Uživatelské nástroje
RITUÁL
Rituály mají mnoho funkcí, jak na úrovni jednotlivce, tak celých skupin a společností. Dokážou zprostředkovat a vyjádřit city, řídit a prosazovat způsoby chování, podporovat nebo narušovat status quo, vyvolávat změny nebo obnovovat soulad a rovnováhu. Dále mají léčebnou úlohu, mohou udržovat životní síly a úrodnost půdy, zajišťovat správné vztahy s neviditelným světem (svět duchů, předků, božstev, nadpřirozených sil). Usnadňují předávání hluboko zakořeněných hodnot v určité kultuře mezi generacemi. Jsou spojeny s násilím, ničením a obětními beránky. Rituál je dramatický, můžeme ho pokládat za představení s diváky a herci. Není univerzální, transkulturní jev, ale specifický pohled na svět a jeho organizaci, který vypovídá o antropologovi a jeho referenčním rámci stejně jako o zkoumaných lidech a jejich chování. Mnozí antropologové však při vymezení rituálu vychází z předpokladu, že to co chápe západní společnost jako rituál (liturgická či obřadní podoba) je univerzální kategorie. Přispívá k tomu i nedostatek emické interpretace rituálních symbolů.
Definice rituálu
Podle Bobby Alexandera je „Rituál definovaný těmi nejobecnějšími a nejzákladnějšími pojmy je představení či předvedení, naplánované nebo improvizované, kterými se realizuje přechod od každodenního života k alternativnímu kontextu, v jehož rámci je proměněn všední den.“ Alexander klade důraz na představení a proměnu. Další definici nám poskytuje Turner: „Předepsané formální chování pro příležitosti neodkázané na technickou rutinu, odkazuje na víru v mystické (nebo neempirické) bytosti či síly pokládané za první a poslední příčiny všech účinků.“ (Bowie, 2008, s. 149). Podle Asada je rituál symbolická činnost, která je odlišná od instrumentálního chování v každodenním životě. Cathrine Bellová popisuje rituál jako pragmatický kompromis mezi úplností a jednoduchostí. Rituální jednání má šest základních kategorií: - přechodové rituály při obřadech spjatých s „klíčovým okamžikem života“, - kalendářní a vzpomínkové obřady, - obřady výměny a vzpomínkové obřady, - obřady působení trýzně, - postní obřady, půst a slavnosti, - politické rituály.
Instrumentální a výrazové přístupy k rituálu
Diskuse mezi intelektualisty a symbolisty měla na výzkum rituálu značný vliv. Intelektualisté si stejně jako Tylor myslí, že náboženství je prostředek k vysvětlení vesmíru. Mezi intelektualisty patří například historik náboženství Mircea Eliade, který kosmologické události vysvětluje mýty, jak vznikl svět, bohové a lidé. Rituál je podle něj novým uskutečněním prvopočátečního mýtu. Symbolisté navazující na Durheimatvrdí, že náboženství je symbolický jazyk, který vyslovuje výroky o společenském řádu. Symbolisté se zaměřují na výrazovou i objasňující stránku rituálu. Příkladem symbolisty je Clifford Geertz, který zkoumal kohoutí zápasy na Bali (poukazoval přitom na symbolickou ekvivalenci mezi zápasícím kohoutem a společenským postavením jeho majitele).
Rituál jako představení
Na rozdíl od divadla není rituál jen opakováním určitého scénáře, ale způsob jednání skutečných a důvěrně známých lidí, který ovlivňuje život jiných podobných lidí. Podle Richarda Schechnera mají divadelní představení, hry, sport a rituál společné specifické uspořádání v čase, neproduktivní hodnotu připisovanou objektům a často i zvláštní vyhrazené místo, kde se tyto akce provozují. Jestli představení klasifikujeme jako rituál nebo divadlo záleží na jeho kontextu a funkci. Na jednom konci je účinnost (schopnost realizovat změnu) a na opačném konci zábava. Většinou to nikdy není v úplně čisté formě účinnost nebo zábava. Posun na této škále popisuje Schechner na rituálních tancích z hor v Papui n. Guineji, kde se z tančnících válečníků stávali spojenci. Potom co byly války prohlášeny za nezákonné, sloužily tance mimo jiné pro zábavu.
PŘECHODOVÝ RITUÁL
Přechodovými rituály, tj. rituály životního cyklu, životní krize, změny stavu v životě jednotlivců či skupin, přechodu z jedné fáze života, období či události k jiné, se zabývali Arnold van Genep, Victor Turner či Bruce Lincoln.
Arnold van Genep, německý věděc působící ve Švýcarsku a Francii, ve svém díle Les rites de passage zkoumal široké spektrum zvyků, aby dokázal odhalit jejich základní vnitřní strukturu. Dle něj bylo každé chování, které vykazovalo trojfázový model odloučení, pomezí a přijetí přechodovým rituálem. Život člověka chápe jako sled stádií, pro které existují obřady, jejichž hlavním smyslem je umožnit jednotlivci přejít z jednoho vymezeného postavení do jiného. V lidském životě se také střídají období, kdy se nic neděje a období prudkých změn. Jak již bylo zmíněno, van Genep rozlišoval tři fáze rituálu: oddělení/odloučení – fáze preliminální, přechod/pomezí – fáze liminální a opětovné začlenění či (znovu)přijetí – fáze postliminální. Slovo liminální pochází z latinského limen = práh. Preliminální fáze se vyznačuje rituálem symbolizujícím nějaké oddělení, odloučení od předchozího stavu či situace, např. muslim ze sebe před vstupem do mešity rituálně smyje veškerou špínu, čímž se rozchází s všedním prostorem a časem. Liminální fáze je fází přechodu, pomezí, kdy jedinec není ani to, ani ono, ale ,,něco mezi“, přičemž normální pravidla chování mohou být pozastavena nebo přeháněna. Příkladem jsou vojáci, pacienti, vězni,…, kteří musí nosit stejnokroj, jsou pomalováni či označeni jako odlišní, zvláštní,….Fáze opětovného začlenění či přijetí je fází postliminální, jedinec je přijat či začleněn znovu do společnosti, ale ve změněném stavu. Tato fáze je často odrazem fáze první – jedinci či skupině se navrátí oblečení atd…Příkladem přechodového rituále mohou být zásnuby, tj. liminální období mezi dospíváním a manželstvím, přičemž sám akt zásnub vykazuje rituály oddělení, pomezí a začlenění. Každý rituál má vlastní specifické aspekty, které primárně s přechodem nesouvisí, např. při obřadu vstupu do manželství se na novomanžele hází rýže, na hostině se rozkrojí dort na znamení plodnosti, pohřeb znamená bezpečný a úplný přechod na druhý svět (etnikum Bangwa z jihozápadního Kamerunu zemřelé špatnou smrtí – např. sebevraždou – pohřbívá na druhém břehu potoka nebo řeky od osady, spálí majetek a šaty), při porodu se dítěti věnují různé amulety a dárky na jeho ochranu a posilu.
Victor Turner se se svojí manželkou Edith zabýval terénním výzkumem kmene Ndembu v severozápadní Rhodésii (dnes Zambie). Zaměřil se na náboženství, rituál a symboly jako klíčové prvky sociální soudržnosti v nestabilní společnosti a vypracoval analýzu střední fáze přechodového rituálu. Příklad ukazuje na inauguraci vrchního náčelníka Ndembu jménem Kanongeša: náčelník i žena jsou při něm stejně oblečeni a označováni stejným výrazem, což zdůrazňuje bezpohlavnost a anonymitu, náčelník zároveň mlčí a zaujímá pokorný postoj na znamení podrobení se autoritě a používá se ponižování na znamení zničení předchozího stavu a upevnění povahy iniciantů. Přechodový rituál u Turnera je označován jako přechod od struktury k antistruktuře a zpět ke struktuře, přičemž liminalita je antistrukturální, tj. někde ,,mezi“.
Bruce Lincoln v díle Vznikání z Chrysalidy ukazuje pět příkladů ženské iniciace, které je uspořádáno na škále různých stupňů donucení a ovládání žen. Ve srovnání s mužskou iniciací chybí u ženských iniciačních obřadů zdůraznění územního přechodu nebo je alespoň velmi oslabeno ženy zůstávají doma nebo v okolí obydlí, kladou velký důraz na oblečení a ozdoby. Během svého obřadu se naučí spíše postojům (jak se starat o domácnost, jak vychovávat děti,…), z čehož vyplývá, že schéma rituálu je spíše uzavření – proměna/zvětšení – vynoření. U Tukunů, kmenu v severozápadní Amazonii, muži zosobňují démonické bytosti a snaží se zastrašit, oproti tomu ženy iniciantku obléknout, stavějí na odiv a zpívají.
Rituální násilí
Rituální násilí se dělí na dvě základní skupiny. Tou první je násilí směřované na určitou oběť. Druhá skupina zahrnuje násilí ventilované na vlastní osobu. S rituálním násilím se setkáváme zejména v takových náboženských systémech, kde absentuje „spravedlivý a milující bůh“. Teorie rituálního násilí
Walter Burkert
Burkert ve své „Teorii lovu“ prosazuje názor, že rituální násilí pramení z lovení zvířat. Akt lovu a je zde spojován s určitým pocitem viny, který je pomocí rituálu zapuzen. Historik Burkert tak spojuje masožravé chování lidí se vznikem náboženství.
Sigmund Freud a Oidipovská oběť
Zakladatel psychoanalýzy, Sigmund Freud, pojí vznik několika fenoménů (včetně náboženství) s tzv. Oidipovskou obětí. Podle jeho teorie kdysi došlo k tomu, že se mladší muži v jistém kmeni - „bratři“ -rozhodli nárokovat si ženy svého otce, tedy své matky a sestry. Bratři otce nakonec zabili, avšak přemohl je pocit viny. Tímto vzniká incestní tabu, náboženství (otec je přítomen ve formě totemu) a rituální oběť.
René Girard – Násilí a posvátno
René Girard tvrdí, že násilí je jádrem každého rituálu. Ten má podle něj dvě složky (posvátná činnost x kriminální čin). Účelem rituálu je pak nalezení určité oběti, na níž je ventilovánu vnitrospolečenské napětí. Zároveň však daná komunita nesmí vědět, že k takovémuto přenesení, či „záměně“ došlo (docházení k tzv. zatemnění mysli). Cílem tohoto procesu je obnova souladu a posílení sociálních vazeb ve společenství.
Maurice Bloch
„Náboženství a politika jsou dvě strany téže mince“. Zabýval se přechodovými rituály, při nichž podle něj dochází ke kontaktu s transcendentnem a k přeměně vitality. Jedinec se vrací proměněn a má v sobě určitý božský prvek. Transcendentno je zde pojato jako zdroj kreativity a moci. Teorie v podstatě pojednává o ospravedlnění moci kněžích.
Počet shlédnutí: 42