Spolehlivost informací

V současnosti panuje obecně názor, že mezi vědou a náboženstvím (zejména křesťanskou vírou) existuje svár a nepřátelství. Tento názor pramení z Anglie koncem devatenáctého století, kdy se zde vytvořila skupina okolo Thomase H. Huxleyho, jejíž snahou bylo odstranit kulturní převahu křesťanství, konkrétně intelektuálního vlivu anglikánské církve. Byla to snaha o sekularizovanou společnost a nahrazení křesťanského světového názoru vědeckým naturalismem. Více než tři sta let lze však označit vztah mezi vědou a náboženstvím za spojenectví. Tehdejší vědci vedl ke zkoumání přírody náboženský popud oslavit boha. Farář-přírodovědec byl poměrně běžnou postavou.

- Animistická či panteistická: materiální svět považují za sídla božstev (duchové a bohové sídlí v přírodě), - Totemismus: představa, že tvorové světa a přírody jsou s lidskými bytostmi spojeny poutem duchovní příbuznosti, - Hinduismus: svět je Mája – iluze, - Čína: určitý vnitřní řád v přírodě je vnitřní nutností, do jejíž podstaty nemůže lidská mysl proniknout.

2.1 Původní (osvícenecké) dělení dějin na tři etapy: 1. starověk: navzdory určitým omezením považován za skvělý, 2. středověk: doba temna – intelektuálně i kulturně bezútěšné období plné pověr, 3. novověk: doba vzestupu rozumu a osvěty.

Starověké a některé raně středověké kultury (Čína, Indie, Arabové) měly vyšší stupeň učenosti a praktických znalostí, než středověká Evropa. Moderní věda jako systematická disciplína však vznikala spolu s dalšími faktory (výroba, obchod, technický pokrok, vznik naučných a vědeckých institucí ) v pokřesťanštěné Evropě.

- Starověk slučoval materiální svět se zlem a zmatkem, - manuální práci přenechávali otrokům, zatímco filosofové se měli v pohodlí zabývat „vyššími věcmi“, - jeden z důvodů, proč Řekové nevytvořili empirickou vědu, založenou na experimentování a pozorování. 3.1 Aristotelská logika pochopitelnosti světa: - chápala přírodní předměty podle lidských výrobků, - aristotelská forma nechápe předmět podle jeho materiálního základu, ale podle jeho účelu (nebylo důležité z čeho byl vyroben, ale zda udržel kapalinu), - to samé u přírody: jakmile vědec pochopí účel daného předmětu, ví vše, co je doopravdy nutné.

Středověcí učenci byli otevřeni filosofickým myšlenkám odjinud, jako například Aristotelská filosofie a Novoplatonismus a z nich formulovali své odvozené postoje.

4.1 Rehabilitace středověku

Robert Duhem (1861-1916) - francouzský fyzik a filosof, zkoumal dějiny statiky.Objevil díla několika středověkých vědců, kteří předjímali Leonarda a Galilea, - nabyl přesvědčení, že kořeny moderní vědy sahají do ranného středověku a že ten nebyl obdobím stagnace, ale stál u rozkvětu vědy.

4.2 Křesťanské učení - Bible učí, že materiální svět je skutečny, - Svět má jako boží dílo velkou hodnotu a je to dobré užívat hmotných věcí jak k Boží slávě, tak pro dobro lidí, - Existuje jediný transcendentní stvořitel, jímž stvořený svět má logický a jednotný ráz, - Toto vidění světa posloužilo jako zdroj předpokladů pro vědeckou činnost, - Zároveň poskytovalo motivy pro vědeckou práci a usměrňovalo vědeckou metodologii, - Věda byla ospravedlněna jako prostředek k ulehčení námahy a zmírnění utrpění. - Filosofie přírody – vidí začátek u Písma a stvoření – Božího slova božího světa, - snaha pojmově pochopit stvořený svět a povahu jeho vztahu k abstraktnímu pojmu - filosofický materialismus: křesťanské vlivy neztratily svojí životnost - koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století přichází křesťanská víra o svůj vliv a stahuje se do individuálního přesvědčení

Tomáš Akvinský (1225 – 1274) - Scholastika: převzal aristotelovskou filosofii pro křesťanskou víru - Formy jsou stvořitelovými záměry, které bůh vložil do přírody při stvoření - Věda nadále místo pokusů zdůrazňovala jejich rozumové tušení a na experimenty se muselo počkat až s odklonem od aristotelovské filosofie.

Voluntaristická teologie - odklon od Aristotela. Stavba světa – jeho samostatná existence není logicky nutná, nýbrž je závislá na svobodě a transcendentní boží vůli. Hmotu neřídí vnitřní logické formy, ale boží nařízení. Inspirovala reformátory a přispěla ke zrodu a ospravedlňování experimentální metodologie. Ovlivněn jím byl i Isaac Newton.

Mertonova teze: protestantské zásady podpořily odhodlání studovat Boží „knihu přírody“ jako doplněk ke studiu knihy Božího slova. Ukládaly náboženskou povinnost dbát na to, aby toto studium sloužilo dvojímu cíli – oslavě Boha a užitku pro druhé.

4.3 Renesance: Oživení myšlenek novoplatonismu, hermetismu, alchymie a přírodní magie

4.4 Konflikty náboženství a vědy

Giordano Bruno (1548 – 1600) - renesanční filosof působil spíše jako mág, který hlásal pohanské evangelium vycházející z myšlenek hermetických textů, - spíše než Koperníka byl zastáncem pohanských náboženství (například tvrdil, že egyptský panteismus je nadřazen křesťanství, - církev jej nechala upálit údajně nikoliv proto, že šířil lepší vědeckou teorii, ale pro tvrzení, že nabízí lepší náboženství.

Galileo Galliei (1564 – 1642) - v jeho procesu nešlo údajně jen střet vědy s náboženstvím, - údajně velká část církevních vzdělanců byla na jeho straně a naopak velký odpor byl ze světských myšlenek - Galileo nezpochybňoval náboženské učení jako takové, ale měl námitky k tehdy obecně uznávané aristotelovské filozofii, která byla nutná pro formulaci tehdejších náboženských a morálních zákonů, - Pohyby předmětů podle Aristotela byly vyvolány přirozenými sklony, které jsou spíše bližší morálnímu úsilí než mechanickým silám akce a reakce. Jednou z těchto tendencí bylo tíhnutí k přirozenému místu ve vesmíru, - Obava oponentů pramenila z přerušení pouta, což by vedlo k samotnému zničení tehdejší morálky.

5.1 Pozitivistický přístup Dle něho vědecký pokrok spočívá v osvobozování vědy od vědy od omezujících pout náboženství a metafyziky. V posledním desetiletí se tento přístup zdá překonán pro svojí logickou nedůslednost a nepřesnost a objevuje se přístup nový, jenž ochotněji přiznává vliv křesťanství na vědu. - Jeho počátek lze nalézt u osvíceneckých filosofů osmnáctého století, jejichž cílem bylo vytvořit rámec celkového pohledu na život, který by nahradil křesťanský pohled, - Jako nástroj zkonkrétnění lidské zkušenosti sepisovali dějiny západní kultury – sama historie prokáže nadřazenost osvícenecké kultury, která jako jediná nabízí cestu k pokroku, - Zobrazovali středověku jako zpátečnického a pověrčivého období, - Opěvovali antické Řecko a Řím jako zlatý věk rozumu - Neradi připouštěli skutečnost, že věda občas prochází chybami a omyly a může se dostat i do slepé uličky.

5.2 Představitelé: - Ch.L.Montesquieu (1689-1755): francouzský filosof a spisovatel a kritik absolutismu - Voltaire (1694 -1778): francouzský osvícenecký básník, filosof a spisovatel - David Hume (1711 - 1776): anglický filosof - Edward Gibbon (1737 - 1794): anglický historik - Marquis de Condorcet (1743 - 1794): francouzský filosof, matematik, politolog - Auguste Comte (1798 - 1814): Francie, jeden ze zakladatelů sociologie 5.3 Idealistický přístup - Jeho kořeny sahají od devatenáctého století do současnosti, - Odmítá definici vědy jako pouhého hromadění pozitivního poznání, - Vědeckou změnu vidí jako výsledek změny pojmové v nových myšlenkách,pojmech a pohledech na svět, - Věda nespočívá jen v pozitivních objevech, ale tvoří jí myšlenky a představy, - Existuje jednota tématických oblastí, na které se vztahuje běžná logika (sylogismus), - Zjevná snaha o rehabilitaci středověku v oblasti vědy.

Odmítnutí klasického ideálu jednoty poznání - existují dvě roviny skutečností: materiální a duševní - odlišný metodologický přístup pro vědy humanitní a přírodní

5.4 Obrat v chápání Aristotela

Aristotelova slepá ulička ve fyzice: - Aristoteles byl v jiných oblastech skvělý pozorovatel (biologie, politika), ve fyzice však selhal, - pro Aristotela byly jakékoliv změny, od pádu kamene, přes vytvoření sochy až po růst embrya výsledkem jediného procesu, - směšoval zárodečný vývoj s pohybem hmotných předmětů, - idealisté se snažili empaticky vstupovat do starověkého řeckého myšlení.

5.5 Ideové zdroje, které Idealisty ovlivnily: Mikoláš Koperník (1473 – 1543): polský astronom, tvůrce heliocentrické teorie Galileo Galilei (1564 – 1642): toskánský astronom, filosof a fyzik René Descartes (1596 – 1650): francouzský filosof, matematik a fyzik Francis Bacon (1561 – 1626): anglický zakladatel empirismu Isaac Newton (1643-1727): britský fyzik, matematik, astronom G.W. Lebniz (1646 – 1716): německý vědec, filosof a matematik

5.6 Někteří představitelé idealismu: Thomas Kun (1922 -1996): americký filosof a teoretik vědy Ernst Mach (1838- 1916): rakouský teoretický fyzik E.A.Burtt (1892 – 1989): americký filosof

6.1 Historický relativismus: - Přesvědčení, že žádná pravda, která by přesahovala dějiny neexistuje a že veškeré poznání podléhá neustálému procesu historické změny, - tento sklon dnes projevuje mnoho badatelů ve filosofii, historii a sociologii, - kritika rozdílné idealistické metodologie mezi přírodními a humanitními vědami, která vede k rozdílnosti získaného poznání, - přírodní vědy získávají poznání objektivní a neměnné, zatímco u humanitních je poznání rozdílné, - názor, že přírodní i humanitní vědy bychom měli považovat pouze za omezené hledisko dané kultury.

6.2 Redukcionismus - Zpochybňuje vliv mystických zdrojů (metafyzika a hermetismus) na moderní vědu - tvrdí, že Koperník, Bacon či Galileo pouze přetvářeli hermetické sny, - Redukuje inspirace prvních vědců ze starověkých představ na pouhý přímý důsledek těchto představ, - Součástí redukcionismu jsou tyto myšlenkové směry: o subjektivní realismus, rozšířený mezi historiky a filozofy o pragmatický realismus oblíbený u praktikujících vědců

Transcendence označuje skutečnost přesahování, překračování, často ve smyslu jakéhosi nadhledu či větší obecnosti. V teologii a ve filosofii může transcendence znamenat všechno to, co přesahuje smyslovou skutečnost. Tak je v křesťanství Bůh transcendentní, protože není součástí světa, ale jeho původcem, který každou skutečnost přesahuje.

Metafyzika je filozofická disciplína, která se zabývá původem, podstatou a účelem jsoucna, a také nejvyšším Jsoucnem - Bohem (přirozená teologie). Metafyzika se klade do protikladu přírodním vědám. Nezabývá se přírodními zákony, ale otázkami, které jdou za metodiku a možnosti přírodních věd

Hermetismus je starověká, až do současné doby živá a ne zcela jednotná duchovně-nauková tradice. Jde o druh esoterismu a současně o filozofický směr. Hermetismus odvozuje svůj původ ze starověkého Egypta.

Esoterismus je označení pro souhrn vědomostí určených výhradně pro úzký okruh zasvěcených, intelektuálně vyspělých nebo privilegovaných lidí. Pod pojem Esoterismus může být zahrnuta široká množina nauk nebo „tajných věd“ náboženského i nenáboženského charakteru. Tajnými vědomostmi mohou být např. magie, alchymie, astrologie atd. Esoterismus v náboženském smyslu může být také zdánlivé nebo i skutečné a před většinou věřících skryté jádro některých náboženství, které je často chápáno jako prazáklad, či esence všech současných náboženství.

Kauzalita (z lat. causa, příčina) znamená příčinnost, kauzální vztah mezi příčinou a jejím následkem. V silnějším smyslu přesvědčení, že nic se neděje bez dostatečné příčiny (determinismus).

Novoplatonismus je poslední ucelený systém antické filosofie, který vznikl koncem 2. století a trval do 6. století. Nejedná se jen o obnovení Platónovy filosofie, ale o systém, který vedle platónské filosofie s velkou spekulativní silou shrnuje také ostatní hlavní směry antické filosofie (s výjimkou epikureismu), jakož i náboženské a mystické myšlenky, a to i orientální.

Panteismus je filosofický či světový názor, založený na přesvědčení, že všechno, co jest, tvoří jeden celek, který je božské povahy. Podle toho, jak se tato povaha chápe, může být panteismus blízký spíše náboženství, anebo naopak ateismu.

V současné době je náboženství ve vědě stále více odkazováno do oblasti soukromého přesvědčení, i když nikoliv na principu vzájemné nevraživosti. Křesťansky zaměření vědci jsou postaveny před výzvu, jak se postavit ke dvěma postojům, subjektivnímu a pragmatickému realismu.

Pseudovědou se označují takové druhy znalostí či postupů, které jejich vykonavatelé považují či prohlašují za vědecké a používají k jejich prezentaci vědecký nebo vědecky vypadající jazyk. Přitom se ale nedodržují základní pravidla vědy (například nemají povahu ověřitelné vědecké metody, teze či teorie nenacházejí potvrzení ve vědeckých výzkumech nebo jsou dokonce v rozporu s pozorováními apod.) Předpona pseudo je odvozena z řeckého slova pseudos znamenajícího lež nebo klam. Některé z oborů nebo postupů, které jsou jedněmi označovány za pseudovědecké, mohou být současně jinými označovány například jako alternativní věda, neoficiální věda apod. To však neznamená, že by všechny alternativní nebo obecně nepřijímané vědecké přístupy byly označovány za pseudovědu. Pseudovědy mohou mít závažné společenské dopady, zejména pokud se jim dostane státní podpory.

Za první použití pojmu je považován text z roku 1843. Francouzský fyziolog François Magendie v něm za pseudo-vědu své doby označil frenologii. Její zastánci odvozovali od tvaru lebky a jejích detailů duševní vlastnosti člověka, intelekt, povahu a charakter (viz dále). V polovině 20. století navrhl Karl Popper kritéria, jak identifikovat vědeckou metodu od metody nevědecké. Pokud tvrdíme například: „Bůh stvořil svět“, může to být pravdivé i nepravdivé tvrzení, protože žádný test nemůže prokázat jeho pravdivost ani jeho nepravdivost. Proto je takové tvrzení nevědecké. Popper rozděluje nevědecké obory na filosofické, matematické, mytologické a náboženské a uvádí, že ve všech těchto oborech je možné vyjadřování metafyzické i pseudovědecké, protože neexistují žádné přesné znaky pro jejich rozlišení. Uvádí astrologii a psychoanalýzu jako příklady pseudovědy a Einsteinovu speciální teorii relativity jako příklad vědy.

Hlavními příčinami vzniku pseudověd tedy jsou:

1. zbytky již překonaných koncepcí, které původně měly vědecký charakter nebo se mu alespoň přibližovaly.

2. výrazy politické vůle přizpůsobit vědu určitému ideologickému cíli.

3. důsledky mystického či okultního myšlení.

4. důsledky naivismu či nepochopení a zkreslení poznatků moderní vědy.

Je to však pouze dělení orientační, neboť v mnoha vědách se tyto příčiny v různých mírách mísí.

Možnost oddělení nauky „vědecké“ od „pseudovědecké“ na základě vědeckých principů je samo o sobě kontroverzní záležitostí. Tato problematika je neustále diskutována filozofií vědy. Je zde však několik důležitých rozdílů

1. Věda zná jen čtyři základní síly, Pseudovědy předpokládají, že existují dosud nepoznané síly nebí síly duchovní.

2. Vědecké hypotézy musí být testovatelné, pseudovědecké hypotézy, předpokládající existenci duchovní síly, jsou pouhými netestovatelnými pseudohypotézami.

3. Základní vědeckou metodou je experiment, kdežto pseudovědy se často opírají jen o jednotlivé případy i o pouhou intuici.

4. Vývody pseudovědeckých disciplín bývají v rozporu s logikou a nemají konsistentní koncepci. Místo srozumitelnosti obsahují mystické a magické prvky, místo přesné terminologie používají vágní, nepřesné termíny, místo objektivity je charakterizuje subjektivita a spekulace. Jejich výsledky obvykle nejsou reprodukované a často ani reprodukovatelné.

5. Pseudovědecké disciplíny jsou dogmatické, statické a nevyvíjejí se nebo se záhy rozštěpí na množství často protichůdných variant na rozdíl od vědecké disciplíny, která tvoří konsistentní, všeobecně uznávaný systém.

6. Věda se opírá o empirii a objektivitu, pseudověda o autority.

7. Věda respektuje vědecké poznatky a teorie, pseudovědy jsou s nimi v rozporu.

8. Věda má účinné samočistící mechanismy, pseudovědy nikoli.

9. Pseudovědci jsou často laiky, nevzdělanými v příslušném oboru, dokumentaci zpravidla nevedou, při prosazování svých „pravd“ používají demagogii, reklamu, někdy podvody a lži.

10. Konečně: věda přináší nové a prakticky užitečné poznatky, pseudovědecké „výsledky“ se vždy ukáží jako mylné. Existuje tedy dostatek znaků, aby bylo možno pseudovědeckou disciplínu odlišit od skutečné vědy.

Mezi hlavní ukazatele nevědecké práce se řadí:

1. užívání vágních, přehnaných nebo netestovatelných tvrzení,

2. přehnané spoléhání na potvrzování a nikoliv na vyvracení,

3. uzavřenost před zkoumáním jinými experty,

4. nedostatečný vývoj, přesouvání sporů do osobní roviny

 Prosazování vědeckých tezí, které jsou spíš vágní než precizní a které nejsou doloženy konkrétními měřeními.

 Opomenutí nutnosti racionálně užívat principu úspornosti, tj. tam, kde je možné více funkčních vysvětlení, zanedbání hledání takového, které vyžaduje co možná nejméně dodatečných předpokladů

 Užívání obskurního jazyka nebo nesprávné užívání zjevně odborného slangu ve snaze vyzdobit tvrzení vnějškovým dojmem vědeckosti.

 Nespecifikování okrajových podmínek: Většina uznávaných vědeckých teorií předkládá okrajové podmínky (meze), ve kterých se předpovídaný fenomén uplatňuje a ve kterých se neuplatňuje.

 Prosazování vědeckých tezí, které nelze falsifikovat v případě jejich nesprávnosti, nepřesnosti nebo bezvýznamnosti

 Trvání na tvrzeních, že teorie něco předpovídá, aniž by bylo předvedeno, že to skutečně předpovídá

 Uplatňování teze, že co nebylo prokázáno jako nepravdivé, musí být pravdivé a obráceně

 Přehnané spoléhání se na vyprávění. Takové důkazy mohou být užitečné při objevování (tj. při vytváření hypotéz), ale neměly by být užívány při zkoumání oprávněnosti (tj. při testování hypotézy).

 Výběrové vyhodnocování experimentálních výsledků: předkládání dat, u kterých se zdá, že potvrzují vlastní tvrzení, a potlačování nebo odmítání vzít v úvahu data, která tvrzením odporují.

 Vyhýbání se tomu, aby byly teorie před publikací výsledků posouzeny jinými odborníky

 Neposkytování adekvátních informací jiným výzkumníkům k reprodukování proklamovaných výsledků.

 Prohlašování znalostí za tajemství nebo vlastnictví, zejména při výzvách k poskytnutí dat nebo metodologie k prozkoumání.

 Neschopnost vyvíjet se a reagovat na dodatečné důkazy svých tvrzení

 Chybějící schopnost samoopravy: při vědeckovýzkumných programech nezřídka vznikají chyby, ale v průběhu času je sklon tyto chyby eliminovat. Přesouvání sporů do osobní roviny

 Uzavřené společenské skupiny a granfalloony. Autoritativní osobnost, potlačování nesouhlasu a skupinové myšlení usnadňují přijímání víry v myšlenky, které nemají racionální základ. Při pokusech zpochybnit jejich světonázor má skupina tendenci označit kritiky za nepřátele.

 Prosazování tezí o konspiraci části vědecké komunity, která se snaží potlačit výsledky.

 Napadání motivů nebo charakteru kohokoliv, kdo zpochybňuje tvrzení.

Ani ti nejslavnější vědci se ve svém životě nevyhnuli pseudovědě. Bylo to především z toho důvodu, že se až po jejich smrti ukázalo, že jejich tvrzení nejsou zcela pravdivá. To ovšem k vědecké práci patří, neboť mylná teorie může posloužit k utvoření správné.

Země je středem vesmíru a všechny okolní objekty krouží kolem ní. Taková byla představa geocentrismu, ze které se později vyvinul heliocentrismus, kdy bylo středem vesmíru pro změnu Slunce. Jak se ale ukázalo, Slunce nejenže není uprostřed, ale jedná se o hvězdu, kterých jsou v celém vesmíru miliardy. Ještě v sedmnáctém století se dle informací z Bible podařilo vypočítat přibližné stáří Země. Ta měla být „vytvořena“ v roce 4004 před naším letopočtem. Odhady vědců se v minulosti pohybovaly v rámci milionů let. Podle posledních informací z radioaktivního datování je stáří Země přibližně 4,54 miliard let. Výsledky byly potvrzeny i ze zkoumání meteoritů a měsíčních vzorků.

Atom byl dlouhou dobu základní kámen veškeré hmoty, která tvoří nás samotné i objekty kolem. Nakonec ale není tím jediným a konečným blokem. Dle posledních teorií dokonce ani netvoří významnou část vesmíru, ale pouze 4 % celkové hmoty. Atom se ale skládá ještě z menších částic, ať už se jedná o protony, neutrony či elektrony, které jsou dle standardního modelu tvořeny elementárními částicemi v podobě kvarků a leptonů.

Flogistonová teorie pojmenovaná po J. J. Becherovi předpokládala další element vedle čtyř klasických,(oheň, voda, země a vzduch). Měl způsobovat hoření látek. Teorii vyvrátil Antoine Lavoisier, který položil základy chemie, zákonu o zachování hmoty a zformuloval funkci kyslíku při spalování.

Prvního označení pseudovědy se dočkala takzvaná frenologie, která pod záštitou rádoby odborných závěrů popisovala souvislost tvaru lebky s charakterovými rysy lidí. Podle této teorie bylo možné odhalit budoucí trestance pouze z tvaru jejich lebky. To se ale naštěstí podařilo vyvrátit a tato pseudověda byla nakonec zavrhnuta.

Známý Galileo Galilei se zasloužil o velké a důležité pokroky pro lidstvo. Mnoho velikánů včetně Newtona či Einsteina ho považovalo za prvního zakladatele skutečných vědeckých metod. Ve svém experimentu potvrdil, že gravitační zrychlení působí na všechny objekty stejně. Dlouhou dobu i sám Leonardo da Vinci totiž předpokládal, že těžší objekty padají k zemi rychleji než ty lehčí. Isaac Newton později Galileovu teorii rozvinul do všeobecných zákonů gravitace, Einstein pak znalosti posunul do vesmírných rozměrů.

Srdce je nejdůležitější části oběhového systému pro přenos živin v krvi. Za tento objev může William Harvey, který zkoumal a odhalil funkce tohoto systému. Za své názory byl zesměšňován, ale to už je úskalí průkopníků. Do té doby totiž panoval názor, že v srdci je ukryta duše a inteligence člověka, oběh krve místo toho zajišťují játra. Dnes už přitom srdce, tuto organickou pumpu, dokážeme v případě potřeby vyměnit.

1. PEARCYOVÁ, Nancy, THAXTON Charles B.: Duše vědy , 1.vyd. Praha 1997, vydavatel Návrat domů, 303s. ISBN 80-85495-73-2

2. http://cs.wikipedia.org

3. HEŘT. J., Stručný výkladový slovník českých skeptiků [online]. Sysifos – Český klub skeptiků, 06-09-2007, 14:06. [cit.21-04-2012]. Dostupné z WWW: <http://www.sysifos.cz/index.php?id=slovnik&act=zobrazit&idd=&pismeno=&vyraz=1189080392&heslo=Pseudov%ECda%20-%20Parav%ECda%20-%20Pav%ECda>

4. JAVŮREK, K., Známé vědecké omyly aneb jsme stále jen lidé [online]. Mladá fronta – VTM, 10-02-2007. [cit.21-04-2012]. Dostupné z WWW: <http://vtm.zive.cz/zname-vedecke-omyly-aneb-jsme-stale-jen-lide>

5. Pseudoscience [online]. Wikipedia – the free encyclopedia, 2002. [cit.21-04-2012]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Pseudoscience?oldid=247206668#Criticisms_of_the_concept_of_pseudoscience>



Počet shlédnutí: 47