Vypracovala: Martina Benešová

VSRR Klatovy

2. ročník

V této práci bych se ráda věnovala mezníkům při studiu člověka a společnosti ve středověku. Pod pojmem mezník si můžeme představit důležitý společenský předěl, začátek nové významné vývojové fáze či zlomový okamžik. Abych dokázala lépe do tohoto tématu proniknout, rozhodla jsem se nejdříve zmínit historii a členění středověku, pojem antropologie a dále především kulturní a sociální antropologii.

bývá datován a ohraničován pádem Západořímské říše v roce 476 a za jeho konec se nejčastěji se udává rok 1492, což je rok objevení Ameriky, přestože používané letopočty mívají zpravidla pouze orientační hodnotu a proto vymezení středověku není zcela jednoznačná záležitost.

(od 5. do 11. století) - Jedním z charakteristických rysů tohoto období byla feudalizace společnosti. Na jedné straně se vytvořila vládnoucí vrstva válečníků, kteří byli zároveň velkými vlastníky půdy, jež byla mezi sebou propojena feudálně vazalskými svazky. Složitý systém lenních závislostí, jímž byli mezi sebou propojeni vlastníci větších i menších držav, se poprvé objevil ve franské říši za vlády Karlovců. V 9.- 11.století se postupně prosadil téměř v celé Evropě. Podle latinského výrazu pro léno - feudum se celý systém i středověká společnost označují jako feudální. Půda feudálních statků byla obdělávána rolníky, kteří byli ekonomicky a často i osobně závislí na vrchnosti.¹⁾

v tomto období žila většina obyvatel na venkově a tomu i odpovídal život a životní styl. Například obdělávání polí se dělalo velmi jednoduše, nebylo známo hnojení půdy a tak jediné hnojení, které se půdě dostalo, bylo ve formě zvířecích výkalů, když se na poli pásl dobytek, pokud se v tom roce nechalo pole ležet ladem. Díky tomuto způsobu obdělávání půdy se sklízel pouze dvojnásobek toho, co se zaselo a to bylo velice málo. V té době si každá rodina dokázala vyrobit a vypěstovat vše co potřebovala k životu sama. Výjimkou byl snad jen řemeslo kovářské a hrnčířské. Vzhledem k tomu, že byly osady od sebe poměrně dosti vzdáleny, neměli místní osadníci ani možnost nějakého obchodu, pouze občas si zruční řemeslníci směňovali výrobky z vlastní dílny za kovy, sůl a někdy luxusnější zboží. Základem středověké vzdělanosti a kultury se stalo antické dědictví a křesťanské náboženství. Nejstaršími křesťanskými mysliteli byli církevní otcové. Jejich cílem bylo zformulovat základní křesťanské poučky (dogmata) a uspořádat je jako celistvé učení. Základem, ze kterého vycházeli, byla bible. Nejvýznamnějším z těchto myslitelů nich byl sv. Augustin, který podal v proslulém spise De civitate Dei (O Boží obci) ucelený výklad křesťanského učení, a výrazně tak ovlivnil středověké evropské myšlení. Kromě bible měla na církevní otce velký vliv klasická řecká filozofie, především Platónovo učení. Významným střediskem kultury, které nemělo v tehdejší Evropě - s výjimkou Byzance - obdoby, se stal na přelomu 8. a 9. století dvůr Karla Velikého. Za jeho vlády došlo ve franské říši a mnohdy právě z jeho popudu k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Novými nositeli kultury se staly především kláštery. Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích a současně se snažil povznést je na stejnou úroveň. Karolínská reforma dala základy trojstupňovému systému vzdělávání, platnému v podstatě dodnes²⁾

( od počátku 11. až do13. nebo 14. století) - Vrcholný středověk přinesl jistý pokrok v obdělávání půdy a následný nárůst počtu obyvatel a zvyšování jejich životní úrovně. Na sever od Alp došlo k procesu zvanému velká kolonizace, tedy klučení a žďáření pralesů, získávání zemědělské půdy na jejich úkor a zakládání nových osad. Důsledkem změn na venkově se stal rozvoj středověkých měst.³⁾

nejčastější byla ve vrcholném středověku představa o společnosti trojího lidu. Podle tehdejších učenců ji tvořili ti, kdo se modlí - kněží, ti, kdo pracují na sebe i na druhé -venkovský lid, a ti, kdo bojují, aby chránili toho, kdo se modlí a obdělává půdu - válečníci. Všechny tři skupiny (vrstvy) obyvatelstva měly ve společnosti svoji nezastupitelnou úlohu. Rolníci ji živili prací svých rukou. Šlechta organizovala a řídila chod společnosti a zajišťovala jí ochranu proti nepřátelům. Duchovenstvo pečovalo o náboženský život věřících, šířilo kulturu a vzdělanost. Mezi lidmi panovaly hluboké společenské rozdíly, jejichž příčinou nebyly pouze rozdílné majetkové poměry. Každý člověk patřil do určité společenské vrstvy, což určovalo jeho veškerý život. Podle svého postavení se lidé chovali, bydleli, stravovali i oblékali. Snaha odlišit se od dané společenské vrstvy byla považována za velmi hříšnou. Pro příslušníky jednotlivých vrstev platily také rozdílné právní předpisy. Středověk odlišoval právo církevní (kanonické), jemuž podléhaly duchovní osoby, městské právo, poddanské právo azemské právo, jímž se řídila šlechta. Podíl na politické moci získala jen malá část obyvatelstva, privilegované uzavřené skupiny - stavy. Především to byla vysoká šlechta, jež vlastnila rozsáhlý majetek. Její příslušníci se snažili spolurozhodovat s panovníkem o dění ve státě a omezit jeho moc. Dosud existovaly školy pouze u klášterů a biskupských katedrál a vzdělání se dostávalo téměř výlučně osobám duchovního stavu, to znamená pouze mužům. Výjimkou byla výchova urozených žen v klášterech. S rozvojem řemesel a obchodu začali pociťovat také měšťané, kupci, řemeslníci a členové městských samospráv potřebu naučit se číst, psát a především počítat. V důsledku toho byly zakládány nižší školy u farních kostelů a později také městské školy. Vzdělávání v nich nabylo světské podoby – zaměřovalo se na praktické znalosti a jejich využití.⁴⁾

( od 14. do 15. století.)- V kultuře se vedle dosud trvající obliby kompendií začal prosazovat nový myšlenkový proud zvaný humanismus, jenž v konečném důsledku naboural dosud trvající názory o postavení člověka ve světě. Od svého nástupu v polovině 14. století se za pomoci knihtisku, vynalezenému zhruba o sto let později, postupně rozšířil Evropou a spolu s renesancí signalizoval pomalý přechod od středověkému zřízení k rodící se společnosti novověku. Za konec středověku a s ním i pozdního středověku se pokládají zejména dvě události – objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492⁵⁾

během 14. Stolení s definitivní platností ustaly též nájezdy a invaze kmenů z východních stepí. I bez velkých nepřátelských nájezdů neušla Evropa jiným problémům. Ranou se pro celou Evropu staly nové hladomory, jež během 13. století z jejích západních částí téměř vymizely. Zejména hladomor z let 1315-1317 a následující strádání obyvatelstva podvýživou umocnily nástup nové vlny moru, jenž po roce 1348 prošel opakovaně Evropou a způsobil radikální pokles evropské populace. Evropa začala postupně zotavovat. Hospodářský úpadek zasáhl jen některé oblasti ekonomiky, v jiných došlo k novému rozmachu. I v soukenictví se projevil nový trend, zaměřený na potřeby širší populace. Zatímco některé starší podniky zkrachovaly, nahradily je jiné.⁶⁾

je věda, která se zabývá zkoumáním člověka v jeho nejširším slova smyslu. Název vznikl z řeckého antropos tedy člověk. Zabývá se lidskými tělesnými ale i psychickými stavy, vlastnostmi, funkcemi těla již od narození, během dospělosti až po smrt. Zkoumá tělesnou aktivitu, choroby a dědičnost. Antropologie tedy zkoumá a objasňuje vyvýjení populace a právě i jedince jako takového. Zkoumá chování člověka a jeho adaptaci na různé životní podnímky a dobu, ve která člověk žije

RNDr. Vladimír Šedivý, CSc. Definoval antropologii takto:

„Antropologie je empirická i aplikační věda, která popisuje a vysvětluje stav, přizpůsobování a změny zjištěné u člověka a jeho kultury v čase a v prostoru.” ⁷⁾

Antropologický slovník popisuje a vysvětluje antropologii takto:

„Moderní antropologie (z řečtiny: anthrópos, „člověk“, logos, „věda“ = „věda o člověku“) je interdisciplinární vědecký obor hledající odpovědi na základní otázky lidského rodu: „Odkud jsme? Jací jsme? Kam jdeme?“ Vychází z poznání, že lidé a lidská společenství, jejich vznik, vývoj a proměny jsou určovány navzájem se ovlivňujícími danostmi biologickými, medicínskými, psychologickými, sociálními, kulturními atd. Nezbytností v této vědecké disciplíně je proto celostní výzkum. Antropologie studuje biologickou variabilitu člověka, podobnosti a rozdíly ve vztahu k ostatním biologickým druhům (zejména našim nejbližším příbuzným – primátům) a lokální sociokulturní varianty univerzálních struktur lidského myšlení a chování, jejich rozdílnosti a podobnosti v celém kontinuu vývoje i možného budoucího směřování.„⁸⁾

tradičně se dělí na dvě základní oblasti bádání se stejným předmětem, ale odlišnými metodami

Fyzická antropologie- související s anatomií a genetikou člověka, ale také s archeologií a paleontologií.

Kulturní a sociální antropologie- souvisí s etnografií, etnologií, sociologií, ale také s lingvistikou a filosofií.

Jiné členění které vzniklo pod vlivem Franze Boase ve 20. století v USA.

Fyzická či biologická antropologie- studuje lidské tělo, jeho vývoj a genetiku

Kulturní a sociální antropologie- zkoumá lidské společnosti a kultury a jejich rozmanité projevy s důrazem na přímé pozorování a terénní výzkumy

Lingvistická antropologie či sociolingvistika- zkoumá vývoj jazyka a jeho společenských rolí;

Archeologie- zkoumá hmotné pozůstatky starých kultur.⁹⁾

Už v antice se setkáváme se snahou pochopit „ty druhé“. Za prvního antropologa vůbec můžeme považovat řeckého historika Herodota z Halikárnassu, který ve svých Dějinách popsal „barbarské“ národy způsobem, který se blíží antropologické monografii. Všímá si náboženství, zvyků, jídla a podobně. Konec antiky de facto znamenal pro Evropu na dlouhou dobu zúžení kontaktů se vzdálenými a exotickými kulturami. Rozpad Římské říše a celkový kulturní úpadek oddělil Evropany od východních kultur, a to až do Křížových výprav v 11. a 12. století. Zámořské objevy o několik století později rozšířily evropský sociální prostor o „divochy“ a iniciovaly nutnost vyrovnat se se zkušeností jiného a neznámého. Důkladným studiem vzdálených kultur a jazyků se začali zabývat misionáři. Rozmanité kultury Nového světa vyvolaly úsilí západních intelektuálů, kteří byli paradigmaticky zakotveni v konceptuálním rámci biblické antropologie, jak toto paradigma nazval americký historik antropologie Georg Ward Stocking, o vysvětlení kulturní diverzity a markantní rozdíl v dosaženém civilizačním vývoji.¹⁰⁾

Fyzickou antropologii jako srovnávací studium lidských ras založil německý anatom:

Johann Friedrich Blumenbach (11. května 1752, Gotha – 22. ledna 1840, Göttingen) byl německý lékař, zoolog, fyziolog a antropolog. ¹¹⁾

roku 1775 svou prací De generis humani varietate nativa (O vrozené rozmanitosti lidského rodu).

Na něj navázal německý filosof :

Immanuel Kant (22. dubna 1724 Královec – 12. února 1804 Královec) byl německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filosofie, zejména v epistemologii (teorii poznání) a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filosofy 19. století a novější filosofii vůbec.¹²⁾

který svou prací Anthropologie in pragmatischer Hinsicht (Antropologie z pragmatického hlediska, 1798) založil antropologii jako celkové studium charakteristických rysů lidských schopností, jednání a člověka vůbec. V průběhu 19. století postupně převážila přírodovědecká a evolucionistická stránka antropologie, z níž vzešly i neblaze proslulé rasové teorie.

Wilhelm von Humboldt Friedrich Wilhelm Christian Karl Ferdinand von Humboldt (22. června 1767 – 8. dubna 1835) byl německý diplomat, filozof, zakladatel Humboldtovy univerzity v Berlíně, přítel Goetha a Schillera a v neposlední řadě významný německý jazykovědec, který evropským zájemcům přiblížil baskičtinu. V 19. století zahajuje soustavné studium mimoevropských jazyků. ¹³⁾

V průběhu 19. století převládá srovnávací studium lidských ras a evoluce člověka, zároveň se však prudce rozvíjí i etnografie, zejména v zámořských koloniích.

V polovině 20. století vstoupil do antropologického studia strukturalismus (Claude Lévi-Strauss) jako jistá reakce na zjednodušující evolucionismus předchozí doby. Představitelem byl :

Claude Lévi-Strauss [klód lévi-strós] (28. listopadu 1908, Brusel – 30. října 2009, Paříž) byl francouzský antropolog a filosof, významný představitel strukturalismu, profesor Collège de France, člen Francouzské akademie a nositel Řádu čestné legie.¹⁴⁾

V různých zemích se rozvíjejí rozdílné antropologické tradice, a to pod různým označením a s orientací na rozdílné lokality výzkumu. Můžeme rozlišit čtyři hlavní antropologické tradice: severoamerickou, britskou, německou a francouzskou.Britští a američtí antropologové, kteří zkoumali především „domorodce“, kladou silný důraz na dlouhodobé terénní výzkumy. Ve Francii se badatelé dělí na teoretické antropology, kteří hledají širší syntézy a etnografy, kteří sbírají data v terénu. Německá antropologie nepracuje v koloniích, vychází z ideje obecného humanismu a kulturního pluralismu Na jejich myšlenku specifického „národního ducha“ ( který se projevuje v národních jazycích a lidové kultuře, naváže i české národní obrození. Už jen z letmého pohledu na čtyři hlavní antropologické tradice je zřejmé, že jejich rozmanitost neumožňuje napsat jediné a úplné dějiny antropologického myšlení. Každý pokus o dějiny antropologického myšlení bude jen svébytným a limitovaným výběrem posloupnosti idejí a postav, které ovlivnili antropologické myšlení.¹⁵⁾

Současná antropologie je pod silným vlivem anglo-americké antropologie. Silnější je americká antropologie, která přitahuje antropologické mozky z celého světa a současně emituje nové ideje. Ve Velké Británii se formovala sociální antropologie a ve Spojených státech kulturní antropologie. Sociální antropologové kladou důraz na studium sociální struktury, v jejímž rámci věnují pozornost sociální organizaci, příbuzenskému a ekonomickému systému, politickému uspořádání, právnímu systému, náboženským představám a podobně. Z pohledu kulturní antropologie představuje orientace na společnost a sociální strukturu zúžený pohled na sociokulturní realitu. Pojetí americké kulturní antropologie v sobě totiž zahrnuje i oblasti, které jsou v centru zájmu sociálních antropologů. Přes zásadní rozdíly mezi sociální a kulturní antropologií zůstávají obě spojeny tradičním objektem výzkumu, tedy preliterárními společnostmi. I proto antropologové stále častěji používají pro označení svého oboru, a tím i vymezení svého předmětu, hybridní označení sociokulturní antropologie.

,,Kulturní a sociální antropologie je společenská věda, která se zabývá lidskými kulturami, jejich vznikem a vývojem, srovnáváním různých kultur a významem kultury pro člověka. Na rozdíl od sociologie však vychází od jednotlivce a klade důraz na to, jak lidé svým kulturám a společnostem sami rozumějí. Proto se zajímá také o historii a místní tradice.“ Název kulturní antropologie, který se užívá hlavně v USA, vznikl v souvislosti se srovnávacím studiem archaických či primitivních společností v 19. století, zejména v tehdejších koloniích. Tyto společnosti poskytovaly bohatý a velmi rozmanitý materiál, jehož sbíráním se zabývala etnografie či národopis. Pro srovnávací studium kultur a hledání společných rysů se užívá v Evropě i název etnologie. Se zánikem koloniálního systému od poloviny 20. století se zájem badatelů začal obracet i k současným společnostem, mimo jiné proto, že „primitivní“ společnosti rychle mizely. Ve Velké Británii se proto ujal název sociální antropologie, který zdůrazňuje právě antropologické studium společností moderních. V současné době znamená „kulturní antropologie“ a „sociální antropologie“ prakticky totéž a někdy se mluví o kulturně-sociální antropologii.¹⁶⁾

Generace misionářů, cestovatelů a etnografů za více než čtyři staletí nashromáždily nesmírné bohatství etnologického a lingvistického materiálu, který udivuje především rozmanitostí možných uspořádání lidských vztahů a společenství. Zatím co etnologie 19. a 20. století zdůrazňovala tyto nepřekonatelné rozdíly, kulturní a sociální antropologie se snaží tento materiál uspořádat a pochopit. Snaží se pronikat ke smyslu rituálů, vyprávění a mýtů, společenských zvyků a institucí, které cizího pozorovatele zarážejí svojí až bizarní pestrostí.

Jakmile si však antropologové uvědomili, že jejich smysl nemohou odhalit ze svých hledisek, nýbrž musejí se na něj ptát svých „domorodých“ informátorů (etnometodologie), začaly se pod zdánlivou absurdností jednotlivých jevů objevovat stopy společné lidské zkušenosti. Protože zkoumané „primitivní“ společnosti byly většinou daleko jednodušší než společnosti moderní, dají se z této zkušenosti vytěžit velmi cenné klíče k pochopení základních kulturních rysů a institucí našich společností. Studium starých a „primitivních“ společností tak není jen studiem minulosti, ale snahou o hlubší pochopení současnosti z jejích dávných kořenů.

Od poloviny 20. století archaické společnosti velmi rychle mizí a ty zbývající se právem brání být zkoumány jako nějaké kuriozity. Pozornost současných antropologů se tak obrací ke zkoumání okrajových skupin, menšin a subkultur uvnitř moderních společností. Vybaveni znalostí a chápáním archaických společností mohou lépe identifikovat skutečné problémy ve střetech většinových společností s jejich menšinami a imigranty, navrhovat a monitorovat strategie jejich začleňování do společenského provozu a přitom podle možností chránit jejich vlastní kultury před úplnou asimilací.

Článek Zdeňka Měřínského a Rudolfa Procházky na tuto problematiku a mezníky při studiu středověkého člověka pohlíží takto:

,, Velmi rozsáhlou oblast interdisciplinárního výzkumu představuje studium každodenního a svátečního života středověkého člověka. Vedle vlastního historického bádání a archeologie se na něm podílí také etnologie, dějiny umění, religionistika i řada přírodovědných disciplín, jako jsou antropologie, paleozoologie, paleobotanika, parazitologie i mikrobiologie. Podstatné v rámci tohoto studia je poznání hmotné kultury a její chronologie i ekofaktů v rozdílných sociálních prostředích včetně okrajových společenských skupin v nejširších souvislostech kultury středověku a každodenního i svátečního života člověka „od kolébky do hrobu“ počínaje narozením a křtem, dětstvím a dospíváním až po smrt a pohřeb se všemi zvyklostmi a představami, které tyto okamžiky doprovázely. Zvláštní pozornost je potom nutno věnovat vzdělání a školství, duchovní sféře, hrám a zábavám včetně okrajových skupin, stravě, hygieně, medicíně, léčitelství apod. Příklad jednotlivých pohledů a aspektů na tuto problematiku mohou poskytnout vedle jiných typů archeologicky zkoumaných sídel zejména středověká města a speciální pozornost je věnována středověkému městu, hlavně zjištěnému sortimentu předmětů hmotné kultury, urbanismu, zacházení s odpady, zásobování vodou, hygienickým poměrům a výsledkům antropologického výzkumu obyvatel středověkého města včetně fyzického stavu městské populace, zjištěných nemocí, zranění atd.„ ¹⁷⁾

Kulturní a sociální antropologie chce zkoumat člověka v jeho kultuře a společnosti. Kulturu i společnost však pokládá za historický výtvor jisté lidské skupiny a snaží se je tudíž nejen popsat, ale také pochopit pokud možno tak, jak ji chápou členové zkoumané skupiny. Základem antropologického zkoumání je proto terénní výzkum: dlouhodobý pobyt ve zkoumaném prostředí, rozhovory s místními lidmi (pokud možno bez tlumočníka), zúčastněné pozorování, které se snaží vyhnout vlastním předsudkům a pochopit zkoumané prostředí v jeho odlišnosti. Tuto snahu rozumět a chápat lidi jiných kultur vyvinuli nejprve misionáři, kteří se sice snažili domorodce obrátit na křesťanství a změnit jejich zvyky, potřebovali se však s nimi domluvit a pobývali mezi nimi mnoho let. Přitom nasbírali množství cenného materiálu, na nějž pak navázali i jiní cestovatelé a badatelé. Metody, jež přitom antropologové vyvinuli, se však ukázaly jako velmi užitečné i pro zkoumání společností současných, zejména pro studium menšin, okrajových skupin, ale i pro výzkum chování nebo lidských preferencí v současných rozvinutých společnostech vůbec. Dnes se proto používají pro výzkum v oblasti migrace, integrace menšin a přistěhovalců, i pro prevenci různých nebezpečných společenských tendencí.

Po nedobrých zkušenostech např. s indiánskými rezervacemi v USA dnes víme, že při stále masivnějším setkávání lidí různých kultur nezbývá než hledat choulostivou rovnováhu, protože tradice a kultura je v každém koutu planety země odlišná a neměnná. Pokud tedy chceme proniknout a nahlédnout do jakékoli země či doby(ať už dávno minulé, či budoucí) nezbývá nic jiného, než tiše pozorovat, zkoumat a přijímat kulturu a tradice toho místa, na kterém se v danou dobu budeme nacházet.

Počet shlédnutí: 52