Muslimové ve Francii

Hrušková, Pištěková, Ebertová Muslimové ve Francii [online] Hospodářská a kulturní studia PEF ČZU v Praze, 2009. Dostupný z: http://www.hks.re/wiki/muslimove_ve_francii

Muslimové žijící ve Francii a rodilí Francouzi jsou dvě naprosto odlišné kultury, které žijí pohromadě. Rozdíly mezi nimi jsou však patrné na první pohled. Není to pouze vzhled, ale také jazyk, chování a především náboženství. V této práci bychom se chtěly zaměřit na to, jak Francie přijala nejpočetnější muslimskou minoritu a jaké spolu mají vztahy. V teoretické části se zmíníme o složení obyvatelstva Francie a zemích, odkud sem proudili muslimové, dále se zaměříme na historický vývoj a hlavní důvody odchodu z rodných zemí, na jazyk, kulturu a zvyky muslimské menšiny a poté už jen na kontroverzi mezi muslimy a samotnou Francií. Ve výzkumné části se budeme snažit co nejlépe odpovědět na níže zmiňované otázky, které jsme získaly rozhovorem s rodilou Francouzkou a dvěma muslimy.

Cílem naší práce je především zodpovědět otázky zadané posluchačům předmětu „Etnické minority v Evropě“. Otázky jsou následující:

1. Vyvíjí daná minorita určité snahy o vyšší autonomii (nebo přímo o separatismus)?
2. Mají příslušníci dané minority pocit pozitivní či negativní diskriminace (zvýhodnění či znevýhodnění) - pokud ano, v jakém ohledu (zákonodárství, školství…).
3. Vlastní vykreslení obrazu příslušníka daného etnika (zvyky, tradice, mýty x realita).
4. Co převažuje ve vnímání vlastní etnicity.
5. Jak si myslíte, že vás vnímá majoritní společnost.

V naší práci nahlížíme na muslimy jako na národnostní menšinu Francie, která sčítá až 6 milionů muslimů. Cílem naší práce tedy je přiblížit historii osidlování Francie muslimy a také to, jak se v této zemi cítí, jestli je majorita přijala nebo ne.

K získání dat jsme využili primární i sekundární zdroje.

K zjištění oficiálních a především nejaktuálnějších dat jsme použily českých internetových stránek o Francii a muslimech, ale také francouzských stránek, z kterých jsme získaly veškerá tabulková a číselná data (počty obyvatel, národní příslušnost) týkající se jak minority, tak i majority.

V tomto výzkumu byla použita metoda interview, konkrétně polostandardizovaného rozhovoru. Ten jsme provedli na základě otázek týkajících se tématu menšin a jejich postavení ve státech Evropy. Sehnat respondenty k rozhovoru pro nás byl trošku problém. Ale jelikož naše kolegyně Michala byla právě na Erasmu ve Francii, pověřily jsme právě ji, aby tam někoho „vyzpovídala“. I když hledání nebylo snadné, nakonec se jí podařilo získat k rozhovoru alespoň dva muslimy, protože většina z nich nemá zájem bavit se na toto téma, a jednu rodilou Francouzku.

Cílem práce bylo porovnání oficiálních a neoficiálních dat týkajících se muslimské minority v Francii.

Zdeněk Müller - O té integraci, co nefunguje

Zdeněk Müller poukazuje na „stále citelnější tendence mladých lidí ze severní Afriky prohlašovat se za muslimy nebo se hlásit k etnickým kořenům (…). Navíc tito mladí dávají stále hlasitěji najevo nenávist k zemi, která svého času přijala její rodiče a prarodiče a k níž dnes jako občané patří.“ ¹⁾

Podle Müllera se francouzský republikánský model snaží cizí identity semlet a změnit přistěhovalce ve Francouze. Dnes je zřejmé, že francouzský model přestal fungovat. Integrační postupy selhávají a vytvářejí se ghetta. Říká se, že ve Francii žije pět až šest milionů muslimů, možná víc. Zákon brání zjišťovat u občanů jejich původ, rasu nebo náboženství. Přesto je nesporné, že Francie dává útočiště daleko největší muslimské komunitě v celé Evropě. Většinou jde o lidi původem z arabsko-berberské severní Afriky, především Alžírska, nezřídka francouzské občany druhou a třetí generací. Právě tito jsou kupodivu méně integrovaní než jejich otcové a dědové.

Po třiceti letech hospodářského vzestupu a bohatnutí přichází do Francie na konci 80. let doba méně příznivá, vyvolávající u občanů obavy a negativní reakce vůči chudým cizincům. Přistěhovalci muslimského původu jsou daleko početnější než přistěhovalecké skupiny, jež je předcházely. A kulturně to nejsou Evropané. Jsou nositeli jiné civilizace, do níž vnesla francouzské prvky kolonizace. Nesnaží se za každou cenu rozpustit v kultuře francouzského a evropského prostředí. Integrace Španělů, Italů či polských Židů byla o něco jiná než je integrace Arabů z Maghribu. Tamti, co si horlivě přáli stát se Francouzi a každá jejich naturalizace byla přijímána s velkou slávou, si svůj úděl zvolili. Tito se mu podrobují.

Francouzská politická kultura se však za poslední desetiletí vyvíjela přesně opačně. Zákony o decentralizaci nevzaly v úvahu velké změny v lidské mentalitě. Armáda a škola jako rámce francouzské integrace se zhroutily. Francouzi přestali věřit, že jejich model je výborný a efektivní. ²⁾

Luboš Kropáček - Islám v Evropě - obohacení nebo nebezpečí?

V souvislosti s integrací muslimských přistěhovalců do francouzské společnosti Kropáček říká, že francouzští muslimové se dokázali vyrovnat se zákonem, který jejich studentkám zakázal chodit do školy s hlavou zakrytou hidžábem. Bouře na předměstí Paříže a dalších měst v listopadu 2005 však ukázaly, že frustrovaná mládež si přeje skutečnou integraci v plné šíři životních podmínek, včetně lepších možností sociálního vzestupu. Nešlo tu o otázky náboženské: představitelé islámu násilí jednoznačně odsoudili. Demonstranti mávali francouzskými občanskými průkazy jako výrazem aspirací, kam chtějí patřit. ³⁾

Francie je zemí s dlouhou tradicí imigrace. Do Francie se stěhovali obyvatelé z bývalých francouzských kolonií. Nejvíce je v zemi muslimů z Alžírska, Maroka, Tuniska, ale i Turecka a jiných zemí Blízkého východu.
Ve Francii žije nejpočetnější muslimská komunita v Evropě. Islám je vírou pěti až šesti miliónů Francouzů (tj. 10 % populace ve Francii), mnohem většího počtu lidí než protestantismus (1 milion) a judaismus (800 000). Je odhadováno, že cca 35 % z tohoto počtu je praktikujících muslimů. Přibližně dva milióny muslimů mají francouzské občanství. ⁴⁾

Dnes má muslimská etnicko-náboženská menšina ve Francii podle zemí historického původu přibližně tuto skladbu:

• 4 milióny z maghrebských zemí,
• přes 100 000 jiných Arabů,
• 300 000 Turků, Kurdů a Íránců,
• 250 000 černých Afričanů,
• 100 000 Asijců,
• 100 000 muslimů jiného původu
• 350 000 žadatelů o azyl a nelegálních přistěhovalců. ^{5) 6)}

Počet muslimů v dnešní EU se odhaduje zpravidla na dvanáct až třináct miliónů. Ve Francii dnes žije zhruba pět až šest milionů muslimů – tvoří okolo 10 % populace – což je nejvíce ze západoevropských zemí. Přistěhovalectví muslimů přivodilo v Evropě největší demograficko-náboženskou změnu od doby reformace. Islám se stal druhou nejrozšířenější konfesí jak ve Francii, tak i v Belgii a v Itálii po katolictví, ve Švédsku a v Norsku po luteránství.

První neevropští imigranti, především z bývalých kolonií ze severní Afriky, začaly do Francie proudit zejména po 2. světové válce, kdy bylo potřeba obnovit válkou zničené země a ekonomiky. Bylo pozváno mnoho gastarbeitrů z muslimských zemí, u kterých se předpokládalo, že se brzo vrátí do své vlasti. Většina přistěhovalců přišla do Francie ze severu černého kontinentu a subsaharské Afriky v šedesátých letech 20. století v době dekolonizace, rychlé poválečné výstavby a hospodářské konjunktury. Přijížděli do Evropy hlavně muži, najímaní na manuální práce. Bydleli v hromadných ubytovnách, velkou část výdělku posílali rodinám do původní země, kam se hodlali po skončení pracovních kontraktů vrátit. Tuto vlnu muslimských přistěhovalců tvořili zejména Alžířané (následováni Maročany a Tunisany) - Alžírsko bylo totiž integrální součástí Francouzské republiky až do vyhlášení samostatnosti v roce 1962 a jeho obyvatelé, pokud se tak rozhodli, automaticky získali francouzské občanství.

Zřetelný zlom ve vývoji muslimské migrace do Evropy přinesla hospodářská krize vyvolaná prudkým vzestupem cen ropy po arabsko-izraelské válce v říjnu 1973. Tehdy evropské státy většinou zastavily nábor cizích pracovních sil, zároveň však dovolily spojování rodin z humanitárních důvodů. Za muži přijely manželky a děti, rodiny se rozhodly zůstat v evropské zemi natrvalo. Přestěhovaly se do bytů podle svých majetkových možností. Velmi často šlo o paneláky (ve Francii nazývané HLM) a podobné typy lacinějšího bydlení, vznikla i celá sídliště se silným podílem muslimského obyvatelstva, připomínající leckdy ghetta, kde život hořkl nezaměstnaností a špatným sociálním uplatněním dalších generací. Na druhé straně se spojením rodin islám zřetelně zviditelnil. Rodiny začaly dbát na dodržování muslimských zvyků ve stravování a v oblečení, zvláště ženy, rozšířily se muslimské kavárny, restaurace a řeznictví s islámsky čistou nabídkou (halál). Namísto improvizovaných modliteben v opuštěných školních budovách nebo garážích vyrostly se souhlasem městských úřadů mešity. Objevila se také islámská knihkupectví a při mešitách kulturní a společenská centra. Většinové domácí obyvatelstvo si zvykalo na nové sousedy, které přijímalo s různými pocity: někdy vstřícně, jindy s předsudky a obavami. ⁷⁾

Další muslimové začali do země galského kohouta přibývat s otevřením Evropy po roce 1989. Tentokrát šlo zejména o Palestince a Araby z Blízkého východu. V současné době má přibližně 60 % přistěhovalců z arabských zemí ve Francii občanství.

Základní motivy odchodu do Francie byly stejné pro obě vlny přistěhovalců: ve Francii hledají tito lidé práci a lepší život. Imigranty z 90. let přitahovalo také zázemí, které tu jejich předchůdci vytvořili – ve Francii je téměř dva tisíce mešit, zájmy muslimů tu reprezentují Francouzská rada islámského kultu či radikálnější Sdružení islámských organizací ve Francii (UOIF), náboženská svoboda je zaručena a řadě lidí jistě imponuje také tradičně proarabská zahraniční politika Francie. ^{8) 9)}

Pohled na migrační vlny proudící do Francie během posledních let 20. století udává, že poslední migrační vlny se mnoho liší od vln, jež proudily do Francie na počátku minulého století stejně jako migrační proudy let 60. a 70. 20. století. Až do této doby se jednalo o imigranty převážně evropského původu, i když počty osob afrického a asijského původu postupně vzrůstaly. Během posledních let nově příchozí migranti z Evropy představují pouze jednu čtvrtinu, oproti tomu Afričané, Asiati a osoby ze Středního východu zastávají největší podíl nově příchozích na území Francie. Také je registrováno, že počet ženské imigrace se téměř rovná mužské, a největší část nově příchozích tvoří osoby, které přijíždí za svou rodinou a následně zůstávají. V tomto případě se jedná o tzv. regroupement familial (rodinné slučování). Oproti tomu v minulých letech migrovali do Francie převážně muži a žili dokonce i několik let bez svých rodin.

Mimo jiné se také zdá, že se změnila motivace, příčiny a důvody, proč migrovat. Už se nejedná v tak častých případech o migraci ekonomickou, odchody z mateřské země jsou spíše spojovány s politickou situací dané země, s ohrožením lidského života či z důvodu občanské války. Je též registrována změna charakteru nových migrantů, co se týče lidského potenciálu a jejich dosažené kvalifikace, která se přibližuje kvalifikaci rodilých občanů, oproti čemuž v minulých letech veliká většina příchozích neměla žádnou profesní kvalifikaci a mnoho z nich dokonce byli analfabeti.¹⁰⁾

Nejdříve bychom si měli alespoň trochu vysvětlit pojem „muslimové“. Muslim je ten, kdo věří v Boha a usiluje o úplnou přeměnu svého života podle vedení, které zjevil Bůh, a podle výroků Proroka“. V nejširším slova smyslu lze za muslimy považovat jedince – lze je zjednodušeně nazývat „věřícími“ - kteří věří v jednoho Boha a uznávají Muhammada za Posla Božího (proroka).

Příslušnost k islámu není přímo patrná z vnějších projevů, spíše se jedná jen o subjektivní pocit identifikace, sounáležitosti s tímto náboženstvím, resp. komunitou. Fakticky se tedy jedná o vnitřní identifikaci se šahádou (viz níže). V užším slova smyslu lze ještě vydělit „(důsledně) nepraktikující muslimy“, u kterých je počet dodržovaných pilířů různý (minimálně však dva), resp. stanovené povinnosti jsou dodržovány nedůsledně a pak se jedná o mezistupeň do skupiny „praktikujících muslimů“, kteří důsledně dodržují stanovených pět pilířů islámu, jež tvoří základ náboženské praxe:

• ŠAHÁDA – vyznání víry
• SALÁT – modlitba
• SAWM – třicetidenní půst během ramadánu
• ZAKÁT – almužna
• HADŽDŽ – pouť do Mekky

Následující mapa ukazuje počet mešit a modliteben ve Francii v letech 1985 a 2006: 913 v roce 1985 a 2147 v roce 2006 (nejtmavší oblasti mají více než 30 mešit nebo modliteben): ¹¹⁾

Francie podporuje „rozmanitost kultur“, tudíž i výzkum a studie minoritních jazyků a kultur. Ze státního rozpočtu jsou dotovány různé multikulturní akce, výstavy a festivaly. Oficiálním jazykem je francouzština, ale v úředním styku a při soudních jednáních může být přítomen tlumočník. V některých čtvrtích HLM jsou bezplatně nabízeny Fondem na podporu integrace a boje proti diskriminaci kurzy francouzštiny. Bohužel mnoho nově příchozích necítí nutnost a motivaci k učení se francouzštiny. V důsledku jazykové bariéry tak zůstávají závislí na svém rodinném okolí a komunitě a špatně se osamostatňují.

Veřejnoprávní francouzské televize ani rádia nedávají menšinám prostor. Zákon jim to neukládá. Arabská menšina má však k dispozici velký počet arabských televizních kanálů vysílaný satelitně z jejich domovských zemí. Arabská menšina má na území Francie vlastní arabsky vysílající rádio. Jedná se o rádio soukromé. Nazývá se Radio Orient. Francouzští Arabové mají spoustu vlastních webových stránek. Největší je oumma.com.

Francouzská vláda menšinový tisk nepodporuje. Pod heslem „rovný přístup ke všem“ se distancuje od dotace samostatných menšinových tisků a vzhledem k tomu, že dotace nedostávají francouzská periodika, nedostávají je ani menšiny. Pro francouzské minority vychází několik periodik, ale ty jsou vydávány soukromě a bez dotací.

• ARABSKÁ PERIODIKA
• Hawwa
• La Medina
• Quantara

Pro minority jsou dále dováženy periodika z jejich domoviny.

Pod heslem „všem stejné podmínky“ je veškerá výuka na francouzských státních školách prováděna ve francouzštině. Minoritní studenti mají možnost navštěvovat soukromé školy, kde je povolena výuka v minoritních jazycích. (např. Lycée International de Grenoble) Na státních francouzských školách se nevyučuje náboženství.

Na rozdíl od českých škol je ve francouzských školních osnovách a učebnicích zahrnuta multikulturní výchova a výchova k toleranci, a to v předmětech, kterým v českých školách odpovídá občanská výchova (výchova k toleranci), historie (zahrnuje i dějiny minorit) a vlastivěda (učí o kultuře a tradicích minorit). ¹²⁾

Zákonem je zakázáno nosit na státních školách velké symboly náboženství (tzv. zákon arabských šátků), což způsobilo velké problémy v souvislosti s oblékání muslimských a arabských dívek, které dle islámu musí chodit zahalené nebo nosit tradiční šátky. Tento zákon byl přijat v roce 2004. Zakazuje okázalé nošení náboženských symbolů především ve veřejných školách. Zákon se však nevztahuje pouze na školy, ale i na jiné veřejné budovy. Například na svatbu nesmí nejen ženich a nevěsta, ale ani svědek přijít zahalen tak, aby byla znemožněna jejich identifikace. Zákon se nevztahuje jen na muslimské šátky, ale i na židovské pokrývky hlavy.

Díky tomuto zákonu náboženské symboly ze škol téměř vymizely. Tímto způsobem byla podpořena tradice sekulárního školství, na které si Francie zakládá. Na druhou stranu muselo spoustu mladých lidí opustit kvůli své víře své školy. Jedná se hlavně o mladé muslimské dívky, které často pod vlivem rodičů musely odejít ze školy. Jiné zvolily odlišnou metodu: chodí zahalené a šátek si sundávají pouze před vstupem do škol, po vyučování si ho novu navléknou.

S přistěhovalci ze třetího světa se pojí v současnosti hlavně sociální problémy. Zpravidla jde o nekvalifikované lidi s minimální znalostí jazyka, kteří ve Francii hledají práci. Soustřeďují se v dělnických čtvrtích na okrajích velkých měst, kde lze levně bydlet. Kromě panelákovitých ubytoven tu však není nic, často chybějí základní služby jako školy, hřiště, nemocnice či obchody a především: není tu práce. Nezaměstnanost v těchto sociálních a rasových ghettech dosahuje 30-50 %, průměr Francie je přitom 10 %, a vyšší je také kriminalita. Nejhorší situace je v pařížském regionu. Do čtvrtí jako Seine-Saint-Denis se bojí po setmění přijet sanitka bez policejního doprovodu, veřejný prostor ovládají gangy mladých Arabů, kteří v lepším případě zapalují auta, v tom horším podnikají organizované nájezdy například na obchody v metropoli. Lidé žijící v chudinských čtvrtích tak na sebe uvalují určité stigma: bydlí na špatné adrese a mají špatné vzdělání, takže si hůře shánějí zaměstnání. Čím těžší však je získat práci, tím obtížnější je vymanit se z bludného kruhu poflakování a frustrace z osobního neúspěchu. ¹³⁾

Míra nezaměstnanosti u cizinců v aktivním věku je viditelně vyšší než u francouzských obyvatel. 24,1 % oproti 11,8 %. Míra nezaměstnanosti se velmi liší podle pohlaví, věkové kategorie a původu. U cizinců se často pohybuje až okolo 35 %. Většinou se jedná o Alžírany, Marokánce, Tunisany či Turky, osoby původem ze subsaharské Afriky a nebo jihovýchodní Asie.

• Muži - z výše uvedených oblastí nezaměstnanost dosahuje 23 % až 32 %
• Ženy - zde se nezaměstnanost pohybuje okolo 43 % oproti rodilým Francouzkám, kde je pouze 14 %
• mladí lidé 16 - 29 let - je toto číslo alarmující, u mladých lidí z Maghrebu je téměř 40 % nezaměstnanost

Nezaměstnanost vychází z nedostatečného základního vzdělání, nízkých kvalifikací a malé odbornosti, nepřizpůsobení se ekonomické situaci a nabídka pracovní síly neodpovídá požadavkům trhu práce. Nižší životní úroveň mladých i diplomovaných lidí ukazuje, že francouzský sociální systém se bortí a je třeba zavést nové nástroje. Posledním z navrhovaných řešení byl zákon o “Smlouvě o prvním zaměstnání. Jeho schválení a zavedení do praxe by znamenalo, že mladí lidé do 26 let v prvním zaměstnání budou nuceni uzavřít se zaměstnavatelem “zkušební” pracovní poměr na dva roky, během kterých s nimi zaměstnavatel bude moci bez uvedení důvodu přerušit kdykoli kontrakt. Tento zákon vyvolal spoustu diskuzí a nevole u mladých lidí, kteří zahájili po celé Francii obrovské protesty a vzpoury proti jeho schválení. Poukazují, že tento zákon neznevýhodňuje barvu pleti nebo úroveň vzdělání, ale je zaměřen proti mladé generaci.¹⁴⁾

Muslimové však mají problém sehnat zaměstnání, i když dosahují stejné kvalifikace nebo dosaženého vzdělání jako Francouzi. Jak sám nám v rozhovoru prozradil Mohamed, že diskriminaci pocítil právě při hledání zaměstnání. Zaměstnavatelé upřednostňují Francouze před Araby; i když mají stejné kompetence, stejné vzdělání. Podle Mohameda mají Arabové pověst zlodějů, nespolehlivých zaměstnanců a „týpků, jejichž jediný cil je si vyrazit si s nějakou ženskou.“ Často zaměstnavatel zamítne někoho CV už na základě fotky (která je ve Francii běžnou součástí CV) nebo jména, které není francouzského původu.

Dodnes byli ve Francii prostřednictvím integrační politky „politique de la ville“ a politiky na vznik speciálních vzdělávacích zón založeny iniciativy směřující ke zlepšení podmínek bydlení, sociálního života a šancí na školní a profesní úspěch obyvatel žijících ve znevýhodněných čtvrtích, kde se převážně vyskytují skupiny vychovávané v rodinách cizinců a nebo v rodinách původem z ciziny. Tyto politiky se zabývají především sociální otázkou imigrantů. Sociální práce pomáhají imigrantům na poli administrativním, finančním a rodinném. Byly založeny různé organizace specializované sociální práce, které zasahují již v době příchodu cizince na území Francie, a snaží se pomoci se základními nezbytnými úkoly.

Četné studie prokazují, že proces integrace se realizuje prostřednictvím uzavírání manželství a svazků mezi cizinci a domácími obyvateli a užíváním francouzštiny v každodenním životě. Ale i přes toto kulturní přiblížení zůstávají velké rozdíly na úrovni ekonomické a sociální.

Dalším problémem je, že určitá část populace cizího nebo imigrantského původu směřuje k náboženskému, etnickému a často i sektářskému komunitnímu životu a nebo životu v gangu. Soustřeďují se v dělnických čtvrtích na okrajích velkých měst, kde lze levně bydlet. Kromě panelákovitých ubytoven tu však není nic, často chybějí základní služby jako školy, hřiště, nemocnice či obchody. ¹⁵⁾

Mladí lidé rodičů cizího původu, v našem případě muslimů, narození ve Francii, ale obdobně i mladí, nově příchozí, jsou „ztraceni ve světě“ ve kterém žijí. V mnoha případech tradice a zvyky jejich zemí původu jim mnoho neříkají, např. plánované a nucené svatby maghrebských a tureckých dívek. Jistý integrační deficit mladých obyvatel cizího původu je svádí ke ztotožnění zároveň s komunitou původní a komunitou aktuální. Ocitají se na okraji společnosti, nenachází žádné uplatnění na trhu práce. Je stále více a více mladých imigrantů, jejichž pocit identity je zmatený, často doprovázený nezařazením do společnosti a diskriminací. Mají tendenci sdružovat se do malých komunit uvnitř čtvrti okolo jedné mešity a zpravidla charismatického lídra. Stává se také, že se muslimské rodiny v určité čtvrti rozhodnou žít jen pospolu podle náboženských tradic a v duchu práva šárí´a, aniž by usilovaly o jakýkoli kontakt s okolím (důvody jsou tu stále stejné: rozčarování z nového života a setkání s vlivným islámským kazatelem). Ignorují zákony francouzského republikánského zřízení a chovají se jako sekta. Nemají sice na stát zvláštní požadavky – například neusilují o vlastní náboženské školy, ale totálně odmítají integraci. Jedná se o takzvanou komunitarizaci společnosti. Nejhorší je asi situace v pařížském regionu. Do čtvrtí jako Seine-Saint-Denis se bojí po setmění přijet sanitka bez policejního doprovodu. Veřejný prostor ovládají gangy mladých Arabů, kteří v lepším případě zapalují auta, v tom horším podnikají organizované nájezdy například na obchody v metropoli. ¹⁶⁾

Zákony namířené proti diskriminaci jsou pevně zakotveny ve francouzské Ústavě. Antidiskriminační zákony bychom však mohli nalézt už v Déclaration des Droits de l'Homme et du Citoyen (Deklarace práv občanů) z roku 1789, která Ústavě předcházela.

Každý člověk má právo na ochranu před všemi formami diskriminace zakládající se na jeho původu, rase, náboženském příslušenství či příslušnosti k etniku. V roce 1994 byl novelizován trestní zákon. Pojem diskriminace byl nově (šíře) definován a byly zvýšeny sankce za projevy rasismu a diskriminace.

Antidiskriminační zákon je zahrnut i v zákoníku práce. Nikdo nesmí být odmítnut při přijímacím řízení či dostat výpověď z pracovního poměru z důvodu barvy pleti, příslušenství k etniku, národnosti či náboženství. Stát také zvýhodňuje (daňové úlevy) firmy, které zaměstnávají mladé příslušníky minorit bez z vzdělávání. Ve Francie existuje dokonce zákon, který opravňuje člověka někoho obžalovat za pouhou slovní narážku na jeho rasu, pohlaví, národnost či sexuální orientaci. ¹⁷⁾

Respondent: Mohamed

Mohamed ochotně souhlasil s malým interview, které trvalo asi 40 minut. Mohamedovi je 26 let, narodil se ve Francii a jeho rodiče pocházejí z Alžírska. V dětství jezdil každý rok do Alžírska, nyní skoro vůbec. Byl to jeho otec, který rozhodl, že se odstěhují do Francie, ačkoliv ani jeden z rodičů neuměl v té době francouzsky. Matka pracovala jako uklízečka v restauraci, později se starala o důchodce. Nyní je nezaměstnána. Otec nežije. Později i jeho babička přijela do Francie, kvůli lepší a levnější zdravotní péči. Mohamed studuje prvním rokem účetnictví (typ školy, kde dostává za praxi i malou výplatu).

První otázce, jestli vyvíjí daná minorita určité snahy o vyšší autonomii (nebo přímo o separatismus) Mohamed moc neporozumněl. Nechápal, v jakém smyslu myslíme autonomii. Ale v podstatě z toho co říkal, plyne, že se muslimové ve Francii nesnaží dosáhnout žádné samostatnosti, protože by to ani nebylo možné, jelikož ve Francii nežijí jen na jednom místě, ale jsou rozprostřeni po celé Francii, tudíž snahy o separatismus tu žádné nejsou.

Co se týče diskriminace, tak jak už jsme zmínili u nezaměstnanosti v teoretické části, tak diskriminaci Mohamed sám zažil a to při hledání zaměstnání. Náboženství je pro něj velmi důležité, je to něco, co mu určuje tu správnou cestu, avšak přiznává, že dnes zvyky a tradice ve Francii dodržují pouze starší muslimové a jen málo mladých. Ani on sám už dnes téměř žádné nedodržuje, například ani neví, proč je Mekka pro muslimy posvátné místo. Pro Mohameda je náboženství způsob, jak si připomínat své kořeny, ale odsuzuje radikální islamisty, kteří si podle něj vykládají Korán podle svého a poškozují svými činy zbytek muslimské komunity. V očích francouzské společnosti jsou muslimové zloději a „profitanti.“ Pokud Francouz vidí Araba ve velkém drahém autě, první co ho napadne je, že je to nějaký dealer. Předsudky má společnost i o mladých Arabech, kteří podle ní mají jediný cíl a zálibu, a to party a holky.

Respondent: Alys

Alys nám byl ochotný na naše otázky odpovědět přes e-mail. Alys se narodil v Alžírsku, má 2 dospělé děti, které se narodily a od dětství žily ve Francii. Z Alžírska do Francie se přesunul s manželkou za lepším pracovním místem, za rodinou a vidinou kvalitnější životní úrovně.

Alys říká, že ve Francii se cítí šťastný, hlavně díky dobrým životním podmínkám, které mu umožnily vybudovat kariéru a profitovat tak z možností, které tato společnost nabízí. Ale problém tkví v obrazu, kterým stigmaticky francouzská média vykreslují „maghrebins“ (lidé pocházející ze severní Afriky, hlavně bývalých koloniích). Říká, že v novinách se o nich často nemluví jinak než v souvislosti s terorismem a problémy s „necivilizovaností“, ačkoli naprostá většina Arabů nejsou extremisti plní nenávisti vůči západnímu světu. Uvádí příklad na je ho synovi, který i když se narodil ve Francii a má tedy francouzskou národnost, je ve škole (studuje farmacii na univerzitě) velikou většinou spolužáků přehlížen. Mají „strach“ z cizinců. Muslimská menšina ve Francii je velmi špatně vnímána, protože lidé se nesnaží porozumět a pochopit, že islám je náboženství plné míru, lásky a bratrství. Řídí se zarytými negativními klišé, odsouvají je stranou, nebo stimulují obecný názor, že muslimové tvoří hrozbu pro společnost.

Islám je pro Alyse velmi důležitý, protože mu umožňuje zůstat klidný ve všech jeho aktivitách, umožňuje mu chovat se nejlépe, jak to jde vůči lidem, i vůči jemu samotnému a ukazuje mu, že solidarita je nezbytná v postoji vůči ostatním lidem s jiným náboženstvím a jiné národnosti. Snaží se být poctivý, modlit se každý den, postit se během Ramadánu a nepít alkohol.

Stejně jako Mohamed, Alys říká, že mladé muslimy už náboženství moc nezajímá. Podle Alyse francouzská většina vnímá muslimy jako velmi uzavřené, utiskující své ženy. A velmi často je také zaměňován pojem Arab a muslim. Arab nemusí být muslim, tak jako muslim nemusí být Arab. Islám je univerzální náboženství, které může přijmout kdokoliv, Arab, černoch, Asiat, Francouz, atd. Jako malý příklad uvádí zážitek z minulého týdne, kdy zrovna v Carrefouru viděl starší pár, byli to typičtí Francouzi. Vedle nich stála muslimka s dlouhým černým šátkem a pán to komentoval slovy: „Podívej, na tu ženu! Vážně náboženství pro blbce!“ Říká, že netolerance je opravdu hodně ve Francii, ale naštěstí je tu i dost lidí, kteří takto nepřemýšlí.

Respondentka: Bernardet

Bernardet je 53 let, říká, že je „bien française“ (typická Francouzka), pracuje v telekomunikační společnosti a řadí se do střední - vyšší třídy. Je velmi tolerantní, neřídí se předsudky a nikdy s muslimy neměla žádný problém.

Podle Bernardet je muslimská menšina koncentrovaná v určitých částech města, hlavně na „banlieu“ (ve francouzském jazyce je banlieu předměstí, ovšem jde spíše o negativní pojem - ghetto). Ona je však velmi tolerantní, neřídí se předsudky a nikdy s muslimy neměla žádný problém.

Podle ní je tato menšina hodně vidět na veřejných místech, protože je to společnost, která žije venku. Říká, že je to možná díky špatným podmínkám, ve kterých žijí… Jsou nápadní hlavně stylem oblékání: ženy s šátkem a muži s burkou. Chování některých mladých této společnosti je špatnou vizitkou: například plivance na ulici, „rodeo“ se silnými auty v ulicích, sprosté hlučné halekání, agresivní narážky. Kvůli tomuto chování je zde mnoho předsudků o muslimské komunitě, protože lidé nevidí velkou snahu ostatních muslimů, kteří se snaží zachovat dobrou tvář komunity.

Podle Bernardet jsou muslimové diskriminováni kvůli stylu, jakým se ale chová jen část z nich, ale je až příliš vidět všude. Je to škoda kvůli jim samotným i kvůli nám, protože bychom se mohli hodně naučit z jejich kultury.

V práci je s muslimy občas ve styku. Kromě nočního hluku a ostatních nepříjemností na ulici však zná i jejich pozitivní stránky. Několikrát s nimi diskutovala o velmi zajímavých věcech. Ví, že mají v běžném životě stejné problémy jako ona a i stejný náhled na jistá témata.

Otázka přistěhovalectví a integrace menšin do společnosti je ve Francii velmi aktuální téma. O tomto problému se mezi lidmi příliš otevřeně nemluví, pokud však poznáte běžný život ve Francii, je Vám jasné, že problém tu opravdu je. Lidé se často tváří tolerantně, odmítají, že by byli rasisté a tvrdí, že nemají problém s muslimskou menšinou. Ve skutečnosti je ovšem francouzská a arabská kultura natolik odlišná, že je těžké se v určitých situacích navzájem tolerovat. Z několikatýdenního pozorování a volném diskutování o tomto tématu s mnoha lidmi z různých sociálních vrstev i různého věku, kteří nevěděli o našem projektu a tudíž byli více otevření, soudím, že problém neleží v odlišném náboženství a nemyslím si ani, že by se Francouzi stranili muslimů kvůli hrozbě z terorismu. Myslím, že respondent Alys vystihl správně, že lidé často zaměňují Araby a muslimy. Je fakt, že většina muslimů ve Francii jsou Arabové a je fakt, že arabská kultura, styl chování, životní styl, projevy na veřejnosti atd. jsou natolik výrazné, že ve styku s konzervativní francouzskou společností vznikají problémy a stranění se.

svatky_arabska_vs_francouzska_kuchyne.doc

Internetové zdroje:

• http://www.blisty.cz - Britské listy
• http://www.culture.gouv.fr/ - Ministerstvo kultury Francie
• http://www.en.wikipedia.org - English wikipedia
• http://eurabia.cz
• http://www.europeum.org - Institut pro evropskou politiku
• http://www.gouvernement.fr/premier-ministre/ - Francouzské ministerstvo pro rovnost
• http://info.pravdaoislamu.cz - Info o islámu
• http://www.insee.fr/ - INSEE - Institut National de la Statistique et des Études Économiques

Tištěné zdroje:

• BARŠOVÁ, A. BARŠA, P.: Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a ČR, MPÚ MU, Brno 2005
• KEPEL, G. Válka v srdci islámu, Karolinum, Praha 2006
• VAISSE, J. Unrest in France, November 2005



Počet shlédnutí: 254