CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ HUSITSKÁ

Yulia Pavlova, Iveta Mináříková, Veronika Vavřinová, Adéla Grafnetterová. Církev československá husitská. [online] Hospodářská a kulturní studia, Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, 2009. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/cirkev_ceskoslovenska_husitska-2009

Církev československá husitská? Proč právě husitská a československá? Co měla přinést jiného a nového v době svého vzniku na počátku 20. století? Souvisí období po první světové válce se společenskou změnou, a tudíž i se změnou v náboženství? V našem projektu jsme se zaměřili především na tyto otázky, na které bychom rádi našli odpovědi. Hlavním cílem bylo zjistit konkrétní názory a pohledy jak na vznik a současné působení, tak na historické souvislosti a okolnosti počátků církve.

Publikací týkajících se Církve československé husitské existuje relativně značné množství, ale ponejvíce převládají díla napsaná samotnými příslušníky církve, faráři či patriarchy. Materiálů, které byly napsány lidmi nezainteresovanými s církví, už zas tak mnoho není.

V knize Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky se její autor D. Frýdl¹⁾ snaží obsáhnout historické souvislosti, které jsou spojené se vznikem Církve československé husitské. První stránky jsou věnovány základním myšlenkám a principům katolického modernismu, který vznikl na přelomu 19. a 20. století, dále je zmíněno hledání identity Jednoty československého katolického duchovenstva. Valná část publikace je však věnována právě Církvi československé husitské. D. Frýdl v kapitole o vzniku církve důrazně odmítá tvrzení, že Církev československá husitská vznikla v hospodě, jde pouze o chabý argument, za kterým se skrývá útok proti novému církevnímu společenství. Odmítá názory, že církev je plodem chvilkového rozmaru několika málo kněží, ale naopak říká, že je to výsledek dlouhé české snahy o pravdivější uchopení Božího slova, která byla dovršena v letech 1918 a 1919.

V knize Život a víra ThDr. Karla Farského²⁾ se autoři věnují spíše, jak už sám název napovídá, osobě Karla Farského, jenž se stal historicky prvním patriarchou Církve československé husitské. V první části je více rozebrána historie církve v souvislosti s K. Farským, druhá část je věnována spíše víře a liturgii. Autor zastává názor, že v období příprav k vyhlášení samostatné církve bylo rozhodující, aby reformní hnutí mělo spolehlivé kněze pro jednotlivé oblasti. Velkou službu prokázalo i Právo národa s redaktorem Františkem Kovářem, jehož novinářská a publikační činnost v počátcích Církve československé husitské dosud nebyla doceněna. Autor také považuje postavu Karla Farského za jednoho z hlavních opor při budování nové církve, jelikož byl ve stálém písemném kontaktu s faráři, které vedl především k opatrnému jednání. Proto má jistě značné zásluhy, co se týká samotného vzniku církve.

Další dílo Sborník dra. Karla Farského³⁾ je především souhrn vzpomínek lidí, kteří měli tu čest s K. Farským nějakým způsobem pobývat. Najdeme tu vzpomínky bratra Josefa, ředitele školy, kterou navštěvoval nebo jeho profesních kolegů. K poctě Farského jsou součástí knihy i básně a citáty. Účetní rada J. Soukup-Tismenický zde i krátce zmiňuje vznik Církve československé. Příčinu zrodu vidí v tom, že církev římská byla českému národu neustále vnucována, byla vyzdvihována ve veřejném i kulturním životě a nekatolíci byly dokonce vyřazováni z veřejného života. Proto chtěl národ v době národního zoufalství a bolesti ze světové války vytvořit církev, která by vystihovala českou duši především po citové stránce. Říká, že pokus o založení Církve československé byl velmi vydařený, což můžeme vidět z jejího rychlého pronikání blíže lidu. „Možno tedy říci, že Československá církev jest dítětem české revoluce z 28. října 1918, že jest plodem našeho politického osvobození, že v ní důsledně a zdárně dokonává se naše osvobození a obrození náboženské.“⁴⁾

Poměrně malá část věnovaná Církvi československé hustiské byla v díle Církevní krize na počátku první Československé republiky.⁵⁾ Autor se zde zmiňuje o skutečnosti, že lidé shora podcenili názory širších lidových vrstev a znesnadnili tak vzestup a úspěch církve. Poměrně kriticky se dívá na nepředložení nové teologické a organizační vize církve hned při jejím založení, v čemž spatřuje uspěchanost a určitou nepřipravenost. Tato fakta nahrávají výkladu, že Církev československá husitská vyznívá spíše jako produkt krize katolicismu v Československu.

K výzkumu námi zvoleného tématu jsme využily techniku kvalitativního sběru dat, semistandardizované interview. Kvalitativní přístup je vhodný použít kvůli možnosti vytváření nových hypotéz v průběhu výzkumu a hlubšímu porozumění zkoumané problematiky. Jedná se tedy o nenumerické šetření. Oproti výzkumu kvantitativnímu, který předem stanovené hypotézy ověřuje a získaná data může statisticky zpracovávat.

Po nastudování doporučených pramenů, následovala příprava seznamu základních otázek, inspirovaných literaturou v průběhu široce pojatého studia. Tyto otázky jsme s přibývajícími informacemi postupně doplňovaly a tvořily otázky navazující. Ty ovšem už nebyly přesně definované, neboť v průběhu rozhovoru se upřesňovaly podle rozvíjející se situace a orientace dotazovaného k tématu.

Na začátek rozhovoru s našimi respondenty jsme zařadily tzv. „zahřívací kolo“. Nejprve jsme jim vysvětlily jaký význam a cíl náš projekt má, představily otázky a objasnily naše požadavky. Díky semistandardizovanému rozhovoru měli možnost vyjádřit se ke kladeným otázkám bez většího omezení, prioritou byly pouze základní, jenž určovaly okruh témat. Pokud se zdálo, že se dotazovaný svým povídáním vzdaluje od podstaty, nechaly jsme ho dokončit myšlenku a vhodnými otázkami navedly zpět. V průběhu rozhovoru pro nás bylo důležité některé pojmy nebo nové informace vysvětlit, případně doplnit co významného respondent ještě nedopověděl. K tomu jsme využily sondy, neboli výzvy k upřesnění a pokračování odpovědí respondenta.

Než přejdeme blíže k Církvi československé husitské, zastavíme se nejprve u samotného názvu, který v průběhu let zaznamenal určité změny spjaté především s historií. V době vzniku církve v roce 1919 nesla název Církev československá. O několik desítek let později byla církev nucena svůj název změnit kvůli nacistické okupaci a prezentovala se proto pod pojmenováním Církev českomoravská. Další změna nastala roku 1971, kdy k oficiálnímu názvu církve přibyl přívlastek „husitská“. Ve veřejných sdělovacích prostředcích není výjimkou záměna Církve československé husitské s Českobratrskou církví evangelickou a zřejmě vlivem neznalosti se oba názvy různým způsobem zaměňují. Pro zkrácení tohoto relativně dlouhého názvu se ve vnitroúředním styku a dalších textech, kde se název Církev československá husitská vyskytuje, užívá zkratka CČSH (dříve CČS nebo CČM).

U názvu církve bychom ještě chvíli zůstali a více rozebereme přívlastek „československá“, který je součástí názvu od úplného prvopočátku a má vyjadřovat určitý národní charakter církve. Logicky by se mohlo usuzovat, že kvůli onomu názvu je církev určena jen pro Čechy a Slováky a příslušníci ostatních národů se jejími členy stát nemohou. Knězem Davidem Frýdlem nám bylo sděleno, že žádný skutečný zákaz vstupu pro ostatní do církve neexistoval a ani neexistuje. Například Němci a Poláci se k církvi hlásit mohli, ale moc jich tak neučinilo. Většinou se tak dělo kolem roku 1920. Žádná diskriminace vůči ostatním národům ze strany církve tu tedy není.

Nyní přejdeme ke srovnání vlivu, který má Církev československá husitská v České republice a na Slovensku. Odhad, že vliv a působení církve je v obou ze států přibližně stejný, se nám při podrobnějším zkoumání ukázal jako chybný. Počet věřících je v České republice zhruba padesátkrát větší než u našich východních sousedů. Podle posledního sčítání lidu v roce 2001 se k církvi přihlásilo 99 103 osob u nás a pouhých 1 696 na Slovensku. Tento rozdíl je celkem značný a určitě má tato nevyrovnanost nějakou příčinu. Tázaný pan kostelník z chrámu sv. Mikuláše se nezdál být tímto faktem nijak znepokojen a početní nevyrovnanost věřících je podle něho způsobena jakýmsi přirozeným historickým vývojem. Ovšem výše zmíněný D. Frýdl vidí možnou příčinu tohoto stavu v historii. Církev byla v době Slovenského štátu zakázána, tudíž byly zakázány všechny náboženské obce, které zůstaly po válce již neobnoveny a svou činnost znovu započaly po revoluci. Slovensko nikdy nemělo samostatné diecéze a v době komunismu byla církev řízena z Čech. Toto mohou být jedny z hlavních důvodů, proč je vliv Církve československé husitské oproti jiným církvím na Slovensku poměrně zanedbatelný. V poslední době není situace na Slovensku tak špatná, neboť po revoluci zde byla založena samostatná diecéze a církev samotná postupně získává více nových členů.

A jak se počet věřících historicky vyvíjel v českých zemích? V počátcích vzniku se církev netěšila velkému zájmu ve vyšších společenských kruzích, avšak řadovým obyvatelstvem byla přijata až nečekaně kladně. V roce 1950 se k Církvi československé husitské hlásilo 946 497 věřících, tj. 10,6% obyvatelstva, což bylo historické maximum, kterého církev kdy dosáhla. Další šetření z roku 1991 ukázalo, že došlo k rapidnímu poklesu věřících, a to až na 178 036 obyvatel, tj. 1,7%. Poslední sčítání lidu z roku 2001 odhalilo 99 103 věřících, což v procentním vyjádření znamená pouhé 1% obyvatelstva. Možnou příčinu nárůstu vlivu církve v jejích počátcích můžeme vidět v odsunu z velké části římskokatolických Němců. Řada lidí také po 1. světové válce toužila být členem nějaké ryze vlastenecké organizace a Církev československá husitská jim k tomu poskytla vhodnou příležitost.⁶⁾ Časem tato euforie začala opadat, k čemuž přispěly i nepříznivé historické události, a počet věřících se začal snižovat.

S tímto vývojem počtu věřících bezprostředně také souvisí vznik, zánik a změny ohledně náboženských obcí a diecézí. První výrazná změna nastala v letech 1938 - 1940, kdy církev ztratila téměř čtvrtinu svých náboženských obcí, především v pohraničí, které bylo připojeno k německé Třetí říši a k Polsku, a na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Roku 1950 byly zřízeny dvě nové diecéze - plzeňská a brněnská a o jedenáct let později byly sloučeny v jednu diecéze ostravská a olomoucká. Jedním z posledních nejdůležitějších mezníků je přijetí Církve československé do svazku Světové rady církví, stalo se tak roku 1964. Co se týká náboženských obcí, brzy po vzniku Církve československé husitské se ustavilo 109 náboženských obcí, i když ještě neměly potřebné státní uznání. V roce 1932 jich působilo již se státním schválením 260, z toho 58 ještě bez vlastní duchovní správy. Po významných ztrátách náboženských obcí před 2. světovou válkou církev měla v roce 1954 již 355 obcí. Pokud jde o množství členstva organizovaného v náboženské obci, bylo to v roce 1932 zhruba 15 tisíc osob, avšak roku 2000 jich měla církev pouhých 1500.⁷⁾ Celkový úbytek věřících a mnohem menší vliv Církve československé husitské si můžeme vysvětlit různými způsoby. Lidé se dnes celkově nehlásí k církvím, roku 1950 se hlásilo k různým církvím přes 93% obyvatel, ale v roce 2001 zde bylo pouhých 32% věřících.⁸⁾ Zákonitě tento úbytek musel postihnut i Církev československou husitskou. Dalším možným vysvětlením by mohlo být i to, že postupem času lidé nemají takový zájem být členy takové na první pohled vlastenecké organizace než jak tomu bylo bezprostředně po 1. světové válce. Otázkou však zůstává, jaký vývoj čeká Církev československou husitskou v budoucnu.

V první řadě Husovo učení ovlivňuje CČSH v zásadě svobody svědomí. Klade velký důraz také na devotio moderna, což znamená vnitřní opravdovost a snahu o následování Ježíše Krista jako vzoru křesťanského života. Jelikož Jan Hus byl realistou, věřil v myšlenku pravdy, která je zakotvená v Bohu, je nezpochybnitelná. Na druhé straně jsou lidské pravdy, které pomíjejí, božská zůstává. Pravda je podle Husa trojí: ta, která je obsažena v Písmu, ta, kterou poznávámé smysly a ta, již dosahujeme neomýlným rozumem. Křesťan by měl lpět na pravdě, protože pravda osvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a od smrti věčné. Husovo chápání církve má prvky Viklefovy teorie, říká, že církev nesmí mít pozemské statky, jediným zdrojem víry je Písmo a že papež je pro církev nepotřebný. Dnes přívlastek husitská znamená program, který byl přijat v roce 1971. V programu jsou obsaženy znaky 1. reformace, tradice staré husitské církve.

Církev Československá husitská vznikla na počátku 20. století z katolického modernismu v návaznosti na dědictví české reformace. Jejímu vzniku předcházely Vánoce roku 1919, kdy byly spontánně slouženy reformními kněžími bohoslužby v českém jazyce v mnoha katolických kostelech, a to i přes zákaz tehdejší hierarchie. Vznik církve nebyl plodem chvilkového (či dobového) rozmaru, nespokojenosti několika málo kněží, „kteří se chtěli ženit“, jak se jim často tento dogmatický názor vnucuje.⁹⁾ CČSH je výsledkem po staletí trvajícího českého zápasu za pravdivější uchopení Božího slova.

8. leden 1920. V tento den došlo k zásadnímu rozhodnutí, že vznikne nová samostatná církev nezávislá na Římu. Stalo se tak v malém sále Národního domu na Smíchově, kde byl ThDr. Karel Farský zvolen prvním patriarchou Církve československé. Ve své knize Z pode jha (str. 47) o vzniku církve píše: „My… nepokládáme se za žádné zakladatele církve československé ani za reformátory. My jen šly přirozenou cestou českého života, a majíce zraky sklopeny k zemi tak, jak nás učil Řím, zahlédli jsme na té cestě v kalu a blátě, jímž s nestejnou opatrností se brodíme s celou naší společností, třpytivou, drahocenou perlu pravé české lidské zbožnosti, kterou našemu národu… šťastní nálezci odkázali a nepřízeň dějin do bláta zašlapala. Tu perlu jsme zvedli a upozorňujeme na ni národ, ona jest jeho.“¹⁰⁾

CČSH jako produkt modernismu, vznikla z náboženských potřeb moderní české společnosti. Podle názoru dotazovaného Davida Frýdla, jejími hlavními tvůrčími momenty nebyly vzdor, neposlušnost, touha po seberealizaci, nýbrž upřímná snaha o nové uchopení základních náboženských-křesťanských postulátů tím způsobem, který by byl přijatelný pro novou dobu. Člověk ve 20. století nebyl schopen přijmout a porozumět symbolům, které se v katolické církvi zakonzervovaly v důsledku Tridentského koncilu v 16. stol. Tridentský koncil byl 19. ekumenický koncil, konaný v letech 1545 až 1563 v Tridentu. Byl svolán na nátlak Karla V., který chtěl v zájmu své politiky v římskoněmecké říši docílit dohody mezi katolíky a protestanty (Karel V. požadoval reformu církve, zrušení celibátu, užívání kalicha pro laiky). Na koncilu však převážily tendence zaměřené proti radikálním reformám katolické církve. Pod vlivem papeže byla přijata řada dogmat namířených proti reformaci (apokryfy a církevní tradice byly postaveny na úroveň Písmu, dogma o dědičném hříchu) a posílena organizační jednota římskokatolické církve. Tridentský koncil vytvořil podmínky pro nástup celoevropské protireformace na konci 16. a zejména v 17. století.¹¹⁾ Po 300 let se dodržovaly církevní tradice, jako obřady v latině sloužené zády k věřícím, svěcení zbraní a pozůstatky barokní zbožnosti. Jak nám mimo jiné potvrdil pan D. Frýdl, všechny tyto pozůstatky byly naprosto odlišné od toho čím moderní člověk 20. století žil. Není tedy zarážející, že vznikající církev měla vidinu nové modernější církve, která by se přizpůsobila nejen době, ale hlavně lidem.

Nemalý podíl na obecné popularitě církve měly politické okolnosti počátku 20. stol. Po skončení 1. světové války a rozpadu Rakouska-Uherska se v zemi projevuje stále více národní hrdosti a patriotismu. Mnoho lidí v euforii nebo z přesvědčení, ať už ovlivněného či neovlivněného prezidentem Masarykem, vystupovalo z římskokatolické a vstupovalo do nově vznikající církve. Jak potvrzuje jedna z členek obce CČSH, „můj tatínek na nic nečekal, vystoupil z římskokatolické církve a přihlásil celou rodinu do CČS, protože byl Čech chtěl být v národním náboženství.“ Velkou měrou k těmto rozhodnutím přispěl i výrok prezidenta Masaryka: „Řím musí být souzen a odsouzen“, který pravděpodobně dokázal oslovit řadu lidí.

Dnes je však situace docela odlišná. Římskokatolická církev a CČSH nestojí proti sobě, každá na opačné straně. Spíše naopak. Obě prošly svým vývojem. Především Římskokatolická církev se po 2. vatikánském koncilu reformovala podle potřeb doby. Jak vysvětluje slečna (paní) Zálabová, mezi oběmi církvemi funguje spolupráce a není problém sloužit jednu společnou mši. Přesto z vlastní zkušenosti dodává, že přece jenom zásadní překážkou, kterou ani jedna z církví nezmění, je jedna ze svátostí, Večeře Páně.

Svátosti Nového zákona ustanovil Kristus a je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, kněžství a manželství. Sedm svátostí se týká všech období a důležitých okamžiků života věřícího. V CČSH přijímají všech sedm svátostí stejně jako římskokatolická církev. Podobojí (též pod obojí), latinsky sub utraque species, je pojem, který se vztahuje k husitství a husitům. Husité, neboli kališníci, uznávali přijímání svátosti „pod obojí způsobou“, tedy chléb i víno. Chléb byl v podobě hostie a byl symbolem Kristova těla. Mešní víno z kalicha je symbolem Kristovy krve. Naproti tomu v katolické církvi bylo v té době zvykem, že lid přijímal jen hostii.¹²⁾ Jak již bylo zmíněno, přijímání podobojí, neboli večeře Páně, představuje zásadní rozdíl a rozkol mezi CČSH a církví katolickou. Ve 12. století přijala katolická církev tzv. přepodstatnění živlů. Jednalo se o jakési přirovnání vína ke Kristově krvi a chléb k jeho tělu. Tak byl i při bohoslužbách a jiných církevních obřadech přijímán. Kněz proměňuje reálnou podstatu vína z kterého se stává krev, a z chleba tělo. Jak dodává pan Frýdl, vidíme nedokonalý obraz (chléb a víno). Kdežto v CČSH k přepodstatnění živlů nedochází. Ta vnímá tuto svátost jako princip zpřítomnění. Jedná se o vytržení času a místa, a lidé se stávají hosty na Večeři Páně jako 12 apoštolů, kde je Kristus přítomen. To vysvětluje neproměňování vína v krev a chléb v tělo Kristovo. Hlavní problém, nebo lépe rozdíl je třeba vnímat skrze pojetí této svátosti. Slečna (paní) Zálabová si v této souvislosti vzpomněla na svatební obřad, kde oddávala společně s římskokatolickým knězem. „Když došlo na večeři Páně, byla jsem knězem požádána abych odešla.“

Často se hovoří o tzv. křtech CČSH ve jménu republiky nebo dokonce prezidenta Masaryka. Nikdo z dotázaných nám však tento „mýtus“, jak ho sami označují, nepotvrdil. Přisuzování původu římskokatolické církvi, která při vzniku CČSH mohla mít zájem novou církev poškodit, však zůstává jen spekulací. Sám pan farář Frýdl usuzuje, že pokud se křty ve jménu republiky někde uskutečnily, dělo se tak neoficiálně, v rámci svévole kněze. Stejně tak nesouhlasil pan kostelník od sv. Mikuláše. „Takové křty nikdy neprobíhaly“. V každém případě šlo o jednání v rozporu s CČSH.

Z našeho výzkumu jsme zjistili okolnosti názvu církve. Přesto, že se církev jmenuje Československá husitská, nebyla omezena jen na Čechy a Slováky, byla otevřena každému. Pravdou zůstává, že menšiny, tehdy žijící na území Československa, nestály o vstup do nové církve.

Na začátku svého působení měla církev obrovskou popularitu, avšak v dnešní době je v České republice počet jejích členů zanedbatelný vůči ostatním církvím. Naopak na Slovensku dochází k přibývání nových členů.

Církev československou husitskou značně ovlivňuje Husovo učení, a to především v zásadě svobody svědomí a Boží pravdy.

Odtržení od církve římskokatolické mělo přinést „církev novou, lepší a křesťanštější“. To bylo reakcí na zakonzervovanost církve, která se neměnila od 16. století. Měla být modernější a více se přiblížit lidem. Dnes se CČSH tolik nevymezuje vůči římskokatolické církvi, dochází i ke společným bohoslužbám.

Co se týče křtů ve jménu republiky, jedná se pravděpodobně o mýtus, i když není vyloučeno, že se mohly provádět z individuální iniciativy.

Ze zkoumaného vzorku respondentů, se nám podařilo získat dostatečné množství informací ke zpracování tohoto projektu. Především díky faráři Davidu Frýdlovi z Husova sboru ve Vršovicích Praha 10 a farářce Sandře Zálabové z Náboženské obce CČSH Břevnov Praha 6.

Mgr. David Frýdl byl v roce 1991 pokřtěn v CČSH v Husově sboru na Vinohradech. Poté studoval Husitskou teologickou fakultu UK. V roce 1997 přijal kněžské svěcení v Husově sboru na Vinohradech a od září 2002 působí jako farář Husova sboru ve Vršovicích. Za zmínku jistě stojí i publikační činnost, ve které se věnuje jak historii CČSH (kniha Reformní náboženské hnutí v počátcích Československé republiky…, použita také jako zdroj v této práci), tak i námětům k dětským bohoslužbám.

Mgr. Sandra Zálabová vystudovala Husitskou teologickou fakultu, obor Husitská teologie. Farářkou břevnovské obce se stala v listopadu 2006 a od září 2008 zastává také pozici tajemnice Ekumenické rady církví v ČR. V Nymburce, odkud pochází, je spolumajitelkou Komunitního centra „Na cestě“. Jedná se o čajovnu, bioobchod, malé neziskové kulturní centrum a prodej fair trade výrobků.

Zajímavé vyprávění nám poskytl i pan kostelník z chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí, proto i jemu děkujeme za jeho ochotu a věnovaný čas.



Počet shlédnutí: 121