Evangelická víra a vliv na život členů Církve bratrské

Gabriela Zajíčková, Veronika Sloupová, Matěj Dolanský, Tomáš Dytrych. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Antropologie náboženství, 2017
http://www.hks.re/wiki/zs2017:evangelik_v_cr

Ač je momentálně náboženství a víra velmi sledovaným tématem u nás i ve světě, Církev bratrská, dříve také Jednota bratrská či Jednota českobratrská, má na našem území dlouhou tradici. Ve své činnosti se zaměřovala především na péči o sirotky a staré a nemocné lidi. Průkopnicí byla v duchovních službách mládeži. Stejně jako všechny ostatní církve si i tehdy Jednota českobratrská u nás prošla náročnou dobou v komunistických časech. V této době také změnila své jméno na dnešní Církev bratrskou, a to kvůli připojení členů slovenského a polského jazyka. Dnes tvoří Církev bratrskou skoro 80 sborů a všechny jsou samostatné a vzájemně nezávislé. Ví však, že je důležité žit a sloužit v jednotě, pomoci a spolupráci, a zároveň vycházet z Písma svatého.

Výzkumná otázka: Jakým způsobem ovlivňuje víra osobní život členů Církve bratrské?

Výzkumné podotázky:

Jakým způsobem a za jakých okolností se dotazovaní dostali k víře?

Do jaké míry ovlivňuje víra volnočasové aktivity dotazovaných?

Měla víra vliv na osobní vztahy respondentů?

Do jaké míry respondenti dodržují zvyky a tradice své církve?

K vypracování semestrální práce a zodpovězení výzkumné otázky, bylo využito několika metod. Konkrétně se jednalo o metody jak kvalitativního, tak kvantitativního rázu, aby bylo dosáhnuto, co nejpřesnějších možných výsledků. Prostřednictvím kvantitativních metod, se získávají povrchové a číselné údaje, jenž lze následně zobecnit na skupinu či populaci. Oproti tomu data získaná skrze kvalitativní metody, jsou více konkrétní, ale obtížněji se dají zobecnit na část obyvatelstva. To zejména z důvodu, že je lze provádět pouze na velmi omezené skupině. Kombinací obou metod je však možné dosáhnout co nejpřesnějších výsledků, které dohromady utvoří komplexní odpověď na hlavní výzkumnou otázku.

V práci byly využity statistické metody, jejichž výsledky sloužily zejména jako opora výzkumu. Ostatní data byla získávána prostřednictvím polostandardizovaných rozhovorů se zvolenými respondenty. Rozhovory probíhaly buďto osobně, nebo za pomocí elektroniky (telefon, internet). Informace získané pomocí polostandardizovaných rozhovorů byly využity hlavně v praktické části semestrální práce.

Polostandardizovaný rozhovor je metoda běžně využívaná v těchto typech výzkumů. Výzkumník má předem připravený okruh témat a otázek, které pokládá respondentovi. Na základě respondentových odpovědí se doplňují, upravují nebo vypouští některé otázky. To záleží na respondentových znalostech, zkušenostech a ochotě odpovídat. Pokud jsou tyto rozhovory prováděny osobně, mají větší validitu, ale nevýhodou je časová náročnost. Jestliže se výzkumník rozhodne pro využití elektronických pomůcek, velmi se sníží časové náklady a komunikace může fungovat i na velké vzdálenosti. Dalším plusem je fakt, že si respondent může své odpovědi promyslet a nemusí odpovídat v určitém okamžiku. Nevýhodou tohoto způsobu je nemožnost ověření věrohodnosti respondentových odpovědí.

Respondenti:

Tereza (26 let): Je z Prahy a pochází z věřící rodiny, s rodiči chodila do církve od narození. Vystudovala sociální pedagogiku a krizovou a pastorační práci. Pracovala jako lektor primární prevence a jako sociální pracovník v poradně pro seniory. Je vdaná, momentálně na mateřské dovolené.

Milan (26 let): Je z Pardubic a nepochází z věřící rodiny. Vystudoval gymnázium v Přelouči. Pracuje ve firmě, která distribuuje autodíly. Je ženatý.

Daniela (30 let): Je z Prahy a pochází z věřící rodiny, díky které do církve chodila už od narození. Vystudovala Mezinárodní obchod a marketing na Vysoké škole ekonomické v Praze. Pracovala jako konzultant maloobchodního prodeje v rámci celé Evropy. Je vdaná, momentálně na mateřské dovolené.

Tématem zvyků Církve bratrské se zabývá Zdeněk Vojtíšek a Zdeněk Nešpor v knize Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice. Popisuje zde určitou volnost a benevolentnost v případě křtů. Uvádí, že je možno pokřtít jak děti na základě víry rodičů, tak i dospělé na základě vlastního vyznání. „Způsob křtu většinou probíhá politím, pokropením nebo i ponořením do svěcené vody. Většina rodičů v církvi ovšem dává před křtem dítěte přednost jeho slavnostnímu požehnání uprostřed sboru a křest ponechává na jeho pozdějším vědomém a samostatném rozhodnutí.“ ¹⁾

Tématu osobního života v souvislosti s vírou se například věnuje také Christine Ponsardová ve své knize Víra v rodině. Kniha popisuje široké spektrum možných každodenních situací věřící rodiny. Autorka se také svým textem snaží inspirovat k řešení různorodých problémů, jež mohou vzniknout ve věřící rodině. Konkrétně jsou v knize rozebrána témata jako důležitost modliteb či křtu, vztahy rodičů a pubertálních dětí, které se přirozeně začínají vzpouzet autoritám, nebo také problematiku partnerských vztahů dospívající mládeže. ²⁾

Tématem dodržování tradic a slavení svátků se zabývá Tomáš Hambálek na webu munimedia.cz. Ve svém článku uvádí: „Evangelické Velikonoce se v mnohém neliší od katolických. Bývá zvykem, že evangelíci na Zelený čtvrtek čtou při bohoslužbě vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista, takzvané pašije. V pátek následují velikonoční bohoslužby. V neděli také slaví vzkříšení.“ ³⁾

Na webových stránkách Českobratrské církve se lze dozvědět, jakým způsobem ovlivňuje víra osobní životy členů církve. Autor uvádí, že místo toho, aby svým členům předepisovali, jak se mají chovat, se je spíše snaží vést k vlastní odpovědnosti před Bohem. Dále uvádí, že členové nejsou povinni či nuceni chodit do kostela, což je možná důvod, proč většina členů kostely navštěvuje rádo. „Návštěva bohoslužeb pro ně není nudná povinnost, ale příležitost načerpat sílu a odhodlání do dalších dnů. Sdílíme se tu o svou víru, radost i naději. Společně se modlíme a zpíváme. V církvi se však nekonají pouze nedělní bohoslužby. Během týdne se na farách schází děti a mládež, dospělí i senioři, hudební a pěvecké skupiny a někde i rodiče s malými dětmi. Církev je rodina, v které může mít člověk zázemí a oporu.“ ⁴⁾

Historie dnešní Církve bratrské sahá až do předminulého století, kdy ve Východních Čechách proběhlo tzv. lidové probouzení. To tehdy vedlo k založení první Svobodné evangelické církvi České, která byla jedním z předchůdců Církve bratrské. V roce 1918 přijala název Jednota českobratrská a rozšířila se i do okolních zemí. Za druhé světové války byla její činnost omezována a od roku 1948 (politický zvrat) musela církev přijmout dozor státu. To se pojilo s tím, že kazatelé dostávali státní platy a k duchovní činnosti potřebovali souhlas. Nedodržování těchto komunistických pravidel pak často vedlo například k uvězňování kazatelů. Na dnešní název, tedy Církev bratrskou, se církev přejmenovala v roce 1967.

Církev bratrská je organizovaná do tzv. sborů, přičemž jednotlivé sbory jsou na sebe do značné míry nezávislé. K udržení duchovní jednoty jsou sbory řízeny společnou ústavou a vyznáním víry. Společný řád a zásady Církve bratrské jsou schvalovány na celocírkevní Konferenci kazatelů a zástupců sborů. Na této konferenci se taktéž volí výkonný orgán – Rada církve bratrské, která má sedm členů volených na čtyřleté období. V čele Rady stojí představitelé církve – předseda (David Novák), 1. místopředseda (Petr Raus), 2. místopředseda (Bronislav Matulík) a tajemník (Petr Grulich), kteří církev zastupují i navenek.

Po rozpadu Československa se Církev bratrská rozdělila na dvě samostatné církve v České republice a na Slovensku, ale v roce 1993 přijala Společná konference dohodu o spolupráci obou církví.

V České republice se církev dělí do 77 sborů, přičemž jednotlivé sbory spadají do tzv. seniorátů:

• Hanácko-Valašský seniorát • Jizerský seniorát • Jižní Čechy • Jižní Morava • Praha • Severní Čechy • Severní Morava • Střední Čechy a Vysočina • Těšínsko • Východní Čechy – jih • Východní Čechy – sever • Západní Čechy

V životě existují dvě základní možnosti, jak se k víře dostat. Buďto se člověk narodí do již věřící rodiny, nebo se narodí do rodiny nevěřící a v průběhu života se k němu nějakým způsobem víra dostane. Mezi respondenty máme zastoupení obou možností.

Daniela i Tereza pocházejí z věřící rodiny a ve víře tedy již vyrostly. „Mamka má silnou rodinnou tradici zakotvenou v církvi a táta uvěřil, když byl na vysoké škole. Doma jsme se modlili před jídlem a před spaním, četli si knížky a vyprávěli o Bibli.“ řekla Tereza. Nikdy ani jedné nepřipadalo neobvyklé, že každou neděli s rodiči navštěvují Církev bratrskou a přirozeně tak prošly různými programy církve - navštěvovaly besídku pro malé děti, později dorost a nakonec mládež a nedělní bohoslužby pro dospělé.

Pokud rodiče přivedou do Církve bratrské své děti, je jim uděleno pouze požehnání. To, jestli se nechají pokřtít, je ponecháno čistě na nich a většinou se tak děje v pubertě či dospělosti, kdy mají s pomocí církve již o víře jasnější představu a projdou si v životě událostmi, které je ve víře utvrdí. „Musela jsem se sama rozhodnout, zda chci patřit Bohu a následovat Ježíše. Na toto rozhodnutí měly, kromě vedení mé rodiny, zásadní vliv 2 okolnosti - jezdila jsem na anglické tábory pořádané Biblickou jednotou a v mých necelých 15 letech umřela babička na rakovinu. Měla však nezlomnou jistotu spasení a naději věčného života i v těžké nemoci.“ řekla Daniela. Také Tereza se v pubertě rozhodla pro pokřtění před ostatními členy církve: „Církev mi dala prostor k tomu, abych si hledala odpovědi a abych si to všechno nějak vnitřně prožila. Až pak jsem se rozhodla nechat se pokřtít a brala jsem to tak, že chci víru přijmout veřejně před ostatními“. V tomto věku jsou ale také lidí, kteří se od víry a církve naopak odkloní. „Znala jsem pár lidí od nás ze sboru, kteří se v pubertě a dospívání víře naopak vzdálili. Většinou to ale byli lidi z velmi striktně věřící rodiny, takže to brali jako vzdor proti nastavení dané rodiny“ řekla Tereza.

Milan je opakem obou našich respondentek, jelikož z věřící rodiny nepochází a víra k němu přišla jinou cestou: „Rodiče jeden čas chodili do anglického kurzu, kde vedli výuku američtí misionáři. Já tam chodil s nimi a díky tomu jsem se naučil velmi dobře anglicky. Přes léto jsem díky angličtině jezdil na různé akce, díky kterým jsem se dostal do Spojených států amerických. Tam jsem objevil Pána Boha a to úplně jinak, než jak je profilovaný tady“. Uvědomil si, že poznání Boha je první věc, která mu v životě dává smysl a logiku, proč žít a proč to na zemi má cenu. Když se vrátil do České republiky, byl rozhodnut, že chce žít s Bohem a hledal společenství, do kterého by se přidal: „Víru si nemůžete žít jen tak pro sebe, to nejde ustát. I Bible popisuje církev jako úd Kristova těla, i proto ji primárně nepovažuji za něco špatného“. Nejdříve navštěvoval jeden katolický sbor, poté ale přešel k Církvi bratrské v Pardubicích: „Líbilo se mi, že nejsou svázaný nějakými obřady a zároveň to nejsou lidi, kteří by dali jen na emoční stránku věci. Ty lidi mi připadali chytřejší než já“.

Pokud věřící člověk navštěvujete církev, v našem případě Církev bratrskou, minimálně to člověka ovlivní v tom, že navštěvuje nedělní bohoslužby. Všichni naši respondenti se však shodli na tom, že víra jejich volný čas ovlivňuje mnohem více, než jenom o nedělích. Jelikož Tereza i Daniela chodili již odmala do Církve bratrské, víra jejich volnočasové aktivity ovlivňovala do dospělosti opravdu hodně. „Od 12 let jsem minimálně jedno odpoledne či večer trávila v dorostu či mládeži s podobně starými lidmi z církve, později jsem také chodila do církevního pěveckého sboru. To Vám zabere mnoho volného času, ale mě to nevadilo“ řekla Daniela. V tomto dala Daniele Tereza za pravdu a dodala: „Určitě mé volnočasové aktivity ovlivňovala víra už odmalička, jelikož jsem navštěvovala všechny ty programy, s tím, jak jsem rostla. Když jsem chodila do dorostu, hodně se jezdilo ven pod stan nebo na různé výlety, a to i o víkendech, což byl někdy problém, protože jsem zároveň chodila do pěveckého sboru mimo církev. Musela jsem se tedy občas rozhodovat, jestli jet se sborem na soutěž a tím pádem přijít o víkendový tábor s dorostem, což pro mě bylo složité, jelikož jsem měla ráda oboje“. V tomto rozhodování, jestli si vybrat program církve nebo navštívit nějaký koníček, to rodiče Daniely vyřešili za ní. „Když jsem byla malá, rodiče nechtěli, abych dělala závodně nějaký sport, protože by to znamenalo trávit neděle na zápasech místo v kostele“ zavzpomínala Daniela.

Pokud člověk uvěří v průběhu života sám od sebe a nevede ho k tomu rodina, jeho volný čas víra ovlivňuje také. „Když jsem uvěřil, tak jsem hledat společenství, tedy církev, do které bych se přidal. Když jsem jí našel, tak jsem tam trávil hodně času, protože jsem chtěl být s těmi lidmi a společně tu víru prožívat a bavit se o ní“ řekl Milan. V průběhu poznání víry se také můžete dostat do stádia, kdy nechcete víru jenom čerpat, ale také ji dávat a jak řekl Milan: „V tu chvíli ovlivňovala víra můj volný čas opravdu hodně, protože jsem se stal vedoucím mládeže, a i když se to asi nezdá, zabere to hrozně moc času, protože se snažíte s těmi lidmi nejenom strávit ten čas, ale opravdu s nimi pracovat, takže Vám příprava na každý týden zabere opravdu hodně času“.

Když se obě naše respondenty přehouply do dospělosti a později si založily i vlastní rodiny, víra jejich volnočasové aktivity začala ovlivňovat trochu méně a také jinak. „Teď v dospělosti a s dítětem už se neúčastníme tolika akcí církve, jako předtím. Snažíme se pravidelně chodit na nedělní bohoslužby, ale také je někdy vynecháme, kvůli rodinným záležitostem. Tím pádem se ale snažím více vídat s kamarády z církve i mimo neděle, protože jsme si za ty roky, co se známe, přirostli k srdci a jak máme většinou už svoje rodiny, toho času je méně“ řekla Tereza. S nástupem mateřství se Daniela i Tereza ale účastní nové aktivity církve, kterou do té doby nevyhledávaly. „V rámci rodičovské dovolené jsem začala navštěvovat středeční setkání maminek s dětmi v našem sboru na Praze 1. Tady se vlastně potkáváme i s Terezkou“ řekla Daniela.

Tereza i Daniela se ohledně vlivu víry na osobní vztahy shodly v tom, že jejich nejbližší přátelé jsou křesťané. „Myslím, že je to dané tím, že sdílíme stejné nebo podobné hodnoty, Křesťanství je pro mě životní styl, proto je pro mě asi jednodušší, vybudovat si blízké vztahy s lidmi, kteří chápou a sdílí to, co je v podstatě základem a hlavním směrem mého života“ řekla Daniela. Tereza však také řekla, že má pár blízkých přátel i mezi nevěřícími: „Nikdy jsem to neměla tak, že bych si řekla, že tenhle člověk vypadá na nevěřícího, tak se s ním nebudu bavit. Ale je fakt, že se v těch vztazích projeví, že ten rozměr mám s věřícím člověkem plný a že se potkáme na všech úrovních. Tím nechci říct, že nemůžu mít hluboké přátelství s někým, kdo věřící není, ale to, že někdo věří taky, má vliv na to, že máme stejný pohled na svět. Víra je nějaký rozměr, který člověk získá“. Tereza také zmínila, že jí víra spojuje i lidi, se kterými by se jinak nebavila: „S některými lidmi ve sboru mě kromě víry nespojuje vůbec nic - nejsme stejná generace, nemáme podobné záliby, koníčky, práci, ale i přesto se dokážeme bavit a bavíme, protože nás spojuje víra a to je naše téma“. Ohledně vztahu s přáteli, kteří jsou nevěřící, má jiné zkušenosti Milan. „Někteří mí přátelé nemohli překousnout, a dodneška nemohou, že jsem se stal věřícím a přijal Boha. Dodnes mám ohledně toho silný blok, že když se řekne, že je někdo věřící, tak se z toho člověka stane terč, jako v mém případě“. I přes tuto zkušenost ho víra ve vztahu k jiným lidem velmi změnila, a to k lepšímu: „Do té doby, než jsem uvěřil v Boha, jsem si od všech lidí držel odstup, byl jsem takový ten borec. Od té doby, co věřím, jsem lidem otevřenější a dávám jim možnost nahlédnout do svého života“.

Vzhledem k tomu, že je pro Danielu víra zásadní pro její život, vždycky jí bylo jasné, že si životního partnera chce vybrat jedině mezi křesťany, protože aby mohla s někým sdílet svůj život, musí chápat a sdílet nejdůležitější zásady jejího života. „Vnímám jako obohacení našeho vztahu, že můžeme s manželem číst Bibli, modlit se a sdílet tuto část sebe. Vnímáme to tak, že naše manželství je postavené na Bohu a On je jeho součástí, což by bylo těžké nebo spíš nemožné, kdybychom oba nebyli křesťané“. I pro Terezu je důležité, že je její partner věřící jako ona: „Víra je součástí toho života a když máš partnera, který věřící není, tak tam chybí jedna ta část, ta duchovní oblast, a pak nemusí být spousta věcí pochopena. V církvi jsme nějakým způsobem i vedený k tomu, že věřící by měl být raději s věřícím, aby nedocházelo k nějakému nepochopení nebo k třecím plochám v tom vztahu“.

Všichni naši respondenti měli trochu problém s definováním toho, jaké jsou zvyky a tradice Církve bratrské, jelikož je to církev v něčem tradiční, ale zároveň uvolněnější. Nakonec se však shodli na tom, že se do tradic a zvyků dají zařadit například nedělní bohoslužby, které ve směs všichni pravidelně navštěvují. Dále má každý sbor svůj systém, jak vede bohoslužby - kázání, modlení, zpěv. „Každý sbor například trochu jinak pojímá Večeři páně, což je jaká si připomínka během roku, že chleba a víno je tělo a krev Krista, který zemřel za naše hříchy. Každý sbor jinak často dělá tuto Večeři páně, někdo ji dělá jednou ročně, jednou měsíčně či každou neděli“ řekla Tereza. Dále se za tradice Církve bratrské dají považovat speciální bohoslužby, které se konají v době svátků, tedy na Boží hod vánoční, Silvestr, Nový rok a Velký pátek. „Když jsem byla malá, bylo u nás v rodině naprosto samozřejmé, že se všech těchto bohoslužeb budeme účastnit. Dnes už s manželem běžně nějakou z nich z různých důvodů vynecháme“ řekla Daniela.

Tereza se svou rodinou například dodržuje modlitby, i jako celá rodina, a to i s dvouletou dcerou Evelínkou: „Párkrát jsme se s ní pomodlili před spaním a teď už to vyžaduje. Bere to jako kdyby se šla koupat, že je to prostě nějaký pravidelný průběh večera. Máme z toho radost“. Pravidlem je u nich také to, že si před štědrovečerní večeří čtou vánoční příběh z Bible, pak se pomodlí a pak se nají. „Vše je o konkrétní rodině a jejím nastavení. My se například s Evelínkou modlíme a až bude větší, tak bych si s ní chtěla číst z dětské Bible a později z normální Bible“ řekla Tereza.

Na tradice má svůj pohled Milan: „Tradice je hezká věc, kterou se může člověk inspirovat, ale neměla by ho svazovat. Když jsem chodil ke katolíkům, tak tam se v jeden moment bohoslužby zvonilo a já jednou jako ministrant nezazvonil a měl jsem kvůli tomu strašný zle. Takováhle tradice je podle mě úplně k ničemu a jenom zbytečně svazuje“.

Cílem této seminární práce bylo odpovědět na předem stanovenou výzkumnou otázku, ve které nás zajímalo, jakým způsobem ovlivňuje víra osobní život členů Církve bratrské. Od této výzkumné otázky se odvíjely výzkumné podotázky, které jsme pokládali při rozhovorech třem respondentům, v zastoupení jednoho muže a dvou žen, přičemž respondentky chodí do sboru na Praze 1 a respondent do sboru v Pardubicích.

Respondentky Tereza a Daniela se narodily do věřící rodiny, tudíž ve víře vyrostly a nikdy ani jedné nepřipadalo neobvyklé, že s rodiči každou neděli chodí do Církve bratrské, kde v průběhu života prošly různými kroužky, dle svého věku. Naopak respondent Milan z věřící rodiny nepochází, víra ho oslovila až ve Spojených státech amerických a po návratu do České republiky začal hledat sbor, do kterého by chodil a kde by sdílel a prohluboval svou víru. Víra ovlivňuje volný čas respondentů především díky nedělním bohoslužbám v Církvi bratrské, kam se naši respondenti snaží pravidelně docházet. Respondentky, které se narodily do věřící rodiny, ovlivňovala víra také v dětství a dospívání, jelikož navštěvovaly věkově uzpůsobené kroužky Církve bratrské (besídku, mládež, dorost), se kterými byly spojené například i výlety o víkendech. Dnes se již takto pravidelně mimo neděle nesetkávají, vyhledávají však srazy s přáteli z církve i mimo nedělení bohoslužby. Tereza i Daniela mají nejbližší přátele křesťany, což je podle nich dané tím, že sdílí stejné nebo podobné hodnoty a mohou se spolu také o víře bavit. Tereza však doplnila, že má i několik blízkých přátel nekřesťany, jelikož v tomto ohledu nikdy neděla rozdíly. Milan, který k víře přišel sám v průběhu života, řekl, že se dodnes někteří jeho přátelé nedokáží vyrovnat s tím, že se z něho stal věřící člověk. Ohledně tématu přátelství mezi věřícím a nevěřícím je tedy skeptický. Respondentky se také shodly, že je pro ně důležité, že je jejich manžel věřící stejně jako ony, jelikož si rozumějí na všech úrovních a zároveň to obohacuje jejich vztah. Mezi zvyky a tradice Církve bratrské zařadili respondenti nedělení bohoslužby, které se snaží navštěvovat pravidelně. Dále sem podle nich patří speciální bohoslužby, které se konají v době svátků, tedy na Boží hod vánoční, Silvestr, Nový rok a Velký pátek. Díky tomu, že už mají všichni své rodiny, některé z těchto bohoslužeb vynechávají, právě kvůli rodinným záležitostem. Tereza například dodržuje se svou rodinou modlitby, a to i s dvouletou dcerou Evelin, kterou tak postupně seznamují s vírou.

Víra ovlivňuje osobní život našich respondentů v tom, jakým způsobem žijí, jak řeší problémy, jaké mají hodnoty a jaký mají okruh přátel. „Je tam ten duchovní rozměr, je tam ten Bůh. Když jsme se brali s Vojtou, brali jsem to jako nějakou smlouvu mezi námi, ale brali jsme to i tak, že je mezi námi někdo třetí, a to Bůh a ten tam má být“ řekla Tereza. Respondenti se nechali pokřtít podle svého uvážení v dospělosti, protože se tak sami rozhodli a brali to tak, že tu víru opravdu přijímají. Dotazovaní se shodli na tom, že to, jak kdo víru prožívá a jak moc striktní v ní je, záleží na konkrétním člověku. Všichni se snaží chodit pravidelně na nedělní bohoslužby, a i mimo církev se vídají s přáteli, které v církvi poznali. Víra je také učí, že mají mít rádi i své nepřátele a umět s nimi vycházet, což je podle Terezy někdy těžké a občas si říká, jestli to za to opravdu stojí. Respondenti dále věří, že smrtí život nekončí, což berou jako naději v každodenním životě, kdy se musejí setkat s různými onemocněními přátel a blízkých. Žijí tedy život s perspektivou toho, že je nad nimi někdo, koho zajímají, kdo je má rád a kdo s nimi chce mít vztah. Zároveň berou své žití na zemi jako něco, co má nějaký vyšší smysl.

Na závěr se hodí věta, kterou řekl Milan: „Věřím, že ti, kteří Pána Ježíše znají skutečně dobře, tak jejich víra silně ovlivňuje jejich osobní život, protože nemůžete být blízko Bohu a zároveň zůstat stejní. On Vás musí změnit“.

NEŠPOR, Zdeněk R. a Zdeněk VOJTÍŠEK. Encyklopedie menších křesťanských církví v České republice. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2015. ISBN 978-80-246-3315-2.

PONSARDOVÁ, Christine. Víra v rodině. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2008. Počet stran 239. ISBN 978-80-7195-184-1.

Církev Českobratrská [online]. [cit. 2017-11-21]. Dostupné z: https://brno1.evangnet.cz/node/203

HAMBÁLEK, Tomáš. Velikonoce, pesach nebo svátky jara - jak je slaví v různých církvích? [online] munimedia 2012 [cit. 2017-11-21] Dostupný z http://www.munimedia.cz/prispevek/velikonoce-pesach-nebo-svatky-jara-jak-je-slavi-v-ruznych-cirkvich-2993/



Počet shlédnutí: 100