Jsem pravoslavný křesťan žijící v ČR. Jak a čím se liším od ostatních?

Autoři: Pavla Kopecká, Jan Strnad, Nikola Suchá

Pravoslaví, pravoslavná církev, nebo také ortodoxní církev, je křesťanskou církví složenou z více územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné společenství. Pravoslavné církve mají své počátky v prvotní křesťanské obci v Jeruzalému a dále pak ve východní části římské říše, proto bývají někdy označovány též jako východní církev. K pravoslaví ve světě se hlásí především obyvatelé Řecka, Rumunska, Ruska a dalších slovanských zemí. Pravoslavní věřící, původně emigranti, však obývají i mnoho jiných zemí, velké komunity pravoslavných věřících existují např. v USA, Kanadě nebo Austrálii. V České republice měla pravoslavná církev podle sčítání lidu z roku 2011 20 533 věřících.¹⁾ Avšak toto číslo je podle odhadů daleko vyšší, mimo stále věřící do něho můžeme započítat i cizince, kteří zde dočasně pobývají. Cílem této práce je charakterizovat a vymezit, v čem spočívají odlišnosti a čím se naopak podobá každodenní život ateisty a pravoslavného křesťana na území České republiky. Tato problematika bude hodnocena z pohledu materiálního a duchovního.

Pro tuto seminární práci je položena hlavní výzkumná otázka: „Jaké jsou odlišnosti a v čem se podobá život pravoslavného věřícího oproti životu zástupce ateistické majority?„

Na hlavní výzkumnou otázku navazují a doplňují ji další podotázky.

1) Existují odlišnosti mezi pravoslavným a ateistou, které jsou znatelné na první pohled?

2) Liší se či podobají stravovací návyky?

3) Jaké jsou podobnosti, případně odlišnosti ve společenském životě ateisty a pravoslavného křesťana?

4) Jaké jsou stěžejní životní hodnoty pravoslavných a ateistů a z čeho vycházejí?

5) Jaké svátky a významné události si připomínají pravoslavní křesťané a které naopak ateisté?

6) Jaké tradice a zvyky jsou typické pro pravoslavného věřícího a které dodržuje ateista?

Základní údaje o vytváření církevní unie Pravoslavné církve zmiňuje pedagogická příručka od Václava Ježka – Pravoslaví, Řím a církevní unionismus. Autor se zde věnuje zároveň sporům i snaze o jednotu v křesťanské církvi, zejména mezi církví Pravoslavnou a církví Římskou. ²⁾ S ohledem na dodnes přetrvávající křesťanské schizma je zde část věnována miafyzitským sporům a jejich následkům v problematice unionistických snah církví.

Zajímavým srovnáním starobylých východních církví se věnuje Pavel Filipi ve své knize Křesťanstvo: historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. ³⁾ Zabývá se vznikem tzv. ,,předchalkedonských“ církví, mezi které řadí Apoštolskou církev východu, Syrskou pravoslavnou církev, Pravoslavnou církev Indie, Koptskou pravoslavnou církev, Etiopskou pravoslavnou církev a Arménskou apoštolskou církev. Použité statistické údaje a grafická znázornění vycházejí z údajů Českého statistického úřadu, kde je například vyobrazena náboženská víra obyvatel dle sčítání lidu. ⁴⁾ Zajímavé články poskytující významné podklady pro tuto práci jsou čerpány z portálu věnující se Pražské eparchii ⁵⁾, kde je důkladně popsána historie pravoslavné církve na území Českých zemí i ve světě, a to již od samého počátku, kdy bylo Ježíšem Kristem vysláno 12 apoštolů šířit evangelium.

Ateismem se zabývá sociolog Jan Jandourek, který se ve své publikaci Vzestup a pád moderního ateismu vymezuje charakter ateismu a jeho směry. Dále se zaměřuje na vývoj a prosazením ateismu ve společnosti od dob středověku až po současnost. Ve své publikaci Jandourek upozorňuje na úpadek náboženství v moderní společnosti, kdy je stále patrnější nárůst ateistů oproti věřícím, což může být mimo jiné zapříčiněno politickou situací v jednotlivých zemích. V řadě států totiž pro jeho občany nevychází volba ateismu z jejich vlastního rozhodnutí, ale ateismus je nařízen státem. Mezi tyto případy patřilo také Československo, ve kterém ateismus během čtyřicetileté vlády komunistů zakořenil a jeho převaha nad náboženstvím je patrná dodnes.⁶⁾

Dalším autorem, jehož tématem je ateismus v Česku, je religionista David Václavík. Ve své knize Náboženství a moderní česká společnost Václavík na základě statistických údajů nastiňuje situaci zbožnosti v České republice. Podle Václavíka je pro české prostředí typická nedůvěra v náboženské instituce, což je příčinou menšího počtu lidí, kteří se hlásí k nějaké konkrétní víře, a to i přesto, že věří v určité nadpřirozené jevy či vyznávají určitou filosofii, která s některým z náboženství souvisí. Václavík se ve své publikaci dále zabývá historickým vztahem Čechů k náboženství v období od 19. století po současnost a příčinami postupné sekularizace společnosti. ⁷⁾

Pro účely této semestrální byla zvolena kombinace kvantitativních a kvalitativních metod. Podstatou kvantitativní metody je numerické vyjádření určitého jevu. Kvantitativní výzkum sbírá data od velkého počtu respondentů, což zaručuje přesný popis zkoumaného jevu. Takto získaná data lze statisticky vyjádřit. Teorie vzniklá na základě kvantitativního přístupu pak umožňuje snadnou generalizaci na celou populaci. Výhodou kvantitativního šetření jsou relativně nezávislé výsledky na výzkumníkovi. Využití kvantitativního výzkumu je tedy vhodné, pokud výzkumník chce nasbírat data o velkém množství jedinců a příliš ho nezajímá vlastní výklad zkoumaného problému respondentem. Naopak nevýhodou těchto metod je nižší validita (platnost) a poskytnutí omezeného rozsahu informací o mnoha jedincích. Kvalitativní metody výzkumu jsou nenumerickým šetřením a zaměřují se na interpretaci sociální reality. Hlavní předností kvalitativních metod je možnost zajít hlouběji pod povrch zkoumané problematiky, což vede k odhalení a porozumění podstaty zkoumaného jevu. Výsledky kvalitativního výzkumu jsou vysoce validní, ale opakovatelnost výzkumu je téměř nemožná. Mezi nevýhody kvalitativního výzkumu patří silná redukce počtu sledovaných jedinců, obtížnost generalizace na celou populaci, možnost zkreslení a ovlivnění dat výzkumníkem a vyšší časová náročnost oproti kvantitativnímu výzkumu.

Pro vymezení teoretického rámce této semestrální práce bylo využito kvantitativního výzkumu s cílem interpretovat dostupné statistické údaje, které poskytly širší povědomí o zkoumané problematice. Ve výzkumné části je použita kvalitativní metoda osobního polostandardizovaného rozhovoru. Tato metoda umožňuje pružnější vedení rozhovoru, kdy může tazatel reagovat na odpovědi respondenta a pokládat doplňující informace. Polostandardizovaný rozhovor tedy stojí na seznamu základních přesně formulovaných otázek, které se vážou k výzkumným otázkám. Zároveň je zde možnost rozšíření informací nad rámec původní informace díky sondám, které tazatel vytváří během samotného rozhovoru, a vyplývají z kontextu probíhajícího dotazování. Při sběru dat byly využity techniky osobní setkání a rozhovor prostřednictvím skype. Strukturu respondentů, z jejichž výpovědí byla zhotovena výzkumná část této práce, tvoří jeden zástupce ateistů a dva pravoslavní křesťané žijící v České republice.

Pro účely výzkumné části semestrální práce byli osloveni tři respondenti, se kterými byl realizován rozhovor. Ateistickou majoritu zastupuje šestadvacetiletý Matěj, který momentálně studuje vysokou školu. S Matějem byl realizován polostandardizovaný rozhovor technikou osobního setkání. Zástupci z řad pravoslavných křesťanů bylo kontaktováno více potenciálních respondentů, nicméně se nakonec podařilo uskutečnit rozhovor pouze se dvěma respondenty. První z nich je Halina, které je 48 let a původem je z Ukrajiny. V České republice žije 20 let, živí se jako učitelka prvního stupně základní školy a má čtyři děti, které vede k pravoslavné víře. Je tedy aktivní věřící, pro kterou je víra důležitou součástí jejího života. Rozhovor s Halinou proběhl technikou osobního setkání. Druhou respondentku z řad pravoslavných byla dvaadvacetiletá Kristina, která žije v České republice 17 let. Kristina je z Ruska a do České republiky se s rodiči přestěhovala, když jí bylo 6 let. Kristina není aktivní věřící, ale její život je pravoslavím velmi ovlivněn, jelikož její rodiče jsou věřící v pravém slova smyslu. Realizace rozhovoru byla z důvodu její časové vytíženosti obtížnější, autoři práce tak byli nuceni přistoupit k alternativní technice polostandardizovaného rozhovoru. Rozhovor byl uskutečněn prostřednictvím aplikace Skype.

Vzhledem k tomu, že obě pravoslavné respondentky žijí v České republice dlouhou dobu, tak lze předpokládat, že jejich život bude do jisté míry ovlivněn českou kulturou, což se může promítnout v jejich odpovědích. Významný vliv na postoje respondentů může mít také jejich věk. Reprezentantka pravoslaví Halina byla oslovena jako první, jelikož patří mezi známé jednoho z autorů práce. Vzhledem k věku ateistického respondenta bylo autory práce považováno za vhodné najít dalšího pravoslavného respondenta, který se bude věkem blížit ateistovi Matějovi. Důvodem tohoto kroku byl výše zmíněný možný vliv věku na hodnoty a styl života respondenta, který by mohl zkreslit výsledky výzkumu.

Ateismus je směr, který popírá existenci boha a považuje toto tvrzení za nesmyslné, nerozumné a nesoudržné. Zároveň znevažuje také jiné duchovní bytosti a systémy spásy, kterými se zabývá mnoho náboženských směrů. ⁸⁾

Samotné slovo ateismus pochází z řeckého výrazu a-theos a doslova znamená „bez boha“. Termín lze tedy definovat jako nevíru člověka v boha, představiteli tohoto názoru jsou ateisté. Ateismus nepatří mezi ideologie ani víru. Neformuluje názory na vznik světa, vesmíru a nezaobírá se ani společenskou morálkou a etikou. ⁹⁾

“Ateismus je pochopení, že neexistuje žádný věrohodný vědecký ani faktický důkaz existence boha, bohů nebo jiných nadpřirozených jevů a bytostí.” ¹⁰⁾

Ateismus se začal objevovat a šířit jako reakce na křesťanství. Mezi hlavní myšlenky k opozici vůči náboženství patřilo vysvětlení vzniku světa za pomoci vědy. Ateisté vyzdvihovali důležitost vzdělání a praxe a jejich následné aplikování při hledání odpovědí na filozofické otázky. Neuznávali církevní výuku a všudypřítomné modlitby ve vzdělávacích institucích. ¹¹⁾

Počátky ateismu sahají již do středověku, avšak společnost v této době byla již natolik přesycena všemožnými náboženskými vlivy, že se ve velké míře dochovávaly spíše spisy a dokumenty zabývající se bohem a o jeho neexistenci se téměř nehovořilo. Ateismus se v této době více vyskytoval v praktické formě. Až v době osvícenství, tedy v 18. století, se ateismu začalo přikládat více pozornosti a jeho rozmach se začal považovat takřka za nebezpečí. Představitelé osvícenství hledali jiný vzor k uctívání, který dokáže plně nahradit boha. V první řadě se jím stal rozum, který jako hlavní aspekt ovlivnil umění, politiku i filozofické smýšlení. Mnozí intelektuálové šířili názory, že pouze racionálně smýšlející a jednající člověk může dosáhnout štěstí, poznání a svobody. ¹²⁾

Představitelé ateismu se děli do několika skupin. Odlišují se zejména povědomím o existenci boha. Implicitní ateisté o božské existenci z různých důvodů nikdy neslyšeli a nejsou jim známy žádné duchovní souvislosti. Jedná se většinou o různá přírodní etnika. Většina Čechů patří do skupiny, kteří jsou o existenci boha a různých náboženských směrech vyrozuměni, ale nepřikládají mu žádnou důležitost, v boha nevěří a nezaobírají se jeho vlivem. Třetí skupina již termínu bůh přikládá větší pozornost, polemizují nad jeho existencí, ale po zhodnocení dostupných a ověřených zdrojů považují víru v boha za neověřenou a neplatnou. Poslední skupinou ateistů jsou zastánci názoru, že žádný bůh neexistuje a veřejně ho odmítají a zavrhují. Do této skupiny mohou patřit například vyznavači komunistické ideologie. ¹³⁾

Česká republika je považována za jednu z nejateističtějších zemí na světě. Dle výzkumu společnosti Win/Gallup International z roku 2015 se zde nachází pouze 23 % věřících, 30 % ateistů a 45 % obyvatel bez vyznání. Česko v tomto ohledu překoná pouze Japonsko a Čína. ¹⁴⁾

Podíl věřících, lidí bez vyznání a ateistů v populaci ve vybraných státech světa v roce 2015. ¹⁵⁾

Z výše uvedené tabulky vyplývá, že existuje rozdíl mezi ateistou a nevěřícím, tudíž je třeba tyto postoje k víře odlišovat. Pro Českou republiku je příznačné, že naprostá většina z nevěřících má značnou nedůvěru v náboženské instituce, ale jejich postoj k nadpřirozenu již není tak odmítavý. Lidé však ve značné míře věří v nadpřirozeno, což se projevuje například vírou v to, že jim nějaký talisman občas přinese štěstí, nebo tím, že důvěřují věštcům při předpovědi budoucnosti. Lidé, kteří sami sebe identifikují jako nevěřící, jsou ve skutečnosti často reprezentanty určitých forem religiozity, které nejsou výslovně spojené s tradičními náboženskými institucemi typu církve, ale mají individuální charakter a jsou ovlivněny různými jinými náboženskými a duchovními proudy. To, co je považováno za český ateismus tedy mnohdy není žádným ateismem. Jedná se spíše o projev decentralizované a neinstitucionalizované zbožnosti. Trend prosazování náboženského pluralismu je spojen s procesy industrializace, urbanizace, proměnou sociální struktury a také vznikem moderního nacionalismu. V českém prostředí byl nacionalismus spojen s přesvědčením, že katolická církev se ocitla na špatné straně a při utváření novodobého českého národa a samostatného státu měla okrajovou roli. Negativní vnímání tradičních náboženských institucí se tak stalo nedílnou součástí vznikajícího národního vědomí. ¹⁶⁾

Ateismus začal v českých zemích sílit od počátku národního obrození. Národní obrození se z významné části profilovalo silně proticírkevně a navazovalo tak na idealizovanou tradici husitství. Toto národní hnutí vyvrcholilo v roce 1918, kdy se československá politická reprezentace vyznačovala silným antikatolicismem, který byl reakcí na katolický charakter bývalé rakouskouherské monarchie, kde byly významné vazby katolické církve na státní úroveň. ¹⁷⁾

Zakořenění ateismu do československé společnosti a kultury pokračovalo i v období po únoru 1948, kdy proběhl komunistický puč. V roce 1948 započalo masivní pronásledování církví, které byly podřízené státnímu dozoru a byly přinuceny se zavázat ke spolupráci na budování socialismu. Ideologie marxismu a leninismu byla otevřeně protináboženská a v československé společnosti se to projevovalo odklonem od náboženství směrem ke konzumu s důrazem na posílení materiálních hodnot v životě člověka. ¹⁸⁾ Marxistická interpretace náboženství vycházela z několika předpokladů, které měly významný vliv na postoje Čechoslováků k náboženství v období komunismu. Marxistická ideologie hlásala, že podstata náboženství byla definitivně odhalena díky vědeckému názoru, který náboženství definoval jako falešnou a fantastickou reflexi vnějšího světa a přírodních vlivů v mysli lidí. Podle marxismu je jedinou možností studia náboženství jeho kritika, což nezbytně vede k boji proti náboženství. Marxismem nastolený vědecký ateismus usiloval o překonání náboženství bez ohledu na prostředky, jelikož osvobozuje lidstvo od duchovního útlaku a falešných konceptů. ¹⁹⁾

Po pádu komunismu v roce 1989 v Československu a později i v České republice nedošlo z výrazné duchovní obnově, což je patrné z klesajícího počtu lidí, kteří se hlásí k velkým církvím. Trend poklesu věřících se zachoval i přesto, že v České republice po pádu komunismu narostl počet různých sekt a náboženských hnutí. Zajímavým faktem je však zjištění, že mezi lidmi je živá tradice měkké spirituality, pro kterou je příznačné, že lidé cítí, že existuje něco, co stojí nad nimi. ²⁰⁾

Pravoslaví je ortodoxní křesťanská církev, která se skládá z několika územních církví. Vychází z řeckých slov orthos, neboli správný, pravdivý, a doxa – sláva, názor, učení. Pravoslaví tedy znamená pravdivé poznání o Bohu a stvoření a zdůrazňuje rozdíl mezi pravoslavnou církví a ostatními křesťanskými směry. ²¹⁾

Svatý Anastasios Sinajský jej definoval následovně: „Pravoslaví je neklamný názor o Bohu a stvoření, pravdivé pojetí všehomíra, mínění o věcech tak, jak jsou.“

Pravoslavná církev byla založena Ježíšem Kristem, který vyslal 12 apoštolů hlásat evangelium nejdříve do Izraele a poté do celého světa. Za samotný vznik je považován 50. den po Velikonocích (svátek Letnic), kdy Duch Svatý sestoupil v Jeruzalémě a setkal se s dvanácti apoštoly. Během následujících desítek let se církev rozšířila do celé římské říše. Mnoho věřících si však díky své oddanosti nejvyššímu Pánu Ježíši Kristu a na úkor odmítání sloužit císaři vysloužilo role mučedníků a byli krutě pronásledováni. Vyznávat křesťanství v celé říši povolil až roku 313 císař Konstantin, který vydal Edikt milánský, kde mimo jiné definoval základy pravé víry. ²²⁾

Ortodoxní církev se jakožto samostatná východní větev křesťanství formálně oddělila od západního křesťanství velkým schizmatem v roce 1054. Důvodem církevního rozkolu byly mimo kulturních, sociálních a politických rozdílů také zásadní věroučné odlišnosti. Jednalo se především o neshody týkající se častosti a délky trvání půstů, přípustnosti kněžského manželství či možnosti uctívat sochy a obrazy Ježíše Krista, Marie a světců. Nejvýznamnější spor je však o původu Ducha Svatého. Podle západní církve pochází Duch Svatý nejen z Boha Otce, ale také ze Syna, což východní církev neuznala a tento spor byl příčinou rozštěpení křesťanské církve na katolictví a pravoslaví.²³⁾

Na území českých zemí, konkrétně do Velkomoravské říše, přivedli křesťanskou víru Cyril a Metoděj v roce 863. Od roku 1946 do 1951 patřila pravoslavná církev v Československu pod Ruskou pravoslavnou církev. Dne 27. srpna 1998 byla autokefalita pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku potvrzena církví konstantinopolskou (cařihradským patriarchátem). ²⁴⁾

Pravoslavná církev je tvořena společenstvím samosprávných místních církví, které řídí vlastní nejvyšší představitel, jenž je nazýván první z místních biskupů. Všechny tyto pravoslavné církve jsou sjednoceny na základě společné víry, církevní věrouky, politických principů a liturgické tradice. Stěžejní organizační jednotkou je církevní obec. V současné době existuje ve světě 14 všeobecně uznaných svébytných pravoslavných církví a jedna prozatím nepřijatá všemi ostatními nezávislými církvemi (pravoslavná církev v Americe - okolo 1 milionu věřících). Nejvýraznější zastoupení a počet věřících v řádech milionů má Ruská pravoslavná církev (50 - 100 mil.), dále Rumunská (16 mil.), Srbská (10 mil.), Bulharská (8 mil.), Řecká (8 mil.), Alexandrijská (6,5 mil.), Gruzínská (4 mil.) a Konstantinopolský ekumenický patriarchát (2 mil.). Kolem několika set věřících má pravoslavná církev Antiochijská, Jeruzalémská, Kyperská, Polská, Albánská a pravoslavná církev v ČR a na Slovensku. ²⁵⁾

Přesto, že si v České republice v průběhu let pravoslavná církev prošla náročnými zkouškami, například zavedením Nové ústavy v roce 1992²⁶⁾, kdy po rozdělení na Čechy a Slovensko každá země řeší otázky církevní politiky naprosto odlišně, vliv pravoslavné církve pomalu stoupá a podle údajů ze sčítání lidu v roce 2011 se počet věřících v České republice pohybuje kolem 20 500 obyvatel. ²⁷⁾ Na obrázku je graficky znázorněno složení pravoslavných křesťanů v ČR dle věku a pohlaví. Největší počet věřících je nyní ve věku 30 - 40 let, což má vliv i na obnovující se víru mezi dětmi ve věku do 10 let. Tento stav značí, že většina rodičů vede k pravoslavnému křesťanství i své potomky.

Věková struktura Pravoslavné církve v ČR - 2011 ²⁸⁾

V České republice se vyskytují dvě eparchie - pražská, která je sídlem arcibiskupa, a olomoucko-brněnská. Nejvyšším představitelem církve je metropolita, jenž je volen nejvyšším správním orgánem místní pravoslavné církve. V současné době je hlavou církve společně pro Českou a Slovenskou republiku arcibiskup pražský - Jeho Vysokopřeosvícenost +Michal. Arcibiskupem olomoucko-brněnského biskupství je Jeho Vysokopřeosvícenost Simeon, který v roce 2016 oslavil devadesáté narozeniny. ²⁹⁾

Na území českých zemí nalezneme následující pravoslavné církevní obce, kde probíhají pravidelné bohoslužby:

• Praha - celkem osm církevních obcí
• Středočeský okružní protopresbyterát (Beroun, Kladno, Milovice, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Mladá Boleslav, Mochov, Mukařov, Mělník)
• Karlovarský okružní protopresbyterát (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Sokolov)
• Plzeňský okružní protopresbyterát (Horšovský Týn, Klatovy, Plzeň, Příbram, Rokycany, Lesná, Tachov, Milíře, Halže)
• Ústecký okružní protopresbyterát (Chomutov, Kadaň, Litoměřice, Most, Podbořany, Roudnice, Žatec, Krupka, Teplice, Ústí nad Labem)
• Liberecký okružní protopresbyterát (Česká Lípa, Frýdlant v Čechách, Jablonec nad Nisou, Rumburk, Liberec, Železný Brod)
• Východočeský okružní protopresbyterát (Hradec Králové, Jaroměř - Josefov, Pardubice, Lanškroun)
• Jihočeský okružní protopresbyterát (České Budějovice, Jindřichův Hradec, Tábor)

Pravoslavní dále využívají bohoslužebná střediska zvaná monastýry, která jsou v ČR celkem čtyři (Chabařovice, Těšov u Chebu, Doubská hora u Karlových Varů, Loděnice u Berouna). Mezi další církevní zařízení dále patří Bratrstvo pravoslavné mládeže ve Františkových Lázních, Národní památník hrdinů heydrichiády a Vojenský kaplan ve Strakonicích. ³⁰⁾

Víra vychází z tvrzení, že pravá nauka o bohu je východiskem pro jeho pravou oslavu. Mezi základní myšlenky patří rozlišení, že pokud je bůh abstraktní, je abstraktní i modlitba k němu směřovaná, je-li naopak bůh osobní, má osobní charakter i modlitba. Bůh dle pravoslavných zjevil pravdivou víru a nauku, která se opírá o názor, že spása člověka je dílem božím, nikoliv lidským. ³¹⁾ Za smysl lidského života pravoslavná církev považuje zbožštění člověka. ³²⁾

Mezi základní prameny pravoslavné církve patří svatá tradice, svaté Písmo, spisy svatých otců, modlitba a liturgická bohoslužba, životy svatých, vyznání víry a svaté Tajiny, neboli svátosti. Nejdůležitější dílo svaté tradice je Písmo svaté, které sepsali lidé vedení svatým Duchem, jenž byl považován za zjevení Boha. Je tvořeno Starým a Novým zákonem popisujícím boží zjevení před příchodem Ježíš Krista a jeho následnými předpověďmi. ³³⁾

Pravoslavná věrouka je tedy postavena na autoritě bible (svatého Písma), která je určujícím pramenem i pro katolickou víru. Pravoslaví uznává 39 knih Starého zákona a všechny knihy Nového zákona. Mimo bibli je významná také Svátá tradice, jež je zpřístupněním chápání textu svatého Písma širokým vrstvám věřících a jde v podstatě o výklad bible. Hlavní zásady pravoslavné věrouky jsou definovány ve dvanácti článcích, která obsahují dogmata s platností pro všechny pravoslavné věřící a stoupenci pravoslavné církve v ně musí bezvýhradně věřit. Základními požadavky víry, jejichž platnost je absolutní, nezvratná, neměnná a obecně závazná jsou:

• Víra v existenci boha
• Víra v božské stvořitelské poslání
• Víra v syna božího Ježíš Krista, který sestoupil z nebe a přijal tělo z Panny Marie
• Víra v Kristovo ukřižování, jeho zmrtvýchvstání a vstoupení na nebe
• Víra v boha Ducha svatého, který vychází z boha - otce
• Uznávání pouze jedné církve
• Uznávání nutnosti křtu
• Očekávání vzkříšení jedince z mrtvých
• Očekávání věčného života po posledním soudu ³⁴⁾

Ze svatého Písma pro pravoslavné věřící vyplývá základní etický a hodnotový rámec určený desaterem božích přikázání. Povinnost zachování dekalogu je dána tím, že je stanovil samotný Bůh, který je zároveň vložil do svědomí každého člověka. Tato přikázání byla prohlášena Mojžíšem a potvrzena Ježíšem Kristem. Dodržování a zachování desatera božích přikázání je nutným předpokladem ke spáse člověka, která mu zajistí obdržení věčného života. ³⁵⁾

Nedílnou součástí života pravoslavného věřícího je také naplnění bohoslužebných úkonů svatých Tajin (svátostí). Pro pravoslavnou věrouku je typických sedm svatých Tajin. Tajina působí spasitelným účinkem pouze tehdy, když ji člověk přijímá v potřebném rozpoložení víry a lásky k bohu. Tímto se pravoslaví liší od katolíků, kteří mají za to, že svátosti jsou platné a působí spasitelně nezávisle na stavu člověka, který je přijímá. Mezi sedm svatých Tajin patří:

• Křest, který uděluje křtěnému boží milost a očišťuje ho od dědičného hříchu
• Myropomazání (podobné biřmování), které představuje přijetí pokřtěného do královského kněžstva. Myropomazání je prováděno biskupem nebo knězem, který pomazává všechny hlavní orgány lidského těla, jimiž je pokřtěný člověk posilován v poznání a chránění pravdy Boží. Myropomazání se zpravidla provádí hned po křtu.
• Eucharistie je přijímáním kvašeného chleba a vína, ve kterých je přítomen Ježíš Kristus. Eucharistie je prostředkem usmíření s Bohem.
• Pomazání olejem, které utěšuje nemocné a spolu s modlitbou by mělo vést k záchraně nemocného.
• Manželství, při kterém je novomanželům udělena Boží milost, která je spojuje ke společnému životu. V rámci pravoslavné církve je povolen rozvod v případě nevěry, vynuceného manželství, podvodem uzavřeného manželství a v případech, kdy byly úmyslně skryty tělesné nebo duševní nemoci, existující před uzavřením manželství.
• Kněžství je v pravoslavné církvi svěceno minimálně dvěma biskupy, čímž je zaručena platnost biskupského svěcení,
• Pokání v případě zhřešení. Aby byla svatá tajina pokání platná, je třeba hluboká a upřímná lítost motivovaná láskou k Bohu ³⁶⁾.

Podstatou pravoslavného křesťanství je kladení důrazu na správné slavení liturgie, která je chápána jako spoluúčast na nebeské liturgii andělů. Liturgie tedy hraje významnou roli ortodoxní církve, mimo bohoslužebný řád je také důležité mnišství, jelikož jsou to právě kláštery, kde je náležitá liturgie provozována. Řeholní život rovněž důležitý z hlediska zachování přísných pravidel asketického života. Tato teologická dogmata jsou vymezující pro všechny pravoslavné křesťany, všechno ostatní je chápáno jako vlastní názorové přesvědčení, které nemá přímý vliv na spásu. ³⁷⁾ Ve spojitosti s liturgií je vhodné zmínit pravoslavnou modlitbu, která je důležitou složkou života pravoslavných. Při modlitbě je sváděn boj dobra a zla. Opakovaná a vroucná modlitba je obranou proti démonům, kteří se snaží člověka svést k zlému jednání. Funkcí modlitby je tedy schopnost odhánět od sebe hříšné myšlenky. Nejdůležitější modlitbou je svatá liturgie, která představuje společné dílo Božího lidu a opravdové setkání s Bohem samotným. ³⁸⁾

Typickým prvkem pravoslavného křesťanství je také závazné uctívání ikon, což je zásadou pro všechny křesťany. Ikona je specifickým druhem malby, která vyobrazuje sakrální výjevy a slouží jako prostředník mezi Božím a pozemským světem při modlitbě křesťana nebo během bohoslužby. Uctívání ikony je symbolickým projevem úcty tomu, kdo je na ikoně vyobrazen. Ikona je tedy jedním z prostředků poznání Boha a zároveň cestou, jak se s ním spojit. Pro pravoslavnou církev je příznačné, že jsou ikony posvěceny během církevního obřadu požehnání. Typickými výjevy a motivy, které ikony zobrazují, jsou Svatá Trojice, Ježíš Kristus a události, kterých se účastnil, Bohorodička s dítětem v náručí a ikony svátků zasvěcených Panně Marii, světci a netělesné síly. Dále jsou to ikony spojené s konkrétními svátky nebo biblickými událostmi a také symbolické či alegorické kompozice odkazující na vlastnosti nebo činy biblických postav. ³⁹⁾

Kalendář

V zemích s vlivem ortodoxní církve se dlouhou dobu používal juliánský kalendář. Tento kalendář používá jako základní délku roku 365 a čtvrt dne a proto dochází každé čtyři roky k vyrovnání (tři roky mají 365 dnů a čtvrtý, tedy přestupný, 366 dnů). V roce 1582 byla papežem Řehořem XIII. provedena takzvaná kalendářová reforma, která měla zajistit, aby začátek jara připadal vždy na stejný den, 21. března. Rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem je 13 dní. Pokud je podle Gregoriánského kalendáře 25. prosince, podle Juliánského je o 13 dní později, tedy 7. ledna. Gregoriánský kalendář byl nejprve přijat v katolických zemích Evropy, například Anglii, Skotsku atd. V Rusku byl tento kalendář přijat až po Říjnové revoluci v roce 1918. I přesto, že pravoslavné země nakonec gregoriánský kalendář přijaly, své pevně stanovené svátky církevního roku počítají stále podle Juliánského.

Pravoslavné svátky

Začátek církevního roku je vždy 1. září. Pravoslavná církev vyznává dvanáct svátků. Třináctým, nejvýznamnějším, je sv. Pascha, Vzkříšení páně - Velikonoce. Slaví se první neděli po prvním jarním úplňku a připomínají zmrtvýchvstání Ježíše Krista v Jeruzalémě tři dny po jeho smrti na kříži. Tomuto období předchází doba velkopostní, kdy se věřící mají připravit na slavnost vzkříšení modlitbou, postem a přijetím svátostí. Čtyřicetidenní Velký půst přibývá na intenzitě, začíná v pondělí Syropustní nedělí, nejprve se omezují masité pokrmy, potom mléčné výrobky i vejce. Velikonoční půst má celkem šest nedělí, první z nich se jmenuje Vítězství pravoslaví, protože během ní se koná oslava pravoslavné víry. Třetí neděle se jmenuje Neděle uctívání svatého kříže a během této neděle se uctívá svatý kříž jako znamení Kristova vítězství nad smrtí. Květnou nedělí se nazývá šestá neděle a během ní se světí kvetoucí ratolesti na památku vjezdu Ježíše do Jeruzaléma před jeho utrpením, protože při tom ho vítaly velké zástupy lidí kvetoucími ratolestmi. Věřící během celé bohoslužby drží v rukou posvěcené ratolesti, čímž ukazují, že se také setkávají s Kristem jako s Vládcem a Spasitelem. Během Velkého svatého týdne probíhají každý den bohoslužby na různá témata, například na Velké pondělí církev rozjímá o neplodném fíkovníku, který Ježíš odsoudil. Na Velký čtvrtek si věřící připomínají poslední večeři Ježíše Krista s apoštoly a jeho modlitbu v Zahradě getsemanské. Velký pátek je vzpomínkou na nespravedlivý soud nad Ježíšem, na jeho smrt na kříži a jeho pohřbení. Samotná oslava vzkříšení Páně začíná většinou o půlnoci ze soboty na neděli Paschy. Těsně před půlnocí se koná trojnásobný slavnostní církevní průvod. Pravoslavné chrámy jsou většinou ozdobeny květinami a krásně osvětleny, kněží jsou oblečení do nejsvětlejších a nejkrásnějších svátečních rouch a na bohoslužbě znějí radostné písně, které symbolizují Ježíšovo vstání z mrtvých. Ke konci paschální jitřní modlitby kněz třikrát radostně zdraví věřící slovy: „Kristus vstal z mrtvých.“ A věřící radostně odpovídají: „Vpravdě vstal z mrtvých.“ První týden po Velikonocích je považován za nejradostnější týden v roce, nazývá se Světlý týden, během kterého jsou dveře ikonastas (i mimo bohoslužby) otevřeny na znamení, že Ježíšovým zmrtvýchvstáním nám jsou otevřeny dveře k Bohu. Poslední neděle se nazývá Tomášova neděle, při které se vzpomíná, jak apoštol Tomáš nechtěl věřit, že Ježíš vstal z mrtvých, ale pak uvěřil . 50 dní po Velikonocích poté následuje svátek Seslání sv. Ducha. ⁴⁰⁾

Ikona vzkříšeného Krista ⁴¹⁾

8. září se slaví Narození Přesv. Bohorodičky, jejímiž rodiči byli sv. Jáchym a Anna. 14. září je dnem Povýšení sv. Kříže, kdy se připomíná nalezení sv. Kříže Kristova svatou císařovnou Helenou v Jeruzalémě. Dalším svátkem je Uvedení Přesv. Bohorodičky do chrámu, kdy se 21. listopadu upomíná na uvedení Přesv. Bohorodičky jako malé dívky do jeruzalémského chrámu, kde v modlitbách strávila řadu let. ⁴²⁾

Vánoce se slaví 6.-7. ledna ledna a připomínají Narození Páně v Betlémě. Poté se slaví Křest páně v Jordánu od Jana Křtitele. Vánoce jsou jedním z největších křesťanských svátků. Samotná oslava Kristova narození začíná dlouho před samotným svátkem. Den po svátku apoštola Filipa začíná přípravná doba svátku, půst, který můžeme znát i pod názvem filipovský, nebo také jednoduše půst před Narozením Páně. Trvá od 28. listopadu do samotného dne svátku, který má pevné datum a připadá na 7. ledna. Postní doba je vždy obdobím přípravy na slavení svátku. Přípravné - postní období mají kromě Pánova narození také Pascha (Kristovo vzkříšení), svátek svatých apoštolů Petra a Pavla (půst za misionáře) a svátek Zesnutí přesvaté Bohorodičky. Mimo postních období jsou ještě jednotlivé postní dny. Běžně se jedná o středy a pátky během roku a o některé svátky, například Stětí Jana Křtitele. Půst může mít různou nejenom délku, ale i intenzitu. Za přísný půst se považuje doba, kdy se konzumuje pouze rostlinná strava. Postní období před Narozením Páně se skládá ze dvou částí, v prvním období, které je zároveň delší, je zakázáno konzumovat ve vybrané dny (pondělí, středa, pátek) maso. V druhém období půstu od 2. ledna je půst ještě přísnější a v předvečer prvního vánočního svátku by se nemělo jíst vůbec, jsou zakázány i veškeré vášně, které by člověka mohly vzdálit od Boha. Půst končí velkou slavnostní bohoslužbou a potom už nastává samotná oslava Vánoc, kdy 6. Ledna mohou věřící začít hodovat. Na slavnostní tabuli by správně mělo být 12 slavnostních jídel, mezi kterými by neměla chybět kaše dozdobená ovocem, ořechy a medem nebo kompot ze sušeného ovoce. Servírují se také plněné taštičky z kynutého těsta, kapusta v různých úpravách, ryby, saláty, ovoce i sladké moučníky, nejčastěji z medového perníku. Po půlnoci obchází domy koledníci. Dárky pod stromeček přiváží většinou děda Mráz na saních s koňským trojspřežím. Pravoslavné Vánoce končí oficiálně 19. ledna a věřící se začínají připravovat na další významný svátek Kristova křtu. ⁴³⁾

Obětování Páně, neboli Hromnice, vyznává symbolické obětování Ježíše v jeruzalémském chrámu 40 dní po narození podle předpisů Zákona a očišťování jeho matky Marie. Svátek se slaví 2. února. Dalším významným svátkem je Zvěstování Přesv. Bohorodičky, kdy se 25. března upomíná na zvěstování archanděla Gabriela Panně Marii, při němž byl z Ducha Svatého počat Ježíš Kristus. Poslední neděle před Paschu je nazývána Květná neděle, kdy se oslavuje slavnostní vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma v neděli před Jeho ukřižováním. 40 dní po Pasche následuje Nanebevstoupení Páně. Po již zmíněném padesátidenním období po Pasche následuje 6. srpna Proměnění Páně, které připomíná zjevení Krista ve slávě apoštolům Petru, Jakubovi a Janovi na hoře Tábor ve Svaté zemi. Slavné zesnutí Matky Boží, která odevzdala duši Bohu - svému synu Ježíši Kristu, se oslavuje 15. srpna jako Zesnutí Přesv. Bohorodičky. ⁴⁴⁾

Pravoslavný kříž

Jeden z hlavních symbolů pravoslavného křesťanství je pravoslavný kříž. Ten se od ostatních křížů liší svým vzhledem tak, že na svislé ose se nejčastěji nachází tři vodorovná břevna. Prostřední, dlouhé břevno je určeno pro ruce ukřižovaného Krista. Horní břevno zpodobňuje tabulku s nápisem Ježíš Nazaretský, Král Židů. Dolní břevno bývá většinou umístěno pod nohy Ukřižovaného. Jeden jeho konec je nejčastěji mírně zvednut a směřuje na nebe, druhý konec, který je naopak snížený, směřuje směrem dolů, tedy do pekla. Směry, kterými se ubírá poslední břevno, mají symbolizovat osudy dvou lotrů ukřižovaných s Kristem, kdy se kající odebral do nebe a nelitující do pekel. ⁴⁵⁾

Pravoslavný kříž

Pravoslavná architektura Architektura pravoslavných staveb pramenní z byzantské architektury. I přesto, že se původní architektura měnila, většina typických prvků převládá dodnes. Pravoslavné chrámy mají svůj specifický vnější vzhled a tak je okamžitě možné je rozeznat od katolických kostelů. Většina pravoslavných chrámů je obvykle zakončena kupolí, která má připomínat nebe. Právě tam směřují všechny prosby a myšlenky věřících. Zřejmě nejznámějším pravoslavným chrámem je Chrám Vasila Blaženého na Rudém náměstí v Moskvě (1555-1560). Avšak největším pravoslavným kostelem na světě je Katedrální církevní chrám Krista Spasitele v Moskvě (1839-1883). ⁴⁶⁾ V České republice se nachází celkem 51 pravoslavných chrámů. ⁴⁷⁾ Mezi nejvýznamnější české pravoslavné architektonické památky patří například Pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze a Chrám svatého Gorazda v Olomouci.

Pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje Praha ⁴⁸⁾

Chrám svatého Gorazda v Olomouci ⁴⁹⁾

Chrám Krista Spasitele ⁵⁰⁾

Chrám Vasila Blaženého ⁵¹⁾

Charakteristickým interiérovým prvkem pravoslavného kostela je Ikonostas, který je dřevěnou přepážkou oddělující chrámovou loď od kněžiště. Ikonostas je několikapatrovou stěnou, na které jsou vyobrazené ikony. V ikonostasu jsou zabudovány dveře, které jsou otevírány během bohoslužby a prochází jimi kněží, kteří vykonávají určité liturgické akty. Ikonografické složení ikonostasu vyjadřuje obsah a smysl liturgie, jež v chrámu probíhá. Námětem ikon jsou starozákonní a novozákonní postavy a jejich činy. Na ikonostasu lze například nalézt výjevy Spasitele, Bohorodičky a jejich svátků, archanděl Gabriel a další. ⁵²⁾ Ikonostas má mimo liturgického významu především praktickou funkci, jelikož rozděluje chrám na dvě části. První z nich je určena lidem a druhá je částí posvátnou, kde dochází k přeměnění obětních darů a je do ní zakázán vstup nepovolaným osobám. ⁵³⁾

Ikonostas v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Přerově ⁵⁴⁾

Z odpovědí respondentů vyplývá, že neexistuje významná odlišnost týkající se oblékání a vzhledu mezi pravoslavnými a ateisty. Pro ateistu i pravoslavného hraje ve věci oblékání klíčovou roli příležitost, pro kterou volí vhodný oděv. Dále se jedná především o osobní preference každého člověka, kdy je důležitá pohodlnost, elegance či funkčnost oblečení. Všichni tři respondenti se shodují na tom, že jejich styl odívání není závislý na víře či přesvědčení a nelze proto vytvořit určitý vzor nebo kategorii, podle které by šel ateista nebo pravoslavný věřící na první pohled poznat.

Podle respondentky Haliny však existuje určitý prvek, který je typickým pro pravoslavné věřící, i přesto že ona sama se takovýmto způsobem neobléká. „No pravoslavní nosí šátek na hlavě, ale to většinou, když jdou do kostela. To je typické i pro ženské na vesnici, které si vážou šátek kolem hlavy normálně. Já je nenosím, ale jednou jsem to nosila, ale teď už ne a nevidím v tom nic důležitého…“ (Halina, pravoslavná, 48 let).

Pro stravovací návyky respondentů jsou stěžejní opět osobní preference. Všichni tři respondenti se shodují na tom, že se jejich stravování výrazně neliší od ostatních. Oblíbená jídla závisí na každém jednotlivci a nemají spojitost s vírou. Například ateista Matěj (ateista, 26 let) uvádí: „Nemám nějaký vyhraněný styl jídla. Jsem trošku rozmlsaný, takže hodně toho nejím, ale nemám nic speciálního, co bych jedl nebo nejedl. Nejoblíbenější jídla jsou typická česká, jako smažák, řízek nebo svíčková.“ Pravoslavné respondentky uvedly, že mezi jejich oblíbené patří italská kuchyně, sushi nebo pelmeně.

Představa svátečního pokrmu je pro všechny respondenty obdobná. Jedná se především o maso s přílohou v podobě salátu nebo brambor. „Svátečním jídlem je pro mě asi maso a spousta salátů. U nás děláme taky kuřecí vývar, často pečené kuře nebo vepřové maso a salát“ (Kristina, pravoslavná, 22 let).

Co se týče stravovacích omezení, všichni tři respondenti uvádí, že nejsou ničím limitováni. Odlišnost mezi ateisty a pravoslavnými nastává pouze v období půstu, který pravoslavní věřící drží před Vánocemi, Velikonocemi a dalšími svátky. Během půstu by pravoslavní neměli jíst maso. „Když je půst, tak v pondělí, středu a pátek nejíme maso. Ryby můžeme, ale jsou i takoví lidé, kteří to dodržují přesně a ti nejedí mléčné výrobky ani ryby. Jedí pouze nějakou zeleninu, ovoce a rostlinný olej, na kterém si to připravují. Já to takhle úplně nedodržuji osobně, ale dělám to hlavně kvůli zdraví, nejen protože je to přikázané. Půst je čtyřicet dní před Velikonocemi, čtyřicet dnů před Vánocemi a pak jsou ještě takové dva týdny různé svátky a před nimi je dva týdny půst taky. Jinak maso můžeme jíst kdykoliv a jakékoliv. Mimo půst tu tedy nejsou omezení“ (Halina, pravoslavná, 48 let).

Ve společenském životě lze rovněž spatřovat určité podobnosti. Každodenní náplň života spočívá v docházení do práce či do školy s tím, že respondentům přes všední dny nezbývá mnoho volného času a volno využívají především k relaxaci a trávení času s rodinou a přáteli. Na rodinné vazby dbá spíše respondentka Halina, což může být dáno tím, že má čtyři děti a je s nimi v každodenním kontaktu, díky čemuž jí nezbývá mnoho času pro sebe. Pro ostatní respondenty je rodina rovněž důležitá, ale stýkají se spíše s přáteli. Jako oblíbené aktivity uvedli všichni respondenti cestování, sport a kulturu.

Jako významnou odlišnost lze vnímat navštěvování kostela, který je podle respondentky Haliny náplní společenského života. Pro ni osobně je kostel velmi důležitou institucí a snaží se jej navštěvovat každou neděli, pokud jí to okolnosti dovolí. Zajímavostí je, že Halina pravidelně s dětmi navštěvuje řeckokatolický kostel, i přestože je pravoslavná věřící. „Do kostela se snažím chodit alespoň každou neděli. Samozřejmě, že ze zdravotních důvodů nebo jiných vynechám. Ale snažím se chodit. Chodím tady v Boleslavi a můžete si představit, že chodíme do řeckokatolického kostela… to ale vůbec nevadí. Moje babička říkala, že Bůh je jeden. A že lidé různých národností mají různé zvyky a tak, ale bůh je jeden pro všechny. Do kostela chodím s dětmi, protože táta moc nechodí. Chodí jen na Vánoce a Velikonoce“ (Halina, pravoslavná, 48 let). Pro tuto respondentku je návštěva kostela i určitou zálibou a formou odpočinku. „Já do kostela chodím ráda, ne protože musím. Když tam člověk jde, tak se cítí úplně jinak. Já bych řekla, že se mi tam dobije energie a tak. Ono se i říká, že kostely jsou na energeticky dobrých místech.“

Při volbě preference mezi rodinným životem a kariérou se výpovědi respondentů lišily spíše dle věku, nežli podle vyznání. Pravoslavná křesťanka Kristina, která stále studuje a rodinu plánuje založit zhruba za 4 až 5 let, se nyní více věnuje škole a kariéře. V budoucnu by se ale určitě chtěla vdát. Pro věřící Halinu je však na prvním místě její rodina. S manželem a se svými třemi dětmi tráví každý den, se čtvrtým synem se momentálně vídá méně, jelikož studuje na vysoké škole. S manželem mají takřka harmonické manželství, snaží se mu vycházet vstříc a vzniklé rozkoly a konflikty se snaží rozumně urovnat. Všechny své děti od dětství vede k pravoslavné víře. Absence víry u jednoho z páru však není překážkou pro uzavření manželství. Pokud by její manžel víru nevyznával, neznamenalo by to problém pro uzavření manželství. Stejně tak její víra nezakazuje rozvod partnerů nebo předmanželský sex. Pohlavní zdrženlivost před svatbou se respektovala spíše za dob 70. let, a to většinou pouze na vesnicích. Pro Matěje (ateista, 26 let) je v tomto ohledu před založením rodiny důležité finanční zabezpečení. Pokud jej díky kariéře dosáhne, bude pro něj již prioritou pouze jeho rodina. Jeho vizí je založit rodinu zhruba ve 30 letech.

Všichni tři respondenti přiznávají, že rodina je pro ně v životě velmi důležitým aspektem. Pro ateistu má rodina nejvyšší možnou hodnotu. S nejbližší rodinou se vídá poměrně často a do nedávna žil se svou matkou. S otcem se kvůli rozvodu rodičů vídá méně. S širší rodinou (bratranci, sestřenice) se vídá maximálně 5x ročně, a to většinou za příležitosti oslav nebo Vánoc. Studující pravoslavná křesťanka Kristina uvádí, že díky pobytu v jiném městě se s rodinou vídá zhruba 1-2x měsíčně. Se vzdálenější rodinou žijící v cizině se stýká přibližně po třech letech. Přesto je pro ni rodina důležitou součástí života. Věřící Halina se se svými rodiči, žijícími na Ukrajině, vídá 1-2x ročně. Se zbývající členy rodiny, žijícími v ČR, se stýkají pravidelně „Rodina je pro mě, když se všichni členové mé rodiny mají dobře, jsou zdraví, když vše funguje tak, jak má. Nikdo nedělá žádné vylomeniny, učí se hezky a poslouchají.“ (Halina, pravoslavná, 48 let).

Hlavním smyslem života pro pravoslavné je být šťastný a v budoucnu mít děti. Respondent zastávající ateismus na smysl života pohlíží z jiného, spíše pragmatického úhlu. Aktuálně je pro něj stěžejní dokončit studia a poté odcestovat do ciziny. Po absolvování poznávacích cest si přeje najít stálou práci, díky které si vybuduje finanční zázemí a poté založí rodinu.

Všichni tři respondenti zastávají stejný názor týkající se dobrého chování. Základ dobrého vychování pramení z výchovy rodičů, kdy rodiče vedou své děti ke slušnosti a čestnosti, učí je, že nemají lhát, pomlouvat, ubližovat nebo krást. Pravoslavní cítí, že jiná než tato cesta není. Lidé by se měli chovat takovým způsobem, jakým by chtěli, aby se ostatní chovali k nim samotným. Ateista Matěj dodává, že prvotní základ výchovy rodičů dále obohacuje vzdělání a působení učitelů ve škole. Dle jeho názoru by si lidé měli utvářet vlastní názory na věc a neměli by se řídit většinovým postojem.

Všichni tři respondenti si uvědomují, že na prvním místě je jejich konání ovlivňováno zákonem. Mimo něj jsou však pro pravoslavné důležité aspekty vycházející z bible. Důležité jsou pro ně morální hodnoty a svědomité jednání. Ateista se oproti tomu necítí svazován žádnými dalšími pravidly, ale spíše zásadami, které vycházejí z jeho vlastního nitra.

Ve svém okolí spatřují respondenti vyznávající pravoslavnou víru největší problém v přetvářce, lenosti a hlouposti některých lidí. Dále je irituje nepořádek, jak v domácnosti, tak na ulicích, a korupce, kterou pociťují zejména na Ukrajině. Ateista tvrdí, že nemá se svým okolím zásadní problémy. U českého národa mu však vadí xenofobie a rasismus. Češi většinou nemají vlastní zkušenosti a podložené důvody mít odpor k určitým skupinám lidí, jejich nenávistné chování ovlivňují především různé články a historky.

Při otázce, zdali respondenti věří v nějakou formu vyšší moci, došlo k zásadnímu rozporu mezi pravoslavnými a ateistou, který v žádnou vyšší moc nevěří. Oproti tomu pravoslavné křesťanky věří, že existuje něco mezi nebem a zemí, co nám v životě pomáhá a posouvá nás určitým směrem. Zásadní rozhodnutí jsou však už jen na nás „Lidským vnímáním to nemůžeme pochopit, nemáme na to dostatečnou kapacitu, ale něco takového existuje. Lidé si představují Ježíše, Boha, Otce, ale přesně si to představit nedokážeme.“ (Halina, pravoslavná, 48 let).

V otázce slavení svátků se odpovědi pravoslavných a ateistů výrazně liší, slavení svátků každý z respondentů praktikuje jinak. Všichni respondenti uvedli rozdílné svátky, které jsou pro ně prioritou a které slaví tradičně. Zatímco respondent Matěj (ateista, 26 let) slaví pouze Vánoce, Nový rok, okrajové Velikonoce a narozeniny, pravoslavná Halina slaví svátků několik, jak českých, tak i národních ukrajinských, mezi které neodmyslitelně patří Vánoce, Velikonoce, svátek Jana Křtitele, povznesení kříže, narozeniny Matky Boží a její smrt. Pro všechny respondenty bez rozdílů vyznání je totožné, že u takto významných dnů jde především o společné trávení času s rodinou a přáteli. Například oslavu Vánoc každý respondent popsal rozdílně. Matěj (ateista, 26 let) uvádí „My to nemáme tak, že bychom se sešli tradičně u ozdobenýho stromečku a zpívali si koledy, to úplně ne, ale určitě máme štědrovečerní večeří, kdy se sejde celá rodina, najíme se, popovídáme si a strávíme spolu celý ten večer.“.

„My slavíme Vánoce, jak český, tak ruský, které jsou právě 6. - 7. ledna. Jedná se o klasickou rodinnou večeři, kdy se sejde celá rodina a společně povečeříme. Na Nový rok večer si dáváme dárky, kdy k dětem chodí ráno 1. ledna Děda Mráz.“ (Kristina, pravoslavná, 22 let).

Pravoslavná respondentka Halina slaví jak pravoslavné, tak i české klasické Vánoce: „Já si myslím, že v jaký zemi člověk žije, tak by měl dodržovat trošku i ty tradice, aby i děti byly v obraze, jak to je.“. České Vánoce slaví klasicky 24. prosince, kdy si nachystají večeři a po večeři zpívají koledy a rozbalují dárky. Pravoslavné, které jsou tradiční podle juliánského kalendáře 6. a 7. ledna, podle gregoriánského kalendář používaného v České republice na svátek Tří Králů. Vánoce slaví s manželem a dětmi v České republice, především kvůli dětem, které by zameškaly ve škole. 40 dní před Vánoci začíná půst, kdy se v pondělí, středu a pátek nekonzumuje maso a je zakázáno konzumovat alkohol, v tomto období půstu by se člověk měl uklidnit a vyrovnat se s minulým rokem, popřemýšlet o tom, jak se celý rok choval, případně se v dalším roce vyvarovat svých chyb, které konal. Na Štědrý den se připravuje dvanáct svátečních jídel, které jsou bez masa. „U nás se říká, že když Marie byla v Betlémě, kde porodila miminko, tak oni byli velice chudí a ten večer kdy usedli ke stolu, tak měli taky jen jednoduchá, obyčejná jídla.“. Mezi dvanáct tradičních jídel patří i pokrm uvařený ze špaldové pšenice, který je dochucený mákem, ořechy, rozinkami, popřípadě cukrem. Tento pokrm na začátku večeře musí ochutnat celá rodina. K dalším jídlům patří ryba nebo různé pokrmy z brambor, řepy a zelí. Celá rodina usedne k prostřenému stolu, kde je prostřeno o jedné místo navíc, tento zvyk symbolizuje připomenutí zesnulých. Po štědrovečerní večeři se zpívají koledy, děti obchází sousedy nebo známé a zpívají koledy, odměnou jim za to jsou drobné peníze nebo sladkosti. „Na Ukrajině se chodí koledovat tři dny, vždy v podvečer, když už vycházejí hvězdy, ale tady v Čechách chodí děti jen na Štědrý den a jenom k sousedům a známým, co máme tady na vesnici. A ještě na Ukrajině se dělají takové scénky jako divadlo, je tam Marie a Josef i Tři králové, jako Betlém a k nim se postupně přidaly takový národní postavičky jako je čert a anděl nebo žid. A všichni hrají nacvičené scénky a zazpívají koledy.“. Po této koledě děti jdou spát. „Dárky si dáváme, když slavíme České Vánoce, ale na Ukrajině se dárky nedávají.Teď se to teda trošku otočilo k Evropě a dárky se dávají na Silvestra, na Nový rok.“(Halina, pravoslavná, 48 let).

Oslavy Silvestra a Nového roku jsou pro všechny respondenty podobné. Jediným mezníkem, kdy se názory rozcházejí, je otázka s kým slaví, rozdílné odpovědi jsou spíše zapříčiněny věkovým rozdílem všech respondentů. Zatímco ateista Matěj a pravoslavná Kristina dávají přednost oslavám s přáteli, paní Halina upřednostňuje spíše rodinný kruh.

Velikonoce probíhají také mezi pravoslavnými a ateistou rozdílně. Pravoslavné křesťanky se snaží trávit tento čas opět s rodinou. Matěj (ateista, 26 let) přiznává, že Velikonoce moc neslaví „U nás se maximálně dodržuje nějaká ta pomlázka, barvení vajíček, ale jinak to zase moc neslavíme.“.

U pravoslavných by se měl dodržovat 40-tidenní půst, který je přísnější než o Vánocích, a měl by symbolizovat i jarní očistu těla. Respondentka Kristina, pravoslavná, popisuje Velikonoce takto: „U nás je nejdůležitější velká rodinná snídaně, celá rodina se sejde u jednoho stolu a společně snídáme, jíme třeba vajíčka, bábovku, tvaroh s rozinkami, to jsou tradiční jídla naše.“ Půst před Velikonoci nedodržuje, ale někteří členové její rodiny ano. Mezi tradiční zvyky o Velikonocích by zařadila tzv. „Válku s vajíčky“, každý má své vajíčko a zkouší s ním rozbít vejce souseda, pokud se vejce rozbije, vítěz si ho nechává jako trofej (Kristina, pravoslavná, 22 let),

Respondentka Halina půst dodržuje s celou rodinou, v období Velikonočního půstu by se neměly pořádat oslavy ani svatby a člověk by měl popřemýšlet sám o sobě. Oslavy začínají na Velikonoční Neděli, mezi tradiční jídla patří „pásky“ (mazance), klobásy, šunky, domácí tvaroh „Pak se to hezky naloží do košíčku a nechá se celý koš osvětit, že se jídlo posvětí znamená, aby byl člověk zdravej a chutnalo mu. A pak v neděli se celá rodina sejde hezky u snídaně. To jsou takový hody velký.“ (Halina, pravoslavná, 48 let).

Tradice a zvyky u různých obřadů, jako je svatba či pohřeb, probíhají u vybraných respondentů rozdílně. Všichni naši dotazovaní mají zkušenost s obřadem svatby, které se účastnili. Zvyky a tradice tohoto výjimečného dne jsou ale rozlišné.

Nejmladší respondentka Kristina se svatby účastnila několikrát, na svatbách přátel či rodinných příslušníků, ale vždy byla v pozici hosta. Svatba je pro ni krásný, ale zároveň dojemný akt. Mezi hlavní zvyky a tradice svatby zařadila rozbíjení talířů, kdy novomanželé společně rozbíjí talíř a společně uklízí střepy, které mají přinést štěstí v jejich společném životě. Dalším zvykem je například společný oběd s hosty, při němž se novomanželé vzájemně krmí, či krájení svatebního dortu. Kristina, pravoslavná, uvádí: „Také jsem zažila svatbu, kde se nevěsta převlékla do jiných šatů a tančila na vybranou hudbu, svatební hosti jí pak připichují peníze na šaty, který jsou manželům do začátku v jejich společným životě.“. Další zajímavou tradicí je vykupování nevěsty, kdy ženich přijede do rodného domu své nevěsty a před rodiči nebo i sousedy musí nevěstu vykoupit, většinou penězi nebo alkoholem (Kristina, pravoslavná, 22 let).

Ateista Matěj byl také hostem na svatbě svého kamaráda, která probíhala ve venkovních prostorách za účasti svatebčanů, svědků, starosty a oddávající. Svatebním pokrmem byla tradiční česká kachna a později raut „Na svatbě byly takový ty klasický tradice, jako je třeba první tanec nevěsty a ženicha nebo společné krájení dortu a společná hostina, řekl bych taková klasická česká svatba.“ (Matěj, ateista, 26 let).

Podle paní Haliny je svatba určitě otázkou financí. Většinou probíhá o víkendu, tradiční svatba může trvat jeden či dva dny. Většinou je svatba pojímána jako velká a důležitá událost, a tomu odpovídá i počet hostů, který je průměrně okolo sta svatebčanů. Klasické přípravy probíhají u rodičů každého z novomanželů. Ženich si pro nevěstu jede vždy k rodičům nevěsty a probíhá vykupování. „Taky se občas dělají takový srandičky, že se chlap převlíkne za nevěstu a tu nabízejí ženichovi.“ Respondentka Halina měla svou svatbu poprvé v České republice a poté, kdy už s manželem vychovávali dvě děti, se brali znovu. Druhou svatbu uspořádali na Ukrajině v pravoslavném kostele za přítomnosti svých nejbližších přátel a úzkého rodinného kruhu (Halina, pravoslavná, 48 let).

Druhou, méně veselou a příjemnou událostí, byl pohřeb. Z mladších respondentů zažil pohřeb pouze respondent zastávající ateismus. Další zajímavé tradice či rituály popsala paní Halina.

Ateista Matěj zažil pohřeb v dětském věku. Obřad probíhal v úzkém rodinném kruhu, během obřadu zazněl i proslov pozůstalých, poté došlo k přesunutí rakve do „zákulisí“. Na konci obřadu rodina a blízcí přátelé pořádají slavností kar neboli pohřební hostinu, která je na počest mrtvého a rodina se při ní schází a vzpomíná na mrtvé.

Pravoslavná respondentka Halina popisuje pohřeb úplně jinak. Na vesnici odkud pochází se po tři dny nechává zemřelý člověk doma, zpravidla by to mělo být v největší a nejkrásnější místnosti v domě, celé tři dny by se u mrtvého měla vystřídat rodina a v soukromí se s ním rozloučit. Během těchto tří dnů se v domě zastaví i kněz, který dělá rodinnou mši, při níž se rodina modlí za mrtvého a také za to, aby mu byly odpuštěny jeho hříchy, které provedl v životě. Třetí den probíhá obřad na hřbitově za účasti kněze, který čte z bible a probíhá celkové rozloučení, kam může přijít kdokoli, kdo se chce s mrtvým také rozloučit. Poté se rodina přesune na slavností kar.

Vzhledem k věku respondentů, křest dítěte zažila pouze pravoslavná respondentka Halina. Tento obřad se vztahuje k čerstvě narozeným dětem. Aby dítě prospívalo a bylo zdravé, je pokřtěno v kostele v rodinném kruhu spolu s farářem. Druhé jméno (křtící) vybírají rodiče sami, stejně tak jako kmotry dítěte. Paní Halina s manželem jsou křtěni a rozhodli pokřtít své čtyři děti. Křty dětí ale probíhali v České republice.

Rozdíly u tradic a zvyků jsou mezi pravoslavnými a ateistou viditelné. Velkou roli hraje i fakt, že obě pravoslavné pocházejí z vesnice, kde tradice mají velký význam a váhu.

Cílem této semestrální práce bylo zjistit, jak se liší či shodují určité životní aspekty v České republice majoritních ateistů a menšinových pravoslavných křesťanů. Práce je zaměřena na materiální a duchovní rozměr života zkoumaných skupin. Z materiální oblasti byla práce zaměřena na vzhled a oblékání, stravovací návyky a společenský život. Z hlediska duchovního byl kladen důraz na životní hodnoty, slavení svátků, dodržování tradic a zvyků. Shodné znaky lze pozorovat především u materiální oblasti života, ale objevují se také v duchovní oblasti. To může být zapříčiněno dvěma důvody. Prvním z nich jsou křesťanské kořeny v české společnosti a druhým důvodem může být fakt, že obě pravoslavné respondentky žijí v České republice více než 15 let, a tudíž mohou být ovlivněné místní kulturou a způsobem života. Naopak rozdíly se objevují především v oblasti duchovní, kde však lze také spatřovat určité podobnosti, které mohou být dány tím, že křesťanská morálka a tradice jsou v prostředí České republiky významným zdrojem a vzorem společenských hodnot a chování.

Naprostá shoda panuje ve stylu oblékání, který závisí na osobních preferencích každého člověka a na základě provedených rozhovorů lze konstatovat, že ateistu od pravoslavného nelze na první pohled rozeznat. Zástupci obou skupin volí pohodlné oblečení pro každodenní nošení a elegantnější či formálnější oděv pro významné události. Typickým kusem oblečení, které nosí pravoslavné ženy, je šátek, který ale ani jedna z pravoslavných respondentek pravidelně nenosí. Respondentka Halina uvedla, že tento doplněk oblečení nosívají ženy do kostela především na Ukrajině, odkud respondentka pochází.

Co se týče stravovacích návyků, tak jsou opět podmíněné osobními preferencemi. Shodná je představa slavnostního jídla, které by mělo obsahovat maso. Hlavní odlišností je dodržování půstů, které pravoslavní drží před významnými svátky. Pro pravoslavný půst jsou charakteristické stravovací omezení. V období půstu pravoslavní věřící v pondělí, středu a pátek nejí maso. V případě správného dodržování půstu by pravoslavní neměli jíst ani ryby a mléčné výrobky. Jejich strava během půstu by měla sestávat pouze z ovoce, zeleniny a pro úpravu by měl být používán rostlinný olej. Z provedených rozhovorů však vyplývá, že pravoslavné respondentky nedrží půst v přísném slova smyslu, a to především ze zdravotních důvodů.

Pro společenský život všech respondentů je typické, že svůj volný čas tráví s rodinou či v kruhu přátel. Pro pravoslavné je však určitou formou společenského života návštěva kostela, která mimo duchovního rozměru přináší také určitý způsob relaxace a trávení volného času. Z hlediska životních hodnot hraje pro všechny respondenty důležitou roli rodina a její založení. V případě ateistického respondenta je však důležitá kariéra, kterou momentálně upřednostňuje před založením vlastní rodiny. Rozdílnost v názoru na rodinu může být také podmíněna věkem respondenta, jelikož je z provedených rozhovorů patrné, že založení vlastní rodiny je výhledovou záležitostí, zatímco pro 48 letou Halinu je rodina zdrojem jistoty a staví jí na první místo. Co se týče morálních zásad, tak se shodují u všech třech respondentů. Důležité je pro ně dobré chování, slušnost a čest. Ateista sice uvádí, že tyto hodnoty mu vštěpili rodiče, ale zároveň se jedná o základ křesťanské morálky, která je v české společnosti významným způsobem zakořeněna. Pro pravoslavné tyto zásady vychází přímo z víry, kdy jsou přesvědčeni o tom, že existuje Bůh, který stojí nad lidmi.

Významná odlišnost existuje ve slavení svátků, které jsou pro pravoslavné věřící připomenutí biblických událostí. Pravoslavní slaví také mnohem větší množství svátků nežli ateisté, pro které jsou významné Vánoce, Velikonoce a Nový rok. Ateisté mají tyto svátky spojené především s rodinou a trávením času s ní. Liší se rovněž způsob slavení určitých svátků. Například ateisté na Vánoce jedí kapra, případně řízek s bramborovým salátem, zatímco pravoslavní připravují bezmasou večeři o dvanácti chodech. Zajímavostí je také prostírání jednoho místa navíc, které je připomenutím zesnulých členů rodiny. Vánoce i Velikonoce jsou v pravoslavné víře spojené se čtyřicetidenním půstem, který těmto svátkům předchází. Zajímavostí je, že obě pravoslavné respondentky slaví také české Vánoce, které jsou v jiném datu nežli pravoslavné, a to z důvodu juliánského kalendáře. Rodiny obou respondentek tento zvyk a slavení svátku přejali až po tom, co se přestěhovali do České republiky.

Z hlediska tradic a zvyků spojených s významnými životními událostmi člověka lze pozorovat také určité rozdíly. Svatba je svým průběhem podobná pro obě skupiny, ale hlavní odlišností je místo konání svatby, kdy jsou pravoslavní oddáváni knězem v kostele. Rozdíly ve svatebních tradicích mohou spíše vyplývat z národních zvyků. Duchovnější rozměr má pohřeb zemřelého u pravoslavných, kdy je jednou z tradic rozloučení se zemřelým doma v rodinném kruhu, kam se dostaví kněz a provede rodinnou mši za mrtvého. Následující hlavní rozloučení probíhá v kostele za přítomnosti dalších lidí, kteří zemřelého znali. Významným zvykem pro pravoslavné je křest dítěte. Pro ateistu křest nemá žádný význam a dle výpovědi ateistického respondenta nezná nikoho, kdo by byl pokřtěn.

Ze semestrální práce vyplývá, že pravoslavní křesťané mají s ateisty mnoho společného. Odlišnosti lze spatřovat především v duchovní oblasti, kde však dochází k překrývání ve věci životních hodnot, které jsou pro ateisty prakticky totožné. Toto může být způsobeno křesťanskou tradicí v českých zemích.

• FILIPI, Pavel. Křesťanstvo. Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. ISBN 80-85959-80-1.
• HORYNA, Břetislav: The Study of Religion during the Cold War: An Eastern View. In: DOLEŽALOVÁ, Iva – LUTHER, Martin H. – PAPOUŠEK, Dalibor (ed.): The Academic Study of Religion during the Cold War: East and West. Toronto, Peter Lang 2001, s. 86.
• JANDOUREK, Jan. Vzestup a pád moderního ateismu. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2981-7.
• JEŽEK, Václav. Pravoslaví, Řím a církevní unionismus. Praha: Menta Media, 2012. ISBN 978-83-63055-12-7.
• KEMP, Hugh P. ABC světových náboženství. Praha: Česká biblická společnost, 2014. ISBN 978-80-87287-65-1.
• MYSLIVEC, Josef. Ikona. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1947, s. 27
• NEŠPOR, Zdeněk R. a Zdeněk VOJTÍŠEK. Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-3315-2.
• KOKAISL, Petr. Geografie náboženství. Praha: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, 2015. ISBN 978-80-213-2551-7.
• VÁCLAVÍK, David: Český ateismus ve dvacátém století : k vývoji a institucionalizaci v letech 1948-1989. Soudobé dějiny. roč. 14, č. 2/3, 2007. ISSN 1210-7050.
• VÁCLAVÍK, David. Náboženství a moderní česká společnost. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-2468-3.

• Co je to ateismus. [online]. [cit. 2016-11-19] Dostupné z: http://www.i-ateismus.cz/2011/01/co-je-to-ateismus/
• Česká republika je nejvíce ateistickou zemí v Evropě. [online]. [cit. 2016-11-21]. Dostupné z: http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2015040002
• Definice ateismu. [online]. [cit. dne 2016-11-19]. Dostupné z: http://www.osacr.cz/o-ateismu/otazky-a-odpovedi/
• Definice pravoslavné duchovnosti. [online]. [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.orthodoxiachristiana.cz/metropolita-hierotheos-vlachos-definice-pravoslavne-duchovnosti-c26
• Historie církve. [online]. [cit. 2016-11-04]. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/historie-crkve/
• Ikonostas [online]. [cit. 2016-12-14]. Dostupné z: http://www.rodon.cz/ikony/Ikonomalba-uvod-do-problematiky-/Ikonostas--1651
• Ikony a ikonomalba. [online]. [cit. 2016-12-13]. Dostupné z: http://www.rodon.cz/pdf/ikona.php?id=1650
• Náboženská víra obyvatel podle výsledků sčítání lidu. [online]. [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: https://www.czso.cz
• Nejvýznamnější pravoslavné svátky. [online]. [cit. 2016-12-04]. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/vrouka/
• O pravoslavné víře. [online]. [cit. 2016-12-14]. Dostupné z: http://www.orthodoxia.cz/srovn/opt-07-rozdily-ve-vysluhovani-svatosti.htm
• Obyvatelstvo podle věku, náboženské víry a pohlaví. [online]. [cit. 2016-11-25]. Dostupné z: https://www.czso.cz
• Olomoucko-brněnská eparchie. [online]. [cit. 2016-12-14]. Dostupné z: http://www.ob-eparchie.cz/zivot-eparchie/
• Organizace pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. [online]. [cit. 2016-12-14]. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Farnosti/Organizace/
• Pražská eparchie. [online]. [cit. 2016-11-19]. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/
• Pravoslaví. [online]. [cit. 2016-12-14]. Dostupné z: http://pravoslavslovo.ru/prilogicz/pravoslavi.htm
• Pravoslaví ve světe i u nás. [online]. [cit. 2016-12-04]. Dostupné z: http://kazaki.cz/cs/pravoslavi-ve-svete-i-u-nas/
• Pravoslavné chrámy v ČR. [online]. [cit. 2016-12-12]. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Farnosti/
• Pravoslavné Vánoce. [online]. [cit. 2016-11-20]. |http://www.rozhlas.cz
• Pravoslavné Velikonoce. [online]. [cit. 1016-11-20]. Dostupné z: |http://www.rozhlas.cz
• Pravoslavné vyznání v České republice. [online]. [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://www.orthodoxia.cz/dejiny/p_vyzn.htm
• Pravoslavný katechismus. [online]. [cit. 2016-12-14]. Dostupné z: http://pravoslavi.cz/katechismus/ii.html
• Pravoslavný kříž. [online]. [cit. 2016-21-02. Dostupné z: http://revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=58
• Rozdíly v chápání a vysluhování svátostí. [online]. [cit. 2017-1-7]. Dostupné z:http://www.orthodoxia.cz/srovn/opt-07-rozdily-ve-vysluhovani-svatosti.htm
• Základy pravoslavné víry. [online]. [cit. 2016-22-10]. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/
• Zbožštění. [online]. [cit. 2016-11-20]. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/vrouka/



Počet shlédnutí: 206