Marek Šourek, Jakub Novák, Barbora Máslová, Petra Jílková. Galicijci v Portugalsku. Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2014. http://www.hks.re/wiki/galicijci_v_portugalsku

¹⁾ vlajka Galicie

²⁾ vlajka Portugalska

Seminární práce bude věnována etnické menšině Galicijců v Portugalsku. Galicijci jsou kulturní, etnicko-jazykovou skupinou, jejíž historickou vlastí je Galicie v severo-západní části Pyrenejského poloostrova. Stejně jako ostatní oblasti Pyrenejského poloostrova, i Galicii postihla emigrace. Významná emigrace Galicijců proběhla na konci 19. a na začátku 20.stroletí, a díky ní můžeme nalézt Galicijce nejen v Portugalsku, jiných zemí Evropy ale také v Jižní Americe. Právě Jižní Amerika má největší počet lidí galicijského původu mimo Španělsko. Několik milionů Jihoameričanů je potomky galicijských přistěhovalců- jsou především v Argentině a Brazílii. V Brazílii jsou Galicijci nazýváni lidé, kteří mají světlé vlasy a oči. Buenos Aires je město s druhým největším počtem lidí galicijského původu. V severní části Portugalska se nachází přes 15 000 Galicijců. Podobnost mezi portugalskou a galicijskou kulturou je velmi značná – např. někteří lingvisté považují portugalštinu a galicijštinu za dialekty téhož jazyka. Právě tato podobnost se v posledních letech začala více projevovat, což odráží také fakt, že tyto kulturní vztahy mezi Portugalskem a Galicií byly uznány za nemateriální galicijsko-portugalské dědictví.

Cílem této práce bude nalézt odpověď na otázku, co tvoří identitu Galicijců v Portugalsku. Zda se galicijská kultura v Portugalsku udrží nebo zda vymizí, jestli se galicijská menšina v této zemi asimiluje a na své galicijské kořeny zapomene, nebo se bude snažit svou identitu udržet i v jiné zemi. Dalším cílem bude srovnání, kde mají Galicijci větší snahu udržet svou identitu.V této v práci se budeme věnovat nejen situaci Galicijců v Portugalsku, ale i v Brazílii a v Argentině. Podle statistických údajů vyplývá, že právě ve zmíněné Brazílii a Argentině je galicijská menšina zastoupena ve větším počtu. Tato práce by měla objasnit situaci Galicijců, ve které zemi mají Galicijci silnější pouto ke své kultuře.

Výzkumná otázka: Co tvoří identitu Galicijců v Portugalsku?

Výzkumné podotázky:

1. Jak vnímají svou kulturu Galicijci žijící v Portugalsku?

2. Odvozují Galicijci svůj původ od Keltů?

3. Odlišují se Galicijci v Portugalsku od Galicijců v Argentině a Brazílii?

4. Jak se staví Portugalci ke galicijské kultuře?

5. Zachová se v Portugalsku galicijská kultura?

Literatury zabývající se Portugalskem existuje velké množství. Následující tituly posloužily jako základ pro teoretickou část práce, kdy se jednalo zejména o vyhledávání historických souvislostí.

Výzkumnou otázkou „Co tvoří galicijskou identitu“ se částečně zabývá autorka Helena Carballeira Miguelez v knize Galicia, A sentimental Nation³⁾. Autorka popsala Galicii jako kulturně odlišnou oblast v severozápadním Španělsku. Galicijský národ byl často vylíčen jako sentimentální, zamlžená země básníků a legend. Zde Helena Miguélez-Carballeira tvrdí, že tato kniha vyjadřuje feminizující, koloniální stereotyp, který trápí galicijské kulturní dějiny od konce devatenáctého století. Miguélez-Carballeira poukazuje na klasické texty galicijské literární historie, ve kterých chce ukázat, jak pomohly udržet vztahy mezi Galicijci a španělským státem a jak otázky kultury, mužství, morálky a slušnosti hrály zásadní roli při pokládání základního kamene kultury Galicie. Tím, že zkoumá, jak byly národní projevy v Galicii ovlivněny otázkami genderu a sexuality. Miguélez-Carballeira se snaží vytvořit nové paradigma, ze kterého se dá hlouběji studovat a poznat galicijská kulturní historie.

I v literárních, galicijských textech od autora Jonahtana Dunne v knize Anthology of galician literature⁴⁾ se objevují odpovědi na výzkumné otázky této práce. Autor zasvěcuje čtenáře do nitra galicijské kultury a galicijské literatury. V knize je 55 textů napsaných 40- ti galicijskými autory. Každý text v sobě skrývá kus galicijské kultury. Autor chtěl těmito texty vyjádřit galicijskou hrdost. Texty zastupují všechny období (od středověku a renesance až po dvacáté století, a to jak před, tak po občanské válce) a všechny žánry (od poezie k beletrii, eseje, drama, a ústní tradice). V knize se prolínají zkušenosti mnoha lidí a uvádí čtenáře do soudobé galicijské literatury.

V publikaci Keltové⁵⁾ autor osvětluje původ keltských kmenů a jejich rozmach v Evropě, především příchod na Pyrenejský ostrov a následné změny. Galicijci jsou totiž původně keltský národ. Výzkumnou otázkou, zda kořeny galicijské kultury sahají až ke keltskému národu, se v této knize také autor zabývá. Kniha Keltská civilizace a její dědictví⁶⁾ souvisí s jednou z výzkumných podotázek - tento pramen podává informace o spojení Keltů a Galicijců. Zda galicijská kultura vzešla z keltských zvyků a jestli Galicijci mohou odvozovat svůj původ od Keltů a nalezení argumentů, které je k tomuto závěru vedou. Autor přibližuje keltskou kulturu samotnou, popisuje v živých barvách svět kultovních zvyků, náboženských představ, technických, uměleckých i válečnických schopností Keltů.

O galicijské kultuře, hlavně o suvenýrech které jí reprezentují, pojednává článek Souvenirs and cultural politics in Santiago de Compostela⁷⁾. Jedním z nejvíce vyskytujících se suvenýrů v ulicích Santiaga de Compostela jsou figurky svatých, jako např. St.Jamese. Dále např. různé obrazy, které ukazují venkovský způsob života Galicijců a pro ně tak typický rybolov; panenky nosící tradiční oblečení či obrázky lidí, kteří tančí či pracují v zemědělství. Člověk si zde v různých cenových kategoriích může koupit různé porcelánové nádobí např. s keltskými symboly, ale také masky a figurky zvířat. O těch se traduje, že mají magickou moc ochraňovat. V neposlední řadě si člověk může pořídit trička s různými nápisy v galicijštině, které mají „hlubší zprávu“ - mimo místní zájmy podporují také galicijský jazyk a identitu.

O Galicijské kultuře se můžeme dočíst i v dalším článku Ethnographic museums and essentialist representations of Galician identity⁸⁾. Rok po Francově smrti bylo v Galicii založeno muzeum, reprezentující identitu jejich obyvatel. Obecně Galicijská muzea podávají neměnný idealizovaný obraz „o těch druhých“, kterými Galicijci kdysi byli a v současné době již být přestávají. Muzea ukazují jen velmi malou část Galicijské identity, především jejich život na venkově (a několikrát zmiňované rybářství) s tendencí stavět mužský pohled na věc do centra dění. Pokud jsou v nějaké expozici ženy, jejich rolí je starání se o domácnost.

Pro tuto semestrální práci byly použity výzkumné metody. Nejprve se pro tuto práci hodí studium dokumentů, které čtenáři přiblíží galicijskou kulturu. Poté byla zvolena kvalitativní metoda, což byla metoda polostandardizovaného rozhovoru.

Hlavním zdrojem informací byl polostandardizovaný rozhovor. Respondenti odpovídali na předem připravené otázky, které byly rozřazeny do tematických okruhů, kvůli lepší přehlednosti. Jednalo se o polostrukturovaný rozhovor, kdy byla respondentům ponechána možnost rozmluvit se o dané problematice dle vlastního uvážení. Výhodou této metody je rozhodně autenticita odpovědí, kdy respondent musí reagovat na otázky okamžitě a bez předchozí možnosti přípravy. Rozhovory byly nejčastěji zaznamenávány na videokameru, ovšem někteří respondenti nedali svolení k natáčení, v těchto případech byly odpovědi zaznamenávány ručně.

Co se týče terénního výzkumu, příprava na něj proběhla před odjezdem samotným. Nejnáročnější a zároveň nejdůležitější část příprav spočívala v přípravě trasy, kdy bylo potřeba zohlednit vzdálenosti mezi jednotlivými zastávkami a zároveň brát ohled na již domluvené respondenty zajištěné prostřednictvím stránky Couchsurfing. Zkoordinovat časové vytížení jednotlivých respondentů, nacházejících se v rozdílných městech, s cestovním rozvrhem výzkumné skupiny tak, aby došlo k pokud možno co nejmenším prostojům a dosáhlo se maximální efektivity, byl často nadlidský úkol. Body zájmu na trase tvořily většinou nejvýznamnější místa severního Portugalska a také místa, kde lze nalézt stopy po zaniklé keltské kultuře. Stránka Couchsurfing byla používaná v průběhu celého trvání výzkumu, několik respondentů se podařilo získat těsně před příjezdem do daného města.

Nejvhodnějším místem k získání rozhovorů byla velká města, ve kterých se jednoznačně nachází nejvíce odkazů na galicijskou kulturu. Mimo domluvených rozhovorů se ještě podařilo oslovit relativně velké množství lidí na ulici, pracovnice informačních stánku, prodejce vstupenek do kostela apod., kteří svolili ke krátkému interview. Rozhovory probíhaly podle připravených dotazníků, většinou se nahrávaly na videokameru. Jeden člen týmu natáčel a druhý se ptal na otázky.

Tabulka 1: Stručné informace o respondentech

Tabulka 2: Počet obyvatel v uvedených letech na severu Portugalska a v Galicii ⁹⁾

Výše uvedená tabulka zobrazuje vývoj počtu obyvatelstva v daných letech. Jsou zde zobrazeny údaje nejen ze severu Portugalska, ale také z ostatních přilehlých oblastí. Z tabulky je patrné, že největší nárůst obyvatelstva byl zaznamenán v městě Porto, které se nachází v severní části Portugalska. Právě i galicijská minorita si vybrala severní Portugalsko pro svůj nový začátek.

¹⁰⁾ Galicijci v Argentině ¹¹⁾ Galicijci v Portugalsku

Galicie je bývalé království a byla po mnoho století důležitou součástí evropských dějin. Galicie byla zároveň prvním „barbarským“ královstvím v Evropě a hrála významnou roli u takových událostí, jako byla reconquista nebo objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Samo Portugalsko vzniklo v roce 1139 povýšením na království z galicijského portugalského hrabství. Přesto galicijskou svébytnost téměř zlikvidoval režim generála Franca, takže se Galicijci stali jedním z „malých zapomenutých národů“, jehož kořeny a jejich přežití závisí na pomoci státu i Evropské unie. Galicijci mají opravdu bohatou historii, přesto o jejich osudech před objevením Římany víme jen velmi málo – prakticky výlučně z archeologických zdrojů. ¹²⁾. Celková populace Galicie se pohybuje kolem 2,765,940 lidí. Velká část Galicijců migrovala do jiných zemí, převážně do Španělska a Portugalska. Města s největším počtem Galicijců jsou Buenos Aires, Argentina a okolí Montevidea. Cizí státní příslušníky bydlící v Galicii tvoří Portugalci (17,93%), Kolumbijci (10,93%) a Brazilci (8,74%). Portugalsko je tradičně jedním z nejvíce homogenních zemí na světě, ale stabilní migrace tento stav změnila. Do roku 2007 procento přistěhovalců stouplo na 4,1%.

Mezi léty 1860 a 1936 mnoho Galicijců odešlo ze své země a skončili v Argentině, Brazílii a na Kubě. Ve stejné době odcházeli lidé také do střední Evropy. Tento odliv postupně končil počátkem 70.let. Mezi nejvýznamnější prostředky komunikace mezi Galicijci patřily noviny a rádio, které se stalo velmi rozšířeným pro vysílání a šíření galicijské kultury. Velmi významným duchovním centrem se stala Argentina. Bylo vypočítáno, že více než půl milionu lidí opustilo Galicii během tohoto období. Po občanské válce vystěhování nebylo povoleno několik let, s výjimkou politických exulantů, ale v padesátých letech emigrace do Argentiny začala znovu, stejně jako do Venezuely. Ve stejné době začali emigrovat Galicijci do střední Evropy. V Argentině se nachází kolem 768,000 Galicijců a v Portugalsku jich je 15,000. Jednalo se o tisíce mužů a žen, kteří museli opustit svou zemi a to buď z ekonomických či pracovních důvodů nebo z politických důvodů, které položili základy vytvoření galicijských minorit na světě. Tato diaspora měla několik fází. První byla v devatenáctém století, kdy tisíce Galicijců opustili své domovy a cílem bylo pracovat jako nádeníci v Andalusii, Kastilii a Portugalsku.¹³⁾

Jedna z našich respondentek, Vilma Gervasi Gardini, bydlí ve městě Camboriú, které se nachází na jihu Brazílie. Nikdy po původu Galicijců nepátrala a tak neví, proč do Brazílie přišli a ani ve svém okolí se s žádným Galicijcem nesetkala. „Já vlastně ani sama nevím, jestli v našem městě vůbec nějaký Galicijec bydlí. Obecně nazýváme Galicijci lidi se světlými vlasy.“

Respondentka Ana Margarida Santos z Portugalska se nám také vyjádřila ke galicijské minoritě. Ona sama se s nimi nesetkala a to žije v Portu v severním Portugalsku. Ale přes své rodiče zjistila, že proběhla migrace Galicijců do Portugalsku, ale jiné informace o této minoritě nezískala. „Moji rodiče o Galicijcích něco málo vědí. Údajně by zde měli Galicijci žít, ale potkat je zde je není vůbec snadné. Soudíme, že se tedy asimilují, nezaznamenáváme ani žádné snahy o prosazení galicijských práv či kultury.“

Galicijština je jedním ze čtyř oficiálních jazyků Španělska (vedle katalánštiny, baskičtiny a kastilštiny). Galicijština je také hojně využívána v oblasti Latinské Ameriky, i přesto, že zde dochází k jistým odchylkám od galicijštiny užívané v Galicii. Galicijštinu můžeme tedy nalézt v Buenos Aires (Argentina), Caracasu (Venezuela), Montevideu (Uruguay), La Habaně (Cuba) a v Ciudad de México (Mexiko). Galicijštinou mluví asi 3 miliony lidí, vysílá v ní několik radií, televize a vychází v ní periodika. Je to jeden z románských jazyků, který se objevil po rozpadu latiny do mnoha lidových mluv. Vznikla kolem 11. století. Z galicijštiny se vyvinula portugalština, někteří vědci tvrdí, že současná galicijština je dialektem portugalštiny. Vzhledem k tomu, že za Francovy diktatury byla podobně jako jiné nešpanělské jazyky potlačována, oficiální pravidla byla vytvořena až v r. 1983. V současnosti existují dvoje odlišná pravidla: jedna bližší španělštině, podporovaná autonomní vládou, a konkurenční, bližší portugalštině. Gallego je jazyk Galicie. V současné době prochází procesem normalizace ve společnosti ve snaze získat zpět svou ztracenou půdu. Tento jazyk, který sdílí svou jazykovou základnu s portugalštinou, má za následek obzvláště úzkých vazeb mezi Galicijci a portugalsky mluvícími lidmi, zejména v Portugalsku, s nimiž sdílí významné kulturní projevy, zejména na severu. Galicijského jazyka začíná být užíváno ve 20. století na schůzích galicijských politických stran. V roce 1906 byla založená Královská akademie galicijského jazyka (Real Academia Galega), což je instituce, soustřeďující se na ochranu a správné užívání a rozšiřování galicijského jazyka. Vznikají sdružení na podporu a ochranu galicijštiny. Na počátku 21. století je galicijský jazyk jazykem živým, který je chráněn platnými zákony a obyvateli, kteří jím hovoří a denně ho používají k dorozumívání se mezi sebou. Dochází k tomu, že galicijština se pomalu začíná rozšiřovat a dostávat do podvědomí lidí z celého světa. 13. června 2005 byl podán návrh Evropské Unii na připojení irské gaelštiny a galicijštiny (společně s katalánštinou a baskičtinou) jako nových oficiálních jazyků Evropské Unie. Tento krok byl a je velmi důležitý pro rozvoj galicijštiny ve 21.století. Podle aktuálních galicijských společensko-jazykových studií se vypozorovalo, že dochází ke stále lepšímu a tolerantnějšímu chápání galicijštiny, že stále více lidí galicijštině rozumí a vnímá ji jako samostatný živý jazyk. Problém se objevuje v tom, že stále daleko méně lidí používá galicijštinu jako mateřský jazyk. ¹⁴⁾. Galicijský jazyk, Gallego, se vyučuje na všech úrovních, od základní školy po univerzitu. Zhruba třetina dětí v Portugalsku jsou vzdělávána na soukromých školách, mnoho z nich provozují katolické církve.

Podle našeho prvního respondenta Josého, galicijština v Portugalsku nemá skoro žádnou podporu. Po portugalštině je tam druhý nejpoužívanější jazyk angličtina, hlavně tedy na jihu Portugalska. On sám mluví portugalsky, anglicky, španělsky a francouzsky. Galicijský jazyk on nepoužívá, nepovažuje to za jazyk. „Něčemu sice rozumím, ale nemám potřebu se galicijštině hlouběji věnovat.“

„Já galicijsky nemluvím, ani doma s rodinou galicijsky nekomunikujeme, “ říká naše další respondentka Anna. Starší generace, jako jsou její rodiče, už používají jen portugalštinu. Podle ní není ani možnost naučit se galicijsky, jelikož školy výuku galicijštiny nepodporují. Ani si nikdy nevšimla, že by se někdo snažil podporovat galicijštinu v Portugalsku.

Třetí respondent Jorge, jako jeden z mála galicijský jazyk používá, ale velmi málo. Zastává názoru, že galicijština je v podstatě portugalština. „Nevidím u těchto jazyků nějaký zásadní rozdíl.“ Jeho rodiče nikdy galicijsky nemluvili, protože jsou z jiné oblasti. Myslí si, že galicijština je v Portugalsku podporována - podpora galicijštiny existuje v podobě přímého vlakového spojení mezi Portem a Vigem, které financovala Galície. Dále ví o škole, kde se údajně vyučuje galicijský jazyk.

Juana mluví portugalsky a francouzsky, ale galicijsky ne. Výuka galicijštiny je možná, dokonce přímo na její škole, kam chodí. I když tahle možnost je, ona galicijsky mluvit nechce. „Tato škola je jediná, která podporuje tento jazyk, jinak o žádných spolcích na podporu galicijštiny nevím.“

Gabriela zastupuje postoj hrdé Galicijky. Gabriela nyní žije v Itálii, ale deset let žila v Argentině a tvrdí, že galicijština tam má svoje postavení, ale je pravda, že mladší generace už ji tolik nepreferuje.V Argentině se nachází mnoho Galicijců a ona sama je stále se skupinou Galicijců v kontaktu. „Když se všichni spolu sejdeme, mluvíme galicijsky. V běžném životě používám ale i jiné jazyky. Nyní preferuji italštinu.“

Ke galicijské minorité se vyjádřila i respondentka zastupující nezávislý pohled. Její jméno je Adriana. Jediné znalosti, které o galicijské minoritě má, čerpá z dokumentu, který byl o Galicii. Jediný rozdíl, kterého si Adriana všimla je,že když člověk přijde jako Portugalec do Galicie, oni nechtějí, aby si se s nimi povídal španělsky, ale portugalsky. Jejich řeč je totiž mix mezi španělštinou a portugalštinou. Aspoň tedy pro ni, jako jazykového laika ze Slovenska.

I Mariá Jesús se vyjádřila k jazyku. „Galicijský jazyk je sladký a melancholický, jako jeho krajina i lidé.“ Její rodina žije v Galicii a používá galicijský jazyk. Její galicijská maminka, když jede do Madridu, mluví španělsky, ale když potká své známé, začne s nimi komunikovat galicijštinou. María rozumí, ale moc galicijštinu nepoužívá. Jen když je na prázdninách v Galicii a potká starou dámu, která umí jen galicijský jazyk, snaží se s ní komunikovat v tomto jazyce.

Tabulka 3: Aktuální užívání galicijského jazyka¹⁵⁾

Galicijci jsou národ sebevědomý a hrdý, odvozující svůj původ od Keltů – keltské legendy, rituály a obecně keltská mystika jsou tu dodnes velmi živé.Galicie, kdysi plnoprávné království, dnes autonomní oblast v severozápadním Španělsku. Z kulturního i jazykového hlediska patří Galicie spíš k Portugalsku než ke Španělsku. Galego- galicijština, kterou hovoří 86% obyvatel Galicie, byla předchůdcem moderní portugalštiny. Galicijský jazyk a galicijská kultura jsou neoddělitelně spjaty. Zažily svůj první zlatý věk v průběhu středověku, kdy galicijsko-portugalská lyrická poezie vzkvétala díky autorům jako je Meendinho, Martín Codax. Následkem připojení Galicie k zemím kastilské koruny nastal kulturní úpadek galicijštiny i galicijské literatury. Galicijská kultura se opět pozvedla až v 18. století zásluhou mnicha a učence Beníta Jeróníma Fejióa y Montenegra Rexurdimento. Obrození galicijské literatury v 19. století bylo způsobené napoleonskými válkami a ovlivněno romantickým hnutím. Toto obrození bylo španělskou vládou spíše potlačováno. Po 1. světové válce došlo ke vzniku galicijského avantgardního hnutí, které se více než předchozí generace inspirovalo středověkou galicijsko-portugalskou literaturou. ¹⁶⁾. Velký vliv na budoucnost literatury a kultury v Galicii měla Rosalia de Castro, nejlepší a největší mezinárodní básnířka, jejíž práce jsou známé po celém světě a byly předávány z generace na generaci. Ve 20. století bylo několik raných pokusů o normalizaci. ¹⁷⁾ Kulturní dědictví Galicie je charakteristické svou hojností, rozmanitostí a geografickým rozptýlením s bohatým přírodním dědictvím-může být považováno za jeden obrovský skanzen. Galicie je rodištěm významných osobností ze všech aspektů kultury, od umění, přes humanitní obory, stejně jako z oblasti vědeckého výzkumu, od dob haličských a portugalských trubadúrů ve středověku do období romantismu. V oblasti umění nejdůležitějším galicijským umělcem je bezpochyby mistr Mateo,12.století, tvůrce sloupů v katedrále Santiago. Ten je považován za jednoho z nejlepších světových příkladů románského umění.¹⁸⁾. Galicie se pyšní neocenitelným kulturním dědictvím, které je zaštiťováno odborem kultury, školství a univerzitním plánováním autonomní vlády, aby zaručila vytvoření pevných základů pro budoucnost galicijské kultury. K dosažení tohoto cíle je třeba úspěšně vyřešit tři problémy. Na jedné straně,ochrana a podpora sociálních hodnot galicijské kultury, vytvořit novou politiku na podporu a rozšiřování jejích uměleckých a kulturních projevů a za třetí, aby přišla podpora galicijské kultury i ze zahraničí s cílem zvýšit konkurenční schopnost kulturních odvětvích a přispět k profesionalizaci odvětví a posílit jeho mezinárodní projekce.¹⁹⁾ Galicijský folklór zahrnuje mnoho kouzel a rituálů spojených s různými fázemi a událostmi životního cyklu. Populární pověry jsou spojeny s katolicismem. Mají amulety a rituální předměty, aby zahnali zlé myšlenky. Nadpřirozené síly jsou připisovány různým bytostem, jasnovidcům a čarodějnicím. Populární je též rčení: Eu non creo nas bruxas, pero Habel-jako hainas! (Nevěřím v čarodějnice, ale oni existují!). Galicijci nosí moderní západní-styl oblečení. Jejich mírné, deštivé, přímořské podnebí vyžaduje poněkud více vrstev oblečení, než pouhé šaty, které nosí jejich sousedi na jihu, a to zejména v zimním období. Dřeváky jsou tradičním oděvem u venkovských obyvatel ve vnitrozemí regionu.

I přesto, že jsou Galicijci sebevědomý národ, naši respondenti tuto pýchu nesdílí. U jednoho z našich respondentů Josého je patrné, že se necítí jako Galicijec, jen jako Portugalec. Opustil své galicijské kořeny a stal se hrdým Portugalcem. Podle jeho odpovědí můžeme usoudit, že rozdíly mezi Galicijci a Portugalci obecně vnímá. „Podle mě jsou Portugalci vstřícnější k cizincům a jejich celkový postoj ke světu je vřelejší a přátelštější.“ Galicijské skupiny v Portugalsku nezná, nesetkává se s nimi a ani s nimi nevyhledává kontakt. Vyjádřil se nám také ke Galicii, jediné co by udělal je spojení severu Portugalska a Galicie, viděl by to jako příležitost pro obchodování.

Další respondentka Anna, nám potvrdila, že galicijská minorita se v Portugalsku dlouho neudrží. Poskytla nám sice pár informací o galicijských kořenech, ale podle odpovědí je jasné, že naše respondentka galicijskou minulost už zavrhla. Sami Galicijci se asimilují mezi Portugalce. Naše respondentka Juana se cítí jako Portugalka. „Historie Portugalska je pro mě zajímavější a zvyky s ní spojené pestřejší.“ Dále se nám vyjádřila ke galicijským skupinám v Portugalsku. Galicijská minorita tam má tak malý věhlas, že si ani na jedinou nevzpomněla, ani si neuvědomuje, že by se nějak s galicijskou minoritou setkávala. Nejsou prý výrazní ani nijak výrazně odlišní. Nad spojením Galicie a severního Portugalska už přemýšlela, chtěla by, ale jen tak, že by se Galicie integrovala do Portugalska. Rozdíl mezi severem Portugalska a Galicií jsou zvyky, jazyk, architektura.

Ani další respondent, Jorge, v sobě nemá galicijskou hrdost. Vnímá sám sebe už jen jako Portugalce. Tím, že má silnější pouto k Portugalsku, tak už ani nevěnuje pozornost galicijské minoritě, která v Portugalsku žije. Jorge ani nevnímá rozdíly mezi Galicijci v Portugalsku a Portugalci, ale zná jen Galicijce ve Španělsku. Rozdíly mezi Portugalci a Galicijci ve Španělsku existují, hlavně třeba v jídle. Nejedná se o velké rozdíly, ale třeba siesta je pojímána jinak. Španělé sedí po restauracích, Portugalci chodí na oběd domů. Ví, že existují galicijské skupiny Španělů, které se přestěhovaly přes hranice do Portugalska a naopak. Taky by chtěl, aby vznikla unie Galicie a Portugalska. Zastává názor, že by to bylo pro celek výhodnější, vznikla by z nich silnější unie.

Respondentka Juana se cítí také jako Portugalka. Nevnímá sama sebe jako Galicijku. Jediné galicijské skupiny, které zná jsou pouze hudební. Jinak se o Galicijce nezajímá a s žádnými se nesetkává. Rozdíly mezi Galicijci a Portugalci neregistruje, protože nezná žádného Galicijce.

Gabriela je pyšná na svůj původ. Nikdy nezavrhla své kořeny a stále o své kultuře hezky mluví. Potvrdila nám, že jsou pro ně důležité symboly a mystika. Dále si myslí, že nejsou ani velice výrazní, galicijská skupina není odlišná natolik, aby byli na první pohled rozeznatelní. „Galicijce zde nazýváme lidi se světlými vlasy a světlými oči, ale v Argentině se nachází mnoho přistěhovalců. Pokud tedy potkáte Galicijce nemůžete si být stoprocentně jisti, dokud si s nimi nepromluvíte.“ Ikdyž je to věčná cestovatelka, 10 let žila v Argentině a nyní se provdala do Itálie, stále věnuje pozornost Galícii. V době, kdy žila v Argentině, jí přišlo postavení minoritní skupiny Galicijců dobré. Nebyli nuceni k asimilaci a žili spokojeným životem. Mají svá práva a nejsou utlačováni.

Mariá Jesús cítí hluboký vztah ke galicijské kultuře. Je velmi hrdá, že je Galicijka. Nejdůležitější prvek, který definuje galicijskou identitu, je pocit, který je váže k zemi. Země mýtů, zemědělské práce a chovu dobytka (většinou krav). Eukalyptus, borovice a kaštanové lesy; údolí a řeky, pole s charakteristickou zelenou barvou a častými dešti. To přispívá k morriña (galicijské slovo, které znamená stesk po domově), když jste daleko od Galicie, ale tento stesk vám dává pocit, že máte Galicii ve svém srdci. Podle Maríi lidé mají silné pouto ke své zemi a vnímají silný stesk, když zemi opustí. Vnímají svou zemi jako součást sebe. U Galicijců je silná pracovní morálka, oběti a nepřekonatelná láska k rodině. Galicijci jsou velice šetřivý.

Rui, který pochází a bydlí v Portugalsku, nám na otázky týkající se galicijské minority odpověděl velmi prostě. „Nikdy jsem o Galicijcích neslyšel.“ Nezná žádné galicijské spolky a ani žádného Galicijce ve svém okolí. Poprvé se tedy o nich dozvěděl díky nám a této práci.

Přítomnost Keltů na severovýchodě poloostrova, konkrétně v Galicii, je doložena klasickými literárními prameny, lingvistickými studiemi, archeologickými nálezy železných a zlatých šperků a častou přítomností hradišť (castros) na galicijském území, kde jich je archeologicky zaznamenáno přes tři tisíce. Z klasických autorů se zejména Strabon a Plinius zmiňují o keltském obyvatelstvu v Galicii. Strabon uvádí až šedesát různých kmenů, které tvořily obyvatelstvo severovýchodu poloostrova, tzv. „celtici“. Básník Rufus Festus Avienus ve své „Ódě na moře“ ze 4. stol. před naším letopočtem zmiňuje keltský kmen Saefů jako vítěze nad domorodými obyvateli Galicie Oestrymny. Také v galicijských místních jménech nacházíme zdroj údajů, které svědčí o keltské přítomnosti. ²⁰⁾ Jména míst a vesnic v dnešní Galicii obsahují keltskou koncovku „briga“ (ekvivalent pro německý „burg“). Staří obyvatelé Galicie se nazývali „Brigantes“ a starý název města La Crona byl Brygantia (je zajímavé uvědomit si, že v Rakousku u jezera Konstance je město, které se nazývá Bregenz). Další hlavní galicijské město Lugo má stejný základ jako jméno keltského boha Luga a co se týče názvu Galicie, lingvistické studie ho spojují s latinským jménem „gallus“, kterým Římané označují keltské národy.V každém případě musíme zdůraznit, že lidé, kteří mají zájem poznat keltskou minulost Galicie tak, jak ji známe z archeologických údajů, by měli navštívit četné kulturní památky, které se nacházejí na celém území Galicie.²¹⁾

Respondent José se za Kelta nepovažuje. „Nepřijde mi, že by Galicijci měli něco společného s Kelty. Neposlouchám keltskou hudbu, neznám tradice a ani mě nikdy nenapsadlo se o keltské kořeny zajímat.“ Stejně je na tom i s mytologii a s čarodějnicemi. Myslí si, že o Keltech vědí více jen lidé, kteří je studují. On se zatím nesetkal v Portugalsku s někým, kdo by se považoval za Kelta.

Respondentka Juana je na tom stejně jako José. „Rozhodně neodvozuji svůj původ od Keltů.“ Nevidí žádné prvky, které by ji mohly spojovat s Kelty. Keltskou hudbu také neposlouchá a nikdy se nezajímala o keltskou mytologii, ani nezná žádné zvyky.

Respondentka Anna je na tom jinak. Necítí se jako Kelt, ale jediné, co ji spojuje s Kelty, je keltská hudba, jako například nejznámější dudy. „Keltské tradice nedodržuji a ani o nich moc informací nemám. Považuji to spíše za prvek Galicie, ne Portugalska.“ A jak je vidět Anna se nevěnuje ani galicijské kultuře, i když z ní pochází, ani o keltskou kulturu. Jediné co o Keltech ví, že mají svůj nápoj Queimadu. Dále co se týče mytologie, na žádné čarodějnice nevěří, ale má ve svém okolí lidi, kteří věří a dělají rituály na svou ochranu.

Jorge se také necítí jako Kelt. „Nevnímám žádnou spojitost s Kelty, ale občas poslouchám keltskou muziku, třeba dudy, které jsou v této oblasti hodně rozšířené.“ Samozřejmě o keltských tradicích něco ví, ale nesouhlasí s tím, že by Galicijci odvozovali svůj původ od Keltů, nebo se aspoň s takovými Galicijci nesetkal. Keltské tradice existují hlavně v okolí portugalských Castros, například zná typický nápoj „Queimada“. Z keltské mytologie si nic nepamatuje, ale učil se to ve škole.

Na spojeni s Kelty má Gabriela stejný názor jako ostatní respondenti. Sice má ráda dudy, které patří do keltské kultury, ale nemyslí si, že by tím byla galicijská kultura nějak ovlivněna. Ví, že Galície je plná keltských prvků, ale myslí si, že Galicijce to nepoznamenalo natolik, aby připisovali svůj původ právě jim. Ona se určitě nepovažuje za Keltku.

María Jesús si myslí, že ano. „Podle mě mají v sobě Galicijci keltské prvky, ale já se sama za Keltku nepovažuji.“ Je to vidět například na pevnostech, které dodnes v Galícii stojí a starých rituálech.

Galicijci jsou také známí pro svou hudbu. Od roku 1970, folková skupina Milladoiro vedla k oživení galicijské hudby. Po celém světě hrála své inovativní verze tradičních galicijských písní. Tato folková skupina byla následována desítkami skupin, jako jsou Luar Na Lubre, kteří dosáhli značného mezinárodního věhlasu. Druhá generace přišla v roce 1990, s vysoce talentovanými umělci, kteří jsou dnes pevně konsolidováni na hudební scéně, jako je Carlos Núñez, Xosé Manuel Budino. Pokud jde o klasickou hudbu, Galicijci mají dva orchestry-the Galician Symphonic a the Galician Royal Philharmonic. Pořádají také četné koncerty ve Španělsku a v zahraničí. Galicijci také hostují na dvou prestižních hudebních akcích - Opera Festival a Mozart Festival.²²⁾

Na jednom z mála se shodli všichni respondenti. Galicijská kultura je známá díky hudbě. Pokud se Portugalce zeptáte, jestli zná nějakou galicijskou skupina v Portugalsku, odpoví, že znají pouze hudební skupiny, které rádi poslouchají. „Já přímo miluji kapelu Luar na Lubre z Galicie,“ říká respondentka Adriana.

Gabriela ráda poslouchá původní folkovou skupinu Milladoiro. Velice úspěšná skupina, která proslavila Galícii. Také navštěvuje hudební akce, jako je Opera Festival a Mozart Festival.

Keltské dudy ²³⁾

Galicijská kuchyně je jednou z hlavních turistických atrakcí v Galicii. Galicijci totiž z nedostatku pracovních příležitostí odcházeli za obživou do jiných oblastí a všude, kam přišli, šířili své kulinářské umění. Proto je v zemi tolik galicijských restaurací. Výborné pochoutky z tohoto regionu mají vysokou kvalitu a velká je i rozmanitost místních produktů používaných při přípravě pokrmů. Zemědělské a mořské produkty jsou jedinečné svými vlastnostmi a kvalitou. Kromě toho nelze zapomínat, že jedním z hlavních pilířů galicijské kuchyně je profesionalita odborníků. Galicijští kuchaři se nacházejí po celém světě. Význam gastronomie se projevuje na více než 300 gastronomických slavnostech, které se konají v Galicii v průběhu celého roku. Velmi oblíbeným pokrmem je pulpo a feira, chobotnice po trhovecku. Je to lidové jídlo, které dostanete nejen v restauracích, ale jak naznačuje jeho název, především na trzích či poutích. Dalším oblíbeným a typickým jídlem je lacón con grelos, vařená vepřová nožička s mladými řepnými listy. Obě suroviny se vaří společně a pak se podávají s teplými klobáskami a vařenými brambory. V tradičně deštivém a chladném galicijském počasí přijde vždy vhod caldo gallego, silný vývar, jehož základními složkami jsou zelí, fazole a brambory. Zvláštním a typickým druhem zeleniny jsou pimientos de Padrón (papričky z Padrónu). Tuhle krajovou lahůdku vám nabídnou nejen v obci Padrón, ale v každém galicijském baru. Tradičním zákuskem je mandlová tarta de Santiago, koláč svatého Jakuba. Tento moučník, pojmenovaný po neméně tradičním patronovi Španělska. ²⁴⁾

Nejdůležitější pro galicijskou kulturu je kuchyň. Je velice slavná, uznávaná a chutná. Respondentka Gabriela miluje galicijskou kuchyň, je prý něčím zvláštní a jedinečná. Všem jí doporučuje. Například chobotnice pulpo a feira je pro ní symbolem galicijské kuchyně.

Pulpo a feira ²⁵⁾ silný vývar- caldo gallego ²⁶⁾ tarta de santiago ²⁷⁾

Křesťanství přichází do Galicie jako součást římské říše, takže jako všude jinde v říši bylo zavedeno jako státní náboženství v roce 391 císařem Theodosiem I. Právě ukotvení křesťanství v Galicii předznamenalo (na evropské poměry) velmi brzké založení království v roce 410. Galicie zůstává dodnes velmi silně katolickou zemí. První galicijský král, Hermeric, ustanovil jako hlavní město Galicie Bracaru Augustu, dnešní Bragu (nalézá se v severním Portugalsku), jde o významné katolické poutní místo.Portugalsko je silně nábožensky založená země, k římskokatolické církvi se hlásí více než 80 % obyvatelstva. Ženy mají tendenci být více nábožensky založení, než jsou muži. V Galicii i v severním Portugalsku se nacházejí četné kostely, svatyně, kláštery a další místa náboženského významu. Nejpozoruhodnější je slavná katedrála v Santiagu de Compostela v provincii La Coruña. Santiago je jedním z největších světových poutních svatyní od středověku. Podle místní legendy, pastýř objevil v Santiagu ostatky svatého Jakuba. Že ústřední roli v galicijské kultuře hraje katolicismus, dokazují vysoké kamenné kříže tzv. cruceiros. Dnes navštěvuje kostely už jen pouhá třetina věřících, ale důležitým náboženským zvykem stále zůstávají poutě. Tisíce lidí se každoročně vydávají do města Fátima, kde údajně došlo na počátku 20. století k sérii zjevení Panny Marie.

Respondent Jorge vyznává katolickou víru. „Kostel navštěvuji jednou až dvakrát do měsíce a moje dítě studuje na katolické škole.“
Respondentky Juana, Anna a Gabriela jsou též katoličky a do kostela chodí pravidelně. Respondent José se také hlásí ke katolické víře, ale kostel nenavštěvuje. María Jesús je katolička, ale nedodržuje to striktně.

Kromě toho, že slaví festivaly různých svatých, slaví i hlavní svátky křesťanského kalendáře. Noční slavnosti zvané verbenas se konají v předvečer náboženských svátků. Mnoho Galicijců se také účastní poutí, které se nazývají romer'as. K světským svátkům patří „vylodění Vikingů“ na Catoira. Tento svátek připomíná útok Vikingského loďstva v desátém století. S Portugalci pojí Galicijce námořnická tradice, stejné melancholické písně toužící po domově. Stejně jako Portugalci jsou Galicijci považováni za sentimentální národ. Přesto však Galicie nikdy součástí Portugalska nebyla. Galicie má s Portugalskem také společné špýchary. Špýchary-špejchary jsou sýpky sloužící k uložení obilí a kukuřice. Jsou to zvláštní žulové nebo dřevěné stavby umístěné na pilotech. Některé dosahují délky i několika desítek metrů. Najdeme je téměř v každé vesnici v Galicii i v sousední portugalské provincii Minho. Nejznámější galicijské svátky jsou slavnost vína oblasti Ribeiro, která se koná na konci dubna v územní části Orense. Odchyt divokých koní ve Viveiro v Lugu a Pontevedře, při němž se odchytávají, počítají a značkují převážně hříbata, je slavností, která spadá na začátek července. Slavnost vína v oblasti Albariňo, Cambados v Pontevedře se koná 30.července. Vikingská pouť připadá na druhou srpnovou neděli v Catoiře v Pontevedře. Slavnost chobotnic (Fiesta del pulpo), v Carbaliňu v oblasti Pontevedra můžeme oslavit 13.8. 3. - 12. 10. se koná Slavnost mořských plodů (Fiesta de la Exaltación del Marisco), v Grove v Pontevedře.²⁸⁾

Gabriela udržuje různé tradice a slaví galicijské svátky. „Každoročně slavím 15. srpen, svátek Nanebevzetí Panny Marie. Je to velmi důležitý den v katolickém náboženství-je to hlavní svátek Panny Marie, matky Ježíše Krista. Dále ještě slavím den nezávislosti 25. června, připomínám si tím své galicijské kořeny.“ Jednou se účastnila i slavností vína v oblasti Albariňo a slavností chobotnic, jelikož galicijský způsob přípravy jídla miluje a víno taktéž.

María Jesús se i v Argentině snaží udržovat některé obřady. K tradicím má kladný vztah, má je ráda, protože mají staromódní ráz.

Cílem této práce je zjistit univerzální obraz galicijské kultury, postavení galicijské minority v severním Portugalsku, Brazílii a Argentině. Dále také postoj původních obyvatel k dané minoritě a to, jak sami sebe Galicijci v těchto zemích vnímají. Samotná galicijská kultura je tvořena mýty, symboly a vírou v čarodějnice a jasnovidce. Charakteristickým znakem Galicijců je jejich láska k zemi a hrdost svého původu, jak také potvrzují výpovědi některých respondentů (Mariá Jesús, Gabriela).
Knihy uvádějí, že Galicijci odvozují svůj původ od Keltů. Galicijská kultura má v sobě tedy i keltské prvky, a to zejména hudbu zahrnující dudy. Obecně je hudba významným prvkem Galicijců, jež proslavují hudební skupiny. Pokud se v Portugalsku zeptáte na galicijskou minoritu, lidé si vzpomenou jen na galicijské hudební skupiny, což dokazuje i výzkum v této práci. Z odpovědí respondentů ale vyplývá, že Galicijci svůj původ od Keltů neodvozují. Sice keltské prvky do galicijské kultury pronikly, například již zmíněné dudy, také názvy ulic a další drobnosti, ale jinak se Galicijci Kelty být necítí. Samozřejmě, že o keltské kultuře něco vědí, ale hlouběji se o ni nezajímají. Nikdo z respondentů tak nemůže říci, že by se cítil být Keltem.
Galicijci jsou také známí především díky své výborné kuchyni. Ta obsahuje chutné recepty, které si lidé oblíbili po celém světě. I většina svátků či festivalů je věnována právě jídlu. Galicijci v severním Portugalsku nejsou výrazní a odlišní, nosí oblečení typické pro celou Evropu. Ani vzhled neurčuje jejich odlišnost. Trošku jiné je to v Brazílii a Argentině. Tam respondenti tvrdí, že Galicijci jsou odlišní - měli byste je tedy poznat na první pohled. Většinou jsou to lidé se světlými vlasy a světlými oči. Co se týče náboženství, to mají s Portugalskem společné.
Co se týče jazyka, je galicijština stále živý jazyk, ale mladší generace dávají přednost jiným jazykům a galicijština jde do pozadí. Někteří z respondentů galicijštinu stále používají, ale minimálně.
Výrazný rozdíl mezi Galicijci v Portugalsku, Brazílii a Argentině je v počtu. V Argentině se nachází mnohonásobně větší počet Galicijců. Dvě respondentky žijící v Argentině vyjádřily svou hrdost a příslušnost ke galicijské kultuře. Neustále v sobě mají galicijské prvky, a i když žijí v Argentině, stále myslí na svou rodnou zem. Tímto se ukázalo, že v Argentině je větší šance setkat se s Galicijcem, jelikož je zde tato minorita výraznější, na rozdíl od Portugalska, kde se Galicijci asimilují.
Z této práce je patrné, že tedy dobrovolná asimilace galicijské minority je snazší díky malým odlišnostem mezi těmito národy. Portugalci tak ani nemají možnost sledovat odlišnost této minority. Galicijci mají rádi portugalskou kulturu a zvyky a cítí se být spíše Portugalci, než Galicijci. Tato minorita se tedy v severním Portugalsku ztrácí.

Knižní zdroje

DUNNE, Edited and translated by = edición e tradución de Jonathan. Anthology of Galician literature: (1981-2011) = Antoloxía da literatura galega: (1981-2011). Santiago de Compostela : Xunta de Galicia [etc.], 2012. ISBN 978-849-9144-306.

ELLIS, P.B. Keltové - První tisíciletí keltských dějin; 1000 př.Kr.-51 po Kr.. Praha: Brána, 1996.

MIGUÉLEZ-CARBALLEIRA, Helena. Galicia, a sentimental nation: gender, culture and politics. Cardiff: University of Wales Press, 2013, ISBN 07-083-2654-4.

FILIP, J. Keltská civilizace a její dědictví. Praha: Academia, 1996. 206 s.

SARRAMONE, Alberto. Los abuelos gallegos en América: history and fantasy in Habsburg political culture. Buenos Aires, Argentina: Editorial Biblos Azul, 2002. ISBN 978-987-9435-007.

WOLFF, Larry. The idea of Galicia: history and fantasy in Habsburg political culture. Stanford, Calif.: Stanford University Press, 2010. ISBN 978-080-4762-670

Internetové zdroje

The traditional music of Galicia.[online]. Galicia guide, 2005.[cit. 19. 6. 2014]. Dostupné z http://www.galiciaguide.com/Galicias-music.html

PEREIRO, Xerardo a Manuel VILAR. Ethnographic museums and essentialist representations of Galician identity. International Journal of Iberian Studies. 2008, s. 87-108. Dostupnost také přes databázi EBSCO

ROSEMAN, Sharon R a Wayne FIFE. Souvenirs and cultural politics in Santiago de Compostela. International Journal of Iberian Studies. 2008, roč. 21, č. 2, s. 109-130. Dostupnost také přes databázi EBSCO

TERRA-SAN. MLSOTNÍK: S vařečkou Andymu v patách – 9. Galicijci. [online]. Naszviretnik.net, 2011. [cit. 19. 6. 2014]. Dostupné z:http://naszviretnik.net/2011/03/11/mlsotnik-s-vareckou-andymu-v-patach-%E2%80%93-9-galicijci-1/

VALENTINE, Eugene; VALENTINE, Kristin. „Galicians.“ [online]. Encyclopedia of World Cultures. 1996. [cit. 19. 6. 2014]. Dostupné z:http://www.encyclopedia.com/topic/Galicians.aspx

XERAL, Básica. Léxislación: Lei 3/1983, do 15 de xuño de Normalización Lingüística. [online]. Galego.org, [cit. 19. 6. 2014]. Dostupné z:http://galego.org/lexislacion/xbasica/lei3-83.html

MIGUÉLEZ-CARBALLEIRA, H. Alternative Values: From the National to the Sentimental in the Redrawing of Galician Literary History. Bulletin of Hispanic Studies. Liverpool University Press, 2009. Dostupné také z: http://muse.jhu.edu/journals/bhs/summary/v086/86.2.carballeira01.html 

Počet shlédnutí: 142