Konfucius jako náboženský učitel ve 21. století

Konfuciánské učení nachází svůj původ v Číně a to v 5. st. př. nl. Podstata tohoto směru se opírá především o samotného člověka, a jaký by měl být. Klíčovou roli zde hrají morální hodnoty, správné chování a harmonické vztahy. Jak bychom si tedy takového člověka mohli představit?

Konfuciánský člověk je jedinec, který žije podle následujících hodnot a principů:

Morální ctnosti: Ty se opírají o několik pilířů - „Ren“ (lidskost/dobrotivost) jakožto to nejdůležitější, „Li“ (zdvořilost/sociální pravidla) „Yi“ (spravedlnost) „Zhi“ (moudrost) a „Xin“ (věrnost/důvěryhodnost), což se projevuje v laskavosti a spravedlivém chování vůči ostatním. Za zmínku by stálo ještě například „Xiao“ (úcta k rodičům a starším)¹⁾

Vzdělanost: Oceňuje vzdělání a usiluje o osobní růst a zlepšení, považuje učení za celoživotní proces.

Sociální zodpovědnost: Vnímá svou roli ve společnosti a aktivně se snaží přispět k jejímu blahu, usiluje o harmonii a spravedlnost.

Respekt k tradici: Respektuje tradice a kulturní normy, věří v důležitost rituálů a společenské chování.

Vyrovnanost: Usiluje o vyvážený a klidný život, čelí výzvám s trpělivostí a rozvahou.

Konfuciánský člověk je tedy někdo, kdo se snaží žít v souladu s etickými hodnotami, podporuje rodinné a společenské vztahy a usiluje o osobní a kolektivní zlepšení. Tento proces můžeme chápat jako určitou celoživotní cestu jedince.

Zde si můžeme položit otázku, jestli se vlastně jedná o náboženství jako takové, nebo toto lze chápat jako soubor určitých hodnot a principů, kterými by se měl člověk řídit?

Na tuto otázku ve skutečnosti však nemůžeme jednoznačně odpovědět ve smyslu ano x ne (příklad tetralemmy). Záleží na úhlu pohledu. Myslím si, že pro většinu lidí je konfucianismus vnímán spíše jako soubor „určitých pravidel“, kterými se mají řídit, na druhou stranu zde však můžeme spatřovat jisté propojení s náboženstvím například v rámci výše zmíněních pilířů (třeba rituály, či uctívání předků). V čínské kultuře se konfucianismus často mísí s taoismem a buddhismem, což vytváří synkretické (splývající, či prolínající se) náboženské praktiky, které zahrnují prvky ze všech těchto tradic.²⁾

V čem konkrétně můžeme spatřovat prvek náboženství? Máme zde pojem, tzv. (Tian) neboli „Nebesa“. Toto si můžeme vykládat několika způsoby a domnívat se, jak to Konfucius přesně myslel. Nemusí se totiž nutně jednat o božstvo, ale spíše o jakýsi vyšší princip, kdy hovoříme například o řádu ve společnosti. ³⁾

Příkladem může být odkaz níže na příspěvek na webu www.quora.com, kde přávě můžeme spatřit odlišné názory ohledně významu pojmu „Nebes„ (Tian). https://www.quora.com/What-is-Heaven-or-Tian-for-Confucius/answer/Liat-Lim

Konfucius byl znám svou hlubokou oddaností k morálním hodnotám, vzdělání a sociální spravedlnosti. Zde je několik aspektů, které určitým způsobem mohou charakterizovat jeho osobnost:

Učitel a vzdělanec: Byl učitelem, který usiloval o vzdělání jak své, tak svých žáků. Věřil, že vzdělání je klíčem k osobnímu růstu a zlepšení společnosti.

Morální integrita: Konfucius kladl důraz na ctnosti a etické chování. Snažil se žít podle svého vlastního učení, což mu dodávalo autoritu a respekt.

Empatie a soucit: Jeho učení vyzdvihovalo důležitost lidskosti a soucitu k druhým. Měl silný smysl pro spravedlnost a lidské vztahy.

Rodinný člověk: Silně zdůrazňoval hodnotu rodiny a úcty k předkům.

Trpělivost a vytrvalost: V době, kdy se jeho myšlenky zdály být nepřijímány, se nevzdával. Pokračoval ve svém učení a šíření svých ideálů.

Skromnost: Konfucius byl známý svou skromností a jednoduchým životem. Neprahl po moci či bohatství, ale po harmonii a ctnosti. Celkově můžeme říci, že se jednalo o člověka, jehož životní filozofie a osobní vlastnosti vytvářely silný základ pro jeho učení a měly trvalý vliv na čínskou kulturu a morální hodnoty. ⁴⁾

Jak by Konfucius představil sám sebe?

„Jsem Konfucius, muž narozený v roce 551 př. n. l. v malém čínském státě Lu. Po celý svůj život jsem hledal řád, který by mohl přinést harmonii mezi lidmi i ve společnosti. Mé učení se zakládá na principech ctnosti, správného chování a úcty k tradicím. Nejsem jen filosof, ale i učitel, který inspiroval generace k hledání morální dokonalosti. Věřím, že správné vedení a příklad shora mohou přetvořit společnost, ať už je sebelepší nebo sebehorší. I dnes mé myšlenky žijí dál, protože ukazují cestu k harmonii a respektu mezi lidmi. Nejsem král ani vojevůdce, ale věřím v sílu myšlenek a slova. Domnívám se, že klíčem k dobrému životu je ctnost. Hledal jsem cestu, jak učinit člověka lepším – nikoli skrze sílu, ale skrze vzdělání Mými žáky byli mnozí – někteří se stali vládci, jiní prostými občany. Ale všem jsem radil totéž: Buďte laskaví, buďte spravedliví a nezapomeňte na úctu – k sobě, k druhým, i k tradicím. Já sám nejsem dokonalý. Stále se učím.“ ⁵⁾

Toto učení je staré přes 2500 let, zkusme si však nyní položit otázku co by se stalo, pokud bychom se přenesli do současné doby a chtěli začít toto poselství šířit právě teď ve 21. století?

Moderní doba a zvláště přelom 20. a 21. století sebou nese obrovský a neustále se zrychlující technologický pokrok, který přináší nejen zásadní změny, ale zároveň i nové pohledy na svět a výrazně mění způsob, jakým lidé chápou prostředí kolem sebe. Zároveň to také má významný vliv na vnímání náboženství. Na první pohled by se mohlo zdát, že při pohledu na základní pilíře konfucianismu v nich lze spatřit jistou podobnost s evropskými hodnotami. Bohužel však zvláště v dnešní době se řada těchto cností začíná vytrácet, či na ně lidé zapomínají a odmítají se jimi řídit.

Například vyrovnanost – v dnešní době dochází k tomu, že málokdo umí být trpělivý a rozvážný, spousta lidí totiž má takový přístup, že chce všechno mít pokud možno ihned bez přílišné námahy a pokud se tak stát nemůže, tak naopak se toho ihned vzdávají a zaujímají postoj, že potenciálně toho „svého“ cíle nikdy nedosáhnou a že je tudíž zbytečné se snažit, málo komu dochází, že pokud něco chce, musí proto také něco udělat a přijmout že to bude určitou dobu trvat.

Respekt k tradici, kdy dnes začíná docházet k tomu, že přestáváme dodržovat a respektovat tradice, které tu s námi jsou po tisíce let. Zároveň velmi často nejsme jaksi schopni chápat samotný význam těchto tradic.

Dále třeba morální cnosti. Pokud se podíváme zejména na západní svět, tak si můžeme všimnout, že dochází v mnoha případech k jaké si ztrátě empatie, kdy velká většina lidí není schopna vcítit se do druhých a porozumět jejich pocitům, potřebám a podobně. Naopak v této době se do popředí dostává jakýsi individualismus, který vede k tomu, že se lidé soustředí především na sebe a na své úspěchy, tím pak často dochází k nepochopení, třeba mezi jednotlivými generacemi kdy staří lidé mají často s těmi mladšími mnohdy složité vztahy. Zároveň to také souvisí i s prioritami, kterým jsou pro mladší generaci především práce a jejich vlastní zájmy, s čímž se pojí také velký tlak, který je na dané jedince vyvíjen. To pak může vést k případům, kdy se člověk psychicky zhroutí, protože není schopen držet nastavené tempo.

Toto jsou jenom nahodilé příklady různých problémů dnešní doby, je sice přirozené, že se společnost vyvíjí, tak tomu bylo vždycky, jenom je jaksi zarážející, že přesto jakým způsobem se jako společnost tváříme a propagujeme náš směr a hodnoty, tak ve skutečnosti mi ze subjektivního pocitu přijde, že se zasazujeme o přesný opak. Na tomto bych postavil i své pojetí v rámci šíření dané ideje.

Mým cílem by nebylo přesvědčovat lidi nebo je nutit aby se k mému poselství připojili. Zastávám totiž pozici toho, že každý jednotlivý člověk se může svobodně rozhodovat a uvažovat. Pokud by tedy daného jedince mé učení zaujmulo a chtěl by se v něm dále vzdělávat a prohlubovat své znalosti, měl by dveře otevřené, pokud by ten zájem neměl, v ničem bych mu dále nebránil a nesnažil bych se ho v tom držet. Účelem totiž není, abych na „svou“ víru přivedl co nejvíce lidí, ale naopak aby se jeho součástí stali lidé, kteří se s těmito hodnoty ztotožňují a pro které to má skutečný přínos do života. I tehdy pokud by se mělo jednat pouze o zlomek populace. Dokud by tu byli lidé, kteří by toto poselství nesli dále, byl bych spokojen, protože bych věděl, že to má smysl. Umění není ukazovat sílu a hledat chyby na ostatních (například jiných náboženství), ale naopak být jak se tak říká „Nad věcí“. Snažit se hledat společné věci a vzájemně se propojovat. Celkově najít něco co by nás a naší společnost posunulo dál jako celek.

Co by mohl říci samotný Konfucius?

„Dobrý den, jsem Konfucius. Přicházím z doby, která byla jiná, ale v mnohém podobná té vaší. Lidé tehdy i dnes hledají smysl, rovnováhu a způsob, jak žít dobrý život v harmonii se sebou i druhými. Mé učení je stále aktuální – je to kompas, který vám může pomoci v rychle se měnícím světě. Dnes čelíme technologiím, globalizaci a složitým společenským vztahům. Ale základy zůstávají stejné. Stále potřebujeme laskavost (Ren) – ta nám pomáhá být lidštější ve světě, kde nás digitální technologie často oddělují. Stále potřebujeme respekt k druhým a k pravidlům (Li), protože chaos vzniká tam, kde ztrácíme úctu k tradicím a hodnotám. V době sociálních sítí je snadné podléhat povrchnosti a honbě za uznáním. Ale skutečné štěstí nenajdeme v počtu sledujících, ale ve smysluplných vztazích a v tom, že jednáme v souladu se svým svědomím. To, co sdílíme se světem, by mělo být v souladu s naší ctností. Pokrok přinesl nové výzvy i otázky. Jak vládnout spravedlivě v době umělé inteligence? Jak žít udržitelně a brát ohled na budoucí generace? I zde platí má myšlenka: vládnout znamená vést příkladem, nikoli silou. Ať jste lídrem firmy, tvůrcem obsahu, nebo rodičem – váš příklad formuje druhé. Máte dnes více možností, než kdykoli předtím. Ale se svobodou přichází odpovědnost. Místo toho, abyste hledali dokonalý svět, zaměřte se na to, jak každý den zdokonalit sebe. Můj ideál, člověk ctnostný, je ten, kdo je ochoten se učit, naslouchat druhým a vést dialog, nejen prosazovat svůj názor. Harmonie neznamená uniformitu, ale vzájemný respekt. Učte se chápat rozdíly mezi lidmi, kulturami i generacemi. V tom je vaše síla. A nezapomínejte, že všechno začíná u vás – malé kroky ve vašem každodenním životě mohou změnit svět. Já nejsem vůdce ani guru. Jsem hlasem cesty, která vás může inspirovat. V době plné dat, problémů a konfliktů si najděte čas na reflexi a na otázku: „Co je správné?“ Na této otázce závisí budoucnost nás všech.“ ⁶⁾

Existuje několik způsobů jak bychom mohli naše učení rozšířit mezi obyvatelstvo:

Stálo by za to, pokusit se využít platformy pro online výuku, jako jsou videokonference nebo e-learningové kurzy. To by nám umožnilo oslovit širší publikum a nabídnout flexibilní formy vzdělávání.

V souvislosti s tím by však také nebylo od věci, pokusit se pořádat meetingy i v reálnem prostředí, což by nám mohlo pomoci sblížit se s ostatními lidmi, kteří by jevili zájem o toto téma.

Ideálně by také přišlo vhod vytvoření webových stránek, kde by si lidé přečetli a dozvěděli se více o našem učení a následně aby se s námi mohli spojit i online.

Cílem by bylo představit „prostému“ obyvatelstvu naše učení. Ukázat jim „náš“ způsob života, případně různé příběhy, které by se pojili s naší naukou. To se však jednoduše řekne, ale mnohem složitěji převádí do praxe. Proto by nebylo od věci získat do svých řad, lidi (potenciálně by se jednalo o lektory, či zkušené řečníky), tak abychom co nejefektivnějším způsobem předali obecenstvu naše klíčové myšlenky, ale aby tak zároveň toto proběhlo pokud možno co nejsrozumitelnější formou.

Práce s aplikacemi jakou jsou například facebook, či instagram a další sociální sítě, by nám výrazným způsobem pomohli s propojením, především mladší generace. Vytvářením obsahu na sociálních sítích, kde můžeme sdílet myšlenky konfucianismu, citáty, a příběhy. Tento přístup bychom však museli brát velmi opatrně, protože při nesprávném využívaní, by to spíše mohlo dlouhodobě vést k určité agresi vůči nám, protože mladí lidé mají často tendenci odsuzovat věci, které jim někdo vnucuje, nebo které se úplně neslučují s jejich vnímáním světa (například různé reklamy a nabídky).

Velmi důležitým prvkem, který by mohl rozšířit povědomí mezi lidmi o našem náboženství je kombinace našeho učení s moderními tématy, o které se společnost zajímá. To znamená propojovat například věci, jako jsou etika, udržitelnost nebo společenská spravedlnost a tím tak ukázat relevanci našeho učení. Zároveň by nebylo špatné zkusit získat do svých řad některé významné úspěšné osobnosti, na jejichž přístupu bychom právě mohli demonstrovat sílu a relevanci našeho učení. Veřejně známe osobnosti totiž jsou dnes velkou hybnou silou, díky kterým můžeme do svých řad získat mnoho nových studentů, protože (toto se propojuje s předchozím bodem) právě mnoho mladých lidí má nebo vzhlíží k určitým osobnostem a chtějí být jako „oni“. Samozřejmě by se nejednalo o jednoduchý úkol. Jak toho dosáhnout? V prvé řadě by se muselo jednat o člověka, který se zajímá o filozofii, případně je nějakým způsobem spjat s uměním, potažmo kulturou. Mohlo by se tedy jednat o různé akademické, vědecké, či umělecké osobnosti.

V další fázi by takové lidi bylo nutné také přesvědčit, proč je právě náš směr relevantní. Potenciálně by mohlo existovat několik způsobů, které bychom mohli vyzkoušet. Zásadní by bylo navázat s těmito lidmi spojení, dostat se k nim blíže, lépe je poznat, pochopit jejich myšlení, jejích úvahy. Vybudovat si s nimi určitý vztah a následně se pokusit představit naše učení a získat je na svou stranu.

Organizovaní akcí nebo projektů, které spojují konfuciánské hodnoty s konkrétními potřebami naší potenciální komunity. To může zahrnovat různé stmelovací akce, programy zaměřené na rodinu, nebo iniciativy pro podporu místních tradic. Je zapotřebí „utužovat“ mezilidské vztahy a podporovat se navzájem. Konkrétně by se mohlo jednat například o zahradničení, tedy teoreticky zřízení komunitní zahrady, kde bychom v rámci naší komunity mohli společně pěstovat různé rostliny, potažmo plodiny a s tím bychom mohli fakticky spojit nauku o udržitelnosti. Celkově by to pak mohlo výrazně podpořit spolupráci a soudružnost celé komunity.

Klíčové v tomto případě je, abychom v lidech vzbudili jakousi víru v porozumění a pochopení z naší strany. Tak aby se daní lidé cítili komfortně. Zde se však opět jedná o hledání jaksi „přijatelného“ přístupu. Čeho totiž chceme dosáhnout je to, aby lidé sami přišli na to, že v našem učení je jakási cesta vpřed k propojování a spolupráci. Nikoliv vytvořit jakousi ideologii, která pak v konečném důsledku spíše povede k pravému opaku, kdy se bude vytvářet společnost, která je napjatá a bude vznikat kupříkladu nevraživost mezi lidmi. Jako příklad bych do této kategorie zařadil jakési „mezigenerační“ debaty. Během kterých by zástupci starší generace mohli sdílet své zkušenosti a prožitky, pro mladší generace.⁷⁾

V dnešní urychlené době, samozřejmě není snadné udržet si svou relevantnost v dlouhodobém horizontu. Na druhou stranu však spatřuji sílu speciálně v tom, že plno lidí dnes se sebou vede vnitřní boj, protože sami nevědí, co vlastně chtějí a naše učení by jim toto mohlo přinést, tak aby lépe pochopili svůj život, aby mohli nalézt potenciálně svůj cíl, svůj smysl života. Další výhodu pak vidím v samotné podstatě našeho učení.

Na rozdíl od jiných náboženství a směrů, konfucianismus ve své podstatě zásadně neodporuje některým problematikám. Například, i když bude člověk přesvědčením ateista a nebude věřit v boha, řídit se „našimi“ myšlenkami mu nijak zásadně nemusí omezovat jeho život. To samé by teoreticky mohlo platit i v opačném případě, i přesto, že daný člověk bude kupříkladu křesťan (katolík, protestant, pravoslavný), či vyznavatel jiného náboženství, tak by to nutně nemuselo znamenat, velký zásah do jeho života třeba z hlediska morálních hodnot.

Co by nás mohlo spojovat? Může to být třeba rodina, kterou lze brát jako základ pro téměř všechna náboženství? Mohla by to být snaha o dosažení harmonie ve společnosti?

Na druhou stranu jsou zde ale jisté potenciální střety a to především v rámci autorit. V křesťanství je kladen důraz na osobní vztah s Bohem a víru. Podobným způsobem jsou na tom i jiná náboženství jako je třeba Islám, který má své vlastní morální a etické normy a také se jedná o dosti expanzivní náboženství. Dále je potenciální otázkou jak bychom naše učení mohli spojit třeba s Hinduismem, kde je kladen důraz na koncept reinkarnace, což by našemu učení odporovalo, jelikož se zde zaměřujeme především na aktuální život.

V neposlední řade je třeba zmínit sekularismus. Ačkoliv totiž výše zmiňuji, že z hlediska ateistů bychom nemuseli mýt žádné překážky, tak přeci jen by se zde mohli některé objevit. Daným Inkriminovaným problémem by totiž mohlo být z našeho pohledu zdůrazňování tradic a hierarchie, což by mohlo vytvářet rozpory s dnešním proudem modernity, která právě často zavedené autority a role zpochybňuje. Z historické perspektivy jsou pak obecně „východní“ náboženské směry založeny spíše na kolektivismu, oproti těm západním.

Co by na to mohl říci samotný Konfucius?

„Rozdíly mezi náboženstvími by neměly být důvodem ke sporům, ale příležitostí k vzájemnému učení. Když se setkávám s odlišnými názory, vždy hledám společné základy, na kterých můžeme stavět. Ctnostný člověk hledá shodu, aniž by trval na stejnosti – i když se lišíme v rituálech a zvycích, zásady ctnosti, jako je úcta, čestnost a odpovědnost, jsou univerzální. Než začnu ukazovat prstem na druhé, nejprve přezkoumám své vlastní jednání a své postoje. Jen ten, kdo je schopen opravdové sebereflexe, může vést spravedlivý a plodný dialog. Při řešení sporu je třeba klást důraz na harmonii, nikoli na vítězství. Harmonie je cestou, kterou se ubírá nebeský řád. Pokud každý z nás plní svou povinnost s respektem a pokorou, může spor sloužit k posílení celku. Společným cílem nás všech musí být pořádek a dobro společnosti. Etické jednání a snaha o harmonii jsou důležitější než lpění na rozdílech v učení.“ ⁸⁾

Obecně pak můžeme říci, že současná doba je asi to nejsložitější období, ve kterém bychom mohli chtít šířit jakékoliv náboženství nebo myšlenkový směr. Podívejme se na to třeba z historického hlediska. Když se zaměříme na dnešní světová náboženství ať je to právě křesťanství, Islám, Hinduismus, Buddhismus, tak jsou to věci, které tu s námi jsou stovky, někdy tisíce let. Což když vezmeme v úvahu podobu dnešního světa, tak nikdy v historii jsme jako lidstvo nebyli takovým významným způsobem propojeni. I přes silnou globalizaci, se však nikomu nepovedlo přijít s něčím, co by mohlo tyto „zajeté pořádky“ alespoň „narušit“, či ohrozit. Toto je bráno z celosvětového pohledu.

Je potřeba si říci, že 21. století je velmi specifickým obdobím pro potenciální šíření kteréhokoliv „nového“ učení. Čím více postupují technologie a věda a lidstvu se daří vyvracet, či dokazovat různá tvrzení, tím více se lidé odklánějí od náboženství. Samozřejmě teď mám na mysli především západní společnost. Ne ve všech částech světa tomu je podobně. Otázkou však je „Je to správný směr“, „Je to to co chceme?“. Fakticky ať máme na náboženství obecně jakýkoliv názor, tak si myslím, že je potřeba uznat, že i přes různé „stinné“ stránky, tak může být i ku prospěchu. Příkladem může být právě zrovna mnohokrát propíraný „smysl života“. Moderní věda a pokrok nám sice dávají odpovědi na otázky, které bychom donedávna nebyli schopni vysvětlit, ale na druhou stranu jsou to právě tyto věci, díky kterým pomalu mizí ze života lidí právě ten „smysl“ to „tajemno, nepoznané“. To se pak propojuje i v rámci přístupu k životu kdy si klademe otázky „Proč se vlastně snažit?“, „Proč něco dělat, když nás potenciálně na konci nic nečeká?“. Bohužel na tuto otázku je velmi složité najít odpověď. Ze svého pohledu bych řekl, že je to čistě v nás a v našich pocitech, co si myslíme, že je pro nás to nejlepší, jakým způsobem žít náš život. V tom pak můžeme spatřovat právě třeba možné využití konfuciánského učení.

Přistupovat a žít život podle těchto hodnot, ne proto, aby se jednalo o jakousi pózu, ale protože to jako člověk vnímám, že je to správné. Na tohle každý člověk musí přijít sám.

Obecně bych ale řekl, že ačkoliv to tak nemusí vypadat, tak pořád má náboženství jako takové určité místo v našich v životech, u někoho více u někoho méně, ale pořád to hraje významnou roli a s výhledem do budoucnosti si nemyslím, že by mělo dojít k nějakému úplnému zániku náboženství. To i s ohledem na tuto práci zaměřenou na konfucianismus. Rozhodně bych neměl strach z toho, že by „naše“ propagované náboženství samo zaniklo, nebo by bylo potlačeno, protože dokud je zde svoboda a lidé si mohou vyznávat, co chtějí, tak jsem přesvědčen, že se vždy najdou lidé, kteří se o naše učení budou zajímat. ⁹⁾



Počet shlédnutí: 59