Antropologie se dotýká něčeho, co je nám všem velmi blízké. Týká se totiž nás LIDÍ. Otázkou tedy zůstává, co přesně znamená být člověkem. Antropologie se snaží pochopit člověka jako celek, nejen jako biologickou bytost, ale i jako součást kultury, společnosti a historie.

Zaujalo mě, že na rozdíl od jiných věd není antropologie vymezená jen jedním způsobem myšlení nebo metodou. Nehledá jednoduché odpovědi, ale spíše propojuje různé pohledy a to přírodní, společenské a humanitní.

Pospíšil upozorňuje na to, že vědy bývají označovány za „měkké“, protože pracují s lidmi a ne s přesně měřitelnými fakty. Souhlasím s jeho názorem, že to z nich nedělá méně hodnotné vědy. Naopak právě v tom spočívá jejich náročnost. Například když se antropolog snaží pochopit cizí kulturu musí vnímat jejich emoce, vztahy a významy. Přijde mi zajímavé, že i přes všechny vědecké metody se antropolog vlastně stává součástí světa, který zkoumá.

Nejvíce mě zaujala část o etnocentrismu, protože každý z nás máme v sobě nějaké přesvědčení o tom, co je správně. Avšak antropologie si žádá od etnocentrismu upustit, protože to, co my vnímáme jako nelogické a zvláštní, může mít v jiném prostředí hluboký význam.

Zároveň si kladu otázku, jestli může být antropologie skutečně „objektivní“. Když antropolog vstoupí do jiné kultury, přináší si sebou vlastní zkušenosti, hodnoty a předsudky. Myslím si, že i když se snaží být neutrální, úplně se od svých pocitů neodprostí. Možná je to ale v pořádku a poznání člověka je vždycky trochu osobní. Vědecké poznatky se pak ale stávají spíše příběhy o tom, jak se lidé navzájem učí chápat.

Na konci textu mě oslovila myšlenka, že „antropologie je vědou, která zkoumá člověka ve všech podobách“. Dle mého názoru z ní právě tato otevřenost dělá něco výjimečného. Učí nás pochybovat, přemýšlet a vidět svět z různých úhlů. I když možná někdy nedokážeme člověka plně vysvětlit, už samotná snaha o porozumění dává obrovský smysl.