Němci v Maďarsku

Eva Bosáková, Věra Hulová, Jiří Röschl, Anna Rákosníková, Sandra Kocourková. Němci v Maďarsku. Hospodářská a kulturní studia (HKS), Provozně ekonomická fakulta | Česká zemědělská univerzita v Praze, 2010. http://www.hks.re/wiki/bosakova_hulova_kocourkova_roeschl_rakosnikova

Výběr tématu byl silně ovlivněn přitažlivostí německé a maďarské kultury. Německá kultura je blízká české kultuře. Provázanost české kultury s jihem Německa je zřejmá, a proto nám přišlo zajímavé zkoumat vlivy působící na asimilaci Němců (Dunajských Švábů) v Maďarsku. Pokusíme se zjistit, co si tato menšina zachovala ze své identity. Proudy Němců putovaly na území dnešního Maďarska již před dávnou dobou z území jižního Německa a Rakouska. Za německou identitu považujeme v naší práci také identitu rakouskou. Bude zajímavé zjišťovat, zda-li Dunajští Švábové ovládají maďarštinu i němčinu. Je těžké se naučit oba jazyky. Pro Čechy je jednoduší naučit se z germánských jazyků angličtinu než němčinu, která je plná pravidel a výjimek. Maďarština z rodiny ugrofinských jazyků je kapitolou samou o sobě. K jejímu zvládnutí je zapotřebí jazykový um. Dalším zajímavým faktorem, který ovlivňuje identitu, je nacionalismus obou národů. Němci jsou hrdým národem stejně jako Maďaři. Jak to vypadá s německou identitou v konfrontaci s maďarskou kulturou? Na tyto a další otázky se pokusíme zodpovědět v naší práci.

V naší práci se snažíme získat a prezentovat obraz maďarského Němce. Snažíme se porovnat „pravého“ Němce s Němcem v Maďarsku a porovnat německou identitu s maďarskou kulturou.

Podotázky:

Znají a zajímají se maďarští Němci o historii příchodu jejich předků na území dnešního Maďarska?

Jaké vyznávájí náboženství?

Ovládá v dnešní době tato minorita svůj původní jazk, jazyk německý?

Jaké jídlo považují maďarští Němci za typické pro jejich kulturu?

Jaké svátky u nich tradují, a slaví je?

Udržují nějakým způsobem kontakty s Německem?

Po stanovení si výzkumné otázky a tématu Němců v Maďarsku, bylo potřeba nejen si zjistit informace o historii tohoto etnika, jakým způsobem se vlastně do Maďarska dostali, ale také si zjistit všeobecné informace o jednotlivých národech a jejich způsobu života, ať už z hlediska svátků, tak z hlediska jazyka či kuchyně. Klíčové pro nás bylo zejména hledání odlišností mezi Němci a Maďary, které nám dále mělo pomoci při výběru vhodných otázek k našemu výzkumu.

Většinu zdrojů, které nám byly nápomocny, jsme vyhledali na internetových stránkách a to zejména proto, že je daná problematika jako taková těžko k naleznutí v našich knihovnách a vůbec v českém jazyce. Většinou tedy bylo nutné překládat problematiku tématu z němčiny či angličtiny.

Webová stránka http://en.wikipedia.org/wiki nám poskytla většinu důležitých informací. Konkrétně na stránce http://en.wikipedia.org/wiki/Germans_of_Hungary se dozvídáme o tom, jak se vlastně Němci do Maďarska dostávají, o jejich přírůstcích v této zemi, problémech spojených s pozdější maďarizací, vznikajících organizacích, návratech do země původu a současné situaci. Je to takový přehled důležitých historických okamžiků, které ovlivnily tuto menšinu. Článek nám pomohl uvědomit si problematiku etnika, které v Maďarsku s postupem času mělo spíše negativní vyhlídky, které jsou snad dnes když už ne pozitivními, tak alespoň neutrálními.

Podobné informace nám poskytuje stránka http://en.wikipedia.org/wiki/Danube_Swabians. Zde kromě historických informací nacházíme informace také o vzniku označení etnika Dunajští Švábi, jenž je spojeno s jejich přicestováním do země, dále se zde dozvídáme i něco o kultuře, nebo co se do typických oděvů týče, ale také o jejich jazyce. Informace o Dunajských Švábech jsme také nalezli na stránkách http://www.ungarndeutsche.de/de/cms/, které však byly co do obsahu v podstatě stejné jako informace získané na http://en.wikipedia.org/wiki/Danube_Swabians.

Základní informace o svátcích v obou státech nám poskytla stránka http://www.doprava.vpraxi.cz/statni_svatky_evropa.html, kde je možné získat přehled svátků německých i maďarských pro rok 2010. O jednotlivých svátcích co do obsahu či způsobu slavení jsme získali informace buď z http://cs.wikipedia.org/wiki/Státní_svátky_Německa, http://cs.wikipedia.org/wiki/Státní_symboly_Maďarska#St.C3.A1tn.C3.AD_sv.C3.A1tky či z http://forum.eurodesk.org/forum/FOV1-0001F08E/FOV1-0001A303/S006F3B6C.0/Vánoce%20v%20zemích%20EU.pdf. Článek zde nalezený spíše rozšiřuje znalosti, než aby poskytoval jiné, odlišné informace.

Informace k této problematice jsou poměrně složitě dostupné a to nejen z hlediska jazyka. Také nalezení takových zdrojů, které by odpovídaly na naše otázky a které řeší námi vymezené téma, je velmi problematické. Proto jsme k naší práci využili především pomoci wikipedie, která se po pozdějším zkoumání osvědčila jako poměrně dobrý zdroj pravdivých informací, jelikož dále nalezené podobné internetové články neposkytovaly informace rozdílné a de facto ani jich neposkytovaly více.

V naší práci jsme zjišťovali informace z odborné literatury a z internetových odkazů. Vyhledávali jsme informace z maďarských a německých stránek a také ze stránek organizací, které se věnují Dunajským Švábům. Metoda, které jsme využili, se nazývá studium dokumentů. Dokumenty jsou vytvořené z iniciativy autora, tím pádem by jim měla odpovídat i kvalita. Můžeme také sledovat nedostupné jevy, jako jsou jevy geograficky vzdálené či jevy již zemřelých lidí. Mezi nevýhody studia patří nedostatek „živých“ informací k porozumění a možnost modifikace záznamu za účelem, pro který byl záznam pořízen.

Maďarské Němce jsme kontaktovali pomocí emailů skrze různé organizace a skupiny na sociální síti Facebook. Při hledání respondentů jsme se setkali převážně s nezájmem. Zkontaktovali nás pouze tři respondenti a jedna organizace. Odpověděli nám i Dunajští Švábi, kteří žijí v Srbsku nebo Německu. Ovšem náš výzkum byl zaměřen pouze na otázku Němců maďarských. Respondentům jsme zasílali dotazník, na který nám odpovídali. Otázky pokládané ve standardizovaném dotazníku byly v anglickém či německém jazyce. Pokud nám některé odpovědi nebyly jasné, neodpovídaly na dané otázky anebo nás na nich něco zaujalo, doptali jsme se dále. Komunikace byla levná a relativně rychlá. Mezi nevýhody patřilo dlouhé čekání na odpovědi a respondenti tím pádem měli možnost nalézt odpovědi na některé otázky jinde. U respondentů jsme také nemohli sledovat gesta, ze kterých bychom mohli rozpoznat reakce na naše dotazy a pravost odpovědí, jedná se tedy např. o výrazy v obličeji vyjadřující nepříjemnost při pokládání otázek, lhaní respondentů, nejistota odpovědí apod…

„Donauschwaben“ nebo „Dunai svábok“ nebo „Dunamenti németek“ se dá přeložit jako Dunajští Švábi či Dunajští Němí. Dunajští Švábi je souhrnným názvem pro Němce, kteří žili v bývalém Uherském království, zejména v povodí řeky Dunaje. Nemůžeme však mluvit o jednotném národu kvůli odlišnému rozvoji území. Mezi Dunajské Šváby patří maďarští Němci, Němci z oblasti Satu Mare, z oblasti Banátu a Vojvodiny a chorvatští Slované (zejména region Osijek).

První zmínky o příchodu Němců na maďarské území pocházejí z období kolem roku 1000, kdy němečtí rytíři doprovázeli Gisele Bavorskou, manželku prvního uherského krále Štěpána I.

Němci se na území Uher dostávají třemi migračními vlnami. První dvě vlny probíhají v 11. a 13. století. Usazují se ve městech v Horních Uhrách a v jižním Sedmihradsku. Třetí vlna přichází mezi lety 1700 – 1750. Na maďarské území přicházejí Němci z jižního Německa, Rakouska a Saska. Cílem migrace se stává území jihozápadního Maďarska, Szatmaru, Banátu a Budína (západní část Budapešti). V této vlně sehrála velkou roli habsburská politika, která se snažila osidlovat území po vyhnání Turků. Uherské království mělo na konci 18. století přes jeden milion německy mluvících obyvatel. Během této doby vzkvétala německá kultura, vycházela německá literární díla, noviny a časopis, v Budapešti fungovalo i německé divadlo.

V 19. století se Němci začali prosazovat v oblasti sklářství, slévárenství a kamenictví. V polovině 19. století probíhala tvrdá maďarizace, což pro německé obyvatelstvo znamenalo přijetí maďarského občanství v zájmu zachování ekonomických aktivit. Němčinu postupně nahrazovala maďarština.

V roce 1918 žilo na území dnešního Maďarska, Rumunska, Chorvatska a bývalé Jugoslávie okolo 2 milionů německy mluvících obyvatel. V letech 1918 - 1945 byl počet německy mluvících obyvatel masivně redukován na pouhých 30 % z původního počtu (např. uzavření Trianonského míru roku 1920 zmenšilo počet Němců na polovinu).

V roce 1924 vznikl spolek Der Ungarnländische Deutsche Volksbildungsverein pod vedením Jakuba Bleyera na obranu Němců před maďarizací. Situace při používání německého jazyka na úřadech a ve školách se změnila natolik, že byla němčina potlačena úplně. Roku 1938 byla založena pod vedením Franze Antona Basche národně socialistická německá organizace Volksbund der Deutschen in Ungarn, která se stala nejvlivnější politickou organizací mezi maďarskými Němci. V roce 1940 se stala oficiálním zástupcem maďarských Němců a byla řízena přímo z Německa. Volksbund byla zastoupena v maďarském parlamentu až do roku 1945.

Po druhé světové válce se situace maďarských Němců nevyvíjela nejlépe. Postupující Rudá armáda z „bezpečnostních důvodů“ deportovala na 600 000 civilistů a válečných zajatců z Maďarska, mezi nimiž bylo až 65 000 Němců. Velké množství Němců, většinou členů nacistické organizace, kteří se cítili ohroženi vyhlídkami deportaci na Sibiř, raději uprchli z Maďarska (60 000 - 70 000 Němců). Maďarský parlament schválil zákony týkající se vyhoštění německy mluvícího obyvatelstva v létě 1945. Rozhodnutí se týkalo těch, kteří měli německou státní příslušnost nebo hovořili německým jazykem jakožto mateřským jazykem podle sčítání lidu z roku 1941. Dále se týkal každého, kdo byl členem německé etnické organizace, bývalých členů SS a osob, které změnili své příjmení za německý ekvivalent. Přibližně 170 000 Němců bylo posláno do americké zóny obsazeného Německa. Další vyhoštění začalo v srpnu 1947, kdy byli vyhnaní Němci posláni do sovětské části Německa. Celkový počet Němců, kteří opustili Maďarsko, je udáván kolem 220 000. Od této doby můžeme mluvit o dvou skupinách Němců: Němci, kteří zůstali v Maďarsku Němci, kteří byli vyhnáni z Maďarska.

Němcům, kteří zůstali v Maďarsku, bylo zrušeno občanství a byli považováni za osoby bez státní příslušnosti. Občanství jim bylo uděleno až v roce 1950 zejména z důvodu osobní identifikace. Padesátá léta byla pro Němce velmi těžkým obdobím. Němci byli zobrazováni jako nepřátelé maďarského národa a byli nuceni pracovat za nízký nebo žádný plat. Hodně maďarských Němců opustilo zemi během maďarské revoluce v roce 1956. Odcházeli především do západního Německa, Rakouska, Spojených států amerických, Kanady a Austrálie. Od 60. let se situace menšin, včetně Němců, začínala zlepšovat v rámci programu hospodářské liberalizace, tzv. Goulash Communism nebo Kadarismus. Do čela hnutí se postavil pozdější generální tajemník maďarské komunistické strany János Kádár. Menšinám byla zaručena určitá hospodářská práva i právo na vlastní kulturu. Roku 1955 vznikla organizace nazvaná Asociace maďarských Němců (Verband der Ungarndeutschen). K hlavním cílům patřilo hájení zájmů německého etnika a prosazení výuky německého jazyka v maďarských školách. V roce 1980 se asociace setkala s úspěchem, jelikož německý jazyk získal statut menšinového jazyka, a proto získal i právní postavení v maďarském školském systému. V současné době počet dvojjazyčných škol nadále roste. V roce 2001 se 62 105 osob přihlásilo k německé národnosti a 88 209 lidí sdílí afinitu s kulturními hodnotami a tradicemi německé národnosti. ¹⁾

Švábština je formálním jazykem. Ve skutečnosti švábština obsahuje prvky mnoha dialektů původních německých osadníků a to zejména švábského, franckého, bavorského, alsaského, alemanského dialektu a rakousko-německé administrativy a vojenského slangu. Převzatá slova z maďarštiny se vyskytují převážně v kuchyni a v zemědělství. Maďarští Němci používají hodně německých slov, které mohou znít archaicky. Standardnímu mluvčímu němčinou zní švábština jako mix jihozápadních německých dialektů z počátku 18. století. Vzhledem k relativní izolaci a různé blízkosti německých mluvčích můžeme rozlišit obyvatele okolních vesnic, např. různé varianty slova marmeláda. Generace narozená v 50. letech a později, aktivní znalostí jazyka již vůbec nevládne nebo rozumí pouze pasivně. Mladší generaci si německý jazyk hochdeutsche osvojuje během studia jako cizí jazyk, proto je pro ně znalost původních dialektů téměř vyloučená. Co se týče výuky jazyka, v současnosti neexistuje v Maďarsku žádná jednojazyčná německá škola. V klasických školách je jazyková dotace rozšířena pouze na tři hodiny němčiny týdně nebo existuje menšinová výuka (podle zavázání se Maďarska k Evropské chartě regionálních a menšinových jazyků). Stát financuje menšinovou výuku různou měrou, převládá zde jazyková výuka minimálně 4 hodiny němčiny týdně a pro maďarské Němce 5 hodin týdně.

Němci převzali od Maďarů postavení příjmení, které stojí před jménem, např. Ducz Andras. V jedné vesnici se objevuje poměrně málo příjmení, protože do vesnice přišlo v jedné vlně přibližně 10 rodin. Stejné příjmení se neobjevuje ve více než dvou vesnicích. Z toho vyplývá, že v celém Maďarsku je celá řada příjmení. Původ jmen by se dal odvodit z jižního Německa, od asimilovaných Maďarů a příležitostně z Balkánu a z Itálie.

Rozmanitost křestních jmen je malá, poněvadž děti jsou pojmenované po prarodičích a kmotrech. Populární ženská jména jsou Anna, Barbara, Christina, Katharina, Magdalena, Maria, Sophia a Theresia. K typickým mužským jménům patří Adam, Christian, Friedrich, Georg, Gottried, Heinrich, Jakob, Johann, Konrad, Ludwig, Mathias, Nikolaus, Peter, Phillip (nebo Filipp) a Stefan (nebo Stephan). Vznikaly i různé modifikátory či přezdívky. Modifikátory často souvisely s velikostí či s povoláním nebo s místem (často jméno ulice), např. „Kleinjohann“ malý Honza.

VV roce 1950 navrhl Hans Diplich znak, který přijaly mnohé kulturní organizace Dunajských Švábů.

Znak je tvořen:

- černou orlicí představující ochranu rakouského císaře,

- modrou stuhou symbolizuící řeku Dunaj,

- půlměsícem, který vyjadřuje slábnoucí islámský vliv prostřednictvím stažení osmanských Turků,

- Sluncem, princem Evžena Savojského, a světlem´vyjadřující křesťanství,

- a tvrzí, která představuje opevněné město Temešvár.

Oficiální hymna maďarských Němců je „Píseň Němců“ „Lied der Ungarndeutschen“.Text napsal Dr. Ernst Imrich a hudbu složil Louis N. Hackl.

Sein gegrüBt ihr deutschen Brüder, wachet auf, es ruft die Zeit! Lasst uns rühmen, lasst uns preisen unsres Volkes Einigkeit. Wir sindeines Volkes Söhne, deutsche Sprache, deutsche Art, die die Väter hochgehalten, haben treu wir uns bewahrt.

Německá kuchyně je natolik rozmanitá, že se může rozdělit mezi jednotlivé spolkové země. Proto se tedy nezaměřujeme na německou kuchyni, ale spíše na regionální, tedy na místa, odkud Němci odcházeli do Maďarska.

Kuchyně jižního Německa ²⁾je podobná jak české tak i rakouské, nachází se v ní spousta moučných jídel, což vyplývá především z dřívějšího venkovského života. Pro jižní Německo je snad nejznámější sekaná s játry (Leberkäse), dále také bílé telecí párky (Weißwurst). Na talíři se často objevují knedlíky, ať už houskové či jejich obdoba – bramborové. Když už se zmiňujeme o knedlících, nesmíme vynechat sladké knedlíky, které se plní povidly či ovocem a vaří se buď ve vodě nebo na páře.

Rakouská kuchyně ³⁾, jak už bylo řečeno, se velmi podobá té německé, nejčastěji se ale nemluví o rakouské kuchyni, nýbrž o vídeňské. Nejznámějším pokrmem je bezpochyby vídeňský řízek, který se smaží z telecího plátku. Dalším tradičním pokrmem jsou špecle, což jsou těstovinové halušky se sýrem nebo zelím, bohatě posypané osmaženou cibulkou. V Rakousku je také velmi oblíben guláš, který je však převzatý z maďarské kuchyně. Rakouská kuchyně přejímala většinu jídel ze všech zemí, které byly pod Rakouskem-Uherskem. Proto není výrazně specifická a má velmi blízko jak k německé, tak zároveň i maďarské kuchyni. Nejznámějším moučníkem je štrúdl a hned za ním následuje sachr.

Saská kuchyně ⁴⁾ se od předešlých kuchyní liší tím, že častěji jako přílohu než knedlíky používá brambory v různých provedeních – bramborová kaše či bramboráky. Knedlíky ze syrových brambor spolu s hovězí pečení a červeným zelím jsou nejtypičtějším svátečním jídlem. V saském jídelníčku se také objevují častěji ryby a dochucuje se bylinkami.

Typické pokrmy maďarské kuchyně ⁵⁾ jsou především guláš, paprikáš či halaszle (velmi sytá rybí polévka, která je mnohdy podávána jako hlavní chod). Nejznámější ingrediencí bývá paprika, která všem pokrmům dodává pikantní chuť. Rajčata,cibule a další zelenina je také vlemi častou přísadou. Další častá ingredience v pokrmech je smetana, která dochucuje či zjemňuje chuť maďarské kuchyně. Dalším známým pokrmem, který v sobě kloubí velkou porci tradičních maďarských přísad je lečo, které se taktéž stalo velmi známým a oblíbeným jídlem, kvůli své nenáročnosti na přípravu, ale i přesto je chutné.

Švábská kuchyně v sobě schovává prvky všech předešlých kuchyní. Mezi hlavní ingredience patří mouka, brambory, zelí a fazole. Z maďarské kuchyně je velmi patrný vliv papriky. Maďarský vliv Šváby obohatil také o rajčata, melouny, dýně, kukuřici. Pokrmy nebyly nijak rafinované, hlavní bylo, aby byly rychle připravené a dodávaly co nejvíce energie, aby lidé vydrželi dlouho pracovat. Jelikož byli Švábové především zemědělci, téměř všechny potraviny si vypěstovali sami. Jen koření a občas i maso si museli kupovat. Typický týdenní jídelníček pak vypadal následovně :

• Pondělí - den nudlí
• Úterý - den zelí
• Středa - den masa
• Čtvrtek - den knedlíků
• Pátek - den fazolí
• Sobota - den brambor
• Neděle - den svátečního jídla

V dobách, kdy se usazovali Švábové v Uhrách, bylo normální, že polévky se jedly už ke snídani. Ta samá polévka pak byla součástí oběda. Nejznámější pokrmy jsou bramborová kaše s knedlíky, fazolová polévka, plněné zelí, fazolový salát, pečené maso s fazolemi a knedlíky nebo bramborem. Švábové taktéž přejímali jídla od maďarů - např. kuře na paprice, plněné papriky, lečo, guláš.

Úředním svátkem Němců v Maďarsku jsou Letnice. V lednu 1995 vznikla Německá menšinová samospráva (Deutsche Minderheitselbstverwaltung), a proto se každý rok druhou sobotu v lednu slaví den maďarsko-německé vlády.

V Německu se 3. října slaví Den německé jednoty, který je jako jediný svátek určený spolkovou vládou. Zbylé svátky jsou pak rozličné pro jednotlivé spolkové země. Jsou ale i svátky, které slaví všechny a to jsou: z křesťanských svátků Velký pátek, Velikonoční pondělí, Nanebevstoupení páně, Svatodušní pondělí (Letnice) a pak dva nekřesťanské svátky - Svátek práce a Nový rok. My se v naší práci zaměříme především na svátky týkající se jižního Německa, tedy na Bavorsko a Bádensko-Wüttembersko.

V Bavorsku se slaví tyto svátky: Nový rok, Tři králové, Velký pátek, Velikonoční pondělí, Svátek práce, Nanebevzetí Panny Marie v obcích s převážně katolickým obyvatelstvem, Den sjednocení a 1. a 2. svátek vánoční. V Bádensku-Wüttembersku se slaví stejné svátky jako v Bavorsku kromě svátku Nanebevzetí Panny Marie. ⁶⁾

Vánoce

V naší práci vás seznámíme se slavením Vánoc v Německu a u Němců v Maďarsku.

Vánoce patří mezi nejkrásnější svátky v roce, kdy se schází celá rodina a přátelé. V době Vánoc se oslavuje narození Ježíše Krista. V Maďarsku jsou Vánoce nejen církevním, ale také zároveň i národním svátkem, neboť svatý Štěpán je jakýmsi Otcem vlasti Maďarska.

Vánoční svátky začínají již od první adventní neděle adventními věnci. V Maďarsku je tradicí, že se o první adventní neděli upeče koláč, který musí do Tří králů vydržet ležet na okraji stolu. Také se na počátku adventu vkládají zrnka obilí pod ubrus a tím se má vyjádřit vděčnost hospodáře přírodě za její dary a zajistit bohatou úrodu do dalšího roku.

Štedrý den je svátkem klidu, a proto se dříve nesmělo pracovat. Brzy ráno se nakrmily zvířata a ve světnici se postavil stromeček. Maminka s dětmi ozdobila stromek řetězy z oříšků, papíru, cukru, jablky a na špičku stromu připevnil tatínek hvězdu. Paní domu připravovala štědrovečerní večeři. Typickou štědrovečerním jídlem byl pokrm z ryb, většinou kapra, makový nebo oříškový závin. Oblíbenou vánoční pochutinou v Německu bývá husa podávaná se sladkými kompoty nebo se zavařeninou. Před večeří přinesl Ježíšek, který sestupuje s anděly z nebe, dárky pod stromeček. Děti si směly dárky rozbalit až po večeři. Jednak dostávaly potřebné dárky jako boty, podkolenky, rukavice, ale také dřevěné hračky, houpacího koníka atd… Po štědrovečerní večeři šla celá rodina do kostela na půlnoční mši.⁷⁾

Velikonoce

V Německu děti v neděli na Hod boží jsou obdarovávány zajícem. Děti ráno hledají v trávě velikonoční vejce, která tam zanechá zmiňovaný zajíc. V Maďarsku je velikonoční pondělí známé pro potápění nebo lov kachen. Název je odvozený z tradice, kdy se mladé dívky házely do rybníků nebo jezírek. Dívkám se říkalo, že pokud podstoupí tuto tradici, stanou se z nich lepší manželky. V současné době chlapci dívky stříkají lacinými parfémy. Dívky je pak následně musí odměnit mincemi nebo velikonočními vejci. Velikonoční pondělí je však dnem pohostinnosti. Dalším lidovým zvykem je tzv. „pochůzka“, kdy se farníci na Boží hod velikonoční vydají na pole kvůli rituálu, který předchází jarnímu osévání.

Jak jsme se dozvěděli od maďarských Němců, velikonoce byly dříve velkým svátkem. Na zelený čtvrtek lidé nesměli jíst maso a v tento den přestaly zvonit ve vesnici zvony, protože odletěli do Říma. Zvuk zvonů nahradili řehtačky. Školáci řehtali po vesnici až do bílé soboty, kdy se zvony vrátily z Říma. Na první velikonoční den se konalo svěcení jídla, kdy lidé chodili brzy ráno do kostela posvětit chléb se šunkou. Posvěcený chléb se šunkou se servíroval v poledne.

V sobotu malé děti trhaly čerstvou trávu pro velikonočního zajíčka a děvčata barvily vajíčka. Pro barvení vajíček používaly odvar ze slupek od cibule. Nakonec je pomazaly špekem, aby se leskly. Zajíček přišel v neděli nebo na velikonoční pondělí brzy ráno. Děti potom hledaly, co jim zajíček přinesl. Na velikonoční pondělí chodili chlapci od domu k domu k děvčatům na pomlázku pro vajíčka. Chlapci polévali děvčata vodou a za to dostávali vajíčka, čokoládové figurky a peníze.

V Německu je Nanebevzetí Páně jedním z velkých svátků křesťanského kalendáře a připomíná výstup Ježíše Krista na nebesa čtyřicet dní po jeho vzkříšení. Svatodušní svátky se až do 2. vatikánského koncilu slavily v katolické církvi dva dny a svatodušní pondělí bylo zasvěceným svátkem. O těchto dvou dnech bylo možné také tzv. žehnat křestní vodu, křtít a biřmovat. Den 3. 10. je Dnem sjednocení Německa. V tento den došlo roku 1990 k tomu, že přestala existovat Německá demokratická republika jako taková a stala se součástí Spolkové republiky Německo. 31. 10. je dnem, kdy řada protestantských církví slaví tzv. Den reformace. Den pokání a modlitby je listopadový církevní svátek. Slaví jej především evangelická církev. Nejdřív byl celostátním svátkem, dnes je již jen v Sasku. ⁸⁾

V Maďarsku je Den boje za svobodu spojen s pojmem maďarské revoluce, která byla bojem za svobodu a nezávislost v letech 1848 - 1849. Snažili se osamostatnit od habsburské monarchie. Svátek Slavnost seslání Ducha Svatého odpovídá německému Nanebevzetí Páně, čili Letnicím. Štěpán I. Uherský je národním patronem Uher a je uctíván jako patron koní, vinné révy, králů, zedníků, kameníků a je také vzýván při úmrtí dětí. Na jeho počest Maďaři slaví Den sv. Štěpána. Datum 23. 10. je v Maďarsku spojován se dnem Maďarské republiky a Svátkem revoluce a boje za svobodu. Toto je spojeno s maďarskou revolucí, která probíhala roku 1956. Jednalo se o vzbouření proti komunistickému režimu. ⁹⁾

Rodinné svátky

Křest

Křest je rodinnou událostí. Hledání kmotry začíná již 4 týdny před porodem. Výběr kmotry má svá pravidla podle tradice. Pokud kmotra mladé ženy měla dceru, byla zvolena za kmotru. Kmotrou se mohla stát kamarádka matky.

U porodu zůstávaly jen ženy z rodiny a porodní bába. Po porodu musela žena ležet minimálně tři dny v posteli. V této době se o rodinu starala kmotra, která vařila matce slepičí polévku a maso. Osmý den přišla porodní bába vykoupat matku.

Druhý nebo třetí den byl kojenec pokřtěný. Křtu se nemohla úcastnit matka, protože ležela v posteli. Pokud bylo dítě nemocné, křtilo se, co nejdříve. Bába přihlásila dítě u faráře a na obci (obecním úrade). Křest probíhal v podvečer nedělní mše. Děťátko bylo oblečeno v bílém a na hlavičce mělo bílý šátek darovaný kmotrou, která společně s porodní bábou vzala dítě do kostela. Bába nahlašovala dítě v kostele a na obecním úřadě.

Po obřadu se šlo domů, kde byla připravená teplá večeře, nejčastěji slepičí polévka, vařené maso a křen. Ke křtu děti nedostávaly žádný dárek, až od 50. let 20. století dostávají dívky náušnice nebo zlatý šperk a chlapci peníze.

Děti dostávaly jména po rodičích. Nejčastější jména pro chlapce byla Adam, Christian, Friedrich, Georg a pro dívky byla typická jména Anna, Barbara, Christina. Dítě bylo pořád s rodiči i na poli. Z vyprávění starých žen se dozvídáme, že rodiče u pole vykopali díru, kam dítě odkládali. Dítě si hrálo a nemohlo se dostat ven, když rodiče pracovali. Dítě bylo oblečené do dlouhé košile, punčoch, zástěry a mělo dudlík, který byl z hadru máčeného do cukru.

První velkou slavností pro dítě byla první svátost - přijímání. Před přijímáním muselo dítě chodit k faráři na přípravu a den před přijímáním šlo k faráři k první zpovědi.

Ve městě Tarián/Tarján se slaví Nanebevstoupení Ježíše Krista. Dívky jsou oblečené v bílém a na hlavách mají bílý věnec. V jedné ruce drží svíčku a v druhé růženec. Chlapci jsou oblečení v tmavém obleku s bílou košilí. Chlapci i dívky jdou v řadě se svíčkami před oltář, aby přijali poprvé tělo páně. Přítomni jsou rodiče a kmotři. Po mši jdou děti pozvané k faráři na zákusek a dostanou od něj svatý obrázek. Dříve děti doma už nic nedostávali. V dnešní době se ceremonie nezměnila, jen v rodinách se slaví honosněji. Děti dostávají šperky, peníze a jídlo je bohatší.

Biřmování

Biřmování se koná před ukončením základní školy. Biřmovaný se musí naučit celou ceremonii, a proto chodí na přípravu k faráři. Ceremonii vede arcibiskup. Dívky a chlapci požádají své kmotry dopředu o doprovod na ceremonii. V den ceremonie jsou všichni slušně oblečeni a společně jdou do kostela. Dospělí mají ruku na ramenou biřmovaného. Biřmovaní dostanou jméno svatého, který se stává jejich ochranným patronem. Po ceremonii kmotři pořádají slavnostní a chutný oběd, po kterém děti dostanou dárky. Dívky většinou dostávají šperk, růženec a hedvábný šátek a chlapci obdrží peníze. Biřmování se v podstatě nijak zvláštně neodlišuje od biřmování ve zbytku Evropy, případ od případu se tak ale může stát v rámci jedné vesnice či rodiny, když biřmovaní obdrží určitý specifický dárek (např. již zmiňovaný hedvábný šátek).

Svatba

Svatba patří k nejdůležitějším okamžikům v životě člověka a pro vesnici je svatba největší slavností roku. Lidé se brali na konci svých mladých let, již 25letý svobodný člověk byl považovaný za starého mládence či starou pannu. Všichni ve vesnici se znali od dětství. O nedělích a slavnostech si povídali, bavili se a tím se lépe poznávali. Přespolní svatby se konaly ojediněle. Mladí si nemohli zvolit sami, koho si vezmou. Roli nehrála láska, ale důležité bylo věno. Chlapec z bohaté rodiny si nesměl vzít chudou dívku a naopak.

Svatbě předcházely dlouhé námluvy. Před zásnubami se rodiče setkali a domlouvali se, co si kdo odnese. Nejstarší syn dostával hospodářství a ostatní děti dostávaly pole, vinice, výbavu a výplatné. K věnu ženicha patřily tři polštáře a jedna péřová deka, nevěsta dostala šest polštářů a dvě péřové deky. Pokud rodiče nevěsty byli bohatší než ženichovi rodiče, pár získal skříň a manželskou postel. Chudší páry bydlely u rodičů, kde bylo více místa doma. Chlapec musel požádat rodiče o ruku dívky. Pár si koupil prstýnky před svatbou.

Mezi zásnubami a svatbou uplynula dlouhá doba. Rodiče diskutovali o termínu svatby, místě kde se uskuteční atd… 21 dnů před dnem svatebním se snoubenci přihlásili na okresním úřadě a u faráře. Tři neděle do svatby byli v kostele voláni. Pokud někdo o nich něco věděl, musel to za dvacet jedna dní nahlásit v kostele. Dva týdny před svatbou ženich s nevěstou začali zvát hosty. První pozvaní byli kmotr a kmotra, dále zvali příbuzné, sousedy a přátelé. U pozvání ženich s nevěstou sdělili, jaký starý mládenec a stará panna je budou doprovázet v průvodu. Starý mládenec byl symbolizován synovcem nebo bratrancem. Stará panna byla neteří či sestřenicí nevěsty, respektive ženicha. Starý mládenec byl poprosen, aby vzal roli družby. Mohl se také požádat opravdový starý mládenec. Role družby znamenala, že mládenec doprovázel nevěstu po pravé straně. Všichni ostatní staří mládenci šli po levé straně i ženich s první starou pannou. Na svatbě nesměli chybět muzikanti (měsíc předem objednat) a kuchařka.

Svatby se konaly nejčastěji v době masopustu, protože se jídlo tolik nekazilo (neměli lednice). Týden do svatby se začínalo s důležitými přípravami. Kuchařka spočítala, kolik jídla se má uvařit a upéct. Pekly se koláče a dorty. Každá pozvaná rodina přinesla důležité suroviny pro vaření - maso, vejce atd… Dva dny před svatebním dnem se zabíjelo prase, den předem se zabíjely slepice. V předvečer svatby se shromáždili chlapci a dívky, aby nastrojili dům. V létě stavěli svatební bránu. Po dokončení výzdoby se navečeřeli, nejčastěji masovou polévku, jitrnicemi, jelity a pečínku. Staré panny ještě připnuly na sako chlapců kytičku.

Nevěstě do jejich svatebních šatů pomáhaly ženy z rodiny. Nevěstino svatební oblečení se skládalo z košilky, dvou nebo tří bílých nebo červených nabíraných spodniček, vesty, jedné černé sukně, blůzy, bílé zástěry, bot a perel. Ženich nosil bílou košili, černé kalhoty, černou vestu, černé sako a klobouk. V klopě od saka měl rozmarýnu. Staré panny nosily barevné oblečení s bílým šátkem z hedvábí a provdané ženy byly oblečené v černém s černým nebo tmavým šátkem. Chlapci byli oblečeni stejně, na klopu jim daly děvčata větvičku rozmarýnu.

Úřední sňatek se konal na úřadě. Zúčastnili se ho jen svědci, kmotři a snoubenci. Církevní sňatek se konal v kostele, kam přišli všichni pozvaní. Do kostela chodili v řadách, vepředu šly malé děti, po nich následovali staří mládenci se svým doprovodem, ženich se starou pannou, která nesla v šátku větvičku rozmarýnu s jablky a věnec z rozmarýnu, za nimi pokračovala nevěsta s doprovodem a dále muzikanti, provdaní a vše uzavírali rodiče snoubenců. Nevěsta s ženichem si v kostele řekli své ano. Větvička rozmarýnu představovala důležitou roli. U přísahy ji měl ženich na hlavě a jablko se postavilo během mše na oltář. Po obřadě poděkovali rodičům a všichni šli na hostinu. Cestou hráli muzikanti vesele do pochodu. Na prahu domu se zastavili a novomanželům bylo přáno hodně štěstí a zdraví.

Před obědem se hosté převlékli do nedělního oblečení. K obědu jedli slepičí polévku, vařené maso s rajskou omáčku a křen, kyselé zelí s masem, pečené výpečky s bramborem a jako dezert si dali koláč a dort. Družba odvedl kuchařku do kuchyně a ovázal ji ruku. Kuchařčina ovázaná ruka symbolizovala, poranění během vaření, proto se jí za vaření platilo.

Na svatbě je tradice, že malé dítě ukradne botu nevěsty a požaduje za botu peníze. Doprovod ji musí vyplatit, protože nevěsta nemůže bez bot tancovat. Po vrácení boty vyzve družba jako první nevěstu k tanci. Po tanci s družbou smí nevěsta tančit s manželem a tím začíná pravá svatba. O půlnoci se tančí nevěstin tanec. Každý, kdo tančí s nevěstou, vhodí peníze do misky či šátku. První tančí s nevěstou družba, druzí jsou svobodní mládenci a nakonec ostatní muži. S nevěstou se může tančit i vícekrát. Při tanci s ženatými sloužila různá pořekadla. Svobodní se posadili na židli uprostřed místnosti. Stará panna si vzala svíčku, řekla pořekadlo, a tak se rozloučila nevěsta za pomoci svých kamarádek s dívčími léty. Kmotra ji dala na hlavu věnec. Od této doby patřila k ženám. Další tanec patřil kmotrovi, poté následovali zadaní, otec, tchán a nakonec ženich.

Když dohrála muzika, vzal ženich s nevěstou misku s penězi a utíkali pryč z pokoje. Chlapci ovšem už na ně čekali s připravenými ručníky a dekami. Vzali ženicha na záda. Po nevěstině tanci si sundali svatební oblečení a oblékli si šaty, které vypadají jako oblečení staré panny. Mezitím se zpívalo a vystupovali baviči. Baviči byli oblečeni jako cikáni.

Manželský pár nebydlí v domě, kde byla svatba, ale bydlí u druhých rodičů. Novomanželé jsou doprovázeni hosty do domu, po cestě tancují. Hosté vezmou víno a pohošťují obyvatele vesnice. Svatební hostina pokračuje další den, kdy se příbuzní vrátí na společný oběd.

V Maďarsku existuje mnoho organizací, které podporují maďarské Němce. Všechny organizace a vzdělávací instituce se snaží prosadit identitu, snaží se o zachování jazyka a jeho rozšíření, chtějí dostat do povědomí německou historii, intelektuální dědictví, způsoby a zvyky. Podporují německou výuku v maďarském školském systému a různé výměny s Německem ve formě partnerství a programů.

Mezi nejvýznamnější organizace patří Landesselbstverwaltung der Ungardeutschen LDU (Národní Němci v Maďarsku), Deutscher Kulturverein Budapest (Německá kulturní Budapešť), Gemeinschaft Junger Ungarddeutscher GJU (Německé společenství mladých Maďarů), Kulturverein Nikolaus ve městě Pécs (Kulturní Nikolas Lenau), Sdružení maďarsko-německých autorů a umělců VULDAK a další organizace sdružující maďarsko-německé autory a umělce, zemědělce, podnikatele a další. Němci v Maďarsku vydávají německé noviny Neue Zeitung.

Častokrát jsou Němci organizováni na úrovni obcí či okresů v tzv. Deutsche Minderheitselbsverwaltung (volný překlad - Německá menšinová samospráva), které se snaží udržet všechno švábské podvědomí naživu. Do těchto organizací jsou vždy voleni lidé, kteří se hlásí ke švábskému původu a jsou voleni lidmi, kteří se před těmito volbami ke švábskému původu přihlásili. Volby se konají vždy jednou za 4 roky.

Landesselbstverwaltung der Ungarndeutschen LdU

Politická a kulturní reprezentační jednotka Němců v Maďarsku. Organizace vznikla na základě zákona o menšinách LXVI./1993. Cílem, který LdU má, je zachování a udržení řeči, historických tradic, ducha kultury a identity Němců v Maďarsku. Hlavním spojujícím a rozvíjejícím prvkem je zde mateřská řeč. K tomu má pomoci udržení výuky německého jazyka v maďarských školách a také partnertsví a společné programy s Německem.

Popis erbu

Erb je rozdělen stříbrnou vlnou na dvě části. Budínský hrad, symbol maďarské vlasti, představuje sloučení rodiny. Vpravo nad hradem svítí slunce a vlevo ustupuje měsíc. Slunce a couvající měsíc jsou symbolem poválečného rozdělení etnické skupiny. Pod zvlněnou linií stojí bílý kříž. Zvlněná linie symbolizuje Dunaj, který spojuje staré vlasti Maďarska a na tomto území předkové stále zachovávají křesťanskou víru a věnují se práci. Barva pozadí erbu je kobaltová modř.

Hlavní rysy německého etnika:

- láska k vlasti,

- rozdělení národní skupiny,

- tvůrčí síla a víra v maďarské Němce.

Popis razítka

Na kruhovém razítku stojí německý nápis a erb LdU.

Gemeinschaft Junger Ungarndeutscher GJU

Německá komunita mladých Němců (GJU) je mládežnickou organizací, která se zabývá maďarsko-německou kulturou a jazykem. Prostřednictvím své činnosti GJU také podporuje sjednocení Evropy a evropský integrační proces.

Haus der Ungarndeutschen HDU

V domě maďarských Němců fungují další organizace jako LDU a redakce maďarsko-německého týdeníku Neue Zeitung. Dům byl financován z fondů německého ministerstva vnitra. V domě se konají různé kulturní akce, čtení poezie, výstavy, koncerty, vědecké diskuze apod… Dům maďarských Němců byl koupen v roce 1996 za 50 milionů forintů, náklady na rekonstrukci stály přibližně 300 milionů forintů.

Spolek a dům Lenau v Pésci

Dům Lenau vznikl jako první nezávislé německé sdružení v poválečném období ve východní Evropě v roce 1989. Dům Lenau byl postaven mezi lety 1987 - 1989 za finanční podpory Spolkové republiky Německo. Lenau pomáhá prosadit identitu, snaží se udržovat a šířit jazyk, způsoby a zvyky. Klub pravidelně pořádá čtení poezie, vystavuje díla německých a rakouských autorů, rozvíjí mateřské školy. V mateřských školách pracují učitelé z německé menšiny. Klub také organizuje výlety na maďarská místa spojená s Německem, školní třídy podporuje při návštěvách německého divadla, pořádá německé regionální soutěže pro studenty historie a kultury Němců v Maďarsku, pořádá jazykové kurzy pro mladé i tradiční lidové akce, např. Mezinárodní festival letniční a další různé maďarsko-německé akce.

Eötvöse Lorand University v Budapešti

Na univerzitě existuje skupina odborníků a učitelů z různých částí země, která řeší aktuální problémy a úkoly vzdělávání v Maďarsku. Odborníci ze střediska se podílejí na přípravě učebních osnov, školení učitelů a hodnocení vzdělávacích programů. Zajímají se o minulost a současnost německé menšiny, jazyk a folklor rodilých Němců. Prakticky také připravují odborníky v institucích např. ve školách, médiích, místní samosprávě. Pravidelně zveřejňují nové poznatky v rámci etnografie Němců a Maďarů.

Univerzita Veszprém

Město Veszprém najdeme západně od Budapešti u jezera Balaton. K hlavním výzkumným oblastem univerzity bychom mohli zařadit němčinu jako menšinový jazyk, historii jazyka, dvojjazyčné vzdělávání, německou literaturu 19. a 20. století a další předměty související s německým jazykem nebo kulturou.

Na začátku naší práce jsme respondenty vyhledávali na internetu, u různých organizací a na sociální síti Facebook. V kontaktu jsme byli se 3 respondenty, se kterými jsme se dorozumívali německy a anglicky prostřednictvím e-mailů. Každému respondentovi jsme zaslali dotazník. V dotazníku měli odpovídat na otázky týkající se historie, jazyka, kuchyně, svátků a tradic.

Andras Ducz

První se nám ozval Andras Ducz. Andrasovi je 22 let a studuje v Budapešti. Narodil se v Maďarsku a celý svůj život zde i žije. Andreas se zajímá o maďarskou a německou historii. Jeho předkové přišli v 18. století z oblasti Schwarzwald (Černý les) do Maďarska. Sám Andras nenavštěvuje žádné taneční či pěvecké sbory, ovšem při svátcích se obleká do kroje, tančí a zpívá. Jeho sestřenice chodí do tanečního a pěveckého sboru. Dokonce nám i zaslal ukázku z jejich vystoupení. Ukázku můžeme najít na stránce: http://www.youtube.com/watch?v=_X0G8kipnvU. Z maďarských svátků slaví 15. březen a 23. říjen, na německé svátky nám nejprve neodpověděl a proto jsme se ho znovu zeptali a zjistili, že vzpomínají na hrdiny, kteří zemřeli za druhé světové války, a že slaví Vánoce.

Andras nám potvrdil, že typickým maďarským pokrmem je zelí s masem, různé rybí omáčky a guláš. Mezi typická německá jídla zařadil buřty a telecí párky. Andras nerozlišuje, jestli se více přiklání k maďarské nebo německé kuchyni. Sám říká, že miluje maso a mezinárodní kuchyni.

Andras vyrůstal ve městě Tát kousek od Budapeště. Ve městě podle jeho slov mluví většina lidí německy, stejně jako v jeho rodině. Nyní většinu času tráví v Budapešti, kde studuje vysokou školu. Na Facebooku používá výhradně maďarštinu. V Německu má kamarády a příbuzné, které pravidelně navštěvuje. Další návštěvu plánuje na začátek července.

Na otázku, zda se považuje za Němce nebo Maďara, odpověděl, že má dvojí identitu. Cítí se být jak Němcem, tak i Maďarem.

Patrick Lang

Patrickovi je 21 let a nyní žije v Rakousku v malé vesnici Langenzersdorf blízko Vídně. Patrick se cítí být Maďarem i Němcem, protože má původ rakosko-německý a maďarský. Rakousko-německý původ má z otcovy strany a maďarský původ má ze strany matčiny. Jeho prababička se narodila v Maďarsku ve městě Bátaszék v čistě německé vesnici. Pradědeček přišel do Maďarska v době kolonizace Maďarska Němci za vlády Marie Terezie kvůli nedostatku pracující populace v zemi. Dějiny Maďarska a Německa zná od své rodiny, převážně od prarodičů a ze školy.

Patrick se narodil v Maďarsku a chodil sem i na základní maďarskou školu. Maďarsky se naučil od matky a ze školy. V jeho rodině se mluví jak maďarsky, tak německy. Miluje německou kulturu a různé německé aktivity, jako jsou plesy a různé německé slavnosti. Jelikož nyní dva roky bydlí v Rakousku, slaví rakouské a německé svátky, např. Maria Empfängnis, Christi Himmelfahrt nebo Pfingsten - křesťanské a národní svátky a vznik Rakouska dne 15. května. Maďarské svátky slaví pouze tehdy, když je v Maďarsku.

Jeho oblíbené jídlo je rakouský řízek s bramborem. K typickým německým jídlům podle něj patří různé druhy buřtů, kyselé zelí a opečené brambory. Mezi maďarská jídla řadí guláš, rybí omáčku „halászlé“ a palačinku plněnou mletým masem „hortobágyi palacsinta“. Z těchto jídel mu chutnají již zmíněné buřty a palačinky plněné mletým masem. Německo navštívil několikrát, protože zde žijí jeho příbuzní. Podle jeho slov má dvojí identitu - německou a maďarskou, za svůj domov ovšem považuje Rakousko. Německo a Rakousko se mu zdá lepší, poněvadž se prý Maďarsko musí ještě rozvinout v mnoha směrech.

Tamás Pfiszter

Tamásovi Pfiszterovi je 28 let a vystudoval práva. Nyní pracuje u jedné právnické firmy. Do svých 26 let žil v městské části v Budapešti - Soroksár. Podle jeho slov je to oblast, kde žije mnoho lidí německého původu. Tato čtvrť byla dříve nezávislá osada, která byla v 18. století obydlena německými osadníky. V roce 1950 byla připojena k hlavnímu městu. Pro německé osadníky a jejich snadnější integraci byla poloha Soroksáru klíčová, asimilace probíhala daleko rychleji než v malých vesníčkách vzdálených od větších měst. V Soroksáru se soustředilo mnoho Švábských Němců, to se změnilo v letech 1946- 47, kdy bylo vysídleno 7 000 Švábských Němců z 18 000 zpět do Německa. Dnes zde zbylo podle odhadů pana Pfisztera mezi 100 - 200 Švábských Němců.

Předci pana Pfisztera přicházeli do Maďarska v 17. a 18. století s vidinou lepšího života. Jak pan Pfiszter tvrdí, tenkrát nevnímali to, že jsou z Německa, nýbrž z Bavorska a Württembergu (Německo nebylo tehdy ještě sjednoceno - toto nedorozumění v naší komunikaci vzniklo špatnou formulací otázky).

Pan Pfiszter se cítí jako Maďar s německými kořeny, proto mu německé svátky nepřijdou nijak důležité, více se vnímá jako Maďar a slaví tedy i maďarské svátky, jakou je například Soroksárská pouť konaná 15. srpna.

Pfiszterovi prarodiče ovládali lépe švábštinu než maďarštinu, ale u jeho otce už to bylo úplně naopak. V 50. letech totiž Švábští Němci v Maďarsku byli utlačováni a nevyplácelo se mluvit německy ani doma. Pro rodinu pana Pfisztera to znamenalo, že při generační výměně tradice bohužel nebyly předávány dále. Tamás Pfiszter se učil němčinu už jen ve škole.

Po roce 89 nastal zlom co se týče sdružení zaobírajících se švábskými tradicemi. Tato sdružení se ale prý potýkají s jedním problémem, kterým je zájem. O aktivity probíhající pod záštitou těchto sdružení se zajímají nejčastěji starší generace. Mezi aktivity sdružení patří například pouť do Mariazell, výstupy sborů a ukázky národních tanců.

Pro švábské Němce v Maďarsku bývá typické, že jsou věřící. Proto není žádným překvapením, že Pfiszterův svatební obřad proběhl v kostele v Soroksáru. Podle jeho vlastních slov to pro něj osobně bylo velmi důležité.

Při návštěvě jsme se osobně setkali s Tamásem Pfiszterem, který nám domluvil schůzku s Josefem Zurichem a Sebastianem Ottem ze Soroksáru. Oba pánové jsou starší generace. Z jejich vyprávění jsme se dozvěděli některé informace, které nám už předtím řekl Tamás Pfiszter.

Soroksár a Sebastian Ott a Josef Zurich

Soroksár má 20 000 - 22 000 obyvatel, je 23. okrskem hlavního města Budapeště. 5 000 - 6 000 obyvatel je německého původu, podle odhadů (velmi optimsitických) ovládá švábský dialekt 200 - 300 lidí.

První osadníci přišli do Soroksáru v roce 1714 na pozvání Marie Terezie. Dostávali pole, byli osvobozeni od placení daní po dobu 5 let, směli si zde postavit vlastní kostel a tržnici. Právo na postavení vlastní tržnice mělo v blízkém okolí pouze pět měst. Stavba kostela probíhala v letech 1758 - 1761. Už tenkrát lidé vyhledávali místa výše položená kvůli povodním (Soroksár se nachází v těsné blízkosti Dunaje). Tehdejší farář Keszler organizoval, kde kdo bude bydlet. Na to si tenkrát vypracoval vlastní studii a rodiny se tomu podřídily. Mezi obyvateli Soroksáru se o tom stále povídá, ale tato studie se bohužel nedochovala a nikdo neví, jaký systém tenkrát umístil rodiny do domů. Další vlny přišly v roce 1860. Z Německa do Soroksáru přicházely pouze sedlácké rodiny.

Výhodou Soroksáru je, že leží blízko Budapešti. Umístění vesnice pomáhalo rozvoji obce. Před válkou fungovalo v Soroksáru 37 vodních mlýnů. Švábové byli výborní mlynáři a s tím souvisí i pekařství. Vyhlášeným se stal soroksárský chléb. V každé ulici byl nejméně jeden pekař, ke kterému si lidé nosili vlastní těsto, aby jim upekl chléb. Sebastian Ott vzpomíná, jak býval poslán k pekaři, chléb vždy musel donést domů a nesměl z něj nikdy ani kousek ujíst. Když došel domů, jeho matka chléb třikrát požehnala a bylo velkým hříchem chléb vyhodit, což mu zůstalo dodnes. Během války však byly mlýny zrušeny a začala industralizace. V každé ulici měli také dvě až tři hospody. Lidé se zde scházeli především v době masopustu. Mladí chodili na tancovačky a druhý den se probíralo s jakou dívkou mají či nemají tančit.

Další specifickou věcí pro Soroksár bylo, že před světovou válkou byla na obecním území vykopána velká jáma, kam se v zimě vozil led z Dunaje. Jáma byla poté zakryta a když přišlo léto, led který se zde uchovával, byl odvážen na trh do Budapešti, kde ho Soroksárští prodávali. Vesměs si tento led kupovali bohatší lidé, kteří doma měli plechové krabice, do kterých si led dávali spolu s masem, aby déle vydrželo. Šlo tedy o předchůdce našich dnešních lednic.

V Soroksáru existovaly tři typy ulic - hlavní třída (bydleli „Vídeňáci“), ulice Franků (u Dunaje) a ulice Švábů. Frankové a Švábové se neměli moc rádi, ještě před 100 lety se mezi nimi nekonaly svatby.

Před válkou se jim podle jejich slov žilo dobře. Ti, kteří byli vyhoštěni, se snaží vrátit zpět, aby zde dožili. Dodnes udržují Sebastian Ott a Josef Zurich kontakty s vyhoštěnými. Vysídlení Němců do Německa proběhlo v roce 1946, bylo vysídleno zhruba 5 500 lidí v pěti vlacích. Sebastian Ott byl vysídlen 2. května 1946 do Wüttenbergu. Hodně lidí bylo také vysídleno do města Neuburg. V Německu nebyl šťasný, halvně kvůli tomu, že byl vyhoštěn ze své rodné vlasti a celá jeho rodina zůstala v Maďarsku. S rodinou byl v kontaktu dopisy s bratrem jeho matky. Domů do Soroskáru se vrátil na Velikonoce roku 1948. Bydlel u příbuzných, ovšem každý měsíc u jiných.

Rodina Josefa Zuricha bydlí v Maďarsku už 6 generací.

Do roku 1904 se mše v kostele Nanebevstoupení Panny Marie konaly pouze v němčině. Dnes jsou mše v němčině pouze čtyřikrát do roka - Velikonoce, Vánoce, Letnice a v den svěcení kostela. Nejdůležitějším svátkem v Soroksáru je 15. srpen, kdy se koná poutní cesta.

V Soroksáru existují 4 pěvecké sbory, jedna taneční skupina a múzický spolek. Jedním z důležitých spolků je Spolek nezávislých soroksárských Švábů, který podniká cesty do zahraničí každé dva roky.

Sebastian Ott a Josef Zurich vzpomínali na štrůdl a také na svatební polévku. Těsto štrůdlu bylo tlusté 1 mm, vyváleli ho na kuchyňský stůl a dali do něj, co dům dal. Pod svatební polévkou si představme slepičí paprikovou polévku nebo plněnou papriku s rajskou polévkou.

Soroksár byl dříve spojen s 20. okrskem Budapeště, dnes je samostatným 23. okrskem. Soroksár je zajímavý tím, že je jediným okrskem z celé Budapešti, kde nestojí jediný panelový dům. Byl to trest od komunistické vlády pro Soroksár, kvůli jeho německé historii. Nesměly se zde stavět, protože byly moderní a Soroksár neměl být modernizován. Dnes je to výhoda Soroksáru a tento „trest“ přijde všem úsměvný.

Starosta Soroksáru je napůl Šváb a v úřadu už je 17 let, ale podle slov pana Zuricha a Otta pro Šváby nedělá nic. Město Soroksár spolupracuje s městem Nürtingen. Podle Sebastiana Otta a Josefa Zuricha nepřináší spolupráce nic pro starousedlíky a mladí s tím neumí pracovat.

Dříve byli Švábové chudí, ale spokojení. Nejlépe to vystihuje pořekadlo: „Máš polévku a chléb, nemáš starost.“

Švábové pobývají na území Maďarska již několik generací. Němci pozvedli hospodářství v zemi, která byla zdevastovaná Turky. Ve vesnicích měli Němci majoritní postavení, Maďaři byli v menšině. Maďarizace od poloviny 19. století vše změnila. Švábové přijímali maďarské občanství, měnili si příjmení z německého na maďarské, němčinu postupně nahrazovala maďarština. Po druhé světové válce byli Němci vyhoštěni či utíkali dobrovolně. Němci byli zobrazováni jako nepřátelé maďarského národa. Od 60. let 20. století se situace zlepšuje. Vznikají různé instituce a organizace, které hájí zájmy německého etnika.

Maďarské Němce můžeme rozdělit do tří skupin - stará, střední a mladá generace. Starší generace si je vědoma svého původu. Často u této starší generace vyvstává otázka, zda se mají přihlásit ke svému původu. Jejich nedůvěra, či dokonce strach vůči systému je zcela pochopitelný díky poválečnému vysidlování. Ti, kdo se hlásí k německému původu, jsou hrdí na své předky, kteří obnovili hospodářství na území Uher po turecké nadvládě. Generace starších je bohužel poslední generací ovládající švábský dialekt. Střední generace sice rozumí švábsky, ale odpovídá pouze ve spisovné němčině. Starší generace se snaží předávat historické povědomí o německém národu střední generaci. Mladí už téměř vůbec nesdílí povědomí o německém národu. U mladé generace se nesetkáme se švábštinou, mluví maďarsky a němčinu se učí pouze jako cizí jazyk. Starší i střední generace se o té mladé vyjadřuje v tom smyslu, že je generací globální a konzumní, což moc neprospívá udržení tradic a povědomí o švábské menšině. Je zde pár světlých výjimek, které se snaží získat co nejvíce informací, avšak i tady je znát přerušení, na kterém nese asi největší vinu politika, která se častokrát stavěla nejen proti Švábům, ale všem menšinám na území Maďarska.

Pojítkem všech tří generací je láska k hudbě a tanci. Nalezneme zde celou řadu tanečních sborů, kapel a chórů. Maďarské Němce můžeme charakterizovat jako tancující a zpívající menšinu.

Identita Švábů je blízká identitě Maďarů. Němci se již integrovali do maďarské společnosti, např. přijali maďarská příjmení. Maďarští Němci o sobě tvrdí, že mluví německým jazykem, ale nepřemýšlí v něm. Přemýšlí v maďarštině.

• Mannherz, K. Ungarndeutsche. Budapest: Útmutató Kiadó, 1998.

• Die Donauschwaben, [online], sulinet.hu, [citováno 4.5.2010]. Dostupné z WWW: <http://sulinet.hu/oroksegtar/data/magyarorszagi_kisebbsegek/2009/nemetek/Die_donauschwaben/index.htm>

• Germans of Hungary, [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, [citováno 4.5.2010]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/wiki/Germans_of_Hungary>

• Svátky,státní svátky, státní svátky 2010, státní svátky EU, [online], www.doprava.vpraxi.cz, [citováno 4.5.2010]. Dostupné z WWW: <http://www.doprava.vpraxi.cz/statni_svatky_evropa.html>

• Státní svátky Německa, [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, [citováno 3.5.2010]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_sv%C3%A1tky_N%C4%9Bmecka>

• Státní symboly Maďarska, [online], Wikipedie: Otevřená encyklopedie, [citováno 3.5.2010]. Dostupné z WWW: <http://cs.wikipedia.org/wiki/St%C3%A1tn%C3%AD_symboly_Ma%C4%8Farska#St.C3.A1tn.C3.AD_sv.C3.A1tky>

• Das Portal der Ungarndeutschen, [online], Das Portal der Ungarndeutschen - Aktuelles, [citováno 3.5.2010]. Dostupné z WWW: <http://www.ungarndeutsche.de/de/cms>

Luprich, J. Německá menšinová samospráva v Maďarsku – krize švábské identity, Listopad 2007

• http://www.seminar-stredoevropskych-studii.cz/data/file/SEMINAR/VYZKUM/NemeckaMensinovaSamosprava.pdf

Vánoce v zemích Evropské unie

• http://forum.eurodesk.org/forum/FOV1-0001F08E/FOV1-0001A303/S006F3B6C.0/Vánoce%20v%20zemích%20EU.pdf



Počet shlédnutí: 128