jméno a příjmení: Lkhagva-Ochir Erdenebayar

předmět: Základy antropologie

vyučující: doc. Ing. PhDr. Petr Kokaisl, Ph.D., prof. h. c.

název práce: Antropologie a Věda (Dle L. Pospíšila)

I. Antropologie jako Vědní Obor a Její Předmět

Antropologie je obor, jehož samotný pojem je odvozen z řečtiny, kde anthropos znamená člověk a logos slovo, což lze tedy přeložit jako slovo člověka. Zabývá se člověkem jako příslušníkem živočišné říše a jako jedním druhem primátů, zkoumá jeho tvorbu a jeho kulturu. Oprávnění pro vyčlenění člověka do samostatného vědního oboru spočívá v kvalitativním rozdílu v adaptaci. Na rozdíl od jiných živočichů, kteří se prostředí přizpůsobili biologicky, se člověk adaptoval primárně pomocí kulturních vynálezů (žebřík, oštěp, oděv).

Odlišení od Ostatních Společenských Věd a Potřeba Holismu

Antropologie se liší od ostatních společenských věd ve dvou hlavních ohledech. Zaprvé, zkoumání pokrývá všechny lidské kultury a společnosti (kmenové, civilizované, západní i nezápadní). Zadruhé, antropologie je holistická, celostní. Nevyčleňuje si libovolný plátek (jako ekonomii nebo politiku), ale pokrývá úplnost života lidí i institucí, sledujíc provázanost těchto subsystémů.

Tento přístup je potvrzen i v praxi, jak dokládá příběh z Ytody v roce 1955, kde Kapauku zpochybnil logiku křesťanských představ o všemohoucnosti Boha a hříchu. V tu chvíli se role vyměnily: Kapauk se stal etnografem a americký badatel probandem. Tato událost zdůrazňuje, že etnografická zvědavost je univerzální a že objektivní studium vyžaduje od badatele ochotu nechat zpochybnit vlastní kulturní schémata (boj proti etnocentrismu).

II. Povaha Vědy a Její Aplikace v Antropologii

Antropologie usiluje o status vědy, což vyžaduje tři atributy: objektivní fakta (fenomény), empirismus a abstraktní teorii (zobecnění).

1. Fenomény a Vymezení Předmětu Zkoumání

Věda se zabývá pouze fenomény, tj. jevy sdělovanými smyslově a empiricky ověřitelnými. V antropologii jsou fenomény jak hmotná kultura, tak pozorovatelné chování lidí a jejich myšlenky sdělované řečí. Věda se zabývá jen těmi fakty, která mají smyslovou základnu. Samotná víra člověka v Boha je fenomén (lze ji pozorovat), ale Bůh a otázka jeho existence nejsou vědecká fakta. Podobně jsou hodnotové soudy jen fenomény, ale otázka, zda je zabít člověka špatné, spadá mimo čistou vědu do filozofie.

2. Empirická Metoda a Testování v Terénu

Vědecká metoda vyžaduje formulaci a testování hypotéz, které musí být logicky konzistentní a empiricky verifikovatelné. Etnologové, ač nepracují v laboratoři, považují společensko-kulturní změny za nepřetržitý řetěz experimentů, které je třeba analyzovat. Pospíšil dokládá možnost terénního experimentu vlastní praxí, například návrhem a zahájením budování „cesty“ mezi Kapauky, který sloužil k testování hodnoty individuálního vlastnictví a nezávislosti práce. Tento experiment ukázal, že deduktivní úvahy (teorie) se musí podrobit empirické verifikaci, aby byla zajištěna jejich správnost.

3. Dilema Aplikované Vědy a Právní Etika

Základní problém nastává, když se vědec setká s morálním dilematem. Je třeba striktně oddělovat čistou vědu (hodnotově neutrální) a aplikovanou vědu. Příkladem tohoto konfliktu je událost s nechtěným sňatkem Kapaukské dívky. Pospíšil si uvědomil, že zásah motivovaný západní morálkou by byl nevědecký a nečestný čin. Pospíšil ale udělal něco jiného. Použil své vědecké poznání Kapaukského práva (zákaz sňatku, dokud dívce nenarostou prsa). Neřekl: „Toto je špatné.“ Řekl: „Váš zákon je teď porušován!“ Tím, že se odvolal na jejich vlastní pravidla, se jeho zásah stal opravou chyby uvnitř jejich vlastního systému, byl vnímán jako etický a Pospíšil byl za něj dokonce odměněn. Tato událost jasně demonstruje, že eticky odpovědné jednání vyžaduje využití objektivních vědeckých dat (znalosti cizích pravidel) namísto osobních morálních impulsů.

III. Závěrečné Zamyšlení: Etika, Objektivita a Vědecká Integrita

Pospíšil v textu jasně stanovuje vlastní metodologickou ideologii, která se staví proti pragmatismu a politické konformitě. Cituje G. A. Whiteheadem, který zdůraznil, že zrození vědy spočívá v jednotě vášnivého zájmu o fakta a téže oddanosti abstraktnímu zobecňování. Pospíšil tím definuje, že vědec musí být principiální, ne pragmatický. Vědecká pravda podle něj není demokratická, a proto má vědec povinnost hlásat objektivní závěry, i kdyby to mělo vést k nepopularitě. Z tohoto důvodu je pro Pospíšila kritická ochrana před ideologiemi jako je nacismus nebo marxismus, které nutí vědce ohýbat data k podpoře předem dané „pravdy Mistra“. Vědec musí být filozoficky ukotven v empirismu a nesmí dopustit, aby se z vědy stal politický nástroj pro podporu jakéhokoliv „-ismu“.

Pan Pospíšil trvá na holismu, což znamená studovat celou kulturu, ne jen její kousek. To je důležité, protože to chrání vědce před etnocentrismem – zjednodušeně řečeno, před posuzováním cizích zvyklostí podle vlastních pravidel.

Pospíšil ostře kritizuje to, co nazývá sociálním determinismm – výmluvy, že „rozhodla beztvará skupina“ nebo „zvítězilo veřejné mínění“. Říkat, že za všechno může „systém“ nebo „společenské síly“, je jen výmluva pro špatný, povrchní výzkum. Vědec musí mít odvahu a trpělivost studovat, kdo přesně v komunitě co rozhodl, jaké byly konkrétní motivy a jaké konkrétní jedinci ovlivnili změny. Pan Pospíšil shrnuje: Vědec nesmí být učedník (žádný „-ista“). Musí být nezávislý myslitel, který se řídí jen faktuální, ověřitelnou pravdou, i když to znamená jít proti názoru většiny. Protože se chtěl podobat Marxovi, nemohl se stát marxistou.