Nejprve je důležité pochopit, co to věda vlastně je, co si lze pod tímto pojmem představit. Pojetí vědy se napříč dějinami a různými myšlenkovými směry výrazně liší. Dle jednoho lze vědu definovat jako ucelený systém informací získaných vědeckou metodou. Je také možno říci, že se jedná o systematické a kontrolované rozšíření zdravého rozumu, kde je zdravý rozum řetězec pojmů a pojmových schémat vyhovujících praktickým účelům lidstva. Podle jiného, jednoduššího pojetí lze vědu definovat jako systematický způsob poznání skutečnosti, ať už se jedná o procesy či objekty živé i neživé přírody nebo lidské společnosti. Či jako systematické a racionální úsilí o poznání skutečnosti, založené na obecně přístupné zkušenosti.

Vědy se navzájem liší předmětem či metodou. Lze je dělit podle principů nebo podle stupně obecnosti na teoretickou, aplikovanou (např. technologie) a normativní (předepisují člověku, jak se má zachovat, př. etika). Existuje i řada dalších dělení, např. novokantovské.

Řecký filosof a Platónův žák Aristotelés ze Stageiry byl první, kdo se pokusil o rozdělení vědění (epistemai) a jako své hlavní kritérium bere cíl vědění. Trojí vědění dle Aristotela:

1. Teoretické – usiluje o pravdivé poznání pro ně samo. Příkladem může být teologie, fyzika, matematika.
2. Praktické – usiluje o poznání, které by vedlo k tomu, že člověk bude jednat dobře jak ve společnosti, tak sám, individuálně. Hodnota tohoto vědění spočívá v samotné praktické činnosti. Aristotelés do těchto věd zařazuje např. etiku, politiku, ekonomii.
3. Produktivní – jde o vědění, které směřuje ke vzniku krásných, ale i užitečných objektů, jako je např. umění a technika. Hodnotu lze spatřit ve výsledku té tvůrčí činnosti. Patří sem tedy řemesla a technologie a krásné umění, jako je sochařství, malířství, divadlo aj.

Dnes je věda chápána jako záznam o probíhajícím empirickém výzkumu. Aristotelés ji však chápe jinak, spíše jako organizované a souhrnné poznání určité činnosti, jako ideální výsledek výzkumu. Vědění se u Aristotela týká toho, co oblast smyslů přesahuje, nejen samotné smyslové oblasti.

Německý filosof Wilhelm Windelband (1848 – 1915) dělí vědy na nomotetické a idiografické. „Nomotetické vědy (nomos (ř) = zákon) se zabývají jevy, které jsou v přírodě opakovatelné a opakující se. Řídí se objektivními zákonitostmi a hledají je. Zkoumají, co stále je. Nomotetické vědy hledají v poznání skutečnosti to obecné ve formě přírodních zákonů. Vědy idiografické (idios = zvláštní) zkoumají jevy zvláštní, jedinečné a neopakovatelné, zvláštní dějinné skutečnosti. Zkoumají jevy, které v sobě mají kulturní hodnotu. Zabývají se tím, co bylo jednou. Idiografické vědy hledají v poznání skutečnosti jedinečné v dějinně určené podobě. Právě pocit hodnoty vychází obvykle z jedinečnosti a neopakovatelnosti objektu. Přesto i ideografická metoda má vyhovovat vědeckým nárokům. I při důkazech v idiografických vědách jsou nejvyššími premisami přírodní zákony.“ Další zástupce novokantovců, německý filosof Wilhelm Dilthey (1833 – 1911) staví proti metodě přírodních věd, která se rozvinula v 19. století, humanitní či společenské vědy (doslova duchovní vědy), mezi něž řadí historii, právo, literární vědu a snaží se vybudovat jejich vědeckou metodu. Přírodní vědy podle Diltheye zkoumají svět z hlediska příčinnosti, kdežto úkolem „duchovních věd“ je podle něho chápat a vysvětlovat vztahy mezi životem, vyjadřováním a porozuměním. Hlavní metodou humanitních věd je hermeneutika, tj. snaha o věrné porozumění a výklad.

Platón a Aristotelés ustanovili v tomto dělení dvě silné tradice. Platón zde rozlišuje 5 matematických „umění“ (aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii). Později k nim přidává dialektiku, která je matematickým vědám nadřazena, protože bere jejich předpoklady nikoliv jako principy, ale jako hypotézy, které slouží jako stupně k jednotnému principu. Dialektika tak ukazuje propojení přírodních věd a jejich vztah k jsoucnu. V opozici proti tomuto konceptu stojí Aristotelés, který možnost nejvyšší vědy, ze které jsou vydedukovány základy jednotlivých věd, popírá. Aristotelés tvrdí, že je nutné zkoumat vědy zvlášť a podrobně. Ve 13. století tomuto tvrzení oponuje Tomáš Akvinský, který se vrací k principu univerzální vědy, to je taková věda, která se zabývá univerzálními principy. Francis Bacon se o pár století později navrací k Aristotelově filosofii přírody. Ve století 18. se opět vrací platónská jednota. Emmanuel Kant také uvádí novou vědu metafyziku, která je podle něj jediná možná a čistá věda přírody a stává se tak základem i pro ostatní.

Francis Bacon si svou filosofii přírody představuje jako pyramidu, která je tvořena základními přírodními vědami.

Ve spodní části pyramidy leží historie přírody. Na ní je postavena fyzika, dělená na méně a více všeobecnou, na fyzice pak stojí metafyzika. Tři úrovně jsou podle Bacona pravdivé stupně znalosti. Pro pozdější učence, jako byl Barucha Spinoza či Gottfried Wilhelm Leibnitz je základem vědy jediná substance. V případě Spinozy se jedná o Boha nebo přírodu. Leibnitz má za základ tzv. monády, činné síly, ze kterých se všechno skládá.

V dnešní době je možné vědy rozlišit na základě odlišných metod na matematické, přírodní (empirické) a humanitní (společenské). „Každá věda si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří: definice předpokladů (axiom), vytváření hypotéz a teorií a konstatování, jaký stupeň jistoty je určité výpovědi přisuzován. (zákon, pravidlo). Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, indukce, dedukce, deskripce a komparace.“

V sociálněvědním výzkumu se uplatňují dvě základní formy výzkumu – kvalitativní a kvantitativní. Zásadní rozdíl vyplývá již ze zcela odlišných cílů obou metodologií. Cílem kvantitativní metodologie výzkumu je testování předem vytyčených hypotéz oproti kvalitativnímu výzkumu, kde je hlavním cílem porozumění a rozpoznání významu získané informace.¨ Dva hlavní přístupy:

• Kvalitativní metody
• Kvantitativní metody

Kvalitativní výzkum používá induktivní formy metod, hloubkové studium jednotlivých případů, rozhovory a pozorování. KVL je orientován explorativně a nejčastěji probíhá v přirozeném sociálním prostředí. Plán výzkumu má pružný charakter – tzn., že plán výzkumu se z daného základu rozvíjí a přizpůsobuje podle okolností a dosud získaných výsledků. V literatuře ani mezi jednotlivými metodology neexistuje obecně uznávaný způsob jak vymezit nebo praktikovat KVL. Negativní definici vytvořili Glaser a Corlinová, kteří za kvalitativní považují jakýkoli výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace. Definice metodologa Creswella charakterizuje KVL jako „proces hledání porozumění založený na různých metodologických tradicích zkoumání daného sociálního nebo lidského problému. Výzkumník vytváří komplexní holistický obraz, analyzuje různé typy textů, informuje o názorech účastníků výzkumu a provádí zkoumání v přirozených podmínkách.“

KVL se vyvinul z kritiky pozitivistického a přírodovědného přístupu, (pozitivismus můžeme chápat jako metodologické stanovisko nebo způsob myšlení, který se snaží vyhnout spekulacím a vycházet jen z „daného“, tj. z jednotlivých ověřitelných faktů. Je kriticky zaměřen proti metafyzice, ontologii a všem spekulativně orientovaným filosofiím.) hlásí se také k hermeneutice a fenomenologii a zásadní význam měla také „chicagská sociologická škola.“

Základním principem hermeneutiky je „hermeneutický kruh – tzn. kruhový pohyb výkladu, který začíná první základní znalostí textu tvořící pozadí pro jemnější analýzu jeho jednotlivých částí. Hermeneutika původně řešila interpretaci bible a v 19. stol. se hermeneutika začala pojímat jako „umění porozumět“. Cílem fenomenologie v užším významu je objektivní poznání smyslu věci, tzn. uchopení jejích variant, přičemž jevy (fenomény) se zkoumají takové, jaké opravdu jsou, a ne takové, jak je na ně na základě dosavadních znalostí pohlíženo.

Ve dvacátých a třicátých letech 20. Století byl na Chicagské univerzitě podporován sociologický výzkum, který usiloval o přiblížení ke každodennímu životu lidí. Město Chicago bylo zvoleno jako ideální laboratoř pro studium městského života a změn způsobených přílivem emigrantů. Chicagskou sociologickou školu rozlišujeme ve třech generacích. První generace je spojena se jmény Williama Thomase a Floriana Znanieckého a s jejich výzkumy, které se zabývaly zkušenostmi polských emigrantů v USA. Druhá generace chicagské školy je spojena se jménem Herberta Blumera, pod jehož vedením vznikla řada vědeckých prací, z nichž nejznámější je etnografická a evaluační studie „Chlapci v bílém“ – z prostředí lékařské fakulty. Třetí generace byla tvořena bývalými studenty Chicagské univerzity Straussem, Goffmanem a Beckerem. Strauss přispěl k rozvoji lékařské sociologie, Goffman navrhnul nový přístup ke zkoumání interakcí mezi jedinci a Becker se proslavil studií Outsideři (1963), popisující svět jazzových hudebníků a proces vzniku návyku na kouření marihuany.

Mezi základní přístupy kvalitativního výzkumu patří:

• Případová studie se zaměřuje na podrobný popis a rozbor jednoho nebo několika málo konkrétních případů. Základní výzkumnou otázkou je, jaké jsou charakteristiky daného případu nebo skupiny porovnávaných případů.
• Zakotvená teorie (grand theory) nejedná se o konkrétní teorii, nýbrž o strategii výzkumu a zároveň o způsob analýzy získaných dat. Cílem výzkumu, který vychází ze strategie zakotvené teorie, je návrh teorie pro fenomény v určité situaci, na niž je zaměřena pozornost výzkumníka. Vznikající teorie je „zakotvena v datech“, získaných během studie.
• Fenomenologický výzkum hlavním cílem fenomenologického zkoumání je popsat a analyzovat prožitou zkušenost se specifickým fenoménem, kterou má určitý jedinec nebo skupina jedinců. Výzkumník se snaží vstoupit do vnitřního světa jedince, aby porozuměl významům, jež fenoménu přikládá.
• Další přístupy v KVL jsou: biografický výzkum, zkoumání dokumentů, historický výzkum, akční výzkum a kritický výzkum.

Vhodný výběr metody pro sběr dat se zakládá na požadovaném typu informace – tj. co chceme vědět i na tom, od koho tuto informaci budeme získávat a za jakých okolností se tak bude dít. Mezi základní metody sběru dat v KVL patří dotazování, pozorování a sběr dokumentů. Metody kvalitativního výzkumu se v praxi také často kombinují a dochází k jejich vzájemnému míšení. Kombinace různých metod, různých výzkumníků a zkoumaných skupin nebo osob se nazývá „triangulace“. Denzin rozlišuje v kvalitativní metodologii čtyři možné triangulace:

1. triangulaci dat – použití většího počtu způsobů měření při sběru dat
2. triangulaci badatelů – stejný problém je zpracováván více osobami
3. triangulaci teorie – použití většího počtu teorií pro interpretaci stejného souboru problémů
4. triangulaci metodologie – použití většího počtu technik, a to z valné části technik sběru dat, ale může jít i o různost postupů analýzy dat

Mezi nejdůležitější techniky kvalitativního dotazování patří nestrukturovaný otevřený rozhovor. Nepoužívá se pevného pořadí ani zcela shodné formulace otázek, ale tazatel klade následující otázku až na podkladě předchozí odpovědi dotazovaného. Není též zapotřebí, aby respondenti chápali položené otázky stejně, neboť je možné případná nedorozumění korigovat dalšími doplňujícími otázkami. Jedná se vlastně o interakci mezi tazatelem a respondentem, pro kterou má tazatel jen velmi obecný plán.

• rozhovor s návodem (návod k rozhovoru představuje seznam otázek nebo témat, které je nutné v rámci interview probrat)
• neformální rozhovor (tento typ rozhovoru spoléhá na spontánní generování otázek v přirozeném průběhu interakce – např. během zúčastněného pozorování v terénu)
• skupinová diskuse je při vhodném vedení velmi vhodná metoda, neboť se během diskuse uvolňují racionalizační schémata a psychické zábrany a diskutující snadněji odhalují své postoje a způsoby jednání.

Umožňuje výzkumníkovi zjistit skutečný stav věcí. Nejedná se pouze o vizuální pozorování nýbrž i o sluchové, čichové a pocitové vjemy. Pozorování můžeme rozdělit na: skryté a otevřené, zúčastněné a nezúčastněné, strukturované a nestrukturované a pozorování v umělé či přirozené situaci.

Za dokumenty lze považovat taková data, která vznikla v minulosti, byla pořízena někým jiným než výzkumníkem a pro jiný účel, než jaký má aktuální výzkum. Dokumenty rozlišujeme na osobní, úřední, archivované údaje, výstupy masových médií a virtuální data.

Kódováním se rozumí rozkrytí získaných dat směrem k interpretaci, konceptualizaci a jejich nové integraci. Rozlišujeme tři druhy kódování. Otevřené kódování odhaluje v datech určitá témata, která jsou na nízké úrovni abstrakce – mají vztah k položeným výzkumným otázkám nebo k přečtené literatuře. Tento druh kódování lze aplikovat různým způsobem. Lze kódovat každé slovo zvlášť nebo celé odstavce. Axiální kódování. V průběhu axiálního kódování výzkumník uvažuje příčiny a důsledky, podmínky a interakce, strategie a procesy a tvoří tak osy, které propojují jednotlivé kategorie. Selektivní kódování. Základem pro selektivní kódování je axiální kódování, kterým si výzkumník utvořil obraz o vztazích mezi jednotlivými kategoriemi. Selektivní kódování představuje další fázi přezkoumávání dat a kódů a jejich selektivní zpracování.

Jelikož nemají kvalitativní data strukturovanou podobu je i jejich vyhodnocení komplikovanější. S organizováním dat a jejich analýzou se začíná většinou již ve fázi sběru dat. Metody analýzy kvalitativních dat se také liší stupněm strukturovanosti, přičemž nejvíce strukturované jsou kvazistatistické metody a nejméně postupy založené na proniknutí do textu.

Kvantitativní výzkum využívá deduktivních metod. Je to způsob standardizovaného vědeckého výzkumu. Dá se také nazvat, že je to výzkum exogenní a nomotetický – což znamená, že výsledná data jsou tvořena výzkumníkem a během výzkumu se hledají obecně platné zákonitosti. Tento druh výzkumu v sociologii vždy převažoval nad kvalitativním výzkumem, ale v posledních letech jsou vyrovnané. Kvantitativní výzkum se na rozdíl od kvalitativního vyznačuje vysokou reliabilitou ale zároveň i nízkou validitou. To by znamenalo, že pokud by se výzkum opakoval za stejných podmínek, došel by člověk ke stejným výsledkům. Oproti tomu validita vyjadřuje, jak hodně výsledky odpovídají skutečnosti.

Kvantitativní výzkum je založen na deduktivní metodě. Dedukci můžeme vyjádřit takto: dedukce→teorie→hypotézy→sběr dat→potvrzení či zamítnutí hypotéz

Znamená to, že nejdříve vycházíme z teoretických poznatků. Z teorie usuzujeme, jak máme k formulovanému problému přistoupit a vytvoříme si hypotézy. Hypotézy, nám vysloví o zkoumaném problému tvrzení, které na konci výzkumu potvrzujeme či zamítáme, nebo také ověřujeme jejich pravdivost.

• Pokud potřebujeme generalizovat naše nálezy na populaci jedinců.
• Pokud je naším cílem testování hypotéz.
• Jsme-li s dostatečnou jistotou schopni odhadnout, které proměnné jsou podstatné pro studovaný problém a že žádná z opravdu důležitých proměnných nebyla opomenuta.
• Jsme-li schopni pro každou z proměnných navrhnout dostatečně validní operační definici.
• Pokud to, jak zkoumání lidé interpretují, prožívají a pociťují studovaný problém, nemá pro nás prvořadou důležitost.
• Jako test některých hypotéz/teorií vytvořených v kvalitativním výzkumu.

Výzkum můžeme rozdělit do následujících jedenácti kroků.

1. Formulace teoretického či praktického sociálního problému
2. Formulace teoretické hypotézy
3. Formulace souboru pracovních hypotéz
4. Rozhodnutí o populaci a vzorku
5. Pilotní studie
6. Rozhodnutí o technice sběru informací
7. Konstrukce nástrojů pro tento sběr
8. Předvýzkum
9. Sběr dat
10. Analýza dat
11. Interpretace, závěry

Ad 1) Formulace teoretického či praktického sociálního problému

Nejprve si musíme formulovat teoretický či praktický problém, což závisí na tom proč a pro koho výzkum děláme.

Ad 2) Formulace teoretické hypotézy

Když se formuluje teoretická hypotéza, můžeme si říct, že to je první krok výzkumu. Je to obecné tvrzení o věci, kterou budeme výzkumem ověřovat. Teoretická hypotéza vyjadřuje vztah mezi dvěma proměnnými.

Ad 3) Formulace souboru pracovních hypotéz

Pracovní hypotéze je dle Dismana definována jako: ,,tvrzení, předvídající existenci souvislosti mezi dvěma nebo více proměnnými“.15 Pracovní hypotézy se formulují proto, aby se ověřilo, zda je výzkum proveditelný. Jednotlivé hypotézy jsou podrobně rozpracovány do souboru pracovních hypotéz.

Ad 4) Rozhodnutí o populaci a vzorku

Při provádění výzkumu je potřeba se rozhodnout, o populaci na níž bude proveden. To souvisí také s charakterem a účelem výzkumu. Při kvantitativním výzkumu se většinou pracuje s tzv. reprezentativním vzorkem populace. Jen v několika málo případech lze provést vyčerpávající šetření, při němž se použije celá populace. To se používá, jen když se jedná o méně četné skupiny obyvatelstva např. lidé nakažený žloutenkou apod. Při výběru reprezentativního vzorku se používá výběr kvótní, náhodný a účelový.

Ad 5) Pilotní studie

Při pilotní studii se zjistí, zda je náš výzkum v daném vzorku populace možný. V této fázi se seznamujeme s populací, která bude zkoumána. V průběhu toho je skupina zkoumána, zda náš výzkumný problém tady existuje a můžeme ho zkoumat. Techniky sběru dat v pilotní studii nejsou totožné s techniky ve vlastním výzkumu. Pro pilotní studii je obvyklé např. pozorování, nestandardizovaný rozhovor apod.

Ad 6) Rozhodnutí o technice sběru informací

Je důležité správně zvolit jednu či více technik sběru dat, pro co nejpřesnější zachycení, popsání a interpretování problému. Většinou pilotní studie pomůže při rozhodování o správně zvolené technice. Základní techniky sběru dat: pozorování rozhovor dotazník analýza dokumentů

Ad 7) Konstrukce nástrojů pro tento sběr

Je to tzv. příprava pomůcek, jejímž prostřednictvím budeme sběr dat provádět. Může to být např. dotazník, předem připravené otázky pro rozhovor, tabulky pro zapisování vlastních poznatků z pozorování apod.

Ad 8) Předvýzkum

Při předvýzkumu si odzkoušíme správnost nástrojů pro sběr dat. Ověříme si, že tyto nástroje jsou použitelný a srozumitelný. Např. zda jsou otázky logicky položeny, nebo zda dotazník není příliš dlouhý či krátký.

Ad 9) Sběr dat

Jedná se o vlastní provádění výzkumu v terénu.

Ad 10) Analýza dat

Následuje bezprostředně po sběru dat. Data jsou zkontrolována a pak tříděna podle zvolených kategorií. Při analýze dat se používají matematické a statistické metody, korelace, vícerozměrné analýzy, modelování nebo typologie.

Ad 11) Interpretace, závěry

Je to konečná etapa výzkumu. Nejprve se interpretuje přesný popis zkoumané skutečnosti a ověření nebo vyvrácení hypotéz. V závěru výzkumu by mělo být jasně napsáno, které hypotézy byly potvrzeny a které ne. Mělo by být také přiznáno, které hypotézy nelze potvrdit ani vyvrátit.

CHOVANČÍK, J. Metodologie [on-line]. poslední aktualizace 27. 01. 2010 [cit. 2012-04-04]. Dostupné z WWW: <www.abudehur.wz.cz/psycho/chovancik/.../MetodologiesocialnichvedD.doc >.

Věda - Wikipedie [on-line]. poslední aktualizace 03. 03. 2012 [cit. 2012-04-04]. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C4%9Bda>.

KOČNAR, O. a kol., Metodologie vědy.pracovní verze 2012, 109 s.

Dějiny a dělení vědy [on-line]. c2010, [cit. 2012-04-04]. Dostupné z WWW: < http://vkrabici.cz/2010/09/dejiny-a-deleni-vedy>.

NOVOTNÝ, D.D., Aristotelova klasifikace věd 1[on-line]. poslední aktualizace 03. 05. 2010 [cit. 2012-04-04]. Dostupné z WWW: <http://poznamkypodcarou.blogspot.com/2010/05/aristotelovo-deleni-ved-1.html.>.

CHVOJKOVÁ, P., Wilhelm Windelband – pojetí dějin filosofie [on-line]. 2011. 38 s. (DOC). [cit. 2012-04-04]. Dostupné z WWW: < http://is.muni.cz/th/325542/ff_b/>.

Wilhelm Dilthey – Wikipedie [on-line]. poslední aktualizace 29. 12. 2011 [cit. 2012-04-04]. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Dilthey>.

MAJEROVÁ, V. Sociologie venkova a zemědělství. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2000. Kvantitativní a kvalitativní výzkum využijete při psaní diplomky [online]. poslední aktualizace 07.09.2011 [cit. 2012-04-05]. Dostupné z WWW: http://www.topzine.cz/kvantitativni-a-kvalitativni-vyzkum-vyuzijete-pri-psani-diplomky HENDL, J. Kvalitativní výzkum – základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005, 408 s. ISBN 80-7367-040-2 cs.wikipedia.org/wiki/pozitivismus

MAJEROVÁ, Věra a Emerich MAJER. Kvalitativní metody v sociologii venkova a zemědělství. Vyd. 1. Praha: Česká zemědělská univerzita, 1999, 156 s. ISBN 80-213-0507-X.

Počet shlédnutí: 93