Profil věřícího římskokatolické církve

Římskokatolická církev, o které se někdy nepřesně mluví jako o katolické církvi, je z 23 autonomních katolických církví největší a jedinou západní katolickou církví. Má zhruba 1,13 miliardy pokřtěných římských katolíků a je tak největší křesťanskou církví a také největší náboženskou organizací na světě. V České republice se k ní podle posledního sčítání lidu, které proběhlo v roce 2011, hlásí přes jeden milion lidí. Největší zastoupení má v oblasti střední a jižní Moravy. Katolická církev se považuje za přímou pokračovatelku prvotní církve založené Kristem, a proto je římský biskup označován za přímého následníka sv. Petra, kterého Kristus učinil hlavou církve, a ostatní biskupové jsou považováni za přímé následníky dvanácti apoštolů.

Důležité je si ale uvědomit, že každý věřící dodržuje tradice a rituály odlišně, přestože se jedná o jednu církev. Někdo chodí do kostela každý den, někdo vůbec, někdo jen o adventu. Někdo se modlí dvakrát denně, jiný jednou a další třeba vůbec. Z tohoto důvodu jsme se rozhodly zaměřit na vybrané respondenty a zjistit, jakým způsobem prožívají oni své náboženství. Hlavním cílem práce je zodpovědět výzkumnou otázku a podotázky, které jsou potřebné pro získání profilu římského katolíka.

Naší hlavní výzkumnou otázkou je: Jak vypadá život římskokatolického věřícího žijícího na území ČR?

Podotázky:

1. Jakým způsobem jste se stal věřícím?
2. Ovlivnila Vás víra v rodině?
3. Jak často chodíte do kostela?
4. Jak často se modlíte?
5. Jaké oblečení nosíte do kostela?
6. Snažíte se ovlivňovat svou vírou druhé?
7. Myslíte si, že má víra vliv na navazování mezilidských vztahů a hledání budoucího partnera?
8. Jak se člověk může stát katolíkem?

Prvotním krokem pro zpracování semestrální práce bylo zvolení samotného tématu a následné vymezení hlavní výzkumné otázky a podotázek udávajících základní směr práce. Poté následovala snaha o získání respondentů, kteří byli ochotni zodpovědět týmem zvolené otázky a vyhovovali tématem daným kritériím (římští katolíci žijící na území České republiky).

Ke zpracování práce byly využity dvě metody výzkumu, a to studium dokumentů a polostrukturovaný rozhovor. Jedná se tedy o kombinaci kvalitativního a kvantitativního výzkumu. Zásadní rozdíl vyplývá již ze zcela odlišných cílů obou metodologií. Cílem kvantitativní metodologie výzkumu je testování předem vytyčených hypotéz. Cílem kvalitativního výzkumu je porozumění, rozpoznání významu získané informace. ¹⁾

Kvantitativní obsahová analýza byla využita na základě odborné literatury v podobě knih, časopisů a internetových zdrojů. Takto získané primární informace byly prohloubeny kvalitativními metodami. Konkrétně proběhly čtyři polostrukturované rozhovory se členy římskokatolické církve. K polostrukturovanému rozhovoru je nutné předem připravit konkrétní a srozumitelné otázky, kladené všem respondentům ve stejném pořadí. Dle následné odpovědi budou položeny doplňující otázky, které povedou k prohloubení předešlé odpovědi.

Výzkum byl proveden v obci Mrákov, která se nachází v okrese Domažlice. Pro tento výzkum byly vybrány čtyři respondentky různé věkové kategorie. Všechny respondentky byly ochotné a vstřícné.

Tabulka 1 – Přehled respondentů²⁾

Výsledky z rozhovorů s respondentkami byly následně zobecněny a literární text obohacen o jejich výpovědi.

Katolická církev je velmi populárním tématem u mnoha autorů napříč kontinenty. Dají se najít knihy, které se soustředí jak na historii a šíření víry v čase, tak i s konkrétními prvky - vnitřními či vnějšími. Těch už samozřejmě tak mnoho není a většinou jsou to publikace vydávané přímo církví. Například jsou to knihy pouze o mších, modlitbách nebo svátostech a svátcích. Existuje také mnoho úvah ohledně toho, kam v současnosti směřuje katolická církev a jaké jsou změny oproti minulosti a čím se víra za ta léta od svého vzniku změnila.

Věřím – malý katolický katechismus³⁾ je kniha, která stručně a věcně správně přibližuje každému zájemci podstatu katolické víry, včetně mravů. Nad knihou a jejími texty je nutné se hodně zamýšlet a není to rozhodně kniha, která se přečte a založí do knihovničky, ale čtenář má potřebu stále se k ní vracet a hledat odpovědi na nově vzniklé otázky. Jsou v něm pravdy o církvi předloženy jednoduše, tak aby je každý byl schopen pochopit a zapamatovat si je. Všechny pravdy na sebe navazují a neodporují si.

Katechismus katolické církve⁴⁾ je další knihou, která předkládá uspořádaný a souhrnný výklad podstatných a základních složek křesťanského katolického učení, jak o víře, tak o etice, a to ve světle 2. vatikánského koncilu a celkové tradice církve. Zabývá se jak vyznáním víry, tak slavením svátostí, uctíváním Desatera, nebo jednotlivými modlitbami s jejich výkladem.

Bůh, Jahve, Alláh ⁵⁾ je bohatě ilustrovaná knížka hlavně pro dospívající mládež i dospělé a odpovídá na nejčastěji kladené otázky týkající se tří světových monoteistických náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. Kniha ukazuje, že zdroje všech tří náboženství se setkávají v nemnoha bodech, které bychom se měli naučit respektovat. Autoři doplnili celou knihu i slovníkem pojmů a přehledem dějin judaismu, křesťanství a islámu v datech. Je to rychlý a přehledný zdroj na začátek, kdy si potřebujete ujasnit základní informace a propojit si vědomosti i s dalšími náboženstvími.

Náboženství a moderní česká společnost⁶⁾ je věnována analýze role náboženství v české společnosti ve 20. a na začátku 21. století. Zabývá se problémem náboženství v české společnosti jednak v historické perspektivě, kdy zkoumá zejména vztah mezi náboženstvím a politikou v kontextu vzniku moderního českého národa, samostatného státu a komunistického režimu, jednak v religionistické perspektivě. Pozornost věnuje i tzv. českému ateismu. Cílem je podat obraz náboženského života české společnosti a zpochybnit některé hluboce zažité „mýty“, mezi které patří i tvrzení o nejateističtějším národě světa.

Kniha Prolínání světů⁷⁾ tématicky pojednává o tom, jak pět různých světových náboženství dnes podstatně ovlivňuje styl života a myšlení miliard obyvatel naší planety, jak chápe a vykládá základní životní situace, jakými slavnostmi a rituály doprovází lidi přes práh důležitých etap života a jak zprostředkovává kontakt s tím, co je jim svaté. Současné celosvětové oživení zájmu o náboženství zahrnuje naléhavé otázky: Je možné očekávat, že náboženství budou v budoucnosti spíše zneužívána fanatiky k šíření násilí a nesnášenlivosti, nebo že budou spíše zlidšťovat náš svět, uchovávat základní mravní hodnoty a vést k pokoji a smíření v lidských srdcích i vztazích? Jestliže vliv některých forem náboženství slábne, co nastoupí na jejich místo? Jaký je charakter „novotvarů na světové náboženské scéně? I na tyto otázky se snaží odpovědět tato kniha, která čtenáře provází světem náboženství, k nimž se hlásí drtivá většina současného lidstva - hinduismu, buddhismu, židovství, křesťanství a islámu. Není to pohled pouze na křesťanství, i tak ale autor je velmi čtivý a dokáže velmi dobře vtáhnout do děje a náboženských problémů současnosti, aby si člověk mohl utvořit názor.

Smysl svátostí a další termíny pomáhá objasnit kniha Liturgie a život⁸⁾ . Ve čtyřech oddílech věnuje postupně smyslu a významu liturgie v životě křesťana, eucharistické slavnosti, struktuře mše a způsobům slavení, liturgickému roku s jeho cyklem svátků a lidovým tradicím a významu svátostí a symbolů je provázejících. Vysvětluje pojmy jako liturgie, slavení svátků a důvod, lidové zvyky a souvislost s liturgickým rokem, bohoslužby. Kniha předního odborníka na tuto tématiku srozumitelným, živým a čtivým způsobem odpovídá na mnoho otázek, pro křesťana dneška zvláště aktuálních.

Růženec patří k pokladům modlitby. Publikace J. Balíka Objevit tajemství růžence⁹⁾ nabízí sedm setkání nad růžencem. Má pomoci především mladým lidem a jejich společenstvím, ale inspiraci v něm najdou i lidé dospělí. Knížka metodicky ukazuje na různé způsoby této modlitby.

Zvažuji žalovat římskokatolickou církev¹⁰⁾ je kniha z úplně opačné názorové roviny. Autor se pokouší dokázat, že církev založila svou existenci na lži a podvodu. Snaží se za použití současných vědeckých poznatků dokázat, že teorie o stvoření světa a tedy i základ náboženství římskokatolické církve je patrně výmysl některého příslušníka hebrejského národa z prvního století našeho letopočtu. Je to pohled na římskokatolickou církve i z jiného úhlu pohledu, což nikdy není od věci.

Římskokatolická církev je největší z 23 autonomních církví a jedinou západní katolickou církví. Tato církev má zhruba 1,13 miliardy pokřtěných římských katolík a je označována za největší křesťanskou organizaci na světě. ¹¹⁾.

Římskokatolická církev věří v jednoho Boha, který existuje ve třech podobách: Otec, Syn a Duch svatý, tvoří svatou Trojici. Řídí se Ježíšovým učením, které přikládá velký význam lásce a odpuštění. Ježíšův život a jeho učení jsou spolu s příběhem o jeho smrti a zmrtvýchvstání popsán v úvodních knihách Nového zákona bible. ¹²⁾

Bůh je láska, bůh je otec celého lidstva, které miluje tak, že mu daroval svého syna – to je Kristovo poselství. Ježíš obětoval sebe sama, přijal smrt, aby spasil lidstvo, aby všichni mohli po smrti žít věčným životem. Vyzýval také každého člověka, aby „miloval svého bližního jako sebe sama“, jako on, Ježíš miloval lidi. Bůh žádal od lidí, aby se obrátili na víru, a slíbil odpuštění hříchů, chyb, kterých se lidé dopustili neuposlechnutím božích příkazů. ¹³⁾

Římskokatolická církev se označuje ta část církve, která uznává svrchovanou autoritu papeže se sídlem v Říme. Katolicismus s téměř 1 miliardou věřících ve více než 40 národech tvoří nejsilnější odnož křesťanství. Katolicismus jednoznačně převládá v Latinské Americe, má většinu v západní Evropě, menšinu v Severní Americe a v rovníkové Africe, malý vliv v Asii, v severní Africe a na Blízkém a Středním východě. ¹⁴⁾

Do oblasti střední Evropy se křesťanství dostalo zhruba v 8. století našeho letopočtu a na přelomu 8. a 9. století se rozšířilo i na Velkou Moravu. Postupně od 10. století zažívala církev na území českých zemí rozkvět a rozmach, který vyvrcholil ve 14. století. Po bitvě na Bílé Hoře se uskutečnila díky Řádu Jezuitů rekatolizace a protireformace. Nekatolické církve byly zakázány a až Toleranční patent, který byl vydan 13. října 1781 ukončil pronásledování nekatolíků. Římskokatolická církev stále dbala na svou výsadu pořádat veřejné bohoslužby a potlačovala víru lidí k ostatním církvím. Ve dvacátých letech dvacátého století byla součástí každé obce farnost, ovšem za komunistického režimu byly drobné farnosti zrušeny, lidé nebyli v této oblasti dostatečně vzděláváni a dnes je velký problém s nedostatkem kněžstva. Proto se v současné době musel velký počet farností spojit dohromady.¹⁵⁾

Naše respondentky se k víře dostaly díky jejich rodině. U všech odpovědí se vyskytovalo, že už jejich rodiče, nebo prarodiče je k víře vedly a v tomto směru byly ovlivňováni odtud. Žádná z nich nebyla ten případ, kdy by se k víře dostala až postupem času, třeba až v dospělosti. Marta:„Moji prarodiče i rodiče byli křesťané, takže i já pocházím z křesťanské rodiny. Moje matka byla velice zbožná žena, už v roce 1938 chodila ke svatému přijímání a ke zpovědi každý měsíc. Vdala se do vesnice, kde nebyl kostel a musela docházet do kostela 4 km pěšky, kam chodila pravidelně i s manželem. Já jako jejich první dítě jsem byla asi nějaký třetí den po narození pokřtěna, dostala jsem dvě jména Marta Dorota. Když jsem začala chodit do školy, tak jsem chodila na náboženství, které bylo zkraje asi do roku 1950 povinné a potom jsme se museli přihlašovat a už to nebylo tolik v „módě“ chodit na náboženství.“

Strukturu římskokatolické církvi tvoří jednotlivé diecéze. Ty jsou rozděleny na Českou a Moravskou církevní provincii. Česká má pět diecézí včetně arcidiecéze pražské. Moravská zahrnuje diecéze tři. Sídelní i všichni ostatní biskupové jsou sdružení v biskupské konferenci. Biskupové se dělí na:

1. diecézní, jimž je svěřena péče o lid v nějaké diecézi. Rozlišuje se: a) sídelní biskup, spadá-li pod metropolitu a patří k církevní provincii b) vyňatý biskup, nepatří-li k církevní provincii a spadá přímo pod Apoštolský stolec.

2. titulární, kteří mohou být: a) nástupci, čili pomocní biskupové s právem následnictví b) světící, kteří mají nebo nemají zvláštní pravomoci

3. emeritní, pokud pozbyli úřad z titulu věku nebo přijaté rezignace.

Česká biskupská konference (ČBK), zřízená Apoštolským stolcem, je sborem biskupů České republiky, kteří společně vykonávají některé pastorační úkoly ve prospěch křesťanů na svém území k dosahování vyššího dobra, které lidem poskytuje církev podle norem práva, zvláště prostřednictvím různých forem a způsobů apoštolátu, přizpůsobených duchu doby a místním podmínkám (kán. 447 CIC). V čele ČBK je v současnosti kardinál Dominik Duka. V zemi působí také množství mužských a ženských řeholních řádů a kongregací. Apoštolská nunciatura představuje diplomatické zastoupení Svatého stolce v České republice.

Coby organizaci určuje fungování římskokatolické církve Kodex kanonického práva (zkráceně CIC), který byl vydán v roce 1983.¹⁶⁾

Obrázek 1 - Diecéze v ČR ¹⁷⁾

Pro římskokatolickou církev se používají různé symboly víry. Nejtypičtější jsou tyto:

Kříž – je univerzálním symbolem, připomínkou Ježíšova ukřižování. Krucifix má obvykle tvar kříže s podobou Ježíšova přibitého těla. Alternativním symbolem je prázdný kříž, který věřícím připomíná Ježíšovo vzkříšení a nanebevstoupení.¹⁸⁾

Svěcená voda - je voda, která prošla rituálem provedeným církevním hodnostářem. Podle názvu rituálu, který může být nazýván též posvěcení nebo žehnání se může nazývat též požehnaná voda nebo posvěcená voda. V křesťanství se užívá jako připomínky křtu a používá se při požehnáních.¹⁹⁾

Kadidlo - je pryskyřice rostlinného druhu boswelia, která na žhavém uhlí vytváří bílý dým s příjemnou vůní. Bílý dým představuje modlitby věřících stoupající k nebi. Symbolika kadidla je založená na odolnosti pryskyřice nepodléhající zkáze a vystupujícím kouři.²⁰⁾

Růženec – je meditativní modlitba. Říká se při ní docela málo slov, která se neustále opakují a je zaměřená na Krista. Nazývá se tak i modlitební „šňůra“, která má pomoci pokládat myšlenky takříkajíc do řady a jednotlivé perly nám ukazují konec určitého úseku. ²¹⁾

Pro běžné občany, pokud se jich zeptáte na symboly římskokatolické víry, tak se jim vybaví hlavně kříž. Když jsme se zeptali našich dotazovaných, které se pohybují přímo v římskokatolickém světě, tak pro ně, krom tedy kříže, byla jednoznačná volba ještě růženec, kadidlo a také „oltář, svěcená voda a hlavně bych řekla, že je to Bible“(Hanka).

Někdy se místo Bible užívá označení Písmo svaté. Není to jedna kniha, ale soubor knih. Základní rozdělení tvoří postava Ježíše Krista, kterým se Bible dělí na Starý zákon, soubor knih vzniklý před narozením, a Nový zákon, popisující život Kristův a jeho učení hlásané učedníky (apoštoly). Bibli tedy nenapsal jeden člověk, ale různí lidé. Starý zákon obsahuje 46 knih včetně Pět knih Mojžíšových. Tato část bible je společná jak pro křesťanství, tak pro židovství. Druhá část, Nový zákon už je specifický pouze pro křesťanství a navazuje na první část. Najdeš zde například evangelia podle Jana, Lukáše, Marka a Matouše, kteří sepsali život Ježíše Krista. Bible byla již přeložena do téměř všech existujících jazyků. ²²⁾

Obrázek 2 - Růženec ²³⁾

Mše, jinak nazývaná Eucharistie, Lámání chleba, Večeře Páně, Nejsvětější oběť nebo Liturgie, je pro věřící křesťany vrcholem společného vztahu k Bohu (modlitbou). Křesťané věří, že během obřadu se setkávají s Ježíšem v jeho slově a přijímají jeho tělo a někdy i krev. Mše je zpřítomněním Poslední večeře Ježíše s učedníky, než za nás zemřel na kříži. Je to zároveň rituální večeře, kde věřící sdílí jeden chléb a zároveň je to obětní rituál, při kterém se věřící spolu s chlebem a vínem učí odevzdat Bohu sebe sama. ²⁴⁾

Mše se skládá ze čtyř částí. Vstupní obřady, bohoslužba slova, bohoslužba oběti a závěrečné obřady. Vstupní obřady připravují člověka na pozorné naslouchání Božího slova a přijímání těla Kristova. Začínají pohledem do sebe sama. Lidé si mají uvědomit, kdo vlastně jsou. Mají také prosit o vnitřní očistu. Druhá část se nazývá Bohoslužba slova, V neděli a při slavnostech se čtou celkem tři úryvky z Bible. Mezi prvním a druhým je vložen žalm. První čtení většinou bývá ze Starého zákona, druhé čtení je z Nového zákona. Vyvrcholením bohoslužby slova je předčítání z evangelia. Evangelium čte vždy jáhen nebo v jeho nepřítomnosti kněz. Po čtení z evangelia kněz káže. Bohoslužba slova se uzavírá vyznáním víry. Třetí část je asi nejhutnější. Věřící přinášejí dary chleba a vína. Poslední část je závěrečné obřady, kdy kněz, nebo jáhen řekne závěrečná slova a řekne „jděte ve jménu Páně“ a mše končí.²⁵⁾

Anna: „chodím každý den, ráno nebo večer, podle toho kdy bohoslužba je; v kostele předříkávám růženec a začínám zpívat“. U dalších našich respondentek jsme se dostali na to, že chodí pravidelně každou neděli, to je pro ně něco, co nevynechají nikdy. Pak podle svátků, které zrovna jsou a pouze příležitostně v týdnu. To ale je spíše výjimka. Hanka: „jak kdy, podle času, ale minimálně chodím jednou týdně v neděli a pak se snažím chodit na všechny svátky“. Všechny odpovědi byly hodně podobné, ačkoliv věk jednotlivých žen je zcela jiný. Odlišovali je jen maličkosti. Marta: „chodím pravidelně každou neděli, svátky a pokud mám mše svaté za své příbuzné a rodiče“

Obrázek 3 - Bohoslužba ²⁶⁾

Modlitba patřila od počátku k nejdůležitějším výrazovým formám křesťanské víry a má ve všech křesťanských vyznáních ústřední místo dodnes. Již v Novém zákoně nalezneme různé podoby modlitby: žalmy, prosby, díky, přímluvy, vzývání. Nejužívanější křesťanské modlitby mají svůj původ ve spisech Nového zákona – např. modlitba Páně, Zdrávas Maria či Magnificat. Všem křesťanským vyznáním je společná modlitba Páně, žalmy, modlitba formulovaná vlastními slovy a kostelní písně. V modlitbě se křesťané obracejí přímo k Bohu a věří, že Bůh jejich modlitby slyší. Modlitba přitom směřuje ke kterékoli z osob Nejsvětější Trojice – Otci, Synu či Duchu svatému. V katolické a pravoslavné církvi se může modlitba obracet i k Panně Marii a svatým, taková modlitba je pak ve skutečnosti prosbou o přímluvu tohoto svatého u Boha. ²⁷⁾

Při společné mši jsou modlitební postoje v hlavních rysech určené. Jaký postoj zaujímat při ostatních modlitbách je věcí každého křesťana jako výraz úcty a oddanosti Bohu. Katolická církev má zavedené zvyklosti - jako je křižování před modlitbou, chvilky ztišení, povstání nebo zakleknutí při modlení. Neexistuje žádný předepsaný modlitební postoj - pouze jsou osvědčené a doporučené. ²⁸⁾

Nejznámější modlitba je Otče Náš..²⁹⁾

Hanka a Marie: „modlím se jednou denně“, Anna byla v tomto směru mnohem sdílnější a bylo znát, že modlitbám věnuje velkou část svého času: „Modlitba byla u nás hlavní, protože jsme katolíci. Modlím se ráno a večer. Modlím se Breviář, což je kniha ze které si čtu. Odebírám křesťanskou literaturu - Světlo a podle toho se pak modlím Breviář. Dále se modlím modlitbu růžence, korunku Božího milosrdenství, k panu Ježíši, k panně Marii i ke všem svatým.“ Marta tolik svého času modlením netráví i díky konzultaci s farářem, který ji navedl trošku jiným směrem a ona na toto doporučení nyní dbá: „večer se modlím každý večer, ovšem nemodlím se, tak jako jsem se modlívala kdysi, to jsme se modlívali často celý růženec, teď se pomodlím jenom tak krátce. I pan farář říká, že je lepší se nad svým životem zamyslet než odříkávat a přitom na to nemyslet.“

Jsou to hlavní pravidla, kterými by se měl řídit každý katolík.

1. V jednoho Boha věřiti budeš.

2, Nevezmeš jména Božího nadarmo.

3. Pomni, abys den sváteční světil.

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.

5. Nezabiješ.

6. Nesesmilníš.

7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

9. Nepožádáš manželky bližního svého.

10. Aniž požádáš statku jeho.³⁰⁾

Naše respondentky, co se týče vyznávání desatera, tak v tomto ohledu měli naprosto jasno a nebylo moc prostoru na další diskusi. Marta: „Víra je vyznávána i modlitbou, ale myslím, že by měla být vyznávána hlavně Desaterem Božích přikázání, to je hlavní základ. Znám Desatero a snažím se jím řídit.“ Na řeč přišlo i to, pokud se proviní proti Desateru, ale tam se rozpovídat nikdo z nich moc nechtěl. Pouze z toho vyplynulo, že pokud se něco takového stane a není to nic neobvyklého, protože člověk není neomylný, tak jdou za svým knězem ke Svaté zpovědi, aby jim od jejich hříchu ulehčil. Anna: „vyznávám víru Desaterem Božích přikázání, modlitbou k panu Ježíši a k panně Marii. Mám úctu ke kříži, když přijdu ke kříži, tak se pokřižuji pokaždé.“

Dodržováním vnitřních a vnějších projevů. Člověk se stane katolíkem poté pokud věří v Boha, modlí se k němu a chodí na mše svaté.

Katolická církev dodržuje sedm svátostí. Svátost je obřad, který v chápání katolíků prostřednictvím viditelného symbolu zprostředkuje neviditelnou Boží milost.

Dělí se na svátosti iniciační – ty uvádějí do křesťanského života – křest, biřmování a eucharistie. Svátosti uzdravující – svátost smíření, svátost nemocných. Svátost společenství a poslání – svátost manželství, svátost kněžství.³¹⁾

1. Křest: – je iniciačním rituálem. Je takříkajíc zrodem nového člověka, který již není ohrožen smrtelností, nýbrž dostává tímto obřadem příslib věčného života navzdory smrti. Obřad křtu provází pokropení vodou. ³²⁾

2. Biřmování: - je svátostí křesťanské dospělosti. Ve svátosti biřmování jsou pokřtění pevněji spojeni s církví a obdarování silou Ducha svatého, aby byli schopni vydávat svědectví o své víře. Skrze svátost biřmování jsou uschopněni víru šířit a bránit. Stávají se tak zodpovědnými členy katolické církve. Svátost je udělena skrze vkládání rukou a mazání vonným olejem (křižmem) na čele. Svátost uděluje za normálních okolností biskup. ³³⁾

3. Eucharistie: - neboli přijetí svátosti. Obecně platí, že tuto svátost může přijmout pokřtěný člověk, který nemá na svědomí těžký hřích. V římsko-katolické církvi se uznává tradice prvního sv. přijímání, kde všechny děti z farnosti, které jsou starší 6 let, společně po přípravě (tzn. výuce náboženství) poprvé přijmou Tělo Kristovo (= první svaté přijímání). ³⁴⁾

Obrázek 4 - Eucharistie ³⁵⁾

4. Svátost smíření: - nebo také svatá zpověď je vyvrcholením pokání křesťana, v níž se odpouští hříchy. Skládá se z několika kroků. Nejprve je zpytování svědomí. To má za cíl poznat vlastní hříchy. Nejdůležitější částí svátosti smíření je lítost nad svými hříchy a úmysl dále v nich nepokračovat. Následuje vyznání hříchů před knězem, kdy je nezbytné se vyznat ze všech těžkých hříchů, kterých si je kajícník vědom, u těch všedních to není nezbytné, ale je to vhodné. Po rozhřešení musí kajícník vykonat něco navíc, aby napravil a odčinil svoje viny. Musí vykonat pokání (modlitba, almužna, služba bližním, skutky milosrdenství). Rozhřešení může udělit kněz pouze ve fyzické přítomnosti. ³⁶⁾

5. Svátost pomazání nemocných: - Svátost nemocných či pomazání nemocných je určena lidem, kteří vážně onemocněli nebo jejichž síly jsou stářím značně oslabeny. Svátost je nemocnému v jeho vážné nemoci posilou na duchu. Svátost nemocných lze na rozdíl od iniciačních svátostí přijmout opakovaně, pokud o tuto pomoc nemocný znovu požádá. Udílí se vkládáním rukou kněze na hlavu nemocného a následným mazáním posvěceným olejem na hlavě a na rukou. Pomazání nemocných lze udělit v kostele při mši i mimo mši, doma, v nemocnici nebo kdekoli, kde může kněz nemocného navštívit.³⁷⁾

6. Svátost kněžství: - účelem této svátosti je zasvěcení se Bohu ve služebném hierarchickém kněžství. Přijmout tuto svátost může buď svobodný nebo ovdovělý muž, který je ochoten přijmout pro zbytek života celibát. Kandidátem může být i ženatý muž a to na post trvalého jáhenství. Svátost kněžství i trvalého jáhenství uděluje biskup. Biskupa, kterého jmenuje Svatý Stolec podle návrhu příslušné biskupské konference nebo vlastního návrhu, světí nejméně tři jiní biskupové. ³⁸⁾

7. Svátost manželství: - je jediná svátost, kterou neuděluje církev, ale kterou si udělují manželé navzájem. Církev zde vystupuje pouze jako svědek tohoto spojení a manžele provází požehnáním. V křesťanském manželství se má láska a věrnost Krista ke své církvi, stát viditelnou. Mezi dvěma lidmi se tedy děje to, co se děje mezi Kristem a církví. Sňatek mezi katolíkem a nekatolíkem (nepokřtěným) lze uzavřít za podmínek, že nebude bránit partnerovi ve víře a dovolí v katolické víře vychovat děti. Pokud katolický křesťan uzavřel jen civilní sňatek, může dodatečně požádat o uznání před církví. Podle současných zákonů má církevní sňatek platnost i před státem. ³⁹⁾

Na otázku zda dodržují respondentky sedm svátostí, odpověděly všechny skoro stejně. Marta: „Já jako první dítě jsem byla asi nějaký třetí den po narození pokřtěna, dostala jsem dvě jména Marta Dorota. Když mi bylo sedm let, chodila jsem do druhé třídy, tak jsem byla u svatého přijímání v Trhanové v kostele. Ten samý rok jako nejmladší jsem přijala i svaté biřmování, to bylo v roce 1948 od biskupa Hloucha. Od toho roku 1948 nebylo v Trhanově biřmování až za 20 let v roce 68. Dále když jsem se vdávala, tak jsem přijala svátost manželství. V Mrákově jednou za rok starším lidem nad 70 pan farář uděluje i svátost pomazání, proto mám již i svátost pomazání. Tato svátost má trvanlivost pouze rok, takže by se za rok měla obnovovat. Ke všem těmto svátostem lze přistupovat pouze, když jsi vyzpovídaný a po svatém přijímání.“ Anna, i vzhledem k podobnému věku, odpověděla totožně. Má všechny pro ni dosažitelné svátosti a to včetně i posledního pomazání. Hanka s Marií na tuto otázku odpověděli velmi stručně vyjmenováním jednotlivých svátostí, které mají: „křest, zpověď, první svaté přijímání a biřmování“

Křesťanský rok je rozčleněn do řady svátků, které oslavují život a působení Ježíše Krista. Největší pozornost se upíná ke dvěma nejznámějším – Vánocům a Velikonocům. Velikonoce, slavnost Zmrtvýchvstání Páně, jsou nejvýznamnějším a nejstarším svátkem křesťanstva a poukazují k vítězství života nad smrtí. Vánoce, které jsou emocionálně nejsilnějším svátkem a symbolizují Boží Vtělení. Na svátek, který není tolik v povědomí a na který se často zapomíná, jsou Letnice. Je to slavnost Seslání Ducha svatého a „zrodu církve“, mají vysokou dogmatickou hodnotu, ovšem v mnoha oblastech silně sekularizovaného křesťanstva hrají druhořadou roli. ⁴⁰⁾

Podobně jako velikonoční svátky mají i Vánoce svou přípravnou dobu. Ta se nazývá advent a začíná 4. nedělí před 25. prosincem. Součástí adventu jsou čtyři adventní neděle. První adventní neděle je zároveň začátkem nového církevního roku. V adventní době se katoličtí křesťané jednak připravují na oslavu Narození Páně, která připomíná první příchod Syna Božího k lidem a připadá na 25. prosince, a jednak rozjímají o očekávaném druhém příchodu Krista na konci věků. Liturgickou barvou adventního období je fialová, která symbolizuje pokání. K výzdobě patří adventní věnec se čtyřmi svícemi, které se postupně každou neděli zapalují, takže na konci adventu svítí všechny čtyři. Biblická čtení při mších hovoří o druhém příchodu Páně, líčí mesiášskou říši pokoje a vyzývají k bdělosti a pokání. Adventní doba je spojena s půstem. ⁴¹⁾

Slavnost Narození Páně připadá na 25. prosince. Pro většinu lidí u nás je však ústředním dnem Vánoc Štědrý večer 24. prosince. Štědrý večer ale ještě nepatří do křesťanských Vánoc. Končí jím advent a také postní období. Štědrovečerní večeře má sice slavnostní ráz, ale je ještě složena z postních jídel. Důležité místo má půlnoční mše z 24. na 25. prosince, kterou charakterizuje především čtení z evangelia o Kristově narození v Betlémě. Vánoce jsou celým obdobím až do křtu Páně. Zahrnují v sobě několik svátků – počínaje Božím hodem vánočním, Svátkem svatého Štěpána, svatého Jana Evangelisty, Svátkem svaté rodiny a dalších a končí termínem 6. 1., kdy se slaví Svátek křtu Páně respektive den Tří králů. ⁴²⁾

Popeleční středou začíná posvátné čtyřicetidenní období půstu před velikonocemi. Jsou to dny, které slouží k pokání k odpuštění hříchů. V katolické oblasti se udrželo označování popelečním křížem, což je kříž z popela z posvěcených ratolestí předešlé Květné neděle. Takto získaný popel se užívá při bohoslužbě, kdy jsou věřící znamenáni popelem na čele. Tento symbol upomíná tradici sypání si popela na hlavu na znamení pokání před Bohem a je doprovázeno slovy: „Člověk je prach a v prach se obrátí.“

Doba postní trvá 40 dní, od Popeleční středy do Velkého pátku a upomíná čtyřicetidenní půst Ježíše na poušti. Mnoho katolíků v tomto čase příprav na Velikonoce se zříká určitých potravin a požitků či luxusu. Pět postních nedělí se do počítání 40ti dní půstu nepočítá, protože neděle není postním dnem. Poslední týden před velikonocemi začíná tzv. pašijový týden. Začíná květnou neděli a trvá do vzkříšení Páně. Pašije značí utrpení. ⁴³⁾

Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem církve, spojený se zpřítomnění Ježíšova umučení, ukřižování a vzkříšení. Význam je zdůrazněn dlouhou přípravou v podobě 40 dnů půstu. Velikonocím předchází pašijový týden začínající Květnou nedělí, kdy se slaví památka slavného vjezdu Krista do Jeruzaléma. Dále si pak v jednotlivých dnech připomínáme poslední události ze života Ježíše. Součástí je velikonoční triduum – zelený čtvrtek, velký pátek, bílá sobota. Termín Velikonoc je stanoven na první neděli po jarním úplňku (mezi 21. březnem a 25. dubnem).

Zelený čtvrtek je dnem poslední večeře Kristovy s jeho učedníky. Při večerní liturgii se pak připomíná poslední večeře Páně a také Ježíšovo mytí nohou jeho učedníkům.

Velký pátek připomíná smrt Ježíše Krista na kříži. Liturgie obsahuje čtení z Písma, Janovy pašije a dlouhé přímluvy za církev, za papeže, za věřící, za nevěřící atd. Velký pátek je jedním ze dnů přísného postu.

Bílá sobota někdy nazývána jako Tichá je dnem, který je věnován rozjímání a vzpomínce na křest a na konec postního období. Tento mezičas se oslavuje chvílí ztišení a zvláštními bohoslužbami bez zvonů a varhan.

Boží hod velikonoční neboli velikonoční neděle je slavnost zmrtvýchvstání Páně. Končí jím období čtyřicetidenního postu a je to největší svátek celého církevního roku, protože Ježíš vstal z mrtvých a tím vykoupil svět. Oslava Velikonoc bezprostředně trvá osm dní a to týdenní slavení značí tuto mimořádnou důležitost. Velikonoční doba končí 50. dnem, slavností Seslání Ducha svatého = Letnice.

Velikonoční pondělí je druhým dnem velikonočního oktávu (osmidenní), kdy křesťané prožívají velikonoční radost ze svého vykoupení. Z liturgického hlediska je pondělí rovnocenné následujícím dnům oktávu, ale historicky došlo k tomu, že pouze pondělí zůstalo dnem pracovního klidu. ⁴⁴⁾

Letnice, neboli seslání ducha svatého, neboli boží hod svatodušní. To je svátek, který se slaví 10 dnů po Nanebevstoupení Páně. Letnice jsou pojmenovány po židovském svátku. Svátek připomíná událost, kdy Ježíšovi učedníci obdrželi dar Ducha svatého a zvěstovali evangelium. Proto jsou letnice často označovány za „den zrození církve“.

Na dotaz jak tráví svátky naši respondenti byla opět nejsdílnější paní Marta, která popsala a zabrousila do téměř všech svátků a popsala prakticky celý rok, co se jak a kde děje: „v květnu jsme chodili na májové pobožnosti a tam byl předříkávač, který předříkával a my jsme se modlili a zpívaly se Mariánské písně. Květen byl tím pádem skutečně nejkrásnější měsíc v tom roce, protože se zpívalo nejen v kostele, ale chodilo se i po návsi a zpívalo se. Lidé sedíli na lavičkách venku a byl to takový spokojený a klidný život. V červnu byly většinou svátky seslání ducha svatého, to byl Boží hod svatodušní, pondělí svatodušní, které se nedodržovalo a i Boží hod svatodušní byl dost opomíjený, ačkoliv je to velký svátek. Přes léto byly většinou poutě, v každé vesničce byla jindy, podle toho ke komu byla zasvěcená kaple. V Mrákově je kostel zasvěcený sv. Vavřinci a pouť je v srpnu. Jezdilo se tedy na poutě kde probíhaly většinou velké a malé mše svaté. Prvně byla malá, ta byla pro ty ženy, které šly honem do kostela a pak se vracely vařit oběd a pak byla velká, kam chodila většinou chasa vystrojená. Na podzim v říjnu to bylo posvícení, to je svátek všech kostelů na svatého Havla a vychází většinou na druhou neděli v říjnu. U nás na svatého Martina je známá pouť, kdy končíval lidem, kteří sloužili u někoho, služební rok a obnovovaly se služby a nebo končily pro yt děvečky a pacholky. Pak byla svatá Kateřina, která zapovídala veselí, tím pádem končily muziky a začala doba adventní.V kostele jsou ráno mše svaté a lidé chodí na roráty, jsou již tedy zkrácené a zpívá se „Ejhle hospodin přijde a s ním všichni svatí“. Na Vánoce jíme polévku hrachovou, kubu, rybu a bramborový salát. Je taková pověra, že na stole má být devatero druhů jídel. Chodíme na půlnoční a druhý den chodíme hned na mši svatou. 26.12. je svatého Štěpána jak se říká koleda, který byl první církevní mučedník. O Velikonocích se snažím dodržovat na zelený čtvrtek vařit něco zeleného k obědu (špenát) a v pátek je přísný půst a nesmí se pracovat se zemí. Na Zelený čtvrtek v deset hodin odlétají zvony do Říma a začínají chodit chlapcí - drkačí. Ty oznamují poledne, večer, ráno, klekání a v sobotu končí. Na Bílou sobotu večer je pak vzkříšení, to je také velká slavnost. Začne se zvonit a to je Halleluja, protože Ježíš vstoupil z mrtvých. Chodí se procesí po vsi se svíčkami kolem kostela, kněz s baldachýnem a nejsvětější svátostí jako na Boží tělo. Lidé chodí také v krojích a už zase v červených.“ Co bylo zajímavé, tak mladší respondentka Hanka odpověděla, že svátky de facto nijak víc neřeší a nepřikládá jim takovou důležitost, jako třeba starší ročníky, v našem případě v podobě paní Marty. Hanka doslova řekla: „trávím svátky stejně jako ostatní lidé, kteří nejsou věřící, pouze více ve svátcích chodím do kostela a více se modlím“. Z výpovědí bylo patrné, že tady hlavní roli hraje čas a možnost věnovat se daným svátkům více a více je tak i prožívat. Anna, která věkem také patří ke zkušenějším odpověděla, že svátky tráví: „hlavně v kostele. Dodržuji všechny svátky. V adventní době navštěvuji roráty, které se konají každý den, jsou zkrácené a zpívá se „Ejhle hospodin přijde“ a rozsvítí se svíčka. Také navštěvuji půlnoční mši o Vánocích.“

Respondentkám byla položena otázka i ohledně oblékání, protože v obci Mrákov se dodržuje stále tradice nošení krojů. Dotaz byl směřován hlavně na to, zda kroje vytahují pouze svátečně, nebo i ve všední dny. Respondentky Hanka a Marie, jelikož jsou oproti ostatním respondentkách mladší, odpověděly: „kroj nosím výjimečně a to jen při velkých slavnostech, jako je Boží tělo nebo pouť v Mrákově, která je tu v srpnu a v Mrákově je pak velká sláva, které se říká Mrákovská hyjta. Při této slavnosti vystupuje místní sdružení Chodský soubor Mrákov a dětský soubor Mráček“. Jediná respondentka Anna nosí kroj každý den: „jiné oblečení ani doma nemám než kroj. Ve všední den jsou to šaty kartounové, v neděli delínkové sváteční a nejsvátečnější je velký kroj, který již nenosím, jelikož jsem na něj už stará“. Tento druh kroje nosí její vnoučata a vnučky. Respondentka Marta nosí kroj častěji, ale nenosí ho každý den, nosí ho hlavně o velkých svátcích, při slavnostech, při poutích. Dále odpověděla: „tradice krojů také v obci Mrákov pomalu upadá, pravidelně nosí kroje pouze starší lidé a většina lidí nosí kroje hlavně při velkých svátcích, kdy kostel je plný lidí oblečených v tom nejlepším co doma mají. Je to pestré a krásné, zvláště na Boží tělo, kdy do Mrákova ještě přichází procesí z okolních vesnic. Děvčata nesou na nosítkách panenku Marii a za nimi jdou lidé ze vsi a zpívají Mariánské písně. Procesí přijde do kostela, kde se odslouží mše svatá a pak se jde modlit po vsi, kde jsou postaveny 4 oltáře. Jsou postaveny ve stylu oltářů v kostele.“

Obrázek 5- Oblékání ⁴⁵⁾

Obrázek 6 - Oltáře při Božím těle ⁴⁶⁾

Obrázek 7 - Oblékání 1 ⁴⁷⁾

Obrázek 8 - Oblékání - Ministranti ⁴⁸⁾

Římskokatolická církev patří v České republice mezi největší církve. Výzkum byl zaměřený na obec Mrákov, kde byly osloveny čtyři respondentky. V obci Mrákov žije skoro polovina občanů věřících. V letech 1811 – 1813 byl na návsi na místě dřívější kaple vystavěn kostel zasvěcený sv. Vavřinci. Jde o trojlodní stavbu s hranolovitou věží v průčelí a ze tří stran jsou umístěny věžní hodiny. V současnosti se denně koná mše svatá, vedená místním farářem Premyslawem Ciupakem. Kostel sv. Vavřince je největší památkou obce Mrákov a je navštěvován nejen občany, ale i turisty. Konají se zde koncerty místního folklorního souboru Mrákov, či jiných regionálních uskupení. Z posledního sčítání lidu, domů a bytů se nejvíce lidí hlásí ke křesťanství, konkrétně k římskokatolické církvi (428). Pouze tři občané vyznávají pravoslavnou církev.

Cílem naší práce bylo vytvořit profil katolíků žijících na území ČR. Všechny vybrané respondentky jsou aktivní křesťanky a do kostela chodí každou neděli, která je považována za sváteční den, dále chodí o svátcích a některé chodí i ve všední dny. Dokonce jedna z respondentech (Anna) předříkává v kostele modlení a začíná zpívat. Ke křesťanství byly všechny vedeny již od malička svými rodiči i prarodiči. Získaly všechny již několik svátostí, např. křest, zpověď, svaté přijímání, biřmování a dvě z respondentek již mají všechny svátosti, které zle získat, tedy kromě svátosti kněžství. Každoročně v obci Mrákov pan farář podává lidem starších 70 let poslední pomazání. Respondentky, Marta a Anna, na otázku, zda se snaží ovlivňovat svou vírou druhé, odpověděly, že ano, že se snaží vést své děti i vnoučata ke křesťanství, ale nikoho do víry nenutí. Všechny respondentky tolerují ostatní církve.

Respondentka Anna dodržuje jako jediná půst každý pátek, kdy se snaží nejíst maso, dále chodí každý měsíc ke zpovědi a nejvíce uctívá první pátek a první sobotu v měsíci. První pátek je svátek Srdce Pána Ježíše a první sobota v měsíci je Srdce panny Marie. Ostatní respondentky dodržují klasické půsty. Všechny respondentky se modlí alespoň jednou denně, spíše dvakrát, i když ne moc dlouhé modlitby, ale alespoň si na Boha vzpomenou a poděkují za dnešní den. Posvátnou knihou pro katolíky je Bible, kterou všichni četli a respondentka Anna ji čte každý den plus se modlí Breviář. Znají desatero božích přikázání a snaží se ho i dodržovat, i když někdy to jde těžce. Mladé respondentky Hanka a Marie jsou členky místního Společenství mladých věřících neboli „spolča“, kde se schází všichni mladí věřící. Účastní se různých poutí, táborů, atd. Místní pan farář pořádá výlety např. do kláštera Teplá, kde se koná diecézní sraz, dále každoročně jezdí na Svatou horu, do Kladrub a do Německa do Neukirchen za pannou Marií Loučimskou. Dodržují všechny křesťanské svátky, při kterých chodí častěji do kostela a dodržují tradice, které se k tomu pojí. Při těchto svátcích nebo větších slavnostech se v obci chodí v krojích. Celoročně se nosí červené kroje a v adventní době a v době postní se nosí modré nebo-li smuteční kroje.

Závěrem lze říci, že vnímání víry je z velké míry dáno rodinou a výchovou, v které člověk roste. Katolická církev je stále velmi rozšířená hlavně na venkově a díky našemu výzkumu můžeme říci, že je to dáno hlavně odlišnou socializací, kdy je jasně vesnice ve výhodě vůči městu. Myšleno tak, že ve městě je velká míra anonymity, člověk má na výběr mnoho možností, kde se může sdružovat. Na vesnicích se snaží už odmalička děti vést k víře a vychovávat dle pravidel Desatera, slavit svátky, podstupovat svátosti a účastnit se bohoslužeb alespoň každou neděli. Pro katolíka je víra velmi důležitá a pomáhá zvláště těm starším generacím překonávat různé životní překážky a být každodenně v kontaktu s lidmi stejného vyznání. 

Počet shlédnutí: 97