Evoluční teorie a evolucionismus aplikovaný na kulturu

Kokešová Denisa

Budeme-li se zabývat evolucionismem aplikovaným na kulturu, musíme si nejdříve vysvětlit, jaké myšlenky v sobě zachovává evoluční teorie a na co vše se dá aplikovat. Také se musíme alespoň pokusit nadefinovat kulturu a nakonec, jak již název napovídá, aplikovat jedno na druhé.

Ani pro jeden ze zmíněných pojmů neexistuje jedna jednotně přijímaná definice. Nejčastěji je popisujeme z pohledu sociálních věd, které jsou ze své podstaty snadno modifikovatelné. Na rozdíl od exaktních věd, vycházející z matematiky a pevně daných faktů, nejsou tyto tzv. soft sciences objektivní. Sociální vědy se zabývají studiem člověka od jednotlivce po celou společnost a nemohou být tedy všeobecně aplikovatelné a předpokládané.

Pokusím se tedy na začátek alespoň o nastínění pojmu evolucionismus. Tento myšlenkový směr je charakterizován přesvědčením, že vývoj lidstva je lineární, a tedy neustále se posouvající kupředu po stejné ose. Tedy od nejprimitivnějšího k nejsložitějšímu uspořádání společnosti. Jednotliví představitelé tohoto proudu se pak liší pouze tím, jak pojmenovávají a vnímají jednotlivé vývojové fáze této osy. Tyto fáze, avšak u všech zůstávají závazné a jejich postup neměnný. Pro příklad, jeden z hlavních představitelů evolucionismu Lewis Henry Morgan je pojmenoval divošství – barbarství – civilizace. První stadium divošství je definováno absolutní promiskuitou, existuje v něm pouze vazba matky s dítětem a společenství je tedy nejjednodušší, v barbarství se již utvářejí primitivní společnosti na základě příbuzenství, a nakonec současná nejrozvinutější fáze tedy civilizace, která, krom jiného, jasně udává role všech jednotlivců. Progresivní vývoj je tedy jasně viditelný.

Samotný evolucionismus vychází a nadále navazuje na Darwinovu evoluční teorii. Tuto myšlenku někteří přebírají a nadále ji aplikují na kulturu a společnost. Charles Darwin svou teorii poprvé představil ve své publikaci „The origin of species“, v češtině „O původu druhů“. Založil ji na přírodním výběru, tedy myšlence, že přežije pouze nejpřizpůsobivější (někdy milně chápán jako nejsilnější). Dalšími pilíři knihy je, že se rodí mnohem více jedinců každého druhu, než skutečně dokáže přežít a život je tzv. boj o existenci tedy o zdroje důležité k přežití.

Obecnou evoluční teorii si v tomto kontextu rozdělíme na kulturní a biologickou evoluci. Darwin a Jean-Baptiste Lamarck vnímají evoluci především na základě biologických změn předávaných v druhové linii. Lamarck avšak na rozdíl od svého kolegy věřil, že změny získané během života, způsobené přízpůsobováním se prostředí, se přenášejí přímo na potomky. To by znamenalo, že jedinec, který během života ztratí jednu končetinu bude mít potomky, kterým bude také chybět. Genetické poznatky tuto hypotézu spíše vyvracejí, avšak při aplikaci na kulturní evoluci by se dalo říci, že je kulturní evolucionismus více lamarckistický než darwinovský, protože představuje víru, že kulturní znaky se tímto způsobem skutečně předávají.

Tímto jsme si představily dva hybatele biologické evoluce a nyní si něco řekneme k představitelům kulturního evolucionismu. Již jsem zmínila amerického právníka a etnografa Henryho Morgana. Ten se ve svých bádáních zajímal především o dějiny manželství a rodiny. Na základě svého výzkumu vztahů u amerického domorodého kmene Irokézů představil svou teorii příbuzenství. Tato teorie říká, že rodina je jev, který se stejně jako společnost v průběhu času mění. Postupně se vyvíjí od divošství, kde neexistovaly žádné vazby, k více uzavřené jednotce, ve které každý ví, jakým způsobem je, s kým spřízněný. Plynutím času se mění rozdělení rolí v aktivitách zajišťujících stabilitu rodiny včetně například domácích prací. Mění se nejen očekávání, ale i základní hodnoty rodiny jako celku. Rodina je podle Morgana i jedním z hlavních ukazatelů odlišujících nás od zvířat. Zároveň při svém výzkumu poukázal i na rozdílné pojmenování členů rodiny v jednotlivých kulturách.

Jako dalšího představitele si popíšeme britského archeologa a vědce Edwarda Burnett Tylora. Ten je mnohými považován za jednu ze zakládajících postav sociálních věd. Své bádání v oblasti kulturního evolucionismu zaměřil především na původ náboženství. Ten podle něj tkví v tzv. animismu, tedy ve víře, že vše na zemi má svou spirituální energii a je tedy živé. Všechno má svou duši, a tedy i určitou moc. Z víry v duši vznikla víra v duchy a duchovní bytosti, která ne vyvinula v polyteismus, a nakonec dosáhla své nejvyšší vývojové fáze, tedy monoteismu. Jak již jsem zmínila v úvodu, podíváme se nyní i na samotnou kulturu. Mně osobně nejvíce vyhovuje popis, že jde o cokoliv, co vytvoří člověk se zapojením určité mentální energie. Podobnou definici představil i již zmíněný Edward Tylor, který v parafrázi říká, že kultura je systém všeho, co si člověk osvojuje jako člen určité společnosti. V tomto případě jde o širokou definici, kdy je kulturou vše, co je v kontrastu s přírodou a člověk je chápán jako aktivní tvůrce, který přetváří přírodu a své prostředí V užším chápání jde například o umění, náboženství a filosofii. Člověk je musí rozvíjet, opečovávat a zprostředkovávat prostřednictvím kulturních časopisů, rubrik a dalších. Kulturu můžeme různě dělit a rozlišovat podle různých kritérií například na vysokou a nízkou (značně využíváno a známo z literatury), hmotnou či materiální oproti nehmotné duchovní a další. Existuje mnoho dalších definic kultury, avšak pro tento text je ideální Tylorovo spojení s jedincem ve společnosti, které je značně využíváno v sociologii a antropologii.

Při snaze aplikovat evolucionismus na samotnou kulturu narazíme hned na několik problémů. Jak už jsem zmínila, musíme si nejdříve uvědomit jakým způsobem se kultura rozvíjí. Předává se z člověka na člověka, avšak ne prostřednictvím genetiky biologicky, ale přicházíme s ní do kontaktu při socializaci. Neovlivňují nás pouze naši předci, ale celé naše společenství. Evolucionismus předpokládá lineární pokrok tedy neustálé zdokonalování všech společností. U mnoha kultur můžeme však pozorovat spíše útlum v rozvoji, návrat do v minulosti zajetých kolejí a další tímto způsobem nevysvětlitelné jevy.

Tento fakt využívají difuzionisté jako důkaz odporující schopnosti evolucionismu popsat a pokrýt celý vývoj kultury. Difuzionismus se v této problematice stává dominantním myšlenkovým směrem, protože pokrývá právě tyto nerovnosti. Jeho hlavní myšlenkou je změna tzv. difuzí. Tedy, že se jednotlivé kultury při kontaktu navzájem ovlivňují. Takto se mezikulturně mohou předávat zvyky, jazyk, náboženství, technologie a všechny její aspekty. Evoluce samotná je kreacionalisty napadána pro nevysvětlení svého samovolného vývoje. Difusionismus na druhou stranu vysvětluje tento vývoj vzájemným ovlivňováním v kultur.

Na závěr bych chtěla říct, že celá problematika je založena právě na „pokroku“. Dle definice jde o krok ku předu k lepší společnosti. Z podstaty si myslím, že jde o nevyčíslitelný pojem, který se můžeme pouze pokusit změřit různými ukazateli jako je mezinárodní srovnání růstu HDP, nezaměstnanosti a další. Zároveň má jít o krok k lepší budoucnosti, tu si však každý jednotlivec i společenství může představovat jinak. Jako poslední otázkou pak jen zůstává nakolik je neustálý pokrok žádoucí.

Zdroje: Sociologická encyklopedie (cas.cz) Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org) Wikiwand - home 

Počet shlédnutí: 55