BAUEROVA, TOMÁŠKOVÁ, WERNEROVA. Seminář Platón a platonismus. 2.ročník obor: Humanistika. Rozebírané dílo: Faidón

Anotace: Sókrates chápe filosofii jakési nacvičování na smrt. Filosof se totiž při svém počínání snaží co nejvíce vzdálit svou duši od potřeb těla. Nikdy se ale nemůže od tělesnosti oddělit uplně, a proto ani nemůže za života poznat absolutní dobro - to je podle Sókrata možno až po smrti, kde se duše od těla konečně oddělí. Cesta k pravdě je úzká stezka, po níž může jít jen duše nezatížená tělem - tělo je zlo, která způsobuje tisíce strastí, přeludů a malicherností, tělo je zodpovědné i za války - neboť i ty vznikají kvůli hmotným statkům, které jsme nuceni pro tělo získavat. Podle Sókrata by pro to bylo pošetilé bát se toho, o co celý život usiloval - to je odhodit tělo a jím nezatížen konečně poznat absolutní dobro. Důležitým bodem v dialogu Faidón je sama smrt a duše. Smrt je chápána jako odloučení duše od těla, kdy duše po smrti je sama o sobě - odloučená od těla. Pokud se na věc dívámě takto, musíme tedy uznat, že péče a starosti o tělo jsou takřka bezvýznamné a Sókratés zde také zdůrazňuje nutnost péče o duši. Opravdový filosof by měl uvažovat takto a tudíž na místě není žádná obava ze smrti. Opravdového poznání, toho, že objeví něco ze skutečných jsoucen, lze dosáhnout také až po tom, kdy se duše zcela odprostí od těla a zůstává sama, bez smyslových vjemů. Využívání svého vlastního rozumu a snaží se pak dosáhnout jsoucna. Duše filosofa by si podle Sókrata neměla cenit a hledět těla, ale sama sebe a rozumového poznání. Chceme-li tedy poznati, je nutné, abychom samotnou duši nahlíželi na tu duši byvše odloučení od těla. Moudrosti lze dosáhnout je po smrti, ke které se postupně snažíme přibližovat vyproštováním duše z hmotného těla. Filosof je považován za ideál, je to milovník moudrosti náleží mu jak statečnost, tak rozumnost.

---

Počet shlédnutí: 37