Seminární práce se zabývá profilem pravoslavného věřícího. Pravoslavná víra není pro obyvatele České republiky nijak exotickým vyznáním a mnoho prvků pravoslavné víry je blízké i člověku bez vyznání, kterých je v České republice většina, a to například oslava stejných svátků apod. Právě z tohoto důvodu byla tato víra vybrána jako téma seminární práce. Pravoslavná církev je v podvědomí mnoha českých obyvatel, každý má nějaké informace o této víře, úkolem této práce je prohloubení a utřídění těchto znalostí. Současný trend počtu věřících v České republice je klesající. Dle Českého statistického úřadu klesá počet věřících téměř všech vyznání. Pravoslavných věřících oproti roku 2001 ubylo přes 2000. Tato skutečnost vyplývá z porovnání posledních dvou sčítání obyvatelstva, tj. rok 2001 a 2011. Přestože pravoslavných věřících ubývá, stále tvoří vcelku početnou skupinu (cca 21 tisíc věřících), a proto je toto téma stále aktuální.

Každý věřící dodržuje jiné tradice, někteří chodí do kostela jen v neděli, někdo chodí na bohoslužby častěji, jiní se modlí několikrát denně. Předmětem výzkumu bude nahlédnout do běžného života respondentů, pravoslavných věřících, a zjistit, jak se víra projevuje v jejich každodenním životě.

Cílem semestrální práce je odpovědět na výzkumnou otázku: „Jak vypadá život pravoslavného věřícího v České republice?“ Semestrální práce se soustředí především na zodpovězení následujících podotázek:

• Představení pravoslavné víry
• Jakým způsobem věřící přichází k pravoslavné víře
• Pravoslavné svátky a tradice
• Projevy víry
• Vliv víry na rodinný život a mezilidské vztahy

K sepsání seminární práce „Profil pravoslavného věřícího“ byly použity kvalitativní i kvantitativní výzkumné metody. V první části vlastní práce byla použita metoda kvantitativní - studium odborné literatury, internetových zdrojů, statistik a dostupných výzkumů. Tyto zdroje sloužily k podrobnému seznámení se s pravoslavnou vírou.

Pro empirickou část práce byla zvolena kvalitativní metoda, jelikož umožńuje hlubší poznání daného tématu. Hendl uvádí, jako přednosti kvalitativního výzkumu například získávání podrobného popisu a vhledu při zkoumání jedince či skupiny; zkoumání fenoménu v přirozeném prostředí; dobrá reakce na místní situace a podmínky a další. (HENDL, 2005, s. 52). Mezi přednosti kvantitativní metody Hendl řadí: rychlý a přímočarý sběr dat, užitečnost při zkoumání velkých skupin, možnost zobecnění na celou populaci, výsledky jsou relativně nezávislé na výzkumníkovi. (HENDL, 2005, s. 49). Uvedené výhody jednotlivých metod byly porovnány a na základě toho byla vybrána vhodnější metoda pro tento výzkum.

Z kvalitativních metod byla, jako nejvhodnější pro výzkum, vybrána metoda strukturovaných rozhovorů s otevřenými otázkami. Tato metoda sběru dat byla zvolena z důvodu možnosti položení doplňujících otázek respondentům v průběhu rozhovoru. „Strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami sestává z řady pečlivě formulovaných otázek, na něž mají jednotliví respondenti odpovědět. Data z takového interview se snadněji analyzují, protože jednotlivá témata se lehce v přepisu rozhovoru lokalizují.“ (HENDL, 2005, s. 173) Před uskutečněním rozhovorů byly připraveny otázky, které vyplynuly z teoretické části práce. Cílem rozhovorů bylo lépe porozumět problematice a případně ji doplnit o nově nabyté informace.

Pro výzkum byli vybráni tři respondenti, kteří současně tvoří jednu rodinu. Pro uskutečnění rozhovorů byla zvolena jejich vlastní domácnost, a to proto, aby se respondenti cítili dobře a uvolněně. První dva rozhovory probíhaly v jeden den. Nejprve byl uskutečněn rozhovor s nejmladším členem rodiny, který je v České republice nejkratší dobu. Rozhovor s Ivanem byl poměrně kratší, než následující dva. Následoval rozhovor s nejstarší naší narátorkou a zároveň jeho matkou. Oksana byla nejvíce výřečná a poskytla mnoho cenných informací. Jako poslední byl uskutečněn rozhovor s Oksanou mladší. Než k rozhovoru došlo, byly zpracovány první dva rozhovory, aby se posledním rozhovorem získalo ještě více potřebných informací. Všechny rozhovory se nesly v přátelském duchu a z narátorů bylo cítit, že se velmi rádi podělí o své poznatky.

Tabulka 1 – Přehled narátorů

Existuje opravdu velké množství autorů, kteří se zabývají danou problematikou. ´

Naše Pravoslaví, jehož autorem je metropolita Kryštof, popisuje velice detailně, jak probíhá modlitba pravoslavných. Modlitba má pro křesťana význam oběti, protože křesťané chápou, že jedinou oběť přinesl za všechen lid Ježíš Kristus tím, že byl ukřižován, a proto je tedy potřeba přinášet duchovní oběti v podobně děkovné a pochvalné modlitby. Dále v knize najdeme seznam ikon v pravoslaví a jejich vysvětlení. Publikace také vysvětluje význam víry jako základ duchovního života.

Lochmann ve svém díle O smyslu křesťanských svátků popisuje „hlavní“ křesťanské svátky- Vánoce, Velikonoce a je zde rozvaha o tzv. Letnicích, křesťanském svátku slaveném 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně.

Tématem svátků se zabývá také autorka Valburga Vavřincová, která je autorkou knih Malá encyklopedie Velikonoc, kde jsou popsány jednotlivé velikonoční zvyky a tradice v Čechách a na Moravě. Podobně strukturovaná je druhá autorčina kniha Malá encyklopedie Vánoc.

Publikace nazvaná Světová náboženství (Keene, 2003) je jakousi encyklopedií všech světových náboženství. Tato kniha poslouží velice dobře k orientaci v problematice pravoslaví. Autor zde vytyčuje základní teze vztahující se hlavním představitelům jednotlivých náboženství, stručně zmiňuje historii a roli jednotlivých náboženství v dnešním světě.

K vypracování této práce byly využity také elektronické zdroje, které budou uvedeny na konci celé práce v seznamu použitých zdrojů.

Pravoslavná církev je jedna svatá, všeobecná a apoštolská církev. Byla založena samotným Pánem Ježíšem Kristem, který si vyvolil 12 apoštolů a vyslal je hlásat Evangelium nejprve mezi Izraelem, po svém zmrtvýchvstání pak i po celém světě. Pravoslaví klade důraz na uchování tradic církevních otců a prvních křesťanských koncilů. (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-01-18. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/historie-crkve/)

Původ slova „pravoslaví“ (řecky orthodoxia) pochází z řeckéhou sousloví dvou slov, „orthos“, což znamená „správně“, a ze slova „dokein“, což lze přeložit jako „vyznávati“. Do češtiny se tento pojem překládá jako pravá oslava Boha. Pro ty, kdo ji vyznávají, je cestou života, kterou založil Ježíš Kristus. Církev tvoří lidé – Boží lidé, kteří se dávají dohromady ve jménu Ježíše Krista. Nazývají se křesťané a dělí se o společnou víru a naději, jež je založena na lásce Boží. Zastávají pravdu čili pravoslaví své víry a svého přesvědčení. Zkušenostmi zvěstují všem dobré poselství (=evangelium) o Ježíši Kristu. (Pravoslavná církev v čechách a na Slovensku [online]. Cit.2016-01-18. Dostupné z: http://www.pravoslavnacirkev.info/vira/zaklady-pravoslavne-viry/487-o-pravoslavne-vire )

Prameny pravoslavné víry

Pravoslavná víra uvádí šest základních pramenů víry. Mezi prameny víry se řadí svatá tradice, která spočívá na Písmu svatém a na všeobecné církevní tradici. Tradice je každodenní život Božího lidu. Nejpřednějším dílem svaté tradice a základním pramenem víry je svaté písmo. Svaté písmo nebo-li Bibli tvoří Starý a Nový zákon. Dalším významným zdrojem jsou spisy svatých otců, které vysvětlují základní učení církve a brání pravou víru. Významným atributem pravoslavné víry je samozřejmě modlitba a liturgická bohoslužba. Nejdůležitější z nich je svatá liturgie, která představuje společné dílo Boží a setkání se samotným Bohem. Zásadním pramenem pravoslavné víry jsou životy svatých, které slouží jako vzory, podle nichž věřící mohou žít křesťanský život. Jako poslední pramen, ne však nejméně důležitý, je uváděno vyznání víry. Vyznání víry bylo zformulováno na základě nejstarších textů, vyznávaných věřícímí při křtu, opírajících se o Tradici a Písmo svaté. Vyznání víry je zpíváno nebo čteno při každé liturgii. (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-01-18. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/)

Důležitým prvkem pravoslavné církve je i uznávání svátostí, kterých je celkem sedm: Křest, který uděluje tzv. „milost boží“ a očišťuje od dědičného hříchu našich prarodičů. Biřmování znamená iniciační svátost. V pravoslavné církvi se nazývá myropomazáním, používá se tzv. olej myro. Tato svátost je přijímána jako dar Ducha Svatého. Přijímání, pokání, které slouží k odpuštění hříchů, svěcení kněžstvauděluje právo konat bohoslužby v chrámě. Svátost manželství, která daruje milost k plození dětí a pomazání, což je svátost uzdravující nemocné. (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-01-18. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/svtosti/ )

Ikony

K pravoslavné víře patří mnoho ikon. Následující část práce představuje nejvýznamnější z nich.

Nejvýznamnější jsou samozřejmě ikony zobrazení Krista, zobrazující Pána Ježíše Krista. Nejobvyklejší takovou ikonou je obraz Krista zobrazeného od beder výše, oděného ve spodní roucho obvykle červené barvy, a v roucho svrchní, jež je povětšinou modré. Svatozář má Kristus na všech ikonách, ať už je představován v jakékoli situaci. Pokud tedy váháme, zda zobrazeným je skutečně Spasitel, poznáme to zcela jistě podle svatozáře. Další významnou ikonou je ukřižování. V katolické církvi je tak Spasitel zobrazován od dvanáctého století jako trpící člověk, přičemž moment utrpení je stále více zvýrazňován, od gotiky až po baroko. Naproti tomu Kristus pravoslavný je poklidný a vyrovnaný. Matka Boží patří též k významným ikonám. V pravoslavné církvi je neobyčejně silná úcta k Matce Boží, neboli Přesvaté Bohorodici a Panně Marii. Nejčastější vyobrazení Bohorodičky nám ji ukazuje, kterak ve své náruči drží malého Ježíška. Často jsou vyobrazováni také Svatí, především Jan Křtitel, Andělé a Apoštolové. Jako samostatné figury nebo jako osoby doprovázející Krista jsou zobrazováni Starozákonní spravedliví. Mezi tzv. starozákonní spravedlivé jsou počítáni praotcové lidského rodu od Adama přes Noema po Abraháma, dále Izák a Jákob a jeho synové a další. Specifičtí pro pravoslavnou církev v českých zemích a na Slovensku jsou čeští světci. Pravoslavná církev v českých zemích ctí několik vlastních světců. Jsou to svatí Cyril a Metoděj, jejich žáci Gorazd (I.), Kliment Naum, Angelár a Sáva, knížata Rostislav, Václav a Ludmila, poustevníci Ivan a Prokop a biskup Gorazd (II.). (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-01-18. Dostupné z:http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/crkevn-umn/)

Pravoslavný kříž

Pravoslavný kříž je velmi hojným symbolem ortodoxní víry. Tento kříž bývá často bohatě zdoben. Na rozdíl od západního kříže je trojramenný, tj. má tři vodorovná ramena. Spodní rameno není zcela vodorovné, ale je šikmé.

Pravoslavný kostel (chrám)

K pravoslavnému vyznání neodmyslitelně patří navštěvování pravoslavných kostelů. Tyto chrámy se odlišují od křesťanských kostelů několika znaky. Kromě specifického pravoslavného kříže se chrámy rozdělují na tři hlavní části: předsíň chrámu, střední část - loď chrámová a oltář. V předsíni chrámu, která představuje nejzápadnější část, bývá často zeď, oddělující samostatný chrám. Střední část chrámu je určena pro věřící. Centrem chrámu je stůl Páně tzv. prestol neboli trůn. Na něm se předkládá eucharistická oběť Těla a Krve Páně. Prestol se nachází uprostřed oltářního prostoru symbolizujícího nebesa. Mimo prestol je v oltáři obětní stůl, kterému se jinak říká tzv. žertovník, na němž se připravuje chléb a víno ke svaté oběti. Církev se shromažďuje ve střední části chrámu – v tzv. chrámové lodi. Typickým znakem pravoslavných chrámů je ikonostas, což je přehrada oddělující oltář od chrámové lodi opatřená ikonami. Uprostřed ikonostasu jsou dvoukřídlové dveře, jimiž se vnáší na prestol chléb a víno k posvěcení, a proto se jim říká svaté či královské dveře. Napravo od nich je ikona Spasitele a nalevo je pak ikona Bohorodičky s Ježíšem v náručí. Nad svatými dveřmi bývá nejčastěji umístěna poslední večeře Páně. Zajímavostí je, že v pravoslavném chrámu se stojí. Oltář je svatým místem, kam mají přístup jen „oprávněné osoby“. Dokonce i biskup či jiní duchovní stojí před Oltářem pouze při významnějších bohoslužbách. (Dorotej a kol., 1978, s. 38-39)

Ikonostas

Pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze

Pravoslavná církevní obec v Čechách

Pražská pravoslavná eparchie je součástí autokefální Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku, která je jednou z rodiny samostatných pravoslavných církví. V jejím čele stojí Jeho Blaženost Rostislav, arcibiskup prešovský a metropolita českých zemí a Slovenska.

Pravoslavná církevní obec je velmi rozsáhlá, jen v Praze je osm Pravoslavných církevních obcí. Další sídla v Čechách: Beroun, Kladno, Milovice, Kolín, Kralupy nad Vltavou, Mladá Boleslav, Mochov, Mukařov, Mělník, Karlovy Vary, Mariánské lázně, Cheb, Františkovy lázně, Sokolov, Horšovský Týn, Klatovy, Plzeň, Příbram, Rokycany, Lesná, Tachov, Milíře, Halže, Chomutov, Kadaň, Litoměřice, Most, Podbořany, Roudnice, Žatec, Krupka, Teplice, Ústí nad Labem, Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, Liberec, Rumburk, Frýdlant v Čechách, Železný Brod, Hradec Králové, Jaroměř – Josefov, Pardubice, Lanškroun, České Budějovice, Jindřichův Hradec, Tábor + další zařízení (Bratrstvo pravoslavné mládeže …) (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-01-18. Dostupné z:http://pravoslavnacirkev.cz/Farnosti/Organizace/)

Statistiky o pravoslaví v ČR

Česká republika je převážně ateistickou zemí. Nejvyšší počty věřících obyvatel, bez ohledu na konkrétní vyznání, jsou tradičně v moravských krajích. K Pravoslavné církvi v českých zemích se hlásí dle posledního sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011 v České republice 20628 věřících. Tento počet nezahrnuje příslušníky ruské pravoslavné církve, kterých je v ČR 5844.

Dle již zmiňovaného sčítání lidu, domů a bytů se k pravoslavné církvi se hlásí 10063 mužů a 10470 žen. (Český statistický úřad [online]. Cit.2016-01-17. Dostupné z: https://www.czso.cz/)

Základem křesťanského života je křest, který je branou k Božímu království. Je první svátostí, kterou Kristus nabídl všem, aby měli věčný život. A tím se také člověk stává součástí společenství věřících, kteří se vydali na cestu víry za svým Pánem. Pokřtěn může být každý, kdo uvěřil v Boha a přijal křesťanskou víru. Křest probíhá nejen u narozených dětí, ale může proběhnout i u dospělých jedinců. „První křesťané byli většinou dospělí lidé, kteří se setkali s Bohem a uvěřili v něho. Proto sami požádali o křest. Součástí křtu byl i okamžik, kdy tito žadatelé vyznali před shromážděným společenstvím věřících svoji víru. Teprve pak byli pokřtěni.“ (Němeček, online, 2013)

Všichni respondenti uvedli, že k víře se dostali skrze křest a skrze rodinu. První respondentka byla pokřtěna v 6 týdnech života, druhá v jednom roce a třetí respondent také v 6 týdnech života.

Křest je velmi důležitý obřad a je brán jako významný zlom v životě. Ponořením do vody, které symbolizovalo jakési ponoření do smrti, se člověk znovu narodil do očištěného života a byl přijat do církevního společenství (VAVŘINCOVÁ, 2001, s. 132 – 133)

Pravoslavný kalendář

V úvodu kapitoly o pravoslavných svátcích a tradicích je nutné představit pravoslavný kalendář. Právě podle kalendáře se řídí velká část pravoslavných svátků, jelikož některé svátky nemají pevně stanovené datum a jsou pohyblivé.

Hlavní rozdíl mezi gregoriánským a juliánským kalendářem je, že: „Juliánský kalendář se za gregoriánským, tedy i za občanským, dnes opožďuje o 13 dní. Většina svátků je tak podle juliánského kalendáře slavena o 13 později než podle gregoriánského - ačkoli v každém kalendáři připadají na stejné datum. Například vánoce připadají shodně na 25. prosince, ale v den, kdy je podle juliánského kalendáře 25. prosince, je podle gregoriánského už 7. ledna.“ (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-03-16. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/vrouka/)

Pražská eparchie dále uvádí, že: „Pravoslavnou modifikací je „smíšený kalendář“, tedy gregoriánský kalendář, v němž jsou pohyblivé svátky (Velikonoce), slaveny podle data juliánského kalendáře. Téměř všechny pravoslavné církve, které používají gregoriánský kalendář, jej používají v této upravené podobě. To je důvodem, proč sice některé svátky slaví různé pravoslavné církve v různé dny, ale Velikonoce (a na ně návazné svátky) slaví všechny církve v jeden den. Pravoslavná církev používá solární kalendář o 365 dnech. Tento kalendář existuje ve 2 modifikacích, které jsou obě v pravoslaví používány.“ (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-03-16. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/vrouka/)

1) Juliánský kalendář („starý“) - kalendář, zavedený C. Juliem Caesarem v Římě v 1. století př. Kristem. Používá jej například ruská, gruzínská a srbská církev.

2) Gregoriánský kalendář („nový“) - kalendář, zavedený papežem Řehořem XIII. roku 1582. Ten je dnes používán jako tzv. občanský kalendář. V některých pravoslavných církvích byl zaveden ve 20. století. Používá jej například cařihradská, řecká, bulharská a rumunská církev.

V pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku jsou používány souběžně oba kalendáře. Dnes se v Čechách věřící řídí převážně juliánským kalendářem, na Moravě je používání obou kalendářů v rovnováze. Na Slovensku je prešovská eparchie staro kalendářní, michalovsko-košická novo kalendářní. (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-01-18. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/vrouka/)

Svátky

Pravoslavné svátky se rozlišují na dvě hlavní skupiny, a to na pohyblivé a nepohyblivé:

• Pohyblivé svátky se řídí podle data Velikonoc (Paschy) a mohou připadnout na různá data - vždy ale na stejný den v týdnu. Kromě samotných Velikonoc to jsou svátky velikonočního cyklu: Vjezd páně do Jeruzaléma (Květná neděle), Velký čtvrtek, pátek a sobota, Antipascha (Neděle Tomášova), Nanebevstoupení Páně, Seslání sv. Ducha a další.

• Nepohyblivé svátky připadají vždy na stejné datum, ale na jiný den v týdnu. Patří mezi ně např. Vánoce či Křest Páně. (Pražská eparchie, Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku [online]. Cit.2016-01-18. Dostupné z:http://pravoslavnacirkev.cz/Nase-vira/vrouka/)

Všichni naši respondenti se shodují, že pravoslavné svátky dodržovali především na Ukrajině, odkud pocházejí. Určitě je to dáno tím, že jsou z jedné rodiny, ale také tím, že na Ukrajině mají babičku, která je k víře nejvíce vede. Jak nám v rozhovoru řekla Oksana starší, na Ukrajině jako rodina dodržovali všechny svátky, které jsou označené křížkem. Na otázku, co to znamená, že jsou svátky označené křížkem, odpověděla takto:

„Že nesmíme pracovat, vařit – proto vždycky musíme navařit jídlo dopředu. Nesmíme brát do ruky nůž, krájet nic.“ Jde se ráno do kostela, modlí se, přijdeš domů, najíš se, pomodlíš se a odpočíváš doma s rodinou, přáteli nebo sousedy. Ale nesmí se u toho pomlouvat, je to hřích. Když jsi byl v kostele, neměl bys ten den vypouštět nic špatného z pusy.„

Jak z rozhovorů vyplynulo, pro pravoslavné je takovým malým svátkem i neděle. Pro pravoslavné platí, že šest dní musí dělat něco pro svoje tělo, svojí duši a sedmý den mají děkovat Bohu, že se ve zdraví dožili konce týdne.

Nejvýznamnější svátky

1) Velikonoce (Pascha)

Velikonoce patří k svátkům, které slaví nejen věřící, ale také ateisté. Ti slaví především příchod jara, zatímco věřící slaví především Ježíšovo zmrtvýchvstání. Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem, jsou zvané také jako Vzkříšení Páně. Slaví se vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Původně se Velikonoce slavily v den židovského Pesachu, později došlo k oddělené křesťanských slavností od těch židovských. Během Velikonoc je tzv. Velikonoční triduum. Složené ze: Zeleného čtvrtka - den památky Poslední večeře Páně, Velkým pátkem - den, kdy byl ukřižován Ježíš Kristus, Bílou sobotou, což je den bdění u Kristova hrobu a Božím hodem velikonočním, což je tzv.den Ježíšova zmrtvýchvstání. Tomuto období předchází doba postní, která začíná Popeleční středou a trvá do odpoledne Zeleného čtvrtka. ( VAVŘINCOVÁ, V., 2006)

Vyobrazení Vzkříšení Páně

2) Vánoce

Druhý velice významný svátek jsou Vánoce. Tento svátek slaví opět nejen věřící, ale také ateisté. Pro vánoční čas jsou typická rodinná setkání, setkání s přáteli, dodržování zvyků a tradic. Pro křesťany je to především oslava Kristova narození. „Většina z nás slaví Vánoce jako svátek domova, rodiny, našeho „domácího krbu“. Existuje sotva nějaký jiný den, kdy by si člověk tak velmi přál být doma, jako o Vánocích.“ (Lochman, 1997, s.21)

Kristovo zrození je dodnes slaveno v noci z 24. na 25. prosince. Doba před Vánoci je nazývána Advent, což můžeme přeložit jako příchod. Začíná 4 týdny před Vánocemi a je to nejen upozornění na oslavu Kristova zrození, ale také začátek nového církevního roku. Ten totiž nezačíná prvním lednovým dnem, ale právě první adventní nedělí. Počátek adventu může připadnout na kterýkoliv den mezi 27. listopadem a 3. prosincem a může trvat v rozmezí od 22 do 28 dní. Adventní čas končí odpoledne Štědrého dne a prvními nešporami začíná doba vánoční (VAVŘINCOVÁ, 2001, s. 22 – 25). V době adventu by mělo být omezeno jídlo, mělo by se střídmě jíst, omezit zábavu, tance a zpěv. Dle křesťanů trvá doba vánoční od svátku Narození Páně po svátek Křtu Páně (6. leden).

Pro respondenty jsou nejvýznamnější dva svátky - Vánoce a Velikonoce. Oba tyto svátky mají stejnou váhu: „Vánoce, že se narodil spasitel a Velikonoce - ty se musíš zbavit těch hříchů, aby ses přiblížil víc k Bohu. Oba dva svátky jsou velké, protože kdyby se Ježíš nenarodil, tak by nebyly Velikonoce.“

Pro obě respondentky se tyto svátky nesou spíše v rodinném duchu. Je to pro ně oslava toho, že mohou být se svou rodinou a užívat si čas strávený s ní.:

„Oslavování narození Ježíška, setkaní rodiny a přátel. Znamená to pro mě to, že se všichni setkáme v kostele, třeba celou noc se modlíme a je to intenzivnější jak přes rok. A já z toho mám dobrý pocit. Soucítíme s tím, že zrovna ten den byl Ježíš rozpjatej.“

Vzhledem k tomu, že Oksana starší i mladší žijí v Čechách přes 8 let a obě mají partnera z České republiky, dá se říci, že se trochu „asimilovaly“ a některé nepravoslavné svátky slaví také. Například Vánoce. Stejně tak jako každá klasická rodina si o Štědrý večer sednou s rodinou, dají si bramborový salát s kaprem/řízkem a rozdají si dárky. To vše dělají spíše proto, že Oksana mladší si to tak přeje a zbytek rodiny se jí snaží udělat radost a vyhovět. Teď však Oksanu čekají pravé české Vánoce, které bude společně slavit s rodinou svého přítele.

Na otázku, zda vidí nějaký rozdíl mezi českými a pravoslavnými Vánocemi, odpověděla Oksana mladší takto: „Naše Vánoce se slaví víc intenzivně. Víc lidí navštěvuje kostel a víc se modlí. Což u vás je spíš o rodině a dárcích, nebo spíš jen o rodině a dárcích. Nechodíte na mši.“

Ptali jsme se Oksany starší, jak slaví své Vánoce. Jejich Štědrý večer probíhá asi takto: „Snažíme se celý den nejíst – dokud se nesetmí. Pak se musíme všichni vykoupat, svátečně upravit a připravit tabuli. Například se dává pod ubrus na 4 strany seno. Na stůl se musí dát dvanáct druhů jídla. To jsou všechny postní jídla, ty musíme jíst jen do půlnoci, pak si můžeme dát všechno. Na stole by neměly chybět holubčiky, což je plněné zelí rýží.Nejnutnější je však pšenice s medem, hříbky a chléb.Po večeři se pomodlíme a děti začínají chodit koledovat, oni koledují a dávají se jim peníze. Většinou to jsou děti tak do dvanácti let.Většinou chodí sourozenci z rodiny. Společně zpívají koledu a čím delší, tím se jim dává více peněz. Nebo když to jsou příbuzní nebo děti sousedů, tak se jim dává také více peněz. Procházejí celou vesnici. Do půlnoci chodí koledovat a pak by všichni měli jít do kostela. A potom, co se vrátíme z kostela, tak se jdeme najíst. Dáme si bramborový salát, savojský řízek, dortíky. A po půlnoci chodí dospělí koledovat. Ti chodí koledovat pod okno, chodí skupinky 2-5 lidí. Ti až dokoledují, tak je pozveš domů, dáš jim najíst a napít. Hostitel se pak oblíkne a jde s nima koledovat. A takhle se schází víc a víc. A takhle je to další dva dny. V noci spíš, začnou ti koledovat pod oknem, ty musíš vstát a pozvat je dál, připravit jim pohoštění.“ Druhý den je zase bohoslužba, někdy kolem 9-10 hodiny. Dalších 10 dní by se nemělo prát.“

Další významné svátky:

3) Narození Přesv. Bohorodičky – 8. Září

4) Povýšení sv. Kříže – 14. Září

5) Uvedení Přesv. Bohorodičky do chrámu - 21. listopadu

6) Vánoce – narození Páně – 25. Prosince

7) Křest Páně – 6. Ledna

8) Obětování Páně (Hromnice) – 2. Února

9) Zvěstování Přesv. Bohorodičky – 25. Března

10) Květná neděle (Vjezd Páně do Jeruzaléma) – poslední neděle před Paschou

11) Nanebevstoupení Páně – 40 dní po Pasše

12) Seslání Ducha Svatého – 50 dní po Pasše

13) Proměnění Páně – 6. Srpna

14) Zesnutí Přesv. Bohorodičky – 15. Srpna (Začátek církevního roku je 1. Září – proto jsou svátky řazeny od září)

Modlitba

Modlitba je způsob komunikace mezi věřícím a Bohem. Modlitba má pro křesťana význam oběti, protože křesťané chápou, že jedinou oběť přinesl za všechny lidi Ježíš Kristus tím, že byl ukřižován, a proto je tedy potřeba přinášet duchovní oběti v podobně děkovné a pochvalné modlitby. Nejdůležitější částí modlitby je tedy tzv. eucharistie – tj. díkůvzdání, nazývá se také liturgie – „utváření lidu“.

„Mnozí si totiž myslí, že křesťané se modlí, když jsou v úzkých, když si nevědí rady se životními problémy, že se modlí jen lidé, kterým, jak se říká, už beztak nic jiného nezbývá.“ (Dorotej a kol., 1978, s. 33)

Pro křesťany je nejryzejší modlitbou chválení Boha za dar života, oslavování Boha a blahořečení Bohu. Bůh je chápán jako živá a osobní bytost, s níž věřící vede dialog. Bůh k člověku promlouvá v harmonii kosmu, v tvůrčím rozvoji života a zejména díky zjevení proroků či apoštolů.

Křesťané se modlí za sebe, ale i za celé lidstvo a tvorstvo, zemřelé nevyjímaje. Velkou roli během modlitby mají ikony. Ikona symbolizuje a zpřítomňuje Spasitele. Ikona je vyhrazena k posvátnému účelu, najdeme ji v každém pravoslavném chrámu, ale i v domě věřících. (Dorotej a kol., 1978, s. 38)

Na otázku, zda chodí na bohuslužby, odpověděla Oksana starší takto: „Hodně málo, ale předtím jsem chodila pravidelně, když jsem na Ukrajině, tak často. Tady zřídka.“ Naposledy byla na bohoslužbě před dvěma měsíci a to právě na Ukrajině. Její syn Ivan žije v České republlice nejkratší dobu, a to teprve tři roky. Za celou dobu byl na bohuslužbě jednou a to letos na Velikonoce. Z rozhovoru s ním mi připadalo, že sice je věřící v hloubi duše, ale dělá to spíše kvůli své rodině, především babičce.

Všem třem našim respondentům byla položena otázka, zda jim víra nějakým zásadním způsobem zasahuje do osobního života. Ivanovi ne, dokonce si nechal potetovat celou ruku, což samozřejmě dle jejich víry není dovoleno. Oksana starší se rozvedla se svým manželem, což je zásadně proti všemu, co víra přikazuje. „Ne, nezasahuje. Podle víry bych si neměla brát člověka jiného vyznání a rozvádět se. Když se jednou před Bohem vdáš, neměla bych se už nikdy rozvést. Mohla bych se vdát jen v tom případě, že mi manžel zemře, potom podle víry se můžu znovu vdát. Já jsem rozvedená a tím jsem porušila veškerá pravidla víry.“ odpověděla Oksana starší.

Jediná Oksana mladší odpověděla, že ano, víra jí zasuhuje zásadním způsobem do života.

„V mojí víře se nemůžu provdat za někoho, kdo není pokřtěný v naší víře. A todle já chci dodržet.“ Pokud budu mít jednou děti, tak budu chtít, aby také byly křtěný.“

Na bohoslužby nechodí také z toho důvodu, že obě respondentky pracují jako servírky a tím pádem se řídí podle krátkého a dlouhého pracovního týdne. „Když máme v neděli směnu, tak jsem v sobotu do dvou do rána v práci a nemůžu vstát v 6 ráno do kostela a jít potom zase do práce.“

I Oksaně mladší práce zasahuje do víry.:

„Ano, tím, že musím být v práci i o Vánocích a nemohla jsem jít na noční mši, protože druhý den jsem musela jít zase do práce. Bohužel jsem to takhle měla poslední dva roky. Nestíhám přejet z práce na mši. Mně končí směna v jedenáct v noci a mše začíná kolem jedenácté nebo půlnoci. Záleží na knězi, kdy určí čas.“

Obě se shodují, že by rády chodily častěji na mše. Pro Ivana to není tak důležité. Jak již bylo zmíněno, jeho víra není tak intenzivní jako jeho sestry a matky. Ale i on na Ukrajině pravidělně chodil na mše. Díky své babičce dokonce asistoval kněži při bohoslubách:

„Ano, každou neděli od 7 do 12. Já jsem tam sloužil, vedle kněze. Pomáhal jsem mu, tak jsem chodil dřív.“ Ivan pomáhal jako dítě farářovi v jeho rodné vesnici. O nedělích měl na sobě dlouhý bílý šál, o svátcích potom honosnější, zlatý. Farářovi byl „k ruce,“podával mu svíčku, knihu nebo kadidlo.

Modlitební gesta

Modlitební gesta vyjadřují obsah modlitby a pomáhají nalézt správný vnitřní postoj. Pravoslavný křesťan zásadně při rozhovoru se svým Pánem stojí. Žehná se tak, že se třemi prsty pravé ruky, spojenými na znamení trojjediného Božství, dotýká čela (posvěcení mysli), středu těla (posvěcení srdce) a ramen (činnost) – nejdříve levá strana a pak pravá. Tímto se zároveň tvoří znak kříže, protože požehnání se nám dostává pomocí Spasitelova kříže. (Dorotej a kol., 1978, s. 40) Svatý prestol, ostatky, ikony zdraví pravoslavní poklonou. Poklona je výrazem hluboké úcty, a proto se tak zdraví i pravoslavní mezi sebou, především v chrámu. „Zemní poklona“, což je pokleknutí a poklona čelem k zemi, je výrazem nejhlubší úcty a pokání zejména v období půstu.

Modlitby mají svůj řád nejen v tom, kde se konají (chrám), ale také i posvátného času. Modlitby probíhají v průběhu dne, ale najdeme zde i širší rozdělení času. Důležitým dnem pravoslavných křesťanů je den Vzkříšení Páně – tedy neděle, která se stala dnem posvátného klidu a společných bohoslužeb na místo starozákonní soboty. Mezi nedělemi je pak nejvýznamnější tzv. Pascha (slovo odvozené od hebrejského kmene s významem „přejití“) a znamená Vzkříšení. „Vzkříšení znamená přejití z porušeného stavu daného světa do stavu nebeského, do Božího království.“ (Dorotej a kol, 1978, s. 40) Slaví se první neděli po první jarním úplňku. K Velikonocům se váží některé další důležité svátky, především Nanebevstoupení Páně, díky kterému si pravoslavní připomínají, že Vzkříšený Pán již není hmatatelně přítomen v tomto prostoru a v tomto čase, ale že je dostupen pouze ve společenství věřících tedy v Církvi. 50 dní po vzkříšení došlo k Seslání ducha svatého na apoštoly. Vánoce slaví pravoslavní křesťané, stejně jako ostatní křesťané, 25. prosince. 6. ledna je připomínán Ježíšův křest v Jordáně obřadem velikého svěcení vody - tento svátek se nazývá jako Zjevení Páně. 6. srpen je nazýván jako Proměnění Páně, kdy došlo k odhalení pravé podoby Páně a současnému zjevení nadějné budoucnosti celého tvorstva ve slávě nových nebes. K dalším významným svátkům pravoslavných patří nejpodstatnější události ze života svaté Bohorodičky. 8. září, kdy se narodila, 25. )března: Zvěstování Bohorodičcce, že se stane Matkou Syna Božího, 15. srpen Zesnutí přesvaté Bohorodičky atd. Ve dnech postu by se křesťan měl věnovat modlitbám více než jindy, měl by číst Písmo svaté, měl by ze stravy vyloučit všechny živočišné produkty (kromě ryb). Nejvýznamnější půst je 40 dní před Velikonocemi, před Vánocemi je pak půst od 15. listopadu do 24. prosince. Postní dny jsou středy a pátky všech týdnů, kromě posledního týdne před velikonočním půstem a týdnu po velkých svátcích. (Dorotej a kol, 1978, s. 42)

Pro pravoslavnou víru je manželství Božím aktem, kdy Bůh spojuje dva lidi v jednoho. Pravoslavná svatba má obvykle dvě části - výměnu prstenů a korunovaci. Pravoslavný styl uzavírání manželství, oproti západnímu stylu, postrádá výměnu manželského slibu.

Pro naše respondenty je pohled na manželství odlišný. Oksana starší se se svým manželem rozvedla i přesto, že víra se k rozvodu staví negativně. Rozvod je tolerován v případě opuštění toho druhého, zlého úmyslu, duševní choroby, cizoložství nebo neschopnosti vést pohlavní život. Dle Oksany k rozpadu jejich manželství nepřispěl žádný z výše zmiňovaných důvodů. I proto se Oksanino okolí k jejich rozvodu stavělo negativně. Hlavně její matka, která jí dodnes říká (je rozvedená 10let), že by se měla vrátit k manželovi a považuje jí za hříšnici. Její děti jsou s rozvodem smířeny a Oksanu podporují při hledání nového partnera.

„Ne, nezasahuje. Podle víry bych si neměla brát člověka jiného vyznání a rozvádět se. Když se jednou před Bohem vdáš, neměla bych se už nikdy rozvést. Mohla bych se vdát jen v tom případě, že mi manžel zemře, potom podle víry se můžu znovu vdát.“ Takto odpověděla Oksana starší na položenou otázku. Oksana mladší na otázku, zda jí víra zasahuje do osobního života, odpověděla, že ano, protože se chce jednou provdat za muže, který bude pokřtěný. Nicméně je v dlouhodobém vztahu s mužem, který není věřící. O svatbě momentálně neuvažují, takže tyto věci zatím neřeší. Přesto se nad otázkou budoucnosti několikrát sama zamyslela. Pravidla víry jsou pro ni důležitá, záleží však na vzájemné domluvě partnerů či nalezení přijatelného kompromisu.

Pokud jde o mezilidské vztahy, nemají ani jedna vůbec žádné problémy. Ve svém volném čase se setkávají jak s ostatními pravoslavnými, tak i s ateisty. Pro respondenty není důležité, zda jsou jejich známí věřící, jelikož se jedná o osobní záležitost každého z nich.

Původ slova „pravoslaví“ (řecky orthodoxia) pochází z řeckéhou sousloví: „orthos“, což znamená „správně“, a ze slova „dokein“, což lze přeložit jako „vyznávati“. Do češtiny se tento pojem překládá jako pravá oslava Boha. Pravoslavní, stejně tak jako ostatní křesťané, věří ve víru v jednoho Boha, který je trojjediný – Otec, Syn a Duch Svatý. Podobně jsou na tom i s Biblí, narozdíl třeba od protestantů považují Bibli za ústřední součást Svaté tradice. Tradice jde ruku v ruce se Svatým písmem. Písmo je totiž plodem tradice a tradice musí vždy setrvávat na půdě Písma. Pravoslavní věří, že svaté Písmo je slovo Boží. Základní učení církve je vysvětleno ve spisech svatých Otců, které zároveň víru brání. Nejen tyto prvotní prameny jsou pro věřícího nedílnou součástí víry.

Hlavní výzkumnou otázkou této práce je: „Jak vypadá život pravoslavného věřícího v České republice?“ Z rozhovorů s respondenty vyplynulo, že víra významně ovlivňuje jejich život. Respondenti se snaží dodržovat tradice víry, avšak jejich život v České republice jim to ne vždy umožňuje. Například dotazované ženy by rády navštěvovaly bohoslužby častěji, avšak dnešní uspěchaná doba a především jejich pracovní povinnosti jim to nedovolují. Jedna z dotazovaných uvedla, že se kvůli pracovním povinnostem nemohla již po dva roky účastnit ani mše o velkém křesťanském svátku - o Vánocích. Ze získaných odpovědí vyplývá, že to, jak víra zasáhne do každodenní života věřícího, je otázkou toho, jak moc pravidla víry chce a je v jeho možnostech dodržovat.

Z výpovědí respondentů dále vyplývá, že dokud žili na Ukrajině, zasahovala víra do jejich každodenního života mnohem více. Respondent muž uvádí, že když žil na Ukrajině, tak on sám se řídil více pravoslavnou vírou. Říká, že každou neděli od 7 do 12 chodil vypomáhat do kostela. Svěřil se také, že na Ukrajině slavili společně s rodinou Velikonoce i Vánoce, a že od té doby, co žije v Čechách, neslaví žádný z křesťanských svátků ani nenavštěvuje kostel (na Bohoslužbě byl jen jednou v Kralupech).

Dalším významným faktorem, který má vliv na dodržování tradic víry jsou i členové rodiny, především starší generace, která klade důraz na striktní dodržování tradic. Dotazovaný muž uvádí, že do kostela chodil dříve a to z především z úcty k babičce. I jedna z respondentek uvedla, že i přesto, že pravoslavná církev „nepovoluje“ rozvody, tak rozvedená je. Sama tvrdí, že v některých záležitostech se na víru neobrací. Respondentky babička jí za rozvod odsoudila, právě z důvodu rozporu s pravoslavnou vírou.

Všichni respondenti se shodují, že víra je pro ně důležitou součástí jejich života, ale její dodržování je třeba přizpůsobit moderní uspěchané době.

Literatura:

1) ALEŠ, P. Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku. IN: Východní křesťanství: Brno, 2003, s. 66-72 ISBN80-7028-204-5

2) DOROTEJ a kol. Naše pravoslaví. Praha: Metropolitní rada pravoslavné církve, 2009. přepracoval KRYŠTOF metropolita dle vydání z roku 1978. s. 72 ISBN 978-80-254-6230-0

3) DOROTEJ a kol. Naše pravoslaví. Praha: Metropolitní rada pravoslavné církve, 1978

4) HENDL, J. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005, s. 407 ISBN 80-7367-040-2

5) KEENE, M. Světová náboženství. Praha: Knižní klub, 2002, přeložil Zbavitel, Jan, s. 191 ISBN 80-242-0983-7

6) LOCHMAN,MILIČ, J. O smyslu křesťanských svátků. Praha: Vyšehrad, 1996, přeložil Slabý Jindřich, s. 78 ISBN4 80-7021-207-1

7) NOBLE, I., BAUEROVÁ, K, a kol. Cesty pravoslavné teologie ve 20. století na Západ. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2012, s. 407 ISBN 978-80-7325-290-8

8) VAVŘINCOVÁ, V. Malá encyklopedie Velikonoc. Praha: Libri, 2006, s. 379 ISBN 80-7277-292-9

9) VAVŘINOVÁ, V. Malá encyklopedie Vánoc. Praha: Libri, 2001, s. 286 ISBN 80-7277-077-2

Internetové zdroje:

1) Pravoslavná eparchie: Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku [online]. Praha, 2016 [cit. 2016-01-30]. Dostupné z: http://pravoslavnacirkev.cz/

2) Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku [online]. Praha, 2014 [cit. 2016-01-30]. Dostupné z: http://www.pravoslavnacirkev.info

3) Křesťanská Orthodoxie: Pravoslavné křesťanství východní [online]. Pravoslavné publikační dílo, 2015 [cit. 2016-01-30]. Dostupné z: http://www.orthodoxia.cz/

4) Český statistický úřad [online]. 2016 [cit. 2016-01-30]. Dostupné z: https://www.czso.cz/ 

Počet shlédnutí: 52