Čeští krajané v Moldávii - Holuboje

V 50.-60. letech 19. století se v Čechách objevil nový trend. Lidé začali opouštět své domovy a přitom doufali, že najdou místo, kde si jim bude žít lépe než v rodné zemi. Část těch, která doufala v lepší budoucnost, se vydala směrem na východ od svých domovů. Roku 1856 odjela velká skupina lidí k Černému moři v čele s Braunem a Fišarem, většina z nich pocházela z okolí České Třebové a Vamberku. Cestovali do Prešpurku, 1700 km po Dunaji do Galace, pak přes Oděsu do Simferopole a Evpatorie na Krymu. S sebou vezli pluhy a jiné zemědělské nářadí, které jim mělo zajistit živobytí, jen koně plánovali zakoupit až na místě. Právě díky nástrojům, které si přivezli, se na ně místní obyvatelstvo dívalo jako na příležitost, jak zvelebit své pozemky. Z tohoto důvodu velké množství statkářů české rodiny zaměstnávalo. Krajané sice poměrně snadno získali v cizí zemi práci, ale jejich životní podmínky byly nedůstojné. Bydleli v kůlnách nebo zemljankách (chalupa z hlíny) po dvou až třech rodinách. Kromě špatného prostředí měli k dispozici také nevyhovující stravu a to vedlo k tomu, že velká část z nich podlehla nějaké vážné nemoci. Na vedlejších pozemcích polského statkáře pracoval Josef Košta ze Lhotky u České Třebové, kterému nebyla tato žalostná situace krajanů lhostejná. Vydal se tedy do Evpatorie, kde navštěvoval různé úřady a snažil se upozornit na to, jak špatně se krajanům žije. Podařilo se mu vyvolat u úředníků zájem a ti se sami jeli přesvědčit, zda životní úroveň krajanů je opravdu tak žalostná. Skutečně zjistili, že podmínky, ve kterých se české rodiny nacházeli, nejsou vhodné pro život a z tohoto důvody začali krajany shromažďovat, aby je mohli odvést do opuštěné vsi Kurman-Kermenči. V této vesnici se Češi rozdělili na čtyři skupiny a podle toho se ujali částí pozemku, který jim vláda přidělila. Oblast byla rozdělena na Kurman-Kermenči, Kirej, Žáva a Žadra. Češi přejmenovali Žávu na Alexandrovku, Kirej na Tábor a Žadru na Bohemku a začali své nové pozemky zvelebovat. Díky své pracovitosti a schopnostem velice rychle dosáhli velkého rozvoje oblasti a to vedlo k tomu, že se sem začali sjíždět i další krajané z rodné země. Přijíždělo jich ale příliš mnoho, a proto za nějakou dobu půda přestala stačit pro všechny. Vláda se krajanům snažila pomoci tím, že jim nabídla půdu na Kavkaze a v Tavrii. Krajané Košta a Fišar se do Tavrie vydali, aby zjistili, zda by pro ně byla oblast vhodná. Zalíbila se jim zde krajina blízko Melitopole, kde bylo dost německých osad a ještě s dalšími krajany se tam přestěhovali a založili osadu Čechohrad. Když v roce 1867 přijela další výprava z Čech, dostalo se jí velkého zklamání. Vláda zakázala přidělovat carskou půdu. Protože krajané neměli na zakoupení půdy peníze, museli začít pracovat u starších usedlíků nebo na pronajatých polích. Nastalo období krize, Čechy kromě moru dobytka zužovalo i sucho, takže brzy začali trpět hladem. Jedinou spásu viděli v pomoci cara, ale ten byl bohužel zavražděn a tím pro ně jediná naděje zhasla. Šťastnou náhodou se ale v této době dva krajané, kteří jeli do Melitopole na trh, seznámili se synem velkostatkáře z Besarábie-Štěpánem Romaněnkem. Ten jim ukázal další možnost jak si vybudovat vlastní hospodářství. Poradil jim, ať se přestěhují na panství jeho otce v Tatar-Baurči za Dněstrem v Besarábii. Košta s krajanem Horvátem místo navštívili a opravdu byli statkářem přijati. Slíbil jim, že od něj získají pozemky za velice výhodnou cenu. Vedl ho k tomu jednoduchý důvod - jeho statek byl tak zadlužený, že se snažil co nejvíce ze svých pozemků prodat. Krajané, těšící se na nový začátek, začali dávat dohromady peníze a vypravili 20 vozů s těmi nejnutnějšími věcmi. Plni optimismu dorazili na místo, ale tam je čekalo jen obrovské zklamání. Místo vinic, sadů a úrodných polí, které jim byli slíbeny, před sebou měli obrázek nepřívětivé krajiny a neúrodných pozemků mezi kopci a výmoly. Ale i přes to, že byli rozčarováni z nečekaného překvapení, se rozhodli zůstat a založit novou osadu. Dostala jméno Novohrad a to právě proto, že krajné přijeli z Čechohradu. Tento název osada nesla od roku 1885 až do roku 1907.

Po několika letech do nové osady z Oděsy přijel Mikuláš Bavlnka, který učil na Ryšelevském gymnáziu. To byl okamžik, od kterého se začala odvíjet historie školství a výuky českého jazyka v krajanské osadě. Bavlnka si v Novohradě nechal postavit dům, kde pobýval každé prázdniny. Snažil se na krajany působit a přemlouval je, aby přestoupili na pravoslavnou víru. On sám to udělal a obecně se zcela přizpůsobil ruskému prostředí a tvrdil, že i pro ostatní Čechy to bude výhodné, protože si tím získají větší důvěru vlády. V roce 1889 opravdu většina z nich k přestupu svolila. Bavlnka byl po nějaké době pozván k archijereji Sergějovi ¹⁾, u kterého požádal o zřízení církevní školy v Novohradu a za učitele navrhoval Horáka. Sergej jeho prosby vyslyšel a škola byla opravdu otevřena. Protože v osadě nebyla žádná vhodná budova, poskytl k tomuto účelu svůj dům Bavlnka. Vypadalo tom, že život Čechů v Novohradě se začne rozvíjet a osada vzkvétat. Osud jim ale poslal další nepříjemnost a to v podobě smrti starého statkáře Romaněnka. Bohužel tato událost přišla dříve, než si nechali pozemky napsat na sebe. Romaněkovi synové toho využili a nechtěli krajanům uznat vlastnická práva (na smlouvách chyběla některá jména) a nejstarší z nich Gerasim se prohlásil pánem osady. Čechy označil za vetřelce a chtěl po nich, aby znovu zaplatili. Krajané si to samozřejmě nenechali líbit a začali protestovat. Obrátili se na úřady v Kišiněvě, Cahulu a Oděse. Gerasim ale mezitím půdu odprodával, proti tomu se postavili dokonce i jeho bratři. Krajané už nevěděli, co zoufalstvím dělat, tak se opět upnuli na myšlenku záchrany od cara. Protože ten v této době pobýval v lázních v Jaltě, dohodli se, že ho požádají o pomoc osobně. Sepsali petici a vydali se na místo, o kterém věděli, že jím car bude projíždět a opravdu se tak stalo. Dokonce se jim podařilo, že car jejich žádost přijal. Ještě tentýž večer si povolal krajana Hýbla a vyslechl ho. Následkem toho přijela do osady vyšetřovací komise a Gerasim tu chvíli pochopil, že prohraje a začal ničit pole a působit škody. Poté byl zatčen ačkoliv předstíral, že pozbyl rozumu a smlouvu nakonec ze strachu, že skončí na Sibiři, podepsal.²⁾

V roce 1907 byl Novohrad přejmenován na Novohrad-Goluboje, ale tento název existoval jen 5 let. Od roku 1912 až do dnes je to už jen Holuboje. V této době zde údajně žilo 270 českých krajanů.

Něco o kolchozu

Po 2.světové válce nastaly v Holuboji zlé čas, propukl hladomor. Někteří starší obyvatelé na to dodnes živě vzpomínají. Pan Jozka Iriněvič³⁾(82 let), je ze smíšené rodiny - jeho tatínek byl Ukrajinec, ale maminka Češka - vypráví: ,,To byl 46., 47. rok, já jsem už byl velkej. Strýc Janko, on zemřel a vostala po něm manželka a měla hodně dětí a dělat neměl kdo a byli hladoví pořád. Měla jedno malinký děcko a ostatní už běhali. A to malinký prosilo o jídlo pořád. Pak se stalo, že to malinký zemřelo. A byli mrazy a ona ho dala na okno. A ten starší prosil taky jíst. Tak máma vzala pěkně nůž a z toho zmrzlého po kousku řezala a dávala pěkně jíst bratříčka.” A jeho o 3 roky mladší manželka, která měla oba rodiče českého původu, ho doplňuje: ,,Lidi jedli psi, kočky….Všechno jedli, jen aby lidi přežili. A my sami jsme taky jedli, trávu jsme jedli, z lesa žaludy.” V roce 1991, kdy se z Moldavské socialistické republiky stala samostatná Moldavská republika, začali místní lidé ničit stroje a budovy⁴⁾⁵⁾: … ,,vše ničili, protože v tom neviděli, že je něco jednotlivce, ale že je všechno všech – něco prodávali a za to kupovali vodku.“⁶⁾

Krajané přečkali špatné období, kdy si nebyli jisti, zda jim zakoupená půda zůstane a začali se opět věnovat zvelebování osady. Důležité bylo samozřejmě vzdělání. Roku 1889 se otevřela církevní ruská škola, díky tomu, že většina Čechů přestoupila na pravoslavnou víru. Dokonce zde vyučoval krajan Jan Horák, ale pouze rusky. Až od roku 1892 se mohlo učit i v českém jazyce. Vzhledem k tomu, že neexistovala školní budova, vyučování probíhalo v domě M. Bavlnky. Nebylo to ideální řešení a v roce 1901 krajané zahájili stavbu školní budovy, kterou sami financovali. Těšili se, že v ní Horák bude vyučovat v rodné češtině a také nezbytně nutné ruštině. Bohužel však zemřel, než stačili budovu dostavět. Sice se jí po dostavění roku 1902 podařilo otevřít, ale až do konce první světové války se zde učilo pouze rusky. To logicky zavinilo odcizení obyvatel nejen českému jazyku, ale i celé kultuře a naopak přiblížení ruským zvykům.

Naštěstí byl tento úpadek přerušen příchodem českých zajatců první světové války. Díky nim v osadě vznikl kroužek divadelních ochotníků, který znovu zájem o české tradice oživil a v Holuboji se tak ,,opět ozvaly české písně a nohy zadupaly národní tance“(Karas, 1937). V roce 1918 začal učitel Jaroslav Řezáč z Prostějova učit česky, ale netrvalo to dlouho. Ještě ten samý rok byla Besarábie obsazena rumunským vojskem a ti převzali školní budovu. Tím pádem skončilo vydržování českého učitele a začalo s vyučovat rusky a rumunsky. Později odpadla i ruština a přešlo se pouze na rumunštinu. Čeština začala být opět zatlačována do pozadí a to způsobilo další úpadek české kultury v Holuboji. Toto se snažil napravit Jan Římovský, který se řídil heslem: ”Kdo se za svůj jazyk stydí, hoden potupy všech lidí.“(Karas, 1937). V roce 1933 oživil divadelní kroužek. Po prvním představení se stal Jan Římovský učitelem, krajané si to sami přáli, protože divadlo v nich vzbudilo opětovnou touhu po české škole. Koncem ledna 1934 začalo vyučování s 32 žáky, před prázdninami se jejich počet zvýšil na 56. Římovský měl k dispozici jen 2 slabikáře, 5 čítanek a 2 mluvnice. Potřebnou pomoc získával od Ing. Františka Tržického z Galace, z obecné školy v Jaroměřicích, z Prahy od spolku sv. Rafaela a také přispíval Spolek Komenský a Československý ústav zahraničí. Jen díky nim se škola nezavřela a vztah k vlasti se mohl zase oživit. Školní budova, která v Holuboji existovala, ale po nějaké době nezvládala pojmout stále přibývající množství dětí. Po dlouhém váhání mezi koupí staršího domu a postavením zcela nové budovy zvítězila druhá možnost, přestože její realizace byla daleko nákladnější. Pozemek na tento účel daroval rolník Bojanovský, u kterého dříve také občas probíhalo vyučování. Obyvatelé Holuboje zase poskytli stavební materiál, v této době to byl kámen a vepřovice, a vykonávali stavební práce. Finančně novou školní budovu podpořili různé spolky z Čech. Mimo jiné to byl např. Československý ústav zahraničí, který poskytl Holuboji na stavbu školní budovy 6.000 Kč a 12.000Kč zapůjčil. Krajané ústavu za to ústavu děkují v dopise z roku 1937. ⁷⁾

V roce 1938 rumunská vláda dokonce povolila otevření české třídy v rumunské škole. Učitel ale dostával výplatu až z Československa. Česká třída neměla dlouhou existenci, po obsazení země SSSR roku 1940 se znovu začalo vyučovat rusky. Starší generace Čechů v době svého mládí uměli kromě českého jazyka také rumunský, ruský a bulharský. Vesnice byla totiž multikulturní a ve škole se každý den setkávaly děti různých národností. Pan Iriněvič říká: ,,Já se v české škole učil moldavskej, českej,…já jsem 4 jazyky mluvil, českej, ruskej, moldavskej i bulharskej. Ve škole už odkdy česky neučej, už 50 let myslím. Od roku 43, když pan učitel Římovskej odjel. Od těch dob už česká škola nedělá.” Původní škola stála na místě, kde se nyní rozprostírá fotbalové hřiště⁸⁾⁹⁾. Byla zničena při zemětřesení v roce 1974 a bylo tedy nutné postavit školou novou. V době revoluce propukla všeobecná touha zničit věci vznikající v době nadvlády Sovětského svazu a ani budova školy toho nebyla ušetřena. Navíc se na ní také značně podepsal vliv času. V současné době tedy probíhá její nezbytná rekonstrukce. Ta by zřejmě nebyla uskutečnitelná bez dotací plynoucí na tyto účely z České republiky. Škola se nyní pyšní názvem Gymnázium Jaroslava Haška¹⁰⁾.

I přes svůj název je škola v současné době moldavská, což je vzhledem k počtu českých krajanů v Holuboji a jejich věkové struktuře pochopitelné. Existuje zde speciální třída, kterou se předseda českého spolku Lauda snaží zařídit jako typickou třídu v české škole. Liší se od ostatních především tím, že je v ní modernější nábytek a vybavení a také je zde sbírka českých knih a učebnic, které škola dostala darem od různých návštěvníků z Čech. Můžeme zde najít slabikáře, Špalíček (sborník českých písní) aj. V této třídě také probíhají kroužek českého jazyka Novohrádek. Ten probíhá druhým rokem a díky němu je vidět, že o češtinu je mezi krajany stále zájem. V současné době ho navštěvuje kolem 15-ti dětí mladších (do 4. třídy) a asi 12 dětí do 9.třídy¹¹⁾¹²⁾. Novohrádek funguje i v době letních prázdnin, a to díky českým studentů(http://picasaweb.google.com)), kteří zde letos už potřetí byli vyučovat rodný jazyk. Počet dětí se v této době ještě zvýší, protože přijíždí na prázdniny i ty, které už v Holuboji jinak nebydlí. A také ne všichni, co kroužek navštěvují, mají české předky. Problémem je úroveň výuky češtiny, protože platy ve školství jsou tu minimální, proto jdou kvalitnější učitelé raději učit do Moskvy. Na studenty vyučující zde v létě nejsou kladeny příliš velké nároky.

V Holuboji nestojí jen škola základní, ale i hudební škola V. A. Karáska ¹³⁾, která je pojmenována po hudebníkovi Vladimíru Karáskovi¹⁴⁾. Je také financována pomocí dotací z České republiky. Hudební škola, původně postavená z vepřovic, je nyní díky těmto penězům zcela zrekonstruovaná. Nachází se zde zkušební místnost orchestru¹⁵⁾ a také kancelář českého spolku Novograd, ve které můžeme najít jak velkou českou vlajku, tak spoustu staré i nové české literatury. Hudební orchestr, který má dnes 24 členů v různých věkových kategoriích, zde existuje už od pradávna, vlastně to byla nejdůležitější věc, která držela češtinu při životě. Zde tuto roli totiž nesplňovala církev, jako je tomu v jiných vesnicích. Vedení orchestru se po Karáskovi ujal Petr Petrovič Iriněvič¹⁶⁾ a pokračoval v tom dalších 38 let. Hrál s orchestrem české písničky jako jsou Novohradská brána, Šly panenky silnicí nebo také píseň Novohradský tatíček¹⁷⁾, ¹⁸⁾, ke které složil slova Jan Římovský a hudbu Vladimír Karásek. I ve věku 84 let dnes pan Iriněvič dokáže tuto pro krajany důležitou píseň zahrát na tahací harmoniku. Kromě toho ovládá dodnes harmoniku foukací nebo třeba trumpetu. Podle jeho slov mu během působení v orchestru prošlo rukama přes 200 žáků.

Mimo orchestru zde ještě funguje pěvecký soubor zvaný Perličky, což jsou babičky, které v hudební škole třikrát týdně zkouší české písně. V minulosti spolu s orchestrem navštívily různé festivaly i za hranicemi Moldávie.

Vesnice Holuboje s oficiálním počtem kolem 1000 obyvatel leží na jihu Moldávie asi 28 km od okresního města Cahul. Její začátek není na první pohled zřejmý, dá se totiž těžko odlišit od sousední Tataresti, přes kterou je nutné projet, Holuboje na ni plynule navazuje. Až od roku 2007 si návštěvníci můžou přečíst na nenápadné cedulce u okraje silnice, že právě přejeli z jedné vesnice do druhé. Silnice, která Holuboje spojuje s okresním městem, vznikla asi před 30-ti lety a od té doby zřejmě změnila svojí podobu jen málo. To je znát zejména při cestě pravidelnou autobusovou linkou, která 3 krát denně odváží obyvatele z Holuboje do Cahulu a zpět. I když je dost těžké určit, zda je nepohodlná drkotavá cesta více způsobena stařičkým autobusem¹⁹⁾, který probouzí vzpomínky na české filmy z dob komunismu anebo spíše stavem silnice. Ve vesnici jsou sice dvě autobusové zastávky, jak jsme zvyklí i u nás, ale nemají zde žádné využití. Obyvatelé Holuboje, stejně jako celé Moldávie, autobus zastaví z okraje silnice na jakémkoliv místě jeho trasy pouhým mávnutím.

Holuboje se neliší od ostatních moldavských vesnic ani v oblibě používaní blankytně modré barvy. To ostatně napovídá i samotný název. Téměř všechny domy září do dálky jasně modrou omítkou a vystavují na obdiv krásné dřevěné vyřezávané štíty střech, ozdobené různými ornamenty. Také kovová vrata s ozdobami ve tvaru květin jsou pro většinu obydlí typická. I když styl mají všechny domy stejný, v detailech se liší, a proto procházka Holubojí, jejíž obytná část se rozprostírá především kolem silnice táhnoucí se několik kilometrů, působí jako přehlídka umění. Roztomilou tečkou je malá dřevěná lavička před branou skoro každého domu²⁰⁾.

Vesnice se rozprostírá v údolí, kde teče říčka Selča. Kolem ní se zvedají mírné kopce poseté vinohrady a kukuřičnými poli. Klasický vesnický vzhled dokreslují hejna hus, slepic a krůt batolících se kolem cest a pasoucí se stáda koz a krav na rozlehlých loukách. I když na pohled je tato oblast krásná, pro každodenní život je spíše drsná. V letních měsících je země vyprahlá a teploměr může vystoupat až na 40 stupňů. Kromě toho, že velká horka stěžují každodenní život obyvatel, mají také velmi špatný vliv na úrodu. Výkyvy počasí jsou tu obrovské, v zimě mohou naopak teploty klesnout až na mínus 20 stupňů. V minulosti měl v podstatě každý svůj pozemek, který obdělával a vypěstované plodiny byly hlavním zdrojem obživy. Ale vzhledem k tomu, že dnes je pro Holuboje, stejně jako pro ostatní vesnice v Moldávii, typický odliv mladých a starší lidé, kteří často zůstávají sami, už na to nestačí, většinou pronajmou svůj pozemek někomu jinému a ten mu pak dává část vypěstované úrody.

Elektřina byla ve vesnici zavedena v době socialismu, v roce 1960. Plyn byl přiveden ve stejné době, ovšem pouze k místnímu úřadu, na rozvod do domácností obyvatelé stále čekají. Vodu přímo do domu má v celé vesnici zavedeno asi jen 20 domů, ostatní čerpají ze studně. Sprchu má jen jedna rodina (napůl česká rodina pana Laudy), ale není to sprcha zabudovaná v koupelně, jak to známe u nás. Rodina pana Laudy, nejaktivnějšího krajana z Holuboje, provádí každodenní hygienu v letních měsících na zahradě v důmyslně vytvořeném sprchovém koutě. Je sestaven z kovové konstrukce, která je potažena omyvatelnou látkou. Voda je přiváděna z nedaleké studně a teplota vody se reguluje topením v malých kamínkách, které jsou ke sprchovému koutu připojeny.

K občanské vybavenosti vesnice se dá říci, že v současné době se mimo jiné i díky penězům z České republiky pomalu rozvíjí. Přesto větší část služeb vyhledávají obyvatelé v přes 20 km vzdáleném Cahulu. Doktor do Holuboje dojíždí jednou týdně a po vyšetření vystaví lékařské doporučení přímo do nemocnice v Cahulu, kde nemocného zdarma ošetří. Tento proces je ale poněkud zdlouhavý, a proto pokud někdo potřebuje lékařskou péči ihned, raději se zajede rovnou do Cahulu, přestože v takovém případě už musí za vše zaplatit. Velmi dobře, podle pana Laudy, zde funguje místní policie, tzv. bradky.

Emigrace do východních zemí v 19. století neprobíhala z náboženských důvodů, nýbrž z ekonomických. Tehdejší carské Rusko potřebovalo zalidnit pusté části země, a proto zvalo cizince k jejímu obydlení a zkulturnění tamější krajiny. Češi jako Slované pro to byli velice vhodní. Měli podobný jazyk, byli na kulturní výši, vzdělaní a schopní se rychle přizpůsobit cizímu prostředí. I přes to, že byli převážně katolíci, nebylo jejich katolické cítění tak silné jako u Poláků. V některých oblastech byli katolíci nuceni (i násilím) přejít na pravoslaví. U krajanů v Holuboji tomu tak nebylo. Krajané zprvu konverzi odmítali. Většina z nich však na naléhání oděského učitele Mikuláše Bavlnky na pravoslavnou víru přestoupila (katolické zůstaly 3 rodiny). Stalo se tak v roce 1889. Důvody jejich konverze byly pochopitelné, bylo jim totiž přislíbeno zajištění církevní školy a kostela s knězem. Nicméně církevní úřady sliby nedodržely. Škola sice byla zřízena, ale nebyly na ni prostory. Výuka tedy probíhala v domě Bavlnky. Problémy nastaly i s knězem, který do Novohradu docházel. V kronice se píše: “Brzy však zklamal celou vesnici, zejména se zprotivila jeho hamižnost: žádal mimo jiné, aby mu krajané obdělávali v neděle a ve svátky pole, sklízeli a mlátili – a to bezplatně. Nastala doba rozporů a hádek, za nichž se kněz dotkl nešetrně i původu svěřených duší a vyhrožoval, že jim zakáže mluviti česky. Tehdy počali cizinci litovati, že se zřekli původní víry, kterou si přivezli z vlasti… .“ (Karas, 1937).

Náboženství jako takové v současné době nemá na dění ve vesnici velký vliv. To, že zde lidé nechodí do kostela má také i čistě prozaický důvod - žádný zde není. “Jsme starý a vozit nás nemá kdo. Když jsme mohli, tak jsme chodili. Teď je náš kostel doma,” vypravuje paní Manča. Kostel stojí sice ve vedlejší vesnici (Tatareşti), ale to je 7 km daleko, a ve 40 stupňových vedrech nebo naopak 20 stupňových mrazech je pro starší ročníky taková cesta nadlidským výkonem. Stavba kostela v Holuboji byla mnohokrát plánována a mnohokrát také odložena. Svojí vinu na tom měla nejprve první světová válka. Než se z ní Holuboje stihla vzpamatovat, byla tu druhá světová válka následovaná hladomorem. Připojení Moldavska k SSSR církevním aktivitám také neprospělo. Po revoluci v roce 1991 už stavbě nebránily světové události, ale pro změnu nedostatek peněz. “Byl vytvořen projekt na postavení kapličky asi pro 20 osob. Měla by stát na kopci u hřbitova. Teď už jen zbývá sehnat finanční prostředky,” říká pan Lauda. Na otázku, zda slaví české svátky, paní Manča odpovídá: “Svátkujeme, všechny svátky svátkujeme. Ruské, české a moldavské, jak kdy… .” Církevní svátky, stejně jako u nás, tady zlidověly a znamenají v první řadě bujaré veselí, kterého se účastní celá vesnice, bez ohledu na vyznání. Pravoslavné křesťanství v místních obydlích připomínají ikony svatých, často zdobené blyštivými rámy a umělým kvítím. Náboženství tu neplní společenskou funkci, nedá se tu o něm mluvit jako o faktoru, který krajany stmeluje (scházení se každou neděli v kostele apod.). Ani z jazykového hlediska nehraje důležitou roli. Jejich náboženské cítění je velmi individuální, každý ho bere po svém. (Paní Manča: “Věříme v Boha, jak nebudeme věřit, tak nebudeme jíst chleba. Bůh nám chleba dá.“)

Kulturně historický český spolek byl založen před třemi lety a nese název Novograd, podle dřívějšího pojmenování vesnice – Novohrad (Novograd proto, že azbuka nezná písmeno H) a hlavní důvodem jeho založení bylo čerpání dotací z České republiky. Spolek sídlí v hudební škole Jaroslava Karáska a předsedou je pan Lauda, který ale byl k této funkci dlouho přemlouván. Nakonec se přesvědčit nechal a zřejmě by se v celé Holuboji nenašel člověk, který by se udržování české kultury věnoval více. Snaží se získat od zbylých Čechů fotografie, kroniky, notové listy, které kopíruje,zakládá a tvoří tak jakýsi přehled krajanské historie v Holuboji. Každý, kdo chce do spolku vstoupit, musí zaplatit 30 lei a spolek samotný platí každé tři měsíce poplatek, na druhou stranu každý rok získá od České republiky určitou částku, kterou využívá především na vznik, zvelebování a opravy vzdělávacích institucí. Díky dotacím (celkem ČR spolku poskytla během let 2006 – 2008 1.025.000 Kč)²¹⁾ se tak v Holuboji opravila část školy (Gymnázium Jaroslava Haška)²²⁾, vybudovaly se „veřejné toalety“²³⁾ sloužící dětem navštěvující toto gymnázium nebo se postavila hudební škola V. A. Karáska. V současné době má spolek celkem asi 160 členů, 120 z nich je v Holuboji, zbytek v Cahulu nebo Kišiněvě.

Historie českých krajanů v Holuboji začíná kolem roku 1880. V této sem přišlo asi 100 rodin. Za zakladatele by se dali označit Pluhařovi, Karáskovi, Jedličkovi, Vavřinovi a další.²⁴⁾²⁵⁾ S těmito jmény se zde setkáte dodnes. Krajané žili v nové oblasti dlouhou dobu přísně odděleni od ostatních obyvatel. Snažili se udržovat své kulturní tradice i životní styl a nechtěli se mísit s ostatními, nepovažovali je za sobě rovné. Nebylo to dané jen tím, že byli obecně vzdělanější, ale také technicky vyspělejší hlavně co se týče zemědělství. Právě Češi sem jako první přivezli např. pluh, jako první zde začali pěstovat jablka a hrušky apod. V období 2. světové války byl, podle Laudy, dalším důvodem strach, že se smísí s Židy. Snažili se tedy zachovávat svazky jen mezi českými obyvateli vesnice.

Podle údajů Karase v roce 1934 žilo v Holuboji 777 obyvatel a z toho bylo 295 Čechoslováků (zbytek - 289 Rusů, 107 Bulharů a 86 Rumunů). Krajané se neměli špatně, vlastnili 950 ha půdy (190 ha pastvin a 35 ha vinic), čtyři a půl tisíce ovocných stromů, 100 koní, 111 krav, 18 telat, 190 ovcí a 87 vepřů. (Karas, 1937) Poté přišlo období nadvlády Sovětského svazu (od roku 1940), který začal vytvářet společné kolchozy, což způsobilo, že se obyvatelé vesnice začali mísit a čeští krajané nebyli výjimkou. Podle pana Laudy bylo dalším důvodem to, že mezi Čechy se začala více než mezi jinými národnostmi objevovat rakovina, což, jak on míní, bylo způsobeno dlouhodobou endogamií. Začleňování mezi ostatní způsobilo, že v současné době v Holuboji najdeme již jen dvě čisté české rodiny. Koncem 60.let žilo v Holuboji 262 rodin, z toho největší část představovaly rodiny ukrajinské - těch bylo 86. Podobně na tom byly rodiny moldavské (49) a české (42). Také zde bylo 38 smíšených rodin a několik gagauzských. Ke smíšeným rodinám patří i některé české rodiny: 14 česko-ukrajinských, 7 česko-moldavských, 5 česko-ruských a stejný poče bylo česko-bulharských rodin. Starší skupina Čechů (ve věku 60 – 80 let), která zde dodnes žijí jsou zde již čtvrtou generací. Většina z nich má samozřejmě děti a vnoučata.²⁶⁾

A jak žijí krajané v Holuboji dnes?
Oficiálně je ve vesnici asi 80 krajanů, ale ve skutečnosti se zde jen malá část z nich opravdu zdržuje. Většina je rozptýlena buď po Moldávii ve větších městech, nebo v zahraničí. Odchází za prací do pohostinnějších míst, v Moldávii obecně je totiž vysoká nezaměstnanost (oficiální čísla kolem 8 %, neoficiální až 2 krát vyšší) a najít práci přímo v Holuboji je téměř nemožné. Místní žijí především z plodů jejich vlastních políček, zahrádek a vinic a z produktů, které získají od domácích zvířat. Např. předseda českého spolku pan Lauda vlastní stádo koz, včely a vinici. Jeho manželka na zahrádce pěstuje lilky a rajčata, vyrábí domácí brynzu. Někteří už nemají sílu se o svá políčka postarat, tak je přenechávají jiným a ti jim pak dávají část úrody. To jim pomáhá vyžít, protože jejich měsíční penze je 425 lei a na vyžití potřebujete alespoň 1 000 lei.

O trochu lépe se mají rodiny, jejichž příbuzní odjíždí za lepšími pracovními příležitostmi do ciziny. Oblíbenými destinacemi je Rusko, Itálie a Česká republika, která vede samozřejmě hlavně u krajanů díky tomu, že někdy alespoň částečně ovládají český jazyk. Tento trend je také jedním z důvodů, proč se v současné době zvyšuje zájem o výuku češtiny nejen mezi krajany. Zvyšující se odliv lidí v produktivním věku má na Moldávii samozřejmě negativní vliv v podobě vylidňování vesnic. Přímo pro české krajany to podle pana Laudy znamená, že do 20 let už zde nezbude nikdo z nich. Převážná část Čechů, které můžete při návštěvě Holuboje potkat, jsou ve věku mezi 50 až 80 lety. Většina z nich mluví česky tak, že si s nimi můžete bez obtíží popovídat, jen občas překvapí slovo, které už u nás neuslyšíme. Např. hojně používané ,,sakumpak“²⁷⁾ nebo „fotokartočky“²⁸⁾.

Přestože většina rodin už je dnes smíšená (v Holuboji už jen dvě čisté české rodiny), na českých krajanech je vidět, že na svůj původ nezapomínají. Ať už se to projevuje zpíváním českých písní, přehledem o situaci v České republice nebo projevy hrdosti na svůj jazyk. Za vše mluví pan Iriněvič, který se s námi loučil se slovy: ,,Novohradský pozdrav do Čech, nikdy nezapomenu českou řeč“.

http://picasaweb.google.com

Počet shlédnutí: 99