Forst, Martinovský, Oličová, Bednářová, Liprtová. Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2013. http://www.hks.re/wiki/krymsti_tatari_na_krymu

Tataři jsou velmi početná a díky své historii významná turkická skupina. V různých zemích je Tatar považován různě. V západní Evropě pojem Tatar vyzní spíše hanlivě, ale v Asii je to označení vzdělaného člověka. Tataři jsou považováni za vzdělané lidi díky tomu, že mluví plynule několika jazyky, a proto kdykoliv někam přijdou, nemají problém se domluvit. Tuto menšinu je možné najít v Turecku, na Ukrajině, Kazachstánu, Uzbekistánu, Litvě a v neposlední řadě i v Tatarstánu, který je autonomní republikou v Rusku. Tato práce se zaměří pouze na Tatary žijící na ukrajinském Krymu (situován u Černého a Azovského moře) a přiblížení právě těchto Tatarů. Konkrétněji se práce orientuje na problematiku vnímání této minority většinovou společností, dále zohlední otázku udržování vlastní specifické kultury, jazyka a jejich celkové situace. Na tyto otázky práce odpoví nebo alespoň navede na další výzkumnou cestu.

Cílem této práce zdokumentovat, jaký je život a životní úroveň Krymských Tatarů, kteří se vrátili na Krym. Jelikož by takto položená výzkumná otázka byla moc široká, bylo v rámci této problematiky vytvořeno několik upřesnujících podotázek.
Práce si tedy klade za cíl seznámit čtenáře s tím, kdo Tataři jsou a kde jse vzali. Dále se bude zabývat historií Tatarů, aby bylo možné si uvědomit spojistosti v událostech. Práce se konkrétněji zaměří na nejstěžejnější body tatarského života a tím jest odsun z Krymu, život v Uzbekistánu a návrat na Krym. Dalším ukolem je zjistit, jak probíhá asimilace a přijímání do post-sovětské krymské společnosti a jak při tom zvládají udržovat svoji speficikou kulturu, jazyk a školství.

Tatarská národní vlajka. Zdroj: Obrázek z osobní sbírky autora

První pohled na Tatary je z The Christian Science Monitor od autora: Laryssa Chomiak ¹⁾, což by se dalo přeložit jako obraz křesťanské vědy. Článek se zabývá extrémním násilím, se kterým se Tataři v minulosti setkali. Dále se zaměřuje na jejich deportaci a návrat. zabývá se spíše politickou stránkou věci. Článek končí nenásilnými projevy nesouhlasu Tatarů a větou, že nenásilné protesty by se měli užívat i v jiných konfilktních zónách.

Druhý pohled na tatarské obyvatelstvo je z knihy The Crimean Tatars. The Diaspora Experience and the Forging of a Nation - Brian Glyn Williams se zabývá celkovou historií Tatarů na Krymu. Prvním článkem je tedy úplný vznik etnika a postupně po časové linii se dostáváme až do návratu deportovaných Tatarů. Poslední kapitola je psána formou terénního výzkumu. Výzkum popsal způsob přežívání Tatarů v době, kdy je nikdo nepřijímal. Výzkum dospěl k tomu, že díky obrovské snaze tatarských vůdců se tatarská národnost stále daří udržovat i přes veškeré problémy, kterými si jako národ prošli. Článek, jak už bylo psáno, je velice obsáhlý a poskytuje celkový pohled do tatarské minulosti na Krymu. ²⁾

Třetím pohledem je spíše shrnutí Tatarů na Krymu z UNPO (Unrepresented Nations and Peoples Organization, což je organizace, která si dává za úkol zajištovat stejná práva pro menšiny, které nemají vlastní vládu v zemi, kde žijí) . Kromě obecností, jako populace, náboženství, jazyk, atd., je zde i uveden celkový přehled, politická situace, historické pozadí, kulturní pohled a prostředí, 3 současné otázky ze „života“ Tatarů a pár slov i o členství v UNPO. K základnímu seznámení s Tatary je to vhodný zdroj, který pokrývá více méně obecný život Tatarů statistickým pohledem.³⁾

Poslední vybraný článek je od Jana Pargače (Krymští Tataři: etnická konsolidace, destrukce a hledání budoucnosti) ⁴⁾, zabývá se celkovou historií, jako v druhém článku, avšak nedostává se k detailům. Kromě obecného úvodu začíná článek historickým vznikem Tatarů. Přes začátek nadvlády Rusů se dostává k nejširšímu tématu článku, a to k před-deportační situaci, samotné okolnosti ohledně deportace a po-deportační situaci Tatarů. Dále článek pokračuje návratem na Krym a aktivity Tatarů k znovuzískání postavení ve společnosti.⁵⁾

Všechny, kromě třetího článku, popisují nezaujatým pohledem tatarskou historii a docházejí k pohledu, že tatarská menšina byla v podstatě genocidována a nebyly/nejsou dodržována její práva. Třetí článek pak popisuje menšinu spíše z novodobého pohledu, avšak se také zmiňuje o historii, jen ne takovou měrou.

Z metodologického hlediska byla použita pouze metoda kvalitativní. Použili jsme kvalitativní metody výzkumu, protože díky těmto metodám jsme se mohli dostat mnohem hlouběji a zjistit tak, co Tataři zažívali při odsunu a návratu na Krym. Dalším důvodem upřednostnění kvalitativního přístupu bylo získání detailnějších informací o Tatarech.

Jako technika sběru dat bylo zvoleno nestandardizované interview, které probíhá jako rozhovor s jedním respondentem bez předem určených otázek nebo směru. Tento druh rozhovoru byl proveden s:

• krymským starostou oblasti Bilohirsk,

• podnikatelem v terciálním průmyslu,

• imámy,

Jako další druh rozhovoru byl použit tzv. Focus group. Jedná se o techniku sběru dat, při které diskutuje o jednom tématu větší skupina respondentů a tím pádem se doplňují v odpovědích a předávají lepší obraz o daném problému. Zpravidla je diskuse moderována jednim z výzkumníků.

• matkou typické rodiny a s přáteli Tatarů.

Další užitou kvalitativní metodou se stalo nezúčastněné, nestandardizované pozorování při kterém výzkumníci pozorují objekty výzkumu z vnějšku a nevžívají se do objektu zájmu. Při pozorování byl kladen důraz na rozlišování rozdílných návyků Tatarů a ostatních lidí.

Při návštěvě Tatarů na Krymu, jsme se snažili pohlížet na tatarský způsob života, kulturu a věci objektivně pro získání většího nadhledu. Díky tomu mají určitě větší jistotu, že před námi Tataři netajili různé věci. Navštívili jsme mešity, školy a historické pozůstatky po Tatarech.

Jeden den jsme prožili s rodinou Tatarů a díky tomu získali větší pochopení jejich stylu života. Vstřebali jsme, jak vypadá běžná tatarská vesnice, způsob obživy (typ jídel), domy a vše ostatní z pohledu samotných Tatarů.
Dále jsme s Tatary provedli několik rozhovorů, u kterých hlavně šlo o hluboké pochopení tatarské mentality a toho, co si prožili. Provedli jsme několik druhů rozhovorů, tak abychom dokázali pokrýt, co nejvíce názorů a postojů.
Focus group - neboli skupinová diskuse zaměřená na téma, jak vypadal návrat na Krym a první léta ve své rodné zemi. Při rozhovoru jsme se nejprve představili skupině Tatarů, a proč jsme je navštívili. Rozhovor probíhal v přátelském duchu. Po seznámení jsme se Tatarů ptali, jak se jim daří v dnešní době a pak jsme plynule přešli k otázkám o návratu a odsunu na Krym. Tataři se nás také hodně vyptávali na 68 a 89 rok. Měli jsme pocit, že oni nás brali jako národ, který má podobnou historii jako oni.

Hned první den při příjezdu do Simferopolu jsme šli sbírat dokumenty a různé materiály o Tatarech. Navštívili jsme několik mešit , kde jsme udělali první nestandardizované interview se správcem mešity. V ten samý den jsme šli navštívit muzeum Etnických minorit Krymu. V muzeu měli zavřeno. Za první den jsme měli tedy jeden rozhovor a domluvenou schůzku na další den.

Na domluvené schůzce jsme se sešli s imámem (Nimezi). Bavili jsme se o stavu víry, jak na tom jsou Tataři s právy na víru. Díky znalostem ze školního kurzu Geografie náboženství nenastalo žádné faux pas. V ten samý den jsme vyjeli sbírat data do tatarských vesnic. Ve městě Bilohirsk jsme se setkali s Rusy, kterých jsme se ptali jaký mají názor na Tatary, jaké je s nimi soužití a jestli se navzájem respektují. Další rozhovor proběhl s tatarským starostou okresu Bilohirsk Mustafou Asabou. Den na to jsme zajeli na prohlídku škol. V jedné z vybraných škol jsme udělali interview s ředitelkou. Byli jsme taky v nábožensky zaměřených školách pouze pro chlapce.
Ve zbývajících dnech jsme pobyli u tatarské rodiny, kde proběhlo focus group interview o víře, historii, současnosti a budoucnosti. Potom byl realizován přejezd do Uskutu - tatarské vesnice u pobřeží. Rozhovory s Tatary probíhali jednotlivě. Nakonec jsme udělali rozhovor s Asanem Ukrumetem (úspěšný tatarský podnikatel) a těsně před odjezdem z hlavního města jsme zavítali na mši v mešitě.

* délka rozhovoru je přibližná

Upřesnění míst výzkumu tatarské menšiny. Zdroj: Google maps - zpracováno autory práce

Hlavním cílem této části práce je představit čtenáři svůj příspěvek k výzkumu Krymských Tatarů. Čtenář by se zde měl dozvědět základní informace o hlavních aspektech krymsko-tatarské kultury.

V této podkapitole nahlédneme pod pokličku historie Krymu, díky které lze mít lepší představu o tom, proč mají všichni o Krym tak vysoký zájem. Což je jeden z důvodů odvěkých nešvarů mezi Carskou Rusí a Krymskými Tatary.

Krym je poloostrov, který leží na jihu Ukrajiny a na severu Černého moře.

Na Krymu se během jeho historie vystřídalo velké množství civilizací. Díky jeho obchodně-válečně strategickému posazení v Černém moři Krym vzbuzoval zájem mnohých civilizací z řad těch historicky nejvýznamnějších. Mezi nejstarší obyvatele Krymu patří divoké kmeny Taurů a Skythů. Krym byl hlavní tepnou obchodů vedených přes Černé moře. Byl pomyslnou křižovatkou mezi dálným východem a východní Evropou. Kdo ovládal Krym, ovládal obchod přes Černé moře. Navíc Krym se nabízel jako velmi úrodná oblast. Na severu Krymu také bylo mnoho ložisek železa. Díky tomu všemu se Krym stával častým terčem vln osidlování.
V 7. století před naším letopočtem začali Krym kolonizovat Řekové, kteří založili město Chersonésos. Krym postupně přešel pod nadvládu Římanů, Hunů, Byzantské říše, Mongolské říše, Osmanského chanátu, Tatarů a Ruska, pod kterou zůstal až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Během celého období, kdy vládli na Krymu Tataři, se neustále konaly nájezdy na Carskou Rus. Tataři mají velmi bohatou historii, která by vydala na další samotstatnou práci.

I proto dnes na Krymu, který má 2 miliony obyvatel, žijí převážně Rusové. Hlavním městem Krymské autonomní republiky, která patří k Ukrajině, je Simferopol. ⁶⁾

Mapa s polohou Krymského poloostrova. Zdroj: Google Maps, Inc.

Na krymském území se pohybovaly rozličné skupiny Tatarů. Lepší představu o různých skupinách poskytne následující rozdělení podle Wikipedie (zdroje, ze kterých bylo čerpáno, jsou sepsány na webové stránce v sekci Bibliografie) ⁷⁾

Krymští Tataři se dělí do tří dílčích etnických podskupin:

• stepní (степняки) neboli Nogajové (neplést s Nogajci, což je jiné etnikum) – çöllüler, noğaylar,
• horští (Tatové) – tatlar (neplést s kavkazskými Taty),
• obyvatelé jižního pobřeží neboli Jalybojlové – yalıboylular, Južnoberežcy (южнобережцы).

Nogajové žili ve stepi (krymskotatarsky çöl) severně od linie Nikolajevka-Gvardějskoje-Feodosija. Hlavní část v etnogenezi této skupiny tvořili západní Kipčakové (Polovci, Kumáni), východní Kipčáci a Nogajci (od nich dostali název Nogajové) - uvedené skupiny pochází z velké většiny ze střední Asie. Rasově jsou Nogajové europoidní s mongoloidními prvky (~ 20%) ⁸⁾. Dialekt patří do kypčacké skupiny turkických jazyků

Během emigrace krymských Tatarů v 18.–19. století byla velká část stepního Krymu prakticky zbavena původního obyvatelstva.

Proslulý učenec, spisovatel a výzkumník Krymu z 19. století, E. L. Markov ⁹⁾, napsal, že „pouze Tataři znali tajemství vedení vody, chovu hospodářských zvířat a vytváření sadů v takových místech, kde nemohli hospodařit ani Němci nebo Bulhaři. Stovky tisíc čestných a trpělivých rukou přestalo hospodařit. Stáda velbloudů téměř zmizela, kde se dříve páslo třicet stád ovcí, tam zůstalo jedno, kde byly kašny, jsou vyschlá koryta, kde stála obydlená průmyslová vesnice je nyní pustina… Projeďte například Evpatorijský kraj a pomyslíte si, že cestujete podél pobřeží Mrtvého moře.“

Během „zlatého věku“ krymských Tatarů, byl v krymském chanátu považován za literární jazyk zděděný od Zlaté hordy z kypčacko-polovecké podskupiny turkických jazyků.

Tatové žili do deportace v horách (krymskotat. dağlar) a v podhorských oblastech nebo vrchovinách (krymskotat. orta yolaq), tedy na sever od pobřežních Tatarů a na jih od stepních Tatarů. Na jejich etnogenezi se podílely téměř všechny národy a kmeny, které kdy žili na Krymu. Tedy Taurové, Skythové, Sarmati a Alani, Avaři, Gótové, Řekové, Čerkesové, Bulhaři, Chazaři, Pečeněgové a západní Kipčaci (známí z evropských zdrojů jako Kumáni; v ruštině jako Polovci). Zvláště důležitá je v procesu etnogeneze role Řeků a Kipčaků. Od Kipčaků zdědili Tatové jazyk a od Řeků a Gótů materiální kulturu. Především Gótové se podíleli na etnogenezi obyvatel západní horské oblasti Krymu (Bachčisarajskij okres). Typ domů, které byly postaveny Crimean Tatars v horských vesnicích v regionu před deportací, někteří badatelé považují za gótské ¹⁰⁾. Je třeba poznamenat, že údaje o etnogenezi Tatů jsou do jisté míry zevšeobecněné, protože lidé v téměř každé vesnici v horské oblasti měli do deportace své vlastní charakteristiky, a byl na nich patrný vliv různých národů. Rasově jsou Tatové blízcí zástupcům národů střední a východní Evropy a částečně Kavkazanům. Tatský dialekt má prvky jak kypčacké, tak i oguzské jazykové podskupiny a je tedy přechodný mezi dialekty obyvatel jižního pobřeží a stepí. Tento dialekt se stal základem moderního literárního tatarského jazyka.

Před deportací žili Jalybojlové na jižním pobřeží Krymu (krymskotat. Yali boyu) – v úzkém pásmu 2-6 km, táhnoucí se podél pobřeží od Balakalavy na západě až k Feodosii na východě. V etnogenezi této skupiny sehráli hlavní roli Řekové, Gótové, maloasijští Turci a Čerkesové. V žilách obyvatel východní části jižního pobřeží také koluje krev Italů (Janovanů). Obyvatelé mnoha vesnic na jižním pobřeží až do deportace zachovávali prvky křesťanských obřadů od svých řeckých předků. Rasově patří většina Jalybojlů k jihoevropské (středozemní) rase (podobní Turkům, Řekům, Italům, atd.). Nicméně i v této skupině jsou někteří zástupci se silnými rysy nordické rasy (světlá kůže, blond vlasy, modré oči). Například obyvatelé vesnice Kučuk-Lambat (Kiparisnoje) / Кучук-Ламбат (Кипарисное) a Arpat (Zelenogorje) / Арпат (Зеленогорье) patřili právě k tomuto typu. Jalybojlové se velmi zřídka označují jako Tataři (a nelíbí se jim ani srovnávání s nimi). Nářečí patří k oguzské skupině turkických jazyků, je velmi blízké k turečtině. Slovní zásoba tohoto dialektu obsahuje mnoho řeckých a některé italské výpůjčky. Starý krymskotatarský literární jazyk, vytvořený Ismailem Gasprinským (turecký myslitel - 1851–1914 ¹¹⁾ ) byl založen na tomto dialektu.

Až do roku 1944 se tyto subetnické skupiny krymských Tatarů prakticky mezi sebou nemísily, ale deportace zničila tradiční oblasti osídlení a za posledních 60 let se velmi silně projevil proces mísení skupin do jediné entity. Hranice mezi nimi jsou dnes značně neostré, protože je velký počet rodin, kde manželé patří do různých subetnických skupin. Vzhledem k tomu, že po návratu krymských Tatarů na Krym se z mnoha důvodů, především kvůli odporu místních orgánů, nemohli usadit v jejich bývalých místech, kde tradičně žili, proces mísení pokračuje. Před druhou světovou válkou bylo z krymských Tatarů žijících na Krymu asi 30 % pobřežních, asi 20 % stepních a asi 50 % horských (Tatů).

Počty Tatarů podle sčítání obyvatel z roku 2001 (podle rodného jazyka) ¹²⁾

Podíl tatarského osídlení na Krymu

1939	2001

vysvětlivka - čím tmavší barva, tím hustěji obydleno - zdroj: Krymský statistický úřad.

Krymští Tataři jsou národ turkického původu, obývající především Krymský poloostrov. Hovoří krymskou tatarštinou. Mají společný původ s Tatary, v jejich etnogenezi však hrála důležitou roli další etnika, zejména Polovci, Pečeněhové, Skythové či Krymští Gótové. Počet příslušníků činí přes 500 000 osob, někdy však bývají uváděny až 2 milióny. ¹³⁾

Krymští Tataři začali osidlovat Krym ve 12. století. Po rozpadu Zlaté hordy, což je bývalá mongolská říše založená Čingischánem, založili roku 1443 Krymský chanát, jenž se již v roce 1475 stal závislým na Osmanské říši. Osmanský chanát, ovládaný z Bachčisaraje dynastií Girejů, podnikal četné nájezdy na Rus, roku 1521 krymská vojska dokonce obléhala Moskvu. Při dalším nájezdu roku 1571 byla Moskva krymskými Tatary vypálena a mnoho tisíc obyvatel odvlečeno do otroctví. Poté, co si Moskevská Rus podmanila ostatní tatarské chanáty, zůstal Krym posledním tatarským státem. Krym byl pod ochranou osmanského sultána, ten si z Krymu odváděl nejobávanější bojovníky svého vojska.
Krymští Tataři a Nogajci podnikali téměř každý rok loupeživé nájezdy, při kterých byla vylidněna téměř celá jižní a východní Ukrajina. Někteří historici odhadují, že při nájezdech obávané krymsko-tatarské jízdy mezi 15. a 18. stoletím byly odvlečeny a prodány do otroctví v Osmanské říši až 3 miliony lidí, především Ukrajinců, ale také Rusů, Bělorusů a Poláků. ¹⁴⁾

Teprve po porážce Osmanů v rusko-turecké válce byl roku 1783 Krymský chanát připojen k Rusku. Krymská válka v letech 1853-56 a následné události způsobily hromadný odchod Tatarů do Turecka.

Myšlenka na krymsko tatarský stát byla v létě 1917. V roce 1918 zde nakrátko existovala tzv. Tavridská sovětská republika (dočasná republika k myšlence sjednocení Tatarů). V době nacistické okupace se roku 1942 konal v Simferopolu národní islámský sjezd, na němž byl vyhlášen Krymský chanát. Po obsazení Krymu Rudou armádou Stalin prohlásil Tatary za kolaboranty a nechal veškeré tatarské obyvatelstvo masově deportovat do Uzbekistánu, na Sibiř a na Ural. V 60. letech byli krymští Tataři rehabilitováni, jejich návrat však byl povolen až v roce 1988.

Dnes, kdy je poloostrov autonomní republikou v rámci Ukrajiny, žije na Krymu přibližně 270 000 Tatarů a tvoří pouhých 12 % obyvatelstva poloostrova. Navrácení svého majetku se nedočkali a problematická je také jejich integrace do společnosti, kterou jim neusnadňuje ani ruská většina, ani ukrajinská vláda. Dalších 150 000 Krymských Tatarů zůstává v uzbecké diaspoře, menšinu tvoří i v Rumunsku a Turecku. ¹⁵⁾

Po nastudování faktů bude následující část textu zaměřena na to, jak odsun a návrat prožívali samotní Tataři. Otázka o návratu a odsunu byla položena skupině Tatarů, kteří byli na návštěvě.

Odsun si pamatovali pouze starší Tataři, když ho prožívali jako děti. Při odsunu byli tatarští muži odveleni jako první bojová vlna na frontu. Ženy, děti a staří lidé byli posláni 2 patrovými dobytčáky převážně do Uzbekistánu (odtud pocházeli všichni Tataři, se kterými se autoři setkali), vlak nezastavoval a jel přímo. Když někdo při cestě zemřel, byl vyhozen za jízdy ven bez jakýchkoliv pohřebních rituálů. To bylo pro Tatary velmi těžce stravitelné, protože mají velkou úctu ke starším a ke své víře, kterou je islám.

V Uzbekistánu mezitím probíhala propaganda proti Tatarům, kterou nařídil sám Stalin. Neměli to tedy vůbec jednoduché a ze začátku žili v táborech, kde jejich příděl byl 200 gramů chleba na den pro jednu rodinu. V rodině, která byla v rámci terénního výzkumu navštívena, byla žena, která vše zažila na „vlastní kůži“. Její matku a 6 dětí převezli do tábora. S přídělem 200 gramů chleba na den během prvního roku zemřeli 3 z 6 dětí. Z důvodu propagandy se nedostávalo práce Tatarům a ti proto museli brát jakoukoliv práci. Matka těchto 3 zbývajících dětí pracovala v uhelném dole, aby je uživila.

Po letech v Uzbekistánu se tamní situace pro Tatary zlepšila. Uzbekové je začali brát jako dobré lidi a Tataři získávali práci na lepších místech. Přesto zde nebyli spokojeni a to z jednoho prostého důvodu - necítili se tam doma. Snažili se dostat zpět na Krym, ale až do 80. let jim to nikdo nechtěl povolit. Když opouštěli Uzbekistán, prodali vše, co jim tam patřilo a čekali, že si na Krymu koupí pozemky a nebo se navrátí zpět do domů svých rodičů. Na Krymu bylo vše úplně jinak.

V tatarských domech bydleli Rusové a Tatarům je nechtěli ani ukázat.

(Autorský kolektiv)

Dům prarodičů tatarského průvodce. (všechny 3 obrázky)

Tataři si tedy chtěli koupit půdu blízko vinic patřících jejich rodičům. Ukrajinská vláda jim sice povolila koupit si půdu na stavbu. Chtěli za ni trojnásobek její reálné ceny a takové peníze samozřejmě Tataři neměli. Domy v Uzbekistánu prodávali pod cenou, protože je prodávali všichni a nabídka výrazně převyšovala poptávku. Rozhodli se, že si postaví domy „na černo“ na volných polích blízko nejvýznamnějších bývalých tatarských měst jako je Bilohirsk. Bilohirsk je 50 minut východně od Simferopolu, dnes v něm žije 30 000 lidí a z toho několik tisíc Tatarů. Dříve to bylo nejvýznamnější tržní město a žilo zde 100 000 Tatarů.

Původní brána tatarského opevnění trhu ze 17. stol., zdroj: Vlastní práce kolektivu autorů (Martinovský a Forst).

Tataři si ze společných peněz a zásob nakoupili materiál a postavili si stodoly pro 30-50 lidí. V tu chvíli přijely buldozery a vše srovnaly se zemí. Tataři si to nenechali líbit a začali stavět od znova. Každá rodina si začala stavět vlastní dům. Po delším nátlaku ze strany Tatarů se ukrajinská vláda rozhodla, že dá pozemky pod postavenými domy do vlastnictví Tatarům a z tohoto důvodu dnes žijí Tataři ve svých vlastních domech na své vlastní zemi.

V roce 1999 uspořádali Tataři pochod z Uskutu, což je vesnice původně tatarská, do Simferopolu. Domy, které jsou uvedeny v předchozí části patří do této vesnice. Byl to klidný pochod jehož účelem bylo zviditelnit existenci a problémy tatarské menšiny. Pochod byl velmi úspěšný a situace se pro Tatary stále zlepšuje.

zdroj: soukromá data od správce tatarských webových stránek

V roce 2006 byl zaveden vodovod a elektrické vedení do nových tatarských vesnic. Mají vlastní školy, zástupce ve vládě, mešity a hlavně svobodu.

Reminder - remake

V následující části jsou ozřejměna fakta o způsobu života, architektuře, či sociálním stavu Krymských Tatarů. Právě díky těmto informacím bude možné rámcově si představit, jak vypadá krymsko tatarská situace.

V úvodu popíšeme způsob jakým Tataři vítají cizince. Čtenář díky tomu bude moci „přičichnout“ k atmosféře.

Již s příjezdem na Ukrajinu je vidět, že společenská mentalita je trochu jiná, než v Čechách. Lidé jsou vstřícnější a přátelštější a jinak tomu není ani v případě Tatarů. V průběhu terénního výzkumu nás průvodce vzal k sobě do domu ve vesnici, kde žil s početným zastoupením rodinných příslušníků. Když zavítáte do tatarské rodiny, přivítají vás s otevřenou náručí a šálkem kávy.

Než si dají kávu, nechají zvlhnout cukr a následně ztvrdnout a poté z něj dělají menší kousky, které si dávají pod jazyk a konečně si na to loknou sladké kávy, ke které si dávají delikátní zákusky, nejčastěji po domácku ručně dělané. Pečivo ke kávě je rovněž někdy na náš vkus přehnaně sladké. Asi nejtypičtějším zákuskem (skoro až pečivem) je smažené listové těsto do tvaru připomínající květinu, namáčené ve sladkém sirupu. Zvláštní je, že i když se jedná o velmi sladké pečivo, zanechává na prstech jen nepatrné stopy. Dále jsou to pusinky ze šlehaného bílku a další je např. zákusek z lineckého těsta. Vše je opravdu lahodné.

Podkapitola popisující běžné tatarské obydlí. Na tuto otázku je dobré si odpovědět, aby si čtenář mohl představit, jak vypadá takový dům a mohl tudíž vytušit jak na tom jsou.

Dům, který byl v rámci výzkumného šetření navštíven, je vyzdoben sice jednoduše, ale prostředí působí příjemným dojmem. Omítka má vzor obloučků břichem vzhůru s krátkými rozestupy. Dále tu byly např. fotografie, tapiserie, atd. Celkovým dojmem potom nepůsobí moc odlišně, od domu na českém venkově. Na přilehlém pozemku domu se potom nacházel suchý záchod, záhon se zeleninou, stromy s ovocem, chlévy a vybavení jako u staršího hospodářství na vesnici v Čechách. Okolí tatarského osídlení je spíše chudšího charakteru. Od prvního pohledu je jasné, že někteří neměli ani peníze na dostavění domu. V navštívené rodině nám pak bylo řečeno, že na rekonstrukce domu se skládá celá rodina. Celkově to působí zvláštně pochmurně světlým dojmem. Těžko se to vysvětluje, ale domy spíše tíží atmosféru a prostředí a krajina způsobuje příjemné dokreslení. Všudypřítomný prach a stepní rostliny posouvají atmosféru celkově do starší doby.

V této části je rámcově popsáno začleňování se do společenského života.

Život Tatarů byl a je složitý. Současnost je pro pracovní příležitosti tatarského obyvatelstva omezena místní mentalitou. I přes snahu tatarského obyvatelstva se učit a rozšiřovat své znalosti (v současné době i v anglickém jazyce) je pro ně složité dostat lépe placené místo, a proto spousta Tatarů plní „podřadné práce“ za ne moc peněz. Těžko posoudit, co za tím je, ale z rozhovoru bylo cítit, že je posuzují stejně, jako my u nás romské obyvatele. Patrně stačilo k utvoření dojmu pár individuí.

Styl oblečení mnohdy dělá člověka, jak jsou na tom Tataři? Přiblížení sociální vrstvy.

V oblékání je to jiné. Nejspíš to je celkový vliv Ukrajiny, ale oblečení je většinou nové. Podle něj lze jen velmi těžko rozeznat, kdo a jak na tom finančně je. To se tu lépe pozná na vozidle. Při pozorování měst a vesnic bylo jasně vidět, které auto je nové a které už jezdí po místních silnicích přes 20 let.

Na fotce vidíme typické oblečení Tatarů, které se nikterak neliší od Rusů, Ukrajinců a Evropanů obecně. Zdroj: osobní sbírka Asana Urkumeta

Tato část má upozornit na to, kolik času Tataři obětují udržování své kultury i ve svém vlastním volném časem.

Ve svém volné čase se Tataři baví jako všichni ostatní. Společenské aktivity a další činnosti se nijak zvláštně neliší od těch nám známým. Ovšem jak už bylo řečeno, mladí se v části svého volného dne učí jazyku a kultuře. Nepochybně proto, aby neztratili svoji identitu a původ. S tolerancí náboženství je to tak, že si jich nikdo nevšímá (spíš jsou ignorováni). Během výzkumu nebylo zjištěno nesouhlasné nebo agresivní chování na náboženské téma. Spíše to byla lhostejná atmosféra.

Z tohoto textu lze vyčíst, že kulturní soudržnost Tatarů je velká. I mladí (nejspíše i trochu na přání rodičů) se věnují své rodné kultuře a jazyku, ale nesporně přitom přejímají i prvky z kultury ukrajinské a ruské. A z rozhovorů bylo vidět, že i když není přítomná situace nejlehčí a místy se i zhoršuje, je rozhodně lepší, než jejich celková minulost.

Tatarská ulice v Simferopolu: http://www.youtube.com/embed/3_OiGcEOUnk
zdroj: Vlastní práce kolektivu autorů (Martinovský a Forst).

V poslední době, konkrétněji na přelomu roku 2012 a 2013, se situace zhoršila a ruští extrémisté podnikají organizované útoky na Krymské Tatary. První obětí protitatarského útoku se také stal jeden z hlavních reprezentantů krymsko-tatarské menšiny Kurtseyit Abduplayev, který už byl dříve souzen pro krymsko-tatarské aktivity a panuje většinový názor, že byl vězněn z politických důvodů. Skupinka neznámých pachatelů ho fyzicky napadla a poranila, přičemž mu nesebrala žádné věci. Krymská policie usuzuje, že šlo o etnický útok, kterých v poslední době přibývá. ¹⁶⁾

Na fotce je vidět Kurtseyit Abduplayev¹⁷⁾

Další útok byl zaměřen na novou mešitu, která má stát v Simferopolu s kapacitou 2000 lidí. Přibližně 100 lidí, někteří v kozáckých uniformách (uniformy ruských jezdců na koni, kteří bojovali proti Tatarům). Skupinka napadla ochranku objektu a poté vhodila 3 zápalné láhve do budovy. Očekává se, že tato vlna násilí má jediný cíl a to vyprovokovat Krymské Tatary k násilným reakcím. Tyto reakce ovšem hlava majelisu odmítá. ¹⁸⁾

Vandalové také poničili památník po svatém muslimovi, který sloužil jako poutní místo. V městě Bilohirsk (kde byli autoři zkoumat nejvíce) jsou tatarské symboly přesprejovány svastikami. ¹⁹⁾

²⁰⁾

Na této fotce je rozbitý hřbitov Tatarů.

Náboženství je pro mnohé hlavním smyslem života a k tomu potřebují svatá místa. Krymští Tataři si dávají velmi záležet na svých mešitách.

Mešity jsou pro muslimy nutnost. Proto zůstalo po deportaci opuštěno nejen spousty domů, ale i mešit. Po návratu Tataři zjistili, že tam, kde se modlili, jsou provozovány kluby a budovy byly celkově v dezolátním stavu. Mešity jsou postaveny či opraveny z peněz komunity, protože ukrajinská vláda nebyla ani v tomhle ohledu vstřícná. Pořádají se sbírky a různé akce pro výběr peněz ať už na stavbu nebo rekonstrukci. Stavby tedy působí novým dojmem. Jsou stavěny jednoduše a výzdoba je decentní. Každá mešita je pak samozřejmě vybavena nezbytnostmi, jako jsou husté a tlusté koberce, oddělená místa pro ženy, atd.

Mešita ve městě Uskut těsně před deportací Krymských Tatarů do Uzbekistánu. Město Uskut, které leží na pobřeží Černého moře, mělo v té době 6000 obyvatel a z toho byla většina Tatarů. Vlastnili zde mnoho vinohradů a žili především ze zemědělství. Po deportaci se z mešity stal noční klub.
zdroj: Osobní sbírka Asana Urkumeta

|

Po návratu Tatarů ukrajinská vláda povolila, aby si Tataři přestavěli svoji mešitu v Uskutu. Přestavba trvala zhruba 3 roky. Mešita byla naprosto v dezolátním stavu a všechny opravy museli zaplatit Tataři sami, protože na přestavbu nedostali žádné restituce.
zdroj: Osobní sbírka Asana Urkumeta

Průběh bohoslužby v mešitě> http://www.youtube.com/embed/Cfqvk9XOcTg?feature=player_detailpage
zdroj: Vlastní práce kolektivu autorů (Martinovský a Forst).

Školy jsou hlavním zdrojem vědomostí a proto je nesmíme opomenout.

K šíření tatarské kultury a umocnění sepnutí menšiny bylo zapotřebí začít u dětí. Proto byla výstavba školy skoro nezbytností. Škola byla postavena částečně z příspěvků komunity a částečně od sponzorů i se zapojením švédské Mezinárodní Agentury pro Rozvoj a UNDP. V současné době se vyučují běžné předměty a začíná se i s výukou anglického jazyka, což je určitě krok správným směrem. K výuce slouží nové učebnice a učební prostory působí běžným evropským dojmem. Sice ne všichni mladí Tataři navštěvují přímo tuto školu, ale ti co sem chodí, mají výborné výsledky. Ve volném čase se učí tatarské kultuře a jazyku.

V dnešní době média mnohdy určují společenské směry, a proto i Tataři si dávají velmi záležet, aby měli alespoň nějaké zastoupení v ukrajinských médiích a mohli díky tomu lépe udržovat svoji kulturu.

Tataři mají v dnešní době svoje vlastní rádio stanice, které vysílají jak v ruštině tak i v tatarštině a hrají tatarskou hudbu. Vydávají také měsíční noviny a čtvrtročně větší magazín. Oboje je v ruštině, aby se spoluobčané mohli dozvědět více o Tatarech. V televizním vysílání mají ve státních televizích určenou vždy jednu ze 3 hodin vysílacího času. V tomto čase se vysílá tatarsky.

V této části odpovíme na podvýzkumnou otázku ohledně politické situace po návratu na Krym.

Politická situace na Krymu byla vždy složitá a to nejen z důvodu velkého počtu etnických minorit. Díky velké snaze Tatarů a nátlaku zahraničíních vlád májí Tataři slovo v politice.

Už od pádu Sovětské svazu (1991) se stala Ukrajina svobodným státem. Poté Tatarští vůdci založili Qurultay - Národní shromáždění. 30. června 1991 tento „Parlament“ přijal Krymsko-tatarskou hymnu, vlajku a Deklaraci národní suverenity Krymsko - tatarského národa na Krymu.

Postavení autonomní republiky Krym je regulováno ústavou Ukrajiny a autonomní republiky Krym. Krym je jedinou součástí Ukrajiny s autonomním statusem. Na rozdíl od ostatních oblastí Ukrajiny je vůdce rady ministrů Krymu jmenován parlamentem Krymu se souhlasem prezidenta Ukrajiny. Soudnictví je odpovědné exekutivní a legislativní moci. A to je odpovědné Ukrajině.

Mejlis krymsko-tatarských lidí (nebo Parlament) je výkonný orgán, který je podporován v síti okrsků a místních „mejlisů“, které jsou formovány v každém osídlení tatarských obyvatel. Mejlis je volen na 5 let v celostátních volbách o smíšeném volebním systému. V roce 2006 byl Mustafa Dzemilev znovuzvolen do čela Krymsko-tatarského Mejlisu. ²¹⁾

Jedním z cílů práce je taktéž zjistit vzájemné vnímání mezi minoritou Tatarů a majoritou. ohledně respektování se dvou skupin obyvatel. V této části jsou ukázky 3 pohledů na Tatary.

Respondent: Mustafa Asaba

Cítí se být Tatarem, mluví o sobě jako o poevropštěném muslimovi a chce mít svoji kulturu. Krym považuje za svůj domov. Jinde by se jako doma necítil i přesto, že většinu života prožil v Uzbekistánu a na Krym se dostal až kolem 30 let.

Velkou část svého života prožil v Uzbekistánu i přesto vůbec nepřemýšlel, jak odpovědět na otázku týkající se jeho národnosti. Cítí se být Tatarem, chce i nadále udržovat svoji kulturu a Krym považuje za svůj domov. Dokonce si je jistý tím, že by se jinde tak dobře necítil.
Nadále dodržuje některé muslimské zvyky, ale není ortopraktik. Tataři například mají jednu manželku, ženy nemusí nosit bůrku a smí chodit odhalené v partiích ramen a nosit sukně.

Respondent: Olexandr Hrechko, 55 let,

Na otázku, zda vůbec zná menšinu Tatarů, odpovídá kladně. Často k nim chodí nakupovat. Co se týče vzájemných vztahů, je spíše neutrální. Nakonec ale zmiňuje, že si mezi nimi našel několik přátel. Dále byl předmětem rozhovoru dotaz, co si Ukrajinci myslí o Tatarech. V tomto směru byl Olexandr taktéž spíše neutrální. Hodnotí je jako normální lidi, kteří nedělají rozruch a vždy zaplatí za nakoupené zboží. Životní úroveň mají podobnou té ukrajinské, možná o něco málo horší. V okamžiku, kdy Olexandr hodnotil životní úroveň Tatarů, se do rozhovoru vložila jeho dcera a posteskla si, že v této době se nemá dobře nikdo. Dále se respondent zmínil o tatarské škole, kterou ještě v loňském roce navštěvovalo jeho vnouče. Důvodem, proč tomu tak není i letos, je změna vyučujícího jazyka. Nyní se v tatarských školách učí tatarsky. Olexandr všeobecně nikterak nevnímá, že by Tataři byli problematickou menšinou. Spíše naopak, jak již bylo zmíněno. Opět poukazuje na to, že nekradou a nedělají výtržnosti. Jediné, co v žertu zmínil, je jejich hlasité ohlašování bohoslužeb. Tataři mají ve zvyku každý pátek zvony svolávat věřící k bohoslužbě. V závěru projevuje lítost nad tím, jak Tatarům, znesnadňovala dříve život vláda. Nyní je rozdílné zacházení, dle jeho mínění, takřka setřeno. Tatarského společenského a kulturního života se Olexandr neúčastní. Vzpomíná však na oběd, na který byl jednou pozván. Ochutnal jejich tradiční kuchyni a chválí jejich sladké pečivo. Nakonec opět s humorem dodává, že Ukrajinci dělají lepší kávu. Na závěr byla položena otázka, jak by respondent vysvětlil časté etnické útoky na Tatary. Odpověď zněla, že je to rozdílným náboženstvím. Ukrajinským lidem nevadí Tataři, ale vadí jim Islám. Mají obavy, že vytlačí jejich víru. Nicméně Olexandr se s touto myšlenkou neztotožňuje a říká, že inteligentní lidé takovéto smýšlení nemají zapotřebí.

Respondent: Anonymní, Uzbek

Třetí respondent tedy pochází z Uzbekistánu, což je z geografického hlediska poměrně daleko od evropské Ukrajiny. Přesto tento Uzbek, kterému je 45 let a žije na Krymu má Tatary ve velké oblibě. Dokonce se odstěhoval na Krymský poloostrov, protože má mezi Tatary mnoho přátel, se kterými se stále stýká, ale už méně než dřív. Živí ho na Ukrajině vlastní živnost – stánek u moře s občerstvením, kterému se docela daří.
Nerad vzpomíná na dobu, kdy se mezi sebou Tataři moc nemuseli, což nastalo bezprostředně při návratu na Krym. Náš respondent se stěhoval za svými přáteli až dva roky poté, co se Tataři usadili ve své ,,domovině“. V dnešní době se s přáteli stále shledává a žije spokojený a šťastný život na poloostrově.

Průnik pohledů:

Pohledy na Tatary jako menšinu jsou tedy ze získaných dat převážně neutrální až kladné. Celkově to je pohled jako u většiny lidí, kdo je nějakým způsobem neuráží, ten jim nevadí. Všichni dotazovaní mají povědomí o historii Tatarů a žádný z názorů nebyl vyloženě radikální.

Průběh výzkumu 2013

Nalevo medresa Zyndžirla, napravo muzeum

Bachčisarajské údolí

Bachčisaraj

Uprostřed respondent Ajder

Děvče v dobových šatech

Přístav v Sevastopolu

Foros

Ženy by měly do mešity chodit zahalené.

Respondent Ali říká, že Sovětský svaz byl vězením národů. Odpor a diskriminace tam totiž nebyla jen vůči Krymským Tatarům, ale i vůči ostatním národnostním menšinám. Bylo jim zakázáno užívat svůj jazyk či vyznávat své náboženství. Většina těchto skupin, například Čečenci, Řekové, Albánci, a další, byla také deportována.

Pradědeček Aliho byl hlavou města Alušty, a byl proti komunismu. Poté, co neuposlechl příkaz komunistů, aby vyměnil svůj tradiční tatarský klobouk za sovětský klobouk s rudou hvězdou, byl zastřelen vojáky. Jeho jiný pradědeček byl členem antikomunistického hnutí Milifirka, které se snažilo proti komunismu bojovat různými, i velmi agresivními prostředky. Nakonec před komunisty uprchl do Turecka, kde napsal knihu Dobrodružství Krymských Tatarů, a poté byl považován za národního hrdinu.

Lidi, kteří měli velký dům, dobytek a pár služebných, Rusové považovali za bohaté a říkali jim „kulaci“. Majetek takových lidí byl často zkolektivizován a rozdělen mezi lidi, kteří nic nedělali.

Respondenti znají okolnosti deportace od svých předků, kteří ji zažili, avšak například respondentce Elnadě její prarodiče zážitky z této doby nesvěřili. Deportace Krymských Tatarů proběhla za nelidských podmínek. Jak už bylo zmíněno výše, Krymští Tataři měli na sbalení svých věcí 18 minut (zvláštností však je, že například Čečenci měli před deportací na sbalení 3 dny), během kterých si nestihli sbalit skoro nic, ani jídlo na cestu, a často odjížděli v pyžamech. Během třídenní cesty jich mnoho zemřelo na nemoci a vyčerpání, další potom umírali i v exilu na hlad. Aliho babičce se podařilo vyměnit jednu zlatou minci za jeden bochník chleba.

Ani obyvatelé Uzbekistánu a dalších zemí, do kterých byli Tataři deportováni, nebyli rádi, že tam přijeli, neboť oni sami strádali. V exilu pak museli Krymští Tataři začít naprosto od začátku. Život v exilu nebyl pro Krymské Tatary vůbec jednoduchý, hlavně na začátku kvůli jejich pověsti kolaborantů. Adaptovali se pomalu, postupně se však jejich reputace a život zlepšovaly, stávali se autoritami. Ali říká, že se narodil ve vězení, neboť deportace a život v exilu byly vězením pro jeho národ.

Aliho dědeček měl 14 sourozenců, z nichž však deportaci přežil pouze on a jeho sestra. Ali uvažuje, o kolik víc příbuzných by dnes mohl mít, kolik bratranců a sestřenic … mnoho, jelikož u Krymských Tatarů je běžné mít hodně dětí. Ve skutečnosti má dnes jediného bratrance. Podle něj je výstižnější označení než „deportace“ výraz „genocida“.

Všichni respondenti se shodují na tom, že opustit všechen svůj majetek v exilu, vrátit se na Krym, začít úplně odznovu a adaptovat se v novém prostředí bylo hodně těžké. Krymští Tataři to však byli ochotni podstoupit, protože velice po návratu toužili, neboť Krym pro ně i po půl století v exilu stále představoval vlast a domov.

Po návratu na Krym měli Krymští Tataři několik velkých problémů. Byl to především problém se získáním pozemku. Vláda prý nařídila, aby jim lidé pozemky neprodávali, ani kdyby prosili. Domy, které před deportací patřily Tatarům, byly již osídleny Rusy, a nebyla šance, že by je dostali zpět, přestože k nim měli všechny potřebné dokumenty. Později alespoň začala být Tatarům přidělována půda.

Dalším velkým problémem bylo sehnat práci. Spousta zaměstnavatelů totiž často při zjištění, že se jedná o Krymského Tatara, odmítla zaměstnání poskytnout, a to i v případě, že se jednalo o vysokoškolsky vzdělaného člověka. I dnes je prý stále ještě v některých místech mezi Krymskými Tatary velká nezaměstnanost, hlavně mladí absolventi škol nemohou najít práci, hlavně proto, že nemají potřebnou praxi. Zatímco nemohli najít práci, živili se chovem dobytka a pěstováním zeleniny, čímž si značně přilepšili. Respondentka Elvira říká, že v Uzbekistánu takové komplikace s prací nebyly, ani absolventi neměli problém ihned po škole najít zaměstnání. Říká, že je potřeba mládeži otevírat cestu.

Některým krymskotatarským dětem nebylo umožněno ihned začít chodit do školy. Rusové vyprávěli o Krymských Tatarech, že jim z hlav rostou parohy.

Krymští Tataři věděli, že jsou ve své rodné zemi, a přesto se tam cítili jako turisté. Aktivisté v 90. letech vylepovali plakáty s nápisy: „Krymští Tataři nejsou turisti, ale jsou národ této země!“

Respondentka ukrajinského původu nám sdělila, že prezident Juščenko sice umožnil Krymským Tatarům vrátit se na Krym, avšak to, kde budou žít, co budou dělat, či kde budou pracovat, už neřešil.

Po návratu začali Tataři rekonstruovat staré mešity, památníky a poutní místa, či stavět nové monumenty, a vše platili z vlastních prostředků, neboť jim vláda nic nepřispěla. Ale například s rekonstrukcí medresy Zindžirly jim finančně pomohli Turkové.

Edem říká, že někteří Krymští Tataři, hlavně tedy staří lidé, mají dodnes problém se adaptovat, a mnohdy se od těch mladších, kteří nezažili deportaci, život v exilu ani návrat, nedočkají pochopení.

Někteří obyvatelé Krymu Krymské Tatary stále diskriminují, nechtějí je tam a nechtějí, aby se další z exilu vraceli. Bojí se totiž, že jim Tataři seberou jejich domy, ve kterých před deportací žili jejich předkové. Někteří je nemají rádi kvůli rozdílné kultuře a náboženství, odmítají je například podpořit při rekonstrukci svých kulturních památek (odmítají například přesunout trh na jiné místo).

Edem a Elvira se shodují na tom, že mnoho lidí posuzuje celý národ podle chování jedince. Oba řekli, že je velice důležité respektovat stát, ve kterém lidé žijí, obyvatele, kteří žijí vedle nich, a vůbec respektovat rozdílné národy a být k nim chápaví, nejen na Ukrajině, ale všude ve světě. Snaží se být hodní, laskaví, hledat kompromisy i společný jazyk. Edem říká, že je nutné milovat místo, ve kterém člověk žije. Pro něj je Krym vlast, líbí se mu tam a žije se mu tam dobře, a Ukrajinu celkově považuje za dobrý stát, za který by byl ochoten i položit život. Není však spokojen s ukrajinskou politikou, měl by podle něj být vyměněn prezident (Viktor Janukovyč, pozn.), který společně s vládou podvádí a rozkrádá stát a nezajímá se o lid. Správný prezident byl podle něj měl být spravedlivý, poctivý a měl by se zajímat o blahobyt obyvatel, což by projevoval např. navštěvováním vesnic.

Dnešní obyvatelé Krymu jsou pravnuci a prapravnuci tehdejších obyvatel, často ani neznají historické souvislosti, a Tatary nenávidí už z principu. Někteří o nich tvrdí, že jsou špinaví a smradlaví, což pravděpodobně pramení z toho, že někteří Tataři neměli po návratu ve svých domech zavedenou teplou vodu či kanalizaci. Někteří je nazývají potupným výrazem „čurka“, což je oznacení pro kus dřeva. Nenávist vůči Krymským Tatarů je možná také důsledek z doby, kdy proti nim probíhala nenávistná propaganda a byly o nich šířeny lži. Prý ještě dnes na Ukrajině média občas překroutí informace o tom, co se na Krymu odehrává.

Avšak nyní již lidé na Krymu poznávají, že Krymští Tataři jsou normální, hodní a pracovití lidé. Někteří zaměstnavatelé je díky jejich pracovitosti dokonce prý i upřednostňují před Rusy. Celkově se jejich situace zlepšuje, někteří jsou již autoritami, někteří jsou bohatí.

Mnozí Krymští Tataři mají mezi Rusy a Ukrajinci dokonce dobré přátele. Elvira nám řekla, že při křesťanských svátcích, např. Velikonocích, Krymští Tataři Ukrajincům a Rusům blahopřejí, a při muslimských svátcích zase naopak.

Podle Aliho budou mít Krymští Tataři absolutně rovná práva tehdy, až budou uznáni jako první obyvatelé Krymu, až budou mít dostatečné zastoupení v politice státu, až budou mít právo na půdu či až dostanou zpět své domy. Nejraději by ovšem měli svůj vlastní stát. Chtějí toho všeho však dosáhnout legálně a po dobrém, ne násilím.

Říká, že jako národnostní menšina nemají žádnou podporu od vlády. Hlavně finančně je podporuje Turecko, a očekávají, že se jim dostane politické podpory i od Evropy a USA.

Názory respondentů na vztahy s Rusy a Ukrajinci se vesměs shodují, zmiňují stejné věci jako hlavní problémy, každý však současnou situaci vnímá trochu jinak. Například Elnada nevidí absolutně žádné problémy, ale třeba prodavač suvenýrů, jehož jméno neznáme, je zcela jiného názoru. Řekl nám, že Krymští Tataři potřebují pomoc, a že pokud současná situace bude i nadále vypadat tak, jak vypadá, bude to hrozné. Politika je podle něj velmi špatná a národ trpí.

Dozvěděli jsme se, že dělení Krymských Tatarů na stepní (Nogajové), horské (Tatové) a pobřežní (Jalybojlové) dříve bylo výrazné, ale dnes se tyto skupiny již téměř nerozeznávají. Edem nám řekl, že u těchto skupin byl znatelný rozdíl v kultuře, jazyku, lišil se i způsob života, což bylo způsobeno různým klimatem (step, moře, hory). Jednotlivé skupiny jsou více spjaté buď s městem anebo s vesnicí, a odráží se to na jejich chování. Edemovi připadá, že ti z vesnic jsou slušnější a chovají se lépe např. ke starým lidem. Může za to i jiná mentalita. Ti z vesnice se dokonce ani ve městě necítí dobře, pohodlně, nejsou například zvyklí na auta. Navzájem na sebe také mají různé názory, např. ti z měst považují ty z vesnic za divoké.

Krymská tatarština je vedle ruštiny a ukrajinštiny na Krymu také úředním jazykem. Asi polovina respondentů krymskou tatarštinou nemluví. Ali říká, že se to neměl kde naučit. V exilu totiž rodiče učili své děti hlavně rusky, a to proto, aby se jim ostatní neposmívali, a aby se lépe asimilovali. Sám sebe považuje za částečně asimilovaného, jelikož jeho mateřským jazykem je ruština. Říká, že ho sice jeho prarodiče mohou naučit mluvit krymskotatarsky, ale správnou gramatiku ho nenaučí.

Někteří mluví krymskou tatarštinou doma běžně, někteří tak mluví pouze se svými prarodiči. Otec respondenta Asama vyžaduje, aby děti doma mluvily krymskotatarsky. Mluvit mateřským jazykem považuje za velice důležité Asam říká, že někteří jeho přátelé tatarsky neumí, protože je jejich rodiče k tomu nenaváděli. Říká, že pokud Krymští Tataři zapomenou svůj rodný jazyk, už nebudou národ. Jazyk je tedy velmi důležitý prostředek k udržování kultury. Proto je tak důležité, aby existovaly školy, ve kterých se krymská tatarština vyučuje. Několik takových základních škol je již v provozu, avšak z univerzit, vyučujících tento jazyk, existuje pouze jediná.

Ali říká, že je úžasné, že navzdory tomu, co se Krymským Tatarům jako národu v historii přihodilo, dokázali udržet svou kulturu a náboženství, dokázali zachránit svůj národ. Říká, že Krymští Tataři jsou mírumilovný národ a islám je mírumilovné náboženství.

Ali vždy patřil ve škole k nejlepším studentům, mluví a píše rusky lépe, než někteří jeho spolužáci, a přesto mu jednou jeho učitel řekl, že je jen hloupý Tatar.

Všichni respondenti se shodují na tom, že je potřeba umět mluvit krymskou tatarštinou a učit ji děti, které tak mohou zachovávat jejich kulturu a rozvíjet ji dál. Považují proto za důležité, aby jejich děti navštěvovaly krymskotatarské školy.

Tatarský lid si žil ve starověku a středověku velmi dobře. Jejich vzdělání, jak ukazují historické prameny, z nich dělalo schopný národ. Po příchodu z Asie na Krym se v této jižní části Ukrajiny začali stávat hrozbou pro Rusko. Jelikož jsou Tataři turkickým národem, báli se ruští představitelé, aby nedošlo k masivnímu sjednocování turkického obyvatelstva. Proto začali Tatary deportovat do Uzbekistánu a „vtloukali“ jim do hlavy samostatnost. Ti, kteří přežili toto děsivé období, měli možnost se vrátit na Krym nebo zůstat v Uzbekistánu. Kdo se vrátil, začínal s ničím. Spolu s rozšířenými pověstmi a pozůstatky z režimu nikdy neměli začleňování lehké a nemají ho ani teď. Daří se jim šířit a udržovat kulturu skrze televizi, rádia a různými akcemi spojenými s tradicemi a kulturou, stále je určitě co zlepšovat. Krymští Tataři si nežijí ani špatně, ani dobře. Rozhodně si moc „vyskakovat“ nemohou, ale na některých bylo vidět, že je snaha dostala do dostatečně ucházející životní situace a úrovně. Cílém této práce bylo informovat čtenáře o situaci Krymských Tatarů v současnosti. Tataři mají několik vlastních škol, kde se učí v tatarštine. Co se týče náboženství tak většina Krymských Tatarů dodržuje náboženské tradice a účastní se sbírek na stavbu nových mešit. Tatarštinou mluví 50% Krymských Tatarů na Krymu. Skupiny Krymských Tatarů dnes již v podstatě neexistují a Tataři jsou zcela jednotní v tom, co chtějí. Chtějí mít stejná práva jako většina a to pro ně nastane v tu chvíli, co Rusko uzná, že vysídlení Tatarů byla genocida. Většinová společnost na Tatary nemá jednotný pohled. Někteří s nimi nemají nejmenší problém a jiní je považují za hrozbu, která jim sebere jejich obydlí. Nutno dodat obydlí, co před odsunem patřilo Tatarům. Do budoucna chtějí rozšířit udržování kultury a především zlepšit svoji celkovou situaci ve společnosti.

Těrebinskaja-Šenger N. V.Krymskije tatary: antropologičeskij očerk. (1928) Moskva: Russkij antropologičeskij žurnal. 34 str. ISBN není

Markov Je. L.Očerki Kryma- Simferopol': Tavrija, (podle vydání z roku 1902) (2005), Simferopol' : AntikvA, 181 str. ISBN 966-2930-01-9

Vozgrin, Valerij Istoričeskije sud'by krymskich tatar. (1992) Moskva: Mysl 160-180 str. ISBN 978-5-244-00641-4

Ukrajiny, S. v. Státní výbor statistiky Ukrajiny.(2001) Kiev: Ministerstvo statistiky str.36-38 ISBN: 80 246 0722 0

Pargač, Jan :Studia ethnologica: Krymští Tataři: etnická konsolidace, destrukce a hledání budoucnosti (2009), Nak:Nakladatelství Karolinum, 285 str. ISBN 978-80-246-1155-6

Waleed Ziad, Laryssa Chomiak. (2001) A lesson in stifling violent extremism. The Christian Science Monitor. http://www.csmonitor.com/2007/0220/p09s02-coop.html. [cit. 2013-08-24].

Williams, Brian Glyn. (2001) The Diaspora Experience and the Forging of a Nation. http://www.iccrimea.org/scholarly/bwilliams.html. [cit. 2013-08-24]. (2008) Tataři - Unrepresent Nations and People Organization. http://www.unpo.org/members/7871. [cit. 2013-08-24].

ukrajina.tv. (2012) Informační prostor o všem co se týká Ukrajiny v českém jazyce. www.ukrajina.tv. [cit 2012-03-25]

Крымские татары (Krymští Tataři) – Wikipedie http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D1%80%D1%8B%D0%BC%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B5_%D1%82%D0%B0%D1%82%D0%B0%D1%80%D1%8B[cit. 2013-08-24]

Portal, H. İsmail Gaspıralı - Tarih Portall http://www.tarihbilinci.com/forum/dusunur-230/ismail-gaspirali-1851-1914-a-8325/ [cit. 2013-08-24]

(2011) Krymští Tataři – Wikipedia http://cs.wikipedia.org/wiki/Krymští_Tataři. [cit 2012-03-25]

(2012) Krym - leccos.com http://leccos.com/index.php/clanky/krym. [cit 2012-03-]

PRYTULA, Vladimir.(2012) Utok na Kurultaye ohrožuje stabilitu. - Radio svoboda http://www.radiosvoboda.org/content/article/24883917.html#hash=relatedInfoContainer [cit. 2013-02-25]

(2012) Víkendové utoky vyhrocují etnické problémy na Krymu. - Kharkiv Human Rights Protection Group http://khpg.org/en/index.php?id=1354654599 [cit. 2013-02-25].

(2012) Tatarům dochází trpělivost. - Krym Tatar in UA http://krymtatar.in.ua/index/article/id/458 [cit. 2013-02-25].

Článek o Krymských Tatarech (pohled trochu z jiné strany) - moc je nechválí: Депортация крымских татар. Как это было http://www.dal.by/news/174/29-12-12-14/

Krymská kuchyně - Крымская кухня: коротко о самых популярных блюдах http://www.krimoved-library.ru/krymskaja-kukhnja-populjarnye-bljuda.html

Noviny Tatarů (v ruštině) http://www.avdet.org/

Pohádky a legendy Krymských Tatarů (v ruštině): http://kimmeria.com/kimmeria/legends/legends01.htm

Бекирова, Гульнара. Крымскотатарская проблема в СССР (1944-1991)

Возгрин, Валерий. Исторические судьбы крымских татар. Москва: Мысль, 1992

Дагджи Т.Ш. Сталинский геноцид и этноцид крымскотатарского народа. Симферополь: ОАО «Симферопольская городская типография», 2008.

За рубежом живут около 100 тысяч крымских татар: почему они не возвращаются в Украину За рубежом живут около 100 тысяч крымских татар: почему они не возвращаются в Украину

Крымские татары из Узбекистана поражены, как их соплеменники на полуострове курят и пьют пиво http://www.nr2.ru/crimea/303671.html

Крымские татары Энциклопедия «Вокруг света Крымские татары Энциклопедия «Вокруг света»

Крымские татары: судьба народа в судьбе Украины http://www.dal.by/news/119/28-09-12-26/

Принудительные миграции в годы второй мировой войны и после ее окончания (1939–1953) http://www.memo.ru/history/deport/index.htm

Williams, Brian Glyn. The Hidden Ethnic Cleansing of Muslims in the Soviet Union: The Exile and Repatriation of the Crimean Tatars. Journal of Contemporary History, Vol. 37, No. 3 (Jul., 2002), pp. 323-347. ZDE

Kozelsky, Mara . Casualties of Conflict: Crimean Tatars during the Crimean War. Slavic Review, Vol. 67, No. 4 (Winter, 2008), pp. 866-891. ZDE

Tanner, Arno. The Forgotten Minorities of Eastern Europe - Crimean Tatars. Helsinki, East-West Books, 2004 the_forgotten_minorities_of_eastern_europe_-_crimean_tatars.pdf

Myslím, že tohle je tématicky velice dobrý článek, protože srovnává jak Krymské Tatary, tak i Gagauzy: Small Nations but Great Differences: Political Orientations and Cultures of Crimean Tatars and the Gagauz (Ivan Katchanovski EUROPE-ASIA STUDIES Vol. 57, No. 6, September 2005, 877 – 894 (anglicky)

Islámské národy v SSSR - kapitola Krymští Tataři (anglicky):
http://books.google.cz/books?id=Qa89AAAAIAAJ&lpg=PA361&dq=baluchi%20khorasan&hl=cs&pg=PA86#v=onepage&q=baluchi%20khorasan&f=false

Literatura v češtině:

Pargač, Jan. Krymští Tataři: etnická konsolidace, destrukce a hledání budoucnosti. Studia ethnologica XIV 14, 2008, s. 37-51: krymsti_tatari.doc

Bakalářská práce Ondřej Hönigschmied Krymská otázka v interakci s bezpečnostními problémy regionu

Bakalářská práce Lira Faskutdinova Tatarská etnicita a důvody jazykové asimilace

Seznam krymských mešit http://www.crimean.org/krim/camiler

Podle předsedy spolku Krymských Tatarů v Uzbekistánu v Taškentu AVDET je nejvhodnější dobou k návštěvě Krymu období muslimských svátků, které připadají v roce 2013 na 8.-10. srpna (Uraza biram) a 15.-18. října (Kurbam biram).

Kontakt na předsedu: Нусрет Аблякимович ДЖЕМИЛЕВ (Nusret Ablyakimovich DJEMILEV / DŽEMILJEV) nusretdjem@mail.ru

Chtěl bych vám něco říct o jednom muži tatarského původu, kterého jsem potkal v obci Trudoljubovka, a který se jmenuje Dljaver. Je řidič, naši skupinu vezl do vesnice. Na příkladu jeho rodiny je možné ukázat, jak tatarské rodiny vypadají. Dljaver má docela velkou rodinu, která je zcela patriarchální – hlavní slovo v rodině má nejstarší muž, což je běžné pro každou tatarskou rodinu. Dljaver působí dojmem soběstačného člověka, kterému se podařilo v životě dosáhnout vše, co potřebuje a má rodinu, kterou může zabezpečit.

Je důležité si uvědomit, že Tataři velmi ctí a dodržují své tradice i své předky.

Dljaverova rodina byla odsunuta z Krymu, stejně jako mnoho jiných tatarských rodin. Jeho otec zemřel, když už žili v jednom z míst, kam byli vyhoštěni. Dljaver přijel na Krym, když bylo Tatarům dovoleno se vrátit a založil zde vlastní rodinu. Když jeho děti vyrůstaly, přivedl své děti do jeho rodné vesnice, aby jim ukázal dům, kde žil jeho otec. Pak je vedl ke studni, ze které pil vodu kdysi i jeho otec a dal dětem napít ze stejné studny.

Tento příběh ukazuje silnou stránku povahy Tatarů – úctu k předkům a k jejich tradicím. Alexej Nečmir (http://www.crimeaplanet.ru/crimean-tatars.html) - rusky

Odkazy na tatarské spolky: Sdružení tatarské mládeže v Evropě http://tatarlar-europe.eu
video ze setkání tatarské mládeže v Rize - na stránkách Radio SVOBODA pro Tatary http://www.azatliq.org/media/video/24575748.html, je tam i kontakt: azatliq@rferl.org

Odkaz na podrobnou mapu Krymu:

Cíl cesty:

http://www.hks.re/wiki-pkokaisl/lib/exe/fetch.php?media=simferopol.jpg

Džadídismus měl i blízko k hnutím, které později děsila sovětské představitele – nejrozšířenější byl zřejmě panturkismus vzniklý již v 2. polovině 19. století a jehož cílem bylo sjednotit všechny turkické národy od Krymu přes Turecko až do Střední Asie pod heslem: Jednota v jazyce, mysli i činech.

Ismail Gasprinski (1851–1914) – krymskotatarský intelektuál, jeden ze zakladatelů panturkismu (vzniklý již v 2. polovině 19. století a jehož cílem bylo sjednotit všechny turkické národy od Krymu přes Turecko až do Střední Asie pod heslem: Jednota v jazyce, mysli i činech).

Turecký historik Hasan Paksoy

Rozhovory

Respondent Asam 21 let - Bachčisaraj, hotel Ašlama

Narozen v Bachčisaraji. Rodiče se vrátili z Uzbekystánu zpět na Krym roku 1992. Asam bydlí ve vesnici Vilina, poblíž Bachčisaraje. Ušil se ve vesnické škole, v sedmé třídě přešel na internátní, kde bydlel a studoval. Pokračoval na univerzitu studovat ekonomiku, kde dokončil 4.ročník bakalářskou prací. Chtěl studovat i dál, ale jeho rodina si nemohla dovolit, zaplatit mu studium na univerzitě v Kievu. Přes léto pracuje v hotelu Ašlama. V hotelu uplatňuje znalost čtyř jazyků (ruština,ukrajinština,turečtina,angličtina). Jinak studuje a pracuje na zahradě, odkud pak prodávají zeleninu.

Jaký byl návrat zpět na Krym? Jak to říct, bylo to těžké. Když byli sověti poraženi, tak jsme měli možnost vrátit se do své rodné země a začít zase od nuly. Když byli moji prarodiče deportováni do Uzbekystánu, museli začít vše od začátku, a když přijeli zpět na Krym tak taky. Co na to říct, bylo to těžké. Matka je také ekonomka v Uzbekistánu pracovala, ale tady nemohla sehnat práci, protože je Krymská Tatarka. Rusové nám nedůvěřovali. Když zjistili, že jsou Krymští Tataři tak jim práci prostě nedali. Můj otec je učitel muziky, našel tu jen špatně placenou práci. Začali jsme pracovat na zahradě a prodávat zeleninu. Díky bohu teď máme velký dům, máme co jíst a pít, a to je vše.

Zlepšuje se nějak tato situace? Ano, situace se zlepšuje, ale pomalu. Ptali jste se na vztahy Krymských Tatarů a ostatních? Ano. Je to velice těžké, když se vrátíte do rodné země a cítíte se zde jako turista. V 90.tých letech Krymští aktivisté dělali plakáty/billboardy na kterých stálo: „Krymští Tataři nejsou turisti, ale jsme národem této země!“ Také jsme měli problémy s pozemky, kde postavit domov. Velký problém. Protože než jsme sem přišli zpět, vláda řekla všem lidem, že i když budou Krymští Tataři prosit, tak jim nesmějí prodat žádné pozemky. Byl to problém.

A co jste dělali, když vám nechtěli prodat zpět vaše pozemky? To bylo tak, někomu dovolili koupit si dům. Někdo si mohl nechat dokumenty, a krůček po krůčku se snažili dokázat, že je to jejich země, že tu žili dřív a dále žít budou. Můj dědeček tu měl domov před deportací, a měl k tomu dokumenty. Ale i tak mu vláda nechtěla dát jeho domov zpět jen tak. A i dnes máme problémy.

A jaké problémy? Například, před čtyřmi lety v Bachčisaraji, jsme měli historický Krymský památník, hřbitov, a u toho byl trh. Chtěli jsme, aby se trh přemístil jinam, a aby se památník zrekonstruoval, ale vláda a ostatní lidi nechtěli. Bylo to pro nás opravdu těžké, protože tento historický památník pro nás hodně znamenal. Rusové i Ukrajinci to na to pohlíží zase ze své strany, mi nemůžeme říct, že jsou zlí, protože jim byl a je vnucován názor, že Krymští Tataři chtějí deportovat je a tak dále. Nemají nás rádi, protože si o nás myslí nějaké lži. Problém je taky v tom, že na Krymu je mnoho menšin. Krym je naše mateřská země, ale Krymských Tatarů je tu míň než ostatních. A proto se nám těžko řeší problémy. Například Zyndžirla medresa. Bylo to těžké ji zrekonstruovat, neměli jsme na to peníze a vláda nám je nechtěla dát, jen díky tureckým přátelům se to povedlo.

Krymští Tataři mají svojí vlastní vládu (council-rada), ne oficiální, nazývá se Medžlis. Bachčisaraj má vlastní malou Medžlis. V naší vesnici je několik aktivistů/dobrovolníků, můj otec je jedním z nich. Snaží se pomáhat, buď ostatním rodinám, nebo jsme si například postavili vlastní mešitu. Máme národní školu ve vesnici, což je důležité pro náš vlastní jazyk, tradice a víru, kde jsou i dokumenty o deportaci a historických událostech.

Mluvíte doma Tatarsky? Ano samozřejmě, otec říká, ať doma vždy mluvíme mateřským jazykem, je to velice důležité. Pokud prarodiče a rodiče nebudou říkat svým dětem, aby mluvili mateřským jazykem, tak oni nebudou. Mám i nějaké přátele, kteří neumí mluvit Tatarsky a je to jen kvůli tomu, že jim to rodiče neříkají. Pokud zapomeneme náš mateřský jazyk, tak už nebudeme národ. A proto jsou pro nás důležité národní školy a mateřské školky. Někteří rodiče nechtějí, aby jejich děti mluvili tatarsky, aby se co nejméně lišili od ostatních a lépe se asimilovali, to je podle mě hrozné, to není východisko.

Je hlavním problémem vláda? Ano většinou, protože když nám vláda dá peníze na mateřskou školu, tak se budou Rusové a Ukrajinci ptát, proč to nedostali i oni. Krym je velice důležité místo, všichni chtějí kousek, Rusko, Ukrajina, Turecko, všichni chtějí Krym. Krym je o penězích, všechno je o penězích. Myslím, že byste se měli udělat rozhovor i s Rusy, a zeptat se jich co si myslí o nás. Já mám hodně ruských přátel, se mnou jich dokonce několik mluví Tatarsky. Mám s nimi dobrý vztah, ale většinou záleží na jejich výchově a osobnosti.

Respondent Ajder

– 24let, pracuje jako manažer v hotelu Ašlama, narodil se v Uzbekystánu, odkud v roce 1990 přijel s rodiči zpět na Krym

Nejprve nám vyprávěl o vztazích mezi Krymskými Tatary, Rusy a Ukrajinci. Když je za socialismu vyhnali, tak vláda poslala na Krym komunisty z Kievu a dalších míst. Byli to opravdový komunisti, kteří milovali komunismus celým svým srdcem. Zabrali jim domy, majetek a pozemky, hlavně si cenili domů u pobřeží, kde měli domy velkou cenu. Vláda jim vykládala lži o Krymských Tatarech, že to jsou zrádci atd. Říkali jim to i ve školách. Podle Ajdera to bylo vše kvůli pozemkům, majetku a penězům, jelikož je Krym krásná země a dobře umístěná. Stává se také, že se lidé často přetvařují, a když jsou s Tatary, tak se na ně usmívají, ale jakmile jsou z doslechu, tak o nich vykládají lži. Ale čas je dobrý lékař a lidé, kteří přemýšlí vlastní hlavou a nevěří všemu, co slyší, si začínají všímat, že jsme normální pracovití lidé. Bohužel to je zatím jen malý počet lidí.

Dál jsme se dozvěděli, že když pobýval na Ukrajině, tak se ho lidé ptali, proč sem přijel, že se na Krymu válčí a navzájem se tam zabíjejí. Ajder se jich zeptal odkud to mají, a dozvěděl se, že to říkají ve zprávách. Stává se že k originální reportáži, která se týká úplně odlišné věci, přidají komentář, kterým překroutí pravdivou situaci. Tak vykládají lživé informace, ve kterých poškozují Krymské Tatary.

Z vyprávění od svých prarodičů, znají mnozí Krymští Tataři, jak probíhala deportace do Uzbekystánu. Ajder nám vyprávěl, jak přišli v noci vojáci se zbraněmi, vyhnali je z domů, odkud si Krymští nemohli vzít osobní doklady, vodu, ani oblečení. Většina tak odcházela v oblečení, ve kterém spala. Vyhnali je do vlaků, kde jich bylo třicet na místech, kam by se obyčejně lidí vešlo deset. Hodně lidí ve vlaku umřelo a jejich těla se vyhazovala za jízdy z vlaku. Byl to otřesný zážitek, a pamětníci na to vzpomínají se slzami v očích.

V 90. letech, když se Krymští vraceli na Krym, měli velký problém se sehnáním práce. Ajder vyprávěl, jak jeho matka šla na pohovor. Řekla, co všechno umí, kde všude pracovala a vedoucí pohovoru vypadal velmi potěšen a zaujat. Pak se zeptal na příjmení, z kterého zjistil její národnost. Rázem se vše změnilo a začal předstírat, že bylo místo náhle obsazeno někým jiným. Dnes je to o něco lepší, někteří lidé je sice stále nechtějí přijímat, ale je zde i dost lidí co s nimi mají dobré zkušenosti, protože jsou pracovití. Někteří je dokonce upřednostňují před Rusy, protože se často stává, že Rusové druhý den po výplatě nepřijdou několik týdnů do práce, dokud neutratí všechny peníze, a pak hledají práci znovu.

Počet shlédnutí: 157