Koncept přirozeného mravního zákona

Každá společnost má svoje mravní zákony, ať se nám zdají jakkoliv podivné ve srovnání se zvyklostmi naší civilizace. Sám koncept mravního zákona totiž existuje již několik desítek století a vyvíjí se stejně, jako se vyvíjely samotné civilizace. To ale není jediným faktorem vlivu na přirozený mravní zákon, protože tím je i postoj každého jednotlivce. Stejně tak, jak jsou odlišné civilizace, tak jsou odlišní jedinci a stejně tak odlišné jsou jejich postoje a vnímání právě mravního zákon.

Cílem této práce bude jakýsi přehled na dané téma a seznámení se s pojmy, které s přirozeným mravním zákonem úzce souvisejí.

Existují zákony dané společnosti, které vytvářejí sami lidé díky svým zavedeným pravomocem. Jedná se především o zákony o sociálním zabezpečení v jednotlivých státech a společenstvích. Dále existují zákony Boží vycházející z víry, kterými je například Desatero přikázání. Přirozené právo můžeme také označit jako právo nepsané, věčné a univerzální, které není závislé na státu, které za svou podstatu považuje obecnou rovnost všech lidí, což zahrnuje i požadavek spravedlnosti pro všechny a zákaz diskriminace jakékoliv lidské osoby. Již starověké římské právo znalo pojem přirozeného práva a označovalo jím soubor konkrétních obecních právních norem nebo právních principů, které pocházejí přímo od člověka, jeho přirozenosti a rozumu, případně jako výraz boží vůle. Vzhledem k tomu, že vycházelo z právního dualismu, bylo nadřazeno pozitivnímu právu. Zákonodárci se proto měli řídit zásadami přirozeného práva, protože tím svým pozitivním zákonům dodávají legitimitu a skutečnou podstatu přirozeného práva.

Téma přirozeného zákona je zastoupeno v mnoha oblastech lidského života, ať už to jsou přírodní vědy, či etika, politická filosofie nebo filosofie práva. V mnoha zemích také dokonce existují více či méně politické strany, které se přímo odvolávají na přirozený zákon – například ve Velké Británii, Novém Zélandu, USA, Kanadě, Izraeli a dokonce i v Pákistánu. V mnoha dalších zemích mají ve svém programu přirozený zákon zakotvený i další politické strany, především katolické, protože právě církev jej chápe jako jeden ze základních pojmů své etické existence a proto jej aplikuje i do oblastech politiky a práva.

Sama myšlenka přirozeného mravního zákona byla již při svém vzniku důležitá tím, že byla v podstatě prvním zákonem, který odnedávna existoval, který se objevoval ve všech náboženstvích, znamenal hranici mezi dobrem a zlem, mezi správným a špatným jednáním. Dá se tedy říci, že v podstatě nezáleží na příslušnosti jedince ke konkrétnímu náboženství, protože mravně ukáznění jsou pochopitelně i ateisté. Důležitý je fakt, jaké mravní hodnoty jedinec vyznává, jak se staví právě k přijetí přirozeného lidského mravního zákona. Tyto zákony jsou také spojené s výchovou nápodobou, takže se projevují v našem podvědomí a jednáme podle nich, aniž bychom si to uvědomovali.

Jak již bylo řečeno, přirozený zákon provází lidstvo odedávna, v podstatě od doby, kdy začal vytvářet první sociální skupiny. Největší rozmach ale doznal v antice. V plném slova smyslu se začal objevovat až ve stoické filozofii, která se ale netají tím, že kořeny samotného učení pocházejí ze starší filozofické tradice.

Z předsokratovských autorů jsou nejčastěji uváděni Pythagoras, Hérakleitos nebo Anaximandros. V jejich učení se objevuje jako nejpodstatnější právě vztah přírody a práva, ačkoli jej ještě nenazývali přírodním zákonem. Zajímavé je, že se tématem zabývali nejen filozofové, ale i dramatici, zmiňme například Aischylovu hru Eumenidés, ve které se zabývá tématem matkovraždy a řeší, jaký trest je za takový čin adekvátní. Stejně se věnuje i tématu vraždy a cizoložství. Sofoklés zase ve hře Antigona řeší rozpor poslušnosti božských zákonů proti vlastní rodině a ve hře Král Oidipus se zabývá palčivým tématem incestu a následné otcovraždy. Zajímavé je také to, že téma popisuje i dílo historika Thúkýdida, protože se jedná v podstatě o vojenskou kroniku - Dějiny peloponéské války. Jeho závěry hodnocení dějin této války se pohybují ve filozofické rovině, když vyslovuje tezi, že „stálost lidské povahy umožňuje vytvářet generalizované závěry z dějin válek, protože kvůli lidské povaze bude stále a stále docházet k občanskému násilí¹⁾„, protože se vždy najde skupina lidí, která se bude chtít povýšit nad ostatní a získat nad nimi moc.

Nicméně až platónská a aristotelská filosofie vedly k vytvoření etiky, která již plně vycházela z myšlenky přirozeného práva. Tato etika si kladla za cíl najít právo, které bude mít natolik hluboký základ, že bude platit pro všechny stejně. Filozofové vypracovali jakousi pomyslnou linii, která vedla od přirozenosti člověka (physis) po vytvoření a přijetí lidských zákonů (nomoi). Platón se navíc zabýval myšlenkou transcendence dobra., tedy schopností dobra přesáhnout smyslovou skutečnost a stát se skutečnou nejvyšší ideou. V díle Ústava vyjadřuje svůj pohled na lidské poznání, které je řízeno třemi vlastnostmi - žádostivost, vůlí a rozumem, přičemž rozum jako hlavní rozhodovatel má za pomoci vůle ovládat žádosti. Aristotelova Rétorika je dalším dílem orientovaným na přirozený mravní zákon. Ten je podle něho podstatou všeho, protože prostupuje veškerý život člověka a jeho konání, stanoví si ho každá společnost a je jí vlastní. ²⁾

Z učení Platóna a Aristotela vycházeli stoikové, kteří jednak souhlasili se stanovisky starších filosofů a srovnávali je s myšlenkami Platóna a Aristotela, ale i vytvořili také konkrétní představu přírodního zákona, který platil vždy a všude, platí a bude platit, protože všichni lidé jsou v podstatě občané jednoho světového státu, proto je potřeba žít ve shodě s přirozeností. Učitel práva Gaius, ve 2. století přírodní zákon definuje jako „to, čemu příroda všechno živé naučila³⁾“. Jeho představa o přirozeném právu se velmi úzce dotýkala tedy práv národů, které platily pro všechny lidi obecně. Samo právo národů totiž existovalo u různých kmenů žijících ve stínu římského impéria, jako byli Germáni nebo Slované, protože ti nebyli římskými občany a nevztahovalo se na ně občanské římské právo. Další ze známých filozofů, řečník Cicero, pak přímo definuje přirozený zákon v textu O věcech veřejných: „...je ale pravým zákonem zdravý rozum, který je ve shodě s přírodou, rozlévající se všem, stálý věčný, který povolává k povinnosti rozkazy, zákazy odvrací od klamu, který však ani poctivým nerozkazuje nebo nezakazuje nadarmo, ani ničemy nepohne rozkazy či zákazy. Proti tomuto zákonu se není možno ohradit bez svatokrádeže, ani není dovoleno mu něco upřít, ani ho nelze odmítnou jako celek, ani dokonce nemůžeme být zproštěni tohoto zákona senátem nebo lidem, ani nepotřebuje vykladače… ani nebude jiný zákon v Římě, jiný v Athénách a jiný teď a jiný později, nýbrž všechny národy a po všechny doby bude ovládat jeden věčný a neměnný zákon a jediný bude společný jako učitel a velitel všech: bůh… ten, kdo neuposlechne, sám před sebou prchne a pohrdne lidskou přirozeností, bude už tím ohromně potrestán, byť unikl všemu ostatnímu, co se považuje za trest⁴⁾„.

S nástupem středověku mnohá díla pozbyla na zajímavosti, největší roli ale tehdy sehrála nově se rozvíjející katolická církev. Ta přirozenou morálku i zákon považovala za nutnost dodržování Božích zákonů, a to především v podobě Desatera, čímž své představy o morálce zpřístupnila širokým masám. Svatý Augustin, který je považován za nejvýznamnějšího starověkého myslitele, toužil smířit křesťanskou věrouku s filozofií Platóna a stoiků. Přirozený zákon mu připadá logický, protože jeho zdroj vidí v Bohu. O přirozeném právu pak říká, že je pravým zákonem pouze vůle Boží. Zlaté pravidlo, neboli Věčný zákon je potom definován v podobě Nového zákona. Lidské zákony nazývá časnými a věří v jejich vývoj. Odborněji se tématem zabýval Tomáš Akvinský, který v díle Theologická summa stanovil přímo tzv. esenciální znaky mravního zákona: 1. Zákon existuje v rozumu, protože je pravidlem a pravidlem lidských skutků je rozum. 2. Účelem zákona je vždy obecné dobro. 3. Protože zákon přihlíží k obecnému dobru, nemůže jej stanovit osoba soukromá, ale veřejná, která o společnost pečuje. 4. K pojmu zákona náleží také jeho vyhlášení, protože aby bylo možné skutky srovnávat s pravidly, to musí být známo. ⁵⁾

V novověku nemůžeme vynechat Holanďana Huga Grotia, představitele školy přirozeného práva. Ten představuje svou formulaci přirozeného zákona, který ale vychází z myšlenek Akvinského a začleňuje je do kontextu protestantského myšlení. Ve své práci Tři knihy o právu válečném a mírovém zdůrazňuje, že aby války mohla být spravedlivá, musí být jedině obranná. Vycházel z toho, že každý člověk má právo na sebeobranu, takže podporoval napravení špatností, nahrazení správným chováním a pořádkem a potrestání viníků, což ale nemělo být chápáno jako akt ideologie nebo zájmu skupiny, ale vždy jen objektivní příčiny. Jakousi luteránskou reakcí na jeho myšlenky je dílo Elementa Samuela von Pufendorfa. V něm představuje systém definic a pozorování, které potom ještě dále rozpracoval v díle De iure. Zde už se plně věnuje své teorii přirozeného zákona, který považuje za neměnný, stvořený Bohem. Lidská přirozenost v jeho pojetí znamená potřebu sebezáchovy a základní sociability, tedy myšlenky, že sebezáchova není možná bez ochrany společnosti, na jejichž základě vznikají závazná pravidla nutná pro fungování společenských institucích a života v dané společnosti.⁶⁾ V 17. a 18. století byli hlavními představiteli Hugo Grotius, Thomas Hobbes, John Locke, Samuel von Pufendorf, Charles Louis Montesquieu, Jean Jacques Rousseau, Thomas Jefferson nebo Alexandr Nikolajevič Radiščev, které můžeme nejen nazvat osvícenci, ale i tvůrci myšlenkové přípravy na revoluci proti stávajícímu feudálnímu řádu. Ti tvrdili, že přirozená není nerovnost a nesvoboda lidí, ale naopak svoboda a rovnost, jako hlavní argument uvádějí přirozený stav, který existoval dávno před vznikem civilizací. Jejich racionalistické zdůvodnění přirozeného práva vedlo k přijetí politicko-právních deklarací, které za přirozené považovaly právo na život, na svobodu, na rovné omezení práv, jak s ohledem na práva druhých, tak na zájmy celku. V roce 1789 se jim ve Francii podařilo skutečně prosadit i první skutečný dokument sestavený na těchto pravidlech - Deklaraci práv člověka a občana. Jejich následovníci, kteří se také zabývali přirozeným zákonem, byli Thomas Hobbes, Richard Cumberland, David Hum a Adam Smith. Hobbes navázal na Grotia a definoval přirozené právo jako svobodu, kterou má každý člověk k uplatnění své moci a k zachování vlastní přirozenosti. V jeho pojetí je tedy zcela logické, aby jedinec v zájmu zachování vlastního života udělal cokoliv a to včetně nemorálního jednání jako je zotročení či zabití druhých lidí. Na příkladech z minulosti ukazoval tuto myšlenku jako hodnou následování, protože následkem použití nemorálního chování dospívá lidský rozum k určitým zásadám, které jsou evokovány právě principem sebezáchovy jedince i skupiny. Někteří z filozofů ale s obecně přijatým názorem nesouhlasili. Paul Ricouer poukazoval na to, že je rozdíl mezi kolektivním mravem a individuální morálkou a kritizoval, že sama morálka se začala prezentovat spíše jako „seznam“ nevhodného chování a jednání.⁷⁾

V 19. století postupně oslabuje zájem o teorie přirozeného zákona, protože do popředí vystupují nové, pokrokovější, pozitivisticky orientované koncepce. Stěžejní význam měl francouzský Občanský zákoník z roku 1804, který vytvořila kodifikační komise jmenovaná Napoleonem, a který se snažil propojit racionální schéma přirozeno-právního přístupu s empirickými hledisky potřebnými právě v dané době. Základní myšlenkou se stalo nezadatelné právo na spravedlnost, které žádný soudce nesmí upřít jakémukoliv člověku. V roce 1811 vznikla obdoba zákoníku v Rakousku - Rakouský občanský zákoník, který ale měl menší význam než francouzský. Poněkud jiný přístup měli Němci, kteří se považovali za „dědice Říma“ a již v 1. pol. 19. stol. došlo k prvnímu sebeuvědomování si německého národa a touze po jeho sjednocení. Friedrich Carl von Savigny ve spisu Právnické učení o metodě popisuje závislost práva na národu, tvůrce právaje zde „duch národa“, který se projevuje i v mnoha dalších oblastech, jako je jazyk, právo, státnictví, přičemž samo právo je vnímáno jako produkt historického vývoje. Na něj navázali Karl Magnus Bergbohm, který z právní vědy vyloučil hodnotící úvahy, či Georg Jellinek, který popsal pojem normativní síly fakticity, tedy „co jest, má být“. Za právní normy považovali především normy vnějšího chování mezi lidmi, které ale pochází od uznané vnější autority a jejichž závaznost je zaručována a vynucována vnější mocí. Představitel anglického pozitivismu, Jeremy Bentham, byl přesvědčen, že právo je projev vůle suverénního vládce a ten přikazuje, zakazuje či dovoluje určité chování. Motivací jsou odměny a tresty. John Austin rozdělil právo na tři skupiny - božské právo, vrchnostenská pravidla a práva pozitivní morálky. Právní věda studuje pouze vrchnostenská pravidla a právo stojí na rozkazu, povinnosti, suverénní moci a sankci. Není zde žádná provázanost se skutečností, je-li dané právo dobré,či zda není v rozporu s božským právem.⁸⁾

Obnovení zájmu o přirozený zákon a tím i znovu o myšlenky Akvinského se znovu vrací teprve ve 20. století, a to především vlivem právě zakončené druhé světové války. Koncepce přirozeného práva byla znovu oživena především kvůli drastickým zkušenostem ze druhé světové války, kdy se ukázalo, že válečné zločiny není možné odsoudit, protože tehdejší, stále ještě platné nacistické zákony, je za zločiny nepovažují! Žalobci v Norimberském procesu proto argumentovali tím, že pachatelé si museli díky vlastní přírodní vkořeněné morálce uvědomovat, že jednají proti lidskosti, humanismu a rozumu. Nicméně celá skutečnost vedla k tomu, že je potřeba přijmout přirozená a nezrušitelná práva každého člověka. Proto již v roce 1948 byla valným shromážděním OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv a svobod. ⁹⁾

V oblasti etiky se tato nová pozornost zaměřila na Aristotelovu morální filosofii. Tehdy také do filozofie výrazněji vstoupily ženy. Britská filozofka a katolička Gertrude Elizabeth Margaret Anscombe se soustředila především na filozofii mysli a logiky, ale také na etiku. V roce 1958 publikovala v časopise Philosophy článek Modern Moral Philosophy, ve kterém poprvé použila termín konsekvencionalismus pro označení etické nauky o důsledcích a následcích sociálně, mravně a morálně pozitivního i negativního chování a jednání člověka. Anscombe v článku upozorňovala na fakt, že “moderní etika ztratila morální psychologii, je nutné ji revidovat a vrátit se k aristotelským morálním konceptům, tedy k praktickému rozumu a cnostem.¹⁰⁾„ Tímto článkem zdvihla zájem o Aristotelovu etiku a morální koncepci Tomáše Akvinského a mnozí filozofové 20. století se k jejich myšlenkách opět vrátili. Za podobně podstatný text můžeme uvést Ztrátu ctnosti A. MacInryra, který ve svém díle kritizoval nejen vývoj morální filosofie, ale také doporučoval návrat k myšlenkám etiky Aristotela. Našli se ale i kritici, jako například Pauline Westerman, která tvrdí, že tito filozofové se od přirozeného zákona odkláněli k přirozeným právům, proto není správné řadit je do historie filozofie přirozeného zákona. Westerman tvrdí, že za filozofa přirozeného zákona můžeme sice v podstatě považovat každého, kdo spojuje jakýmkoliv způsobem morálku s přírodou, přesto, že by z filozofického hlediska by mělo být toto označení používáno pouze pro ty, kdo se pokouší toto spojení uplatnit na věčných nebo alespoň universálních principech. Z jejího pohledu tak nelze za teoretiky přirozeného zákona považovat ani Kanta nebo Huma, protože u Kanta právě empirické zákony přírody stojí v protikladu k lidským morálním zákonům, které považují za jediný zdroj nezávislý rozum. Hume sice své teorie staví na lidské přirozenosti, nicméně ji nepoužívá ke zdůvodnění oprávněnosti normativity lidského společenství, ale pouze k tomu, aby ji vysvětlil. Ve svém díle se tak Westerman věnuje odkazu Pufendorfa a poté rovnou navazuje na výraznou postavu filozofie 20. století, Johna Mitchela Finnise.¹¹⁾ Finnis je australský filozof, zabývající se především právní filozofií, který je až do současnosti považován za jednoho z nejvýznamnějších zastánců přirozeno-právní teorie. Jeho práce jsou ale považovány za značně kontroverzní, „proslavil“ se obhajobou zákazu jakéhokoliv státem podporovaného homosexuálního manželství či partnerství, protože tvrdí, že „homosexualita není sice nepřirozená, ale je hrozbou heterosexuálním vztahům, protože sama není plodná a homosexuálové podle něj nejsou schopni stejného citového svazku jako heterosexuálové. ¹²⁾“

Jedním z moderních autorů, který se věnuje přirozenému zákonu, je Germain G. Grisez. Škola, kterou vytvořil, hledá odpovědi na problematická místa scholastické teorie přirozeného zákona a klasické morální teologie. Zástupcům jeho školy se nelíbí, že církev zredukovala křesťanskou morálku na to, aby se člověk snažil nedostat do pekla, ale do nebe. Toto zaměření na morálku „teď a tady“ odvrací pozornost od toho, že je potřeba nejen žít morálně, ale také mít vlastní prostor pro svobodu člověka a jeho osobní rozvoj, ne stále se přizpůsobovat nějakému, byť sebelepšímu vzoru, ale jít vlastní morální cestou. Na prvním místě by tak vždy měla být snaha o rozvoj schopností člověka a vedení dobrého života z vlastního přesvědčení, nikoliv z přinucení nebo strachu. Zástupci této školy také přesně vymezili kompetence teoretického a praktického rozumu. Zatímco teoretický rozum zkoumá realitu a je zaměřený na hledání pravdy, přičemž používá induktivní a deduktivní metodu usuzování, aby dosáhl teoretické pravdy, tak praktický rozum má přesně opačný cíl: nezkoumat realitu bytí, ale vnášet ji do bytí. Teoretický a praktický rozum tak v jistém smyslu spolupracují, což je evidentní při rozhodování člověka v nejrůznějších životních situacích, ať už při důležitých životní rozhodnutí, či při běžných denních maličkostech. K hlavním protagonistům patřili jak Germain Grisez, tak Joseph Boyle a již zmiňovaný John Finnis.

Vznikl také nový směr právního myšlení nazývaný jusnaturalismus. Ten rozhodně upřednostňuje přirozené právo před právem pozitivním, přesto, že pochybuje i o jeho nezbytnosti. Jusnaturalistická filozofie proto prosazuje, aby na soudce byly kladeny mnohem vyšší nároky, tak, aby ti byli schopni určitou právní otázku nejen z pohledu stávajícího platného práva a jeho norem, ale přihlíželi i k právu přirozenému, tedy dokázali posoudit, co ve skutečnosti mohlo být správným jednáním, protože jedině tak bude dosaženo spravedlivého rozsudku. V Listině základních práv a svobod, která je základem českého právního řádu, jsou obsažena jak přirozené, tak právní normy. ¹³⁾

Našli se, pochopitelně, i kritici, kteří nacházeli rozdíly mezi Akvinským a Grisezem, jako Ralph McInern, který se domníval, že rozdíly jsou natolik zásadní, že je můžeme vysledovat už v počátcích jejich morální nauky. Za hlavní z rozdílů považuje formulaci příkazů jednotlivých dober, která vyplývá z přirozených sklonů a s ní souvisí i chápání dobra jako takového. Zvláštnosti a detaily jednotlivých směrů vyústily v jakési právně-platné konvence a zákony, kterými byly označeny pozitivní právní normy. tyto normy se staly nařízeními v tom nejobecnějším slova smyslu. Tyto zdánlivé jednoznačnosti mají svůj podklad právě v základech nauky o přirozeném právu. Velice zajímavý je například názor Akvinského týkající se udělování milosti. „Vládce, který má plnou moc ve státě, může dovoleně viníka osvobodit, pokud to není škodlivé prospěchu státu a jestliže poškozený s tím souhlasí.“ ¹⁴⁾ Podle přirozeného práva je tedy rozdíl mezi amnestií a milostí, navíc Akvinský amnestii na rozdíl od milosti jednoznačně odmítá. Stejně tak jsou na tom etika a morálka, které mají společné především to, že je nelze soudně vymáhat. Etika se, na rozdíl od morálky, snaží najít společné a obecné základy, které by bylo možné aplikovat celosvětově.

Mravnost tedy můžeme chápat jako určitou výpověď o vyspělosti a kvalitě jedince, jeho schopnost rozeznávat dobro od zla. Je zajímavé, jak už u dětí se můžeme setkat s odlišným morálním chováním vzhledem k jeho geografickému původu, příslušnosti k etniku, církvi nebo společenské třídě. Zajímavá je také sama otázka lidského svědomí. Jeho univerzalitu podporují také moderní neurofyziologické výzkumy, které prokázaly, že aktivací určitých oblastí mozku člověk ztrácí určité zábrany. Je tedy faktem, že pokud dojde k poškození této oblasti mozku během vývoje člověka, je velká pravděpodobnost, že k vytvoření svědomí vůbec nedojde. I když se později podaří funkci těchto center obnovit, k vytvoření svědomí již nedojde, přestože tomu nic fyziologicky nebrání. Je to způsobeno tím, že daný pocit jedinci prostě nechybí a tak nemá ochotu jej psychicky vytvořit. Ale pokud člověku chybí právě svědomí, neexistuje žádný další impulz, který by ho vnitřně upozorňoval na nemravnost či neetičnost jeho chování.¹⁵⁾

Otázkou mravnosti se zabýval i papež Jan Pavel II., který tvrdil: „Ve vztahu k mravním normám, které zakazují zlo, neplatí žádná privilegia nebo výjimky. Před nároky mravního zákona jsme si všichni rovni“¹⁶⁾. Aniž bychom s ním polemizovali, tak tento stav by se dal popsat pouze jako ideální. V současném světě je ale tolik přístupů k morálce, jako je společností, v obecné rovině dokonce i kolik je jedinců, protože co jednotlivec, to osobní přístup k morálce.

Je samozřejmé, že mravní zákon se liší od místa, kde je rozvíjen a aplikován. Podívejme se na některé země, kde se projevy morálky výrazně liší od běžně přijímaných. Asi nejvýrazněji zdrženlivým státem je Japonsko. Zde není možné otevřeně nesouhlasit s čímkoliv, protože byste protistranu silně urazili, takže musíte hledat jinou formu vyjádření. Je zde celkově velice silně rozvinutá etika, dokonce více, než v ostatních asijských zemích. Její součástí je extrémní úcta ke stáří, společensky nejvýznamnější osobou je vždy nejstarší člen rodiny. Nepostradatelný je také zvyk oboustranné úklony, který Japonci respektují dokonce při telefonním rozhovoru. Podávání rukou a oční kontakt, který je nám, Evropanům, tak běžný, je zde považován za určitý projev agrese. Motivací k morálnímu chování je zde navíc silná obava, že by se jedinec „shodil“ v očích blízkých, kdyby se choval nebo hovořil nevhodně. Příkladem toho mohou být například známé rituální sebevraždy.

V Indii se také vyhýbají tělesnému kontaktu, původně především z hygienických důvodů, ale tento zvyk vyústil v pozdrav se sepnutýma rukama a výrazné mimiky. Projevy úcty jsou i zde velmi výrazné, žáci například zdraví učitele snímáním pomyslného prachu z jeho nohou. Naopak pro nás udivitelné je, že nevyjadřují radost z dárku, v podstatě za něj ani neděkují, protože to bylo rozhodnutí hosta, že jej chtěl donést. Třetím extrémem je kult mládí v USA. Zde má morálka pro nás poněkud podivné rozměry, protože základním kamenem americké etiky je vypjatý individualismus. Mladí Američané jsou od malička vedeni k velkému sebevědomí, originalitě a úspěchům a především individualitě, ale také k bezohlednosti a egoismu, protože pokud nejsou schopni porazit slabšího, sami nezvítězí. Z hlediska Evropy se tato morálka zdá spíše amorální, stejně jako témata, která jsou naprosto běžná k probírání ve společnosti. Přirozený mravní zákon by tedy logicky měl určovat, jakým způsobem by měl jedinec jednat, aby byl zajedno se svou přirozeností a s jejími cíli. Měl by nejen správně používat rozum, ale i cit, díky kterému může rozeznávat dobro od zla a díky tomu dobro také konat. Přirozený mravní zákon není možné nijak změnit, protože od počátků vzniku lidstva je naší součástí.

Přirozený mravní zákon by tedy logicky měl říkat to, jak má člověk jednat, aby byl ve shodě se svou přirozeností a s jejími cíli. Měl by nejen správně používat rozum, díky kterému může rozeznávat dobro od zla a díky tomu dobro také konat. Přirozený mravní zákon se nedá měnit, protože je součástí našeho lidství.



Počet shlédnutí: 49