Šamanismus ve Střední Asii

Abbasová Sylvie

Šamanismus představuje fenomén typický pro oblasti Sibiře a Střední Asie. Právě z těchto míst se začal šířit do svého okolí, a dnes můžeme říct, že jeho existence byla doložena ve všech kontinentech světa. Šamanismus bývá spojován se společnostmi s tradičním způsobem života vázaným na síly přírody, ze kterých čerpá zdroje pro svoji obživu, pro což je třeba si ji vážit skrze uctívání přírodních božstev. Svět šamanismu je zcela jiný než ten, který obývají ostatní lidé. V tomto světě se lze setkat s duchy, kteří mohou nabývat hodné či zlé povahy. V prvním případě je třeba využít jejich síly, v druhém případě s nimi svádět boj, obojí za účelem záchrany ztracené duše pacienta. V oblasti Střední Asie postupně vzniklo několik typů šamanismu, také v důsledku mísení tradic původního nomádského šamanismu s novějšími vlivy islámské kultury.

Cílem této seminární práce je představit šamanismus Střední Asie. Práce je pomyslně rozdělena do dvou částí, kde první se zabývá šamanismem jako takovým, jeho kosmologií a funkcí šamana ve společnosti. Druhá část je zaměřena na konkrétní typy šamanismu Střední Asie, rozdělenými podle toho, do jaké míry zdejší šamanismus byl či nebyl ovlivněn islámem.

Seminární práce čerpá ze sekundárních dat získaných technikou studia dokumentů. Tato technika se vyznačuje menší časovou a finanční náročností, její nevýhodou naopak mohou být chyby v původních datech, kterých se výzkumník mohl dopustit, a které ze sekundárních dat nelze odhalit.

Šamanismus je termín typicky sibiřský a středoasijský. Existují dvě hlavní teorie vysvětlující původ tohoto názvu. První z nich tvrdí, že vznik šamanismu je spojen se sibiřským národem Evenků, který zavedl pojem šaman (léčitel, čarodějný doktor), a ten se začal šířit prostřednictvím ruského jazyka. Druhá teorie se přikládá k původu z pálijského samana (v sanskrtu šramana), jenž byl přejat z čínského výrazu ša-men (žebrající buddhistický mnich), a tedy připouští i pravděpodobný indický vliv na sibiřská etnika.

Vedle problematiky vymezení názvu šamanismus se vyskytl i problém s jeho samotnou definicí. Od původních teorií evolucionistů považujících šamanismus za předstupeň vývoje monoteistických náboženství, se postupem času ustálil názor, že šamanismus je spíše náboženskou technikou existující paralelně vedle ostatních forem magie a náboženství.

Rumunský historik náboženství a přední odborník na problematiku šamanismu Mircea Eliade přinesl v padesátých letech minulého století klíčovou definici šamanismu v podobě „archaické techniky extáze“. Tato technika má dle něj sloužit k překonávání hranic mezi reálným a transcendentálním světem, mezi nimiž šamani jakožto velcí mistři extáze dokážou cestovat pouze oni. Eliade řadí šamanismus spíše k mysticismu, nežli k náboženství s tím, že prvky šamanismu byly doloženy v mnoha světových náboženstvích, kde tvoří jeho mystiku a extatickou techniku používanou jeho určitou elitou. Eliadeho definice se tak stala první ucelenou a uznávanou mnohými výzkumníky, zvláště v dnešní době.

Za hlavní podstatné rysy, které odlišují šamanismus od ostatních forem magie či náboženství, lze především považovat šamanovu představu sférického kosmu, ve kterém dokáže cestovat do nadpřirozených oblastí, šamanův extatický stav, který umožňuje tyto přechody, a šamanovo ovládání duchů, se kterými komunikuje. To vše v jedné kombinaci, jako součást rituálu prováděným za účelem léčby nemocné duše pacienta a její ochrany, mnohdy za podpory hudby a jejích nástrojů, někdy i léčivých rostlin. ¹⁾

Šaman je léčitel, prostředník mezi lidským a mytickým světem a uchovatel náboženských tradic. Šaman je osoba mužského či ženského pohlaví, která dokáže ovládat duchy ve svůj prospěch tím, že je vzývá do svého těla, aby využila jejich síly k léčbě nemocných a jejich zatoulaných duší. Jeho pacienti ho z této podstaty považují za vůdce duchovního života a udržovatele jejich psychomentální roviny. Někdy se hovoří o šamanovi také jako o psychopompovi, neboli o tom, kdo převádí duše zemřelých na druhý břeh, a také o tom, kdo dokáže věštit či zajišťovat úspěšný lov.

Ztráta duše patří k častým nemocem pacientů, a šaman se v těchto případech musí vydat do mimozemských oblastí, kde se snaží duši najít a přivézt zpátky. Šaman je odborníkem na lidské duše, jakožto pomíjivé duchovní útvary, které tíhnou k opuštění těla, a stávají se tak snadnou kořistí démonů či čarodějů. Duše pacienta opouští své tělo při smrti a při snění. Šamanova duše opouští své tělo, aby se vydala do podsvětí či na nebesa, posvěcena iniciací a v přítomnosti svých strážných duchů, kde ztracenou duší hledá, svádí boj se zlými duchy, kteří ji vězní, a přivádí zpět v případě vítězství. Pouze šamanova duše nemůže na svých cestách zabloudit, protože šaman je mistrem techniky extáze – techniky cestování do mytologických světů.

Šamanům je přisuzována funkce věštění, skrze kterou zjišťují informace nezjistitelné běžnými prostředky. Účelem věštby není pouze odhalit budoucnost, ale také zjistit, co se současně děje na jiném místě. Skrze komunikaci s duchy vytváří šaman, jakožto osoba velmi citlivá na podněty získávané z okolí, věštbu, která může napomoct při hledání duší. Věštba může odhalit příčinu nemoci, nebo napomoct šamanovi při hledání pomocných duchů.

Komunikace s duchy je dalším rysem šamanismu. Tím, že šaman dokáže ve snu nebo v bdělém stavu spatřit ducha, deklaruje, že dosáhl spirituální dimenze, a zároveň svého poslání a nadřazenosti vůči ostatním. Duchové mohou mít pozitivní nebo negativní vlastnosti, které se pak promítají do šamanova vidění. Duchové jsou příčinou událostí a podstatou věcí. Jsou jim přikládány vlivy na úspěchy lovu nebo na hladomor, na zdraví komunity nebo epidemii. Pouze šaman dokáže pochopit míru vlivu těchto nadlidských principů, protože se pohybuje ve světech reality a transcendentna, často zároveň v jednom okamžiku. Duchové jsou ti, kteří si vybírají své šamany, a často pocházejí ze šamanových předků. Z duchů šamani čerpají sílu a učí se být moudrými, protože duch je více než vědomí. Šaman se na svých cestách setkává s pomocnými a zlými duchy. Pomocní duchové hrají důležitou roli, neboť šamany chrání při jejich kouzelných letech do mytických světů. Tito duchové mají rovněž velký význam při iniciaci šamana. Se zlými duchy je třeba svádět boj o záchranu pacientovy duše. Duchové disponují inteligencí, stejně jako lidé, a mohou vyzvat šamana na fyzický či duchovní souboj. Pokud šaman nedokáže čelit nástrahám zlých duchů, může jeho duše uvíznout v nadpozemském světě, nebo o ni může dokonce zcela přijít. ²⁾

Abychom mohli pochopit šamanské myšlení, je třeba přizpůsobit naše chápání okolního světa. Kosmologie, nebo li představa o povaze a fungování vesmíru, je nedílnou součástí náboženského myšlení. Struktura okolního světa tak bude dozajista jiná v pojetí šamana, který jej chápe jako prostor prostoupený posvátnem, členěný do tří kosmických sfér země, nebe a podsvětí. Tyto tři sféry jsou dále propojené skrze ústřední osu (Axis mundi), kudy putují mrtví do podsvětí a bohové sestupují na zem. Touto osou taktéž cestuje šamanova duše během jeho extatického stavu. ³⁾

Kosmologie Evenků obývajících velkou část Sibiře je následující. Evenkové nazývají svět podsvětí jako Hargy Buga a nebe jako Dulyn Buga. V jejich představách má nebe podobu paroží soba či losa, které se dále dělí na tři úrovně zahrnující sedmé, deváté a dvanácté nebe. Podle tohoto dělení se odvíjí i hierarchie šamanů, kde náležitost ke dvanáctému nebi yva znamená nejvyšší postavení šamana (Markha). ⁴⁾

Obrázek 1 Oděvy šamanů – První zleva představuje šamana Evenků, uprostřed se nachází šaman Burjatů, napravo je šaman Korjaků. Všichni tři drží v ruce buben - hlavní nástroj dosahování extáze.⁵⁾

Extáze představuje klíčový princip šamanismu, který jej odděluje od ostatní magie a kouzel, a stejně tak i naopak, pouhá inkarnace duchů ze sebe hned nečiní šamanismus. Pomocí extáze cestuje šamanova duše do nadpozemských světů, aby našla ztracené duše nemocných a přivedla je zpět. Proto se také někdy hovoří o extázi jako o extatickém letu, kde duše jsou připodobňovány ptákům podle bájných představ lidí o duši, která stejně jako pták dokáže létat.

Šaman k dosažení extáze často používá prostředků hudby a hudebních nástrojů, zejména buben. Tento nástroj bývá vyroben z kůže obětovaného zvířete, na ní se nacházejí obrazce odrážející kosmologii daného společenství. Šaman se dostává do transu rytmickým bubnováním, které se zrychluje spolu s dosahováním extáze. Buben tak tvoří nedílnou součást mnoha druhů šamanismu, typicky u sibiřských a středoasijských oblastí. ⁶⁾

Středoasijský šamanismus čerpá primárně z tradice sousedního sibiřského šamanismu a tradic islámské povahy, které se do oblasti Střední Asie začaly šířit v 8. století. Můžeme zde tudíž najít jak šamanismus tvořící součást islámu, jako je súfismus, či zde lze nalézt tak zvaný tengrismus, jehož východiskem je přírodní náboženství původních mongolských a turkických národů. Existují zde ale i formy šamanismu, které tvoří kombinaci předchozího, jako je například typicky kazašský baksylyk.

Obrázek 2 Šamanské skupiny Střední Asie⁷⁾

Tengrismus

Tengrismus představuje nejstarší předislámské náboženství turkických a mongolských kmenů. Typická je pro něj víra v nebeského Tengriho (Gök Tanrı - Velkého ducha nebe), pro což bývá někdy řazen k monoteistickým náboženstvím, a zbošťování přírody a předků. V tengrismu lze najít rituály obětování, nevylučující v dobách minulých i oběti lidské, prováděné za účelem spásy z chudoby a nemoci, a v posmrtném životě za účelem přijetí do jedné ze sedmnácti oblastí tengriho nebe. Do těchto oblastí mohou jako jediní cestovat během své extáze šamani (kams), poté co vylijí trochu koňského mléka kumys do posvátného místa ohniště. V tengrismu jde o harmonické propojení duše lidské bytosti s okolním světem přírody. Rituály tengrismu se vážou také k ročním obdobím, jako například k jaru, kdy obětování koně bohu Yer-Sub má zajistit blahodárnou úrodu a hojnost dobytka na příští rok.

V dnešním moderním světě bývá tengrismus řazen také mezi novodobá hnutí New Age.⁸⁾ Ve Střední Asii toto hnutí často funguje jako nástroj k vytváření národní, politické a etnické identity jeho přívrženců. Hlavním účelem tohoto hnutí je snaha o sjednocení turko-mongolského obyvatelstva a nastolení tengrismu jako oficiální náboženství čerpající i z filosofie doby antické. Tyto snahy se začaly intenzivněji projevovat v devadesátých letech minulého století po rozpadu Sovětského svazu, nejprve v intelektuálních kruzích společností Tatarů, Burjatů, Baškirů a židovských Karaimů. Život Karaimů se řídí primárně Tórou (Talmud neuznávají), a někteří z nich dokonce považují za svoji pravou víru tengrismus, protože ten má blíže k turkické identitě, stejně jako turkický jazyk, kterým hovoří. K šíření tengrismu jistě přispívají i tištěná média Beznen-Yul (v překladu Naše cesta), která začala vycházet nejprve v Tatarstánu od roku 1997, a inspirovala například kyrgyzstánské hnutí Tengir – Ordo , vedené Dastanem Sarygulovem, bývalým guvernérem talasského regionu (odkud i pocházel), a který bývá podezříván za vyznavače tengrismu, který je právě v Talasu rozšířen nejvíce.⁹⁾

V současnosti se tengrismus, ať už pouze jako náboženství či jako novodobé hnutí, vyskytuje ve státech Střední Asie především na území Kyrgyzstánu a Kazachstánu, kde se počet jeho vyznavačů pohybuje kolem padesáti tisíc. Často se stává, že se zde tengrismus mísí s jinými tradicemi místních nomádů, tak jako je typické i například u národů Tuvů, Burjatů a Tatarů.¹⁰⁾

Súfismus

O súfismu se často hovoří jako o nejmírnější formě islámu. Svoji spojitost se šamanismem si získal díky mysticismu, pro který je typický důraz kladený na osobní kontakt věřícího s Bohem. Súfista se snaží splynout s Bohem skrze rituál (zikr), ve kterém recituje z koránu, a při zvuku písní (sama) provádí tanec (raqs), aby společně s ostatními věřícími dosáhl transu. Pro tento tanec je typické přesné dodržování pohybů, jehož pravidla napsal zakladatel řádu (taríka), ve kterých se súfisté shromažďují.

Ke vzniku súfismu se vážou dvě teorie vysvětlující jeho původ. První z nich tvrdí, že súfismus se vyčlenil z hlavního proudu islámu, jako reakce na zkorumpovanou vládní moc, která vládla ve jménu islámu, ale nekladla důraz na jeho výuku. Druhá teorie se přiklání k názoru, že súfismus se postavil do opozice k právnímu formalismu bohoslužeb, které vyzdvihovaly způsob výkladu nad samotnou podstatu víry. V minulosti ve 14. století v období vlády Tamerlána pomáhal súfismus ve Střední Asii definovat vztahy mezi vládnoucí vrstvou a poddanými, později v 18. století sloužil jako prostředek upevňování legitimní vlády v rámci chanátů. Od poloviny 19. století až po konec 20. století fungoval súfismus jako prostředek mobilizace obyvatelstva proti ruské nadvládě. ¹¹⁾

V súfismu existují celkem čtyři mystické cesty poznání, které korespondující se čtyřmi stádii světa súfistické kosmologie. Nasút – běžný stav věřícího řídící se šaríjou, malakút – stav, kterého se věřící snaží dosáhnout skrze očistu, džabarút – stav síly získaný skrze osvícení a stav nejvyššího poznání lahút.

Súfismus představuje cestu k probuzení, osvícení a duchovní očistě liberálnější formou, pro což se stal ohniskem kritiky ortodoxních muslimů. Někdy bývá kritizován i za svůj politický přesah, kterým se vyznačuje, přesto si dokázal udržet svoje postavení i ve Střední Asii, kde nyní působí celkem tři hlavní řády zvané Kubrawiya, Yasawiya a Naqshbandiya. ¹²⁾

Řád Kubrawiya představuje moderní odnož súfismu s ekonomickým a politickým přesahem. Jeho původ sahá do období mongolské nadvlády, kdy byl na počátku 13. století založen taríkou Najm ad-Din al-Kubra s centrem v Chorezmu. Tento řád tedy zanechal své stopy zejména v oblastech západního Uzbekistánu a severního Turkmenistánu. Na konci 19. století řád prakticky vymizel, a do dnešních dob se dochoval pouze v malé míře. Jeho učení se stalo inspirujícím pro okolní súfistické řády, jako například pro řád Yasawiya. Tento řád představuje opak řádu předchozí pro jeho důraz kladený na rituální praxi vycházející z náboženských a kulturních tradic původního turkického obyvatelstva. Khoja Ahmad Yasawi založil ve 12. století tento řád ve městě Turkestán v dnešním Kazachstánu, kde se nachází rovněž i jeho mauzoleum, jež později nechal vystavět Tamerlán, a dnes je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Příslušníci řádu Yasawiya se soustředí na spirituální oddanost Bohu a zdrženlivost od světských radostí, namísto ulpívání na prosazování politické moci. Díky těmto okolnostem je tento řád vnitřně dost strukturován. Třetí řád Naqshbandiya zakládal taríka Abd al-Khaliq Ghijduvaniv Buchaře na přelomu 12. a 13. století. Tento řád tvořil nejrozšířenější a nejvlivnější odnož súfismu, která v 16. a 17. století územně zasahovala do oblastí povodí řeky Volhy, Sibiře, Číny, Indie, od Středního východu až po Severní Afriku a Balkán. I v současnosti má tento řád nejvíce členů, statistiky uvádějí okolo 40 000 stoupenců v Uzbekistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Hlavní myšlenka tohoto řádu tkví v důrazu kladeném na znalosti a disciplínu a sociální kohezi jeho stoupenců. Tato soudržnost se projevuje například v oblasti obchodu, výroby a zemědělství, izolace je dovolena těmto súfistům pouze v osobním kontaktu s jejich Bohem, kterého každý sám chová ve svém srdci. ¹³⁾

Baksylyk

Baksylyk, bakhshi nebo bakshi představuje typ šamanismu, ve kterém se mísí prvky původní šamanské tradice Sibiře s prvky islámu. Podle míry přítomnosti islámské tradice lze vyvodit dvě formy baksylyku. První z nich byla ovlivněna islámem v menší míře, a proto nese i ve svém názvu slovo „nomádský“. Ústřední postava šamana (bakshi) vzývá pomocné duchy za účelem léčby nemocného a jeho duše, a skrze hru na strunný nástroj kobuz zjišťuje přesnou diagnózu nemoci, nikdy však neprovádí tyto dva rituály dohromady. Rituál léčby se děje zpravidla během noci, kdy je obětována ovce nebo koza, a šaman často prokazuje svoji nadpřirozenou sílu chůzí po ostří či polykáním ohně. Rituál připomíná dramatickou hru, při které se šaman svíjí v křečích na zemi a vyluzuje zvuky připomínající křik dítěte. Častou technikou léčby je i použití orgánu (nejčastěji plíce) obětovaného zvířete, kterými se bije tělo nemocného, aby z něj byly vyhnány špatné síly.

Druhá umírněnější forma baksylyku je více prostoupena islámem. Rituály se v ledasčem podobají, bakshi hraje na buben dorja pokrytý kůží obětovaného zvířete, aby mohl promlouvat s duchy. Nemocný má zavázané oči, přes hlavu přehozený bílý kus látky a je potříštěn krví obětované kozy. Naproti němu sedí bakshi obklopena obětinami v podobě mísy s krví mrtvého zvířete, sklenicí vody, talířem s moukou, bankovkami peněz a svíčkami. Rituál khalqa představuje komunikaci šamana s duchy, a spočívá ve zpívání muslimských písní do té doby, než je nemocný vyléčen. Celá seance se odehrává ve stanu, kde stěna mířící k Mekce bývá jako jediná otevřena, a končí hostinou, na které se podává obětované zvíře.¹⁴⁾

V padesátých letech minulého století popsal ruský spisovatel Victor Vitkovich ¹⁵⁾ ve svých zápiscích z cest po sovětské Střední Asii průběh rituálu bakshi na příkladu léčby nemocného chlapce. Bakshi prováděl rituál léčby za pomocí ovčích střev a kobuzu, a zpíval píseň s textem, který byl zhruba následující: ,,Ó ty uvnitř s velbloudí hlavou, já tě vymýtím, nezahrávej si se mnou! Odejdi, jinn, odejdi dříve, než se Suleiman nadechne!“ Zlý duch jinn se nacházel v chlapcově těle, a bylo třeba ho vyhnat. Bakshi proto vzal nejprve bič a začal pomyslně bít neviditelného ducha jinna, poté vzal do ruky nůž a začal bodat chlapce do hlavy, hrudníku, břicha, rukou a nohou, aby jinna vytlačil z chlapcova těla ven. S hvízdnutím z úst bakshiho pominulo napětí a chlapcovo sténání v křečích – jinn opustil chlapcovo tělo.

Přítomnost baksylyku byla doložena v Kazachstánu s místním názvem baksy, v Kyrgyzstánu pod názvem bakshi, v menší míře také v Turkmenistánu jako porkhan, v Uzbekistánu jako parkhon a v Tádžikistánu jako folbin. ¹⁶⁾

Šamanismus ve Střední Asii se vyznačuje specifickými rysy, které postupně vznikaly v důsledku kontaktu původní nomádské kultury s kulturou islámskou. Šamanismus této oblasti spolu se sibiřskou bývá považován za prapůvod šamanismu jako takového, a lze tedy říci, že zde se blíží nejvíce své původní tradici. K tomu přispívá i fakt, že daná oblast byla ještě donedávna chráněna před vlivy moderní společnosti, a to v důsledku přírodních podmínek s převahou stepí a bývalou přítomností totalitních politických režimů států Střední Asie.



Počet shlédnutí: 98