že život v katolické víře je mnohem lepší než život ateistů. V této víře vedou a budou vést i své děti.

Závěrem lze říci, že vnímaní víry katolíkem je dáno rodinou a její výchovou. Věřící se už odmalička snaží žít podle určitých pravidel své víry (např. Desatero, svátky, svátosti), slaví různé svátky a významné události (např. křest, svatba) a zúčastňují se sešlostí (spolky) a bohoslužeb. K nejvýznamnějším událostem každé katolické rodiny patří Vánoce, Velikonoce a Letnice, kterými si připomínají důležité mezníky Ježíšova života. V průběhu těchto svátků se dodržují různé tradice. Pro katolíky je víra velmi důležitá, pomáhá jim překonávat různé životní překážky a je nedílnou součástí jejich každodenního života.

Knižní zdroje

CUNNINGHAM L. Úvod do katolictví. 1 vyd., Praha: Volvox Globator, 2013. 358 s. ISBN 978-80-7207-885-1.

KIRSTE, R. SCHULTZE H. TWORUSCHKA, U. Svátky světových náboženství. 1 vyd., Praha: Vyšehrad. 2002. 128 s. ISBN 80-7021-588-7.

NOVAK M. Vyznání katolíka. 1 vyd., Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 1995. 231 s. ISBN 80-85959-00-3.

ROHN R. MARTONS J. Proč být katolíkem?. 1. vyd., Brno: Cesta, 2003. 123 s. ISBN 80-7295-047-9.

SALAJKA, M. Kalendář, osobní jména a křesťanské svátky. 1. vyd. Praha: VICTORIA PUBLISHING, a.s., 1995. 157 s. ISBN 80-85865-47-5.

Internetové zdroje

CIMALA A., CIMALOVÁ M. Katolická specifika, zvyky a zvláštnosti [online]. Pastorace.cz, 2015. [cit. 2015-10-11]. Dostupné z WWW: <http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Katolicke-specifika-a-zvlastnosti-KGI.html>.

O modlitbě [online]. Modlitba.cz, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://www.modlitba.cz/o-modlitbe/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ CÍRKEV. Římskokatolická církev a její postavení v České republice [online]. Sluzbaverejnosti.cz, 2013. [cit. 2015-10-16]. Dostupné z WWW: <http://www.sluzbaverejnosti.cz/news/rimskokatolicka-cirkev-a-jeji-postaveni-v-ceske-republice/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST MNICHOVICE. Katolické svátosti [online]. Farnost-mnichovice.cz, 2015. [cit. 2015-10-18]. Dostupné z WWW: <http://www.farnost-mnichovice.cz/clanky/vira-a-zivot/katolicke-svatosti/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST RAKOVNÍK. Bible [online]. Webnode, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://rkfrakovnik.webnode.cz/rimskokatolicka-cirkev/bible/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST RAKOVNÍK. Cíl člověka na Zemi [online]. Webnode.cz, 2009. [cit. 2015-10-16]. Dostupné z WWW: <http://rkfrakovnik.webnode.cz/rimskokatolicka-cirkev/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST RAKOVNÍK. Církev [online]. Webnode.cz, 2009. [cit. 2015-10-16]. Dostupné z WWW: <http://rkfrakovnik.webnode.cz/cirkev/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST RAKOVNÍK. Desatero Božích přikázání [online]. Webnode.cz, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://rkfrakovnik.webnode.cz/rimskokatolicka-cirkev/desatero-bozich-prikazani/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST RAKOVNÍK. Dějiny římskokatolické církve v ČR [online]. Webnode.cz, 2009. [cit. 2015-10-16]. Dostupné z WWW: <http://rkfrakovnik.webnode.cz/dejiny-rimskokatolicke-cirkve-v-cR/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST RAKOVNÍK. Mše svatá [online]. Webnode.cz, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://rkfrakovnik.webnode.cz/rimskokatolicka-cirkev/mse-svata/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST RAKOVNÍK. Poslání Římskokatolické církve [online]. Webnode.cz, 2009. [cit. 2015-10-16]. Dostupné z WWW: <http://www.sluzbaverejnosti.cz/news/poslani-rimskokatolicke-cirkve/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST RAKOVNÍK. Učení [online]. Webnode.cz, 2009. [cit. 2015-10-16]. Dostupné z WWW: <http://rkfrakovnik.webnode.cz/uceni/>.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST VLČNOV. Advent [online]. Farnost.cz, 2014. [cit. 2015-10-11]. Dostupné z WWW: <http://vlcnov.farnost.cz/advent>.

SPOLEČENSTVÍ ČISTÝCH SRDCÍ. Co je společenství čistých srdcí? [online]. Spolcs.cz, 2015. [cit. 2015-10-16]. Dostupné z WWW: <http://www.spolcs.cz/view.php?nazevclanku=co-je-spolecenstvi-cistych-srdci&cisloclanku=2007090004>.

ŠABAKA P. Co v kostelích je? [online]. Vira.cz, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Co-v-kostelich-je.html>.

ŠABAKA, P. Mše [online]. Vira.cz, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Mse.html>.

ŠABAKA P. Můžu do kostela, i když v Boha nevěřím? [online]. Vira.cz, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Muzu-do-kostela-i-kdyz-v-Boha-neverim.html>.

ŠABAKA P. Pohřeb [online]. Vira.cz, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Pohreb.html>.

ŠABAKA P. Svatba [online]. Vira.cz, 2015. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z WWW: <http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Svatba.html>.

Přepis rozhovorů s respondenty

Respondent Karel

Jaké římskokatolické tradice Vy osobně dodržujete?

„Tradice asi žádné, pod slovem tradice si představuju činnost, která se dělá jenom proto, „že se to tak vždycky dělalo“ a nemá to hlubší smysl. Ale jo, tak dobře. V neděli jdeme do kostela, neděláme těžkou práci, v pátek jsme v jídle umírnění (bez masa a pochutin) i když to není povinný, modlíme se, nekradem a nelžem.“

Jaké znáte římskokatolické svátky?

„Máte na mysli slavnosti, svátky nebo památky? Nebo jenom Vánoce a Velikonoce?“

Vyloženě svátky. Vánoce, Velikonoce a další.

„Nechce se mi jmenovat všechno, kromě Velikonoc, seslání Ducha Svatého máme. Vánoce (sestupně dle důležitosti, Vánoce jsou až třetí) slavnost těla a krve páně, panna Maria má několik (možná že 12). Pak má každý den nějaký svatý svůj svátek (památku). Třeba 4.11. je to sv. Karel. A každá neděle je svátek.“

Jak je slavíte?

„Jdeme na mši. A doma máme lepší oběd. Většina svátků se s ohledem na civilisaci překládá na neděli, takže to jde samo.“

Co si myslíte o svátostech v římskokatolické církvi?

„Že je dobře, že je máme.“

Můžete to rozšířit, kterými z nich jste již prošel?

„Kromě svátosti kněžství všemi. Tj. křest, biřmování a manželství jednou a smíření a eucharistie opakovaně. A i svátostí nemocných, když jsem měl obrnu trojklannýho nervu.“

Zažil jste nějaké náboženské obřady? V případě, že ano, jaké?

„Tak opakovaně jsem zažil mši. Jinak bych nemohl přijmout ty svátosti.“

Jak často se modlíte? „Skoro pořád. Ráno, před jídly, před cestou autem, před náročnym úkolem, když něco hledám, když mám kliku (třeba vedle mě spadne cihla a mě se nic nestane) a večer.“

Jak probíhá Vaše modlitba?

„Různě. Od střelnejch, že v duchu řeknu třeba Pane Bože, prosim Tě ať to ubrzdim. Doma u jídla a v autě se krátce pomodlíme celá rodina a večer si celá rodina kleknem kolem svíčky před křížem a poděkujem za celej den a poprosíme za to, co nás trápí.“

Jaké posvátné texty vyznáváte? Jak často je čtete?

„Bibly. Moc často jí nečtu. Přečet jsem jí celou a na každý mši se z ní čtou úryvky, ale sám si jí doma nečtu. Ale měl bych. Mám už několik let rozečtenej Katechismus.“

Vyžaduje Vaše víra nějaký speciální oděv? V případě, že ano, jaký? Nosíte ho Vy?

„Nevyžaduje. Nosim na krku křížek, ale většinou pod trikem. Nenosim ho jako módní doplněk, mám ho prostě u sebe. Do kostela by měl mít člověk zahalený ramena a kolena, ale v Čechách se na to moc nehraje. Třeba v Itálii musí mít chlap dlouhý kalhoty, v kraťasech nemůže. U nás může. Ale já chodim i v létě v dlouhejch. Když můžou Italové, tak já taky. Když má nějaká pani šaty bez ramínek, tak si stejně vezme šátek přes ramena, protože by jí jinak byla v kostele zima, takže je to víceméně samoregulovaný.“

Přizpůsobujete nějak své víře osobní jídelníček? Jak?

„V pátek nejim maso ani pochutiny (zmrzlinu), nepiju alkohol. Není to povinný, jen doporučený. A taky nejim lidský maso. To se prej taky nesmí, ale nejsem si tim jistej. “

Kdybyste měl shrnout jeden svůj běžný den, do jaké míry se v něm Vaše víra odráží? Jinými slovy, co všechno pro svou víru uděláte v jeden den?

„Mě to příde normální, že ráno pozdravim svýho stvořitele a občas se na něj během dne obrátim a povídam si s nim. Takže nic extra nedělám. Spíš vůbec nechápu, jak by vypadal můj den bez víry. Proč bych vlastně vůbec vstával? Proč bych chtěl žít? Neumřel bych ze strachu ze smrti? Trochu to přehánim, ale ne moc.“

Jak často chodíte do kostela?

„V neděli na mši. Bylo období, že jsem stíhal mši ještě jeden den v týdnu, ale teď to vyjde jen občas. Když jdu kolem nějakýho otevřenýho, tak se tam krátce pomodlim, ale to je strašně málo kdy. Asi jenom za špatnýho počasí, třeba když je horko a mám čas.“

Jak často se Vy osobně scházíte s ostatními věřícími katolíky?

„Mimo mše moc ne. Jsou třeba modlitební, biblický a jiný setkávání, skupinka seniorů, mladejch, matek, ale já se teď nesRpuju. Jednou za ½ roku pozvem katolíky z vesnice na odpoledne domů, nebo někdo z nich i nás, řikáme tomu žranice. Při jídle si povídáme, asi o podobnejch tématech jako ateisti našeho věku a společenskýho postavení – o dětech, o jejich škole, o kvalitě řemeslníků, o autoservisech v okolí…“

Kde se s nimi setkáváte?

„Ty skupinky se setkávaj, některý na faře nebo u někoho doma, jinak, jak už jsem říkal.“

Znáte nějaké sdružení, organizaci, která sdružuje věřící katolíky? Jaké?

„Charitu, Ymcu, Opus Dei, Společenství srdcí a pár dalších.“

Myslíte si, že Vám víra pomáhá vyrovnávat se s životními prohrami?

„Tak určitě. A nejen prohrami, ale i výhrami. A taky remisami, s těma především. A teď si nedělám legraci.“

Vnímáte ve svém životě nějaká omezení kvůli víře?

„Občas mi komplikuje život, že nelžu. Já to ani neumim, takže to ani nezkoušim. Nebo, ono to spíš komplikuje život těm, co by chtěli, abych je třeba kryl. (Třeba „Řekni, že jsem u doktora.“ když vim, že jde jinam.)“

Myslíte si, že jste spíše „vlažným“ nebo „aktivním“ katolíkem?

„Ani, ani. Aktivní by se účastnil různejch akcí nebo by je organisoval. Ale vlažnej taky nejsem. Asi bych se popsal jako vnitřně hluboký.“

Jakým způsobem jste se stal věřícím?

„Kdy jsem se stal křesťanem, nebo kdy jsem začal věřit?“

Obojí…

„Křesťanem jsem se stal křtem. Věřit jsem asi začal postupně, jako dítě jsem o tom nějak nepřemýšlel, prostě jsem to vzal jako hotovku, a jak jsem začal brát rozum, tak jsem získával víru. To je jako otázka kdy jste se zamiloval. Pokud to není na první pohled, tak člověk vlastně neví kdy přesně.“

Ovlivnili Vás Vaši rodiče ohledně víry a způsobu jejího vyznání?

„Ano.“

Jak probíhalo Vaše dětství ohledně vyznání?

„Tak, řek bych normálně. Potíž byla, že nedělní mše u nás byly ráno, tak se mi nechtělo vstávat. Ale v pátek odpoledne to bylo v pohodě. Ministroval jsem, a to je jako RPG, jak člověk stárne, může mít náročnější úkoly. Jeden pán, co nás učil ministrovat nás učil i náboženství a byl to borec, měl to dobře srovnaný.“

Zažil jste nějaký druh diskriminace kvůli Vašemu vyznání? V případě, že ano, jaký?

„Spolužáci se mi smáli. Občas i dnR má někdo rádoby vtipný kecy, ale teď si to už neberu.“

Máte mezi svými přáteli více věřících než nevěřících?

„No, můj nejlepší kamarád je nevěřící. Další tři jsou věřící. Nejvíc se stýkám s lidma z práce, tam nevim a pak asi jenom s věřícíma.“

Co si myslíte o ateistech v České republice?

„Asi nemáte na mysli odpůrce pití čaje? (Teista je milovník čaje.) “

Ne, myslím nevěřící.

„Ateistů je mi vlastně líto. A nejen těch v ČR. A stejně se říká, že žádní ateisti nejsou, každý něčemu věří. Někdo horoskopům, někdo pověrám o pátku 13., někdo klepe na dřevo, apod.“

Vedete nebo budete vést své děti ke stejnému vyznání?

„Ano vedu a dál budu.“

Co si myslíte o soužití lidí různého náboženského vyznání?

„Nejsem muslim, abych musel nevěřícího psa zabíjet. Myslim si, že kdyby byli všichni věřící, tak by se nekradlo, nezabíjelo, nebyly by nevěry ani války, ale historie nám říká, že takové období nikdy nebylo, takže si večer zamykám dveře a domácnost mám pojištěnou.“

Co si myslíte o sňatcích mezi katolíky a ateisty?

„Je to komplikace. Ale je to jednodušší než třeba sňatek mezi sparťanem a slávistou. Ale možný to je. Z mejch rodičů chodil do kostela jenom jeden. Na jednu stranu člověk začne dřív přemýšlet, co a proč a proč táta ne a máma jo, na druhou se nedá s obouma mluvit o všem. Taky záleží na tom, jak je ten ateista militantní. Možná řeknete, že záleží, jak je ten katolík militantní, jestli do něj furt nehučí a nesnaží se ho obrátit. Ono s někým žít, tak si přejete s nim bejt i po smrti a to v nebi. A to s nevěřícim nejde. Takže stejně doufáte, že uvěří. Takže ten katolík se za toho nevěřícího aspoň modlí, aby uvěřil. Já jsem si vzal katoličku. S nevěřící ženou bych to měl těžší. Jenom oblíknout děti, když jdem do kostela. Takhle jsme na to 2.“

Druhý respondent, Jan, si z důvodu zachování částečné anonymity nepřál zveřejňovat celý přepis rozhovoru.



Počet shlédnutí: 77