Slováci

Zdroj: Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí (1905), 23. díl. Další dostupnost: https://archive.org/stream/ottvslovnknauni47ottogoog#page/n462/mode/2up

Slováci, větev slovanská, kteráž spolu s Čechy, Moravany a Slezany tvoří skupinu, zahrnovanou pod názvem Čechoslovanů. Sídla Slováků prostírají se hlavně na Slovensku, t. j. v severních Uhrách a na tak zvaném Slovácku, t. j. v jihovýchodním cípu Moravy mezi Karpaty a ř. Moravou, kolem Uher. Brodu, Uher. Hradišti, Napajedel, Veselí a Strašnic, pak v Dolních Rakousích východně od čáry Valčice-Cáhnov. Jelikož o Slovácích moravských bylo pojednáno v čl. Morava (v. t., str. 641—643), přihlíženo v následujícím pouze k Slovákům uherským.

Kompaktní území obývané Slováky uherskými prostírá se po 16 stolicích, v 10 stolicích mají Slováci převahu: v prešpurské, trenčanské, nitranské, turčanské, tekovské, oravské, liptovské, zvolenské, spišské a šaryšské; v menšině jsou: v hontské, novohradské, gemerské, abaujtornánské, zemplínské a užhorodské. Avšak širší území, na němž Slováci svá sídla zaujímají souvisle s kompaktem, zabírá částečně ještě 6 stolic: komárenskou, pešťskou, borsodskou, ostřihomskou, bělehradskou a berežskou. Mimo to jsou Slováci roztroušeni po celých Uhrách, v Sedmihradsku i v Chorvatsku-Slavonsku, tvoříce větší, menší ostrovy s obyvatelstvem míchaným: s Maďary, Rumuny, Srby, Chorvaty, Němci a Slovinci.

Slováci přebývající v severních hornatých končinách slují Horniaci, v nížinách a rovinách Dolniaci, osadníci na rovinách středních a jižních Uher Dolňozemci. Mezi sebou rozeznávají se Slováci podle nářečí a kroje. S narážkou na výslovnost svého nářečí mají také zvláštní přezdívky, jako: Sotáci, Copáci, Trpáci, Krekáci.

Zdroj: NIEDERLE, Lubor. Národopisná mapa Uherských Slováků na základě sčítání lidu z roku 1900. Praha, 1903, s. 121–122. Další dostupnost: https://archive.org/stream/nrodopisnmapauh00niedgoog#page/n4/mode/2up

Podle úředního sčítání z r. 1900 vykazuje kompaktní oblast slovenská v Uhrách v 10 stolicích, kde Slováci mají převahu, 1,749.415, pak v 6 stolicích smíšených, v nichž Slováci jsou v menšině, 86,517, tedy celkem v širší oblasti slovenské 1,835.932 duší. Mimo to nachází se v roztroušených po Uhrách ostrovech a osadách 163.937, v Sedmihradech 2296, v Chorvatsku-Slavonsku 17.476 duši slovenských. A tak úhrnem vykazuje poslední sčítání v království Uherském Slováků: 2,019.641. V to zahrnuto jest i 10.897 vojínů, kteří za Slováky se hlásili, nepočítáno však asi 600 Turčanů, kteří se zdržují v Rusku za obchodem, a 450.000—500.000 Slováků v Americe. Ve skutečnosti je Slováků v samých Uhrách mnohem víc, než úředně se udává, neboť veliký je počet odrodilcův, takřka všichni slovenští zemané a většina intelligence vydávají se za Maďary, ve smíšených pak okresích Slováci umějící maďarsky počítáni jsou za Maďary. Již v r. 1850, kdy celé obce zemanské, ač v nich snad ani jediná duše maďarsky neuměla mluviti (na př. Král. Lehota v Liptově), označovaly se za Maďary, napočteno jen 1,656.311 slovenských duší. Jak nespolehlivá byla a jest úřední statistika v Uhrách vzhledem k jazyku národností, vysvítá z toho, že E. Fényes ve své statistice udává r. 1842 počet Slovákův ve 2469 obcích na 1,687.256 a r. 1847 na 1,722.005; tedy o 30.945 více než 8 let později a o 65.694 více než 3 léta později bylo zjištěno. R. 1890 úředně napočteno bylo Slováků 1,910.279, tedy za 10 let vzrůst 109.362 a vlastně percentuální úpadek z 11,0 na 10,5. Že to číslice nespolehlivá, vidno z toho, že v ryze slovenské stolici oravské udává se počet Slováků r. 1890 na 96,2%, ale r. 1900 pouze 94,7%. Takovýto úpadek slovenského živlu zaznamenán jest i v ostatních stolicích slovenských, ač tomu ve skutečnosti tak není, neboť maďarisace doposud žádných výsledků v u lidu slovenského nevykazuje. Je to pouze výsledek osobních zájmův a nátlaku, Percentuální vzrůst Slováků dopuštěn je jenom ve stolici nitranské (ze 72,8 na 73,0%), prešpurské (z 50,6 na 51,0%) spišské (z 57,1 na 57,9%), všude na vrub Němců. Podobný vzrůst Slováků udál se v Zadunají ve čtyřech stolicích. Avšak nalézáme také jednu stolici v Předdunají, totiž ostřihomskou, kde statistika úřední uvádí vzrůst Slováků na úkor Maďarů, totiž z 8,2 na 8,6%, t. j. ze 6432 duší na 7491. Nejvíce přibylo Slováků v Chorvatsku-Slavonii, ze 13.638 na 17.476, t. j. ze 0,6 na 0,7%.

Slováci usídleni jsou v království Uherském větším počtem asi v 3070 osadách, z toho samé osídlení kompaktního Slovenska má v 16 stolicích 2809 osad. Severní stolice následkem hornatosti půdy jsou obydleny řidčeji než jižní kraje rovinatější. Kdežto na př. v Liptově připadá na 1 km2 36,6 duší, v Oravě 42,1, v Turci 46,3, má již Nitra 77,7, Prešpurk 70,2 duší na 1 km2. Počet Slováků v jednotlivých stolicích podle statistiky z r. 1900:

406

Podle náboženství Slováci přiznávají se většinou k víře římsko-katolické, mnohem méně k evangelické augšpurského vyznání a něco je řecko-katolíků ve východních stolicích. V 16 stolicích slovenských, majících všeho obyvatelstva 3,170.026 (v tom Slováků 1,749.415), je

aneb v % poměru:

Z tohoto přehledu také vidíme, že východní kraje Slováků jsou obsazeny židy více než západní. Číselný poměr příslušníků rozličných národnosti na Slovensku (v 16 stolicích) je tento:

Slováci osídleni jsou po městech a městečkách, po vesnicích a kopanicích (lazech). Ve městech a zvláště městečkách zrno měšťanstva je sice slovenské, ale úřednictvo a učitelstvo ve službě státní, stoliční, církevní nebo privátní je neslovenské, obyčejně odrodilé; taktéž intelligence a všecko židovstvo jsou přívrženci maďarstva.

Slovenská města na severu naskrze nejsou lidnatá, často, byt i sídla stolice, velmi nepatrná; tak Sv. Martin, hlavní a sídelní město turčanské stolice, měl r. 1900 všech obyvatelů 3357; Dolní Kubín, sídlo oravské stol., 1674; Sv. Mikuláš, sídlo liptovské stolice, 2993. Větší města jsou v jižních krajích rovinatých a pak báňská a spišská města se 4000—16.000 obyv. Největší slovenská města jsou na Dolní zemi, mezi nimi Sarvaš (Szarvas) s 25.773 obyv. (Slovákův 17.771) a Csaba s 37.547 (Slováků 27.488), ale i Budapešť má 25.168 Slováků. Je také dosti vesnic na Slovensku, které jsou větší, než leckteré sídlo stoliční: Bošáca v trenčanské stol. má 3488, Morav. Lieskové 4181, Maříková v téže stolici 4157, Očová ve zvolenské st. 3117, vedle ní Dětva 6495 duší.

Kopanice a lazy jsou rozloženy na návrších, stráních a v úbočích, větší či menší skupiny domkův a dvorů, které povstaly na mýtinách lesův a křovin. Někde kopanice a lazy tvoří celé vesnice, tak že kopaničáři tvoří často velikou většinu obyvatelstva obce; taková je Myiava s 10.639 a Stará Turá se 6104 duší.

V Uhrách je ženského pohlaví jen o málo více než mužského; na 1000 mužských připadá 1009 ženských. Příčinou této většiny jsou Slováci, ježto u nich připadá na 1000 mužů 1064 žen; a zde jsou to opět východní stolice, které hlavně trpí nedostatkem mužských všude výše 10%, které odnímá Amerika.

Tak Šariš vykazuje 1135 žen na 1000 mužů, Zemplín 1123, Abauj 1120, ale i z trenčanské stol. mnoho mužských je v cizině (v Americe a jako dráteníci po světě), neboť i zde je přebytek žen 1162, kterýž počet převyšuje jen město Báňská Štiavnica v hontské stolici: 1189 žen, ježto v báních mužstvo hyne.

Vdov na Slovensku je průměrně 6,4% všeho obyvatelstva. Zvláštní úkaz je, že dětí na západním Slovensku je méně (16,9%) než na východním (17,5%), ačkoliv tam je více manželstev (39,9%) než tuto (38,4%), kde právě mnoho mužstva schází (v Americe). Je tedy na východě v chudších krajích větší plodnost žen, než na západě v krajích zámožnějších. Tak chudý Užhorod má 19% dětí, Zemplín 17,8%, Šaryš 17,6%, naproti tomu zámožný Hont 14,7%, Novohrad 15,9% dětí, ačkoliv Hont má manželství 47,2%, Novohrad 43,2%, kdežto Užhorod pouze 36,2%, Zemplín 37,6% a Šaryš 37,0%. Že na východě je více svobodných (55,2%) než na západě (53,7%), toho vinou jest vystěhovalectví, které odvádí nejvíc mužských, a to mládencův.

Úkaz neplodnosti v jižních stolicích vysvětluje se tím, že tam panuje nemrav, míti pouze jedno nebo dvě děti, což Slováci převzali od svých sousedů, maďarských Palóců. Více dětí u jedněch rodičů vůbec málo kde je viděti, v Hontě již i stolice obírala se touto smutnou otázkou, ale bez úspěchu.

(s 407 – Slováci povaha).

Slováci jsou lid tělesně zdravý, pilný a vytrvalý práci, skromný v požadavcích tělesních. Mužští jsou průměrně postavy střední, Ženské něco menší, ale v severních krajích v Tatrách a ve Zvoleně chlapi bývají velmi často postavy vysoké. Na severu převládá pleť plavá, oči modré a sivé, na jihu pleť tmavá, oči černé. V severních stolicích je slovenský lid povahy měkké a dobromyslné, v jižních povahy ohnivé, prudké.

Slovák je nábožný, (s. 408 – Slováci) katolíci bývají často až bigotní. Svůj osud snáší trpělivě, neleká se žádné práce sebe těžší a přizpůsobuje se všem okolnostem. Jinak jest i vzdorovitý, umíněný, konservativný, novotám nesnadno přístupný, k intelligentům uzavřený a nedůvěřivý, bohužel k židům sdílný. Naproti »pánům« je pokorný, pochlebný, ale i potutelný, poněvadž od nich často bývá klamán a vykořisťován. Je rozvážlivý, chladný, ale pak rozhodný a vytrvalý. Za každé dobrodiní je velmi vděčný, pamatuje si to a hledí se odsloužiti. Je pohostinný, přejný a uctivý. Avšak urážky nerad odpouští a dlouho na ně vzpomíná. Ku příslušníkům jiných národnosti v Uhrách žádné zášti nechová, ač od Maďarů musí snášeti dosti rozličných výsměšků.

Náboženské nesnášelivosti mezi lidem není, ač někdy katolíci na evangelíky a naopak dosti úkosem hledí. Proklínáni a hřešení Slovák má dosti hodnou zásobu, a to ještě i z dob pohanských; novější převzal od Maďarův. Oplzlých řečí rád užívá beze studu, ačkoli ve skutcích chová se mravně. Rád se posiluje při práci kořalkou, ač opilství není řídké, ale nemírné pití lihových nápojů přece není tak všeobecné, jako u mnohých národů pokročilejších. Cizí řeči snadno si osvojuje, tak že je veliké procento Slováků, kteří mluví několika jazyky; běžná je maďarština, němčina, srbština, posledně i angličtina. Ke své mateřštině však lne houževnatě, vřele miluje vlast svou, kterou opouští jen v největší nutnosti. Z Ameriky většinou se vrací po letech domů s ušetřeným jměním a s bohatými zkušenostmi.

Slovenské vesnice a města rozkládají se podél řek a potoků, vedle silnic a cest, proto mají formu obyčejně podlouhlou. U silnice nebo nábřeží tvoří se hlavní ulice neb i náměstí, návsí, od nichž stranou rozbíhají se ve městech a ve větších vesnicích postranní ulice a uličky.

Uprostřed obce na náměstí nebo návsi je kostel neb aspoň zvonice, avšak též často stranou obce zvláště na návrší; kostely jsou zděné, obyčejně obehnané zdí, zvláště kostely stavěné v gotickém slohu, husitské, kterýchž je na Slovensku veliký počet. Málo je vesnic, kde by nestál jeden neb i několik zděných kaštielů, sídel a kurií zemanských.

Domy a chalupy stavěny jsou z materiálu pevného nebo ze dřeva. Zdivem je kámen, pálená cihla a války (vepřovice, t. j. cihly jen na slunci usušené). Zděné domy kryjí slámou, někde rákosem, Šindelem, taškami, břidlicí, méně plechem. Na severu, kde stavebního dřeva (jedle, smrk) je hojnost, stavějí se domy spíše ze dřeva a kryjí se šindelem, na jihu v nedostatku a při drahotě stavebního dřeva staví se z kamene a cihel, na rovinách v nedostatku kameni jen z cihel surových nebo pálených a kryje se slámou a rákosem.

Dřevěných staveb rok co rok ubývá, zvláště ve městech, kde úředně nařízeno jest stavěti pouze z materiálu ohnivzdorného. Jak se severu na jih počtu dřevěných staveb ubývá a naopak, jak na severu dřevěné nad zděnými ještě převládají, vidíme z těchto dat statistických: r. 1900 bylo domů:

v prešpurské ovšem bez města.

Způsob stavby dřevěných domů a chalup nese svůj ráz slovenský, který se jeví hlavně ve slohu a výzdobě štítů. Rozloha domův a hospodářských stavení a tedy celého gazdovského dvoru má též svůj domácí ráz, tak že domy a dvory jedné vesnice stavěny jsou podle stejného systému a proto mnohé slovenské vesnice, zvláště na rovině, vypadají uniformované. Domy ukládají se k sobě ve formě velikého, ale obráceného L; v předu je příbytek, za ním komora, sýpka, stáje, kůlna a pak napříč humno (stodola).

Obyčejně sýpka (sypdreň) stojí na návsi u vody, neb »na záhumní«, aby byla isolována a ochráněna před ohněm. Svoje dřevěné, často i zděné chalupy stavějí si sedláci za pomoci sousedů sami. Příbytky slovenských rolníků jsou obyčejně rozestaveny tak, že předek zaujímá izba (sretlicá), za ní je pitvor, kterým se vchází do domu pribytok. Z pitvora vedou jedny dvéře »na predok« do izby, druhé »na zadok« do komory. Dvůr je vpředu otevřený aneb je uzavřený vraty pro vozy a dobytek a bráničkou (dverci) pro lidi. V lidnatých obcích, kde rodina (pokrevenstvo) se rozmáhá, postaví se na jednom dvoře několik příbytků za sebou; takovému dvoru, zvláště když je dvěma sousedům společný, říká se ulička. Izba má dvě okna (obloky) ve frontě a jedno postranní do dvora.

Strop (povala) je z prken neb i z latí; prkna spočívají na trámech, které nese pak jeden příční trám (gerenda). Podlaha je nedlážděná, jen udupaná z hlíny, pouze zámožnější dovolují si luxus prkenné dlažby. V koutě, mezi nárožními okny, stojí stůl, kolem něho lavice, naproti, podél zadní stěny postel, v zadním koutě pec na pečení chleba zaujímající čtvrtinu izby; za stolem v koutě připevněna almárka, v níž se uzavírají písně a modlitební knihy, na ni u katolíků soška neb obraz nějakého svatého, nad okny po stěnách police s věšáky, na nich rozloženo a rozvěšeno hrnčené nádobí, někde i ve velikém počtu, ve frontě mezi okny zrcadlo a po stěnách obrazy, svatých a biblických výjevů (u katolíků). Úpravě loží věnují ženy velkou pozornost. V posteli spávají manželé, děti za pecí. Vedle pece ke dveřím kdysi bývaly kozuby (krby), ze kterých se osvěcovala a ohřívala izba.

Dnes peci a krby ustupují moderním kamnům a sporákům. V pitvoru je na stranu k izbě před otvorem do peci ohniště (ohnisko), na němž ženy připravují pokrmy v hrncích rozestavených kolem ohně. V komoře je spíže, ale slouží také za ložnici čeládce. Z pitvora vede řebříkem výstup na půdu (pójd, výška); komínů domy většinou nemají, kouř vychází otvorem na půdu nebo dveřmi ven. Před domovem na ulici jest ohrazená zahrádka, kdež si dívky pěstuji květiny.

Slováci jsou národ rolnický a pastýřský, proto i jejich zaměstnání točí se nejvíc kolem živnosti hospodářské, avšak následkem veliké rozdílnosti půdy ne všude s výsledkem příznivým. Na úrodných rovinách prešpurských a nitranských cení se nejeden sedlák na stotisíc korun. Větší majetky na Slovensku nalézají se od století v rukou aristokracie, kléru a fundaci, drobnější statky jsou majetkem zemanův, ale ze všech přešlo již veliké procento do vlastnictví židův a ještě větší procento drží židé v arendě.

V krajích hornatých, kde je hojnost pastvy, je chov dobytka hlavní oporou výživy. Chovají krávy a ovce, pak koně, voly a vepře, méně kozy, z drůbeže husy a slepice, méně kachny. Pasení dobytka (statku) svěřuje se pastýřům, kteří jej na jaře vyženou na hole a tam setrvají až do pozdní jeseně, pokud je sníh nebo mráz nesežene dolů. Důležitý pro slovenské hospodářství je chov ovci, jet zvláště v Tatrách dávají znamenité mléko, z něhož pak se dělá proslulý sýr a brindza. V každé obci gazdové vysílají na jaře, obyčejně na Ďura (sv. Jiří), své ovce společně pod dohledem a opatrováním pastýřů z professe, t. zv. valachů, do hor na salaš. Valaši bydlí na pastvě ve srubené kolibě, vedle níž v blízkosti stoji plotem ohrazený košiar, v němž shromažďuji své stádo třikrát denně k podoju.

Valaši podřízeni jsou bačovi a hoch asi 12—161etý, honelník, zastává učně, pak na stráž mají několik bílých huňatých psů ovčáckých. Bača v dřevěné nádobě, putere, z čerstvě nadojeného, ale v kotlů ohřátého mléka klagá sýr a presuje oštiepky, zbylé mléko, žinčicu, slévá pak do sudu. Sýr i žinčica rozdělují se majitelům ovcí. Větší obec má i několik salašů; některý zámožný gazda má i sám svůj salaš. Průměrně vyrobí se sýra na Slovensku až 25.000 q v ceně 28.000 K.

Hospodářství v chudých krajinách nevynáší tolik, co by stačilo k výživě početné rodiny; hmotný nedostatek nutí lid vyhledávati si jiná zaměstnání, třebas i v cizině. Poněvadž v sev. Uhrách žně bývají o 4—6 týdnů později než v jižních, Slováci chodívají na polní práci na uherské Dolniaky, do Rakous, Moravy i do Čech. Z jara, jakmile začíná slunéčko ohřívati, odcházejí Oravci, Liptáci a Trenčané do světa za výdělkem.

Obyčejně jdou ve skupinách, jež vedou faktoři, kteří práci opatřili. Zvláštní jsou mezi nimi kosci, kteří koncem května s kosou na pleci putují k žírným nivám dolnozemským, odkud se vracejí po sv. Janě nebo na Petra a Pavla. V zimě mnoho mužských pracuje jako drevorubači v lesích při kácení jehličnatých stromů, které z haluz osekané spouštějí s grúňov (vysokých skalních vrchů) prtěmi do doliny, kde je z kůry oloupají. Tyto klády dovážejí se vozidly k řece, kde je pltníci sbíjejí a vážou do pltí (vorů) a plaví po řekách Váhu, Oravě, Hroně k Dunaji. Na pltích vozívají též náklad: prkna, tyčky, šindel a j.

Mezi zaměstnání, která Slováci si vyhledávají, náležejí: uhliari, kteří pálí v lese dřevo na uhlí, vápenici pálí v primitivních pecích vápno a pak rozprodávají po okolních obcích; banníci vydávají se do uhelných dolů (bání) na práci, avšak k polním pracím dostavují se vždy v pravý čas domů; tesaři, zedníci a j.

Domácím průmyslem zabývá se oboje pohlaví i děti, a býval kdysi zaměstnáním mnohem výnosnějším, dokud fabriční výrobky nedělaly mu konkurrenci. V některých odvětvích domácího průmyslu vyvinuli se proslulí specialisté, jak jednotlivci, tak i celé obce, neb i celé kraje, jako jsou slovensko-lupčanští nožiari, haličtí (Novohrad) hrnčiari aneb hornooravští tkalci. Dřevěný průmysl domácí zabývá se hotovením kuchyňského nářadí, hospodářského nářadí a nástrojů a rozličných dětských hraček. Mnozí valaši na salaších vyřezávají ozdobné předměty často s uměleckým vkusem a dovedností.

Výroba textilního zboží tvoří nicméně důležitou částku domácího průmyslu na Slovensku. Tkáčstvo (tkalcovství) je zaměstnáním všeobecně rozšířeným, zvláště v zimě. V Oravě a Liptově jednotlivci dodávají lidu surový materiál a pak hotový odebírají. Tito zavedli v Oravě průběhem 10 let asi 500 krosen nejnovějšího systému, čímž tkaní se urychlilo a zdokonalilo, tak že dnes lid tká zboží bílé i kanafasové. Sukno, které lid doma tká, je drsnější než sukno postavové od řemeslníků, súkeníků, a výrobci prodávají je na trzích na selské haleny a nohavice, odkud má i název halenové sukno. Bývá barvy bílé, šedé a černé. Vedle sukna tkají také pokrovce nebo z ústřižků hadrů koberce. Kde se více sukna natká, vydržují si společnou valchoveň. Pytlikárstvo je odvětví tkáčstva, které hotoví pytlíky pro mlynáře. Pytlikáři jsou na Myjavě v nitranské stolici a v Lieskovci v trenčanské stolici, kde asi 45 rodin tká pytlíky. Dnes tovární výroba hedvábných pytlíků zatlačuje tento domácí průmysl.„

Co ženy šatstva pro sebe potřebují, to si také doma samy pošijí, avšak na vyhotovení mužského kroje jest třeba cvičených krajčířů, kteří oděvy nejen šijí, ale také je šňůrami a vyšíváním ozdobují (cifrují).

Vyšívání provádí se na Slovensku ve velikém rozsahu. Vyšívají ženy a dívky pro výzdobu svého kroje obojího pohlaví. Vyšívá se více méně — až na Turec — ve všech stolicích, nejskvostněji v prešpurské a v nitranské, i v trenčanské vkusně a jemně.

Ženy rozčesávají si vlasy též uprostřed čela na půtec, avšak vzadu otáčejí jc na drátky, dřívka, obálky rozličné konstrukce, pod nimiž forma hlavy úplné se ztrácí. Podle jejich úpravy pak I účes má rozličná jména: na grgulu, na obálku, na dromlu, na vema, na kytu, na kyku atd. Odznakem vdané ženy je čepec (kápka). Na Slovensku nacházíme v užíváni množství čepců rozmanitých forem, jež rojily se jako nutný následek frisur západní Evropy ve věku XV. a v časech pozdějších. Čepec záleží ze dvou dílů, z dienka a z náčelníka (prednika), který zdobí krajka. Mladé ženy věnují mnoho peněz a času na výzdobu svých čepců. Ženy čepce s hlavy nespouštějí, a kdo ženě čepec s hlavy strhne, velmi ji pohaní. První část ženského kroje zahalující tělo je rubáč. Je to konopná nebo lněná košile vrecové formy bez rukávů, která jen tkaničkami visi na plecích; záleží ze dvou částí: vrchní slově stanka (driek) a zpodní odolok. Plece a ramena zakrývá opiecko (rukávce), jehož obojok objímá hrdlo, pod ním rozparek svazuje se šňůrkou, pentlí, nebo spíná se špendlíkem. Rukávy jsou otevřené nebo k rameni stažené do obálku. Obojek často bývá opatřen vyšívaným a krajkovým okružim, který někdy je uzoučký, někde zase spadá až přes plece. Vůkol obálku rozkládaji se krajky, tacle. Opiecko (rukávce) málokde bez vyšíváni se obejdou a bývají nej větší parádou děvčat, která na nich osvědčuji veškerý talent svého vyšívacího umění a vynakládají na ně své peněžní úspory. Sukně soukenné rozšířeny jsou po celém Slovensku v několika barvách, nejčastěji v modré» černé a zelené. Nosí je v zimě a vc svátky. V létě chodi v letnicích (kytlě, gecelě) z tenké látky, lněného plátna nebo kartounu. Jak tyto, tak i ony musí v pravidelných řasách složeny dolů spadati. Někde sukně jsou krátké, sotva kolena zahatujíce (Nitra, Prešpurk), jinde dlouhé až po paty (okolí Bošace v Trenčínsku, Bielice v Nitransku). Se sukní nerozlučný je životok brucel), jsa k ní přišit a v Prešpurku, Nitře, Trenčíně překrásně vyšíván. Lajblík je již na sukni nezávislý, ale také delší. Na sukni připínají v pasu fertuchu, jakožto parádný íat, bohatě vyšívanou; do roboty berou zástěrku (záponu). V Trenčíně a v Nitře obestiraji se dvěma zástěrkami, zpředu a ze zadu kasanicí (odolok). Barva zástěr je převážně modrá, jen někde bílá. Kde nejsou ve zvyku zástěry vyšívané, tam je kupují aspoň květnaté, tištěné, tlačenice (farbenice). V dříku stahují se pásem, pleteným z harasu, vlny nebo pamuku. v Nitře i tkaným listerovým ale pak hezounce vyšívaným. Ve sváteční nebo svatební čas ženské zahalují si hlavu pólkou (uteráč, šatka, ručník), vdané na čepec. Pólka je asi 3 m dlouhý pruh bílého platna (nebo mušelinu, šifónu, batistu, tylanglé) který v týle uváže se tak, že oba konce spadají po zádech až níže pasu. Konce ozdobeny jsou vyšíváním a skvostnými krajkami. Do roboty uvazují si na hlavu šátky, ručníky, čtvercové formy. Mimo to přehazují na sebe přes hlavu též veliké ručníky, zvláště do města nebo do kostela. Obyčejně jsou barvy bílé a v hořejším cípu bohatě vyšívané, v novější době rozšířily se ručníky pestré i vlněné. Kolem hrdla ovinují si Šátky na hrdlo (hustky) nebo kosičky (diagonálně prostřižené polovice malých šátků). Ode dávných dob lokty pokrývá odevačka (odedza, okrúcačka, plahótka, loktuša). Nosí se přehozena od chrbta (hřbetu) na loktech a konce přidržují se v předu rukama. Dnes již málokde je ji potřebováno, užívá se ji jen za obřadné roucho v kostele, při sobáši (sňatku), křtu a o úvodě. Proti dešti ženské opatřují se bílým obrusem (plachta, presteradlo), který složený a na rameně převěšený berou s sebou do kostela neb do města a do něhož v čas potřeby celé se zabalují. — Měšťanský a řemeslnický kroj do nedávna ve všem shodoval se s krojem lidu. Pavel Sochán.

R. 1844 sněm uherský dal Uhrám, úředně až dotud Hungaria zvaným, jméno Magyarország (Maďarská země). Už v tomto názvu vyznačeno je politické a národní snažení maďarské: pomaďarštiti celé Uhry. Bezohledná maďarisace provádí se zvláště od vyrovnání (1867). Národnostní zákon z r. 1868, dílo Deákovo, prohlašuje sedm uherských národův za jeden politický národ; maďarština jest úřední řeci státní a samojediná řečí uherského sněmu.

Na slovenské půdě je 33 gymnasií, 6 reálek, 16 učitelských ústavů, 4 právnické akademie, 1 hornická a lesnická akademie, 2 theologické evangelické akademie, 5 katol. a 1 řecko-katol. seminář, několik klášterních ústavů a přes 140 škol odborných, vesměs to školy maďarské, na nichž studujícím slovenským mluviti slovensky přísně je zakázáno. Je-li který studující usvědčen z panslavismu, je podle zákona vyloučen ze školy; professoři a ředitelé neštítí se prohlédati kufry studujících, a najdou-li slovenskou knihu, vylučují žáka pro — panslavismus.

Stejně jako školy maďarisují i církve. Na území slovenském je šest katolických biskupův. To bývají Maďaři neb odrodilci. Semináře jsou ryze maďarské. Bývaly při nich slovenské knihovny, ale ty jsou nyní odstraněny. Slovenský kněz za celá studia slovensky se neučil a začasté neovládá řeči lidu ani tak jako čeledín. Také kláštery jsou maďarské a klášterní školy vynikají šovinismem.

Ale i autonomní církev evangelická augšpurského vyznání dala se do služeb maďarisace. Všech evangelíkův aug. vyzn. v Uhrách (bez sedmihradskách Sašův) jest asi 1,085.000. Z těch je asi 600.000 Slovákův, 235.000 Němcův a 250.000 Maďarův, a přece takto složená církev je služkou maďarisace.

Celé Uhry se Sedmihrady dělí se na 63 stolice (župy). Stolici spravuje stoličný výbor, jenž je zvolen od lidu a má i několik úředníkův od vlády vyjmenovaných; lidového živlu je nepoměrně více. Na čele je župan, vládou navržený a králem potvrzený; úřad jeho je podoben úřadu našich místodržitelův. Při stoličném výboru je stoličný úřad, z výboru vybraný, jenž úřaduje ve stoličném městě jsa veden podžupanem. Stolice se dělí na okresy a tyto spravuje úřad slúžnovský. Slúžný je funkcionář lidový, jakoby okresní starosta, a jsou mu přiděleny práce, jako u nás hejtmanům a okresním starostům dohromady. Slúžnovskému úřadu jsou podřízeny obce. Obce si volí rychtáře z terna, jež sestavil slúžný; můžeme vlastně říci, že sám služný jmenuje rychtáře. Veliká obec anebo několik malých dohromady mají tajemníka, jemuž se říká notár. Toho platí obce, i volí si jej, ale volí tak, jak káže slúžný. Notáři jsou »apoštoly« maďarisace. Celou obec drží notár v kleštích, a starosta, jenž podpisuje nesrozumitelné maďarské listiny, je ubohý služebníček notárův. Notár bývá často též poštovním a matrikářem (t. j. státní funkcionář zapisující každé narození i úmrtí a oddávající snoubence). On ví, kdo který časopis čte, kdo kterou knihu koupil, kdo objednává od slovanských firem; jeho bojí se národní kněz, učitel, hostinský i řezník a krejčí, neboť každému z nich může škoditi, jedněm na karriéře, druhým na živnosti. Volby obecní, stoličné i sněmovní jsou v rukou notárův a celého apparátu stoličného, v jehož službách je též četnictvo.

I soudy slouží maďarisaci; obsílka je maďarská, protokol a rozsudek maďarský. Advokátům soudcové nedovolují, aby obhajovali slovensky. Veškeří úředníci, učitelé, kněží urychlují svůj postup, jestliže maďarisují. Pozemkové knihy jsou maďarské, darmo by do nich slovenský sedlák hleděl.

Na železnicích, poštách a telegrafech je všecko maďarské, tak nápisy, jízdní řády a všecky tiskopisy. Slovenského slova neuvidíš. Na žádném úřadě slovenském nepožaduje se znalost slovenštiny, ba mnohý úředník zapře, že umí slovensky, aby neupadl v podezření, že je tajný pansláv, roz. slovenský národovec.

Slovenské telegrammy docházejí zkomoleny, proto Slováci telegrafují obyčejně maďarsky nebo německy. Summa peněz musí se na poštovní poukázce napsati maďarsky. Adressa na dopisech může býti ovšem slovenská, ale i nejnárodnější Slováci psávají z pravidla poslední poštu maďarsky.

I v průmysle a obchodě se maďarisuje. Živnostenský list je maďarský, firmy se zapisuji maďarsky nebo maďarsko slovensky. Řemeslník si vyvěsí na domek tabulku maďarskou, ne proto, že by to zákon ukládal, ale bojí se, že, kdyby měl tabulku slovenskou, nedá mu výdělku notár, myslivec, Žid a žádný úředník. Notárům na tom zaleží, aby v »jejich« obcích byly nápisy vesměs maďarské; projdete mnohé dědiny ryze slovenské a kde jaký nápis, všecko maďarské. Hostinský musí podle ministerského nařízení psáti obchodní knihy maďarsky, aby prý finanční úředníci mohli kontrolovati. Pokračovací (učňovské) školy jsou maďarské.

Na Slovensku je množství zemanů, i mezi žebráky je najdeme. Když r, 1848 byla zrušena robota, zemané, práci nezvyklí, dali se do služeb maďarisace. Přijali totiž úřady a sinekury, kde nadále dělali pány, utiskovali lid, pohodlně pracovali i lenošili a vedlejšími příjmy rozmnožovali své služné.

Židé slouží maďarisaci důvtipem svým i kapitálem. Žurnalistika je bezmála všecka v rukou židův. Ale za svou pomoc jsou Židé takřka pány Uher.

Jako kdysi u nás němčina, tak nyní maďarština v Uhrách nosí na sobě signum panskosti, kouzlem panskosti odcizují se slečny, paní, zemané, měšťané … A tak můžeme říci, že »lepší společnost« jest z nejvydatnějších maďarisátorův.

Dále slouží maďarisaci zvláštní spolky. Felsö Magyarországi kultur egyesület (Hornouherský kulturní spolek), u Slováků podle začátečných písmen Femka zvaný, působí na Slovensku asi tak jako u nás Schulverein. Má po městech odbory a jejich pomoci zakládá maďarské školky mateřské, maďarské knihovny, maďarské spolky zpěvácké, rozšiřuje maďarské časopisy, odměňuje učitele stipendiemi za vynikající horlivost v učení maďarštině a organisoval též odvážení slovenských dětí (ponejprv r. 1874 a od té doby ještě pětkrát) do území maďarského, aby se tam odrodily zcela.

R. 1898 vznikl v Budapešti Országos nemzeti szövetség (Krajinské národní sdružení), jehož úkol je pěstovati vlasteneckého (roz. maďarského) ducha po »krajích cizími(!) národnostmi obydlených«. Cizí národnost, tak říkají národům nemaďarským i ministři ve svých nařízeních. Národ jsou toliko Maďaři, ostatní národové uherští jsou jen národnostmi. Šovéni vidí v obyvatelstvu uherském už jen Maďary říkajíce Slovákům slovenští Maďaři, Rumunům rumunští Maďaři atd, Kdo se v Magyarországu narodil, je Maďar, a není-li, jest vlastizrádcem. Kdo maďarský chléb jí (a maďarský chléb jí každý obyvatel Magyarországu), musí maďarsky mysliti, maďarsky cítiti, maďarsky mluviti. Takovéto i myšlenky čteme každodenně v maďarských žurnálech a sofistiku maďarské státní idey zpracoval zvláště Vojtěch Grünwald, rodilý Slovák ze Sv. Antonína v hontské stolici.

Dále se do lidu slovenského vnáší maďarský duch časopisy slovensky psanými.

V Budapešti vychází obrázkový týdeník zábavný a poučný, zvaný »Vlasť a Svet«; je psán řečí slovenskou, ale v duchu maďarském. Obecní notáři se starají o jeho rozšířeni a je to též nejrozšířenější list »slovenský«.

V časopise tom se místo Slovensko říká Horňáky, místo Slovák Horňák, místo Jan Jánoš; **(s. 417)* podávají se podobizny ministrův a maď. spisovatelův. ale za celá léta není tam jméno národního spisovatele slovenského.Stejně jsou psány Slovenské Noviny, politický deník v Budapešti.

R. 1880 založen byl spolek k maďarštění jmen. Tisíce Slovákův, Rumunův a j. odvrhli jméno svého otce a dali si jméno maďarské.

R. 1898 vyšel zákon, podle něhož mají se obcím nemaďarským dát i jména maďarská.

§ 1. zní: Obec může míti jen jedno úřední (roz. maďarské) jméno. Podle § 2. dává takové jméno ministr vnitra.

Konečně maďarisuje Slováky i vojsko, peněžní ústavy, maďarské slavnosti ve slovenských městech, maďarské pomníky a j. Kar. Kalai.

Školy obecné. Slováci říkají škole obecné lidová (ľudová) nebo též pospolitá (= obyčejná). Dělí se pak obecné školy na církevní (konfessijní), státní a obecní (obcí vydržované). Církevní se dělí opět na evangelické a katolické. Máme pak řadu: 1. školy evangelické, 2. katolické, 3. státní, 4. obecní, 5. obecní n. evang, státem podporované.

R. 1899 bylo v 16 slovenských stolicích škol: evangelických augš. vyzn. 596, evang. helv. vyzn. 351, řím.-katolických 2014, řecko-katolických 410, židovských 117, státních 342, obecních 190. soukromých 45, spolkových 24.

Podle vyučovací řeči bylo: sloven. 519, rusínských 35, maďarských 2076, německých 6, slovensko-maďarských 1189, rusínsko-maďarských 192, německo-maďarských 117.

Učitelův bylo 4933, z nichž 946 (16,3%) nemělo učitelského vysvědčení, ponejvíce to řemeslníci neb chalupníci. Pisatel této stati zná v drátenickém kraji učitele, jenž putuje před lety po Uhrách zašel si pro almužnu na faru v Turzovce. Farář vyzkoušel si ho ze čtení, psaní a rátání, a když si potom vandrovní, rodem z Moravy, přinesl domovský list a doklad, že je katolík, farář ustanovil jej učitelem se služným 120 zl. ročně. Působí — hledíc na tamní poměry — dosti dobře.

R. 1902 vyšlo ministerské nařízení, podle něhož i na školách konfessijních musí býti týdně nejméně 18 hodin maďarských. Jsou tedy 3/4 nebo 2/3 vyučovacích hodin maďarské a je tedy vlastně nesprávné říci, že je na Slovensku 519 škol slovenských a 1189 slovensko-maďarských; jsou to školy maďarsko-slovenské. Jenom ty školy jsou ryze slovenské, kde vyučuje učitel nezkoušený, maďarského slova neznalý. Ale i takovíto jsou donucováni učiti maďarsky a i onen učitel v drátenickém kraji bývalý vandrovní, od r. 1902 vyučuje maďarštině.

R. 1904 vláda chystá nový školský zákon, podle něhož stoličný správní výbor bude míti právo disciplinárně zakročiti, suspendovati a trestnímu soudu udati učitele, který by neprokázal zákonem předepsaného prospěchu z maďarštiny.

Nejvíce národního ducha slovenského jest ještě ve školách evangelických. Slovenským evangelíkům jest čR bible Kralická knihou posvátnou, tradice jejich jsou srostlé se jménem Husovým a Českých bratří, a to je zajisté pevný základ národnosti. Jsou maďaroni, kteří nepromluví slovenského slova, ale modlí se České modlitby a zpívají z českého zpěvníku Třanovského.

Povinná docházka školní trvá šest let, od 6. do 12. Prázdniny na dědinách čtyřměsíční (ve skutečnosti pěti- až šestiměsíční), ve městech a městečkách dvojměsíční.

Výsledky vyučování slabé, zaviněné nejvíc maďarisací. Doslovné papouškování z paměti je pořád dominující. Názor neopanoval dosud svého práva. R. 1900 umělo v Uhrách čísti a psáti toliko 49,4%, ve skutečnosti je poměr ještě smutnější. Slováci při všem útisku stojí nad tímto průměrem.

Učitelé vzdělávají se tak jak u nás na nižší střední škole a čtyřročníkovém učitelském ústavě. Na těchto školách se slovenštině nevyučuje a tak jsou na Slovensku učitelé, kteří neznají ani slovenského pravopisu. Kdo zná, naučil se soukromě. Vůbec je na Slovensku pramálo lidí, kteří správně píší slovensky. R. 1895 odbíralo ze 2800 slovenských učitelův jediný vychovatelský Časopis »Dom a Školu« toliko 128. Smutné to svědectví! Učitelských spolků konfessijní učitelé nemají scházejíce se toliko jednou do roka k poradám malého významu. V národní život učitelé zasahují velmi slabě; jsou plni opatrnosti, plni bázně, nikoli bez příčiny. Přece však má Slovensko i mezi učitelstvem několik výborných pracovníků národních a literárních.

V 16 slov. stolicích bylo r. 1899 4933 učitelův, 874 učitelek a 570.026 školní mládeže.

Podle zákona z r. 1891 čl. XV. má býti v každé obci, v městě i dědině, opatrovna. Ale r. 1899 bylo jich v 16 slov. stol. toliko 274. Vyučovací řeč je maďarská a návštěva je povinna od tří do šesti let. Pěstounkami bývají nejčastěji rodilé Maďarky. Často již z první návštěvy vracejí se děti domů s pozdravením: Dičirtešik a Jezuš Kristuš. Vůbec po slovenských dědinách často mládež školní pozdravuje jazykem maďarským. Opatrovny (lid jim podle maďarského říká óvody) jsou na Slovensku na to, aby se děti pomaďařily dříve, než si oblomí jazyk mateřský.

Měšťanské školy, jichž jest na Slovensku asi 20, jsou státní a tudíž maďarské. Maji šest tříd a přijímají žáky od 10 let.

Středních škol Slováci nemají. Mimořádně vyučuje se různým jazykům evropským, ale slovenštině toliko v Báň. Bystřici, a to pro nadaci založenou národem slovenským. Vzdělání podávají proto chatrné. Roku 1874 maďarská vláda zrušila vyšší evangelické gymnasium ve Velké Revúci a r. 1375 nižší evangelické v Turč. Sv. Martině a katolické v Klášteře pod Zniovem. Kar. Kálal.

Počet shlédnutí: 75