V této krátké eseji bych se chtěla věnovat třem hlavním filozofům antického Řecka. Nejprve, než přejdu k podrobné analýze hlavních tří velikánů antické řecké filozofie, bych chtěla stručně shrnout myšlenky filozofie, které vládly poněkud dříve, protože to umožní pochopit základy této filozofie a novinku, kterou naši obři přinesli. Pochopení vizí vládnoucích před Sokratem (předsókratici) samozřejmě komplikuje skutečnost, že o předsokratovských filozofech a dokonce ani o něm samotném nezbylo mnoho materiálu, jsou útržkovité nebo obecně převyprávěné pozdějšími antickými filozofy.

V klasickém chápání lidí, kteří jsou s filozofií blízce neobeznámeni, jde jejím vůdcům především o studium člověka, jeho vnitřní naplnění, zkrátka vše, co se kolem člověka točí, ale za tento obraz vděčíme Sokratovi. V případě přírodní filozofie se jedná o filozofickou disciplínu, která si klade především otázky o světě, nikoli o člověku. Všechny předsokratovské školy byly součástí přírodní filozofie a měly společné spojení: hledaly pro všechno jednoduchou, přirozenou příčinu. Přírodní filozofie se tedy zabývá hledáním počátku.

Sokrates se narodil kolem roku 469 př. n. l. v rodině sochaře a hospodyně, zajímavé je, že své filozofické umění často srovnával s prácí své matky: Pravdu nikdy nemůže zrodit sám, může jí jen pomoci, aby vznikla, což viděl jako svůj cíl, tak raději neodpovídal, ale kladl otázky, a často byly tyto otázky na pohled jednoduché, ale čím dále vedl svého partnera, tím více se mu již nezdály a často se ukázalo, že odpověď byla opačná než ta první, kterou partner uvedl. Odtud pochází jeden z nejznámějších Sokratových citátů: „Vím, že nic nevím.” Sokrates považoval za nejškodlivější falešný pocit poznání, zastavení v hledání pravdy. Jeho filozofií byla filozofie dialogu, v níž bylo nutné projít s partnerem cestu, velmi často nikam, mnoho Sokratových dialogů nekončí v ničem, ale důležitý byl samotný proces.

Sokrates byl první, kdo obrátil pozornost řecké filozofie ze světa (přírodní filozofie) na člověka (tzv. antropologický obrat), byl přesvědčen, že jedině skrze člověka můžeme pochopit vesmír, a nikoli naopak. Zde se dostává do popředí další slavný Sokratův citát: „Poznej sám sebe“. Koneckonců, jak můžeme poznat realitu skrze sebe, když ve skutečnosti sami sebe neznáme?

Sokrates žil poměrně dlouho - 70 let. Celý jeho život byl spjat s Aténami, vyrůstal v demokratické atmosféře založené na zákonech, k nimž projevoval respekt i ve své poslední hodině.

Soud ve antickém Řecku byl podobný oratorickému souboji, zhruba řečeno, kdo bude přesvědčivější, bude mít pravdu. Netřeba dodávat, že Sokrates, který byl ovlivněn sofisty (spíše ne filozofy, ale řečníky, kteří prodávali své služby), nebyl v této oblasti ochuzen o talent. Proč tehdy prohrál? Nemyslím si, že jeho cílem bylo vyhrát u soudu, protože vyhrát samo o sobě v podstatě znamenalo přiznat, že nic neudělal, jeho cílem jako vždy bylo přimět lidi, aby si mysleli, že to vůbec nebyl zločin. A protože dal zákony na první místo a ani nepomyslel na to, že by přestal praktikovat filozofii, Sokrates už předem znal výsledek soudu.

Závěrem se domnívám, že Sókrata lze s klidem označit za velkého filozofa, zejména s ohledem na skutečnost, že dějiny filozofie jsou doslova rozděleny na období před a po Sokratovi a přestože nic nenapsal, měl mnoho následovníků, kteří později založili jejich vlastní školy a díky jejichž dílům o tom vlastně máme představu. I když právě kvůli prezentacím žáků mnozí argumentují tím, jaký byl Sokrates a že žáci nepřidali nic zbytečného.

Dále bude řeč o Sókratově žákovi – Platónovi, v jehož dílech je Sokrates často hrdinou, takže za mnohé poznatky o Sokratovi vděčíme Platónovi. Přesné datum Platónova narození není známo, ale podle některých zdrojů rok 427 př. n. l. Podle Platóna má vše myšlenku, kterou poznáváme svou myslí, ideje jsou neměnné a věčné. Podle Platóna musí člověk opustit svět idejí a povznést se do světa věcí až do těch nejvyšších „eidesu“, k tomu může pomoci filozofie. V srdci života Platón vidí duši, je nesmrtelná. Zdůvodnil to především tím, že duše je idea. Vstoupí do těla, změní ho, děla živým ho a poté, co ho opustí - mrtvým. To znamená, že určuje, zda člověka nazýváme živým nebo mrtvým. Protože zde již mluvíme o duši, stojí za zmínku, že na rozdíl od Sokrata Platón náboženství nezavrhl. Duše tedy stvořil Bůh, po skončení života se vrátily do světa idejí, ale po jeho opuštěníduše na vše zapomněla. A vzpomenout si na svět myšlenek právě tak pomáhala metoda dialogu (Sokrates). Protože Platónova filozofická činnost je rozsáhlá, dotknu se zde pouze jeho hlavních děl. ​

Výše jsme řekli, že Platón si všímá existence pojmu duše. Takže podle jeho názoru má duše 3 prvky: racionální, smyslný a dobrovolný. Každý z těchto principů usiluje o své vlastní: racionální - o moudrost, smyslový - o odvahu, vůli - o sebeovládání. A pouze v rovnováze lze dosáhnout té největší ctnosti - spravedlnosti.

Platonův koncept ideálního stavu vychází z konceptu duše. Lidé by se tam tedy rozdělili do 3 skupin: řemeslníci (se smyslnou duší), strážci (silní vůle) a vládci (filosofové s duší racionální). Tento stát měl pravidla, která měla podle Platóna učinit každého šťastným. Za prvé, všechny ženy byly společné, pouze řemeslníci se smyslnou duší směli mít rodinu a také majetek, zatímco další dvě skupiny by neměly být odváděny od poskytování dávek pro stát. Za druhé, po narození by všechny děti byly převezeny do speciálních státních domovů pro vzdělávání a následné umístění do skupin. Samozřejmě, že v realitě našeho světa je pro nás těžké pochopit takový ideální stav.

Mýtus o jeskyni je analogií toho, jak poznání ovlivňuje lidi. V jeskyni jsou lidé připoutaní ke zdi, daleko za nimi hoří oheň a mezi jeskyní a ohněm chodí lidé s postavami a džbány na hlavách. Jediná věc, kterou lidé v jeskyni vidí, jsou stíny vržené skutečnými postavami a hrnci a celá jejich představa o světě je redukována právě na tyto stíny. Pokud se najednou jednomu z těchto lidí podaří dostat se z jeskyně, nejprve kvůli nezvyklým očím, bude pro něj bolestivé dívat se do světla. Ano, světlo je zde alegorií poznání. Pokud se však najednou bude chtít vrátit a říct ostatním lidem v jeskyni o tom, co je venku, bude se mu vysmívat. Po návratu už nebude ve tmě tak dobře vidět, tak ztratí v očích lidí z jeskyně jakoukoli důstojnost, a pokud se je pokusí vytáhnout, aby viděli sami, mohou zabít ho, protože nikdo nechce být stejný se „slabýma očima“ jako on. Sokrates, který byl podle Platónova zvyku jeho partnerem v tomto díle, tak dochází k závěru, že filozof nese břemeno toho, kdo se dostal z jeskyně a musí osvítit ostatní, navzdory nepochopení a strachu.

Aristoteles byl zase žákem Platóna, narozeným v roce 384 př.n.l. e., prvním dílem filozofa bylo vzdělání Alexandra Velikého. Filozofie by podle něj měla být především praktická (v tom je podobný Sokratovi).

Zde jsou 4 filozofické otázky, na které odpověděl:

V knize Nicomachean Ethics (Nicomacheus je syn Aristotela) uvažoval o tom, jaké vlastnosti člověka mohou ovlivnit jeho štěstí. V úspěšných lidech vymezil 11 ctností, které mohou přinést štěstí: odvahu, obezřetnost, štědrost, velkolepost, velkodušnost, sebeúctu, trpělivost, upřímnost, důvtip, vstřícnost, skromnost. Obzvláště se mu líbila ta poslední.

Všiml si také důležitosti zlaté střední cesty, takže měl celý seznam povahových vlastností, které roztřídil do kategorií: příliš málo, příliš mnoho a tak akorát. Také považoval morálku za návyk, který vyžaduje čas, disciplínu a podporu, protože člověk s nedostatkem ctnosti by měl být především považován za nešťastníka, spíše než za špatného.

Tehdy byla populární tragédie a Aristoteles vydal příručku pro psaní her „Poetika“. Takže doporučil použít „Peripeteia“ - když se postavy náhle zhoršují, a poznávací prvek - když se hrdina dozví o strašlivém tajemství svého života.

Aristoteles viděl příčinu popularity dramatu v katarsis. Kátársis je očištění, osvobození, což znamená, že lidé byli emocionálně očištěni prostřednictvím dramatu. Jak by se dnes říkalo: ekologický způsob, jak zažít potřebné emoce, například pro nás dnes může být představitelem hororový film.

Aristoteles rozlišoval tři druhy přátelství: pro potěšení (příjemný společník), vzájemné prospěch (dáváš tolik, kolik očekáváš, že dostaneš zpět) a skutečné. Skutečné přátelství není přátelství s někým, kdo je jako vy, ale s někým, jehož potíže jsou vašimi potížemi,, jehož štěstí je vaše štěstí. Takže opravdové přátelství pomáhá rozvíjet ctnosti a být lepšími spolu.

Všichni víme, že ten nejlepší argument není vždy zárukou vítězství v hádce, protože jak být slyšen? Aristoteles popsal způsoby, jak ovlivnit davy bez faktů a logiky, předpokládal umění rétoriky - umění přesvědčování. V debatě je potřeba pochopit lidské emoce, jejich obavy, naučit se inspirovat lidské důvěry, někdy je možné použít humor, ilustrace a příklady, to vše pomůže udržet pozornost a dostat myšlenku k davu.

Jak vidíme, filozofie tří hlavních velikánů byla velmi odlišná od filozofie před nimi, každý učitel vložil do svého žáka nějaký základ, který si nosil s sebou, přinesl něco nového a někdy se se svým učitelem hádal: takhle se věci byli s Aristotelem a Platónem, ale bohužel objem práce neumožňuje toto téma rozšířit. Nejzajímavější mi přišlo, že i když Platónova myšlenka ideálního stavu není v naší realitě dobře pochopena, další díla filozofů, kteří žili dávno před námi, jsou po tolika letech stále aktuální. Tato skutečnost v mých očích činí mysl těchto lidí skutečně brilantní.

• „Přírodní filozofie.“ Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 6. 11. 2022, 19:29 UTC. 29. 01. 2024, 12:51 <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=P%C5%99%C3%ADrodn%C3%AD_filozofie&oldid=21846214>.
• „Sókratés.“ Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 20. 11. 2023, 16:37 UTC. 29. 01. 2024, 15:19 <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=S%C3%B3krat%C3%A9s&oldid=23393842>.
• „Platón.“ Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 4. 11. 2023, 13:06 UTC. 29. 01. 2024, 15:12 <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Plat%C3%B3n&oldid=23345682>.
• „Aristotelés.“ Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 16. 11. 2023, 11:29 UTC. 29. 01. 2024, 15:12 <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Aristotel%C3%A9s&oldid=23382958>.
• „Obrana Sókratova.“ Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 3. 06. 2021, 06:40 UTC. 29. 01. 2024, 15:13 <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Obrana_S%C3%B3kratova&oldid=20004804>.
• „Ústava (Platón).“ Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 10. 10. 2023, 08:19 UTC. 29. 01. 2024, 15:17 <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=%C3%9Astava_(Plat%C3%B3n)&oldid=23256578>.
• „Etika Nikomachova.“ Wikipedie: Otevřená encyklopedie. 12. 06. 2023, 04:16 UTC. 29. 01. 2024, 15:22 <https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Etika_Nikomachova&oldid=22878175>.



Počet shlédnutí: 38