Profil příslušníka československé husitské církve

Církev československou husitskou jsme si vybrali z toho důvodu, že navzdory tomu, že její působení se vztahuje pouze na Českou a Slovenskou republiku, pro které je typické katolictví, málo kdo tuto církev zná a dokáže říci, čím se liší od církve katolické. V České republice se k tomuto náboženství v roce 2001 hlásilo 99 103 obyvatel a v roce 2011 klesl počet na 39 276 obyvatel, což jí řadí na třetí místo dle počtu věřících v České republice ¹⁾.

„Církev československá husitská je společenstvím lidí, které spojuje snaha navrátit se k Bohu cestou, kterou nám ukázal Ježíš z Nazareta, kterou hledaly a nalézaly prvokřesťanské obce, putovali po ní Mistr Jan Hus a husité i dr. Karel Farský a zakladatelská generace této církve. O své církvi věří, že vznikla z milosti Boží proto, aby skrze ni byli do jediné svaté obecné církve přivedeni mnozí, kteří by jinak zahynuli bez spásy a v beznaději ²⁾.

Jakou úlohu hraje víra v každodenním životě příslušníka Církve československé husitské?

• Jak jste se k víře dostal/a?
• Jak často provádíte úkony spjaté s Vaším vyznáním? (Denně, týdně, měsíčně, ročně)
• Konáte činnosti spojené s projevem víry samostatně/v rodině?
• Navštěvujete nebo jste členem nějaké komunity/farnosti?
• Do jaké míry ovlivňuje víra trávení Vašeho volného času?
• Označil/a byste své přátele spíše za věřící nebo nevěřící?
• Cítíte se jako věřící nějak utlačovaný/šikanovaný?
• Myslíte si, že kdybyste nebyl věřící, choval byste se jinak? Co konkrétně?
• Kterou část Vašeho života prozatím ovlivnila víra nejvíc (dospívání, dětství, vztahy)?
• Jak vypadá váš všední den?

Na úvod práce bylo potřeba si zvolit téma. Následně byla na základě tématu stanovena hlavní výzkumná otázka, ke které se váží otázky doplňující. Následně byli zvoleni respondenti z řad příslušníků církve československé husitské, kteří by byli ochotní odpovědět nám na jednotlivé otázky.

Pro sběr dat byly použity jak metody kvalitativní, tak metody kvantitativní. První část práce tvoří teoretická východiska, která byla shromážděna na základě kvantitativní výzkumné metody studia dokumentů.

Kvantitativní výzkumné metody

Kvantitativní metody slouží ke sběru dat pro vědeckou i nevědeckou činnost a mají za cíl popsat zkoumanou oblast. Zkoumaný problém popisují pouze povrchově, jelikož data se získávají nejčastěji pomocí dotazníků a vyhodnocují se statistickými metodami. Tato metoda je oblíbená pro svou nenáročnost a snadnou zobecnitelnost. Používá se při zkoumání velkého množství respondentů a má objektivní charakter. Vychází nejčastěji z nějakých teorií a hypotéz, které se snaží potvrdit, nebo vyvrátit, avšak během výzkumu se netvoří nové.

Mezi metody kvantitativního výzkumu patří experiment, dotazník, testy, standardizované pozorování apod.

Kvalitativní výzkumné metody

Tyto metody se zaměřují na zkoumání menšího množství respondentů avšak nezůstává se jen na povrchu, jako je tomu u kvantitativních metod. Otázky v kvalitativním výzkumu by nám měly přinést odpovědi na to proč dochází k určitému jednání, kdo se ho účastní a jakým způsobem. Tento způsob sběru dat je časově velmi náročný, získává se při něm velké množství údajů, v průběhu se tvoří hypotézy a výsledky jsou subjektivní a nelze je zobecnit.

Mezi tyto metody se řadí například rozhovor (individuální/ skupinový, standardizovaný/ polostandardizovany/ nestandardizovaný) pozorování (zúčastněné/ nezúčastněné), terénní výzkum, interwiev apod.

Pro naši práci byla zvolena technika polostandardizovaného rozhovoru, kdy na základě údajů zjištěných při studiu odborné literatury a dokumentů, byl vytvořen seznam otázek, na které respondenti odpovídají a doplňují tak obecné informace o vlastní zkušenost. Teoretická východiska jsme si také ověřili zúčastněným pozorováním pravidelné nedělní mše.

Výzkum probíhal ve městě Brandýs nad Labem - Stará Boleslav. Respondenti byli náhodně zvoleni po bohoslužbě, která se konala 20.12.2015.

Přehled respondentů

Ke zvolenému tématu bylo nalezení vhodné literatury velmi obtížné. Texty jsou buď velmi zastaralé, nebo se týkají pouze obecné charakteristiky církve. Pro konkrétnější přiblížení ke zvolenému tématu byla zvolena kniha, ve které se několik farářek církve československé husitské svěřuje se svými zkušenostmi jak z duchovní oblasti tak ze soukromého života.

Milena Tomešová ve své knize ³⁾ zpovídá několik farářek církve československé husitské. Jedna z respondentek se například farářinou přímo neživí, ale má to pouze jako koníček. Je zaměstnána na úřadě a jako farářka působí pouze o víkendech a svátcích, přesto tvrdí, že být farářkou je jejím posláním a s tímto koníčkem se často neslučuje nic jiného. Také odpovídá na to, zda si myslí, že je rozdíl mezi ženou farářkou a mužem farářem. Rozdíl vidí, ale je to spíše otázka povahy každého člověka, každý je zaměřený na něco jiného, například někdo je více modlitebně založený a druhý je orientovaný spíše na sociální vztahy. Na otázku, co jim víra přinesla do života odpovídají každá jinak, ale shodují se, že je to jistota a opora v celém životě.

Církev československá husitská vznikla na počátku 20. století z hnutí katolického modernismu v návaznosti na dědictví české reformace. Jejímu vzniku předcházely Vánoce roku 1919, kdy byly spontánně slouženy reformními kněžími bohoslužby v českém jazyce v mnoha katolických kostelech, a to i přes zákaz tehdejší církevní hierarchie. Datem jejího vzniku je 8. leden 1920. V tento den došlo k zásadnímu rozhodnutí, že bude utvořena nová samostatná církev. Stalo se to v Národním domě v Praze na Smíchově při jednání Klubu reformních kněží, v jehož čele stál ThDr. Karel Farský (1880–1927), modernisticky orientovaný kněz a profesor náboženství. Dne 11. ledna 1920 byla v chrámu sv. Mikuláše v Praze na Staroměstském náměstí tato nová církev veřejně vyhlášena. Přihlásila se k odkazu české reformace - Mistra Jana Husa, husitů a českých bratří. V jejím programu došlo k určitému souznění s názory T. G. Masaryka o vyzdvižení humanitních hodnot české reformace a významu náboženství pro moderního člověka. Státem byla tato církev uznána 15. září 1920 ⁴⁾.

V historii byl velký spor o to, zda by mělo být přijímáno pod obojí nebo ne. U nás se požadavek kalicha pro laiky stává nejvýznamnějším znakem husitského náboženského hnutí (první podává z kalicha laikům mistr Jakoubek ze Stříbra r. 1414 u sv. Martina ve Zdi, už v době Husova věznění). Na sněmu basilejském r. 1433 je Čechů povolen kalich na znamení smíru s obecnou církví, ale r. 1462 Pius II. toto privilegium ruší. Druhé povolil Čechům (a Rakušanům) laický kalich sněm tridentský r. 1564 ,ale minulo se účinkem a konečné přijímání „pod obojí„ bylo znovu povoleno pro laiky až II. Vatikánem (1962-1965), i když jen v omezeném rozsahu ⁵⁾.

Církev československá husitská se řadí mezi křesťanské církve vycházející z Bible a křesťanských tradic, hlásí se k tradici staro-křesťanské, cyrilometodějské a reformační. Stejně jako katolíci uznávají 7 svátostí, jsou církví liturgickou, ale na rozdíl od katolíků mohou být duchovními muži i ženy (od r. 1947).

Liturgie vychází z textu dr. Karla Farského, alternativně se používá tzv. Druhá kniha. Bohoslužba je pak vysluhována podle textů Kalousovy pobožnosti. Liturgie není pak jen bohoslužbou slova, ale je také zpřítomněním Ježíšovy oběti a jakýmsi předobrazem poslední večeře s Ježíšem Kristem v jeho konečném království.

Církev československá husitská se od ostatních liší především důrazem na autoritu Ducha Kristova (= Duchem svatým), který je duchovním návratem k apoštolské církvi ⁶⁾.

V čele církve stojí patriarcha a ústřední rada. Současný patriarcha je v pořadí osmý a je to ThDr. Tomáš Butta od 23.7.2006.

Jako označují katolíci své společenství za farnost a evangelíci za sbor, husitská církev má pro toto uskupení oficiálně název náboženská obec. Ústřední budova náboženské obce pak nese název sbor, výjimečně chrám. Pokud nejde o dům v zástavbě jedná se o jednoduchou kostelní stavbu pocházející většinou z poloviny 20.století, ojediněle jde o klasický kostel nebo osiřelou židovskou synagogu. V čele náboženské obce je rada starších s duchovními (cca 300 obcí v ČR a na Slovensku).

Náboženské obce se dělí na diecéze v čele s diecézní radou a biskupem, která se nachází v Praze, Brně, Plzni, Hradci Králové, Olomouci a v Bratislavě.

Nejvyšším zákonodárným orgánem je sněm, který je tvořen duchovním z jednotlivých náboženských obcí a volenými laiky.

Biskupové spolu s volenými laiky v čele s patriarchou tvoří ústřední radu.

Dále je zde Církevní zastupitelstvo, který přebírá funkci sněmu mezi jeho zasedáními, ale jen s omezenou mocí ⁷⁾.

Církev československá husitská se také stará o vzdělání dětí, mládeže a dospívajících. Pořádají výuku náboženství, přípravy ke svátostem, kurzy, semináře, letní tábory, ale spolupracují i se školami a vzdělávacími instituty jako Husův institut teologických studií nebo s Husitskou teologickou fakultou Univerzity Karlovy ⁸⁾.

Křest je svátost první duchovní obrody, v níž Duch svatý přivtěluje křtěnce jednou provždy k Boží církvi a osvojuje mu milost Kristova křtu, kříže a vzkříšení.

První respondentka byla křtěna až v dospělém věku. K víře jí přivedl její budoucí manžel a pokřtít se dala až po porodu prvního potomka. Jak sama uvedla důležitost tohoto aktu si uvědomila především právě po narození prvního dítěte. Druhá respondentka byla pokřtěna už jako dítě a proto považuje křest za jakousi vstupní bránu do života.

Biřmování je svátost, v níž Duch svatý oživuje a utvrzuje víru biřmovance, řádně pokřtěného a vzdělaného v evangeliu, činí z něho uvědomělý úd Boží církve skrze vyznání víry a slib věrnosti evangeliu a obdaruje ho svými dary i radostí Kristova vyznavače.

První respondentka měla spojenou svátost křtu společně s biřmováním a proto nedokáže přesně tuto svátost významově odlišit. Druhá respondentka byla biřmována ještě jako katolička v dospívajícím věku, kdy to nebylo její vlastní rozhodnutí a proto jí tento okamžik nijak významně nezasáhl.

Večeře Páně je svátost, v níž je se svou obcí neviditelně přítomen její ukřižovaný, vzkříšený a oslavený Pán, aby ji slovem Písma svatého spravoval, Duchem svým posvěcoval a láskou svou sjednocoval a tak k sobě připoutával k věčnému obecenství v království Božím.

Obě respondentky se pravidelně účastní bohoslužeb s eucharistií.

Pokání je svátost, kterou se věřící obec připravuje ke svátosti večeře Páně soukromým zpytováním svědomí, lítostí nad hříchy, smířením s Bohem i s bližními, předsevzetím nového života v Kristu a společnou zpovědí. Jako součást této svátosti je možná také zpověď soukromá.

Manželství je svátost, v níž se muž a žena v lásce navždy spojují a jsou Duchem svatým posvěcováni, aby byli obrazem Božím v Kristu, nástrojem Stvořitele ke vzniku nových lidských bytostí a základem rodiny podle Boží vůle.

Útěcha nemocných je svátost, v níž těžce nemocný je Duchem svatým posilován skrze Boží slovo a modlitbu a utvrzován ve víře v život věčný v Ježíši Kristu.

Svěcení kněžstva je svátost, v níž Boží církev na modlitbách pověřuje službami svého kněžství osoby způsobilé a v níž Duch svatý jim dává vnitřní povolání ke kněžskému poslání.

Jsou to nejvýznamnější svátky liturgického roku pro všechny křesťany. Předchází mu postní období, ve kterém by se mělo vyvarovat přílišné konzumace masa a ostatních pochutit. V dnešní době je však postní doba brána s velkou mírou tolerance a každý si jí trochu přizpůsobuje. Středem je Svatý týden velikonoční se svědectvím Písma svatého o Ježíšově vykupitelské smrti a jeho slavném zmrtvýchvstání „třetího dne“ či „první den po sobotě“.

Květná neděle se nazývá branou Velikonoc. Je to poslední šestá postní neděle a současně již první den Svatého týdne. Tento den je také dnem oslavy a zpěvu. Kristův příjezd na oslátku do Jeruzaléma byl oblíbeným námětem kazatelů i výtvarného umění v husitství. V Husových kázáních byla vyzdvižena Ježíšova pokora a skromnost v protikladu k životnímu stylu církevních a světských pánů.

Na Zelený čtvrtek se čte z Písma svatého ustanovení svátosti večeře Páně. Tato svátost se stává centrem pozornosti, neboť husité mají kalich – jeden ze symbolů večeře Páně – přímo ve svém znaku.

Během Velkého pátku se rozjímá nad Ježíšovým utrpením a smrtí na kříži. Na Velký pátek vše utichne, během obřadu většinou nehrají žádné varhany ani se nic nezpívá.

Bílá sobota se nese ve znamení truchlení, ticha a očekávání Ježíšova příchodu. Vzkříšení se pak někde slaví již v sobotu večer jinde až v neděli ráno na Hod Boží velikonoční.

Obě respondentky toto období prožívají s očekáváním ve vzkříšení Ježíše Krista. Účastní se bohoslužeb i sobotní vigílie.

Označované také jako svatodušní svátky či seslání ducha svatého označují křesťanský svátek slavený 50 dnů od Velikonoc. Teologicky se tento svátek vztahuje k seslání Ducha svatého na apoštoly po Ježíšově zmrtvýchvstání.

Slavnost Všech svatých je křesťanský svátek, který připomíná všechny svaté a slaví se 1.11. a volně navazuje na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé 2.11.

Vánoce patří (spolu s Velikonocemi a Letnicemi) k nejvýznamnějším křesťanským svátkům. Slavnost Narození Páně připadá tradičně na 25. Prosince. Slavnosti předchází období adventu, který je zároveň počátkem liturgického roku. Toto období tvrá 4 týdny před vánočními svátky a značí radostné očekávání příchodu Spasitele. Zároveň tato doba slouží ke zklidnění a rozjímání. Samotné slavení narození Ježíše Krista se začíná slavit již v předvečer jeho narození a to vigílií 24. prosince. Samotné slavení narození se koná 25. prosince z rána. Vánoční období končí svátkem tří králů 6. ledna.

Jelikož jsme se účastnili právě 3. neděle adventní, byli jsme přímo u toho, jaká je atmosféra před Vánocemi. Obě respondentky uvedly, že je to jedno z jejich nejoblíbenějších období, zvláště od dob, co jsou s nimi děti. Do kostela chodí jak v předvečer Božího hodu, tak na Boží hod a následné svátky. Děti se chodí dívat na Betlém a zpívají koledy.

Mše se odehrávala na čtvrtou adventní neděli 20. Prosince 2015 v kostele sv. Vavřince v Brandýse nad Labem. Kostel je malou církevní stavbou s gotickými prvky. Hned za vchodem s širokými dřevěnými dveřmi se kolem stěn nacházejí vitríny s urnami. Nad nimi se nachází dřevěný kůr. Ke dvěma dřevěným sloupům podepírajících kůr jsou směrem dovnitř lodi umístěny dva prapory s husitskou tématikou, na každém sloupu jeden. V obdélníkové lodi se nacházejí dvě řady po čtyřech dřevěných lavicích, které od kamenné podlahy odděluje nízké dřevěné pódium. V levém rohu kostela je umístěný starý vyřezávaný betlém, v pravém ozdobený vánoční stromek. Na pravé straně před první řadou dřevěných lavic se také nacházejí elektrické varhany. Za pískovcovým vítězným obloukem nacházejícím se uprostřed stěny naproti dveřím se nachází presbytář krytý gotickou křížovou klenbou. Pod obloukem se nachází stůl překrytý bílou látkou. Uprostřed oltáře stojí zlatý kalich, vedle něj dvě broušené sklenice s vínem a vodou a miska s hostií. Za ním stojí dřevěný oltář. Stěny jsou bohatě zdobené historickými freskami s biblickými motivy.

Do kostela jsme vstoupili 10 minut před začátkem bohoslužby. Nikoho jsme tam předem neznali a také nikdo z přítomných nevěděl o našem příchodu. I tak jsme byli vřele přivítáni, mnozí z přítomných nám podali ruku. Před bohoslužbou jsme se prošli kostelem a posadili se do poslední lavice. Ostatní si mezi sebou přátelsky povídali, vyměňovali si dárky a přáli krásné vánoční svátky. Někteří přišli pouze navštívit místo posledního odpočinku svých příbuzných a vyzdobovali okénka ve vitrínách s urnami, před začátkem mše odešli. Paní farářka byla před mší v civilních šatech, stála pod kůrem a bavila se s příchozími. Že je to farářka jsme poznali, až když se šla převléknout za oltář. Na mši v kostele zůstalo 20 lidí (12 žen, 3 muži a 5 dětí).

Mše začala jakousi besídkou. Paní farářka si k sobě zavolala všechny děti, z nichž každé řeklo básničku s náboženskou tématikou. Mezi jednotlivými básničkami se zazpíval úryvek nějaké koledy. Děti byly poté odměněny sladkostmi a kalendářem, do kterého mají každá den psát, co dobrého udělaly. Mše pokračovala vyjmenováním všech, kteří měli tento měsíc narozeniny a těch, kteří tento rok zemřeli. Následovalo čtení Farského proložené dvěma čteními z Bible, jedním evangeliem a třemi písněmi. Všechna čtení, včetně evangelia, byla čtena přítomnými lidmi, farářka po evangeliu měla promluvu. Písně byly doprovázeny hrou na elektrické varhany. Před koncem mše přelila farářka ze skleniček do kalicha trochu bílého vína a vody a prohlásila jej za krev Kristovu. Poté vyndala z misky kulatou oplatku a prohlásila ji za jeho tělo. Nakonec oplatku rozlomila na čtvrtiny a vložila zpět do misky. Na závěr mše proběhlo svaté přijímání, při kterém farářka vkládala do úst oplatku namočenou v poháru s vínem. Jako poslední si nenamočenou oplatku vzala farářka a zapila ji vínem z kalicha. Na rozdíl od římskokatolických bohoslužeb se ani jednou neklečelo, celý obřad probíhal pouze v sedě či ve stoje. Paní farářka sloužila celou mši sama bez pomoci ministrantů. Zajímavostí byla přítomnost dvou psů mezi věřícími, kteří byli v zadní části kostela. Celá mše probíhala v rodinné atmosféře. Po jejím skončení návštěvníci pokračovali v přátelském rozhovoru a předávání dárků.

Pokud na ulici potkáte příslušníka Církve československé husitské, nepoznáte, že náleží k nějakému duchovnímu společenství. Jak kněží, tak řadoví věřící chodí v běžných civilních šatech. Kněží se oblékají do černého taláru pouze při mších nebo zvláštních příležitostech. Věřící jsou milí a velice sdílní, nedělá jim problém bavit se o své víře. Dobře vycházejí s příslušníky jiných katolických církví, jak nám potvrdily obě respondentky. V některých rodinách se pronáší modlitba před každým společným jídlem, nebývá to však pravidlem.

Dle výpovědi obou našich respondentek nemá slavení svátků v CČSH žádný zvláštní průběh. Na Vánoce a Velikonoce vyzdobí své domy stejně jako většina obyvatel České republiky. Svátky jsou připomínány především na mši v kostele, která se koná ve všechny významné dny, ne jen v každou neděli, jak je zde obvyklé.

Ve Staré Boleslavi, kde obě respondentky žijí, se každý rok na svátek sv. Václava koná Svatováclavská pouť, V rámci této poutě je pořádána mše pod širým nebem za účasti nejvyšších českých státníků a hodnostářů katolické církve. Při této příležitosti bývá také z katedrály sv. Víta vyzvednuta lebka českého světce a dopravena na místo jeho zavraždění. Obě respondentky tuto akci pravidelně navštěvují, nepřikládají jí však duchovní význam. Shodují se na tom, že je tato akce důležitá z hlediska historie České republiky, kterou bychom si měli připomínat. První respondentka ji jinak pokládá za přehnané divadlo.

Vnitřní projevy víry jsou u každého člověka individuální.

První respondentka přistoupila k víře v dospělém věku po narození prvního syna. Porod byl pro ni velmi silným zážitkem a dle svých slov si uvědomila jiné věci, než je pro člověka běžné. Své každodenní spojení s Bohem popsala jako ztišení, oproštění se od všedních starostí. Také když sedá do auta, poprosí v duchu, aby dobře dojela a v cíli své cesty za to poděkuje. Nahlas žádné modlitby neodříkává.

Druhá respondentka byla pokřtěna brzy po svém narození. Její matka je příslušnicí CČSH, otec je katolického vyznání, proto zprvu chodila s ním do katolického kostela. V pubertě se však vzbouřila a prohlásila, že do žádného kostela už chodit nechce. Matka ji tehdy vzala na mši v husitském kostele, která se jí zalíbila a od té doby se hlásí k Církvi Československé husitské. Vždy, když respondentka cítí potřebu spojit se s Bohem, pomodlí se. Častěji se však ztiší a vyčistí si hlavu stejně jako první respondentka.

Církev Československá husitská se řadí mezi protestantské církve. S katolickou církví má společných všech sedm svátostí, na rozdíl od ní při svatém přijímání, jenž je zpodobněním poslední večeře Páně, přijímá podobojí. Věřící požívají eucharistii namočenou do vína, v křesťanské církvi mají eucharistii samotnou. Církev Československá husitská je nakloněna běžnému lidu, což se odráží také v její struktuře. Jak ve vedení samotné církve, tak ve vedení jednotlivých obcí jsou rovnoměrně zastoupeni členové z řad duchovních a laiků. To se projevuje také na mši v kostele, která je sice celá vedeně knězem, vystupují při ní však i příchozí z laické veřejnosti. Celá mše se odehrává v rodinné atmosféře, je tvořena propojením textů z Bible a liturgie Karla Farského. Celibát kněžích je zcela dobrovolný. Pro církev je také typické přijímání žen mezi kněží.

Příslušníci této církve mají k víře zcela individuální přístup takřka bez vnějších projevů. Snaží se chodit do kostela na pravidelné bohoslužby, které se konají každou neděli. Připomínání svátků probíhá také především v kostele, kde se ve významný den koná zvláštní bohoslužba. Věřící jsou v osobním životě velice přátelští a snaží se pomáhat svému okolí. Své každodenní spojení s Bohem probíhá prostřednictvím ztišení, oproštěním se od běžných starostí. Některé rodiny pronáší nahlas modlitbu před společným jídlem, není to však pravidlem. Věřící často v duchu žádají Boha o pomoc či ochranu, když se například vydávají na cestu automobilem. Po zdárném dojení do cíle nezapomenou v duchu poděkovat, že se nic nestalo.



Počet shlédnutí: 196