Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznovství

Erasmus Rotterdamský zdraví svého přítele Tomáše Mora.

V nedávných dnech, když jsem se vracel z Itálie do Anglie, chtěl jsem využít čas, který jsem trávil v sedle, k něčemu smysluplnému – ne k prázdnému a nevědeckému tlachání. A tak jsem při cestě často přemýšlel o našich společných studiích nebo se těšil vzpomínkou na své nejmilejší a nejvzdělanější přátele, které jsem opustil. A mezi nimi ses mi, drahý More, vybavoval nejčastěji. Vzpomínka na tebe, vzdáleného mně vzdálenému, byla mi stejně drahá jako dřívější osobní setkání – a Bůh mi svědkem, že jsem ve svém životě nepoznal nic příjemnějšího než tvou společnost.

Protože jsem měl za to, že se musím něčím zabývat, ale doba mi nepřipadala vhodná pro vážné rozjímání, napadlo mě napsat něco lehčího – *Chválu bláznovství*. Možná se zeptáš, která Pallas mi vnukla takovou myšlenku? Především to bylo tvé jméno, More, tak podobné řeckému slovu *Moria* – „Pošetilost“. A přece jsi od něj svým duchem nejvzdálenější, snad ze všech lidí.

Tušil jsem také, že právě tobě se tato hravá hříčka zalíbí. Vím, že máš rád vtipy a žerty, pokud nejsou hloupé ani bez vzdělání, a že se na život díváš očima Demokrita – s úsměvem, nikoli se zachmuřeností Hérakleitovou. Ač tě tvá bystrost ducha vznáší vysoko nad obyčejné lidi, přesto díky tvé neobyčejné jemnosti a společenské ušlechtilosti dokážeš mluvit s prostými – a činíš tak rád.

Přijmi tedy, prosím, tuto krátkou řeč jako vzpomínku na svého druha a zároveň jako dar, který ti patří víc než mně. Nebude jistě chybět hašteřivých kritiků, kteří mi budou vyčítat, že jde o dílo příliš lehkovážné pro teologa, nebo příliš kousavé na to, aby bylo slučitelné s křesťanskou mírností. Budou volat, že jsem oživil starou komedii, že ve mně znovu ožil Lukianos a že napadám vše, co mi přijde pod ruku.

Těm, kteří se urazí pro malichernost námětu a žertovné zpracování, bych chtěl připomenout, že to není můj výmysl. Totéž už dávno učinili slavní autoři: Homér napsal *Válku žab a myší*, Vergilius *Komára* a *Moretum*, Ovidius *Ořech*. Polykrates a Isokrates psali chvály na Busirida, Glaukon velebil Nespravedlnost, Favorinus Thersita a dokonce i čtyřdenní zimnici. Synesius napsal chválu na Holohlavost, Lukianos zase *Mouchu* a *Parazita*. Seneka sepsal *Apotheózu císaře Claudia*, Plutarch dialog mezi Odysseem a Gryllem, který byl proměněn v prase, Lukianos i Apuleius psali o oslu a kdosi, jehož jméno jsem zapomněl, dokonce o závěti jistého vepříka jménem Grunnius Korokotta, o němž se zmiňuje i svatý Jeroným.

A i kdyby někdo tvrdil, že jsem si chtěl prostě jen pohrát – co je na tom? Vždyť když se všem jiným povoláním dopřává jistá míra zábavy, proč by právě učencům mělo být zakázáno se občas zasmát? Zvlášť když takové žerty mohou vést k vážnému zamyšlení – a čtenář, pokud není úplně nechápavý, z nich může mít víc užitku než z leckterého učeného pojednání.

Někdo píše slavnostní řeč o rétorice či filozofii, jiný vyzdvihuje skutky panovníků, jiný nabádá k válce s Turky nebo vážně rozjímá o malichernostech. Ale stejně jako je pošetilé dělat si žerty z věcí vážných, je příjemné žertovat tak, že to není o nic méně vážné než vážné psaní samo. Zda se mi to podařilo, ať posoudí jiní. Snad jsem sice chválil Hloupost, ale – doufám – nehloupě.

A pokud mi někdo bude vytýkat přílišnou kousavost, ať si vzpomene, že duchovní svoboda vždy zahrnovala právo beztrestně vtipem udeřit do lidstva jako celku – jen když se to neděje se zlobou. O to víc se podivuji, že v naší době je sluch lidí tak přecitlivělý, že snese jen lichotivá slova. Ba jsou i tací, kteří snesou nejhorší rouhání proti Kristu, ale rozčílí se, když se byť i nevinným žertem dotkneš papeže nebo panovníka – zejména, když jde o jejich majetek.

Ale kdo káže o chybách lidí tak, že se nikoho osobně nedotýká, co myslíte – je kousavý, nebo spíše napomíná? Ten, kdo nevynechává žádnou společenskou vrstvu, ten přece neútočí na jednotlivce, ale na lidské slabosti jako takové. A jestli se někdo přece jen ozve, že se cítí dotčen, tím sám přizná buď špatné svědomí, nebo strach.

V tom byl svatý Jeroným mnohem svobodnější – jmenoval často i osoby samé. Já jsem se tomu vyhnul a své výrazy jsem zjemnil natolik, že rozumný čtenář pozná, jak jsem se snažil spíš pobavit než zraňovat. Neodhaluji jako Juvenal kalné bahno lidských hříchů, ale spíš směšné stránky našich slabostí. A jestli ani to někoho neutiší, ať si aspoň vzpomene, že není hanbou být občas terčem Pošetilosti – obzvlášť když jí dávám slovo, sluší se, abych jí přizpůsobil i tón řeči.

Ale proč to vlastně říkám tobě, More – tobě, výmluvnému a učenému obhájci, který by i ztracený spor dovedl vyhrát? Buď zdráv, drahý příteli, a statečně obhajuj svou Morii!

*Psáno na venkově, 9. června 1508.*

chvala_blaznovstvi.pdf

(Začátek)

Ať si o mně lidé říkají, co chtějí – a vím dobře, že bláznovství má špatnou pověst i u těch největších bláznů – přesto tvrdím, že jedině já svou mocí rozveseluji bohy i lidi. A důkaz? Sotva jsem vstoupila do tohoto shromáždění, abych promluvila, hned se vaše tváře rozzářily novou a nezvyklou radostí, čela se vám vyhladila a s potěšením i milým úsměvem jste mi zatleskali. Zdálo se mi, jako byste, sešlí ze všech koutů světa, byli všichni opilí nektarem a nápojem zapomnění jako bohové u Homéra. Až do mého příchodu jste tu přece seděli zachmuřeni a ponořeni do starostí, jako byste se právě vrátili z jeskyně Trophoniovy.

A jako když slunce ukáže světu svou krásnou zlatou tvář, nebo když po kruté zimě nové jaro zavane svým příjemným vánkem a rázem se tvářnost celé přírody promění, hýří barvami a mladostí – tak i vaše tváře, jakmile jste mě spatřili, se hned změnily. Co jiní slavní řečníci nedokážou ani dlouhým a pečlivě připraveným projevem – totiž zahnat těžké chmury ducha – to se mně podařilo pouhým zjevem.

A proč jsem dnes přišla v tomto nezvyklém, slavnostním oděvu, to hned uslyšíte – pokud mi budete ochotni naslouchat, ne ovšem těmi ušima, jimiž posloucháte svaté kazatele, ale těmi, kterými nasloucháte jarmarečním kejklířům, šprýmařům a šaškům – těmi, jimiž kdysi můj milý Midas poslouchal píseň boha Pana.

Rozhodla jsem se totiž, že si před vámi trochu zahraji na sofistu – ne však na ty dnešní, kteří do hlav chlapců vtlučují nesmysly a hádají se víc než ženy, ale na ty staré, kteří se z pokory nechtěli nazývat mudrci a raději si říkali sofisté. Jejich úkolem bylo oslavovat činy bohů a hrdinů. Vy tedy uslyšíte chválu – ne Herkulovu, ne Solonovu, ale mou vlastní – chválu Bláznovství.

A věru, nedbám těch mudrců, kteří považují za velkou pošetilost a pýchu, když se někdo sám chválí. Ať si – jak říkají – je to pošetilé, ať aspoň uznají, že je to slušné. Neboť co jiného by se hodilo víc, než aby Bláznovství samo chválilo své zásluhy a samo sobě zahrálo? Kdo by mě mohl lépe popsat než já sama? Ledaže by někdo znal mě lépe, než já znám sebe – i to by však byla docela skromnost, v porovnání s tím, co dělají ti mocní a moudří, kteří si ze studu najímají nějakého lichotníka nebo ukecaného básníka, aby je chválil – a to většinou lživě. A oni, nadutí důstojností, se pak naparují jako pávi, protože nestydatý pochlebník je přirovnává k bohům, dává je za vzor všech ctností, i když jsou jejich pravým opakem – obléká havrana do cizího peří, myje mouřenína a z komára dělá velblouda.

Držím se proto onoho starého přísloví: kdo nemá jiného, kdo by ho pochválil, ať se pochválí sám. Přesto se divím nevděčnosti lidí – ačkoli mě všichni uctívají a s radostí využívají mých darů, za tolik století se nenašel nikdo, kdo by mě vděčně oslavil. A přitom se našli tací, kteří sepsali chvalozpěvy i na Busirida, Falarida, zimnici, mouchy, holohlavost a jiné pohromy, vynaložili na to spoustu námahy i probdělých nocí. Ode mě ale uslyšíte řeč sice nepřipravenou, zato pravdivou.

A nemyslete si, že to říkám, abych se chlubila svým duchem jako jiní řečníci, kteří po třicet let pilně skládají svou řeč (a často si ji i půjčí), a pak tvrdí, že ji napsali nebo nadiktovali za tři dny. Mně je nejmilejší říci to, co mi právě slina přinese na jazyk. A nečekejte ode mě ani definici, ani rozdělení, jak to dělávají ti nudní řečníci – vždyť by bylo směšné chtít vymezit to, co je všude, nebo dělit něco, co všichni uctívají. A proč bych se popisovala slovy, když mě máte před sebou na očích? Vždyť jsem to já, pravá dárkyně všech darů, latinsky Stultitia, řecky Moria.

Ale i kdybych nic neřekla, už samotná má tvář vás přesvědčí, kdo jsem. Kdyby někdo tvrdil, že jsem Minerva nebo Moudrost, jediný pohled by ho usvědčil ze lži. U mě totiž není přetvářky – na tváři mám přesně to, co mám v srdci. Jsem vždy sama sebou, takže mě nemohou popřít ani ti, kteří si přivlastňují jméno Moudrosti – podobají se opicím v purpuru nebo oslům v lví kůži. I když se přetvařují, jejich oslí uši tu a tam stejně vykouknou, jako kdysi Midasovy.

Nevděčný to lid! Ačkoli mi zcela patří, přece se za mé jméno stydí a používají ho jako urážku. Chtějí být moudří a Thaletové, i když jsou největší blázni – nazývejme je tedy právem bláznivými mudrci. A i v tom se napodobují dnešní řečníky, kteří se považují za bohy, jen když občas použijí pár cizích slovíček, nejlépe řeckých, třeba i úplně nesmyslně. A když jazyk neumějí, najdou pár zaprášených slov z knih a použijí je, aby oslnili posluchače. Ti, kdo rozumějí, se samolibě usmívají, a ti, kdo nerozumějí, obdivují tím víc, čím méně chápou. A to je jedna z nejmilejších radostí lidí – obdivovat to, čemu nerozumí.

Nyní přecházím k věci. Jméno tedy znáte, pánové – jaký přídomek mi dáte? Snad „nejbláznivější“? Vždyť jakým jiným, čestnějším titulem by mohli být nazýváni kněží bohyně Pošetilosti? Ale protože málokdo z vás ví, z jakého rodu pocházím, pokusím se vám to hned vyložit – s pomocí Múz, které mě jistě rády podpoří.

Mým otcem není Chaos, ani Orcus, ani Saturn, ani Japetus, ani žádný z těch zaprášených, stářím zetlelých bohů. Mým otcem je sám Plútos, bůh bohatství – ať si Hesiodos, Homér nebo dokonce Jupiter říkají, co chtějí. Ano, Plútos, otec bohů i lidí, jehož jediným pokynem se mění a převrací posvátné i všední věci, podle jeho rozhodnutí se řídí války i mír, říše i rady, soudy, sněmy, sňatky, zákony, umění i zábava – sotva to všechno vyjmenuji, už se mi tají dech. Zkrátka: všechno, co lidé dělají, veřejně i soukromě, řídí on. Bez jeho pomoci by nebylo básníků, kteří se považují za bohy – a vlastně by nebyli ani sami bohové, leda by živořili z milosti jako chudáci. Kdo si ho rozhněvá, tomu nepomůže ani Pallas; kdo si ho získá, může si troufnout i na samotného Jupitera. Já jsem jeho dcera.

A Plútos mě nezplodil z mozku, jako Jupiter svou přísnou a zachmuřenou Minervu, ale z nymfy Mladosti, nejkrásnější a nejveselejší ze všech. Nejsem plodem nudného manželského svazku jako chromý kovář Vulkán, ale výsledkem rozkošného objetí, jak by řekl náš Homér. A abyste se nemýlili – zplodil mě ne ten starý, téměř slepý Plútos z Aristofana, ale mladý, silný a bujarý, opojený nektarem, který si tehdy na hostině bohů dopřál víc, než bylo zdrávo.

A chcete-li vědět, kde jsem se narodila (neboť dnes se urozenost měří podle místa narození), tedy nikoli na plovoucím Délu, ani v mořské pěně, ani v jeskyni – ale na ostrovech blažených, kde všechno roste bez orby a setby, kde není trápení, stáří ani nemocí. Tam nenajdete asfodel, slez, cibuli ani vlčí bob, ale samé voňavé rostliny – růže, fialky, hyacinty, majorán, ambrosii, lotos a moly – jako v zahradách Adonisových. A právě tam jsem se narodila, a ne pláčem, ale s rošťáckým úsměvem na tváři.

A nezávidím Kronovu synu jeho kozu, která ho kojila – mě totiž krmily dvě krásné nymfy: Methe, dcera Bakcha, tedy Opilost, a Apaedia, dcera Pana, tedy Nevědomost. Obě je vidíte tady po mém boku – jsou mou družinou a služebnicemi. A chcete-li znát jména všech, zde jsou:

Tahle, co má obočí pyšně zdvižené – to je Sebeláska. Ta s úsměvem a potleskem – Pochlebnost. Tahle, která vypadá, že spí – to je Zapomnění. Ta, co se líně opírá o lokty – Lenost. Tahle s růžovou stuhou a vůní mastí – Rozkoš. Ta s bloudícíma očima – Šílenství. A tato s plným, zdravým tělem a zářící pletí – Požívačnost.

A mezi nimi vidíte i dva mladíky: jednoho jménem Žert, druhého Spánek. S pomocí těchto svých služebníků mám celé lidstvo poddané a vládnu dokonce i vládcům.

O mém původu, výchově i družině jste slyšeli. Teď, aby se nikomu nezdálo, že si neoprávněně nárokuji titul bohyně, pozorně poslouchejte, jakými dobrodiními obdarovávám bohy i lidi a jak daleko sahá má moc.

Říká se, že ten, kdo pomáhá lidem, je pravý bůh. A jestli byli právem přijati mezi bohy ti, kdo lidem dali víno, obilí nebo jiné dary, proč bych já – která dávám všem všechno – neměla být uznávána jako první mezi bohy?

Především – co může být vzácnější než samotný život? A komu jinému přičíst zásluhu za vznik života než mně? Vždyť ani kopí Pallady, dcery nejvyššího boha, ani Jupiterův blesk nezplodí potomstvo. I samotný otec bohů a lidí, který jediným mrknutím rozhýbe Olymp, musí odložit svůj hromovládný majestát a hrát jinou roli, když chce – inu – plodit.

Stoikové tvrdí, že se nejvíc podobají bohům. Ale ukažte mi takového! I kdyby byl tisíckrát Stoikem, dokud si neoholí svůj vous, znak moudrosti (který sdílí s kozly), jistě musí odložit vážnost, rozjasnit čelo, zapomenout na své neústupné zásady a trochu se zasmát – zkrátka musí mě přivolat na pomoc, chce-li se stát otcem.

A dovolte mi trochu žertu – řekněte sami: může hlava, tvář, prsa, ruka nebo ucho – tedy části těla, které se považují za počestné – zplodit život? Samozřejmě že ne. Naopak – právě ten úd, tak směšný, že se o něm mluví jen s potlačeným smíchem, je zdrojem celého lidstva. To je ten posvátný pramen, z něhož všechno skutečně vyvěrá – mnohem jistěji než ze čtyřky Pythagorovy.

Nuže, který muž by se ochotně nechal zapřáhnout do manželského chomoutu, kdyby předem rozvažoval všechny nevýhody takového života, jak to dělají tihle mudrci? A která žena by se dobrovolně oddala muži, kdyby si dopředu promyslela všechna nebezpečí těhotenství, bolesti porodu a trápení s dětmi? Kdyby nezasáhla moje družka Šílenství, nebylo by manželství. A protože za svůj život vděčíte právě manželství, a to zase Šílenství – je jasné, že všechno dlužíte mně.

A která žena, kdyby si všechno pamatovala, by se po prvním porodu k tomu znovu odhodlala, kdyby jí nepomohla má nymfa Zapomnění? Ani sama Venuše, ať už by proti tomu namítal Lucretius, by nezapřela, že bez mé pomoci by její úsilí bylo marné.

Z tohoto směšného, bláznivého laškování tedy pocházejí i hrdí filozofové – a dnes i ti, které lid nazývá mnichy; z něj pocházejí i králové odění do purpuru, i zbožní kněží, i trojnásobně svatí papežové! A také ten početný zástup básníků, kteří se považují za bohy a jichž je tolik, že by se sotva vešli na celý Olymp, byť by byl sebevětší.

Ale kdybych vám ukázala jen to, že jsem původem života, bylo by to málo. Dokážu vám i to, že všechno, co dává životu radost, pochází ode mě. Nuže – lze vůbec nazvat život životem, kdyby v něm nebylo rozkoše? Vím, že souhlasíte. Nikdo z vás není tak „moudrý“, aby si to nemyslel. Vždyť ani Stoikové rozkoš nezavrhuji – jen to předstírají, aby ostatní odradili a sami si ji mohli vychutnat o to víc.

Ale řekněte – která chvíle života by nebyla smutná, prázdná a nudná, kdybych ji já svou pošetilostí neokořenila? Důkazem je i Sofoklés, který o mně napsal: „Život v nerozumu je životem nejšťastnějším.“

Podívejme se blíže: kdo neví, že nejšťastnějším obdobím života je dětství? Děti každý miluje, objímá, líbá, stará se o ně – a to dokonce i nepřítel. A proč? Protože příroda jim záměrně nadělila kouzlo pošetilosti, aby svou nevinností odměnily péči rodičů a získaly si jejich lásku.

Po dětství přichází mládí – a to je všemi milováno, podporováno, obdivováno. A odkud má ten půvab? Samozřejmě ode mě. Vždyť čím méně rozumu má, tím méně trápení zakouší.

A právě proto jsou mladí lidé krásní, milí, veselí – a kdo by je nemiloval? Staří lidé jsou jejich pravým opakem: mrzutí, nemilí, oškliví a nesnesitelní. Proč? Protože se odklonili ode mě a přiblížili se k moudrosti.

Kdyby se ale i oni nechali trochu vést mou rukou a nepokoušeli se být přespříliš chytří, mohli by i ve stáří žít lehce, radostně a vesele. Vždyť ani stáří by nebylo tak odpudivé, kdyby ho neprovázela vážnost a moudrost. Staří lidé, kteří si zachovají trochu bláznovství, bývají všemi milováni – hrají si s dětmi, smějí se, a lidé jim říkají, že jsou „druzí mladí“. A opravdu, čím víc ztrácejí rozum, tím víc se znovu stávají mými – tedy dětmi.

Z toho vyplývá, že člověk se rodí bláznem, žije bláznem a měl by i umřít bláznem, pokud chce být šťastný.

A co jiného dělá celý lidský život snesitelným, než to, že je naplněn různými druhy pošetilosti? Podívejte se třeba na životní stavy: kdo by snesl těžkosti manželství, kdyby nebylo mého daru – zapomnění a bláznivé naděje? Kdo by snesl službu v armádě, kdyby neexistovala má družka Šílenství? Kdo by se pustil do studia, kdyby si dopředu uvědomil, jak nevděčné a únavné to bude? Kdo by se odvážil vládnout lidem, kdyby si byl vědom, jaké starosti a nenávist ho čekají? Kdo by se chtěl stát knězem, kdyby si opravdu uvědomil, co znamená kázeň a odříkání?

Ale naštěstí jsem všem těmto lidem dala svůj dar – každý z nich má v sobě aspoň kapku pošetilosti, bez níž by se nikdy do ničeho neodvážil.

Podívejme se na učence. Co je žene k nekonečnému čtení, psaní, přepisování, bádání o nesmyslech a hádkám o slovech? Vždyť jejich život by byl čiré utrpení, kdybych jim nedala chuť do práce a zalíbení v jejich vlastních bláznovinách. Oni sami tomu říkají „láska k vědění“, ale ve skutečnosti je to jen zjemnělé jméno pro mou věrnou služebnici – Pošetilost.

A co mniši? Kdyby nebylo mé Lenosti a Zapomnění, dávno by se zbláznili z prázdnoty svých modliteb a zvonění. Díky mně se však jejich jednotvárnost mění ve sladký klid – říkají tomu „ztišení“, ale ve skutečnosti je to jen dobře vyvážené nicnedělání.

A podívejme se na politiky, soudce, právníky, vojevůdce – všichni jsou zcela v moci mých družek. Vládcům pomáhá Sebeláska, soudcům Pochlebnost, právníkům Zapomnění (aby zapomněli, co kdy tvrdili), a vojevůdcům Šílenství, aby se vrhali do bitev bez rozmyslu.

A co by byl svět bez básníků, malířů a hudebníků? Jen díky mému daru fantazie a pomatenosti vznikají jejich „nápady“ a „vizionářské dílo“. Kdyby byli rozumní, nikdy by nenapsali ani verš, nenamalovali obraz a nesložili melodii.

A teď se podívejme na církev. Kdo by se pustil do tak těžkého povolání, kdyby si opravdu uvědomil, co znamená být svatý? Kdo by dokázal žít podle evangelia, kdyby se na to díval střízlivým rozumem? Kdyby se křesťané brali příliš vážně, zhroutila by se celá církev. Její trvání závisí na tom, že lidé věří v symboly, obřady, posvátné předměty – a především, že mají odvahu věřit, aniž by rozuměli. To je nejvyšší dar Bláznovství!

Kdo by dokázal milovat, kdyby byl moudrý? Kdo by se pustil do přátelství, kdyby si dopředu spočítal všechny ztráty a zrady, které ho čekají? Kdo by se zamiloval, kdyby věděl, jaké ho čeká utrpení? A přece právě láska, přátelství a víra jsou to, co dělá život krásným – a všechno to pochází ode mě.

Podívejte se na milence: když jsou zamilovaní, jsou plní života, oči jim září, srdce hoří – a přitom se chovají jako pomatení. Když je láska opustí, stanou se z nich moudří, vážní, chladní – a také mrtví.

A stejně tak manželé: kdyby se řídili rozumem, hned by se rozešli. Díky mému daru však jeden druhého snášejí, odpouštějí si, smějí se společným hloupostem a dokážou spolu zestárnout.

Přátelství také stojí jen na mé půdě. Kdyby se každý přítel začal chovat rozumně, hledal by chyby druhého, vážil by, kdo komu víc dluží – a přátelství by skončilo. Ale protože do přátelství vstupuji já se svou Pochlebností, Zapomněním a Sebeláskou, přátelé se dokážou radovat jeden z druhého a nevidět vzájemné slabosti.

A co se týče náboženství – není snad plné mých darů? Kdyby lidé přistupovali k víře s rozumem, rozbili by ji na kousky a zničili. Ale díky mně věří i tomu, co nechápou, a právě proto jsou šťastní.

Vždyť víra je přece jistý druh šílenství – vzdává se rozumu a přenáší člověka do světa, který není vidět. Kdo by byl ochoten věřit, že se Bůh stal člověkem, že se zrodil z Panny, že zemřel na kříži, že chléb je tělem, víno krví, že hříchy jsou odpuštěny slovem kněze? To všechno by moudrý rozum odmítl. Ale díky mně, Bláznovství, to lidé přijímají s pokorou, a právě proto jsou spaseni.

Kdo tedy může říci, že nejsem bohyní, která dává světu život, lásku, víru, odvahu, poezii i zábavu? Kdyby se svět řídil rozumem, dávno by se zastavil. Jen díky mně se všechno pohybuje dál – protože já jediná dávám lidem chuť žít.

A teď se podívejme blíže na duchovní stav. Kdyby se kněží, biskupové a papežové na svou roli dívali rozumně, kdo by ji vůbec chtěl přijmout? Kdo by byl ochoten nést břemeno tolika povinností, zříci se klidu, snášet závist, odpovědnost a věčné intriky? Jen díky mně, Bláznovství, se jim zdá jejich úřad lehký, jejich moc oprávněná a jejich slavnostní roucha důstojná.

A co teologové? Ti se považují za mistry nad mistry, za vykladače tajemství Božích. Jenže jejich učené hádky o prázdných pojmech, o tom, zda se anděl může smát, kolik jich se vejde na špičku jehly nebo zda Bůh mohl stvořit svět dřív, kdyby chtěl – to všechno by přece žádný rozumný člověk nebral vážně. A přece se oni sami tváří smrtelně vážně, hádají se do úmoru a zakládají celé školy kvůli slovíčkům. Kdo jim dává sílu a víru, že právě oni drží klíč k nebi? Já.

A právě proto, že mají ode mě kapku pošetilosti, jsou tak neochvějně přesvědčeni o své pravdě. Díky mně se hádají s jistotou, že mluví jménem Božím, a nevidí, že se navzájem popírají. Bez mé pomoci by museli uznat, že jejich spisy jsou z větší části jen pavučiny slov, a to by je zničilo.

Zvlášť půvabní jsou ti, kdo chtějí všechno přehledně rozdělit, definovat, kategorizovat. Kdyby to bylo možné, změřili by i Ducha svatého pravítkem. Takové usilovné rozumování by nebylo možné bez jisté dávky mého daru – bláznivosti učené.

A co kazatelé? Ti, kteří mluví k lidu? Kdyby nebylo mne, kdo by se odvážil s takovou jistotou tvrdit, že právě on je hlasem Božím? Kdo by se neobával, že mluví k davu, který spí nebo se nudí? Kdo by měl tu odvahu stát hodinu na kazatelně a přemlouvat lidi, kteří tam přišli jen proto, že prší nebo že je to zvykem? Kdo by se pokoušel obracet hříšníky, kdyby si dopředu spočítal, jak malý má výsledek jeho námaha? Jen díky mně to všechno dělají s úsměvem, plni nadšení – protože mají iluzi, že jejich slova mění svět.

Podívejte se na mnichy. Kdyby měli rozum, brzy by se zhrozili, jak marný a jednotvárný život vedou – vstávají, zpívají, modlí se, spí, jedí, znovu se modlí a znovu spí. Ale já jim dávám útěchu: jejich kruh bez konce se jim zdá svatý, jejich opakování se jim zdá modlitbou. Bez mého daru Zapomnění by se zbláznili – ale díky mně si myslí, že jsou svatí.

Nebo vezměte biskupy a kardinály. Kdyby si uvědomili, že mají být pastýři duší, starat se o chudé, kázat, být vzorem pokory – dávno by složili své tituly. Ale já jim dávám schopnost vidět své povolání jinak: v nádheře, v moci, v důstojnosti, v bohatých rouchách, v čestných titulech. Díky mně věří, že právě to je pravá zbožnost.

A co papežové? Kdyby byli rozumní, nemohli by snést myšlenku, že jsou Kristovými zástupci na zemi. Uvědomili by si, jak nesmírná odpovědnost to je, a sami by se vzdali trůnu. Ale já jim dávám odvahu i sebejistotu. Díky mně se cítí být „náměstky Božími“ a přijímají pocty, jako by byli bohové. Bez mé pomoci by je tíha té koruny rozdrtila.

Když papež rozdává požehnání, když korunuje, když svrhává, když uděluje odpustky, když žehná vojnám a míru – všechno to koná s naprostou jistotou, že to dělá z vůle nebes. Kdyby měl rozum, pochyboval by, zastavil by se – a to by byla pohroma. Díky mně koná s klidem, sebevědomě, a svět běží dál.

A co klerici všech stupňů? Každý z nich má svůj podíl na mých darech. Kanovník si libuje v přepychu, opat ve víně, kaplan v lichotkách, mnich ve své lenosti – a všichni se považují za sloužící Bohu. Kdyby jim chyběl můj dar Sebelásky, brzy by prohlédli, že jejich život není ani svatý, ani rozumný. Ale já jim dávám spokojenost a iluzi – a díky tomu jsou šťastní.

A přece, i v tom všem bláznovství se skrývá jistá moudrost. Neboť kdo by se mohl věnovat nebeským věcem, kdyby byl úplně střízlivý a chladný? Kdo by dokázal věřit v neviditelné, milovat nepochopitelné, sloužit tomu, co přesahuje rozum? Jen ten, komu jsem dala odvahu blázna.

A proto, čím víc je člověk šílený ve věcech víry, tím blíž je Bohu. Kdo se pokouší chápat Boha rozumem, ztrácí ho; kdo se mu vydá pošetile, ten ho nalezne. Tak mne tedy právem uctívejte jako dárkyni víry, naděje i lásky – tří ctností, které by bez mého šílenství vůbec nemohly existovat.

Podívejme se teď na učence, filozofy a vzdělance, kteří si říkají „mudrci světa“. Tito lidé se domnívají, že všechno znají, že rozumí nebi i zemi, hvězdám i člověku. Jenže jejich slavná „moudrost“ je většinou jen hromada slov, plná hádek, výkladů a sporů o to, co nelze pochopit.

Kdyby měli opravdový rozum, museli by si přiznat, že nevědí vůbec nic. Ale díky mému daru pošetilosti se cítí jako bohové. Sedí v křeslech, nosí vážné tváře, přemýšlejí o tom, jak by přemýšleli bohové, kdyby existovali, a přitom se hádají o slovíčka. Díky mně mají jistotu, že jejich názory jsou důležitější než život sám.

Bez mé pomoci by filozofie dávno zanikla – kdo by ji mohl brát vážně? Vždyť co jiného dělají filozofové, než že se přou o jméno, kterým by nazvali neznámo? Díky mně to však dělají s vášní, hněvem a vytrvalostí, jako by na tom závisel osud světa.

A právníci? Ti by bez mé Sebelásky a Zapomnění zcela ztratili schopnost soudit. Kdyby si pamatovali, co včera řekli, nemohli by dnes tvrdit pravý opak. Kdyby se zamysleli nad tím, jak málo jejich zákony odpovídají spravedlnosti, spálili by své knihy. Ale já jim dávám odvahu, aby psali nové paragrafy, které zakrátko odporují těm předchozím, a přitom si říkali „strážci práva“.

A lékaři? Kdyby měli rozum, nikdy by nemohli mít klid. Každý den vidí, že jejich pacienti umírají přes všechnu péči a recepty. Ale díky mému daru Zapomnění věří, že byli „na správné cestě“ – a s novou nadějí ordinují dál.

A co umělci, básníci a hudebníci? Ti jsou mými nejvěrnějšími dětmi. Kdyby byli zcela střízliví, nikdy by nesnili, neviděli svět jinak, než je. Díky mému Šílenství slyší melodie, které nikdo jiný neslyší, vidí barvy, které neexistují, a píšou o věcech, které se nikdy nestaly. Jejich svět by bez mé pošetilosti ztichl a zešedl.

A co lid samotný, prostí lidé, kteří se celý život ženou za prací, majetkem, rodinou, zábavou? Kdyby se na to podívali rozumně, propadli by zoufalství. Pracují, aby mohli žít, žijí, aby mohli znovu pracovat. Kdo jim dává chuť znovu ráno vstát, snášet své povinnosti, snít o lepším zítřku, který nikdy nepřijde? Já.

A podívejte se, jak svět září, když všichni dělají něco jen proto, že tomu věří. Všichni lidé, ať jsou moudří nebo pošetilí, žijí díky mému daru – iluzi. Bez iluze by nebylo lásky, víry, umění ani života.

Proto říkám: bez Bláznovství by nebyl svět. Všechny věci krásné i hrozné, velké i malé, stojí na mém základu.

Ale přesto – není i v mé pošetilosti něco božského? Vždyť i svatí, mystikové a mučedníci byli v očích světa blázni. Kdo jiný než blázen by opustil majetek, čest, rodinu, aby následoval neviditelného Boha? Kdo by se dobrovolně nechal zabít pro víru? Kdo by miloval své nepřátele, odpouštěl pronásledovatelům a těšil se na smrt? To přece odporuje rozumu.

Ale právě tito „blázni pro Krista“ jsou nejblíže pravé moudrosti. Oni vědí, že rozum nestačí. Vzdali se ho, aby našli něco většího – radost, kterou svět nezná. V jejich šílenství je božský oheň, v jejich pošetilosti moudrost, kterou se rozum nemůže naučit.

Proto říkám: jestli je v nebi místo pro rozumné, pak bude prázdné; ale pro blázny, kteří milují bez výpočtu, věří bez důkazu a dávají, aniž by počítali – pro ty je připraven ráj.

A tak končím svou řeč. Někdo ji možná nazve bláznivou – a bude mít pravdu. Ale vždyť právě to je její největší ctnost. Smějte se tedy, radujte se, milujte – a nezapomeňte, že ten, kdo chce být opravdu šťastný, musí mít v sobě trochu Bláznovství.

Nelžu, když tvrdím, že jakmile lidé trochu povyrostou a životní zkušeností a učením začnou být aspoň trochu moudřejší, jejich krása krok za krokem vadne, čilost ochabuje, půvab se ztrácí a svěžest mizí. Čím víc se ode mě vzdalují, tím méně žijí, až je dožene obtížné stáří, protivné nejen jim, ale i jejich okolí. A to by pro žádného smrtelníka nebylo snesitelné, kdybych jim z útrpnosti s tolika trápeními znovu nepřispěla svou pomocí a – podobně jako bohové u básníků zachraňují hynoucí proměnou – nevracela starcům, pokud možno, něco z dětství. Proto lid správně nazývá starce „velkými dětmi“.

A ptá-li se někdo, jak se taková proměna děje, ani to vám nezatajím. Vodím je k prameni naší Lethe (který pramení na ostrovech blažených, zatímco do podsvětí stéká jen jeho nepatrné rameno), aby se tam z něj napili doušky zapomnění a pomalu ze sebe smyli útrapy ducha – a omládli.

A když pak takoví lidé začnou být trochu pošetilí, říká se o nich, že jsou „blázni“. Budiž! Ale právě to znamená omládnout. Co jiného je být mladíkem než být pošetilým? Není snad největším půvabem mládí právě to, že postrádá rozum? Kdo by se nebál a nevyhýbal chlapci, který má rozum dospělého? Vždyť i lidové přísloví říká: „Nenávidím hošíka, který je příliš moudrý.“

A kdo by vydržel žít s nějakým starcem, kdyby měl zároveň životní zkušenost i mladickou svěžest ducha a bystrý úsudek? Nuže – mým dobrodiním je, že stařec se stává dětinským. Ale tento můj „dětina“ je přitom prost všech trápení, která sužují mudrce. Vždyť není bez půvabu – spíš připomíná veselého pijáka. Necítí omrzelost životem, kterou jen stěží snáší i muži v plné síle.

A někdy, jako onen šedivec u Plauta, se rád vrací k těm třem písmenům – ó, jak by byl nešťastný, kdyby při tom měl zdravý rozum! Zatímco mým přičiněním je šťastný, mezi přáteli oblíbený a na hostinách vítaný! Vždyť i u Homéra plyne z úst Nestora řeč sladší než med, zatímco Achillova slova jsou drsná a hořká. A u téhož básníka starci sedící na hradbách spolu rozmlouvají s rozkošnou vlídností.

A v tomto ohledu mají i něco navíc oproti dětství, které je sice šťastné, ale postrádá jednu radost – totiž žvatlavost. Všimněte si také, že staří lidé mají obzvláštní zalíbení v dětech a děti zase ve starcích – jak říká bůh, „rovný se vždy spojuje s rovným“. V čem se vlastně liší, než že stařec má více vrásek a více let? Vše ostatní – bílost vlasů, bezzubá ústa, malé tělo, chuť na mléko, koktání, žvatlavost, pošetilost, krátkou paměť, zapomnětlivost a bezstarostnost – mají společné. A čím více stárnou, tím více se dětem podobají, až nakonec opravdu jako děti – bez odporu k životu a beze strachu ze smrti – odcházejí ze světa.

A teď ať si někdo porovná toto mé dobrodiní s proměnami, které způsobují jiní bohové! Co činí v hněvu, ani připomínat nechci. A i ty, které mají nejraději, často proměňují ve stromy, ptáky, cvrčky nebo hady – jako by už to samo nebylo smrtí, stát se něčím jiným! Já však vracím člověka do nejlepšího a nejšťastnějšího věku života.

Kdyby se smrtelníci úplně zdrželi styku s moudrostí a žili stále se mnou, nebylo by žádného stáří – žili by ve věčném mládí. Nevidíte ty škarohlídy, kteří se věnují učenosti, filozofii nebo vážným životním povinnostem, jak stárnou dřív, než dorostou mužného věku? To ovšem ze starostí a neustálého přemýšlení, které pomalu vysává sílu ducha i těla.

Zato moji blázínkové jsou spokojení, mají tváře hladké a hebké – jak se říká v přísloví, „jako akamanská prasátka“ – a ti opravdu necítí žádné trampoty života, leda by se nakazili stykem s mudrci. Tak lidský život ani nedovoluje, aby byl někdo úplně šťastný. A to potvrzuje i lidová moudrost, že bláznovství je jediná věc, která prodlužuje prchavé mládí a oddaluje tíhu stáří.

A neříká se nadarmo o Brabantech, že zatímco ostatní lidé stářím moudří, oni čím jsou starší, tím víc hloupnou? Není proto národa milejšího v obcování a méně citlivého na strasti života. A jim jsou svou polohou i způsobem života nejbližší moji Holanďané. A proč bych jim neříkala „moji“, když jsou tak oddanými mými ctiteli, že se jim podle mě dostalo i známého příjmení? A oni se za ně vůbec nestydí, ba právě naopak – rádi se jím chlubí.

Ať si teď hloupí smrtelníci chodí pro pomoc k Medei, Kirké, Venuši nebo Jitřence, ať hledají jakýkoli pramen, který by jim vrátil mládí – když já jediná takový dar mohu dát a dávám! Můj je ten kouzelný nápoj, jímž dcera Memnónova prodloužila život svému dědovi Tithónovi. Já jsem ta Venuše, jejíž přízní Phaón tak omládl, že ho Sapfó milovala s takovou vášní. Moje jsou všechny kouzelné byliny, moje čáry, můj pramen – ten, který nejen vrací prchlé mládí, ale dokonce jej věčně udržuje.

A jestli všichni souhlasíte s tím, že není nic lepšího než mládí a nic nenáviděnějšího než stáří, pak jistě vidíte, jak velký dík mi dlužíte – když tak velké dobro udržuji a tak velkého zla zbavuji!

Ale proč tak dlouho mluvím o smrtelnících? Podívejte se do nebe – a kdo z vás, byť by mé jméno potupil, najde tam nějakého z bohů líbezného a milého, který by se nestal oblíbeným právě mou mocí? Proč je Bakchus vždy mladík s bujnými vlasy? Protože je věčně opilý a rozjařený, prožívá život na hostinách, v tanci, dovádění a hrách – a ani na chvilku se nestýká s Pallas. Tak se vzdaluje moudrosti, že se raději nechává uctívat pro svou rozpustilost a žerty. Neuráží ho ani pořekadlo, které ho nazývá šaškem a říká, že je hloupější než Morychus.

Přízvisko Morychus dostal proto, že sedláci ho v rozjaření pomazávají moštem a čerstvými fíky, když sedí před vchodem do chrámu. A jaký posměch si z něj tropí „stará komedie“! Říkají: „Jaký to šprýmařský bůh – a měl proč se narodit ze slin!“ Ale kdo by nebyl raději takovým veselým šaškem, vždy oblíbeným a věčně mladým, který všem lidem přináší žert a radost, než být jako lstivý Jupiter, jehož se všichni bojí, nebo Pan, který budí hrůzu, nebo Vulkán, zčernalý sazemi a věčně upatlaný od práce v kovárně, nebo Pallas, hrozivá svou Gorgonou a kopím, stále zamračená?

Proč je Kupido stále mladý chlapec? Protože je darebáček, který nikdy nemyslí rozumně. Proč má Venuše vždy tvář zářící jarem? Protože je mou příbuznou – září barvou mého otce, a proto ji Homér právem nazývá „zlatou Afroditou“. A k tomu se stále usmívá, jak tvrdí básníci i sochaři.

A které božstvo uctívali Římané zbožněji než Floru, matku všech rozkoší? Kdo se však podívá pozorněji na život i těch nejvážnějších bohů u Homéra, zjistí, že všichni překypují pošetilostí. Proč bych zmiňovala ostatní bohy, když každý zná milostná dobrodružství samotného Jupitera? Vždyť i přísná Diana, zapomněvši na cudnost, tráví čas na honech a zmírá láskou k Endymionovi.

Raději bych nechala, aby o jejich kouscích vyprávěl Momus, od něhož to dřív často slýchali. Ale protože se na něj rozhněvali, svrhli ho z nebe spolu s bohyní Ate – protože svou moudrostí kazil božskou blaženost. A nikdo z lidí ho nepřijal, natož knížata, na jejichž dvorech má hlavní místo moje Lichotnost – a s ní by Momus vycházel asi tak dobře, jako vlk s beránkem.

Když se ho bohové zbavili, začali se bavit mnohem volněji a veseleji – a žijí skutečně blaženě, jak říká Homér, ovšem bez mravokárce. A jaké šprýmy tropí Priapos! Kolik veselí vzbuzuje Merkur svými šalbami a krádežemi! I sám Vulkán na hostinách bohů vystupuje jako šašek a svým kulháním, vtipy a směšnými nápady rozveseluje společnost.

Tu i starý záletník Silénos tančí po boku Polyféma a nymf, satyrové na kozích nohách předvádějí atellánské tance, Pan zpívá všelijaké sprosté písničky a bohové ho poslouchají raději než samotné Múzy – zvlášť když už je rozehřívá nektar.

A nechci ani připomínat, co všechno dělají, když se pořádně napijí – to jsou, při samotném Héraklovi, kousky tak bláznivé, že se jim směju i já. Ale teď je lepší vzpomenout si na Harpokrata, abychom náhodou neměli mezi sebou nějakého božského špeha, který by nás poslouchal, jak si tu vyprávíme věci, za které byl Momus kdysi z nebe vyhnán.

Ale už je čas, abychom podle homérského příkladu opustili nebešťany a přešli zpět na zem – i když ani tam není nic veselého a šťastného, co by nebylo mým darem.

Vidíte přece, s jakou prozíravostí se příroda, matka lidského rodu, postarala, aby nikde nechyběla příměs bláznovství. Podle stoiků je moudrost ovládání se rozumem, kdežto pošetilost a bláznovství znamená řídit se vášní. Nuže, aby lidský život nebyl úplně smutný a jednotvárný, dal Jupiter lidem více vášní než rozumu – asi v takovém poměru, jako bys smíchal půl unce s celým assem.

Rozum uzavřel do úzkého koutku hlavy, zatímco celé tělo vydal napospas bouřím vášní. A navíc postavil proti němu dva mocné vládce: hněv, sídlící v srdci, a žádostivost, která vládne až dolů k samému ohanbí. A co zmůže rozum proti těmto dvěma? Vždyť rozum – to jediné, co mu dovolili – může jen křičet a dávat rady o počestnosti, zatímco hněv a vášeň odhazují uzdu a řádí, dokud se rozum sám neunaví a nevzdá.

Ale protože bylo třeba dát trochu rozumu muži, který je určen k vládnutí, vzal si Jupiter na radu i mne, jako obvykle. A já mu hned dala důstojnou radu: aby mu dal ženu – tvora sice pošetilého a přihlouplého, ale rozkošného a milého, který by svým bláznovstvím osvěžoval a oslazoval vážnost mužovy povahy.

Vždyť Plato, když váhal, zda zařadit ženu mezi tvory rozumné či nerozumné, tím vlastně vystihl její nejcharakterističtější rys – pošetilost. A chce-li se nějaká žena považovat za moudrou, dosáhne tím jen toho, že bude dvakrát hloupější – jako by někdo mazal vola olejem pro zápasníky. To je, jak se říká, proti vůli Minervy.

Kdo popírá svou přirozenou povahu a nasazuje si masku ctnosti, zdvojuje tím jen vlastní nedostatek. Stejně jako podle řeckého přísloví – opice zůstane opicí, i když se oblékne do purpuru. Tak i žena zůstane ženou, tedy pošetilou, ať se přetvařuje jakkoli.

Ale nemyslím, že by se na mě ženy měly zlobit – vždyť já, žena a Pošetilost, jim tuto pošetilost připisuji jako dar. A budou-li věci vidět správně, uznají, že právě díky Pošetilosti jsou v mnohém šťastnější než muži.

Především je to dar půvabu a krásy, které si právem nejvíce cení a kterými vládnou i samým vládcům. Odkud se bere ono drsné vzezření, hustý vous a hrubá pleť, které u muže značí stáří? Z moudrosti. Zato ženy mají tváře hebké, hlas jemný a pleť měkkou – jako by napodobovaly věčné mládí.

A po čem jiném touží, než aby se líbily mužům? K čemu jinému jsou všechny ty ozdoby, líčidla, lázně, účesy, masti, vůně a tajemné triky, jak pěstovat a krášlit tvář, oči i tělo? A co se mužům na ženách líbí nejvíce, ne-li právě pošetilost?

A čeho si muži u žen žádají, ne-li rozkoše? A ženy jsou rozkošné právě díky své pošetilosti. To nikdo nepopře, uváží-li, jaké dětinské řeči a hlouposti muži se ženami vedou, kdykoliv s nimi chtějí prožívat rozkoš.



---

Počet shlédnutí: 182