Antropologie a věda Antropologie, odvozená od řeckého anthropos (člověk) a logos (věda), představuje fascinující, avšak metodologicky náročný obor, jehož cílem je holistické studium lidstva v celé jeho časoprostorové šíři. Od biologické evoluce až po symbolické systémy současných společenství se tato disciplína snaží uchopit podstatu lidství. Její rozdělení na fyzickou (biologickou) antropologii, archeologii, lingvistickou a kulturní antropologii podtrhuje její komplexní, celostní přístup, který považuje všechny aspekty lidského života za vzájemně propojené. Právě tento holismus, sice neocenitelný pro pochopení kulturních jevů, však nutně vyvolává základní otázku: Může být takto široce zaměřená a interpretativně zatížená disciplína vůbec považována za přísnou empirickou vědu?

Odpověď na tuto otázku leží primárně v důrazu na systematickou komparaci a empirismus, jak jej neúnavně obhajoval například Leopold Pospíšil. Dle jeho argumentace nemusí věda vytvářet absolutní, laboratorně ověřitelné zákony, ale musí pracovat systematicky a teoreticky. V tomto kontextu se antropologie opírá o svou schopnost shromažďovat robustní empirická data přímo v terénu, komparativně je vyhodnocovat a logicky uspořádat do abstraktních teoretických rámců. Pospíšil zdůrazňuje, že ačkoli nemůžeme sociální událost reprodukovat v laboratorním prostředí, můžeme jednotlivé případy (jako například Kapauku soudní spory) zařadit do stabilních struktur a typologií, čímž se reprodukce výsledků přesouvá z úrovně události na úroveň struktury.

Přesto se nelze vyhnout kritice. Metoda zúčastněného pozorování, základní kámen etnografie, je ze své podstaty náchylná k subjektivitě. Přestože Pospíšil požadoval absolutní objektivnost – vědeckou nezúčastněnost, kterou ilustroval na příkladu misionáře popisujícího kanibalistické rituály – hranice mezi osobním prožitkem a objektivním záznamem zůstává nesmírně tenká. Ostatně, i sám Pospíšil se ve své práci potýkal s etickými dilematy, jako bylo provdání mladé dívky, což naznačuje, že i pro ty nejdisciplinovanější badatele je oddělení subjektivního názoru od objektivního pozorování spíše cílem než absolutně dosažitelným stavem. Myslím si, že hranice mezi osobním prožitkem a objektivností je tenká a závisí pouze na síle vůle, jak moc je dokážeme od sebe oddělit. Někteří z nás nedokážou oddělit své názory od těch objektivních. Myslím, že by všichni měli mít svůj vlastní subjektivní pohled na problematiky, ale pouze ti nejlepší dokážou oddělit svůj sobjektiuvní názor od toho objektivního.Koneckonců, objektivita není pouze metodologický požadavek, je to především síla vůle, která umožňuje vědci zříct se etnocentrismu a hodnotících soudů.

Klíčový rozkol v chápání vědeckosti antropologie nastal s postmoderní vlnou. Pospíšilovo volání po empirismu a hledání prediktivních vědeckých zákonů odráželo vědecké paradigma poloviny 20. století. Současní autoři jako David Graeber nebo Philippe Bourgois však tento přístup významně revidují. Bourgoisova etnografie života drogových dealerů v New Yorku již není pouze neutrálním popisem; je to explicitně politicky motivovaný nástroj kritiky systémového rasismu a sociálních nerovností. Tím vědomě překračuje Pospíšilem striktně vymezenou hranici mezi čistou a aplikovanou vědou, ukazujíc, že pro moderní antropologii je reflexivita a angažovanost stejně důležitá jako empirická data.

Na druhou stranu, autoři jako Clifford Geertz posouvají debatu do oblasti interpretace. Geertz tvrdí, že vědeckost antropologie spočívá nikoliv v kvantifikaci, ale v přesnosti interpretace, kterou nazývá „hustý popis“. Zatímco Pospíšil hledal zákony v lidských strukturách, Geertz hledal význam v lidských symbolech. Oba však, každý z jiné pozice, obhajují vědecký status oboru. Jak navíc ukazuje Latour, i přírodní vědy jsou v konečném důsledku sociální procesy, což relativizuje kritiku antropologie jako „nevědecké“ a podporuje širší chápání vědy jako výsledku sítě aktérů a institucí.

Závěrem lze konstatovat, že antropologie zůstává disciplínou tvořící most mezi tvrdými fakty biologické evoluce a nevyhnutelně složitou interpretací kulturních zvyklostí. Odkaz Leopolda Pospíšila na nutnost metodické přísnosti, systematického empirismu a oddělení faktů od nejevových problémů je nepopiratelný a stále slouží jako fundament. Avšak 21. století již nevyžaduje pouze chladnou, objektivní nezúčastněnost. Vyžaduje etickou reflexivitu a společenskou odpovědnost. Současná angažovaná antropologie v projektech veřejného zdraví či migrace ukazuje, že holistické studium člověka logicky vyúsťuje do aplikace a aktivního zapojení, čímž demonstruje svou relevanci a vědeckou hloubku v moderní době.