Historie příchodu Čechů do Novohradu – Holuboje (Moldávie)

Irena Veselá Novotná

V druhé polovině 19. století se z českých zemí vystěhoval do zahraničí velký počet obyvatelstva. Jednalo se o emigraci hospodářskou, nikoliv náboženskou. Nejvíce vystěhovalců směřovalo do Ameriky. Také do jižního Ruska odešlo v 50., 60. a 70. letech 19. století několik skupin. První hromadná výprava tam přijela na jaře roku 1856 na polní práce na výzvu krymských statkářů. Vedli ji rolníci Braus a Fišar, kteří se vrátili z prohlídky Krymu (Braus) a Volyně (Fišar). Odcházeli převážně chudí, ale i několik zámožnějších zemědělců.

Na Krymu byly pro příchozí tvrdé podmínky. Po zásahu carských úředníků získali krymští Češi přidělenou půdu ve čtyřech opuštěných turecko-tatarských vesnicích, které po svém příchodu přejmenovali: osadu Žadra na Bohémku, Kirej na Tábor, Žávu na počest cara, který jim pomohl, na Alexandrovku, Kurman-Kermenči nechali původní jméno. Z Čech přijížděli další jednotlivci i celé výpravy. Roku 1862 byly již všechny čtyři vesnice zaplněné a všechna carská půda rozdána. Češi podali novou žádost o příděl země. Vláda jim nabídla, aby si vyhledali pozemky na Kavkaze nebo v Tauridské gubernii. Dostali plány carských půd určených k osazení. Na obhlídku odjeli krajané Košta a Fišar. Vybrali stepní krajinu blízko města Melitopol, území zvané Mléčné, v jehož okolí již existovaly četné německé osady. Roku 1869 sem z Krymu přijelo 92 rodin a založilo novou vesnici Čechohrad. V té době přijela z Čech nová skupina, která se také usídlila ve vznikající osadě. Posléze sem přijela další výprava z Čech. Putovala povozy, cesta jim trvala celých 7 týdnů. Nově příchozí však již žádnou zem neobdrželi. Na jaře 1880 vypukl v Čechohradě dobytčí mor, suché léto zapříčinilo neúrodu. Mnozí se přes zimu velmi zadlužili. Druhý rok časté deště a krupobití opět způsobily neúrodu. Kvůli těžkým životním podmínkám (počáteční neúroda, problémy s vodou) se z osady postupně odstěhovalo 50 rodin. Někteří se vrátili do Čech, jiní odjeli do Ameriky, na Sibiř, do střední Asie (dnešní Kazachstán) a část se posléze usadila také v Besarábii.

Z Čechohradu vyjelo do Besarábie přes Oděsu nejprve 20 vozů s nejnutnějšími věcmi, ostatní se za nimi vydali po týdnu. Pozemky nově příchozí velmi zklamaly, protože se rozprostíraly na vysokých kopcích porostlých lesy. Někteří dokonce chtěli odsud odejít na Krym. Nakonec však všichni zůstali. Po rozdělení pozemků si začali stavět svá obydlí. Češi založili osadu roku 1885 a dali jí název Novohrad. Celkem sem mělo přijet 153 přesídlenců. Nepřestěhovali se sem lidé jen z Čechohradu, ale některé rodiny přišli také z Volyně. Novohrad tedy vznikl z druhotné migrace Čechů. Novoosídlenci museli na svých pozemcích nejprve vykácet les. Z dříví pálili dřevěné uhlí a prodávali je ve městech Cahul a Izmail.

Roku 1889, po přestupu většiny Čechů na pravoslaví, se v Novohradě otevřela církevní ruská škola, ve které začal rusky vyučovat Čech Jan Horák. Plat slíbený od pravoslavných církevních úřadů dostával sporadicky. Od roku 1892, kdy učitele platila obec, učil také česky. Protože neexistovala školní budova, vyučovalo se prozatímně v domě u M. Bavlnky, jenž v té době přijížděl do vesnice z Oděsy jen na prázdniny. Roku 1901 začali Češi stavět na vlastní náklady školní budovu, která byla dokončena až po Horákově smrti.

V letech 1902 – 1918 tu působili ruští učitelé. V době I. světové války přišli do vesnice čeští zajatci a pobývali tady dva roky. Organizovali v obci kulturní život, také učili česky. Když zajatci odjeli, čeština se neučila až do 30. let. Po nástupu Rumunska v roce 1918 již vesničané učitele nevydržovali. První rok vyučoval učitel Manujlov rusky a rumunsky, další rok učitel Ševcov již pouze rumunsky. Přechod na rumunštinu působil českým žákům značné potíže, často nerozuměli ani učitelovým požadavkům. V roce 1925 byla ve vesnici založena česká knihovnička poté, co přišlo několik knih z ČSR. O tom, že vesničané usilovali o vznik české školy, svědčí zpráva z roku 1925: „Touží po české knize a české škole. Ta je pro osadu nedosažitelná. Nemají prostředky na vydržování a rumunský stát by ji nijak nepodporoval.“ Přes veškerou snahu místních se česky začalo opět vyučovat až ve 30. letech 20. století. Na podzim roku 1933 přijel do Novohradu ke svým příbuzným Jan Římovský. V obci neměli vlastního menšinového učitele, proto jej rádi přijali. S jeho příchodem začala nejdelší a nejslavnější éra novohradské české školy. Od 30. ledna 1934, kdy obdržel prozatímní povolení od školních úřadů v Cahulu, tu začal soukromě učit.

Ve vesnici působila česká škola zároveň s rumunskou šestitřídní školou, kterou navštěvovalo kolem 140-150 dětí. České děti navštěvovaly každý den obě školy. Během let se jejich počet měnil (cca 50 – 73). Místní rumunští učitelé stavěli české škole do cesty velké překážky, dokonce podávali i různé žaloby.

V Novohradě existovala školní budova, kterou počátkem 20. století postavili Češi. Do roku 1918 se v ní učilo rusky, poté rumunsky. Když přišel do Novohradu učitel Římovský, začal učit v místnosti u Josefa Bujanovského. Protože však prostor byl pro stále rostoucí počet dětí malý, začalo se další školní rok vyučovat v domě pana Balaše, kde se škola česká střídala s rumunskou šestitřídní školou. Od školního roku 1935/36 až do roku 1938 se žáci české doplňovací školy učili v místnosti u pana Pluhaře.

Protože česká škola trvale nevlastnila žádnou budovu ani místnost, začalo se již koncem roku 1934 uvažovat o vyřešení tohoto problému. Existovaly dvě idey, na jejichž realizaci by se novohradští osadníci podíleli: buď koupit starý dům a adaptovat jej, nebo postavit zcela novou budovu. Druhá možnost, která nakonec zvítězila, byla sice daleko nákladnější, ale měla některé výhody, jako např. tělocvičnu a byt pro učitele.

Stavební pozemek dal rolník Bujanovský, místní lidé se zavázali věnovat stavební materiál - kámen na vyzdění základů a vepřovice, zajistit dopravu materiálu vlastními vozy a vykonávat na stavbě pomocné práce. Stavbu finančně podpořila celá řada institucí a spolků z Čech. Dne 19. června 1937 byla podepsána smlouva se stavitelem a o pět dní později položen základní kámen. Stavba se však od samého počátku potýkala s nedostatkem finančních prostředků. Novou českou menšinovou školu se nakonec podařilo otevřít 30. října 1938. Česky se tu ale učilo jen necelé dva roky. Její historie byla pohnutá. Poté, co v roce 1940 obsadil Besarábii SSSR, sloužil školní objekt sovětské škole až do roku 1977, kdy jej poškodilo zemětřesení a byl ještě téhož roku zbořen. Na jeho místě je v současnosti školní hřiště. V obci však dodnes stojí původní školní budova z počátku 20. století, ve které je umístěna hudební škola. 

Počet shlédnutí: 38