Uživatelské nástroje
Antická filosofie Rozvíjela se od konce 7. až do 6. století p. n. l. Byla důsledkem hlubokých pramenů řecké společnosti a člověka. Mezi hlavní předpoklady vzniku patří vznik městského státu POLIS – jednalo se způsob vztahů mezi svobodnými lidmi a nové pochopení přírody. Lidé si uvědomovali, že život a jeho koloběh řídí zákony a tuto skutečnost přijímali. Uvědomují si a respektují, že zákony tvoří lidé, že každý má osobní, od ostatních rozdílnou povahu a rozpoznává rozdíl od přírody. Dochází také k dělbě práce, rozvíjí se výroba a práce, společnost se rozčleňuje do vrstev. Rozvíjí se také obchodní a kolonizační činnost – občané se učili matematice, lékařským vědám, astronomii. Významná střediska antické filosofie byli Milétos, Krótón, Elea. Důležitým znakem je přesun od mýtu k LOGO (podstata) k filosofování. Etapy antické filosofie: - Ranné období – řeší se především přírodovědná problematika - Klasické období – rozkvět řecké filosofie, důraz je kladen na problém člověka (člověk = míra všech věcí) - Helenistické období – hospodářský a politický úpadek Řecka - Mystické období – období úpadku filosofie
http://referaty.atlas.sk Antická filosofie, Svoboda Praha, 1986
Aristoteles Aristoteles byl nejen filosof a encyklopedický vědec (polyhistor), ale také zakladatel logiky a mnohých dalších speciálních odvětí (psychologie, zoologie, meteorologie, atd.) Ve středověku Aristotela nazývali jednoduše „Filosof“. Aristoteles se narodil roku 384 p. n. l. v Stageiře v Thrákii v severním Řecku. Byl synem Nikomacha, lékaře krále Filipa II. na makedonském královském dvoře. Ve velmi mladém věku však osiřel. Roku 367 p. n. l. podporován svou rodinou odchází do Atén, kde se stává žákem Platóna v jeho Akademii. V jeho společnosti zůstal téměř 20 let. (Aristoteles o Platónovi: Platón je mi přítelem, ale pravda je mi větším.) V Platónově Akademii měl možnost poznat a poslouchat nejslavnější vzdělance a filosofy té doby. Dokud byl Aristoteles v Akademii, přijímal Platónovu filosofii – to je teorii o ideách. Ve svých prvních dílech (např. Dialog o filosofii) sám sebe považuje za „platónovce“ a svému učiteli projevuje velkou úctu a obdiv. Lze poznat, že Aristoteles svůj systém odhaloval pomalu a jen postupně se pouštěl do kritiky nauky o ideách, jež vlastně začal kritizovat již Platón sám.
Po Platónově smrti roku 374 p. n. l. odešel do Assu v Malé Azii kde se věnoval vědecké práci a také se oženil s Pythiadou, neteří vládce Hermia, se kterou měl dceru Pythiadu (když jeho žena zemřela, oženil se s Herpyllidou, se kterou měl syna Nikomacha). Téhož roku ho požádal Filip Makedonský aby se stal vychovatelem jeho syna, budoucího Alexandra Velikého.
Po smrti Filipa a nástupu Alexandra Velikého na trůn se Aristoteles vrátil do Atén, kde se věnoval vědě a roku 355 p. n. l. založil vlastní filosofickou školu Lykeion (lyceum – podle polohy na území chrámu zasvěcenému Apollonovi Lykeiovi. Škola později dostala také název peripatická (od slova peripatein – procházet se), protože Aristoteles se prý počas vyučování rád se studenty procházel. Škola byla podobně jako Platónova univerzitou, ale více se soustředila na přírodní vědy. Aristoteles zde rozvinul svou badatelskou a pedagogickou činnost, založil soukromou knihovnu a přírodovědeckou sbírku rostlin a zvířat z celého světa. Také vytvořil sbírku všech státních ústav (celkem 158). V období 13 let které strávil v Aténách vznikla většina jeho spisů, poznámek a záznamů z přednášek.
Roku 323 p. n. l., po smrti Alexandra Velikého, byl Aristoteles v rámci reakce proti Alexandrovi nucen opustit Atény, jelikož byl obviněn z bezbožnosti, protože jeho přízeň k Makedonskému dvoru pravděpodobně pokládali také za jeho politickou orientaci. Následně byl odsouzený k vyhnanství. Odešel do Chalkidike na ostrově Euboia odkud pocházela jeho matka a kde rok poté (322 p. n. l.) zemřel.
Aristoteles je považován za nejvýznamnějšího antického filosofa, polyhistora, zakladatele logiky a mnoha dalších oborů, jako fyzika, biologie, matematika, zoologie, astronomie, meteorologie či psychologie.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Aristotel%C3%A9s
http://referaty.atlas.sk/vseobecne_humanitne/nauka_o_spolocnosti/5445
Antická filosofie, Svoboda Praha, 1986
O duši Tento spis je prvním systematickým zpracováním psychologické soustavy ve vědě a opírá se o filosofické rozbory a základní metafyzické rozhodnutí Aristotela. V souladu s antickým pochopením této problematiky přináší tohle dílo výklad názorů jak o povaze lidské psychiky, tak o životních principech všeobecně, rozbor duše – její definice, porovnávání smyslů a vnímání s myšlením a poznáním. Součástí spisu O duši jsou také kapitoly o společném smyslu, obrazutvotnosti, o aktivně činném a nečinném rozumu, myšlení, poznání a žádostivosti. K základním postřehům filosofické psychologie také náleží objev důležitosti pohybu a hmatu pro pochopení duše jako životního principu. Existuje také soubor devíti kratších spisů: Malé přírodovědné pojednání, který je pojatý jako samostatná doplněk k dílu O duši. Aristoteles se v nich zaobírá problematikou vnímání, paměti, spánku, snů, dlouhověkosti i krátkověkosti, mládí a stáří, dýchání, života a smrti.
Spis O duši je rozdělen do třech knih, ve kterých se rozlišují tyto tématické celky: Úvod a pokus o vymezení oblasti psychologie Shrnutí a kritické zhodnocení názorů předchůdců Výklad vlastního pojetí duše jako životního principu, pojednání o jejích složkách a pěti smyslech O rozumu, myšlení a poznání O příčinách pohybu živých bytostí Dodatečné poznámky k problematice smyslů
V díle O duši popsal Aristoteles pět smyslů: zrak, sluch, chuť, čich a hmat. Kromě toho poukazoval na jednotu vědomí, díky kterému smyslová duše údaje jednotlivých smyslů spojí do celkového vnímání a zároveň vnímá pohyb, velikost, počet a polohu. Proto nad jednotlivými smysly musí existovat jeden společný smysl, který podle Aristotela sídlí v srdci. Duše je podle něj spojená s tělem a tvoří s ním organický, vegetativně smyslově rozumný celek. V tomto celku sídlí v lidské vyživovací a smyslové duši a činí jí myšlení schopnou. Vyživovací a smyslová duše tvoří u člověka látku k utvoření jemu vlastní formy – rozumu. Působením rozumu se žádostivost a pud stává vůlí a představa poznáním. Aktivita rozumu se podle Aristotela projevuje dvojím způsobem – jako myšlení a jako uvažování. Rozum poznává nejen bytí, ale také dobro. Člověk touží po dobru a usiluje o něj. K jeho dosáhnutí může spět pod vedením buď nerozumné žádostivosti, nebo rozumového usuzování. Rozum, který pozná co je dobro má řídit a usměrňovat chování člověka. Vůle je žádostivost řízená rozumem, myšlení zaměřené na konání. Ve spisu O duši Aristoteles zajímavě vylíčil úlohu žádosti v duševním životě člověka, vztahy mezi vůlí a žádostmi, které se nejednou stávají rozporuplnými. V tomto díle také Aristoteles, stejně jako v jiných dílech detailně zkoumal a popsal duševní činnosti, utřídil je a tím se stal zakladatelem psychologie. Objasnil mnohé stránky duševního života a sociální role. Jeho spisy mají velký význam také pro teorii poznání.
Velká etika O Velké etice se dnes mluví jako o samostatném díle, které vzniklo dříve jako dvě další a z hlediska formy se podobá Etice Nikomachovo – ta je nejznámější a nejčtenější a je pojmenována po Aristotelovo synovi, který jí pravděpodobně vydal po otcově smrti. Třetí Etika nese název Eudémova – po Aristotelově žáku, který ji měl vydat podle přednášek svého učitele, ale také ji i částečně přepracovat.
Zásadní slova o etice znějí hned v úvodu Velké etiky: „Etika je tedy zřejmě částí, ba východiskem politické vědy. A vůbec se mi zdá, že tato věda by se měla správně nazývat ne „etika“ ale „politika“. Protože není možné aby někdo dokázal jednat politicky bez toho, aby byl (po)řádný, tedy aby měl k tomu požadované zdatnosti. Pokud chce někdo konat v politickém životě, musí být jeho povaha (po)řádná.
Aristoteles zařazuje spravedlnost mezi etické ctnosti, podle něj patří do oblasti dobrého a správného konání, které člověka vede k jeho cíli, plnému životu a formě štěstí. Spravedlnost tedy není formou rozumové ctnosti, jako formy a schopnosti správného teoretického poznání. Je formou povahové ctnosti, ctnosti charakteru nebo etickou ctností, která se získává nácvikem konání a přivyknutím na konání, které je orientované na určitý cíl. Všeobecně o něm lze říci, že je to stav, na základě kterého jsou lidé schopni spravedlivě konat a skutečně i spravedlivě konají a chtějí to, co je spravedlivé. Spravedlnost není jen lidská vlastnost, ale také norma, všeobecně platný zákon, kterému zodpovídá spravedlivé konání. Zde také Aristoteles dělí duši na dvě části – rozumovou a rozum postrádající. V rozumové části jsou rozumnost, důvtip, moudrost, učenlivost, paměť a podobně. V části rozum postrádající jsou ty, které se uvádí jako zdatnost: umírněnost, spravedlivost, statečnost a další, které mají vztah k mravnosti a jsou zcela jistě chvályhodné. Při výkladech duševních jevů autor dělá rozdíly mezi duší jako principem života a rozumem jako principem myšlení. Prvním hlavním znakem Aristotelovi psychologie je fakt, že duši chápe jako všeobecný princip života, který je společný u všech živých bytostí, rostlin, zvířat a člověka. Pojem duše (psýché) je přesně vymezen tak, že ho Aristoteles mohl použít k racionálnímu vysvětlování psychických jevů a života. Druhým hlavním znakem je chápání vztahu mezi duševními a tělesnými procesy. Autor dochází k závěru, že všeobecně jako jedna složka složených podstat (tvar, který je stejný u všech tvorů stejného druhu) má svoje bytí jen v nich a není od nich ve skutečnosti oddělitelné. Živé je podle Aristotela vše, co se samo může pohybovat, živit, rozmnožovat a co nějakým způsobem vnímá. Vše co žije se skládá ze dvou složek – z těla jako látky a z duše jako formy. Podle Aristotela nemůže duše existovat bez těla a současně není tělem. Duše je příčinou a principem živého těla, jako zdroj pohybu, jako účel ke kterému pohyb směřuje a jako reálná forma živých těles. Autor také mluví o prioritě duše před tělem, časovou prioritu duše, stejně jako její přežití po smrti odmítá.
Aristoteles rozděluje duši na tři složky, které odpovídají rozdílu mezi třemi stupni organických bytostí, t.j. rostlinami, živočichy a člověkem. Nejnižšímu stupni náleží jen složka s vegetativní činností (duše vyživovací – psýché threptiké), kterou mají společnou všechny živé bytosti. Vyšší stupeň má další složku - zdroj cítění a vnímání (duše vnímavá – psýché aisthétiké). Touto složkou se odlišují zvířata od rostlin. Nejvyšší je složka rozumová (duše myslící – psýché noetiké) a v přírodě náleží pouze člověku. Nižší složky tak mohou být bez vyšších (protože rostliny nevnímají a živočichové kromě člověka nemají rozum), ale ne naopak. Ve vyšších složkách jsou zahrnuté i ty nižší a tvoří s nimi jednotu. Jsou jakýmsi základem, bez kterého by vyšší složka nemohla existovat a působit. Nejedná se tedy o složky, které jsou od sebe nějak reálně oddělené ale o různé stupně působnosti jednoho a téhož principu. Ve Velké Etice autor nabádá, že každá nauka a mohutnost má určitý cíl a to dobro, protože zlo není cílem žádného vedení ani mohutnosti. Když tedy každá mohutnost má za cíl dobro, tak je zjevně cílem nejlepší mohutnosti dobro. Ve skutečnosti je však politická nauka nejlepší mohutností, takže jejím cílem je dobro. Musíme tedy mluvit o dobru pro nás, nejde totiž o dobro bohů, ale musíme mluvit o dobru v obci.
http://referaty.atlas.sk/vseobecne_humanitne/nauka_o_spolocnosti/25619/?page=0
Rétorika Aristoteles je přesvědčený, že existuje pravda objektivní. Pravda existuje ve věcech a pak v rozumu, neřídí se tedy podle nás (pravda subjektivní), jak mysleli sofisté, ale že my se musíme řídit podle ní. Věci jsou dané a my se musíme snažit, abychom je poznali, abychom pravdu pokud je to možné našli, protože je v hledání je mnoho překážek. Jedny vyplívají ze samého subjektu (nedokonalost smyslů, vliv nadání, prostředí) a druhé ze samého objektu (látka ve věcech je něčím neomezeným a neurčitým). Poznání pravdy je tedy výtvor objektivně-subjektivní). Objektivní, když je o věcech a je jimi přivozené a subjektivní, když je výsledkem subjektu a obsahuje to co potencionálně obsaženo v subjektu. Pravda potom záleží na výpovědi, že existuje to co skutečně existuje a není to, co není. Tím se musí řídit také rétorika. Podle autora má velký význam na vzdělání výchova. Vzdělání působí na myšlení a podporuje lidskost, kterou se šlechtí každá vloha. Aristoteles bral zřetel na všechny složky lidské bytosti a života, proto ani užitečnost úplně nezamítal. V Rétorice vychází Aristoteles z toho, co existuje, proto také klade důraz na to, aby řečník dokázal jednat s lidmi tak, aby jeho řeč měla účinek. Musí vědět jak je vést k dobrému, mít tedy psychologické znalosti, musí vědět jací jsou lidé, jaká je jejich povaha, charakter a jaká je společnost ve které žije. Řečník si musí být vědom vzájemné souvislosti mezi společností a jednotlivcem. Proto má znát také podstatu ústav, jejích účel a cíl, protože to má vliv na povahu, jako naopak povaha lidí zase působí na utváření státního zřízení a podle toho musí svoje řeči skládat, aby působili na povahu. A musí znát také logiku lidí.
Aristoteles, Rétorika, Praha, 2010
Politika Společně s Platónovou Ústavou je Politika jednou z nejvýznamnějších knih politické filosofie. Za pomoci analýzy společensko-politických koncepcí v Aristotelově době, došel autor k závěru, že nejlepší podoba ústavy a zákona bude syntéza několika bodů jednotlivých forem ústav, jako vyzdvižení výchovy, jakož-to klíčová součást života obce, nebo význam volného času důležitého k rozvíjení pozitivních schopností a politických aktivit člověka. Kniha je rozdělena do několika částí – kapitol, jež se následně věnují vzniku společenství, jeho přirozenosti, vlastnictví, otroctví,…. První společenství je dědina, sestávající z několika domácností. Konečná fáze společenství je plně soběstačná obec. Obec vznikla z důvodu přežití a jejím cílem je dobrý život všech obyvatel. Život je zde přirozený, jelikož každý člověk je společenský, anebo má alespoň tento pud. Domácnost se skládá ze svobodných lidí a otroků, tzn. Pán, otrok, manželka, děti. Otrok je součástí majetku, pomocník věcí a otroctví je pro něj přirozeností. Výdělečnost Aristoteles rozdělil na tři stupně: jak vést domácnost, jak vládnout otrokům, manželství. Jiným způsobem vládne otrokům, jinou moc má nad manželkou a jinou nad dětmi. Vládnout může jen muž – hlava rodiny, jelikož otrok postrádá uvažovací schopnosti, žena je sice má, ale nemá sílu rozhodovat a poroučet a děti ještě tuto schopnost nerozvinuli. Autor v knize řeší ctnost muže, ženy, dítěte. Jakým způsobem se vůči sobě mají chovat, aby žili v dobru. Zmiňuje zde také potřebu vychovávat rodinu k patřičné ústavě. Podle Aristotela by měli mít všichni občané v obci společné buď vše, nebo nic (včetně žen). Situace, že nemají vše společné, je nepřípustná, jelikož podle něj je nevyhnutelné mít společné místo, čili obec. Co se však týká majetku, z toho společného vzejde více sporů, než ze soukromého. Také občané obce se liší, mají různé povahy. Nejlepší se jeví snaha o velkou sjednocenou obec. Již domácnost je silnější než jedinec a obec než domácnost. Rozmnožování se v této době neřeší a tato „nehlídaná“ situace způsobí velkou chudobu a následně rozbroje a zločinnost. Ústava je považována za nejdůležitější část obce. Aby ústava byla nejlepší, musí být sestavena z několika jiných ústav. V tomto případě má nejvíce prvků z ústavy Lakónské, Krétské a kartagské, protože nejvíce ukazuje jak vládnout, jak dělit moc a majetek.
Aristoteles, Politika I, Oikoymenh Praha, 1999 Aristoteles, Politika II, Oikoymenh Praha, 2004 Aristoteles, Politika, Pravda Bratislava, 1988
Zhodnocení publikací Rozhodně nemohu souhlasit s názorem že otroctví je něco přirozeného, z historie je známo, jaké byly snahy a co vše provázelo zrušení otroctví ve světě. Myslím že každý člověk bez ohledu na barvu či postavení má nárok na vlastní svobodný život a vlastní rozhodování. Stejně tak bych oponovala názoru, že všechno patří všem, od majetku až po ženy. Každý má, co si sám opatří za vlastní peníze, nikdo by neměl mít nárok na užívání cizího majetku. Co se týče společného vlastnictví žen, nevím jak vyjádřit nesouhlas, nejspíše jen tím, že žiji v době, kde je (až na výjimky) normální monogamie (alespoň ta legální).
Spousta Aristotelových názorů (např. zakládání obcí a její zvětšování, zákony, ústava,…)měla vzhledem k době logiku, tím myslím, že v době kdy žijeme my, nám něco takového připadá normální a samozřejmé a s tím jak to celé vzniklo si asi nikdo hlavu neláme.
Mnoho věcí jsem z publikací nepochopila a asi nepochopím, ale založením tolika vědeckých disciplín, odhalením fungování lidské mysli a fungování všeobecně se dle mého z Aristotela stává praotec Země.
Použité zdroje:
Antická filosofie, Svoboda Praha, 1986 Aristoteles, Rétorika, Praha, 2010 Aristoteles, Politika I, Oikoymenh Praha, 1999 Aristoteles, Politika II, Oikoymenh Praha, 2004 Aristoteles, Politika, Pravda Bratislava, 1988
www.wikipedia.cz www.referaty.atlas.sk
Počet shlédnutí: 77