Rozbor textu Antropologie a věda (L. Pospíšil)

Obsah

1. Úvod 2. Definice vědy podle Pospíšila 2.1 Rozdíl mezi vědou, vírou a filozofií 2.2 Fakta a teorie 3. Specifika antropologie 3.1 Holismus: Proč zkoumat „celou žábu“ 3.2 Etnocentrismus a problém červené komory 4. Nezávislost vědy na politice 5. Vlastní názor 6. Závěr 7. Seznam použité literatury

1. Úvod

V této seminární práci se zabývám textem Antropologie a věda od Leopolda Pospíšila. Autor v něm řeší základní otázku svého oboru: Je antropologie skutečnou vědou, která se může rovnat třeba fyzice nebo biologii? A pokud ano, jaká pravidla musí dodržovat?

Cílem mé práce je shrnout Pospíšilovy hlavní myšlenky o tom, jak by měl vypadat objektivní výzkum člověka. Zaměřím se na to, jak definuje vědeckou metodu, proč je důležité zkoumat kulturu jako celek a před čím varuje. V závěru připojím svůj vlastní pohled na to, jestli jsou jeho nároky na vědce v praxi splnitelné.

2. Definice vědy podle Pospíšila

2.1 Rozdíl mezi vědou, vírou a filozofií

Pospíšil hned na začátku jasně vymezuje, co věda je a co není. Aby byl obor vědecký, musí splňovat tři podmínky: musí pracovat s objektivními fakty, používat empirickou metodu a vytvářet teorie.

Důležité je jeho rozlišení vědy od jiných způsobů poznání. Filozofie stojí na logice a rozumu, náboženství na víře, ale věda musí stát na důkazech, které vnímáme smysly (zrak, sluch atd.). Uvádí to na příkladu Boha. Otázka existence Boha není vědecká,

protože Boha nemůžeme vidět ani změřit. Věda ale může zkoumat víru lidí v Boha, jejich rituály a chování, protože to už jsou reálné jevy, které se pozorovat dají.

2.2 Fakta a teorie

Věda podle autora nesmí zůstat jen u popisu. Musí hledat souvislosti a vytvářet obecná pravidla (teorie). Pospíšil tvrdí, že i ve společenských vědách bychom měli být schopni formulovat „vědecké zákony“, které nám umožní předpovídat, co se stane, podobně jako to dělají přírodní vědy.

3. Specifika antropologie

3.1 Holismus: Proč zkoumat „celou žábu“

Jednou z hlavních myšlenek textu je tzv. holistický (celostní) přístup. Pospíšil vysvětluje, že antropologie je jiná než třeba ekonomie nebo politologie, protože si z reality nevybírá jen jeden kousek.

Používá k tomu trefné přirovnání: Ekonom, který zkoumá jen trh, je jako biolog, který by studoval jen zadní nohy žáby. Možná ty nohy popíše dokonale, ale nikdy nepochopí, jak funguje celá žába jako živý organismus. Antropologie se proto snaží vidět souvislosti mezi ekonomikou, právem, rodinou a náboženstvím, protože v životě to všechno funguje dohromady.

3.2 Etnocentrismus a problém červené komory

Největší překážkou pro objektivní poznání je podle Pospíšila etnocentrismus – tedy to, že soudíme cizí kultury podle pravidel té naší. Vysvětluje to na metafoře člověka zavřeného v červené komoře.

Když někdo celý život vidí jen červenou barvu, nedokáže pochopit jiné barvy. A co hůř – vlastně nerozumí ani té červené, protože ji nemá s čím porovnat. Úkolem antropologie je „vytáhnout“ nás z této komory, abychom díky srovnání s jinými kulturami lépe pochopili svět i sami sebe.

4. Nezávislost vědy na politice

Pospíšil v textu ostře kritizuje vědce, kteří se nechají ovlivnit politikou nebo ideologií. Píše o nich jako o „akademických konvertitech“, kteří nehledají pravdu, ale jen potvrzení názorů svých vůdců (jako byl Marx nebo Hitler).

Podle Pospíšila musí mít vědec odvahu jít proti proudu. Uvádí příklad Einsteina, se kterým většina kolegů zpočátku nesouhlasila, a přesto měl pravdu. Ve vědě se totiž o faktech nerozhoduje hlasováním většiny.

5. Vlastní názor

Text Leopolda Pospíšila je logický a dobře se čte. Jeho argumenty o tom, že musíme zkoumat věci v souvislostech (příklad se žábou), mi dávají smysl. Souhlasím i s tím, že je důležité nepodléhat politickým tlakům a snažit se být objektivní.

Mám ale výhradu k jedné věci. Pospíšil v textu chválí misionáře Zegwaarda za to, že dokázal popsat drastické rituály lovců lebek úplně chladně, technicky a bez emocí. Tady si myslím, že jeho požadavek na „vědecký chlad“ je trochu přehnaný. Podle mě je v pořádku, když má vědec emoce a empatii, pokud to nezkresluje jeho data. Úplné odosobnění může naopak vést k tomu, že nepochopíme, co ti lidé prožívají.

Také jsem skeptický k jeho názoru, že chování společnosti půjde předpovídat stejně přesně jako fyzikální jevy. Lidé mají svobodnou vůli a chovají se často iracionálně, takže srovnání s fyzikou má své limity.

6. Závěr

Leopold Pospíšil ve svém textu přesvědčivě ukazuje, že antropologie není jen nezávazné povídání o lidech, ale seriózní věda s pevnými pravidly. Jeho důraz na fakta, celostní pohled a srovnávání kultur je důležitý pro to, abychom se vyhnuli předsudkům. I když s některými jeho požadavky na „dokonalou objektivitu“ nemusíme plně souhlasit, jeho text je dobrým návodem, jak přistupovat k poznávání světa kolem nás.

7. Seznam použité literatury

Pospíšil, L. (1992). Antropologie a věda. Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta. Dostupné z: https://www.hks.re/wiki/antropologie_a_veda