Linda Kadlecová

Opravný text

Otázka, zda může být antropologie považována za skutečnou vědu, není jen klasickou učebnicovou debatou – je to spor, který se neustále vrací, protože antropologie zkoumá bytost, která nikdy není zcela objektivní: člověka. Je to věda, v níž se pozorovatel neustále potkává se sebou samým. A právě tuto dvojznačnost, její sílu i slabost, se snaží pojmenovat L. Pospíšil.

Jeho argument, že věda musí být empirická, objektivní a teoretická, zní sice samozřejmě, ale v kontextu antropologie získává úplně jinou váhu. Empirie je tu totiž vždy prožitá skrze lidskou zkušenost, objektivita je neustálým bojem s vlastními předsudky a teorie vznikají z pozorování, která nikdy nejsou „odnikud“. Přesto Pospíšil trvá na tom, že antropologie je vědou – a já s ním souhlasím, i když ne bez výhrad.

Co mě v jeho textu zasáhlo nejvíce, je jeho varování před ideologickou slepotou. Když popisuje příklady, kde věda selhala – nacistickou rasovou antropologii nebo Lysenkoovu pseudobiologii v Sovětském svazu – nejde jen o historické připomínky. Spíš tím naznačuje, že věda není nedotknutelný chrám, ale systém, který mohou kdykoliv ovládnout emoce, politické tlaky nebo „svatá přesvědčení“. Je až nepříjemně aktuální uvědomit si, jak málo někdy stačí, aby se vědecká disciplína stala nástrojem moci místo nástroje poznání.

Podobně mě oslovila Pospíšilova kritika etnocentrismu. Když píše, že člověk, který znal celý život jen červenou, není schopen pochopit ani ji samotnou, je to víc než jen metafora. Je to výzva k tomu, aby antropologické poznání začínalo pochybností – o sobě samém, o svých hodnotách, o vlastním jazyce. Pospíšil tím podle mě nenabádá jen k vědecké opatrnosti, ale i k určité pokoře. A právě ta je pro antropologii klíčová.

Zároveň však cítím, že jeho víra ve schopnost antropologie dosáhnout objektivity je možná až příliš optimistická. Ano, antropolog se může snažit přiblížit perspektivě druhých, ale vždy to bude perspektiva „zvenku“ – byť obohacená, kritická a promyšlená. Objektivita je v antropologii spíše ideálem než cílem, který lze beze zbytku naplnit. To ale podle mě neznamená oslabení oboru. Naopak: antropologie je věda právě proto, že se ke své objektivitě přiznává kriticky, nikoliv samozřejmě.

Antropologie tak v mém pohledu zůstává disciplínou „v pohybu“. Nezakládá si na absolutních zákonech, ale na porozumění. Není exaktní jako fyzika – a ani být nemůže. Je vědou natolik, nakolik je vědou lidskost. A možná je čas přestat posuzovat její „tvrdost“ podle toho, jak moc připomíná přírodní vědy, a začít ji chápat jako samostatný způsob poznávání světa.

Pospíšilovy myšlenky jsou v dnešním světě překvapivě aktuální. Globalizace, migrace, kulturní konflikty – všude tam antropologie nabízí nástroje, jak rozdíly nejen popisovat, ale chápat. A pokud věda opravdu začíná ve chvíli, kdy se dokážeme podívat na svět jinýma očima, pak antropologie tuto schopnost rozvíjí nejdůsledněji ze všech.