Babarakan Muratbekova, Kyrgyzka narozená roku 1936 ve vesničce Karakol, v kyrgyzské provincii Talas. Když jí bylo 17, byla unesena jako nevěsta. Pracovala na pozici knihovnice. Říká, že rolí ženy bylo starat se o domácnost, počínaje plozením dětí, konče pěstováním brambor. Interview provedla Dilbar Ruzadorova ve vesnici Chat Bazaar, v oblasti Talasu 15. Března 2009.

Narodila jsem se v malé vesnici zvané Karakol, v provincii Talas. Lidé v Karakolu mohli díky chladnému podnebí pouze pěstovat brambory. Neměli jsme žádné trhy, takže každá domácnost si musela vypěstovat něco sama, aby přežila.

Když začala válka, bylo mi pouhých 5 let. Příliš jsem nerozuměla, oč v ní šlo. Pouze si pamatuji, jak byla má matka zarmoucená, když posílala své syny – mé bratry – do války. Moje rodina byla velmi početná. Měla jsem 13 sourozenců, ale na sedm z nich si bohužel nepamatuji. Zbývající sedmička zahrnuje čtyři bratry, starší sestru, a mě.

Mnoho mužů bylo nuceno opustit své domovy a bojovat ve válce. Tento problém se týkal i mé rodiny. Všichni čtyři mí bratři byli posláni do války. Nejstarší nás opustil, když mu bylo 19. Pamatuji se, že se odstěhoval na studia do Biškeku, ale díky válce toho musel zanechat.

Bojoval na Ukrajině. Měl ve zvyku nám psát o svých vítězstvích a porážkách. Pamatuji si ještě na vzrušení a slzy štěstí v matčiných očích vždy, když od něj dostala dopis. Jeho poslední dopis byl o bitvě na Donu. Po tom už jsme o něm neslyšeli žádné zprávy.

Můj druhý bratr byl poslán do války ve svých 17 letech. Když nás opustil, opustil nás napořád. Nikdy jsme o něm nic neslyšeli. Třetí bratr byl nejdříve poslán do školy pro letce, a potom do války. Dostávali jsme od něj dopisy, ale ne dlouho. Přes všechny tyto ztráty, zármutek a smutek, který rodinu postihl, se naši rodiče snažili nedávat před námi na sobě svou bolest znát.

Čtvrtý bratr bojoval dva roky, byl zraněn a poslán domů. Když přijel, štěstí a radost rodičů byly nezměrné. Avšak po chvíli, když se bratr uzdravil, armáda ho povolala zpátky. Bratr a 14 dalších lidí utekli do hor, aby se válce vyhnuli. Po několika dnech byli chyceni a posláni na deset let do Komsomolsku na Amuru (ruský dálný východ). Po deseti litech se bratr vrátil domů zdravý, a založil si rodinu. Byl jediným z mých bratří, který se z války vrátil.

Po válce jsme začali hledat informace o mých bratrech. Hledali jsme v archivech voenkomatu (vojenského komisařství), a našli jsme, že nejstarší bratr byl pohřben na Ukrajině. Podle všeho se tam oženil a měl syna. Ten se nás později snažil vyhledat, ale náš otec se s ním z nějaké příčiny nechtěl setkat. Dověděli jsme se také, že můj druhý bratr zemřel na cestě do války při srážce vlaků. Třetí bratr padl ve válce. Takto jsem ztratila tři bratry, a mí rodiče tři syny.

Pamatuji si, že po válce, když zemřel Stalin, měli všichni velké bolesti. Lidé všech věkových kategorií a obou pohlaví v mé vesnici – žila jsem pak v Chat Bazaru – plakali několik dní. Pamatuji se, že jsem také plakala, ale opravdu jsem nerozuměla proč. Jen jsem plakala, protože plakali všichni ostatní.

Do desátého ročníku jsem studovala na škole v Karakolu. To byl nejvyšší stupeň. Vyučování začínalo v 8 hodin ráno, ale my jsme vstávali mnohem dříve, protože jsme měli hromadu dalších věcí okolo domu. Školu jsem měla moc ráda, a na vyučování jsem se obvykle připravovala. Učili jsme se jak číst, psát, a počítat.

Bez těchto schopností nemůžete v tomto světě jít svou vlastní cestou. Studovali jsme matematiku, literaturu, kyrgyzštinu, a další předměty. Mým nejoblíbenějším byla literatura. Nezapomínala jsem ani na mimoškolní aktivity. Na tyto aktivity ale nezbývalo mnoho času.

Hráli jsme alespoň různé hry. Nemohli jsme si ale hrát s chlapci, nebo se s nimi potulovat. V jedné z her, nazvané Ak-chulmuk, jsme házeli kosti, a pak jsme je hledali. Také mé bavilo vaření a šití. Televize do naší vesnice nedorazila do roku 1964.

Po dokončení školy jsem bohužel nebyla schopna pokračovat ve svém vzdělávání. Bylo to způsobeno více faktory, z nichž jeden byl ten, že moji rodiče dosáhli středního věku, a já jsem se o ně musela starat. Byly i další důvody, ale moji rodiče byli tím největším důvodem.

V roce 1954, když mi bylo 19 let, jsem se oženila s mužem, který mě ukradl rodičům. Ukradl mne Sovet Muratbekov, a po chvíli jsme se vzali. Byl o tři roky starší než já. Můj manžel studoval medicínu v Biškeku, ale nepromoval díky velmi zvláštní příhodě. Během jedné činnosti mu stříkla na nohu krev, a onemocněl. Byl tak nemocný, že se jeho rodiče rozhodli přivézt ho domů a starat se o něj. Dlouho nemohl chodit, až po masáži nohy jir barsuka (tuk jezevce/mývala) se zvládl vrátit do běžného života. Potom už ve studiu medicíny nepokračoval. Namísto toho se přesunul na oddělení biologie. Když se vrátil z Biškeku, vzali jsme se. Potom pracoval jako učitel biologie na místní střední škole.

Role žen obvykle byla starat se o domácnost, plozením dětí počínaje, a pěstováním brambor konče. Dříve byly ženy zapojeny jen do domácích prací, nyní pracují pro vládu a jiné organizace. Ženy mají dnes mnohem více svobody. Když chtějí, mohou chodit do mešit, a nikdo si nebude myslet, že je to zvláštní. V našich časech nebyly dívky považovány za dostatečně chytré, aby chodili do školy, ale teď, s potěšením mohu říct, že se situace změnila.

Muži byli většinou považováni za živitele rodiny. Dnes muži pracují v zaměstnání a vydělávají peníze, v minulosti byla jejich práce mnohem více fyzicky náročnější. Museli chovat stáda zvířat, pracovat na polích, a dělat doma těžkou práci. Hlavní věcí, která dělá rodinu silnou a zdravou je vzájemné porozumění a podpora mezi manželem a manželkou. Pro dokonalou rodinu by také měli být vaše děti dobře vzdělané.

Mám tři děti: jednoho syna, Manasbeka; a dvě dcery dcery; Chinaru a Mayramkanu. Všichni už dnes mají své rodiny. Syn žije v Biškeku, starší dcera v Aralu, a mladší dcera žije se mnou.

Moje rodina měla velkou farmu v Karakolu, a pěstovala pouze brambory. Ale v Chat-Bazaru jsme mohli pěstovat rajčata, cibuli, brambory a ostatní druhy zeleniny. Během let se zemědělská technika změnila, a bylo mnohem jednodušší chovat zvířata a pěstovat cokoliv. S lepší technikou začali lidé samozřejmě pěstovat více plodin. Nepochybně práci usnadnily stroje jako kombajny.

Opravdu jsem podporovala kolektivizaci, protože podle kolektivizace se vše rozdělovalo spravedlivě. Všichni jsme pracovali na společných farmách, a dostávali jsme stejné mzdy. Navíc nám vláda pomáhala s rodinnými věcmi. Privatizace zničila všechno. Lidé začali nakupovat a prodávat svou půdu, zvířata, a domy. Bylo to výnosné pro ty, kdož byli silní. Byli dostatečně silní na to, aby odebrali půdu těm, kteří tak silní nebyli. Mnoho lidí přišlo o všechno. Smysl rovnosti byl oslaben, a jeho místo zaujal postoj „silnější vítězí“.

Stejně jako všichni naši sousedé, i my stále pěstujeme své vlastní jídlo. Chat Bazar je mnohem teplejší než Karakol, takže zde můžeme pěstovat téměř vše, od rajčat, brambor, okurek a cibule, až po jablka, třešně, a další. Ale nejvíce pěstované jsou brambory. Jíme je sami, ale prodáváme je také pro peníze na nákup ostatních věcí.

Mým oblíbeným jídlem vždycky byl beshbarmak, který je naším národním pokrmem, a jedí ho všichni Kyrgyzové. Nejsem ovšem příliš vybíravá, co se jídla týče. Kterékoliv jídlo, které dcera uvaří pro celou rodinu, jím. Upřednostňuji ovšem kyrgyzské jídlo. A nepiji alkohol. Nikdy v životě jsem alkohol neměla. Naše (kyrgyzské) jídlo se za celý můj život nezměnilo. Pořád vaříme beshbarmak stejným způsobem jako jsme to vždy dělali. Musím říct, že když jsem byla mladší, mohla jsem jíst více, než teď – je to samozřejmě díky mému zdraví a věku.

Když jsme byli mladší, neměli jsme na vesnici žádnou restauraci. Každý jídal doma. Jídlo bylo povětšinou uděláno z brambor, masa, a z chleba. Potřebovali jsme „silné“ jídlo, protože jsme hodně pracovali. V mém pokročilém věku už jsem párkrát v restauraci byla. Musím říct, že mají všechny druhy jídla, které jsem nikdy předtím neviděla, tím spíše nejedla. Stále ale upřednostňuji můj vlastní beshbarmak doma. Vnučka mi říkala, že dnes v restauraci můžete najít čínské, korejské, indické a evropské jídlo. V minulosti jsme měli v jídelnách a restauracích pouze tradiční jídla.

Mým náboženstvím je islám. Jsem sunnitská muslimka. Celá má rodina je muslimská. V Talasu v minulosti nebyly žádné náboženské školy a žádný z členů mé rodiny nikdy nenavštěvoval náboženskou školu. Pamatuji se, že se moji rodiče postili (na Ramadan). Na můj půst mám ale velmi mlhavé vzpomínky. Pro jistotu dodám, že v posledních letech jsem se nepostila.

Dnes máme mnohem větší volnost vyznávat naše náboženství, než za sovětského svazu. Před sovětským svazem se moji rodiče modlili, ale pak přestali. Před sovětskými časy jsme měli mešity, ale žádné kostely. Moje rodina nikdy nečelila těžkostem kvůli našemu náboženství, ale vím, že v mnoha případech Sověti zavírali lidi, kteří věřili, nebo se účastnili nějakého druhu náboženských aktivit.

Slyšela jsem příběh o onemoldovi (mulla), kterého zavřeli do vězení a nebylo mu dovoleno umývat si obličej, tedy to, co každý muslim dělá před modlitbou, a zkoušeli ho držet stranou od modlení. Avšak lidé říkají, že jeho víra byla tak silná, že kdykoliv byl čas na modlení, dveře se otevřely samy od sebe. Navíc když se ho jeden strážce snažil zadržet, onemocněl a možná umřel.

Začala jsem se modlit v mých pozdních šedesáti letech. Teď už mi zdraví nedovoluje se modlit. Ale obvykle se muži modlí v mešitě a ženy u sebe doma. Když jsem byla mladší, bylo to stejné. Ženy během modliteb skrývaly své hlavy, a nosili dlouhé sukně, obojí doma i v mešitách.

Mým prvním jazykem byla kyrgyzština. Moji rodiče mluvili kyrgyzsky, a já jsem neznala žádné jiné jazyky. Mluvím jen trochu lámanou ruštinou. Vždycky jsem mluvila kyrgyzsky doma a v práci a kdekoliv jinde. Na vesnici je kyrgyzština považována za nejprestižnější jazyk, protože ji každý zná. Nebyla jsem dlouho ve městě. Proto neznám tamější situaci, ale předpokládám, že je tam nejvíce rozšířena ruština.

Nikdy jsem nežila ve městě. Na vesnicích jsou lidé více pracovití, a jsou pravděpodobně více ochotni pracovat, když je požádáte – to je něco, co se o lidech z měst říct nedá. Děti na vesnicích jsou také zdravější, než děti ve městě. Když bych se přestěhovala do města, vzala bych sebou svá zvířata a mé umělecké výrobky a ostatní vybavení, abych mohla pokračovat ve své práci. Raději bych ale zůstala na vesnici, než se stěhovat do města.

Můj syn pracuje ve městě, a někdy mi posílá peníze. Od té doby, co nás v roce 1997 opustil manžel, mě děti podporují. V těchto dnech mám potěšení z času stráveného s vnoučaty. Oceňuji každou chvíli z tohoto času a zapamatuji si ji navždy. Má vnoučata pro mě znamenají mnoho. 

Počet shlédnutí: 40