V dobách antiky a orientu si lidé vysvětlovali veškeré dění kolem sebe pomocí mýtů. Mýtus lidem poskytoval vysvětlení a odpověď na otázky ohledně lidské existence i vlastního života.

Prvním přírodním filosofem byl Thales Milétský z 6.st.př.n.l. Údajně měl předpovědět zatmění Slunce v roce 585 př.n.l. Jako základní element vší hmoty pojmenoval určitou substanci, vodu. Jeho žák, Anaximandros, brzy začal zdůvodňovat, proč nemůže být voda základní substancí: základní vlastností vody je totiž vlhkost, nic nemůže být svým vlastním protikladem. Proto, kdyby měl Thales pravdu, by nemohl existovat opak vlhkosti a tedy by nemohly existovat suché věci, které však ve světě pozorujeme. Thales se tedy mýlí. A tak se zrodila kritická tradice, která je pro pokrok vědy velmi důležitá. Po Thaletovi většina filosofů přijala myšlenku o čtyřech základních elementech, z kterých se skládají všechna tělesa: země, voda, vzduch a oheň.

Postupně docházelo k rozvoji lidských praktických aktivit a to vedlo k novým formám zobrazování skutečnosti – v antickém Řecku označovaném jako historia. Jedná se o díla s konkrétním autorem, který popisuje to, co sám prožil. Příkladem můžou být Herodotovy nebo Xenofonovy spisy považované za počátky historiografie nebo lékařské spisy Hippokrata. Každé takové dílo vyžadovalo výklad, nastupuje především výklad filosofický (logos) a dochází k přechodu od mýtu k logu. Společným znakem všech filosofických vysvětlení bylo nalézt odpověď na otázku, jaké je skutečné „bytí“, které pomůže vysvětlit povahu světa a člověka.

Jedním z hlubokých myslitelů řecké filozofie je Platón, který byl v mládí ovlivněn Sokratovou filozofií a až do jeho smrti byl jeho žákem. V roce 387 př. n. l. založil v Athénách Akademii, kde začal působit ve funkci učitele a převzal od Sokrata metodu učení v rozhovorech.

Platónovo myšlení prošlo dlouhým vývojem, protože se měnilo pod různými vlivy. Jako jisté zjednodušení se přejímají tři stádia.

1.(Sokratovské) období, kdy byl Platón pod vlivem Sokrata, objevuje se u něj kritičnost vůči zdánlivým nejistotám a přistupuje tak k etické problematice zkoumané Sokratovými dialektickými metodami. Hájí Sokratovu památku a představuje jeho učení. Díla: Obrana Sokratova, Lachés, Lýsis.

2.(Konstruktivní) období je pro Platóna nejklasičtější, protože vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše také hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nalezení konečných jistot. Díla: Ústava (= deset knih o ideálním státě), Symposion, Menón.

3. Období stáří (kritické období) je charakteristické tím, že Platón doplňoval, modifikoval nebo odmítal své dřívější názory. Dílo: Zákony (= nejdelší Platónovo dílo – 12 knih, uveřejněno až po jeho smrti, ve kterém probírá podstatu, použití a účinnost zákonů), Sofistés, Politikos.

Žádný z jeho spisů neobsahuje ucelený výklad filosofie. Jednotlivá díla řeší vždy jen dílčí problémy. Spisy jsou nejčastěji psány formou dialogu, výjimkou je Obrana Sokratova a Listy. Doba vzniku jednotlivých dialogů není známa, lze jen přibližně určit jejich posloupnost.

Jádrem Platónova učení je nauka o idejích, kdy tvrdí, že jedinečné věci jsou pouze jejich odleskem. Pokud chceme poznat pravou skutečnost, tak to nelze učinit prostřednictvím smyslů, ale pouze rozumovým poznáním.

Platón se ve své filozofii také věnuje spravedlivému státnímu zřízení, což může být způsobeno jeho znechucením tehdejší politické situace a především je ovlivněn Sokratovou smrtí. Platón kritizuje dosavadní ústavy a předkládá vizi ideálního státu. Tvrdí, že: „Ústav je tolik druhů, kolik je druhů lidí.“ Při porovnávání a kritice jednotlivých ústav si všímá i jejich vývoje. „Pokud vládne oligarchie, vše se odvíjí od majetku, protože vládnou bohatí a chudí jsou z vlády vytlačeni.“ Tato situace může zapříčinit vznik jiného typu vlády, a to demokracie, která podle Platóna představuje zároveň jednu z nejhorších forem vlády, protože celá obec je plna svobody a neomezené volnosti projevu a každý tu smí dělat, co se mu zachce… „Po demokracii pak přichází tyranie, vláda jedince který když okusí moci, je jí opojen jako je zvíře opojeno krví.

Ideální stát vidí Platón jako řízený filosofy, chráněný strážci a hmotně zajišťovaný třídou výrobců. Tato třída, protože je vyloučena z řízení státu, má jako jediná dovolené i soukromé vlastnictví a rodinu. Pro vládnoucí skupinu a strážce požadoval kromě společného majetku i společné ženy.“

Podle Aristotela (žák Platona) veškeré poznání začíná empirií a pokračuje cestou myšlení (abstrakce) hlouběji do povahy věcí a jevů. Důležitou úlohu přisuzuje smyslům, které jsou prvotním místem setkání rozumu se skutečností. Cestou postupu k obecnému je indukce. Když pak poznání dojde k obecným principům, které představují rozumem zaručené pravdy, postupuje zpět k jevům a to tak, že poskytuje důvody existence jevů. Tento zpětný postup je dedukcí a teprve pak je dosaženo poznání. Aristoteles se snažil objasnit podstatu a proměnlivost jevů a věcí, ale i zákonitosti logického myšlení. Zabýval se periodickými jevy na obloze, stavbou vesmíru nebo organizací a řízením společnosti a státu.

Logiku Aristoteles chápal jako nástroj veškěrého věděckého poznání a nazýval ji „analytika“.

Aristoteles se zabýval i pohybem a hmotou a dospěl k názoru, že každý pohyb má svůj cíl, tedy, že každá věc míří k určitému místu. Zemi přisoudil tvar dokonalé koule, která již ukončila svůj pohyb a je středem vesmíru.

V přírodě našel Aristoteles mnoho smyslu tak, že se ptal, jaký materiál zde vystupuje, jaká je jeho forma, jak dostal tuto formu a jaký je účel toho všeho. Za správný nástroj výzkumu považoval pozorování.

Ačkoliv je filosofické vysvětlení světa vzdáleno praktickým aktivitám společnosti, je dodnes inspirací pro vědecké myšlení.

U některých filosofů se lze setkat s řešením otázek, které je empirické. Jednalo se například o otázky, které vysvětlovaly původ nebo důvod geologických, biologických, meteorologických nebo kosmologických jevů. Zabývali se i popisem a klasifikací těchto jevů. Jsou to části filosofického myšlení, které současná věda považuje za svůj počátek, tedy například matematika, fyzika nebo biologie. Z tohoto vyplývá názor, že filosofie je matkou věd, přestože sama vědou není. Z filosofického základu se pak jednotlivé vědy vyčlenily a osamostatnily se. Teoretické předpoklady a rámec jim však vytvořila právě filosofie. Za křižovatku filosofického a vědeckého myšlení je považováno právě dílo Aristotela, který sepsal nejen filosofické spisy, ale i například díla o přírodě, které zahrnovalo nejen úvahy o vesmíru a Zemi, ale i klasifikaci rostlin nebo živočichů. Dalšími představiteli přírodovědeckého proudu byli například Hippokrates, Dioskorides nebo Theofrastos.

V Alexandrii za vlády Ptolemaiovců dochází k rozkvětu písemnictví a vědeckého poznání. Například Eratosthenes z Kyrény poskytnul ve své básni Hermes přehled všech svých objevů v oblasti geografie, kosmologie, dějepisu a literatury.

Eukleides (3 st.př.n.l.) se zabýval optikou, astronomií a matematikou. Vytvořil první axiomatický systém geometrie, který byl považován za platný až do 19. století. Ptolemaios zase přišel s matematickým modelem zdánlivých pozic planet založeným na geocentrickém systému.

Většina tvůrců těchto objevů však nepomýšlela příliš na praktické využití jejich vynálezů. Bylo to zapříčeněno i tím, že většina těchto objevů byla spojena se spekulativním myšlením, mýty a magií. Výjimku tvořil Archimedes ze Syrakus na Sicílii, který své objevy také realizoval. Zkonstruoval například kladkostroj pro nakládání lodí nebo různé válečné stroje a nejvíce se tak přiblížil postupům novodobé vědy.

Řekové se dostali daleko i v poznání lidského těla. Před Řeky se medicína obracela především k náboženství a rituálům. Zatímco do té doby byla nemoc považována za nepřízeň bohů, Hippokrates přišel s tím, že nemoc je přirozenou součástí lidského života.

Mnohé věci ze starověké vědy přešlo i do islámské kultury. Islámem byla přijata řecká medicína, astronomie, astrologie i matematika, ale muslimové se dostali i ke kritice a inovacím.

Ranné křesťanství nevytvářelo podmínky pro rozvoj vědy a studium přírody. V byzantské říši dokonce císař Justinián I. zrušil v r. 529 athénskou akademii jako pohanskou instituci, která je v rozporu s křesťanským myšlením. V následnických zemích po rozpadu západořímské říše upadaly znalosti předchozích kultur v zapomnění a většina dnes známých vědeckých disciplin vůbec neexistovala.Významní představitelé křesťanského myšlení 4.– 6. století oceňovali důležitost tehdy známých oborů vědy, Aurelius Augustinus přispěl k rozšíření vědomostí o přírodě. Domníval se, že poznání může dovést člověka k víře a tato víra zase umožní lépe porozumět znalostem týkajícím se hmotného světa. Boethius přeložil velkoučást Aristotelova díla a vytvořil základy latinské filosofické a vědecké terminologie. Až do doby Karla Velikého se církev nezajímala o světský stát a jeho zřízení.Základem vzdělání se stal systém „sedmi svobodných umění“ (septem artes liberales) pocházející z antiky, který představoval koncepci sekulární vzdělanosti oddělené od náboženských věd. Skládal se z trivia a quadrivia, obsahem trivia byla dialektika (logika - o formě myšlení a jejich zákonitostech); rétorika (o mluveném slově, etice, politice a pod.) a gramatika (o složkách jazyka, slovních druzích, větách, o významu slov a pod.), do quadrivia byly zařazeny vědy, které se týkaly reálného světa a jeho popisu. Základem přírodovědných znalostí té doby byla matematika, která zahrnovala aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu (nauku o harmonii).

SCHOLASTIKA

• hlavní směr ve vývoji filozofie feudální společnosti v 9. – 15. století
• základními tématy – vyrovnat se nově s antickým dědictvím, přesunout těžiště z novoplatónismu na aristotelskou filozofii,rozumnost víry
• doba vzmachu lidského rozumu a myšlení
• filozofie považována za služebnici teologie

1. Raná scholastika (11. – 12. století)

Anselm z Canterbury (1033 – 1109)

• italský mnich, arcibiskup, filosof
• východiskem mu byla víra, protože teprve věřící člověk hledá rozumové zdůvodnění své víry

Spor o univerzálie

• spor o univerzálie = spor o obecné pojmy
• spor o poměru mezi podstatou a jevem, mezi obecným a jednotlivým
• podstatou sporu při řešení této otázky je zda jsou obecné pojmy reálné, zda skutečně existují, nebo jsou li to jen pojmy, které reálně neexistují

realisté – tvrdili, že obecné pojmy existují, jsou na konkrétních věcech nezávislé, jsou věcné; reálně existují v Boží mysli, ještě dříve, než jsou obsaženy v jednotlivých věcech (podobně jako Platónovy ideje); pojmy (myšlenky, ideje) existují před věcmi = „ante rés“

nominalisté – reálně, objektivně existují pouze jednotlivé předměty a jevy se svými individuálními vlastnostmi; existence pojmu je vázána na existenci věci; pojem je jen jméno (nominalismu – od slova „nóméné“ = jméno); pojmy existují po věcech = „post rés“; obecné pojmy jsou výsledkem abstrahující činnosti lidského myšlení

2. Střední scholastika (vrcholná) - 13. století

Tomáš Akvinský (asi 1225 – 1274)

• zabývá se problémem vztahu mezi vírou a rozumem
• jenže rozum touží po ověření existence Boha – vytvořil 5 důkazů
• naše vědomí je rozvrstveno

• synderesis = základní vědomí sebe sama – nese sebou poznání základních mravních principů; spojeno s přirozenou racionalitou; obsahuje základní požadavky desatera, které se netýkají víry – jde o vyjádření normy lidství, přirozené všem lidem; pomáhá základně rozlišovat mezi dobrem a zlem

• sapientia = moudrost – získáme prostřednictvím výchovy a kontaktů s ostatními lidmi – získáme hodnotová východiska, celosvětový názor, dokážeme se rozhodovat ve složitějších případech

• scientia = vědění – výsledek každodenní lidské zkušenosti – umožňuje člověku při rozhodování využít jeho minulou zkušenost

3. Pozdní scholastika - 14. až 15. století

William Occam (1300 – 1350)

• radikálně oddělil filosofii od teologie – to, co je řečeno o světě, neplatí o Bohu
• rozumové poznání platí jen v rámci světa
• rozvedl logiku

Vědecká revoluce je termín užívaný k označení řady změn uvnitř evropské vědy, které se měly projevovat především během 16. a v 17. století. Nejznámější autorem, který staví na myšlence vědecké revoluce je Thomas Kuhn, který ve své knize Struktura vědeckých revolucí (1962) nabídl konceptualizaci změny ve vědě jako změny paradigmatu. Kuhn v podstatě argumentuje, že změna paradigmatu je ve vědě postavena na anomáliích, které odporují ustanovenému způsobu vysvětlení. To znamená, že nové otázky vyžadují nové způsoby vědeckého tázání a nové odpovědi. Podle klasické periodizace vědecké revoluce se za první impuls ve vědeckém myšlení raného novověku považuje kniha Mikuláše Koperníka De Revolutionibus orbium coelesticum libri VI („Šest knih o obězích sfér nebeských“), publikovaná v roce 1543. Koperníkův heliocentrický model je považován za první zlomový okamžik vědecké revoluce 16. a 17. století.

Nástup novověku je spojován zejména se dvěma známými jmény: Francise Bacona a Galilea Galileiho. Ve filozofii se v tomto období (přelom 16. a 17. století) začíná uplatňovat novosteicismus, který se snaží o vnitřní vyrovnání s rozpory reálného světa. Dochází k obnově skepticismu.

Francis Bacon (1561 - 1626) hledal počátky v lidské zkušenosti. Podle Bacona bylo nutné odstranění veškerého nánosu předchozího vědění. Snažil se vybudovat novou metodu, jak pro destrukci starého myšlení, tak pro konstrukci myšlení nového. Rozeznává idoly rodu, idoly jeskyně, idoly trhu a divadla. Upozornil na úlohu metody. Tvrdil, že poznání se účastní smyslová zkušenost i rozum. Rozum se však musí řídit metodou. Rozpracoval metodu indukce. Zároveň zdůrazňoval aktivní charakter experimentu: „Pokusem chceme zjistit, jak se bude příroda chovat za nových podmínek, tj. na přírodu je v experimentu vykonáván určitý nátlak.“ Vědu chápal jako výsledek zobecnění.

Galileo Galilei (1564 - 1642) byl kritikem Aristotela. Pozorování prováděl díky novému vynálezu (dalekohledu). Chápal pohyb již mechanisticky, snažil se rozložit pohyb na jeho jednotlivé prvky. Vyjádřením podstaty podle Galilea byl zákon, který chápal jako určité poznání (nikoli hypotézu).

René Descartes (1596 - 1650) je považován za zakladatele novověké filozofie a přírodovědy. Descartes vycházel z radikální pochybnosti (jako např. Aristoteles či Tomáš Akvinský). Ve svém myšlení spojil vrozené ideje s deduktivními metodami. Byl racionalistou, mechanicistou (rozlišoval dvě substance - hmotu a vědomí) a deistou.

Isaac Newton (1643 - 1727) působil v London Royal Society. Ve svém díle (Matematické principy přírodní filozofie) zformuloval zákony gravitace a pohybu. Zobecnil gravitaci a přisoudil ji všem tělesům. Věřil v harmonii přírody.

V 17. století v Evropě vítězil mechanicismus. V této době vzniklo několik důležitých institucí (např. London Royal Society a Académie des Sciences). Začal vycházet první vědecký časopis (Journal des Savants), vznikaly místní vědecké instituce, které se snažily o aplikaci vědeckých poznatků. Panovala víra v rozum - jako jediný zdroj poznání. Zdůrazňoval se význam poznání a vědy.

V 19. století se objevil pozitivismus a marxismus, spojovala je víra v roli vědy ve společnosti. Marxismus sympatizoval s utlačovanými společenskými vrstvami, budoucnost proto viděl jako cestu násilí (revoluce). Pozitivismus upřednostňoval evoluci.

August Comte (1798 - 1857) je považován za zakladatele pozitivismu a socilogie. Sociologii rozdělil na sociální statiku (věda o společenském konsensu) a sociální dynamiku (popisuje, jak probíhá vývoj - 3 stádia: teologické, metafyzické a pozitivní). Za hybné faktory společnosti uváděl nižší pudy člověka, jeho city a vášně. Rozum měl brzdit veškerý pohyb a uvádět jednotlivé složky do harmonie. Uvedl teorii elit, kdy dle jeho názoru zaujímá vůdčí roli ve společnosti politická elita. Zřekl se otázky „proč“, nahradil ji otázkou „jak“. Vytvořil klasifikaci věd. Dle jeho názoru se nejprve vytvořily nejabstraktnější a nejjednodušší vědy, následně se vytvořily vědy komplikovanější (matematika → vědy zabývající se anorganickou přírodou → astronomie, fyzika).

John Herschel (1792 - 1891) rozeznával ve vývoji vědy kontext objevu a kontext zdůvodnění. William Whewell (1794 - 1866) zdůrazňoval metodu indukce. Považoval vývoj vědy za kontinuitní pokrok, tento vývoj měl vést k vytváření nutných pravd.

John Stuart Mill (1806 - 1873) se řadí k zakladatelům klasického pozitivismu. Zajímal se o otázky etické i společenské. Mill tvrdil, že celá věda je vědou zkušenostní a zakládá se na indukci. Zaujímal stanovisko, že pro indukci nepostačuje pozorování, je nutné provádět experiment. Pro Milla i Comteho je společné, že oba dva považovali za ideál vědy vytvoření soustavy několika nejobecnějších zákonů, díky nimž by se vysvětlily všechny jevy.

Herbert Spencer (1820 - 1903) uveřejnil již před Darwinem, že živá i neživá příroda prochází evolucí. Uznával „nepoznatelno“. Objevila se u něho snaha řešit vztah mezi vědou a náboženstvím. Podle jeho názoru oboje znázorňuje dvě stránky téže věci (viditelnou a neviditelnou), proto se domníval, že by se v otázce nejvyšší pravdy měly shodovat. Věda a náboženství by se neměly vzájemně omezovat. Spencer se zabýval otázkou vývoje různých vrstev reality. Filozofii chápal jako soubor předpokladů o nepoznatelných podstatách.

V 19. století se začal objevovat ve filozofii iracionalismus, který reagoval na přecenění racionálního osvícenství a pozitivismu. Iracionalisté poukazovali na to, že osvícenství a pozitivismus nepostihly síly, z nichž věda vzniká. Tento myšlenkový směr se vyjádřil proti rozumu, pokroku a lidské rovnosti. Odmítl rozum a smysly jako jediné zdroje vědění, pochyboval, že rozvoj vědeckého poznání povede ke skutečenému zlepšení života lidí. Centrem zájmu byl jedinec - soustředili se na individuum a jeho nitro. Za představitele iracionalismu může pokládat Friedricha Nietzscheho (1844 - 1900) nebo Oswalda Spenglera (1880 - 1936).

Novopozitivismus je spjat zejména se sdružením vědců a filozofů, které vzniklo v r. 1923 ve Vídni a odtud nese svůj název - Vídeňský kruh. Představiteli jsou např. Moritz Schlick (1882 - 1936) a Rudolf Carnap (1891 - 1970). Novopozitivisté popírali metafyziku a odmítali chápání vědeckých tvrzení jako konvencí. Ověření zakládali na srovnání výpovědí s faktem. Snažili se omezovat pouze na to, co je vnímáno (= počitky). Počitek chápali jako něco subjektivního, co existuje pouze ve vědomí. Novopozitivisté byli přívrženci konvencionalismu.

Počet shlédnutí: 51