Rusové v Pobaltí

Nechojdomová, Lenka; Šantorová, Kateřina; Tesař, Jakub; Sokolová, Lucie; Novotná, Lucie. Rusové v Pobaltí. [online] Hospodářská a kulturní studia (HKS), 2012. Dostupné z: http://www.hks.re/wiki/rusove_v_pobalti_ii

Rusové jsou rozptýleni po celém světě, ať už z důvodu lepšího vzdělání, pracovních příležitostí či politických důvodů. A právě Pobaltí je jednou z oblastí, kde je velký počet ruských menšin a to hlavně z politických důvodů, protože pobaltské státy byly členem SSSR. V době okupace SSSR se mnoho Rusů stěhovalo do pobaltských zemí, kde probíhala tzv. rusifikace. Po rozpadu SSSR zůstalo v pobaltských státech mnoho Rusů a někteří se začali do těchto zemí stěhovat. Pobaltské státy jsou pro Rusy dobře dostupné také díky malé geografické vzdálenosti. Cílem této práce bylo zmapovat na základě rozhovorů vlastnosti Rusů žijících právě v pobaltských státech. Následně byla provedena komparace vlastností Rusů v Pobaltí s Rusy, kteří žijí v Rusku.

Co považují Rusové v Pobaltí za jejich hlavní a typické vlastnosti?

Přizpůsobují se Rusové v Pobaltí místním zvykům, tradicím, svátkům, jídlu a kultuře nebo si drží své národní?

Existují v pobaltských státech média určená ruské minoritě?

Přizpůsobují se Rusové v Pobaltí jazykově? Mají možnost studovat zde ve svém rodném jazyce? A respektují naopak místní obyvatelé ruštinu?

Dělají vlády pobaltských států něco pro ruskou menšinu?

Cítí se být Rusové v Pobaltí stále Rusy?

Jsou Rusové v Pobaltí spokojení? Cítí zde nenávist vůči své menšině?

Označením Baltští Rusové jsou především myšleny ruské minority v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, které sem odešly po rozpadu Sovětského svazu. Přicházely hlavně z oblasti kolem města St. Peterburg a z Kaliningradské oblasti. Polští a finští Rusové, i přesto, že žijí ve státech, které omývá Baltské moře, se takto neoznačují. Je to proto, že Finsko a Polsko nikdy nebyly součástí SSSR. Přestože dějiny pobaltských zemí mají mnoho společného, jedná se o odlišná etnika. Litevci a Lotyši patří k baltské jazykové skupině, zatímco Estonci jsou ugrofinského původu, tudíž jsou příbuzní s Finy. Již v 18. století za vlády cara Petra I. Rusko obsadilo baltské státy, aby se dostalo k Baltskému moři a mohlo obchodovat se západem. K intenzivní rusifikaci pak došlo koncem 19. století a ruština se stala oficiálním jazykem. Docházelo k migracím - odhaduje se, že před první světovou válkou zhruba jedna třetina všech Litevců žila mimo svou vlast. Po 2. světové válce Sovětský svaz řídil život v Pobaltí následující čtyři desetiletí. K určitému uvolnění došlo během Chruščovovy éry. Nástup Leonida Brežněva znamenal naopak zesílení rusifikačních procesů. Státně emancipační proces probíhal v letech 1986-1991. Odmítl se neostalinismus a zahájila se éra perestrojky a glasnosti. ¹⁾

V roce 2010 v pobaltských státech žilo 1 120 919 Rusů. Z toho 616 840 v Lotyšsku, 342 379 v Estonsku a 161 700 v Litvě. Oproti roku 1989 jejich počet klesl z 1 726 000. V současnosti většina z těchto Rusů žije především ve městech. Pro představu v litevském hlavním městě Vilnius žije 14,43 % Rusů a v celé litevské populaci činí počet Rusů 4,9 %. Je to nejméně ze všech tří zemí. V Lotyšsku je situace jiná. Zde ruská minorita tvoří téměř polovinu obyvatel hlavního města - Rigy. Ve druhém největším městě v zemi byli Rusové už před první světovou válkou. Tvořili zde druhou největší minoritu hned po Židech. Dnes se z nich stala majorita. Na celkové populaci činí počet Rusů 27,6 %. Většina estonských Rusů žije v Tallinu. V roce 2011 jich bylo 38 % na podílu obyvatel města. Ještě vyšší počet lidí ovšem používá ruštinu jako svůj rodný jazyk a to až 48 %. Dále se třeba na severovýchodě země dají najít města, ve kterých Rusové tvoří až 82 % obyvatel. Celkový odhadovaný počet Rusů v Estonsku je 25,5 %. Rusové žijí ve větších městech především kvůli průmyslu. Ve všech třech zemích pracuje v zemědělství spíše původní obyvatelstvo.²⁾

Po připojení Estonska, Lotyšska a Litvy do EU v roce 2004 se hodně Rusů přestěhovalo do jiných členských zemí, kam neměli dříve tak snadný přístup. Tisíce z nich, (obzvlášť ti s evropským pasem) se přesunuli do Velké Británie nebo do Irska. V Londýně založili poměrně početnou komunitu, ale bohužel neexistuje žádná statistika vypovídající o jejich počtu. Ve Velké Británii jsou ovšem bráni jako obyvatelé baltských zemí ne jako Rusové. ³⁾

V pobaltských státech není dovoleno mít dvojí státní občanství. To platí jak pro Rusy, tak pro obyvatelstvo, které získalo občanství narozením. Jedním z kritérií pro získání občanství je znalost místního jazyka (Estonsko, Lotyšsko). To vyžaduje splnění vstupního jazykového testu. V minulosti se obtížnost tohoto testu stala předmětem sporu. Ruská vláda, Rada Evropy a nespočet organizací hájících lidská práva namítaly, že je tento test pro mnohé ze starších Rusů příliš těžký a nemohou tak dosáhnout na občanství. I přesto, že se testy nakonec zjednodušily, počet Rusů bez státního občanství byl a je stále vysoký. Např. pro Rusy žijící v Lotyšsku může být důvod proč si nepožádat o občanství poměrně jednoduchý. S lotyšským státním občanstvím by si museli žádat o víza, kdyby chtěli navštívit své příbuzné v Rusku. Jazykový problém stále přetrvává. V Lotyšsku probíhaly protesty, když chtěli uzákonit na ruských státních školách výuku z 60 % v lotyštině, přičemž původní návrh zákona mluvil až o 100 %. Naproti tomu v Litvě k uznání občanství jazykovou znalost nevyžadují. Někteří důležití představitelé ruské menšiny v Lotyšsku a Estonsku prohlašují, že je jejich lid utlačován vládami těchto majorit, často notně podporováni z Ruska. Na druhé straně Lotyšsko s Estonskem diskriminaci popírá a tvrdí, že Rusové tento spor využívají k naplnění politických cílů. ⁴⁾

Vstupem pobaltských států do EU a do NATO (v roce 2004) se prosazování zájmů ruské minority o něco zjednodušilo. Dokonce se zapojily i některé politické strany. Podporují jazyková práva, získání občanství a snaží se i v ostatních problémech sjednat mírnější podmínky. Některé z nich mají své členy v Evropském parlamentu nebo přímo spolupracují s ruskými stranami v Rusku.⁵⁾

V únoru 2012 probíhalo v Lotyšsku referendum o přijetí ruštiny jako druhého národního jazyka Lotyšů. Pro ruštinu dopadlo nevalně. Lotyši brali referendum jako pokus Rusů oslabit národní suverenitu a návrat vedení Moskvy. Nelichotivé výsledky pro ruštinu plynuly hlavně z toho důvodu, že se referenda mohli zúčastnit pouze občané vlastnící lotyšské občanství. Což většina Rusů nemá. Populární divadelní režisér Alvis Hermanise k tomu ve veřejnoprávní televizi prohlásil, že „je třeba věci nazvat pravým jménem a jde o test pro zrádce státu„. Podobně se vyslovil i samotný premiér Valdis Dombrovskis: „Jedná se o hlasování o základech lotyšského státu.“ ⁶⁾

Výsledky referenda:

Náboženství

Náboženství hraje důležitou roli při zachování etnicity. Z tohoto důvodu je to další věc, která od sebe pobaltí a Rusko odcizuje. Jak vidíme v níže uvedené tabulce, pobaltské státy jsou spíše katolickými zeměmi než pravoslavnými, i když by se tomu mohlo zdát naopak, po tak dlouhé okupaci pravoslavnými Rusy. Křesťanství mělo vždy významnou roli při utváření státnosti. Posledním státem v Evropě, který přijal křesťanství v roce 1386 byla Litva. ⁷⁾

Naproti tomu v Rusku, jak již bylo řečeno, je nejrozšířenějším náboženstvím pravoslaví. Jeho počátky zde sahají do dob byzantské říše, přibližně do 4. století. K pravoslavnému křesťanství se údajně hlásí až polovina ruských obyvatel. ⁸⁾

Tím, co je to vůbec národnost a proč se stala tak důležitou během 19. a 20. století se zabývá Ernest Gellner ve své knize Národy a nacionalismus. Gellner tvrdí, že nacionalismus je plodem průmyslové společnosti. Zdůrazňuje také důležitou roli kultury, tj. toho, co spojuje příslušníky daného národa, a gramotnosti jako předpokladu novodobého nacionalismu. Gellner projevuje svůj nesouhlas s tím, že národy vždy existovaly, naopak tvrdí, že nejde o probuzení něčeho starého, jde o stvoření nové společenské organizace. Z této knihy pochází výrok: „Je to nacionalismus, který plodí národy, a nikoli obráceně.“ ⁹⁾

Humorným a netradičním způsobem rozebírá vlastnosti ruské duše Želvis. ¹⁰⁾ Její charakter, morálku i víru zkoumá ze všech možných stran a úhlů. Rusové sami sebe vidí jako nejvíce smolný a nejnešťastnější národ na světě (toto tvrdí, pokud mají špatnou náladu). Oproti tomu dobře naladěný Rus řekne, že to jsou nejvlídnější a nejpohostinnější národ na světě. Nejvíce charakteristický je pro ně jejich smysl pro pospolitost, proto jim nevadí dennodenní mačkanice v dopravních prostředcích a do poloprázdného metra by ani nenastoupili. Uvnitř každého Rusa třímá romantik. Čím je život tvrdší, tím více bývají romantičtější. Jsou náchylní k dlouhodobému trpitelství a rezignaci, kdy trpělivě čekají na to, až se časy změní. Mají rádi vše velké, kdy na prvním místě je velikost a kvalita na druhém. Důležité je být vpředu a zbytek světa nechat za sebou. Co se týče bohatství, chlubit se jím je nesprávné – lepší je si naříkat. Tzv. noví Rusové (noveaux riches), tedy ti, co rychle zbohatli, jsou terčem posměchu. Pokud Rus vydělává málo peněz, může za to zaměstnavatel, který ho vykořisťuje. Podle oblečení se nepozná, zda je Rus bohatý či chudý (je možné, že poslední peníze utratil za džíny). Být dobře oblečen je totiž v Rusku otázkou prestiže. Rusové jsou pověrčiví. Běda tomu, komu přeběhne přes cestu černá kočka! O pověrčivosti Rusů svědčí i článek z internetových stránek „Russia Beyond the Headlines“, které slouží jako zdroj politických, business a kulturních analýz pro Rusko. Článek obsahuje jakýsi „návod“. Vysvětluje 12 nejčastějších pověr, které by se měl pro své vlastní dobro naučit rozeznávat každý, kdo zamýšlí odcestovat do Ruska. ¹¹⁾ I přes desetiletí komunismu, jsou nábožensky založení. Rusky nad 55 let jsou označované jako babušky – odhodí šminky, zapomenou na kadeřníka, navlíknou si starý vaťák a hlavně hlídají a rozmazlují vnoučata. Rusové jsou vychováváni k úctě ke starším lidem, proto nejhanebnějším činem je dát své rodiče do starobince. Pokud se jim něco nelíbí, jsou přesvědčeni, že pro vyjádření pocitů na veřejnosti není rezervovanost na místě. Z kupících se odpadků na ulicích lze usuzovat, že nejsou nikterak pořádkumilovní. Otázkou národní hrdosti je zdatnost v pití. Jediná uznatelná výmluva odmítnutí vodky je, že člověk má buď rakovinu, nebo žaludeční vředy. Právě alkoholismus, který je pro tento národ tak příznačný, je důvodem pro srdeční onemocnění či vede k zánětům slinivky břišní. Časté jsou také nemoci způsobené kouřením. Ruský humor se vyznačuje svou břitkostí, drsností, nezdvořilostí až obscénností. Mají masochistickou schopnost smát se sami sobě. O Rusech se rozhodně nemůže říci, že by byli dochvilní. Dopravní prostředky také zásadně nejezdí přesně (a pokud ano, píše se o tom v ranních novinách). Zajímavý je také jejich přístup k placení jízdného – lístky si nekupují, bylo by pro ně potupné platit za dopravu, to si radši občas zaplatí pokutu. Stejný přístup mají i k zákonům, které porušují nebo alespoň obcházejí. Funguje zde jediný systém - tzv. blat = korupce založená na známostech a protislužbách. Rusko by se mohlo přirovnat k aréně kutilů. Komunální služby tady nefungují, musí si vše udělat sami, tudíž je lze považovat za samostatné. Rusy lze označit za prudérní, spoustu věcí doširoka rozebírají, ale o sexu se stydí mluvit. Radikální názor mají na homosexuály, kdy tyto vztahy považují za odporné.

Charakter, postoje, chování, posedlost, kulturu, zvyky a další charakteristiky Rusů, ale i to, jak vidí Rusové sami sebe a jak vidí ostatní. To vše obsahuje publikace Elisabeth Robertsové, Xenofobův národnostní průvodce-Rusové. ¹²⁾ Knihu však nelze brát jako stoprocentně platný důvěryhodný zdroj k této práci, a to z toho důvodu, že autorka uvádí spíše subjektivní pocity z vlastního pobytu v Rusku. V knize je také uváděno mnoho lidských povah, které jsou podle autorky pro Rusy typické, avšak není nijak dokázána jejich platnost. V kapitole Jídlo a pití píše: „Životní radostí Rusů je pití.“ „Problém alkoholismu je v celé zemi nesmírně závažný.“ To potvrzují i internetové zdroje. Například portál Ihned.cz ¹³⁾ uvádí: „Jak píše německý list Welt, ruský ‚vodkový průmysl‘ loni po poklesu z roku 2006 posílil o deset procent. Oficiální produkce tohoto alkoholu loni dosáhla v Rusku 1,31 miliardy litrů, analytici ze společnosti Renaissance Capital odhadují obrat trhu na 16,5 miliardy dolarů.“

Rusku po rozpadu Sovětského svazu, které se stále snaží definovat svoji identitu jako velmoc, se věnuje článek Russia and the Baltic States: Is Russian Imperialism Dead? ¹⁴⁾ Do roku 1991 bylo Rusko velmoc, která teď stejně jako její občané trpí tzv. velikostním syndromem neboli touhou lidí žít jako nadřazený národ, který si opět všechny podmaní. Tuto touhu se snaží realizovat ovlivňováním politiky bývalých Sovětských republik pomocí diplomatického tlaku, mezinárodních dohod, ovlivňovaní médií, využití etnických a sociálních nepokojů. V Sovětském Svazu byl trend spíše k asimilaci obyvatel a ti kteří byli smíšeného původu, se označovali jako Rusové. Když nastala nezávislost států, lidé se začali identifikovat podle toho, ve kterém státě žili. Rusko nyní své menšiny v bývalých sovětských zemích využívá na ovlivnění vlády, aby změnila politiku, která se blíží politice v Rusku. Ruské menšiny způsobují nestabilitu v zemích, byly také využity na podporu nejistoty, tím že o sobě prohlašují, že jsou utlačovaná menšina. Trvalé obvinění z utlačování Moskvě umožňuje zasahovat do vojenského nasazení, hospodářských a politických vztahů, kvalifikace pro členství v mezinárodních organizacích. Tento článek dále uvádí jednotlivé případy, kdy Rusko ovlivňuje pobaltské státy. Například Rusko poskytlo finanční prostředky na podporu prezidentské kandidatury Ronalda Paksase. Rusko také nepovede svůj plynovod přes pobaltské země, takže jim nebude muset platit tranzitní poplatky.

O tom kolik procent estonské a ruské menšiny v Estonsku má rakovinou a tedy o tom jak si váží zdraví, se můžeme dočíst v článku Ethnic differences in cancer incidence in Estonia: two cross-sectional unlinked census-based cancer incidence analyses. ¹⁵⁾ Srovnání probíhá ve dvou období 1988-1990 a 1999-2000. V roce 1988-1990 byl vyšší výskyt rakoviny u ruských mužů než u estonských mužů. Ve druhém období už rozdíl nebyl tak patrný. Nejvíce vyskytující se druhy rakoviny u ruských mužů byly nádory žaludku, tlustého střeva a plic. U žen byl celkový výskyt rakoviny menší než u mužů. Příčina rozdílného výskytu rakoviny je především v jiném životním stylu, hygienických návycích, kouření a pití. Již z knihy Elisabeth Robertsové ¹⁶⁾ víme, že Rusové rádi holdují alkoholu a tak není divu, že se u nich rakovina vyskytuje více než u estonských mužů.

Přestože v pobaltkých zemích není alkohol tak oblíbený jako v Rusku, uvažují pobaltské státy o zavedení preventivní politiky pro konzumaci alkoholu. ¹⁷⁾ V baltských zemích byl prováděn poštovní průzkum v letech 1994 až 2002. Kritériem pro nadměrné pití bylo nejméně 15 porcí týdně u mužů, nejméně 5 porcí u žen a nárazového pití nejméně 6 porcí na jedné příležitosti. Výsledky byly takové, že alkohol více konzumují mladiství, méně vzdělaní obou pohlaví, rozvedení a svobodní muži.

O zvýšené konzumaci alkoholu u mladistvých v baltských zemích od roku 1993 do roku 2002 pojednává také článek Trends in drinking habits among adolescents in the Baltic countries over the period of transition: HBSC survey results, 1993–2002. ¹⁸⁾ Mladí lidé z těchto baltských států pijí více alkoholu, aby se integrovali mezi mladistvé ze západních a severských států. Čím více je rodina bohatá, tím více její dítě pije alkohol. Další příčinou může být vliv Ruska jeho politiky a životního stylu na baltské státy. Tato nadměrná konzumace alkoholu je v baltských zemích vnímána jako sociální problém a proto ji chtějí řešit.

Další pro Lotyše nelichotivý článek vyšel na portálu Ihned.cz. Lotyšský parlament vydal zákon, který zakazuje konzumaci alkoholu první den školníku roku. Chtějí tak zabránit v pití nezletilým. Podle průzkumu totiž až 90 % Lotyšů ve věku 16 let mělo nějakou zkušenost s alkoholem a 45 % přiznalo, že už byli silně opilí. ¹⁹⁾

Z důvodu toho, jak málo vědí Češi o lidech žijících v Pobaltí, vznikl článek „Jací jsou lidé, kteří žijí v Pobaltí?“ ²⁰⁾, který zprostředkoval také Český rozhlas. Poukazuje na to, že „harmonické soužití“ panující v zemích Sovětského svazu zase tak harmonické nebylo, a národy se mezi sebou pomlouvaly a nesnášely jako všude jinde. Rusové si z Litevců, Lotyšů a Estonců utahovali především kvůli jejich zádumčivému a jakoby zpomalenému charakteru. Dále článek zdůrazňuje silnou identitu a národní hrdost Lotyšska. Jako největší rozdíly mezi baltskými státy pak uvedl zejména v náboženství a způsobu života. Zatímco Litva je katolická a spíše ospale venkovská, Lotyšsko je převážně luteránské a většina jeho obyvatel žije ve městech. Oslovený, z poloviny Litevec a z poloviny Lotyš, označil Litvu za jednu „velkou vesnici“ s mnoha byrokratickými překážkami. Z toho pramení jejich skepticismus k naplňování plánů, neboť je nutné na vše mít hromadu povolení.

Jsou rezervovaní, tvrdě pracují, jsou klidní a nedávají tolik najevo své emoce, tak se Estonci popsali pro Český rozhlas ²¹⁾. Dále se zde můžeme dočíst, že Estonci se považují za nejjižnější severský národ, který má docela blízko ke skandinávským národům, které můžeme popsat jako velice zdrženlivé. S Finskem a Švédskem patří do stejné jazykové skupiny a to ugrofinské. Estonci se řídí příslovím: devětkrát měř a jednou řež. Z toho vyplývá, že jsou zdrženliví, rozvážní a opatrní. Oproti Rusům, kteří jsou sprostí a rádi pijí a vůbec se tím netají, jsou Estonci mistři v sebeovládání, se kterými emoce necloumají. Málokdy poznáme, jací doopravdy jsou.

Pobaltské státy byly dlouhou dobu pod nadvládou nacistů a poté i komunistů a to je podle našich názorů hodně poznamenalo v jejich mentalitě. Podle článku Jací jsou Litevci a jakou mají o sobě představu ²²⁾, se odlišují od států s velmi zbytnělým národním sebevědomím. Litevci se hodně podceňují a myslí si, že někdo je lepší než oni, protože oni mají starší evropský stát se staršími tradicemi. Dále se zde můžeme dočíst, že Litevci jsou často házeni do jednoho pytle s Estonci, Lotyši a také Rusy, což se jim vůbec nelíbí.

Velký problém je rozlišování Lotyšska a Litvy v angličtině, protože Lotyšsko se v angličtině značí Latvia. O tom jak moc jim vadí, že si je lidé pletou, se pojednává v článku, Proč si ve světě stále pletou Lotyšsko a Litvu? ²³⁾ Místní novinář tvrdí, že si za to mohou sami, že si je lidé pletou, protože o sobě vždycky ve světě hovořili jako o těch z pobaltských zemí a nerozlišovali, jestli se jedná o Litevce či Estonce. Na otázku redaktora jaké jsou typické vlastnosti Lotyšů, odpovídá novinářka Alexandra Novak takto: „Lotyši jsou hrdí na to, že mají rádi práci, že dokáží fungovat i za velmi těžkých podmínek, a že lotyšská kultura přežila i dlouhou sovětskou okupaci“. Další dotazovaný si myslí, že Lotyši jsou pořádkumilovní, mají pečlivě uspořádané dokumenty a vše pečlivě zorganizované, a aby vše bylo načas, oproti Rusům, kteří jsou spíše chaotičtí. Poté se redaktor ptal i na záporné vlastnosti. „Máme rádi, když se cítíme být obětí čehokoliv. Například teď máme v zemi ekonomickou krizi a opět to vnímáme jakou zkoušku osudu. Trpíme a myslíme si, že Lotyšsko má největší problémy na světě. Budeme o tom mluvit v práci, v hospodě, ale nic s tím neuděláme“, střílí do vlastních řad politický analytik Dmitrij Petrenko.

Pro tento výzkum byly zvoleny kvalitativní výzkumné metody. Kvalitativní výzkum hledá odpovědi na otázky jak nebo proč. Jedná se o nenumerické šetření a interpretaci sociální reality, které nelze zapsat do grafu nebo tabulky, na rozdíl od kvantitativních metod. Kvantitativní metody mají za úkol testovat předem stanovené hypotézy, podmínkou je ověřitelnost a zkoumané atributy musí být měřitelné. Cílem kvalitativního výzkumu je porozumění a rozpoznání významu získané informace.

Informace byly čerpány jak z primárních, tak i sekundárních zdrojů. K získání prvních teoretických znalostí o Rusech, Rusku, pobaltských zemích a jejich obyvatelích, bylo uskutečněno studium z dostupných dokumentů, tedy knih, odborných časopisů a článků na internetu. Z knih je možné jmenovat Xenofobního průvodce – Rusové anebo Xenofobův národnostní průvodce: Rusové. Tyto knihy posloužily jako zdroj informací o vlastnostech Rusů. Internetové články a záznamy z rozhlasového vysílání jsou zdrojem sekundárních informací od nejzákladnějších, jako jsou informace o daných státech, tak k těm konkrétnějším, jako jsou například charakteristiky zkoumaných národů nebo aktuální situace v zemi a podobně. Pro vyhledávání odborných časopisů, jsme použili databázi EBSCO, kde jsme našli časopisy o zdraví, které porovnávají zdraví mezi Rusy a lidmi žijícími v pobaltských státech. V některých článcích jsme se dočetli o stálém vlivu Ruska na pobaltské státy. Dále jsme čerpali články z Českého rozhlasu, kde byly rozhovory přímo s občany pobaltských států či s Rusy. Tyto rozhovory si bylo možno poslechnout v MP3 formátu. Setkali jsme se i s výstupy kvantitativního šetření (grafy a číselná data). Při studiu odborné literatury se dá předpokládat vysoká reliabilita získaných informací. Studium internetových zdrojů nabízí velké množství informací, výhodou těchto zdrojů je rychlost a snadnost získávání dat potřebných pro výzkum. Nevýhodou informací získaných z internetových zdrojů je jejich neověřitelnost a nezbývá než se spoléhat na jejich pravdivost. Po získání základních znalostí jsme přešly k primárním zdrojům, tedy k našemu samotnému výzkumu, aby byla ověřena, doplněna a ucelena již získaná data. Nejprve bylo třeba navázat kontakt s někým, kdo ve zkoumaném prostředí žije. Zdrojem byla webová stránka http://www.couchsurfing.org/, která nám zprostředkovala mnoho kontaktů jak s Rusy žijícími v Rusku a Pobaltí, tak i s Litevci a Lotyši. Jako technika v této praktické části byl zvolen semistandardizovaný i nestandardizovaný rozhovor. Výhodou tohoto stylu výzkumu je, že je možné během několika málo dní získat respondenty ze všech tří zkoumaných oblastí a není třeba ty dané země navštívit. Časově je tento způsob nenáročný. Ovšem má i své zápory. Ve výzkumu chybí osobní kontakt s respondenty a osobní poznání daného prostředí. Museli jsme se spoléhat výhradně na to, co nám napsali po internetu a na sekundární zdroje. Bylo také obtížné pokládat doplňující a upřesňující otázky. V mnohých případech už respondent znovu neodpověděl. Jako další nevýhodu je možné zmínit také to, že na zmiňovaném portálu mají své profily převážně mladí lidé, studenti, takže většina získaných informací, je právě z pohledu mladých lidí, kteří jsou v daném prostředí lépe asimilováni a pohled těch starších chybí.

Standardizovaný rozhovor má pevně stanovené otázky, jejich pořadí i formulaci. Otázky musí být dobře srozumitelné a všem respondentům položené stejným způsobem. Používá se ale v kvantitativním výzkumu, respondent nemá šanci rozvíjet své odpovědi a tazatel nepokládá doplňovací otázky, které by informace od respondenta upřesnily, proto byla tato technika pro náš výzkum zamítnuta.

Nestandardizovaný rozhovor je opakem předchozího. Používá se, pokud tazatel není blíže seznámen se zkoumaným prostředím a nemá tedy předem naformulované a sestavené otázky. Ani to však nebyl případ tohoto výzkumu. Z tohoto důvodu byl zvolen semistandardizovaný rozhovor. Ten je tvořen částečně standardizovanou a nestandardizovanou technikou.

Při semistandardizovaném rozhovoru má tazatel předpřipravené otázky, ale při samotném rozhovoru je doplňuje dalšími. Rozšiřující otázky by měly doplnit, obohatit, zpřesnit a rozvít respondentovu odpověď, proto byla tato technika vybrána jako nejvhodnější.

Rozhovory probíhaly výhradně s pomocí internetu, tedy přímo na couchsurfing.org nebo e-mailem. Respondentům bylo položeno několik otázek, podle toho, z které země jsou a kde žijí. Na základě získaných odpovědí byly doplněny dalšími otázkami, které měly za úkol objasnit některé nesrozumitelné odpovědi nebo je nějakým způsobem doplnit.

Těmi nejvýznamnějšími respondenty, kteří nám nejvíce přispěli, byli Darja Strelan, osmnáctiletá studentka pocházející z Ruska, ale současně žijící ve Vilniusu, Natalia Perkova, třiadvacetiletá studentka, pochází z Petrohradu, ale dnes žije a studuje v Rize. Dále padesátiletý Vladimir W., žurnalista pocházející z Ruska, dnes žije ve Vilniusu. Lina Byrškité, jedenadvacetiletá studentka z Vilniusu a Antonia Chelombeeva, dvaadvacetiletá učitelka z Moskvy.

Prostřednictvím již zmiňované stránky www.couchsurfing.org se pro praktickou část podařilo získat několik respondentů jak ze strany Rusů v Rusku a Rusů v Pobaltí, tak ze strany majorit pobaltských států. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo získat respondenty z Estonska, je praktická část zaměřena na Lotyšsko a Litvu.

Jaké jsou rozdíly mezi Rusy v Rusku a v Pobaltí a mezi Rusy a Lotyši/ Litevci?

Podle respondentů zde neexistují žádné výrazné odlišnosti. Nicméně nějaké ano. V Pobaltí například do ruštiny Rusové začleňují i slova převzatá z místních jazyků, tato ruština se tedy díky tomu odlišuje od té, kterou se mluví například v Moskvě. Oslavují i místní svátky, o kterých je víc uvedeno níže. Litevští Rusové jsou údajně stejně tak expresivní jako ruští Rusové. Dělají, co cítí, říkají, co si myslí, ale v pobaltských státech si postupem času hodně přisvojili místní mentalitu. Jsou klidnější, přemýšlí o tom, jak budou lidé reagovat na jejich chování. Pro Rusy v Rusku je typické komunikovat s lidmi, se kterými se právě seznámili stejně jako se starými přáteli. Litevci jsou naopak hodně podezřívaví a tak rychle se s cizími lidmi nesbližují. Lotyši jsou více muzikální, i když už i Rusové také zpívají v místních sborech. Rusové v Lotyšsku žijí po staletí a dnes jsou si s Lotyši hodně blízcí.

Přizpůsobují se Rusové v Pobaltí místním zvykům, tradicím, svátkům, jídlu a kultuře nebo si drží své národní?

Názory respondentů se v této otázce většinou shodovaly. Zejména mladí Rusové se přizpůsobují místní kultuře, ti starší si ještě drží tu svou ruskou.

V Rusku jsou nejvýznamnější tyto svátky – Nový rok, 23. leden – Defender of the Fatherland (Obránce vlasti), 8. březen – Mezinárodní den žen, 9. květen – Victory day (Den vítězství). Tyto svátky dodržují i Rusové v Pobaltských státech, ovšem ne tak pevně jako v Rusku.

9. květen je pro Rusy významným dnem, setkali jsme se s označením „Victory day“ (Den vítězství) nebo „Day of Memory and the day when all that ended“ (Den vzpomínky a den kdy to všechno skončilo). V tento den Rusové oslavují konec 2. světové války. Naopak Pobalťané tento svátek s Rusy nesdílí, pro ně je tento den velice bolestivý, protože mnoho z nich bylo posláno na Sibiř. 9. květen Lotyšsko

Vánoce v pobaltských státech slaví Rusové dnes už často stejně jako místní obyvatelé. Přizpůsobují se jim ve slavení tohoto svátku. Věřící chodí do kostela, ostatní tráví Vánoce jen doma s rodinou. Zdobí se vánoční stromek, peče se tradiční cukroví – piparkūkas (perník).

Velikonoce jsou pro Rusy významným církevním svátkem. Na Bílou sobotu se slouží bohoslužba, během které procházejí lidé kostelem s hořícími svíčkami v rukou. Jí se jídlo, které bylo posvěceno v kostele, říká se mu pascha a je to sladký puding z vajec, kyselého mléka a rozinek. Symbolizuje boží hrob. Po stranách by měl být zobrazen kříž a azbukou písmena Ch a V (Christos voskres, Kristus vstal z mrtvých). Vajíčka, která představují symbol věčnosti života, se barví barvami nejčastěji zeleninového původu.

Rusové rádi slaví i místní svátky jako je například pohanský baltský Jánský svátek - Jāņi a Lígovakars (Ligo). Ligo se slaví 23. června a Jāņi následující den. Oslavuje se letní slunovrat. Slaví se nejčastěji tak, že lidé tráví čas pohromadě u táboráků a popíjí se pivo.

Co se týče kultury, setkali jsme se u našich respondentů s odlišnými názory. Většina ruských respondentů pobaltskou kulturu uznává. Někdo vyzdvihuje místní pěvecké sbory, tance a národní kroje, někdo zase místní divadlo. Naopak i například mnoho Lotyšů má rádo ruské filmy, jsou jejich velkými fanoušky. V Lotyšsku se například konají letní festivaly, kde se promítají právě ruské filmy. Setkali jsme se ale i s negativní odpovědí, kdy jeden ruský respondent sám nazval lotyšskou kulturu za „neakademickou“. Lotyšskou televizi nebo muziku odsuzuje a dává prý raději přednost ruské, která je podle něj na mnohem vyšší úrovni.

Jídlo se v Lotyšsku od ruského nijak neliší. Západní Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Polsko, Litva, Estonsko i Lotyšsko mají víceméně stejné jídlo, bez ohledu na národnost. V dobách Sovětského svazu se do Lotyšska dostal “kavkazský shashlik” a stal se jakýmsi tradičním jídlem na pohanský baltský svátek Jāņi.

Existují v Pobaltských státech média určená ruské minoritě?

V pobaltských státech mají Rusové k dispozici ruské noviny nebo rádiové stanice, televizní stanici. Jedna z respondentů, Natalia Perkova, nám napsala, že přesto, že má s Lotyši velice dobré vztahy, při čtení některých článků na internetu k místním lidem pociťuje nenávist. Na internetu se totiž objevuje mnoho článků proti Rusům. Odsuzují například, že v dopravních prostředcích je slyšet jen ruština, podle Natalia se naopak většina Rusů snaží mluvit lotyšsky. Objevují se také články, které píší o tom, že by se Rusové měli vrátit domů do Ruska, ovšem oni za svůj domov považují právě Lotyšsko, ne Rusko a tyto názory jsou pro ně velice bolestivé a urážlivé.

Jiný respondent napsal, že díky četným ruským médiím, ale i ruským divadlům, nočním klubům nebo kavárnám pro něj bylo snadné žít v Lotyšsku dlouhou dobu v izolaci od Lotyšů, žil v místní ruské komunitě a s majoritním obyvatelstvem tedy dlouhá léta nepřišel prakticky do styku. Poprvé, kdy se začal scházet a přátelit s Lotyši, to bylo až na univerzitě. Bylo pro něj těžké například porozumět a přizpůsobit se jejich humoru.

Přizpůsobují se Rusové v Pobaltí jazykově? Mají možnost studovat zde ve svém rodném jazyce? A respektují naopak místní obyvatelé ruštinu?

Mnoho Lotyšů a Litevců ovládá ruštinu a naopak. Ovšem Rusové, hlavně ti starší, stále používají raději ruštinu, považují jí za znak své identity. Někteří dokonce nejsou ochotni mluvit místním jazykem ani na úřadech a to ani po 20 letech života v Pobaltí.

Co se týče otázky, zda by se měla ruština stát druhým oficiálním jazykem, dostali jsme jak pozitivní tak i negativní odpovědi. Jeden z respondentů například používá oba jazyky, lotyšsky sice nemluví perfektně, ale Lotyšům rozumí jako místní rodák. Jediným problémem, co se týče jazyka, pro něj bylo psát školní práce a bakalářskou práci v lotyštině. Chtěl by, aby se ruština stala druhým oficiálním jazykem. Vidí to jako jedinou cestu, jak ochránit ruskou menšinu před politickými záměry asimilovat ruskou minoritu, a jako občan Lotyšska to vidí jako své přirozené právo mít svůj rodný jazyk jako oficiální. Nemyslí si, že by to bylo pro lotyštinu nebezpečné, stále by se používala stejně jako dnes. Jiná respondentka, Ruska žijící v Litvě, necítí potřebu, aby se v Litvě ruština stala oficiálním jazykem. Ruštinu používá ve škole, studuje zde ruské gymnázium, mluví rusky doma a se svými ruskými přáteli, nic by se tedy nezměnilo, ani pokud by se ruština stala oficiálním jazykem. Podobný názor v odpovědích zazněl vícekrát. I samotní Rusové jsou tedy proti, i když by to bylo snazší jednak pro ty starší, kteří místní jazyk tolik neovládají a ti mladší by měli šanci dosáhnout vyššího stupně vzdělání ve svém rodném jazyce, ale vzhledem k tomu, že většina ovládá lotyštinu, nepovažují přijmutí ruštiny jako druhý oficiální jazyk za nutnost.

Lotyši i Litevci se v této otázce shodli. Jsou proti, aby se ruština stala druhým oficiálním jazykem. Jsou malou zemí, malým národem a proto musí svůj národ, svou zem a jazyk chránit před vymizením.

V Lotyšsku existuje několik ruských škol na vysoké úrovni. Studenti těchto škol reprezentují Lotyšsko během nejrůznějších olympiád. Neexistují ovšem vyšší veřejné školy v ruštině a soukromé jsou velice drahé. V ruské škole v Litvě probíhají hodiny jak v ruštině, tak i v litevštině. Většina učebnic je v litevštině.

Dělají vlády pobaltských států něco pro ruskou menšinu?

Lotyšská vláda realizuje projekty, týkající se menšin, i když je to hlavně díky Evropské unii. Pořádají se například tábory pro ruské děti a mladé lidi, kde spolu tráví čas. V Lotyšsku se vláda snaží o asimilaci minorit, snaží se z nich udělat Lotyše. Ti, kteří se nezajímají tolik o svůj původ, nemají už velký vztah k Rusku a za svůj domov považují právě Lotyšsko, pro takové je snaha místní vlády o asimilaci pozitivním krokem. Co se týče podpory vlády místním ruským organizacím, podporu dostává jen málo z nich. Vláda raději podporuje lotyšské organizace. Respondent Vladimir napsal, že v Litvě jsou určité kluby, které dostávají podporu od státu, podávají o Rusech informace Státní bezpečnosti.

Cítí se být Rusové v Pobaltí stále Rusy?

V této otázce se názory většiny Rusů shodovaly. Mnoho z nich se cítí stále být Rusy, i přesto, že se narodili nebo alespoň vyrůstali v Pobaltí. Natalia Perkova se například cítí být Ruskou, protože v Rusku vyrůstala, i když žije mnoho let v Rize. Ovšem cítí se zde jako doma, a to například i díky mnoha ruským kostelům, které může v Rize navštěvovat. Ruské kostely v Lotyšku navštěvují i místní lotyšští věřící a některé bohoslužby jsou ke slyšení i v lotyštině. Ale mnoho jejích místních ruských přátel se naopak cítí být spíš Lotyši, považují Lotyšsko za svou zem a milují ji, ne Rusko. Mluví sice rusky, jsou nositeli ruské kultury, ale jejich zemí je Lotyšsko. Mají zde svá vlastní sdružení, tradice.

Darja, i když vyrůstá v Litvě, cítí se stále jako Ruska a to hlavně kvůli své ruské mentalitě, jazyku a slovanské krvi. I další respondent se cítí spíš Rusem. Narodil se sice v Lotyšsku, ale v době SSSR. První knížka, kterou četl, byla Ruská historie pro děti, sledoval jen ruskou televizi a všichni jeho příbuzní jsou Rusové. Díky všem těmto vlivům i přesto, že žije v Lotyšsku, cítí se tam jako v Rusku. Připadá si tam jako doma i navzdory politickým problémům, nepříjemnostem denního života, jako je korupce nebo byrokracie. Lotyšská politika je podle něj založena “anti-rusky”, stále se prý považují jen jako oběti okupace a k Rusům se chovají podezřívavě jenom díky jejich původu. .

Jsou Rusové v Pobaltí spokojení? Cítí zde nenávist vůči své menšině?

Zde se odpovědi také rozcházely, některé byly trochu rozpačité, jiné naopak přesvědčivé. Respondent Vladimir necítí od pobaltské majority nenávist vůči místním Rusům, i když na útlak ruských menšin narazil, více v Lotyšsku než v Litvě. Darja také necítí ze strany Litevců vůči Rusům žádnou nenávist. Naopak si myslí, že současná generace se o ně velice zajímá, učí se ruský jazyk a chce jim a jejich kultuře porozumět. Jiný respondent, i když žije v Lotyšsku 20 let, zde není spokojený. Za svůj domov považuje Rusko, i když už je mu dnes v určitých ohledech cizí. Lotyšsko nepovažuje za domov a nevidí v něm ani ekonomický ráj. Nenávist Lotyšů k Rusům je podle něj motivovaná hlavně politicky a objevuje se ve veřejné sféře, v médiích. V běžném životě v kontaktu s Lotyši se nenávist neprojevuje. Setkal se s diskriminací v práci, kvůli jazyku. Nazval to “jazykovým terorem”, nebylo mu umožněno v práci používat svůj rodný jazyk. A pro Rusy je prý vůbec sehnat zde práci ve veřejné sféře velice obtížné. Také postrádá možnost komunikovat na úřadech v ruštině.

Lina, rozená Litevčanka, vyrůstala ve městě Klaipeda, kde je údajně jedna z nejvyšších koncentrací ruské menšiny v Litvě. Vyrůstala mezi ruskými lidmi a nevidí velký rozdíl mezi Rusy a Litevci, pokud jde hlavně o mladé lidi. Má mnoho ruských přátel, někteří z nich vystudovali i litevské školy a v litevštině komunikují bez větších obtíží. K Rusům tedy žádnou nenávist necítí. Mladí lidé se zde spolu stýkají bez ohledu na národnost, starší to však stále odsuzují a preferují spíše vztahy mezi sebou. Linin přítel je Rus a jeho matka je proti jejich vztahu jen proto, že ona je Litevčanka. Žije zde mnoho “smíšených” dětí s jedním rodičem ruského a druhým litevského původu. Děti tato dvě etnika ještě více spojují.

Cílem výzkumu bylo zjistit vlastnosti Rusů žijících v Pobaltí s Rusy žijícími v Rusku. Rozhovory probíhaly prostřednictvím internetové stránky couchsurfing, kde nám z patnácti dotázaných odpovědělo deset respondentů. Na základě odpovědí jsme zjistili, že mladí Rusové přicházející do Pobaltí se lépe asimilují než starší Rusové, kteří se snaží zachovat svoji kulturu, odmítají mluvit místním jazykem a vítají, že se v Pobaltských státech objevují média v ruštině. Právě otázka jazyka je v Pobaltských zemích v posledních letech nejvíce diskutovanou. Překvapující je, že se většina respondentů shodla, že netrvají na tom, aby se ruština stala druhým oficiálním jazykem z důvodu, že by se nic nezměnilo, protože v ruštině komunikují a také navštěvují ruské školy. Co se týče tradic dodržování různých svátků, Rusové v Pobaltí je nedodržují tak pevně, jako Rusové v Rusku. Avšak jeden svátek, který připadá na den 9. května oslavují Rusové ať už v Rusku či v Pobaltí, jako konec 2. světové války a jako vítězství. Toto nadšení s nimi ale nesdílí občané Pobaltských států, pro které je to spíše den smutku. Politiky Pobaltských státu se spíše snaží o to, aby se Rusové asimilovali, ale na základně našeho výzkumu se všichni ti, kdo vyrůstali v Rusku, cítí být stále Rusy, i když už zde nežijí. Je tedy možné, že se tyto dvě etnika někdy spojí v jedno? Jediné, co tyto dvě etnika spojuje, jsou smíšená manželství mezi občany Pobaltských států a mezi Rusy. Jinak se snaží udržovat si své tradice, kulturu, jazyk a náboženství, které mnou předat dalším generacím.

Agentura ČTK. Lotyšsko bojuje s pitím školáků. 1. září bude úplný zákaz prodeje alkoholu. In: ihned.cz [online]. 26.2.2010[cit. 2012-04-06].Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/svet-evropa/c1-40757600-lotyssko-bojuje-s-pitim-skolaku-1-zari-bude-uplny-zakaz-prodeje-alkoholu

CÁP, Martin. Výroba vodky je v Rusku opět na vzestupu. In: Ihned.cz [online]. 22.1.2008 [cit. 2012-03-07]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/svet/c1-22812770-vyroba-vodky-je-v-rusku-opet-na-vzestupu

CIZIUNAS, PRANAS. Russia and the Baltic States: Is Russian Imperialism Dead?. National Institute for Public Policy [online]. May 1, 2008, s. 22 [cit. 2012-03-16]. Dostupné z: http://web.ebscohost.com.infozdroje.czu.cz/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=2&hid=15&sid=a738e771-20f8-49e8-a91a-1e6db3474b9c%40sessionmgr11

DORAZÍN, Martin. Jací jsou lidé, kteří žijí v Pobaltí?. Radiožurnál [online]. 9.5.2008 [cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/zzz/_zprava/513763

DORAZÍN, Martin. Jací jsou Litevci a jakou mají o sobě představu. Český rozhlas [online]. 26.05.2009[cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/evropskaunie/publicistika/_zprava/586475

GELLNER, Ernest. Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal, 1993. ISBN 9788090089297.

HELASOJA, Ville. The sociodemographic patterning of drinking and binge drinking in Estonia, Latvia, Lithuania and Finland, 1994–2002. BMC Public Health [online]. 13 September 2007[cit. 2012-03-18]. DOI: 10.1186/1471-2458-7-241. Dostupné z: http://www.biomedcentral.com/1471-2458/7/241

KONEČNÁ, Adéla. Ruské pravoslaví a jeho kořeny. [online]. 21. 8. 2010 [cit. 2012-04-15]. Dostupný z: <http://info-koktejl.cz/clovek-priroda/tradice-a-zvyky/ruske-pravoslavi-a-jeho-koreny/>

LANG, Katrin. Ethnic differences in cancer incidence in Estonia: two cross-sectional unlinked census-based cancer incidence analyses. Population Health Metrics [online]. 28 June 2009[cit. 2012-03-18]. DOI: 10.1186/1478-7954-7-10. Dostupné z: http://www.pophealthmetrics.com/content/7/1/10

RADUSEVIC. V emociálním referendu v Lotyšsku prohrála ruština. In: literarky.cz [online]. 19.2.2012[cit. 2012-04-06]. Dostupné z: http://www.literarky.cz/svet/evropa/8269-v-emocialnich-referendu-v-lotysku-prohrala-rutina

ROBERTS, Elisabeth. Xenofobův národnostní průvodce: Rusové. Praha: Sagitta, 1995. ISBN 80-901561-8-5.

ŠVEC, Luboš; MACURA, Vladimír; ŠTOL, Pavel. Dějiny pobaltských zemí. Praha: Lidové noviny, 1996. 423 s. ISBN 80-7106-154-9

Toulky - Pobaltí. Pobaltí 15. - 28. 6. 2010 Litva, Lotyšsko, Estonsko. [online]. 28. 6. 2010 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: <http://www.alena.ilcik.cz/1008-pobalti.php>

VARYONOVA, Anna. Twelve Russian superstitions. Russia Beyond the Headlines [online]. 7.11.2010 [cit. 2012-04-20]. Dostupné z: http://rbth.ru/articles/2010/09/07/twelve_russian_superstitions04931.html

VAVROUŠKA, Petr. Mají Estonci blíže spíše k ruské povaze nebo se považují za chladné Seveřany?. Český rozhlas [online]. 27.05.2009[cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/evropskaunie/publicistika/_zprava/587137

VAVROUŠKA, Petr. Proč si ve světě stále pletou Lotyšsko a Litvu?. Český rozhlas [online]. 25.05.2009[cit. 2012-04-07]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/evropskaunie/publicistika/_zprava/586126

VOLKOV, Vladislav. Ethnicity. Russian Minorities in Baltic States. Institute of Philosophy and Sociology. Daugavpils University, Latvia. 2010. ISNN 1691-5844

ZABORSKIS, Apolinaras. Trends in drinking habits among adolescents in the Baltic countries over the period of transition: HBSC survey results, 1993–2002. BMC Public Health [online]. 15 March 2006[cit. 2012-03-18]. DOI: 10.1186/1471-2458-6-67. Dostupné z: http://www.biomedcentral.com/1471-2458/6/67

ŽELVIS, Vladimir. Xenofobní průvodce – Rusové. Praha: XYZ, 2009. ISBN 978-80-7388-203-7

Počet shlédnutí: 133