Postavení žen v islámském světě je tématem, které vyvolává značné diskuse a rozdílné názory, přičemž rozdíly v přístupu k právům žen se mohou lišit nejen mezi jednotlivými muslimskými zeměmi, ale i v rámci jedné země v závislosti na geografických, historických a politických faktorech. Zatímco některé islámské státy, jako je Saúdská Arábie, Írán či Afghánistán, uplatňují přísný výklad islámského práva (šarí´a), jiné země, jako Tunisko, Indonésie nebo Turecko, mají liberálnější přístup k ženským právům, což vede k výrazným rozdílům v každodenním životě žen v těchto zemích. Rozdíly mezi jednotlivými islámskými zeměmi nevycházejí pouze z náboženských předpisů, ale také z širšího společenského a kulturního kontextu, který formuje každodenní život žen. V islámském světě se v posledních desetiletích objevují silné tlaky na změny v právním a kulturním postavení žen. V některých zemích probíhají rozsáhlé reformy zaměřené na zlepšení postavení žen, včetně rozšiřování přístupu k vzdělání a pracovním příležitostem, zlepšení práv v oblasti manželství a rozvodu a zajištění větší politické participace. Na druhé straně však stále existují země, kde jsou ženy omezovány v základních právech, jako je svoboda pohybu, právo na vzdělání nebo účast v politickém životě. Tyto rozdíly v přístupu k ženským právům jsou často ovlivněny nejen náboženskými tradicemi, ale i politickými a historickými okolnostmi jednotlivých zemí, včetně vlivu kolonialismu, postkoloniálních režimů a geopolitických faktorů.

Cílem této práce je analyzovat a porovnat rozdíly v postavení žen v islámských zemích s přísným a liberálním přístupem k ženským právům. Práce se zaměří na podmínky, které formují ženskou roli v různých islámských společnostech, a identifikuje hlavní příčiny rozdílů v jejich postavení. Bude zkoumat vliv politických režimů, historických změn a mezinárodního tlaku na situaci žen, přičemž se zaměří na rozdíly mezi oficiálními zákony a jejich praktickou implementací. Důraz bude kladen na analýzu legislativy, vzdělání, pracovních práv, manželství a každodenní reality žen v různých islámských zemích. Cílem je poskytnout komplexní pohled na to, jak se přístupy k ženským právům liší v závislosti na politických a kulturních faktorech v islámském světě.

Jakým způsobem ovlivňují geografická poloha, politické zřízení a místní tradice postavení žen v různých islámských společnostech?

• Jak politické systémy (monarchie, teokracie, sekulární státy) formují postavení žen v islámských zemích?
• Jaký vliv má geografická poloha na postavení žen v islámských zemích?
• Jak se liší interpretace islámského práva (šarí‘a) v jednotlivých zemích a jak tyto rozdíly ovlivňují práva a postavení žen?
• Jak místní tradice, rodinné struktury a kulturní normy ovlivňují možnosti žen v oblastech jako vzdělání, práce a manželství?

Jak politické systémy (monarchie, teokracie, sekulární státy) ovlivňují postavení žen v islámských zemích se zabývá kniha Anežky Netočné s názvem „Komparace postavení žen ve vybraných islámských zemích“ (2017)¹²⁾. Autorka se zaměřuje na srovnání různých islámských zemí s odlišnými politickými režimy a ukazuje, jak právě státní zřízení ovlivňuje právní, sociální a kulturní postavení žen. V teokratických státech, kde je politická moc úzce propojena s náboženskými autoritami, dochází často k přísné aplikaci islámského práva (šarí´i), což vede k výraznému omezení ženských práv. V monarchiích hraje roli nejen islám, ale také vůle panovníků, kteří mohou ženská práva regulovat podle tradičních hodnot a vlastních zájmů. Naopak v sekulárních státech, kde dochází k oddělení náboženství od státní moci, je častější přijímání zákonů podporujících rovnost pohlaví, což se odráží ve větší míře svobody a práv žen. Práce poskytuje důležité komparativní poznatky o tom, jak rozdílné politické systémy formují právní rámec i každodenní realitu žen v muslimských společnostech, a přispívá k hlubšímu porozumění vztahu mezi státním uspořádáním a genderovou rovností.

Jaký vliv má geografická poloha na postavení žen v islámských zemích se zabývá knihou „Závoj a džiny: Ženy v islámském světě“ od Shereen El Feki¹³⁾, která se zaměřuje na vliv tradičních kulturních hodnot a náboženských norem na roli žen v islámských zemích. Autorka zkoumá každodenní život žen v těchto zemích a analyzuje, jak se jejich postavení vyvíjelo pod vlivem náboženských a kulturních tradic. Kniha ukazuje, jak islám, společenské normy a tradice formují role žen ve společnosti a jaký vliv mají tyto faktory na jejich postavení. El Feki se také věnuje tomu, jak se mění vnímání ženských práv v moderní době a jak různé generace žen vnímají svůj vlastní status. Kniha rovněž zdůrazňuje, že různé regiony islámského světa mají odlišné kulturní a náboženské tradice, které formují roli žen v těchto společnostech, a jak geografická poloha může ovlivnit přístup k právům žen, jejich postavení v rodině a společnosti a možnosti vzdělání a zaměstnání.

Jak se liší interpretace islámského práva (šarí´a) v různých zemích a jak to ovlivňuje postavení žen se věnuje diplomová práce Martiny Jelínkové „Ženská práva v islámu: postavení žen v muslimské společnosti optikou evoluční teorie“ (2012)¹⁴⁾. Tato práce se zabývá vývojem ženských práv v muslimských společnostech a analyzuje, jak různé interpretace islámského práva (šarí´a) ovlivňují postavení žen v různých zemích. Jelínková se zaměřuje na to, jak různé právní systémy a kulturní normy upravují postavení žen v oblasti manželství, rozvodu a výchovy dětí, a jak tyto normy ovlivňují každodenní život žen. Práce rovněž přináší pohled na změny v právních systémech vybraných islámských zemí a jejich dopady na postavení žen, což umožňuje lepší pochopení rozdílů v aplikaci šaríi v různých regionech.

Jak místní tradice, rodinné struktury a kulturní normy ovlivňují možnosti žen v oblastech jako vzdělání, práce a manželství, tak na tuto otázku odpovídá případová studie v článku C. Eger: “Equality and Gender at Work in Islam: The Case of the Berber Population of the High Atlas Mountains ¹⁵⁾ popisuje, jak kultura cti a rodinné pověsti omezuje možnosti žen pracovat nebo studovat, přestože islám to formálně umožňuje. Rodina zde rozhoduje, co je pro ženu „vhodné“, což prakticky brání její samostatnosti. Širší srovnání přináší Valentine M. Moghadam ve své knize Modernizing Women ¹⁶⁾ , kde analyzuje situaci žen v různých muslimských zemích. Upozorňuje, že tradiční rodinné struktury a společenský tlak často přebíjejí zákonné možnosti žen a určují jejich životní volby, zejména v otázkách vzdělání, zaměstnání a manželství. Oba zdroje shodně ukazují, že kulturní normy a rodinné očekávání mají klíčový vliv na ženskou zkušenost, často silnější než právní rámec nebo náboženská teorie.

V této práci kombinuji dvě metody a to čerpání z odborných knih a bakalářských prací a rozhovory se ženami, které mají osobní nebo rodinnou zkušenost s životem v islámských zemích. Cílem bylo nejen porovnat, co se o postavení žen v různých zemích píše v odborné literatuře, ale také zachytit skutečné příběhy a názory, které se v knížkách často neobjeví. Pro rozhovory jsem zvolila polostrukturovanou formu, to znamená, že jsem měla připravené otázky, ale nechala jsem prostor i pro volné vyprávění. Tento způsob mi umožnil poznat více do hloubky, co ženy skutečně prožily nebo jak vnímají určité problémy. Výhodou této metody je, že rozhovor může být přirozený a otevřený. Pro tuto metodu jsem se rozhodla, protože nejlépe odpovídá tématu, které je osobní a kulturně citlivé.

Rozhovory jsem vedla během několika týdnů. Některé proběhly osobně v Praze, jiné online např. přes Instagram nebo WhatsApp. Ženy, které se rozhovorů zúčastnily, buď samy pocházejí z islámských zemí, nebo mají v rodině blízké, kteří tam vyrůstali. Všechny žijí v současnosti v České republice, takže mohly porovnat, jak vnímají rozdíly mezi svým původním prostředím a evropským způsobem života. Rozhovory probíhaly v angličtině, podle toho, co bylo pro respondentku pohodlnější. S Některými jsem se sešla osobně a s jinými online přes videochat. Mile mě překvapilo, že žádné téma nebylo pro ženy úplně tabu, dokonce i tam, kde jsem čekala, že by mohly být opatrné (např. otázky týkající se náboženství nebo svobody pohybu), byly otevřené a upřímné. Všechny ženy jsem předem informovala o tom, proč rozhovor dělám a jak s jejich výpověďmi naložím. Nedělalo jim problém, že bude celý rozhovor nahráván a že zmíním jejich jména a věk. Rozhovory jsem poté zpracovala pomocí tzv. tematické analýzy – jednoduše řečeno, hledala jsem v jejich odpovědích hlavní témata a opakující se myšlenky.

Seznam respondentů

Hanja, 26 let - Pochází z Německa

Hanja sice pochází z Německa a dlouhou dobu tam vyrůstala, ale v současnosti žije v Praze. Její rodiče se přestěhovali do Německa z Pákistánu ještě v mládí, takže Hanja vyrůstala v multikulturním prostředí. Profesně se věnuje výuce anglické filozofie na střední škole, kde předává studentům nejen jazykové znalosti, ale i hlubší porozumění kulturním a filozofickým tématům.

Amina, 29 let - pochází z Egypta

Amina vyrůstala v Egyptě, ale v současnosti žije v Brně. Do České republiky přišla kvůli studiu mezinárodních vztahů a rozhodla se zde zůstat. Dnes pracuje jako koordinátorka projektů v neziskové organizaci zaměřené na podporu integrace migrantů. Amina mluví arabsky, francouzsky, anglicky a česky.

Samira, 27 let - pochází z Německa

Samira je žena s tureckými kořeny, která vyrůstala v Německu a nyní žije v Praze. Do České republiky se přestěhovala kvůli práci – působí jako lektorka německého jazyka a interkulturní komunikace. Samira se dlouhodobě zajímá o postavení žen v různých náboženských a kulturních kontextech a snaží se bourat stereotypy prostřednictvím vzdělávání a veřejných diskusí.

Abychom porozuměli současnému postavení žen v islámských společnostech, nestačí pouze analyzovat právní normy nebo politické režimy, také je třeba nahlédnout do hlubších historických a kulturních vrstev, které formovaly ženskou roli v těchto zemích po staletí. Praktická část této práce se věnuje konkrétním životním zkušenostem žen, které vyrůstaly nebo jejichž rodinné kořeny sahají do islámských zemí. Zákonný rámec může o postavení žen napovědět jen částečně, skutečný obraz přinášejí jejich každodenní zkušenosti, které často odporují formálním pravidlům. Abychom tyto zkušenosti mohli správně pochopit, je nezbytné si nejprve uvědomit, z jakých historických a kulturních kořenů vyrůstají.

Islám se od svého vzniku v 7. století rozšířil do mnoha různých kulturních a geografických oblastí, od Arabského poloostrova přes severní Afriku, Blízký východ, až po jižní Asii a jihovýchodní Asii. V každé z těchto oblastí se islám propojil s místními zvyky, předislámskými tradicemi a existujícími rodinnými strukturami. A právě tento kulturní „mix“ určuje, jaká je v dané zemi ženská role. V některých regionech byla žena historicky vnímána jako nositelka cti rodiny a byla přísně kontrolována, jinde měly ženy větší volnost a zapojovaly se do ekonomického nebo vzdělávacího života komunity. Dalším významným historickým faktorem je kolonialismus. V mnoha muslimských zemích 19. a 20. století využívali kolonizátoři otázku ženských práv jako argument pro civilizační misi, přičemž sami často podporovali patriarchální struktury, které jim zajišťovaly stabilitu moci. V reakci na tento tlak začaly být ženské role v muslimských společnostech vnímány jako klíčová součást kulturní identity, a jakékoli změny v této oblasti byly často odmítány jako „západní vynález“.

Po dekolonizaci nastoupila doba formování národních států, v nichž sehrálo klíčovou roli rozhodnutí, zda stát zůstane sekulární (jako například Turecko nebo Tunisko), nebo se opře o náboženskou identitu (jako Írán nebo Pákistán). Toto rozhodnutí mělo přímý dopad na ženská práva, a rozdíly, které vidíme mezi jednotlivými islámskými zeměmi dnes, jsou výsledkem právě těchto historických cest. Kromě historie je nezbytné chápat i kulturní dynamiku. V mnoha rodinách se očekávání vůči ženám předávají ústně, jako součást rodinné výchovy, často bez jasného odkazu na náboženské texty. Dívky se tak učí „jak se správně chovat“ podle nepsaných pravidel, která jsou hluboce zakořeněná ve společenském vědomí. I když moderní zákony umožňují ženám studovat, pracovat či se svobodně vdávat, kulturní normy mohou tato práva fakticky omezovat. V těchto každodenních rozhodnutích zda studovat, kdy a koho si vzít, zda jít pracovat mimo domov, se historie a kultura promítají do života jednotlivých žen.

Právě proto je důležité přejít od obecné teorie k praktickým výpovědím konkrétních žen, které s těmito tématy mají osobní zkušenost. Jejich příběhy a názory přinášejí živý obraz toho, jak se historické a kulturní síly projevují v reálném životě. Praktická část této práce si klade za cíl ukázat, že postavení žen v islámských společnostech není neměnné ani jednotné, ale že se formuje v konkrétním čase, prostoru a kulturním rámci. ¹⁷⁾

Když se mluví o postavení žen v islámském světě, často se na první pohled zdá, že všechno souvisí jen s náboženstvím. Že to je prostě „islám“, který žene utlačuje, nutí je se zahalovat, zakazuje jim rozhodovat o svém těle nebo se účastnit veřejného života. Jenže realita je mnohem složitější. Islám je jen jedním z faktorů důležitým, ale ne jediným. Klíčovou roli totiž hraje to, jaký typ politického systému v dané zemi funguje. Zda se jedná o monarchii, teokracii nebo sekulární stát, zásadně ovlivňuje nejen to, jaké zákony jsou přijímány, ale hlavně to, jak vypadají každodenní životy žen. Zákony se mohou tvářit rovnostářsky, ale pokud není vůle je prosazovat nebo pokud jsou výklady práva ovlivněny náboženskými dogmaty, ženy zůstávají ve velmi nerovném postavení.

Monarchie, například v Saúdské Arábii nebo Jordánsku, bývá spojena s hluboce zakořeněnými tradičními hodnotami a silným napojením na náboženské autority. V takovém systému má hlavní slovo panovník, a často neexistuje prostor pro veřejnou diskusi, aktivismus nebo demokratické korektivy. V některých monarchiích jsou ženy dlouhodobě považovány za osoby, které musí být vedeny mužem, ať už otcem, bratrem nebo manželem. Jejich možnosti se vzdělávat, pracovat, cestovat nebo rozhodovat o vlastním životě jsou svázány s tím, zda jim to jejich poručník dovolí. Typickým příkladem islámské monarchie je Saúdská Arábie, kde vládne absolutní monarchie pod vedením dynastie Saúdů. Jak uvádí Netočná: „Saúdská Arábie je království, kterému vládne rodina Saúdů… Nejmocnější elitou v zemi je královská rodina, která se zasadila o radikální podobu islámu, která se jmenuje wahhábismus“ (Netočná, 2017, s. 21).

Tento systém umožňuje zákony odvozovat z náboženských tradic, především z velmi přísné formy sunnitského islámu. Výsledkem je silná institucionalizace nerovného postavení žen – například formou poručnického systému (mahram), který žene neumožňuje jednat samostatně. „Manžel má právo své ženě nebo neprovdané dceři zakázat hledat zaměstnání nebo vůbec mít práci“ (Netočná, 2017, s. 15). „Ženy mají zakázáno řídit auto, nemohou si kvůli vysoké ceně dovolit soukromé taxi, musejí čelit nedostatečnému přístupu k veřejné dopravě“ (Netočná, 2017, s. 38). Ačkoliv se v posledních letech objevují určité reformy, jako např. povolení ženám řídit auto (od roku 2018), možnost cestovat bez svolení poručníka nebo přístup na univerzity, často jde jen o symbolická gesta bez větších strukturálních změn. „Začátkem 21. století se situace pro ženy zlepšila, společnost se začala zajímat o ženskou problematiku, diskriminaci žen a jejich pracovní příležitosti“ (Netočná, 2017, s. 58). „I přes určitá zlepšení v posledních letech je podle mě Saúdská Arábie přísnější a méně tolerantní k ženám než Írán“ (Netočná, 2017, s. 58).

Další příklady monarchií, které částečně čerpají z islámského práva a kde jsou patrné genderové nerovnosti, jsou Jordánsko, Maroko, Omán nebo Spojené arabské emiráty, zde bývá forma moci více smíšená, ale stále silně patriarchální. V některých z těchto zemí existují reformní snahy, ale jsou často limitovány závislostí na tradičním výkladu islámu a centralizovanou mocí panovníka. I přesto se i v monarchiích ženy postupně ozývají, byť tiše, nenápadně a často pouze online.„Lidskoprávní aktivistky mají zkušenosti s vedením online kampaní, ve kterých napadají státní režim, omezení pracovních příležitostí, cenzuru online aktivit… Některé z aktivistek se bojí nahlas vyjádřit svou podporu, kvůli strachu, co by se přihodilo jejich rodině“ (Netočná, 2017, s. 48).Mnoho žen využívá sociální sítě, zakládá anonymní blogy, připojuje se k online peticím nebo spolupracuje s mezinárodními organizacemi. Přestože jsou občanská hnutí a protesty v monarchiích často zakázány a trestány, odpor žen nezmizel, pouze změnil formu.

Teokratický systém, tedy stát založený na náboženské vládě, posouvá vliv islámu do samotného jádra politické moci. V takových režimech se zákony přímo odvozují z náboženských textů, a vládu vykonávají duchovní autority. To znamená, že náboženské normy jsou povýšeny nad zákon, a odchýlení od nich není vnímáno jen jako právní přestupek, ale jako hřích či útok na samotné základy státu. Příklady islámských teokracií jsou například Írán, který je oficiálně označen jako „Islámská republika Írán“, což není jen název, ale i princip, podle něhož je celé fungování státu založeno na výkladu šíitského islámu a moci duchovních. Dále Afghánistán pod vládou Tálibánu, ačkoliv není oficiálně uznán jako stát, prakticky zde funguje teokratický režim. Historicky se o teokracii usilovalo i v Pákistánu, kde mělo náboženské právo a náboženští vůdci velký vliv na legislativu a soudnictví.

Pro ženy to v praxi znamená celou řadu omezení, od povinného odívání, přes přísná pravidla v manželství a omezení pohybu, až po omezený přístup ke vzdělání a některým profesím. Jak píše Netočná: „Když se v únoru 1979 Rúholláh Chomejní chopil moci, zavedl povinné zahalování a přísnou segregaci společnosti na základě pohlaví v mnoha oblastech veřejného života.“ (Netočná, 2017, s. 19) Zvláštní pozornost je třeba věnovat také oblasti zdravotní péče. V Íránu byla zavedena přísná segregace i v nemocnicích, ženy tak často nemají přístup k adekvátní péči: „Íránský parlament v dubnu roku 1998 přijal zákon úplné segregace pro ženy a dívky ve zdravotnictví. Tento zákon vážně ohrožuje zdraví žen, protože v Íránu není dostatečné množství lékařek.“ (Netočná, 2017, s. 24)

Zároveň se ukazuje, že právě v některých teokratických režimech vzniká překvapivě silné ženské hnutí, které se snaží svá práva prosazovat zevnitř. Mnohé ženy studují náboženství, zapojují se do veřejného života, vzdělávají se, píší petice nebo organizují protesty – i když pod tlakem, často jen online nebo anonymně. Netočná k tomu uvádí: „Íránské feministky, ať už náboženské nebo sekulární, většinou pocházely z akademických, intelektuálních kruhů, kde byla genderová studia vyvýšena na akademickou úroveň a knihy a časopisy o ženské problematice vzkvétaly.“ (Netočná, 2017, s. 35) Častou strategií je snaha reformovat systém zevnitř – využívat náboženský jazyk a argumenty ve prospěch žen, místo přímé konfrontace s autoritami. „Feministky musely bojovat na čtyřech frontách, v rodině, komunitě, na úrovni občanské společnosti a na politickém poli.“ (Netočná, 2017, s. 35)

Tyto ženy chtějí ukázat, že islám nemusí nutně znamenat útlak a že náboženství může být vykládáno jinak – jako nástroj spravedlnosti, nikoliv diskriminace. Je ale důležité říct, že za tento boj ženy často platí vysokou cenu – věznění, postihy, společenské vyčlenění: „Od roku 1979 byly popraveny desítky tisíc žen z politických důvodů…, minimálně 22 žen bylo ukamenováno za vládnutí Chátamího.“ (Netočná, 2017, s. 20) Přesto dál pokračují a vytvářejí základ pro pomalé, ale důležité změny, i když nejsou vždy vidět na první pohled.

Na opačném konci spektra jsou státy, které se hlásí k sekulárnímu principu, tedy k oddělení náboženství od státní moci. V těchto zemích je zákonodárství založeno především na občanském právu, nikoliv na právu šaría. To samozřejmě neznamená, že by zde neexistovaly patriarchální vzorce nebo genderové stereotypy, ty jsou přítomné napříč celým islámským světem. Klíčový rozdíl je v tom, že ženy mají formálně zaručená práva, právní nástroje k obraně a větší možnost participace ve veřejném životě.

Typickými příklady sekulárních islámských států jsou Tunisko, Turecko, Albánie, Kazachstán, Ázerbájdžán a do určité míry také Indonésie. Ve všech těchto zemích existují různé stupně sekularismu, od úplného oddělení náboženství od státu (např. Turecko, zejména v období Atatürkovy reformy), po částečně sekulární modely, které kombinují občanské zákonodárství s omezeným vlivem islámu (např. Indonésie nebo Tunisko). Díky sekularizaci mohou ženy využívat více možností k uplatnění: mají přístup ke vzdělání, mohou pracovat, volit i být voleny. Netočná uvádí: „Tunisko, kde v roce 1956 bylo negramotných 96 % všech žen, ale dnes je tam gramotných 72,8 %“ (Netočná, 2017, s. 14). „Situace se také zlepšila na úrovni univerzitního vzdělání, kdy v některých státech Blízkého východu studuje na vysokých školách více dívek než chlapců. Jedná se o státy Kuvajt, Bahrajn, Spojené arabské emiráty a Írán, kde 64 % studujících tvoří dívky“ (Netočná, 2017, s. 14). Díky tomu se v těchto zemích mohly etablovat feministické iniciativy a nevládní organizace, které se věnují ženským právům, vzdělávání nebo boji proti násilí. Tyto organizace mají často větší právní prostor než v teokraciích nebo monarchiích. „Ženy s vyšším vzděláním zakládají nevládní neziskové organizace, které působí v oblasti ženských práv, vytváří ekonomické příležitosti pro chudé a nevzdělané ženy v městských i rurálních oblastech“ (Netočná, 2017, s. 43).

To ale neznamená, že by boj za ženská práva v těchto zemích skončil. I v sekulárních státech čelí ženy předsudkům, násilí, tlaku na tradiční role nebo legislativním překážkám. Rozdíl je v tom, že tyto ženy mají nástroje a platformy, jak se bránit, mohou se obrátit na soudy, veřejně vystupovat, kandidovat, publikovat články, účastnit se kampaní. „Vzdělané dívky ale mají stále větší problémy najít partnera na stejné úrovni, když není dostatek vysokoškolsky vzdělaných mužů“ (Netočná, 2017, s. 40). „Podle Doumato mají dívky možnost studovat univerzity v zahraničí a také získat státní stipendium, které jim pokryje školní poplatky, ubytování, zdravotní pojištění a příspěvky pro děti a manžela“ (Netočná, 2017, s. 41).

Právě sekulární rámec (byť často nedokonalý) dává větší prostor k tomu, aby ženy mohly reálně ovlivňovat změny, nejen v právních normách, ale i v kulturních vzorcích. „Lepší přístup ke vzdělání vede k samostatnosti mladých íránských dívek… Díky studiu na univerzitě budí respekt a získávají tak svoji nezávislost“ (Netočná, 2017, s. 27). Sekularismus tedy neznamená automatickou rovnost, ale představuje prostředí, kde o ni lze vést otevřený a systémový boj, a to už je zásadní rozdíl oproti monarchiím nebo teokraciím. ¹⁸⁾

Zásadní není islám samotný, ale způsob, jakým je používán ve společnosti, jako víra, nebo jako nástroj kontroly. V monarchiích a teokraciích je islám často nástrojem moci, používá se k legitimizaci nerovností a udržení stávajícího pořádku. V sekulárních systémech je možné islám žít jako víru, ale ne jako prostředek k utlačování. Postavení žen tak není dané jedním náboženstvím, ale celým politickým, právním a společenským rámcem. A ten je vždy výsledkem konkrétních historických, ekonomických a kulturních okolností. Tohle poznání je důležité nejen pro pochopení jiných kultur, ale i pro to, abychom sami dokázali vnímat, jak moc nás formuje prostředí, ve kterém žijeme, a jak důležité je mít možnost se do toho prostředí aktivně zapojit.

Amina (29 let, Egypt) vyrůstala v Egyptě, který podle ní nelze jednoznačně zařadit ani mezi teokratické, ani plně sekulární státy. Zdůrazňuje, že právní rámec je rozpolcený, ústava sice garantuje určitá práva, ale šaría zůstává hlavním zdrojem legislativy v oblasti rodiny, což má zásadní vliv na praktické postavení žen. Sama říká: „V Egyptě máme ústavu, která zaručuje určitou rovnost, ale zároveň je šaría hlavním zdrojem legislativy v oblasti rodinného práva.“ Z její zkušenosti hrají klíčovou roli konzervativní tradice a patriarchální struktura společnosti. Tyto prvky podle ní často přebíjejí zákonné možnosti, protože se promítají do každodenní reality, v níž se od žen očekává poslušnost vůči mužské autoritě. „Oficiálně mohu volit, studovat a pracovat. Ale zároveň se očekává, že budu poslouchat svého otce nebo manžela. Společnost to vyžaduje,“ říká. Amina vnímá egyptský režim jako autoritářský s náboženskými prvky, který přispívá k udržování genderových nerovností. „Když stát legitimizuje určité genderové nerovnosti, dává tím zelenou diskriminaci i v rodinách nebo na pracovištích.“ Závěrem podotýká, že samotný politický systém nestačí, změny musí jít ruku v ruce s přístupem ke vzdělání, informacím a se změnou myšlení celé společnosti.

Samira (27 let, Turecko/Německo) pochází z turecké rodiny, ale vyrůstala v Německu, což jí umožňuje porovnávat dvě velmi odlišná společenská prostředí. Uvádí, že Turecko formálně zůstává sekulárním státem, ale za poslední dvě dekády podle ní došlo k výraznému návratu náboženství do veřejného prostoru. „V Turecku máme sekulární stát, ale v posledních dvou desetiletích došlo k velkému návratu náboženství do veřejného prostoru.“ Zatímco německý kontext jí dal možnost svobodně zkoumat vlastní víru, v tureckém prostředí vidí rostoucí tlak nábožensko-konzervativních sil, které oslabují dosavadní záruky rovnosti. „Svobodně jsem se mohla rozhodnout, co znamená být muslimka a žena zároveň,“ říká o svém dětství v Německu. V pluralitní společnosti podle ní žena nemusí čelit jednoznačnému očekávání a může si sama zvolit svou cestu, ať už jde o zahalování, studium, nebo profesní život. „Ve společnosti, kde stát neurčuje, jak má žena žít, se může žena rozhodnout sama zda nosit šátek, nebo ne, pracovat, studovat, být aktivní ve veřejném prostoru.“ Samira zároveň upozorňuje na stereotypy v západní Evropě, které často zjednodušují islám jako nástroj útlaku žen. Podle ní je problém spíše v tom, jak je víra používána mocenskými strukturami: „Myslím, že velký rozdíl nedělá islám jako víra, ale způsob, jakým ho politický režim používá.“ Za ideální považuje sekulární státy, které zaručují rovnost a náboženskou svobodu zároveň. Zdůrazňuje ale, že právní rámec sám o sobě nestačí, důležitá je i aktivní občanská společnost: „Rovnost na papíře nestačí, pokud se za ni nikdo nepostaví.“

Když se mluví o postavení žen v islámských zemích, často se tato témata redukují na náboženská pravidla nebo výklady Koránu. Jenže realita je mnohem složitější. Na to, jaký život ženy v dané zemi vede, totiž nemá vliv pouze náboženství samotné, ale také místo, kde se ta země nachází. Jinými slovy, geografická poloha zásadně ovlivňuje prostředí, v němž ženy žijí, formuje jejich přístup ke vzdělání, práci, rodině i veřejnému prostoru. V různých koutech islámského světa existují zásadní rozdíly. To, co je považováno za „normální“ v jedné islámské zemi, může být v jiné naprosto nepředstavitelné. Žena, která v jedné zemi může řídit auto, podnikat nebo se stát političkou, může být v jiné zemi stále vázaná mužským poručníkem nebo čelit zákazu samostatného pohybu mimo domov. Proč? Právě kvůli tomu, že každý region má jinou historii, jinou politiku, jiné tradice a v neposlední řadě i jiné sociální klima, které je formováno nejen vírou, ale i prostředím.

Islámský svět se rozprostírá přes několik kontinentů od severní Afriky přes Blízký východ až po jihovýchodní Asii. Každý z těchto regionů má své vlastní dějiny, koloniální zkušenosti, úroveň urbanizace, ekonomický rozvoj i vztah ke Západu. Všechny tyto prvky zásadně ovlivňují to, jak je islám ve společnosti vnímán, jak se vykládá a jak moc se promítá do každodenního života žen. Například v severní Africe, zejména v zemích jako Tunisko nebo Maroko, existuje dlouhá tradice právních reforem zaměřených na zrovnoprávnění žen. V Tunisku bylo už v 50. letech minulého století zrušeno mnohoženství, posíleno právo žen na rozvod a výrazně podporováno ženské vzdělání. Tunisko se také vyznačuje poměrně silnou občanskou společností, která ženám umožňuje aktivně se zapojovat do veřejného života. Zásadní roli zde hrála i blízkost Evropy a historické vazby na Francii, díky nimž se do společnosti dostávaly liberálnější myšlenky a sekulární hodnoty.

Shereen El Feki k tomu poznamenává: „Země jako Tunisko se rozhodly upravit své zákony v duchu moderních sekulárních principů, čímž vytvořily podmínky pro větší veřejné zapojení žen, aniž by nutně popíraly svou islámskou identitu“ (El Feki, 2014, s. 69). Naopak země Arabského poloostrova, jako například Saúdská Arábie, Katar nebo Jemen, jsou známé silným vlivem konzervativního islámu a udržováním tradičních patriarchálních struktur. Kromě náboženského výkladu zde hraje roli i kulturní dědictví kmenových a beduínských struktur, které staví ženu do podřízené role a kladou důraz na čest rodiny, kontrolu sexuality a zachování tradičních hodnot. „Na Arabském poloostrově jsou ženy často vnímány především prizmatem své sexuality a rodinné cti, což zásadně ovlivňuje jejich prostor pro svobodnou volbu v osobním i veřejném životě“ (El Feki, 2014, s. 123).

Dalším významným faktorem, který úzce souvisí s geografickou polohou, je ekonomická úroveň země a míra urbanizace. Ve vyspělých islámských zemích s rozvinutými městy, přístupem k technologiím a větší globalizací, mají ženy často více příležitostí k samostatnosti. Například v Turecku, Malajsii, Indonésii nebo Spojených arabských emirátech je možné najít ženy pracující ve vedení firem, ve veřejné správě, jako právničky, lékařky nebo novinářky. Shereen El Feki podotýká: „Ve velkých městech, kde ženy mají přístup ke vzdělání, zdravotní péči a zaměstnání, se posouvají genderové normy. Nejsilnější je tento trend v rozvíjejících se ekonomikách jako jsou Malajsie či SAE“ (El Feki, 2014, s. 94).

V méně rozvinutých nebo venkovských oblastech je ženský život výrazně více vázán na rodinu a tradiční roli ženy jako manželky a matky. V některých regionech, kde chybí základní infrastruktura, jsou ženy zcela závislé na mužských členech rodiny, protože nemají možnost studovat, cestovat samy ani volně pracovat. Rozdíl mezi městem a venkovem je tak v některých zemích stejně zásadní jako rozdíl mezi jednotlivými státy.

Vliv má i to, jak je daný stát otevřený světu a západní kultuře. Státy, které mají silnější vztahy se západními institucemi, přijímají mezinárodní dohody o lidských právech, spolupracují s OSN, Evropskou unií nebo různými neziskovými organizacemi, bývají otevřenější i vůči ženské emancipaci. Blízkost k Evropě (geografická i historická) často znamená větší možnost přístupu žen ke vzdělání, práci, ale i veřejné debatě. Například v Libanonu, Tunisku nebo Albánii se ženy aktivně účastní politického života a mnohem častěji se hlásí ke feminismu než v konzervativnějších a izolovanějších zemích, kde je taková aktivita vnímána jako ohrožení tradičních hodnot nebo dokonce jako odpor vůči víře. „V regionech, kde je islámský svět více propojený se Západem, ať už historicky, kulturně nebo ekonomicky mají ženy více prostoru pro změnu. Neznamená to, že se vše západní automaticky přejímá, ale že existuje větší prostor pro výběr“ (El Feki, 2014, s. 88).

Zajímavé je také sledovat generační rozdíly v rámci jednotlivých regionů. Mladé ženy vyrůstající ve městech, kde mají přístup k internetu, sociálním sítím a vzdělání, mají často úplně jinou představu o své roli než jejich matky nebo babičky. Díky globalizaci, médiím a digitálnímu světu mají možnost sledovat, jak žijí ženy jinde a to mění jejich očekávání, přání i ochotu se přizpůsobit tradičním rolím.

Shereen El Feki konstatuje: „Digitální technologie umožnily mladým ženám sdílet zkušenosti, tvořit nové identity a vnést do veřejné debaty hlas, který byl dříve umlčován. Vliv těchto platforem je zřejmý napříč regiony“ (El Feki, 2014, s. 197). Starší generace naopak často vnímá tradiční ženské role jako přirozené a stabilní. Geografie tedy neovlivňuje jen fyzický prostor, ale také přístup ke vzdělání, informacím, komunikaci a kulturní výměně, které jsou klíčové pro vývoj ženské identity. ¹⁹⁾

Z výše uvedeného je zřejmé, že geografická poloha islámské země má zásadní dopad na každodenní realitu žen. Nejde jen o to, co říká islám jako náboženství, ale o to, jaké společenské, kulturní a politické podmínky v dané oblasti panují. Jinak vypadá postavení ženy v sekulárním a urbanizovaném Tunisku, jinak v konzervativní monarchii jako je Saúdská Arábie, a ještě jinak v chudých oblastech Jemenu nebo Pákistánu. Rozdíly se netýkají jen zákonů, ale i jejich aplikace, přístupu společnosti k rovnosti pohlaví, a především reálné možnosti žen něco změnit. Geografie ovlivňuje, jaká je role žen v rodině, jaký je jejich přístup ke vzdělání a práci, i jakou mají naději na samostatný a svobodný život. Proto je důležité chápat, že když mluvíme o „ženách v islámu“, mluvíme o velmi různorodé skupině lidí, jejichž životy jsou formovány nejen vírou, ale i prostředím, kde vyrůstají a kde žijí. A právě tato různorodost by měla být respektována, chápána a reflektována v každé seriózní debatě o postavení žen v muslimském světě.

Hanja (26 let, Německo/Pákistán) na rozdíl od často zjednodušených představ zdůrazňuje, že islám jako náboženství sám o sobě ženy do ústraní netlačí, skutečný problém podle ní spočívá v kulturních zvyklostech, které si ho přizpůsobují ke svému obrazu. „V jižní Asii hrají silnou roli konzervativní rodinné struktury, které se často schovávají za náboženství,“ vysvětluje. Podle Hanji není útlak žen v Pákistánu důsledkem samotného islámu, ale spíše regionálních tradic, výchovy a sociálních očekávání, která se předávají z generace na generaci. Srovnání se západní Evropou považuje za zásadní, protože v pluralitní společnosti se podle ní může žena rozhodovat svobodně. „V Evropě může žena praktikovat islám a přitom být zcela svobodná, protože žije v prostředí, které její náboženství nedefinuje právně ani společensky.“ Za klíčové považuje geografii, ne jako pouhé místo na mapě, ale jako kulturní a společenský kontext, v němž se víra a tradice vykládají různě. „Nejde o islám samotný, ale o to, jak se interpretuje a kombinuje s místními zvyklostmi,“ uzavírá.

Amina (29 let, Egypt) vyrůstala ve velkém městě a z vlastní zkušenosti potvrzuje, že život ve městě ženám přináší větší svobodu než v tradičnějších venkovských oblastech. „Ve velkoměstě jako Káhira mají ženy víc možností studovat, pracovat, cestovat. Ale to neplatí všude,“ říká. Ve svém vyprávění zdůrazňuje výrazné rozdíly nejen mezi státy, ale i uvnitř samotného Egypta. Podle ní ženy žijící na severu země, kde je více škol, univerzit a pracovních příležitostí, mají odlišné podmínky než ženy na jihu, kde přetrvává konzervativnější kultura a nižší vzdělanost. „Mnoho žen z venkova přijímá své omezené postavení jako přirozené, protože nikdy nepoznaly jiný model.“ Za hlavní faktory omezující svobodu žen považuje nedostatek informací, slabou infrastrukturu a silné tradiční komunity. Geografii proto vnímá nejen jako fyzické místo, ale jako rámec, který předurčuje přístup k příležitostem a míru osobní svobody. „To, kde se narodíš, určuje, co si vůbec dokážeš představit jako možné.“

Islámské právo, známé jako šarí´a, je v očích mnoha lidí vnímáno jako neměnný soubor přísných pravidel, který se v islámském světě uplatňuje všude stejně. Jenže ve skutečnosti je to mnohem složitější. Šarí´a není jednotný právní systém, který by byl přesně sepsán a ve všech muslimských zemích uplatňován shodně. Jde spíše o komplexní a historicky proměnlivý soubor náboženských a morálních zásad, které se odvozují z různých islámských pramenů, a které si každá společnost vykládá po svém, podle svého kulturního, politického a právního rámce. A právě způsob, jakým je šarí´a interpretována a aplikována v různých zemích, má zásadní dopad na každodenní život žen, na jejich práva, svobody, možnosti a celkové postavení ve společnosti. Islám jako náboženství je sice společným jmenovatelem, ale praxe a právní realita se mohou mezi jednotlivými státy výrazně lišit. To, co je pro ženy běžné v jedné zemi, může být v jiné zcela nemyslitelné.

Islámské právo, známé jako šarí´a, je v očích mnoha lidí vnímáno jako neměnný soubor přísných pravidel, který se v islámském světě uplatňuje všude stejně. Jenže ve skutečnosti je to mnohem složitější. Šarí´a není jednotný právní systém, ale soubor náboženských a morálních zásad, které se vykládají různě a právě kontext, ve kterém se šarí´a aplikuje, zásadně ovlivňuje i její obsah.

Jelínková tvrdí, že: „Právo a právní normy vznikají vždy v určitém kontextu a jsou proto součástí určité kultury“ (Jelínková, 2021, s. 62). Některé státy mají šarí´u jako hlavní nebo výlučný zdroj zákonodárství, což se výrazně promítá do života žen. V jiných zemích je islámské právo omezeno jen na určité oblasti, typicky rodinné nebo dědické, a zbývající legislativa vychází z občanského či sekulárního práva. Právě míra vlivu šarí´i na právní systém přímo ovlivňuje možnosti žen rozhodovat o vlastním životě, účastnit se veřejného dění nebo například podat žádost o rozvod.

Rozdíly v interpretaci šarí´i se nejvíce projevují v oblasti rodinného práva, které se v mnoha muslimských zemích stále řídí náboženskými principy. V některých zemích, jako je například Saúdská Arábie, je žena stále v mnoha právních ohledech závislá na mužském poručníkovi, bez jeho souhlasu nemůže uzavřít manželství, cestovat, někdy ani pracovat nebo studovat. V těchto společnostech je žena často vnímána jako „ochraňovaný“ subjekt, který nemá plnou autonomii. Naopak v jiných zemích, které prošly sekulárními nebo právními reformami, jako je Tunisko nebo Turecko, mají ženy mnohem širší práva a možnosti. Mohou se samostatně rozhodovat o svém životě, mají právo se rozvést, pracovat bez omezení, volit i být voleny. Právní rámec jim v těchto státech zajišťuje rovnější postavení, přestože kulturní zvyklosti nebo společenské stereotypy mohou být stále přítomné. Velký rozdíl také existuje v přístupu k ženské sexualitě a tělesné autonomii. V konzervativních výkladech šarí´i je ženské tělo považováno za něco, co musí být chráněno a kontrolováno, což se odráží například v povinném zahalování, segregaci pohlaví nebo omezování kontaktů mezi muži a ženami. V jiných společnostech je však náboženský výklad volnější a ženám je ponechán větší prostor pro vlastní rozhodnutí, včetně rozhodování o svém vzhledu, stylu života či výběru partnera.

Rozdíly v aplikaci šarí´i nejsou jen otázkou náboženství, rozhodující roli hraje i kultura a politická struktura dané země. V některých případech je výklad práva silně ovlivněn náboženskými autoritami, které mají na společnost přímý vliv. V jiných zemích se stát snaží propojit tradiční islámské hodnoty s moderním právním rámcem a hledá kompromis mezi vírou a rovností pohlaví. „Právo je sice často bezmocné, ale obecně jde o silný normativní faktor, který může v čase dosáhnout změny praxe“ (Jelínková, 2021, s. 62). Tato proměna je však často dlouhá a komplikovaná. Pokusy o reformu jsou někdy vnímány jako vnější tlak ze Západu, což může způsobit odpor a zpomalení změn. Reforma práva nemůže probíhat cestou nahrazení islámské kultury západními hodnotami, ale spíše skrze vnitřní transformaci.

Zjednodušené představy o tom, že všechny muslimky žijí pod stejnými pravidly, neodpovídají realitě. V některých zemích se žena může stát soudkyní, političkou, podnikatelkou, může sama podávat žádost o rozvod, vlastnit majetek, cestovat nebo se svobodně rozhodovat o svém životě. V jiných zemích je však stále vázaná mnoha omezeními, která vycházejí z doslovného nebo konzervativního výkladu náboženského práva. Rozdíly nejsou jen mezi zeměmi, ale i uvnitř jednotlivých států např. mezi městem a venkovem, mezi různými sociálními vrstvami nebo mezi generacemi. Mladé ženy, které mají přístup k internetu, vzdělání a globálnímu pohledu, často vnímají své postavení jinak než jejich matky a babičky, které vyrůstaly v jiných podmínkách. ²⁰⁾

Interpretace šarí´i je odrazem společnosti, ve které je uplatňována. Neexistuje jedna jediná „islámská“ právní norma pro ženy, ale mnoho různých podob, které se vyvíjejí v čase i prostoru. Práva žen v islámském světě jsou tak silně ovlivněna tím, kde žijí, kdo vládne, jaké zákony platí a jaký výklad náboženství převládá. V některých zemích může šarí´a sloužit jako základ pro spravedlnost a rovnost, v jiných může být využívána k udržení nerovnosti a kontroly. Šarí´a sama o sobě není jednotná ani neměnná, její dopad na ženy závisí na tom, kdo ji vykládá a jak ji společnost zakotvuje do právního a sociálního rámce. Tam, kde je prostor pro kritické myšlení, diskusi a hlas žen, je možné posouvat hranice, rozšiřovat práva a přibližovat se rovnosti. A právě v těchto rozdílech se odhaluje, jak různorodý a komplexní svět islámu opravdu je.

Hanja (26 let, Německo/Pákistán) vyrůstala v Německu, kde byl islám v její rodině chápán spíše jako etický a kulturní rámec než jako právní systém. Pojem „šarí´a“ podle ní dlouho vnímala jako něco abstraktního, spíše morální vodítko než praktický nástroj moci. „V Německu u nás doma se mluvilo o tom, co je halal a harám, co se smí a nesmí, ale nikdy jsme nebyli nuceni k něčemu, co by bylo vyloženě restriktivní.“ Zásadní změna v jejím vnímání nastala až při návštěvách v Pákistánu, kde na vlastní oči viděla rozdíly v tom, jak se šarí‘a vykládá a aplikuje v každodenním životě. „Moje sestřenice tam nemohla studovat na univerzitě, protože její otec si myslel, že to není pro ženu vhodné. Když jsem se ptala proč, odpověď byla: ‚šarí‘a to nedovoluje.‘ Ale přitom v jiné části země jsem potkala ženy právničky a novinářky.“ Hanja proto dospěla k závěru, že problémem není islám jako víra, ale způsob, jakým si jej lidé vykládají podle vlastních zájmů, často patriarchálně. „Takže to není o náboženství, ale o lidech, kteří si ho vykládají podle sebe.“ Její zkušenost tak potvrzuje názor mnoha islámských feministek, že šarí‘a není ze své podstaty utlačující, ale její výklad může být nástrojem kontroly.

Amina (29 let, Egypt) silně rozlišuje mezi ideály islámu a tím, jak je náboženské právo (šarí´a) v Egyptě skutečně uplatňováno. Zatímco sama věří, že islám v sobě obsahuje hodnoty rovnosti, současná právní praxe je podle ní nespravedlivá a genderově nevyvážená. „V Egyptě máme osobní statusové právo, které je založené na šarí´i. Oficiálně se říká, že žena má právo se rozvést, ale v praxi to bývá dlouhé, drahé a společensky náročné.“ Oproti tomu muž může rozvod vyjádřit jediným výrokem: „Muž může říct třikrát ‚talák‘ a je rozvedený. Žena musí prokázat, že trpěla, nebo že muž porušil své povinnosti. A to není snadné.“ Podle Aminy tedy nejde o víru jako takovou, ale o interpretaci vytvořenou muži ve společnosti, která nereflektuje realitu ženské zkušenosti: „Pro mě to není islám, ale interpretace vytvořená muži, kteří nikdy nebudou čelit tomu, čemu čelí ženy.“ Vidí také institucionalizaci těchto výkladů, která brání pokroku, i když existují jednotlivé pokusy o reformu. Významným problémem je podle ní nízká právní gramotnost žen samotných: „Mnoho z nich vůbec neví, že mají na některé věci právo, protože je o tom nikdo nikdy neinformoval.“ Podle Aminy tak změna musí začít nejen v právu, ale i ve vzdělávání a přístupu k informacím.

Postavení žen v islámských společnostech je tématem, které vzbuzuje mnoho diskusí, často zjednodušujících. Veřejný diskurz má tendenci redukovat tuto problematiku na islámské náboženství samotné, ačkoliv reálné postavení žen je ve skutečnosti formováno celou řadou dalších faktorů. Mezi ty nejvýznamnější patří místní tradice, kulturní hodnoty a struktura rodinného života, které se v jednotlivých oblastech liší a mají mnohdy větší vliv na každodenní ženskou zkušenost než samotná náboženská pravidla. Tyto faktory jsou nejen hluboce zakořeněné v historickém vývoji společnosti, ale také v sociálních strukturách, které se formují a předávají z generace na generaci. Ve většině islámských společností existuje silný tlak na zachování tzv. tradičních genderových rolí, kde je žena představována jako ochranitelka domácnosti, matka a manželka, jejíž hlavní úlohou je zajištění stability rodiny. Tyto normy nejsou vždy explicitně spojeny s náboženskými předpisy, ale spíše s kulturními modely, které mohou být mnohdy starší než islám samotný. V mnoha komunitách se tedy islámské právo a kulturní tradice vzájemně prolínají, přičemž tradice často přebírají větší moc nad reálným chováním a rozhodováním. „V některých komunitách se ženy podřizují tradicím, které předcházejí islám, ale které byly s islámem sloučeny tak, že je obtížné je od sebe oddělit“ (Eger, 2010).

Jednou z klíčových forem sociální kontroly je koncept rodinné cti. V mnoha společnostech je čest rodiny vázána na „dobré jméno“ žen. To znamená, že chování ženy může ovlivnit pověst a společenské postavení celé rodiny. Z tohoto důvodu jsou ženy pod neustálým dohledem a očekává se od nich poslušnost, cudnost a loajalita. Očekává se, že zůstanou v soukromé sféře domácnosti, kde jsou „chráněny“ před veřejným prostorem a jeho „nebezpečím“. Tato víra v oddělení žen od vnějšího světa má silný dopad na možnosti vzdělání, zaměstnání a výběru partnera. Přístup ke vzdělání je jednou z oblastí, kde jsou rozdíly mezi oficiálními právy a reálnou možností žen obzvláště viditelné. Ve většině muslimských zemí má dívka formálně právo navštěvovat školu, ale v mnoha komunitách zůstává vzdělávání omezeno jen na nižší úrovně vzdělání. Často se má za to, že jakmile dívka dosáhne puberty, měla by se raději připravovat na manželství a mateřství než na další studium. Základní logika spočívá v představě, že žena, která zůstane „příliš dlouho“ ve školním prostředí, by mohla přijít do kontaktu s muži mimo rodinu, což je v rozporu s pojetím cti. Kromě toho se vzdělaná žena někdy v některých společnostech v nějakém paradoxním obratu vídá jako hůře provdatelná. „Vzdělání může ženy emancipovat, ale ve společnosti, která je založena na patriarchálních strukturách, může být zároveň stigmatem,“ (Moghadam, 2003, s. 37). Příliš samostatné, sebevědomé a vzdělané ženy mohou být v komunitě vnímány jako „neposlušné“ nebo „obtížně zvladatelné“, což ztěžuje jejich možnost uzavřít sňatek v souladu s rodinnými očekáváními.

Podobný vliv kulturních struktur je patrný i v oblasti zaměstnání. V mnoha regionech existuje silný tlak, aby ženy nezaměstnávaly mimo domov nebo mimo „vhodné“ prostředí, jako jsou například školy, zdravotnická zařízení nebo ženská dílna. Zaměstnání v prostředí, kde dominují muži, je často kulturně stigmatizováno a žena, která se takovému prostředí vystavuje, může čelit společenskému odsouzení. I když žena chce pracovat a má k tomu právní možnost, rodina či komunita může její rozhodnutí více či méně násilně zpochybnit a zamezit mu. Oblast manželství je dalším klíčovým prostorem, kde se kulturní normy projevují velmi silně. Mnoho žen je nuceno vstoupit do manželství v raném věku, často na základě rozhodnutí rodičů, případně rozšířené rodiny. Samotný koncept manželství je často chápán jako smlouva mezi rodinami, ne jako osobní volba jednotlivce. Očekává se, že žena bude poslušnou manželkou, která se podřídí autoritě muže, a případně jeho rodiny. Tento model je podporován nejen kulturně, ale někdy i strukturou ekonomiky, kde je žena finančně závislá na manželovi.

Konkrétní příklady ukazují, jak se tyto kulturní struktury liší mezi zeměmi. V Maroku například přetrvávají v některých venkovských komunitách velmi silné předislámské tradice, které určují ženskou roli a omezují pohyb žen ve veřejném prostoru. V těchto oblastech je vzdělání dívek běžně přerušováno po dosažení puberty, ženy zřídka pracují mimo domov a manželství bývá sjednáváno rodinou bez ohledu na přání nevěsty. Naopak v Tunisku, které prošlo sekulárními reformami již v polovině 20. století, mají ženy mnohem širší přístup ke vzdělání i zaměstnání. Přesto i zde přetrvávají v některých komunitách tradiční hodnoty, které ženám kladou dodatečné překážky, například v podobě očekávání, že budou plnit dvojí roli matky a pracující ženy bez podpory partnera. V Saúdské Arábii byly ženy donedávna výrazně omezovány zákony i společenskými zvyklostmi, nesměly řídit auto, pracovat bez souhlasu muže nebo cestovat samy. Přestože v posledních letech došlo k určitým reformám, kulturní odpor vůči ženské samostatnosti přetrvává a silně ovlivňuje každodenní realitu žen, zejména mimo velká města. V Turecku je situace složitější, ve velkých městech je role žen podstatně svobodnější, ale v konzervativních oblastech východního Turecka přetrvává patriarchální model, který omezuje vzdělávání a pracovní zapojení žen a nadřazuje roli muže v rozhodování o jejich životě.

Důležité je také zmínit rozdílnost mezi městským a venkovským prostředím. Zatímco ve městských oblastech mohou ženy častěji studovat a pracovat, na venkově často přetrvávají tradiční hodnoty, které omezují jejich možnosti. Rozdíly mohou existovat i v rámci jedné země, a to nejen mezi regiony, ale i mezi jednotlivými komunitami. Důležitou roli hraje také ekonomická situace rodiny, politická stabilita a dostupnost služeb.^{21) 22)}

Lze tedy říci, že místní tradice, rodinné struktury a kulturní normy představují nenahraditelnou složku při porozumění reálnému postavení žen v různých islámských společnostech. Zákony mohou ženám formálně zaručit práva, ale teprve kulturní prostředí rozhoduje o tom, zda budou táto práva moci skutečně uplatnit. Proto je nezbytné analyzovat postavení žen nejen skrze náboženství, ale především skrze prizma kultury, rodiny a místních zvyků, které tvoří samotný základ společenské reality, ve které ženy žijí.

Samira (27 let, Německo/Turecko) popisuje, jak silně na ni působily mezigenerační rozdíly v představách o ženské roli. Její zkušenost ukazuje, že i bez přímého donucení mohou kulturní očekávání formovat myšlení a volby ženy. „Moje babička z Turecka nikdy nechodila do školy a celý život se starala o domácnost. Moje mamka už pracovala, ale pořád jí záleželo na tom, co si myslí sousedky, když jsem chodila pozdě domů.“ Navzdory tomu Samira vědomě hledala vlastní cestu a rozhodla se vymezit vůči nevyřčeným pravidlům: „Rodinné tradice mě nikdy fyzicky neomezovaly, ale byly pořád přítomné. Jakoby někdo neustále říkal: ‚Žena má být taková a taková.‘“ Tento vnitřní tlak ji motivoval k tomu, aby se začala věnovat interkulturnímu vzdělávání a bourání stereotypů o ženách v muslimském prostředí. Věří, že víra a kulturní identita nemusí být v rozporu s ženskou svobodou. „Být věřící nebo kulturně zakotvená neznamená být podřízená.“ Za klíčové považuje možnost volby, která je podle ní stále ovlivňována tím, co bylo ženám od dětství vštěpováno. „Práce, vzdělání i manželství jsou oblasti, kde by žena měla mít volbu, ale ta volba je často omezena tím, co nám bylo v dětství vštěpováno. Překonat to chce čas, podporu a někdy i vzdor.“

Hanja (26 let, Německo/Pákistán) otevřeně popisuje, jak složité je žít mezi dvěma hodnotovými světy, liberálním německým prostředím a konzervativními očekáváními pákistánské rodiny. „Myslím, že jsem celý život balancovala mezi dvěma světy. Na jednu stranu německé prostředí, kde se předpokládá, že žena bude vzdělaná, samostatná a aktivní ve veřejném životě. Na druhou stranu pákistánské hodnoty, které jsou pro mou rodinu velmi důležité, především co se týče manželství a rodiny.“ Rozhodnutí žít podle vlastních priorit, a nikoliv podle tradičních očekávání, pro ni nebylo snadné. I když jí nikdo přímo nic nezakazoval, pocit viny a tlak „co tomu řekne komunita“ byl přítomný: „Když jsem oznámila, že se nechci vdávat do třiceti a chci se věnovat práci a studiu, nebylo to jednoduché. Ne že by mi to někdo zakazoval, ale cítila jsem vinu.“ Hanja vysvětluje, že v Německu mohla bez problémů studovat, ale očekávalo se, že se později přizpůsobí kulturním normám své komunity. Právě odstup od rodinného prostředí jí umožnil větší osobní svobodu: „Paradoxně jsem až v Praze začala opravdu žít podle sebe, dál učím a necítím se pod kontrolou.“ Přesto přiznává, že vliv tradičních hodnot nezmizel a stále působí vnitřní napětí, se kterým se musela naučit pracovat.

Z odpovědí respondentek, analýzy právních rámců i širšího kulturního a historického kontextu jasně vyplývá, že postavení žen v islámských společnostech nelze vysvětlit jedním faktorem, ani jej nelze zredukovat na islám samotný. Naopak rozhodující roli hraje propojení tří klíčových oblastí: politického zřízení, geografické polohy a místních tradic. První z těchto oblastí, tedy politický režim, ovlivňuje, do jaké míry je náboženství zakotveno v legislativě a jaký prostor ženy reálně mají k uplatnění svých práv. Zatímco v teokraciích a konzervativních monarchiích bývá islám často využíván jako nástroj moci a kontroly, sekulární státy s oddělením náboženství od státu poskytují ženám větší právní ochranu a možnost volby. Přesto ani sekularizace automaticky neznamená rovnoprávnost. Důležitá je i aktivní občanská společnost a vůle tyto principy skutečně prosazovat.

Geografie je dalším určujícím faktorem. Nejen rozdíly mezi státy, ale i mezi regiony (např. město vs. venkov) ukazují, jak výrazně prostředí ovlivňuje přístup k informacím, vzdělání a ekonomickým příležitostem. Urbanizované oblasti a blízkost Západu často znamenají širší prostor pro ženskou emancipaci, zatímco izolovanější nebo tradičnější oblasti spíše udržují rigidní genderové role.

Třetím, neméně důležitým faktorem jsou místní tradice a kulturní normy, které mnohdy přetrvávají nezávisle na tom, co umožňuje zákon. Zkušenosti respondentek jasně ukazují, že i tam, kde právo formálně zaručuje rovnost, mohou být ženy omezovány kulturním očekáváním, tlakem rodiny nebo představami o ženské „cti“. Tradice tak často představuje „neviditelný zákon“, který určuje, co je pro ženu považováno za přijatelné či žádoucí.

Ve výsledku tedy platí, že islám jako náboženství není automaticky utlačující. Rozhodující je, jak je interpretován a jaké další síly, myslím tím politické, kulturní, ekonomické, se na jeho výkladu a uplatnění podílejí. Rozdíly v postavení žen v různých islámských společnostech nejsou důsledkem jediné ideologie, ale výsledkem konkrétních historických cest, hodnotových systémů a sociálních struktur. A právě v této rozmanitosti je důležité hledat porozumění i možnosti pro změnu.



Počet shlédnutí: 172