Studium kultury a společnosti

Nejzajímavějším při studiu člověka bylo zpočátku zkoumání „primitivů“, což souviselo se zámořskými objevy a intenzivním zaváděním koloniální správy od 17. století. Sami koloniální úředníci v mnoha případech etnografické bádání podporovali. V souvislosti s pokračováním koloniální expanze v 18. století docházelo k dalšímu rozšiřování etnografických informací z mnoha končin. Jednalo se především o severoamerické indiány, o obyvatele nově objevených souostroví v Oceánii a pobřeží Austrálie. Tyto údaje pocházely stále ještě od těch, pro které cílevědomé studium kultury stálo až na druhém místě – od obchodníků, námořníků, misionářů.

Přesto měly tyto zprávy značnou odezvu, také z toho důvodu, že 18. století bylo věkem osvícenství velmi nakloněnému zabývat se kulturními záležitostmi. Zprávy z nově objevených zemí se stávaly základem historických a filosofických koncepcí, na které bylo toto století tak bohaté. Osvícenství je možné chápat jako kritiku stávajícího řádu a snahu o vytvoření nové a dokonalejší společnosti. Nejvýraznější projevy mělo osvícenství ve Francii v 18. století a projevovalo se důrazem na rozum spolu se smyslovou zkušeností – vše nadpřirozené a nadrozumové bylo odmítáno. V této době se chování člověka začalo studovat více systematicky, ale hlavní slovo při studiu člověka měly stále přírodní vědy.

Francouzský stoupenec osvícenství Georges Louis Buffon (*1707 – †1788) byl přírodovědcem, který vytvořil teorii o vzniku Země a vývoji organismů včetně člověka v závislosti na prostředí, ale ve svých pracích dává velký prostor integrálnímu studiu člověka, i když zdůrazňuje především jeho tělesnou stránku.

V této době se oživuje myšlenka geografického determinismu, známá již v antice, podle které je člověk, národy a jejich zvyky a obyčeje pod přímým vlivem okolních přírodních podmínek (Ch.-L. Montesquieu [monteskje], viz s. 161). Rozšířila se i myšlenka idealizovaného „ušlechtilého divocha“, žijícího pouze podle přirozených zákonů přírody (J. J. Rousseau [ruso], D. Diderot [dydro]), bylo rozpracováno schéma historických stupňů kulturního rozvoje, kterým odpovídaly různé existující národy (Voltaire [voltér]). Mnohé tyto společensko-historické koncepty sehrály důležitou úlohu v ideové přípravě Velké francouzské revoluce.

Antropologie jako studium člověka tedy byla ovlivněna názory, které se začaly objevovat v době osvícenství a romantismu (Johann Gottfried Herder, Wilhelm Dilthey).

V 18. století se v souvislostí s osvícenstvím objevuje snaha zkoumat lidskou společnost podobným způsobem, jako ostatní přírodní vědy. Proto se studium jazyka, materiální i duchovní kultury, které probíhalo v koloniích, metodologicky příliš nelišilo od popisu rostlin a živočichů, které se v cizích krajích vyskytovali. V této době můžeme hledat původ odlišného pojetí disciplíny, které se v určité míře udrželo až dodnes. Ve státech, které neměly kolonie, se studium kultury více zaměřovalo na folkloristiku a dokumentaci původní (místní) lidové tvorby.

Ani v 19. století zájem o exotické končiny a tamější „divochy“ neopadl. Studium obyvatelstva v mimoevropských společnostech mělo být jakýmsi okénkem, které by mohlo ukázat na vlastní (evropskou, předindustriální) minulost. Devatenácté století se v případě antropologie ukazuje z hlediska používané metodologie jako zlomové. Disciplína se právě v této době začíná jednak vymaňovat z biologie (ačkoli zpočátku z biologie přímo vychází) a také se začíná vyhraňovat vůči pouhému historickému popisu.

Ve 20. letech 20. století se začínají objevovat i snahy, aby studium kultury přestalo být „jen zajímavé“, ale začalo i „být užitečné“.

Zájem o aplikovanou antropologii (applied anthropology) se objevuje po první světové válce a vůbec se nejednalo o náhodný jev. Koloniální systém se začal lehce otřásat a k jeho posílení a upevnění bylo zapotřebí nových prostředků i idejí. Především v anglických koloniích se začal zavádět systém „nepřímé vlády“ (indirect rule), při kterém byli do nižší administrativy zapojeni místní rodoví představitelé. Při zavádění tohoto systému bylo zapotřebí výzkumů, na základě kterých by bylo možné poznat roli místních vůdců a dalších představitelů domorodé moci – co je základem jejich autority, jaká je jejich společenská funkce?

Koloniální představitelé se začali pečlivěji zabývat pracemi etnografů, aby se blíže a hlouběji seznámili s životem kolonizovaných národů, a tak zde mohli účinněji vládnout.

Důraz na studium aktuální kultury a aktuálního uspořádání společnosti je spojeno se jménem Bronisława Kaspera Malinowského.

Namísto vytváření odvážných, ale pochybných rekonstrukcí minulosti se antropologie v pojetí Malinowského obecně koncentruje na současnost a formuluje cíl pochopení mechanismu lidské kultury, vazeb mezi psychickými pochody a společenskými institucemi a také pochopení biologického základu obecně lidských zvyků a mysli. Metody, které celkově používal, spočívaly v celkové intenzivní sociologické terénní analýze a pečlivém osmyslení srovnávacích studií obecně lidských institucí v jejich společenském kontextu.¹⁾

• Řečeno slovy Erika Wolfa, profesora antropologie na Newyorské městské univerzitě, který je ve svých šedesáti letech jedním z nejvýznamnějších odborníků ve svém oboru, „antropologická církev má potíže. Ztratily se posvátné relikvie. Lidé nahlédli za oltář a nic tam nenašli“. Rituály, legendy a příbuzenské vazby už nevypadají tak pevné a výrazné, nebo pro lidský život tak rozhodující, jako dříve. Po tolika neúspěšných proroctvích, banálním výzkumu a nepatrném pokroku, jehož bylo dosaženo na cestě za odhalením „zákonů“ společenského chování, začíná dokola omílaná fráze, s níž obvykle končí konvenční empirické studie – „je zapotřebí dalšího výzkumu“ – znít skutečně prázdně.²⁾
• Antropologické povolání má velké perspektivy. Každý, kdo bude muset žít v kontaktu se společností, která se odlišuje od jeho vlastní společnosti – úředník, voják, misionář, diplomat atd. – musí mít antropologické vzdělání, když ne všeobecné, tak aspoň speciální. Je tedy potřebné uvědomit si, že některé podstatné funkce moderních společností, které vyplývají z rostoucí mobility světové populace, nejsou v současnosti naplňované, nebo jsou naplňované špatně – z toho vyplývají těžkosti, které jsou někdy velmi vyostřené a plodí nedorozumění a předsudky.³⁾

Tyto dva zdánlivě protichůdné názory na úlohu antropologie ve skutečnosti vystihují jak současné problémy, tak i obrovské možnosti tohoto vědního oboru zabývajícího se kulturou jako způsobem života. Je stále více patrné, že setrvávání na čistě teoretických pracích, které neaspirují na to, aby měly přesah do praktičnosti, vytváření nových a nových hypotéz a potírání hypotéz jiných, sotva kdy přinese něco pozitivního, a ani se nestane nijak přínosným. Rozvoji disciplíny ani nijak nepřispívá velmi módní bezbřehý kulturní relativismus snažící se dokazovat, že nelze hodnotit vyspělost jednotlivých kultur, a to ani v materiální kultuře.

Studium jakékoli kultury musí být smysluplné, abychom tuto kulturu pochopili. Jedině tak budeme schopni s příslušníky jiných společností dobře komunikovat. Současnost nám velice dobře ukazuje, jak je právě tohoto přístupu zapotřebí – například válečný konflikt v Iráku nebo v Afghánistánu je velice dobrým příkladem nepochopení fungování odlišné kultury.

Zavádění kulturních prvků obvyklých v západní společnosti (způsob delegace moci v rámci tzv. parlamentní demokracie) může být v jiných podmínkách zcela neefektivní, ačkoli právě západní společností bývá považován za velice pozitivní. Neznalost místních podmínek (příbuzenské systémy, odlišná delegace moci, odlišné priority) nutně musí způsobovat množství problémů.

Podobná situace může nastat i v případě poskytování rozvojové pomoci, která se velmi často realizuje podle jednotných šablon, které ovšem v odlišných kulturních podmínkách nemusí vůbec fungovat (a také velmi často vůbec nefungují).

Problémy s etnickými a sociálními menšinami, se kterými se potýká v současnosti velké množství států, se často také řeší bez jakékoli solidnější koncepce a velmi nahodile, navíc většinou bez znalosti specifik těchto skupin.

Ve všech těchto případech může antropologické zkoumání kultury pomoci řešit aktuální problémy a snažit se předcházet možným problémům v budoucnosti. Pokud budou mít antropologické výzkumy smysluplnou náplň, budou provedeny kvalitně a nezaujatě a jejich výsledky se budou ve velkém měřítku využívat, bude mít tato disciplína skutečně velké perspektivy.

Počet shlédnutí: 68